DI 31/2

DI - kapitola 31. - část II.

Mluvili téměř celý večer. O hodinách, o lektvarech a ještě trochu o famfrpálu. A dokonce i o tom, jak Brumbál stárne. Harry nevěřil, že v takových chvílích může čas plynout tak rychle. Bolel ho krk i všechny svaly. Otočil se, spustil nohy na podlahu, a když se pokusil narovnat záda, bolestně zasténal. Položil si ruce na krk, a pokusil si jej rozmasírovat, natáčel hlavu všemi směry. Zavřel oči a začal tiše mručet, jak si užíval příjemného pocitu uvolnění, když jeho napětí svalů pomalu mizelo. Když zvedl víčka a podíval se na Severuse, prudce se nadechl. Muž se na něj pronikavě díval, zkoumal ho očima, téměř ho svlékal. Díval se na něj, jako na chutný zákusek, na který měl chuť.

 

Harry se začervenal a odkašlal si rozpaky. Pak uslyšel ostrý, rozkazovačný hlas.

 

"Pojď ke mně."

 

Zachvěl se. To bylo… nečekané. Opravdu Severus řekl…? Opravdu chce…? Při pohledu do planoucích očí byla odpověď jasná.

 

Ucítil, že jeho tělo zareagovalo automaticky. Vstal, obešel stolek a zastavil se před Mistrem Lektvarů. A pak, nečekajíc na pozvání, protože pohled, který do něho pronikal, byl dostatečným pozváním, posadil se mu obkročmo na klín. A v tu samou chvíli Snapeovi netrpělivé ruce vklouzly pod Harryho svetr a začaly mu hladit záda, klouzat po nahé pokožce nahoru a dolů, a s každým tahem způsobovaly, že se roztřásl po celém těle.

 

Cítil v sobě rozlévající se žár, který v sobě držel celý den, od hodiny lektvarů, až do této chvíle. Předtím ho dusil, nechtěl ho propustit, ale teď… teď cítil, že jej již nedokáže zadržet.

 

Severusovy drsné dlaně putující po jeho kůži mu způsobovaly problémy s dýcháním. Zalapal po dechu, když se ruce přesunuly dopředu a vytáhly svetr nahoru, aby odkryly jeho břicho a hruď, a v černých očích zahlédl hladový záblesk. Když se Severus sklonil a vzal do zubů jeho bradavku, všechno okolo explodovalo. Zasténal, cítíc v žilách touhu. Zaklonil hlavu a sevřel rty, aby nevykřikl, když pocity natolik zintenzívněly, že se již nemohl dál ovládat. Zasténal hlasitěji, když ucítil teplý jazyk, olizující to citlivé místo, které se zdálo být pojistkou, skrze kterou mohl Snape vznítit v celém jeho těle tak silný oheň, který každou chvíli hrozil výbuchem.

 

Začala se mu točit hlava a jeho oči zastřela mlha. Narovnal hlavu a přinutil se zvednout víčka a podíval se dolů. A pohled, který se mu dostal… Merline! Severus se zavřenýma očima, s rozevřenými rty a tím neuvěřitelně horkým a vlhkým jazykem, který dokázal tak dovedně použít… Reagoval takhle, už jen když Severus olizoval jeho bradavku, jak by reagoval, kdyby Snape olizoval jinou část jeho těla? Myšlenka sama poslala do jeho podbřišku jiskřičky potěšení a netrpělivě zapulzovala rozkoší.

 

Severus na okamžik přestal a odtáhl se. Podíval se na Harryho zpod přivřených víček a temně se usmál. Harry pocítil, jak se v něm cosi zlomilo. Teprve později si uvědomil, že to bylo jeho sebeovládání.

 

To všechno… celý ten večer… Bylo to jako sen. Severus se choval tak odlišně… A teď… teď se na něj díval, jako by na něco čekal. Aspoň tak to Harrymu připadalo. A chtěl mu to dát, och, tak strašně moc chtěl. Přece jen se mezi nimi změnilo tolik. Teď to bylo tolik jiné. Teď…

 

Severus si olízl rty.

 

Harry zasténal.

 

Chytil do dlaní mužovu tvář a naklonil se dopředu, aby vložil na jeho ústa tak dlouho očekávaný polibek. Polibek, jenž měl být odměnou, pečení, která by završila celou tu dlouho cestu, jenž spolu urazili, aby se ocitli na tomto místě.

 

V okamžiku, kdy se jejich rty téměř dotkly, Severus otočil hlavu do strany a odtáhl se.

 

Harry zamrzl.

 

Cítil, že první kousky věže, jež postavil, se začaly odlupovat a padat do propasti.

 

Snapeova tvář se změnila, stala se nepříjemnou. Počáteční zaskočení se změnilo v surovost a odporný hněv.

 

Ruce zmizely, teplo se rozplynulo a pocit intimity praskl, jako struna, která se příliš napnula. Všechno se rozpadlo. Věž se bořila. A on padal s ní. Padal rychleji a rychleji.

 

Zmýlil se. Myslel si, že byl úspěšný. Ale ukázalo se, že se radoval z vítězství příliš brzy. Že stěna, o které si myslel, že se v jeho rukou rozpadá, byla jen vnější vrstva. Pod ní to bylo jen ještě těžší a těžší.

 

Proč? Proč se mu to nepovedlo? Proč nedokázal překonat tu bariéru? Co mu stálo v cestě? Měl pocit, že ať udělá cokoliv, něco v samém nitru Severuse tu zeď stále udržovalo. Jako by pod tím vším bylo něco tak mocného, něco tak… strašného, něco, co nikdy neroztaje, něco, co nikdy nebude moci zničit. Nikdy.

 

Cítil, jak se po něm přelévá vlna zklamání a strachu. Jako by ho znovu pohlcovalo to stvoření, jež ho málem zabilo v kabinetu. Ale tentokrát… ho Severus nezachrání.

 

"Já-já… musím jít," zašeptal a sklouzl z mužova klínu. Odvrátil se, zamlžené oči zaměřil na podlahu a se zašeptaným "Dobrou noc," téměř vyběhl z místnosti, pronásledován zvuky vlastních kroků odrážejících se od stěn, jenž se mu náhle zdáli strašně pomalé a nohy příliš slabé, než aby ho unesly.

Vpadl do koridoru a na okamžik stál opřený o zeď a snažil se do svých plic přivést trochu vzduchu. Cítil zvedající se hněv, jako by byl příliš slabý, než aby se proti němu mohl bránit.

 

Všechno to byla jeho vina! Všechno zkazil! Jako obvykle! Co čekal? Proč se nedokáže spokojit s tím, co dostane? Proč mu to bylo málo?

 

Zamrzl, když zaslechl zvuk dveří vedoucí do Snapeova kabinetu.

 

Rozešel se dopředu a držel se u zdi, protože kolena ho stále ještě nechtěla nést. Po chvíli začal běžet.

 

Musí se odsud dostat! Nechce… vidět… mluvit… Ne teď! Chce být daleko odsud. Co nejdál. Tam, kde by necítil tu bolest, které mu nedovolovala dýchat.

 

Když zatočil za roh, zaslechl, jak se v chodbě otevírají dveře.

 

Zrychlil.

 

Vyběhl schody téměř po všech čtyřech a za několika rohy se zastavil, aby chytil dech. Nezáleželo mu na tom, jestli potká Filche, Protivu nebo někoho jiného. Musel běžet, musel utéct. Musel pryč.

 

Hněv. Hněv byl dobrý. Dokázal utopit všechno ostatní. Musel se na sebe zlobit. Ne, nemusel. On se skutečně zlobil. Byl naštvaný. Zoufale rozzlobený. Vzteklý.

 

Proč to, sakra, udělal? Proč?!

 

Udeřil pěstí do zdi. Jednou. Dvakrát. Pak znovu. Cítil bolest, ale tahle bolest byla lepší, protože zastínila tu druhou. Chtěl více téhle bolesti. Začal kopat do kamenné stěny. Kopl a udeřil plnou silou. Protože jen tak se mohl zbavit toho hněvu.

 

A pak zaslechl kroky. Dlouhé a rozhodné. Tak dobře známé…

 

On… ho sledoval.

 

Rychle se rozběhl. Zatočil a naboural do sochy, udeřil se do kolene o mramor takovou silou, že měl na okamžik dojem, že ztratil v noze cit. Stiskl zuby a přinutil se, aby utíkal dál.

 

Musí se dostat do Nebelvírské věže! Neurčitě si připomněl, že se musí s Ginny setkat před portrétem. Začínal vybíhat schody, střídavě sténal, tisknul zuby a kousal si rty, protože jeho koleno čím dál víc bolelo.

 

Nakonec se mu podařilo dosáhnout vrcholu. Na chvíli se zastavil, snažil se popadnout dech a odehnat hněv, který v něm bublal. Rozběhl se a konečně uviděl portrét. Ginny tu ještě nebyla. Rozhlédl se a doufal, že ji každým okamžikem uvidí.

 

A pak znovu zaslechl kroky. Naléhavě blížící se kroky. Ztuhl, zamrazený strachem. Otočil se, aby pronesl k Buclaté dámě heslo a nalezl bezpečí ve společenské místnosti, ale v té chvíli zaslechl Ginnyin hlas.

 

"Hej, Harry!" Z opačné strany chodby se objevila rudovlasá Nebelvírka mávajíc na něho. "Promiň za zpoždění. Něco... mě zdrželo." Řekla a zastavila se před ním s ruměncem na tváři a upravovala si šaty.

 

Harry se nervózně podíval do chodby za sebe. Kroky utichly. Možná to Snape vzdal?

 

"Co se ti stalo?" řekla tiše dívka a ukázala na jeho koleno, na kterém roztržené kalhoty odhalovaly krvavou kůži. "Krvácíš!"

 

"Co?" Harry se nepřítomným pohledem podíval na svou nohu. "Aaa… To… Zakopl jsem."

 

"A co tvoje ruce?" Ginny se k němu vrhla a chytila ho za dlaně "Máš je celé rudé, jako kdybys měl zlámané kosti. Harry!" Podívala se na něj se strachem. "S někým ses bil?"

 

"Ne," rychle popřel. "Já… já jsem jen upadl."

 

"Musíš být opatrný. Znám zaklínadla, co léčí zranění, ale možná že Hermiona bude vědět co dělat." Soucitně se na něj podívala. "Och, no… Postarám se o tebe, nic se neboj."

 

Postarám se o tebe…

 

Ta slova mu zněla v hlavě a zůstávala po nich jen bolest. Byla to jen lež?

 

Vděčně přikývl. A i kdyby to byla lež, byl za ní vděčný…

 

"Díky" zamumlal.

 

"Není za co," usmála se Ginny. "Víš, že se na mě můžeš vždycky spolehnout."

 

"Já vím," zašeptal tiše.

 

A pak se najednou začal cítit divně. Po nečekané explozi tepla se z ničeho nic cítil spokojeně a uvolněně. Najednou mu přišlo nesmírně důležité vrátit se zpátky, vymluvit se na koupelnu a odejít. Ano, musel to udělat co nejdříve. Hned teď.

 

"Harry?" zeptala se Ginny.

 

"Musím jít na toaletu, oznámil. "Nečekej na mě. Prolez dovnitř."

 

"Ale přece…" začala, leč Harry ji už neposlouchal. Otočil se a strnulým krokem, jako by ho někdo řídil, se vydal tím směrem, ze kterého přišel. Když procházel za roh, zachytil v koutku oka stín, jež ho následoval. Vešel do koupelny, stín vklouzl za ním a zavřel dveře.

 

Snape sklonil hůlku a Harry ucítil, jak divná síla opustila jeho tělo. Zachvěl se a skoro upadl. A pak pochopil, kde je a co se stalo.

 

Snape. Imperius.

 

Bál se otočit. Nechtěl se otočit. Nechtěl být tady. Tak brzo nechtěl…

 

"Pottere!" Snapeův hlas, ač se snažil být ostrý, zněl podivně dutě.

 

Harry zavřel oči a pomalu se otočil. Když je otevřel, zíral na podlahu. Chvěl se, jako by stál venku v mrazivé prosincové noci.

 

Bylo ticho, plné jen dvou nevyrovnaných dechů. Vzduch byl těžký a zdálo se, že vstřebává jakýkoliv pokus o jeho narušení. Jako by přes něj žádná slova nedokázala proniknout.

 

"Pottere…" začal Snape, ale náhle se zastavil. Další neúspěšný pokus čelit něčemu, co se zdálo být nemožné.

 

Harry pomalu vzhlédl a pohlédl na muže, který na něj zíral zúženýma očima. Na jeho tváři viděl váhání. Jako by chtěl něco říct, ale nedokázal použít správná slova. On, jenž používal tak sofistikované fráze a s každou z nich dokázal zranit hlouběji, než samotné ostří. Ale ticho bylo příliš dusné a vzduch plný nevyslovených slov. Každé z nich jim viselo nad hlavou, nedokázala se zhmotnit, byla jen plná pocitů. A tak spadla na kamennou podlahu, kde zůstala příliš těžká, než aby je mohli použít.

 

Severus se pohnul a vytáhl z pod hábitu kus třpytící se látky.

 

"Tvůj plášť." Hlas měl kontrolovaný, ale něco v něm bylo navíc. Jako by se něco probojovávalo ven.

 

Harry zamrkal. Jeho neviditelný plášť. Vyběhl tak rychle, že si ho zapomněl vzít.

 

Polkl a udělal krok směrem ke Snapeovi. Zatřásl se, když ucítil bolest v koleni, ale pokračoval dál. Přiblížil se k muži, aby si vzal svůj majetek. Ale pak se stalo něco neočekávaného.

 

Ucítil chladné prsty na svém zápěstí a silné zatáhnutí. Byl přitisknut k černě oděnému muži, ramena těžce obalená pažemi a natlačen na hrubý hábit, který mu trochu škrábal tvář. Ale možná to tak bylo lepší. Přinejmenším to přehlušilo škrábání, jež cítil v krku.

 

Severusovi paže byly úžasně teplé a tak… klidné. Tohle bylo úplně jiné ticho. To nebylo ticho, které bylo plné nevyslovených slov. Tohle bylo ticho, ve kterém nemusíte říkat nic, abyste porozuměli. Ticho, které v tom jediném okamžiku bylo hlasitější než tisíc slov.

 

Mohlo to být pár minut, klidně i pár hodin, když Harry ucítil, jak se Severus pohnul. Nechtěl otevřít oči. Nechtěl, aby zmizelo to teplo, které ho obklopovalo. Cítil, že se mu s každou další chvilkou vrací síla, jakoby Severus byl tou silou, jeho životem.

 

Paže, jež ho obklopovaly, zmizely. Harry zabručel a pomalu zvedl oči, neochotně se navracel k realitě. Muž mu položil dlaně na ramena a pevně ho stiskl. Tak, jakoby ho chtěl odsunout, ale nedokázal to udělat.

 

"Je pozdě," řekl trochu chraplavým hlasem. "Měl by ses vrátit."

 

"Uhm…" Harry přikývl a pohnul se. Cítil, jak ho Snape pustil. Odtáhl se a bez vzhlédnutí se natáhl po plášti. Ale muž mu jej nedal. Popadl ho za ruce a otočil je hřbetem nahoru a odhalil tak rudé rány. Harry vzhlédl a uviděl, jak se Severus mračí. Cítil se hloupě. Chtěl své ruce vytrhnout, ale muž mu to nedovolil. Držel je ve svých a prohlížel si je. Zcela beze slov.

 

"J-Já..." šeptl tiše Harry. Jeho hlas mu připadal tichý a vzdálený. "Upadl jsem."

 

Věděl, že mu to Snape neuvěří, ale... co mohl říct?

 

Prosím, neptej se. Prosím, prosím…

 

Nakonec mu Severus ruce pustil. Prostě je pustil. A ačkoliv neřekl ani slovo, Harrymu se nelíbil pohled, jenž mu věnoval. Viděl v jeho očích cosi divného… jako… prasklinky.

 

Harry rychle uchopil plášť, přitiskl si ho k sobě a odvrátil hlavu. Cítil hořký stud.

 

"Už jdu," zašeptal. "Čekají na mě… Ginny…" zaváhal a rychle se poopravil. "Ron a Hermiona mě začnou hledat."

 

Koutkem oka viděl, jak Snape lehce přikývl.

Chlapec se otočil a šel ke dveřím. Zhluboka se nadechl a stiskl kliku. Udělal krok do chodby a skoro nadskočil, když spatřil na konci chodby, jak se vynořil Filch s paní Norrisovou.

 

"Sakra, Filch," zaklel. "Jeho kočka mě dokáže cítit, i když jsem pod neviditelným pláštěm."

 

A jako v potvrzení, se z druhé strany dveří ozvalo zamňoukání a po něm skřehotavý hlas: "Co to tam máš, miláčku?"

 

Harry skoro povyskočil, když se vedle něho objevil Severus.

 

"Nech to na mě," řekl tiše. Chlapec přikývl a přesunul se stranou. Severus se dotkl kliky, ale zarazil se, jako by váhal. Podíval se na Harryho a pak se v jeho očích objevilo něco… záblesk… ne, byla to... záře... ne, něco…

 

Nedokázal pokračovat, protože Severus zvedl ruku a jemně se dotkl jeho tváře a tehdy se všechny jeho myšlenky rozsypaly. Zhluboka se nadechl a poddal se tomu jemnému pohlazení. Snape chvíli hladil jeho tvář a Harry měl pocit, jako by se rozpouštěl. Severusova dlaň byla… teplá, prsty opatrné a tak úžasně… jemné.

 

Zavřel oči, když se mu hlava začala točit a jeho nohy se stávaly příliš vratkými, aby ho dokázaly udržet. Zapomněl, jak se dýchá, zapomněl, kde je, zapomněl úplně na všechno, co se předtím stalo v komnatách. Žádná slova nemohla vykonat to, co udělal ten jediný dotek.

 

Severus přesunul dlaň a Harry ucítil, jak se prsty jemně dotkly jeho rtů. A pak zmizely.

 

Pomalu otevřel oči. Teprve, když se navrátil do reality, uslyšel z druhé straně dveří kroky. Severus se na něj už nedíval. Natáhl ruku a pomalu ale pevně stiskl kliku, otevřel dveře a zmizel za nimi.

 

"Ach… To jste vy, pane profesore…" Harry slyšel Filchův překvapený hlas. "Co zde pane dě-?"

 

"Kontroloval jsem koupelny. Ve druhém patře si studenti zřejmě trénovali hody bombami hnojůvkami a celá místnost vypadá jako by tam proběhlo stádo kentaurů. Tudíž jsem se rozhodl zkontrolovat, zda se po hradě ještě nepotuluje nějaký student," řekl Snape ostře.

 

"J-Já… Kontroloval jsem je a vši-" řekl Filch.

 

"Stačí. Jestliže svou práci nezvládáte a nezkontrolujete ty děti pořádně, pak konečně ztratím trpělivost a zmíním se řediteli, jak již zřejmě nedokážete vykonávat svou práci."

 

"Není třeba, profesore," odpověděl FIlch vystrašeným hlasem. Harry se opřel o dveře a usmíval se, ale rychle se zamračil, když zaslechl zaškrábání a hlasité zamňoukání paní Norrisové. "Už jdi, jdi… Jdi, miláčku." V chodbě se ozvaly kroky, které se vzdalovaly spolu s mumláním. Ale mňoukání neutichlo. Zdálo se, že se paní Norrisová tak lehce nevzdává.

 

V jedné chvíli Harry málem vyskočil, když zaslechl ránu a výkřik kočky, a po chvíli se zdálo, že prchla.

 

Chvilku ještě počkal, poslouchajíc, a když se ujistil, že se Filch nevrátí, přehodil přes sebe plášť a opatrně otevřel dveře. Snape stál uprostřed chodby a díval se přesně tam, kde by měl být Harry. Jako by chtěl, aby se dostal na kolej bez jakýkoliv problémů. Chlapec nechtěl riskovat sundáním pláště. Koneckonců se Filch mohl každou chvíli vrátit.

 

Popošel ke Snapeovi, opatrně se dotkl jeho ruky a chtěl mu poděkovat. Za všechno. Když pustil chladné prsty, muž rychle přikývl a na jeho rtech se objevil jen stěží viditelný úsměv.

 

Harry věděl, že čím déle to bude natahovat, tím těžší bude to skončit. Proto zavřel oči a slíbil si, že je neotevře. Uslyšel dlouhé, vzdalující se kroky.

 

Předtím před nimi utíkal, a teď… Teď si sotva zabránil, aby se za nimi rozběhl.

 

Někdy může jedna osoba všechno zničit. Nebo vybudovat.