DI 66/1

 DI - kapitola 66. - část I.

Když se láska a smrt obejmou

"Stůj!" Hermiona se zastavila a poslouchala. "Slyším něčí hlasy."

 

Její nohy se chvěly vysílením. V posledních několika minutách třikrát narazila na kusy čehosi, co byly zbytky těl Smrtijedů a bystrozorů. Stále si pamatovala pohled jednoho umírajícího muže, když k němu přišla blíž, aby zjistila, kdo přežil. Díval se na ní tak, jako by ji sledoval ze dna nejbolestivějšího, nekrutějšího limbu, jaký si lze představit. Nemohl mluvit, ale v jeho očích viděla tichou prosbu. Žadonil o smrt.

A ona nemohla udělat nic, aby mu pomohla…

Pak znovu utíkali, když si jich všimli. Podařilo se jim ztratit se pronásledovatelům a vzdálit se od hranice boje, ale stále naráželi na utíkající skupinky. Museli být velmi opatrní. Smrtijedi jakoby byli všude.

Hermiona se zamračila, a poslouchala blížící se hlasy. Chtěla chytit Rona a co nejrychleji se odsud vzdálit, ale potřebovala… informace. Jakékoliv. Měla pocit, že jen tápe v temnotě a v podstatě to tak i bylo.

"Počkej tu," zašeptala na Rona, klekla si na kolena a zamířila hůlkou na své nohy. "Tacitus Gressus."

"Co děláš?"

"Hned se vrátím. Nehni se odsud," odpověděla šeptem a po všech čtyřech zamířila směrem k hlasům.

"Hermiono!" Ron se přikrčil a zavolal na ni šeptem. "Vrať se! Nechoď tam!"

Nemýlila se. Slyšela jich čím dál víc. Několik Smrtijedů, kteří hledali další oběti. Zastavila se, lehla si na zem a snažila se nehýbat. Viděla jejich temné postavy, jak se pohybují v hustém dýmu. Snažila se zachytit, o čem mluví, ale k jejím uším dolehly jen zlomky vět. Doufala, že se zmíní o Harrym nebo o Voldemortovi, ale nemluvili o ničem, co by jí mohlo pomoct, a tak rychle zacouvala, a poslouchala, jestli nemíří k ní, ale vzdalovali se.

"Tak co?" Zeptal se Ron, když se k němu vrátila. Narovnala se, podívala se na něj a zavrtěla hlavou.

"Nic. Ani slovo o Harrym," povzdychla si a zhluboka se nadechla.

Byla už tak unavená… Chvílemi měla pocit, jakoby snila. Jakoby to všechno byla noční můra, ze které se brzy probudí. A znovu bude v Bradavicích. A budou tam všichni. Všichni, kteří… odešli. A bude se připravovat na zkoušky, jako vždy. A jejím jediným problémem bude, jak získat nejvyšší skóre u zkoušek pro příští rok…

Zachvěla se, chytila si rameno a masírovala si ho. Podívala se na Rona. Díval se na ní se zamračeným obočím a… v jeho očích bylo cosi, jako podráždění.

"Nevím, proč jsi to udělala. Co jsi čekala? Stejně se od nich nic nedozvíš," řekl hořce a odplivl si na zem.

Dívka se na něj beze slova podívala. Ron také vypadal hrozně unaveně, ale neměla mu to za zlé. Sama sotva stála na nohách, a zdálo se, že jsou k nalezení Harryho stejně daleko, jako když sem přišli. Nic… nevycházelo.

"Najdeme ho, Rone," řekla tiše, chytila ho za ruku a pevně stiskla.

"Jak? Sama jsi viděla všechna ta těla!" Zoufale mávnul rukou po zakouřeném okolí. "Jak víš, že jsme ho neztratili? Může být už dávno mrtvý, a my jsme tu zůstali a běháme okolo jako ztracení psi."

"Přestaň!" Prudce vytrhla ruku z jeho stisku. "To se rozhodně nestalo. Lupin by nám řekl…"

"Lupin sám nic neví! Podle mého názoru bychom měli přestat zbytečně pobíhat okolo a najít mou rodinu!"

"Tvoje rodina určitě zůstane pospolu a chrání se navzájem, ale Harry je tam sám!"

Ronovi oči divoce zaplanuly.

"Harry je mým nejlepším přítelem a vždycky jsem pro něj všechno obětoval, ale tentokrát nemůžu nic dělat! Ty tady nemáš rodinu! Nevíš, jaké to je se o někoho bát!"

Její ruka sebou trhla, když se snažila ovládnout ohnivý hněv, který jí zaplavoval hruď. Ron překvapeně couvnul pod vlivem rány pěstí, která ho udeřila do klíční kosti.

"Bojím se o tebe, ty idiote!" Křikla, a znovu zvedla ruku, aby ho udeřila podruhé. "Bojím se o Harryho! Bojím se, že už ho neuvidíme, že tu oba můžeme zemřít, že mezi těmi těly, které potkáváme, uvidíme Lunu nebo Nevilla, nebo…"

"Možná byste se měla trochu ztišit, slečno Grangerová, pokud nechcete přilákat všechny Smrtijedy z okolí."

Hermiona se prudce otočila a zvedla hůlku.

*

Rychleji.

Rychleji.

Rychleji!

V běhu míjela rozmazané postavy bojujících, přeskakovala těla a uhýbala prokletím, když se na její cestě objevila černá kápě.

"Tonksová, pozor!" Výkřik Artura Weasleyho, bojující s jedním Smrtijedem, ji varoval před kletbou. Udělal úhyb, běžela skloněná a sejmula Smrtijeda žihadlovou kletbou. Minula Molly a její dceru, a několik metrů dál spatřila v kouři Freda a George Weasleyovi, jak házejí výbušné granáty na dva Smrtijedy.

Bellatrix se přesunula. Tonksová slyšela její přibližující se a vzdalující se smích.

Zrychlila. Vrhala kletby na každého, kdo se jí postavil do cesty. Viděla záře míhajících se kleteb. A to znamenalo, že je ještě šance… že se stále brání.

V běhu odrazila kletbu a zdálo se, že se kouř náhle rozestoupil, a odhalil jí drobnou postavu, klečící na zemi s nataženou hůlkou a bujnými blond vlasy, teď již zacuchanými a slepenými bahnem.

"Protego maxima!" Křikla, zastavila se před ní, a zastínila ji tak před proudem modrého světla, které se k ní blížilo. Štít, který vykouzlila, se zachvěl a roztříštil, ale kletba zmizela.

Měla jen vteřinu.

Otočila hlavu, podívala se přímo do překvapením rozšířených modrých očí.

"Uteč odsud!" Křikla. Merline, kdyby jen měla trochu víc času, aby ji mohla chytit a nepustit, dokud se odsud nepřemístí na místo, kde by byla v bezpečí.

Otočila se dopředu přesně ve chvíli, kdy se z mlhy vynořila Bellatrix. Její tvář se zkroutila chvilkovým zaskočením, když namísto bezbranné oběti, kterou už měla téměř na háčku, spatřila ozbrojeného bystrozora. Ale překvapení se bleskově změnilo na pobavení.

"Vítej, moje drahá neteřinko," vycedila a usmála se způsobem, jako by jediné, co ke svému hrůznému úsměvu ještě potřebovala, byly tesáky. "Nevíš, že není hezké brát lidem jejich hračky?"

Tonksová si navlhčila suché rty.

"A ty nevíš, drahá tetičko, že není hezké brát si to, co ti nepatří?"

Překvapení. To bylo přesně to, čeho chtěla dosáhnout. A okamžitě ho využila.

"Fractum!" Vykřikla a udělal krok vpřed.

Bellatrix s obtížemi odrazila kletbu.

"JAK SI DOVOLUJEŠ NA MĚ ZAÚTOČIT?! CRUCIO!"

Tonksová skočila stranou, bleskově chytila rovnováhu a vrhla na Bellatrix odzbrojující kouzlo. Aniž by čekala na výsledek, začala na ní vrhat další. Jedno po druhém. Tak často, aby soupeř neměl ani jedinou šanci přemýšlet o útoku.

Uhýbala, přesunovala se dopředu, nestarala se o obranu, chtěla ji jen zničit, spálit ji na místě, jednou pro vždy, aby už na ní nikdy nemohla vztáhnout dlaň! Její ruka se téměř třásla vztekem, oči měla naplněné ohněm, ale Bellatrix odrážela téměř každou kletbu, i když jí jejich síla nutila držet se zpátky.

"Conbustum!" Vykřikla nakonec ochraptěle, a vrhla jednu z nejsilnějších kleteb, jakou znala. Její žár ji téměř oslepil, ale Bellatrix se před ní podařilo vykouzlit ochranný štít a ačkoliv se Tonksová domnívala, že nemá dost síly, aby ho zadržela, nedokázala ho prorazit, dokud za sebou nezaslechla Lunin hlas:

"Reducto!"

Uslyšela, jak Bellatrix vykřikla zuřivostí, když musela uskočit stranou, aby se vyhnula Lunině kletbě, zrušila svůj ochranný štít a kletba Tonksové trefila vysušený keř přímo za ní, který okamžitě vybuchl oslňujícím plamenem.

Exploze byla tak silná, že Tonksová zavřela oči, a její zrak na zlomek vteřiny zůstat rozmazaný, když bojovala s bílými šmouhami, které se jí objevily před očima.

Okamžitě se rozhlédla, a snažila se najít temnou postavu, ale nikde nebyla. Nikde!

Vztek se změnil v hrůzu, když se otočila, aby vyhledala Lunu.

Zmizela.

"Tedy, musím přiznat, že v sobě něco máš…"

I přes žár hořícího keře, se tělo Tonksové pokrylo mrazem, když pomalu otočila hlavu a spatřila dvě postavy.

Bellatrix stála za Lunou, držela ji za vlasy s hůlkou položenou na jejím krku, a její úsměv teď připomínal hladového žraloka.

*

"Profesorko Sinistrová," vydechla Hermiona, spustila ruku a převalila se přes ní úleva.

"Není vám nic?" Zeptala se profesorka a přešla blíž.

Hermiona zavrtěla hlavou. Byla pravda, že rameno jí pulzovalo, ale zranění nebylo tak vážné, aby ho zmínila.

"Viděli jste cestou nějaké zraněné? Přepravujeme je do Bradavic."

Hermiona zavrtěla hlavou. Narazili jen na samé mrtvé. Nebo ty, kterým už nebylo pomoci…

"Převážela jste někoho z mé rodiny?" Zeptal se spěšně Ron.

"Ne. Ale potkala jsem tvé rodiče, dvojčata a sestru. Nic jim nebylo."

Hermiona spatřila na Ronově tváři úlevu.

"A co profesor Brumbál a zbytek?" Zeptala se.

Profesorka Sinistrová se opatrně rozhlédla po okolí.

"Pojďme odsud. Zůstat déle na jednom místě je příliš nebezpečné."

Oba ji následovali, a snažili se cokoliv postřehnout v hustém dýmu.

"Ředitel se nachází v samém středu údolí. Nemůže se dostat ven, ani změnit pozici. Používá Zložár, aby se ochránil před hordou nepřátel. Bystrozor, který mi tyto informace poskytl, řekl, že nikdy v životě neviděl něco takového. Zdá se, že země je poseta Smrtijedy, které polapilo ředitelovo kouzlo."

Profesorka Sinistrová se zastavila, aby zkontrolovala tělo jednoho kouzelníka, ale i bez toho si Hermiona byla jistá, že muž nepřežil. Pravá polovina kůže na jeho těle byla spálená. Okamžitě odvrátila hlavu, aby zastavila pocit na zvracení.

Profesorka si těžce povzdechla, zvedla se a šla dál.

"Když jsem naposledy viděla Minervu, bojovala se sourozenci Carrowovi," pokračovala učitelka, a pohybovala se kouřem tak rychle, až se zdálo, že se před ní dým rozestupuje. "Profesor Kratiknot bohužel podlehl, a profesorka Prýtová je těžce raněná. V této chvíli se snažíme udržet a sbíráme síly. Hagrid zůstal v Bradavicích. Dává dohromady armádu kentaurů. Brzy dorazí."

Hermiona se podívala na Rona a spatřila, jak se jeho tvář chvěje pod náporem všech nových informací a do srdce mu plyne naděje. Vypadal stejně? Pravděpodobně ano. Jakmile dorazí Hagrid s kentaury, budou mít šanci vyhrát. Ještě nebylo pozdě!

"Longbottome!" Křik profesorky Sinistrové je v jedné chvíli téměř srazil na zem. Profesorka běžela k na zemi ležícímu Nevillovi.

Ruka, se kterou držel hůlku, ležela bezvládně vedle jeho těla, a jeho bledá tvář byla zkřivená bolestí. Byl zraněný. A když Hermiona přešla blíž, spatřila, jak vážně. Jeho levá noha… byla pryč.

Couvnula a zakryla si ústa dlaní.

Ron stál vedle ní s tváří bledou jako papír.

"Nemyslel jsem si, že vás ještě uvidím," zamumlal tiše Neville a podíval se na ně krvavýma očima. "I když vypadáte spíš jako duchové než lidé." Pokusil se usmát, ale jeho ústa se zkřivila jen hořkou grimasou. "Vypadá to špatně, co? Ale i tak jsem měl víc štěstí než Dean," řekl, a kývnul hlavou za sebe. Hermiona se podívala za něj, zatímco profesorka Sinistrová odložila na zem svou tašku s léky a rychle prohledávala obsah.

Několik metrů od nich leželo Deanovo tělo. Nebo alespoň musela věřit Nevillovi, že je to Deanovo tělo, protože už tam nic nezbylo, kromě krvavého… cosi. Udělalo se jí slabo, ale její pohled zachytil postavu sedící na zemi a kývající se dopředu a dozadu.

"Seamusi!" Vykřikla, doběhla k němu a přikrčila se. Nezdál se raněný, ale jeho pohled směřoval někam do dáli. Paže, kterými objímal své pokrčené nohy, byly zamazané krví až po lokty. "Slyšíš mě?" Zeptala se, položila dlaň na jeho rameno a lehce s ním zatřásla. "Seamusi! Paní profesorko, něco s ním není v pořádku," řekla chvějícím se hlasem a podívala se na profesorku Sinistrovou, která právě odzátkovávala jednu lahvičku. Učitelka jí věnovala rychlý pohled a řekla těžkým hlasem:

"Teď mu nepomůžeš. Vezmu je oba do Bradavic."

"Byla to Bellatrix," řekl Neville ochraptělým hlasem. "Pronásledovala nás od chvíle, co jsme se rozdělili. Neměli jsme šan…" přerušil na chvíli, nabral mělký nádech a zkřivil se bolestí. "Ale Luna ji odlákala pryč."

Hermiona vyskočila a podívala se na Rona stojícího na stále stejném místě.

"Jakým směrem běžely?"

Neville s obtížemi zvedl chvějící se ruku a ukázal směr, ale v té chvíli mu profesorka Sinistrová podvázala chybějící nohu a zakrvácený pahýl polila neznámým lektvarem.

Neville zavyl bolestí, zhroutil se na blátivou zemi, ale profesorka na něj okamžitě použila Silencio a rozhlížela se ze strany na stranu.

"Ztratil vědomí. Ale to je dobře," řekla, zvedla se a přehodila si tašku přes rameno. "Je tak menší riziko, že se při přemístění rozštěpí." Podívala se na Hermionu a poprvé za celou dobu její napjatá tvář změkla. "Pojďte semnou. Viděli jste už příliš krve. Tohle není váš boj. Postarám se o vás a počkáte v bezpečí Bradavic."

Hermiona se kousla do rtu.

"Když není náš tak čí?" Zeptala se tiše a dívala se učitelce přímo do očí. "Jsou tu všichni naši přátelé. Nemůžeme je tu prostě nechat a dovolit, aby bojovali sami. Nebojte se, dáme na sebe pozor. Pojď, Rone." Přešla k Ronovi, vzala ho za ruku a táhnula ho směrem, který jim ukázal Neville.

Ron polkl. Viděla, jak se ještě ohlédl, a podíval se na profesorku Sinistrovou, jak se sklání nad Nevillem, ale rychle se odvrátil, podíval se do dýmu a pozvedl hůlku.

"Nechceš mi říct, že hodláš s Bellatrix bojovat?" Zašeptal. Už ho dobře znala. Věděla, že tón, ve kterém se zeptal, v sobě ukrývá celou škálu emocí - od nervozity po paralyzující strach.

"Proč ne? Alespoň bychom udělali něco užitečného," odpověděla tiše, rozhlédla se po zemi a hledala to, co nechtěla vidět.

Nemyslela si, že se až tak vzdálili od hranice boje. Ale na druhou stranu, bojujících už mohlo být značně méně, soudě podle počtu těl, na které naráželi. Stále slyšela vzdálené výkřiky a exploze, a občas se obloha rozsvítila mocnými kouzly.

Ron prohledával zrakem okolí, a ona zkoumala blátivou zemi plnou stop.

Náhle její tělo ochromil ledový proud, když několik metrů nalevo spatřila jasně blonďaté vlasy. Měla by tam jít. Měla by tam jít, ale tělo jí nechtělo poslouchat. Stála bez pohybu a dívala se na pomalu se rozestupující kouř, který odhalil dvě postavy přitisknuté k sobě. Tělo nahoře, jakoby chránilo drobnou, světlovlasou postavu pod ním a Hermiona přestala dýchat, když spatřila nahá, spálená záda.

Nebylo pochyb. Přišli pozdě.