DI 32/1

 

DI - kapitola 32 - část I.

Žárlivost

V sobotu během snídaně začali Ron a Hermiona mluvit o nadcházejících svátcích, a tak Harry mohl bezpečně propadnout svým vlastním myšlenkám.

 

Měl pocit, že stále cítí na tváři Severusův dotyk a přichytil se, jak se každou chvíli dotýká své tváře, jako by čekal, že narazí na chladné, dlouhé prsty.

 

Včera se mu na poslední chvíli podařilo vrátit do společenské místnosti, jelikož Ginny už stačila zmobilizovat Rona, Hermionu a Nevilla a vypadalo to, jako když vpadl do válečného ústředí Nebelvírů. Ginny tvrdila, že Harry byl zmatený jako by byl zakletý a chlapec se musel velmi snažit, aby jim vysvětlil, že prostě jen chtěl jít na toaletu a nemohl se hned vrátit, protože narazil na Filche. Říkal si, že alespoň něco z toho byla pravda.

 

Hermiona jeho příběhu nevěřila, stejně jako o jeho upadnutí, když mu léčila rány na rukou, ale neptala se a udělala vše, co mohla, aby ho vyléčila. Ron sotva promluvil a vrhal podezřívavé pohledy po něm a po Ginny. Ale Harry už měl všeho dost a jasně mu vysvětlil, že mu není nic do toho, kde vlastně byli.

 

Jeho absolutní slepota a posedlost vůči své sestře ho stále více rozčilovala. Koneckonců, Ginny nebyla dítě a mohla si chodit, s kým chtěla. A přesto se před ním musela schovávat.

 

Harry to znal. Protože on měl důvody se skrývat. Skutečné důvody. Kdyby Ginny trvala na svém a Ronovi oponovala, pravděpodobně by na vánoční večírek přišla se svým tajemným přítelem a nikdo, absolutně nikdo, kromě Rona samozřejmě, by se na ni nedíval skrz prsty. Harry neměl takovou možnost. Už si představoval tváře svých přátel, kdyby sebou přivedl Severuse…

 

Zřejmě se bude muset už navždy skrývat. A bude tím, kdo vždy chodí všude sám. Přece ho Luna nebude krýt do konce života…

 

Do konce života?

 

Mírně se začervenal, když si uvědomil, o čem vlastně přemýšlí a rychle to vyhnal ze své hlavy. Je příliš brzo nad něčím takovým přemýšlet. Zatím si nemohl být jistý ani dalším dnem a co teprve… 'zbytkem života'.

 

Další věc byla, že Snape by raději celý den poslouchal proroctví profesorky Trelawneyové a popíjel její přeslazený, aromatický čaj, než aby ho doprovázel na studentskou zábavu, organizovanou tím 'růžovovlasým nezmarem'.

 

Harry se usmál a představil si Severusovu tvář, kdyby mu to navrhl, ale v jeho úsměvu se skrýval stín.

 

"Budeme se skvěle bavit, že jo, Harry?" zeptal se Ron a vytrhl ho z hlubin vlastních myšlenek. "Deset dní bez učení, bez testů a domácích úkolů. A to nejdůležitější, deset dní bez Snapea." Usmál se a poplácal ho po zádech. "Není to nádherná představa?"

 

'Jistě, že ne, ty idiote,' pomyslel si Harry a pocítil ke svému příteli náhlý vztek.

 

"My se budeme skvěle bavit a on tu zůstane sám v tom svým tmavým sklepení a vsadím se, že nás bude všechny proklínat, protože nás nebude moct týrat. Pravděpodobně si to vybije na domácích skřítcích. Hahaha. Dobře mu tak, mastnému mizerovi!" Ron se začal chichotat, dokonce i přes Hermionino mračení a Harry cítil, jak se jeho srdce mění v led.

 

Věděl, že s největší pravděpodobností bude muset z Bradavic odejít na prázdniny. Pamatoval si, jak se vždy na odjezd těšil, jak byl šťastný, že mohl Vánoce strávit s Weasleyovými, Hermionou, Ginny… A teď? Teď měl dojem, jakoby to pro něj byl ten největší trest. Vůbec nechtěl odjíždět. Chtěl strávit svátky se Severusem. Popravdě o tom snil. Přece ho tu nemůže nechat samotného. Ron měl pravdu. Snape pravděpodobně vždy trávil Vánoce sám. Proto mu na nich asi nikdy nezáleželo. Neměl nikoho, s kým by je chtěl strávit.

 

Ale teď se to změnilo. Teď měl Harryho.

 

"Co myslíš?" pokračoval Ron a zle se usmíval. "Dostal někdy ten slizký parchant vůbec nějaký dárek?" Harry se ušklíbl. Snažil se, ale nedokázal poslouchat urážky Severuse s kamennou tváří. S každým slovem cítil ke svému příteli víc a víc vzteku a nemohl to zastavit. "Hahaha, pravděpodobně ne. Kdo by mu chtěl dávat dárky? Jedinou věc, kterou by si zasloužil, by byla taška lejna. Možná požádám Freda a George, aby mu jednu poslali? Jednu se samo spouštěcím mechanismem, která vystřelí, když se otevře. Hahaha. Dokážete si to představit?"

 

"To neuděláš," zasyčel Harry zuřivě, cítíc, že ještě chvíli a skočí na něj. Přátelé se na něj překvapeně podívali. Naštěstí byl nebelvír stále natolik při smyslech, aby mu došlo, co řekl a rychle pokračoval. "Myslím… domyslil by si, že je to od nich, není idiot. A až by ses vrátil do Bradavic, byl bys mrvej. Srovnal by tě se zemí. Jen ti dávám dobrou radu, Rone," dodal, ačkoliv jediné, co mu chtěl dát, bylo pěstí.

 

Měl Rona rád, měl rád jeho společnost. Ale někdy ho iritoval tak, že sotva odolal tomu odejít pryč, kamkoliv, hlavně hodně daleko od něj a od jeho komentářů. Nebo aby mu řekl něco, čeho by později litoval. Zvlášť, když se jeho přítel dostal do režimu 'Snape je nechutný, smradlavý bastard'.

 

Ron se ušklíbl a těžce si povzdychl. "Máš pravdu, Harry… Ech… a mohlo by to být tak zábavné…"

 

Hermiona zavrtěla hlavou a obrátila se k Harrymu. "Půjdeš s námi na párty Tonksové?"

 

Harry přikývl a zíral na stůl. Stále cítil ve svém nitru hněv. Na Rona, za to, co řekl o Snapeovi. Na Hermionu, za to, že ho nepřerušila. Na Weasleyovi, za to, že ho rok co rok museli zvát na Vánoce. Na sebe za to, že neměl ponětí, jak se z toho vyvléct. Nemohl jim jen tak říct, že s nimi nechce trávit Vánoce, protože by ho zahrnuli otázkami 'proč' a on jim nemohl říct pravdu.

 

Tak co měl dělat?

 

Přece musí něco vymyslet. A to velmi rychle!

 

Možná si záměrně zlomí nohu?

 

Ne, Pomfreyová by ho hned uzdravila…

 

Oh, mysli, mysli!

 

"Harry!" uslyšel Hermionin hlas. "Míří k tobě sova."

 

Nebelvír se oprostil do svých myšlenek a podíval se na sovu, jež právě přistála v Ronově snídani. Ten ji právě nadával do 'ošklivého ptáka' a snažil se ji odehnat od svých míchaných vajíček. Harry sotva skryl svůj úsměv. Okamžitě si sovu oblíbil.

 

"Co to je?" zeptala se Hermiona, když ji chlapec vzal ze zobáku malý kousek pergamenu a rozbalil ho.

 

Harry, přijď po snídani do mé kanceláře. Rád bych s tebou mluvil. Heslo je Ledoví netopýři.

Albus Brumbál

"To je od Brumbála. Chce se semnou setkat," odpověděl a zamračil se, když přemýšlel, co od něj může ředitel chtít.

 

Rozhlédl se po Velké síni. Brumbál nebyl na snídani. Severus také ne, ale u něj to bylo normální. Pravděpodobně byl zabraný do práce v laboratoři a neměl čas ani na to se najíst. Och, vypadalo to, že se Harry toho úkolu bude muset chopit sám, a jít ho do jídla přinutit.

 

Už neměl hlad, takže mohl jít k řediteli hned. I tak by už nic nedokázal spolknout, byl příliš zvědavý a příliš znepokojený nadcházejícím setkáním.

 

Odsunul talíř a se zamumlaným "Uvidíme se," rychle opustil Velkou síň a nasměřoval své kroky k řediteli do kanceláře.

 

Když vyšlapal schody a prošel kolem Grifa, pečlivě zaklepal a čekal na pozvání. Brumbál byl skloněný nad jedním ze svých komplikovaně vypadajích zařízení.

 

"Och, Harry, nemyslel jsem, že se zastavíš tak brzy. Nechci ti zabírat příliš času, určitě máš dnes ještě zajímavější plány. Posaď se."

 

Chlapec tak vykonal. Brumbál byl laskavý jako obvykle a nemračil se na něj, takže určitě nešlo o něj a o Snapea. Vydechl úlevou a uvědomil si, jak moc byl napjatý.

 

Ředitel se posadil za svůj stůl a spletl dlaně nad mahagonovou deskou, dívajíc se na něj před skleněné brýle. Vrásčitá víčka zakrývala již vybledlé modré oči a zlaté rámečky na brýlích připomínaly vypálené rány.

 

Harry pocítil neurčité znepokojení. Ačkoliv se ředitel snažil chovat klidně, každé jeho gesto ukazovalo únavu a rezignaci. Muselo to být opravdu špatné. Ale evidentně chtěl za každou cenu vypadat klidně.

 

"Nechtěl bys citronový bonbon, Harry?"

 

Chlapec zamrkal, překvapen náhlou otázkou. "Ee.. Ne, děkuji," Vynutil ze sebe náznak úsměvu.

 

"Zavolal jsem tě sem, protože bych s tebou chtěl mluvit o nadcházejících Vánocích. Vm, že jsi byl jako každý rok pozván k Weasleyovým a vím, jak si ceníš času stráveného s nimi, ale za těchto okolností… jsem bohužel nucen tě požádat, abys o tomto rozhodnutí popřemýšlel."

 

Chlapec se zamračil, nechápal, k čemu ho ředitel směruje, ale měl nejasný pocit, že začíná vidět světlo na konci tunelu.

 

"Pravděpodobně sis domyslel, že svět mimo Bradavice již není tak bezpečný, jako býval kdysi, a Voldemort má své špehy skoro všude. Molly a Arthur jsou skvělí kouzelníci, ale obávám se, že ti nebudou schopni zajistit bezpečnost, kdyby se Voldemort dozvěděl, kde jsi a našel by způsob jak zrušit obrany kolem jejich domu. Proto bych tě chtěl požádat, aby ses nad tím zamyslel a rozhodl se, zda tam skutečně chceš jet. Byl bych značně klidnější, kdybys zůstal v Bradavicích. Chápu, jestli odmítneš, určitě bys raději strávil Vánoce v kruhu nejbližších, ale je to pro tvé vlastní dobro, Harry. Popřemýšlej nad tím."

 

Harry pocítil závrať.

 

Zůstat v Bradavicích?

 

Ovšem, že ano!

 

Sotva zabránil úsměvu, který se snažil dostat na jeho rty.

 

Ne, musel vypadat ztrápeně. Zničeně, ale rozhodnutý a smířený s osudem.

 

"Už jsem se rozhodl, profesore. Máte pravdu. Zde budu v bezpečí. Zůstanu. Nemyslím si, že mám na výběr."

 

"Jsem rád, že to chápeš, chlapče," Ředitel vypadal, že se mu výrazně ulevilo. "Samozřejmě, jestli chceš, můžeš požádat přátele, aby s tebou zůstali. Také zvažuji možnost, že by rodina Weasleyových mohla přijet do Bradavic, kdyby vyrazili hned, ale…"

 

"To není třeba!" Harry skoro vyskočil z křesla. "Myslím tím… nechci jim kazit Vánoce. Určitě toho budou mít hodně. Nechci, aby kvůli mně museli všeho nechat. A znám je dost dobře na to, abych věděl, že se určitě pokusí přijet, ale nenechte je. Prosím. Nemůžu snést myšlenku, že kvůli mně předělají celé svátky. Hermiona a Ron budou pravděpodobně chtít zůstat semnou, ale prosím, přesvědčte je, aby odjeli. Chtěl bych, aby strávili Vánoce se svými rodinami, dokud nezačne válka a mají tu možnost!" vypálil Harry a zhluboka se nadechl, protože mu došel dech.

 

Brumbál se na něj usmál.

 

"Vždy myslíš na druhé, Harry."

 

Chlapec sklopil zrak a díval se na zem.

 

Och, proč se cítil tak provinile? Ale musel zůstat se Severusem. Jen se Severusem. Ostatní by mohli všechno zkazit.

 

"V tom případě tě už nebudu přesvědčovat. A odpusť, že musíš udělat tak těžkou volbu, ale je to pro tvé vlastní dobro, Harry. Rozumíš tomu, že?"

 

Chlapec přikývl, aniž by zvedl zrak. Brumbál mohl být unavený, ale určitě nebyl hloupý. Když by se podíval do Harryho očí, dokázal by vše uhádnout.

 

"Och, a ještě něco. Profesorka Tonksová mi pověděla o tom večírku, který chtěla uspořádat v Prasinkách. Jak jsem vyrozuměl, půjdeš tam také, že, Harry?" Nebelvír znovu přikývl. "Postarám se, abyste měli nejlepší ochranu. Prasinky byly vždy bezpečným městečkem, ale za těchto okolností bude nejlepším řešením roztáhnutí bariéry až do místa vaší zábavy. Já, stejně jako profesorka McGonagallová, profesor Kratiknot, Snape a Tonksová se o to postaráme, takže se budete moct bavit bez obav." Harry přikývl. "Takže se uvidíme později, Harry. A veselé Vánoce." Brumbál se na něj slabě usmál.

 

"Na shledanou, profesore." Nebelvír vyskočil, rychle pokývl a utekl z ředitelny, aniž by se otočil.

***

 

Harry Severuse neviděl celý den. Možná, že to bylo kvůli tomu, že každý v Bradavicích měl předvánoční horečku. Všude potkával zástupy studentů a učitelů štěbetajících o svátcích, vánoční stromky byly vysoké až ke stropu, věnce ze jmelí viseli v obloucích mezi chodbami a všude byly kilometry táhnoucích se girland. I on spolu s Hermionou, Ronem, Nevillem a Ginny ozdobili vánoční stromek a celou společenskou místnost.

 

Takže když přišel večer, padl na postel a byl vyřízený. Ale nezabránilo mu to vytáhnout zpod polštáře Pobertův plánek a uspokojit svou zvědavost sledováním Severuse. Našel ho v jeho komnatách.

 

Ale muž nebyl sám. Vedle něj viděl tečku se jménem Teodora Notta. Snape zřídka kdy dovolil svým studentům vejít do svých komnat, takže si to Zmijozel musel opravdu zasloužit.

 

Harry odložil mapu a přinutil se jít na večeři. Severus tam nebyl, ale to ho nepřekvapilo. Podíval se ke stolu zmijozelů a prohlédl si ho.

 

Bylo ovšem zvláštní, že tu Nott taky nebyl…

 

Cítil v sobě klíčící nejistotu, nicméně s ní teď nemohl nic udělat a tak si povzdechl a zíral na svůj talíř. Byl trochu zklamaný, že Snapea neviděl. Ano, je pravda, že ho viděl včera, ale už mu začínal chybět.

 

Nepřiznal se svým přátelům, že zůstává na Vánoce v Bradavicích. Rozhodl se, že jim to řekne zítra ráno. Možná do té doby vymyslí nějaké přiměřené důvody, které je přesvědčí, aby odjeli a nechali ho samotného. Ale věděl, že se jim ten nápad nebude líbit.

 

Po večeři udělal s Ronem, Nevillem a Hermionou úkoly z Přeměňování, Bylinkářství a Obrany. To, že se blížily svátky, zřejmě učitelé vůbec nezaznamenali, přinejmenším, co se množství zadaných úkolů týkalo. A ze zkušenosti věděli, že je lepší je udělat hned, než je odkládat na prázdniny.

 

Když se Harry konečně vrátil do ložnice, bylo už dost pozdě. Přestože ještě nebylo deset. Téměř okamžitě jeho ruce zamířily pod polštář a vytáhly plánek. Když ho otevřel, téměř se zadusil Bertíkovou fazolkou, kterou jedl.

 

Nott byl stále ještě u Snapea!

 

Harry přiblížil tvář k pergamenu a zamračil se. Vypadalo to, že Severus seděl u svého stolu, nebo u něj alespoň blízko stál, a Zmijozel - aspoň měl Harry to tušení - stál nebezpečně blízko u něj, téměř se ho dotýkal!

 

Nebelvírovi se nepříjemně stáhl žaludek, a jeho srdce se rozbušilo. Sevřel čelist a pěsti, protože měl najednou obrovské nutkání něco rozbít. Jedna jeho část věděla, že to byla absurdní reakce, ale ta, nyní dominující část, chtěla Notta roztrhat na kousíčky.

 

Severus s tím Zmijozelem sedí v jeho kabinetu už víc než tři hodiny, ne-li déle! Nešli ani na večeři! A navíc jsou tak... blízko u sebe!

 

Harry začal panikařit, v mysli se mu začaly vynořovat nepříjemné obrazy. Obrazy, ve kterých Severus a Nott...

 

Ne! Dost!

 

Blbost. Přece Severus může přijímat své studenty u sebe v kabinetu. Je profesorem. Je normální, že… Ale proč jim to, sakra, tak dlouho trvá? Většinou ani tresty netrvají déle než tři hodiny.

 

Bez toho, aniž by si Harry uvědomoval, co dělá, si začal kousat nehty a díval se na mapu tak intenzivně, že mu začaly slzet oči. Nervózně se podíval na hodinky.

 

Za deset deset.

Proč neodchází?

 

Za pět deset.

 

Tečka se pohnula a oddálila se od Severuse. Chvíli balancovala uprostřed kabinetu a pak... se přesunula ke dveřím.

 

Harry vydechl úlevou. A téměř okamžitě se zasmál, nemohl uvěřit absurditě svého podezření a své reakci.

 

Severus měl pravdu. Je příliš impulzivní. Bude na tom muset zapracovat. I nad svou bujnou představivostí, když už bude v tom. Přece Severusovi důvěřoval. Alespoň se o tom přesvědčoval.

 

Znovu se podíval na mapu. Muž zmizel ve své laboratoři. Pravděpodobně tam bude celou noc.

 

Harry sáhl do kapsy, vzal kámen do dlaně a poslal: 'Dobrou noc, Severusi.'

 

Nedostal odpověď. Jako obvykle.

 

Hluboce si povzdechl, schoval kámen a vydal se do koupelny.

***

 

Jeho podezření se ukázala pravdivými. Hermiona a Ron nebyli nadšeni informací, že Harry zůstane na Vánoce v Bradavicích. A to úplně sám.

 

"No tak, přece můžeme zůstat s tebou. Poprosíme mamku a taťku, aby přijeli. Určitě budou nadšení možností strávení Vánoc v Bradavicích. Budeme ti dělat společnost."

 

"Ne, Rone," Harry to opakoval pravděpodobně už po páté. "Brumbál řekl, že s tím nikdy nebude souhlasit, jelikož nechce tvé rodině kazit svátky. Navíc, co by na to řekli Bill a Charlie? Tak málo jezdí domů a ty je chce přinutit, aby strávily vánoční večeři se svými starými profesory, kteří zůstávají v Bradavicích. A Fred a George? Pochybuji, že by byli potěšeni myšlenkou, že budou sedět u jednoho stolu se Snapem." Ron na ta slova udělal grimasu. Zjevně nebyl tou vizí sám potěšen.

 

"Ale tak bychom mohli zůstat aspoň my."

 

"Ne! Nechci vám kazit Vánoce. Měli byste je trávit s rodinou. Zvládnu to. Vážně. Měl jsem už horší Vánoce." Slyšel, jak to znělo a tak se to snažil rychle napravit. "Je to jen pár dní. Poradím si."

 

Hermiona, která celou dobu neřekla ani slovo a jen se na Harryho znepokojeně dívala, si povzdechla a smutně se na něj usmála.

 

"Máš pravdu, Harry. Moji rodiče nemůžou přijet do Bradavic, a chtěla bych s nimi strávit Vánoce." Podívala se s obavami na Rona, ale chlapec se to nepokoušel komentovat, jen depresivně zíral na své ruce. "Stejně jsme pořád spolu a venku je to stále nebezpečnější. Víš, co tím myslím. Možná už nebudeme mít příležitost…" Sklonila hlavu, jako by ji její vlastní slova zdrtila.

 

Ron se na ni podíval a vypadal poraženě.

 

Hermiona měla pravdu a oni to dobře věděli.

 

Mohli to být jeho první… i poslední Vánoce, které měl Harry možnost strávit se Severusem. A povede se mu to! Tu šanci neztratí! V hlavě již měl nástin plánu, jak k tomu muže donutí, poněvadž ho znal natolik dobře, aby věděl, že se bude bránit rukama i nohama, možná, že i zuby. Ale nakonec to vzdá. Harry byl o tom přesvědčený a nic nemohlo oslabit jeho víru.

 

Odpoledne dostali zprávu od Tonksové, že se s nimi chce sejít a prodiskutovat detaily akce. Nakonec, zbývali už jen tři dny. Dozvěděli se, že se večírek bude konat v Hostinci u Prasečí hlavy, protože Tři košťata byla příliš přeplněná a nebylo možné si pronajmout celou místnost. Když si mezi sebou vyměnili skeptický pohled, Tonksová je ujistila, že osobně všechno vyzdobí a ani jeden z nich to místo nepozná. Okolí bude obklopené ochrannou bariérou vytvořenou Brumbálem a profesory, takže z Hostince nebude možné odejít. Samozřejmě bude možné vzdálit se na určitou vzdálenost a postát pod zadními přístřešky, pokud by chtěl mít někdo trochu soukromí. Když to říkala, rozesmála a vědoucně na ně mrkla, až Ron zrudnul až ke kořínkům vlasů, Hermiona dostala záchvat kašle a Harry zíral do stolu, kousal se do rtu a snažil se nesmát. Teprve když uviděl takovou reakci u svých dvou nejlepších přátel, viděl mezi nimi tu obrovskou propast. Kdyby se jen dozvěděli o tom, co on a Severus…

 

Och, nechtěl si to představovat. Věděl jen, že první reakce bude absolutně zdrcující. Později už to může být jen horší.

 

Po setkání s Tonksovou je odchytla McGonagallová a nakázala jim pomoct při rozvěšování vánočních ozdob. Hagrid přitáhl největší stromek, jaký kdy v životě viděli. Jeho ustavení a ozdobení jim trvalo celé odpoledne a většinu večera. Profesorka McGonagallová vypadala méně vážněji, než obvykle, někdo mohl být dokonce v pokušení říct, že na ně byla mimořádně milá. Zdálo se, že se také těšila na prázdniny. Dokonce, i když se Ronovi podařilo zapálit špičku stromku, jen zavrtěla hlavou a rychle oheň uhasila.

 

Když se Harry konečně vrátil do ložnice, byl ještě vyčerpanější než předchozího dne. Ale nezastavilo ho to, aby se podíval do plánku. Naštěstí byl tentokrát Severus sám. Harry se tak dlouho díval na tečku, která se pohybovala po pergamenu, až nakonec usnul.

 

Probudil se uprostřed noci. Stále měl na sobě oblečení a vedle něho na polštáři ležel plánek.

 

Nejen, že usnul ve svých šatech, ale nebyl ani v koupelně. Vstal, promnul si bolavý krk, protáhl se a rozhodl se, že se osprchuje, předtím než znovu půjde spát. Sáhl po plánku a bezmyšlenkovitě se podíval na místo, kde býval Severus.

 

Nebyl tam. Vypadalo to, že znovu trávil celou noc v laboratoři. Kdy spal? Přece jen, nemohl pořád tak těžce pracovat.

 

Harry si povzdechl a natáhl se po hůlce, aby zavřel mapu, ale jeho pozornost přitáhl pohyb v samém rohu pergamenu. Vytřeštil oči, cítíc, jak se jeho srdce zrychlilo.

 

Severus.

 

A Nott.

 

Šli spolu po chodbě ve sklepení. Vypadalo to, že se odněkud vraceli.

 

Harry pocítil náhle vzestup vzteku a rozčarování. Na poslední chvíli se zadržel, aby plánek neroztrhal.

 

Jak mohl? Co spolu dělali uprostřed noci? Kde byli? Proč Snape chodil s Nottem po nocích a jemu nikdy nedovolil zůstat? Proč?!

 

Sledoval je tak úporně, jako by chtěl sám skočit do mapy a objevit se tam, kde právě byli oni. Když dorazili do Snapeova kabinetu, na chvíli se zastavili.

 

Harry se kousl do rtu.

 

Prosím, nechoď tam, nechoď dovnitř!

 

Nott se posunul a začal se pohybovat směrem ke zmijozelské koleji a Snape vstoupil do svých komnat.

 

Harry se uvolnil. Ale v koutku duše mu zůstal rozžhavený pocit zrady, který v jeho srdci před chvílí vybuchl. Jeho ruce se třásly, když odkládal plánek. Sevřel je v pěst a snažil se přemýšlet. Ale co tu bylo k přemýšlení? Snape si po nocích chodil s nějakým hnusným Zmijozelem, jehož otec byl smrtijed…

 

Harry vyvalil oči.

 

To je oč tu šlo? Že by to bylo takhle prosté?

 

Nemožné.

 

Zavřel oči a hluboce se nadechl, snažil se zbavit touhy zavraždit jak Severuse, tak i Notta.

 

Musí dostat vysvětlení. Zítra během trestu se na to zeptá Snapea. Jestli na tom není nic jiného, řekne mu pravdu. Ale pokud bude lhát…

 

Opět si povzdychl, vstal a šel do koupelny.