DI 33/1

DI - kapitola 33. - část I.

 Když Harry vstoupil do Velké Síně, okamžitě uviděl jedno - Snape znovu nebyl na jídle. Neviděl ho ani na snídani, ani na obědě, ani na té prokleté večeři.

Byl to poslední den školy před vánočními prázdninami. Studenti probírali své plány. Hermiona a Ron seděli naklonění k sobě a cosi si šeptali.

"Ahoj, Harry."

Chlapec se otočil a usmál se na Lunu, stojící za ním.

"Och, ahoj." odpověděl.

"Jdeš na vánoční večírek?" zeptala se Havraspárka, přistoupila k němu a věnovala mu jasný úsměv. "Už se nemůžu dočkat. A ty?"

"Ee…" Harry zamrkal, zaskočen radostnou dychtivostí, kterou slyšel v jejím hlase. Od kdy se Luna tak ochotně zúčastňovala studentských akcí? Obvykle se těmto typům zábav vyhýbala, raději trávila čas s magickými stvořeními v Bradavicích. No, ale když mu i Neville říkal, že tam chce jít, vypadalo to, že má o večírek zájem polovina školy. A to to měla být původně zábava jen pro hrstku lidí.

"Nakonec si spolu budeme konečně moc dát ten máslový ležák," usmála se.

Aha! Máslový ležák! Harry na to úplně zapomněl.

"No jasně. A z toho co říkala Tonksová, možná i něco ostřejšího," usmál se.

Luna mírně zčervenala a otočila svůj pohled jinam.

Harry se na ni udiveně podíval. Řekl snad něco nevhodného? Mluvil jen o něčem ostřejším a…

Podíval se k profesorskému stolu.

… Tonksová. Tonksová vypadala, jako by právě rychle otočila hlavu jinam a spěšně si začala povídat s profesorkou bylinkářství, která seděla vedle ní.

Podíval se zpátky na Lunu, která také vypadala, že rychle odvrátila pohled a otočila se k havraspárskému stolu.

"Dobře, tak… se uvidíme později." Zamávala mu a zmizela.

To bylo… zvláštní, dokonce i na ni.

Pokrčil rameny a obrátil se k Nebelvírskému stolu, kde rychle zapomněl na máslový ležák s Lunou a začal přemýšlet, jak Severuse donutí jíst. Nepodobalo se mu to, že o sebe až tak moc nedbal. Dobře si pamatoval, jak mu Severus nařídil chodit na večeře, když byl Harry zavřený celý den v ložnici.

To je to, co udělá. Poprosí Dobbyho o pomoc, aby zanesl Severusovi jídlo! Stejně s ním musel mluvit o svých vánočních plánech a výletu do Prasinek. Včera na to úplně zapomněl, byl příliš zaneprázdněný myšlenkou, že ho Snape podvádí, a pak s ním píchal na stole. Byla pravda, že později šli k němu do komnat, ale bylo těžké se na něco soustředit, protože na sobě neměl kalhoty. A Snape se dobře bavil, jak se zdálo. "Hmm, tvoje kalhoty? Zdá se, že tady nejsou, Pottere. Obávám se, že se budeš muset vrátit bez nich."

'Pravda, bylo to zábavné.' pomyslel si.

Nicméně byl Harry natolik odhodlaný, že začal chodit po místnosti a prohlížet ji, až je konečně našel v jedné ze spodních polic v rohu místnosti. Když vztekle dopadl na židli, chtěl na oplátku Snapea rozdráždit a tak se zeptal: "Opravdu děláš v noci to samé co já? Řekni mi o tom, rád si to poslechnu." Stále cítil ten hrozný pocit ponížení, když uslyšel Snapeovu odpověď. "Dobrá, Pottere. Spím. Nevěděl jsem, že tím budeš tak fascinován." A pak měl ten bastard ještě nervy, aby se na něj ušklíbl!

Leč všechny tyto události vybledly proti tomu, co se stalo předtím, co Snape udělal a co od něj slyšel. Dosud tomu nemohl uvěřit, nevěděl, zda to skutečně slyšel nebo to byla pouze jeho představivost.

Jsi jenom ty, Pottere.

Jen při samotné vzpomínce se mu stáhl žaludek, převalila se přes něj vlna tepla a na ústa se mu vydral úsměv.

Byl jen on. Severus píchal jen jeho. Jen jeho!

Cítil se tak šťastně, že měl nutkání smát se nahlas a poskakovat při chůzi jako Luna.

Když se posadil ke stolu a pozdravil se s přáteli, kteří se lehce zčervenalí od sebe rychle odtrhli a důležitě se podívali do svých talířů, jeho ruka zabloudila do kapsy.

Musím s tebou naléhavě mluvit, Severusi. Mohl bych k tobě po večeři přijít?

Odpověď mu přišla skoro až na konci jídla:

Pokud musíš…

Harry se usmál, ale po chvíli si povzdechl.

Teď ho čeká ta těžší část…

***

Po večeři zavolal skřítka a poprosil ho, aby mu z kuchyně přinesl ještě jednu porci, protože by si ji rád snědl v ložnici. Řekl přátelům, že se vrátí před večerkou, protože chtěl ještě navštívit Hagrida. Pak se ukryl pod neviditelný plášť a zamířil i s talířem rázným krokem do sklepení, spolu s přesvědčením, že ve všem uspěje.

V kabinetu si sundat plášť, schoval ho do kapsy a držíc před sebou teplý talíř zaklepal na Severusovi komnaty. Když se dveře otevřely, široce se usmál a řekl:

"Dobrý večer, Severusi."

Muž ztuhl a přimhouřil oči, dívajíc se nejdřív na Harryho tvář a následně na talíř.

"Co to je?" zavrčel.

Bez čekání na pozvání, Harry proklouzl kolem něj a položil jídlo na stolek.

"V poslední době nechodíš na jídla, tak jsem se o tebe začal obávat. Vůbec o sebe nedbáš, Severusi. Proto jsem se rozhodl ti přinést večeři. Doufám, že ti chutná pečeně." Usmál se, narovnal se a díval se jak Snape zavřel dveře.

Muž se zamračil, podíval se na talíř ležící na stole a následně na Harryho, pak znovu na talíř a znovu na Harryho. Na jeho tváři se výraz překvapení pomalu změnil v něco, co chlapec ještě předtím nikdy neviděl a nedokázal to pojmenovat.

Severus si olízl rty a odkašlal si.

"Nevím, co tě vedlo k přesvědčení, že když nechodím na jídla, tak s největší pravděpodobností trpím hlady, ale chci tě ujistit, že pravidelně žádám bradavické skřítky o jejich služby, stejně jako ty, předpokládám."

Harry cítil, jak zrudnul.

"Nad tím jsem nepřemýšlel," řekl tiše a sklonil hlavu.

"To mě vůbec nepřekvapuje," odpověděl Snape a přešel ke svému zelenému křeslu.

Harry se na sebe zlobil, že byl tak hloupý. Bylo zřejmé, že kdyby Severus nejedl, už by byl dávno vyhladovělý jako ti kostlivci v učebně Obrany proti černé magii. Natáhl se po talíři, aby ho vzal, ale Snape ho chytil za ruku a odtáhl ji.

"Nicméně když už jsi to přinesl, nemůžeme to jen tak vyhodit." Mávl hůlkou, z jedné skřínky vyletěl druhý talíř a přistál na stole. Mistr lektvarů pečlivě rozdělil pečeni na dvě části a ukázal Harrymu ke druhému křeslu. Harry se nejistě posadil a cítil v břiše podivné teplo, když si uvědomil, že bude vlastně se Severusem večeřet. Pozoroval, jak muž přivolal dvě skleničky a červené víno.

Harry se podíval na svou porci. Jedl se Severusem poprvé. Bylo to… úžasné. Skoro jako kdyby skutečně byli… pár - dokončil a začervenal se. Pohlédl na Severuse, který soustředěně žvýkal pečeni a popíjel víno. Jestli chtěl dosáhnout svého, měl by začít už teď, dokud byla Snapeova pozornost zaměřena na jídlo. S plnými ústy nebude moct křičet. To zvyšovalo jeho šance.

"Ehm," odkašlal si, narovnal se v křesle a zhluboka se nadechl. "Vlastně… přišel jsem proto, že jsem ti chtěl něco říct, Severusi."

Muž se na něj nepodíval.

"Domníval jsem se, že ta 'velmi důležitá' věc, o které chceš mluvit, byla frekvence mých jídel."

"Ne. Myslím, to taky, ale… Hmm, chtěl jsem s tebou mluvit o Vánocích."

Severusova ruka se zastavila v polovině cesty k ústům. Prsty se zaťali do vidličky. Přimhouřené oči, přešly na Harryho, jako by ho chtěly propíchnout.

"Z toho co jsem slyšel, pojedeš k Weasleyovým. Nevidím důvod, proč bys o nich semnou chtěl mluvit, leda že by ses chtěl dozvědět nějaký efektivní způsob, jak zabránit jejich rozmnožování se takovým závratným tempem a tím produkování do kouzelnického světa další rudovlasé neschopné idioty."

Harry protočil oči.

Ach jo, proč musel Severus vždycky všechno tak komplikovat?

"Vlastně to byl Brumbál, kdo mi nabídl, abych na Vánoce zůstal v Bradavicích," odpověděl Harry a sledoval ho ostražitým pohledem.

Chvíli bylo ticho. Snape vypadal tou informací nerozrušen. Zvedl jedno obočí a zíral na Harryho.

"A?"

Harry si odkašlal.

"A já se rozhodl, že tu zůstanu."

Muž přimhouřil oči a vložil na Harryho ještě hlubší pohled.

"A co to má společného semnou?"

"No… ee..." Chlapec se pod vlivem toho pohledu přikrčil a měl pocit, že ztrácí odvahu. Ale musel to říct, dokud mu zůstala ještě nějaká. "No, myslel jsem si, že bych mohl strávit Vánoce… s t-tebou."

Severusovi oči se na chvíli rozšířily, ale ve vteřině se změnily v bouřkové černé mraky.

"Ne, to nemůžeš," zasyčel Snape, vkládajíc do slov takové přesvědčení, jako kdyby na nich záležel jeho život.

Harry ucítil, jak se do jeho srdce vkrádal nepříjemný chlad.

"Proč?"

"Když mám konečně čas na odpočinek od těch nezodpovědných, idiotský mozků a neustálého pronásledování jejich nesmyslnou existencí, nedovolím, aby se mi nějaký nadržený spratek pletl pod nohama a kazil mi zasloužený odpočinek."

Harry vypustil vzduch, který celou dobu zadržoval.

"Nebudu se ti plést pod nohama. To... to není o tom! A nejsem spratek!" zavrčel, rozdrážděný Snapeovou odpovědí. "Já jen… chtěl bych s tebou strávit pár dní. Nechci být někde jinde. Chci být s tebou."

Severus sevřel rty.

"Vyloučeno," zavrčel a vrátil se k jídlu, jako by si myslel, že téma je uzavřené.

Opřel se v křesle a povzdechl si.

Harry neuspěl. Plán A shořel. Čas přejít k plánu B. Plánu, který vymyslela jeho Zmijozelská část. Bez ohledu na to, že ji nenáviděl, a popíral, někdy byla velmi užitečná.

"Och, škoda… Vypadá to, že budu muset tedy strávit Vánoce s Weasleyovými. Půjdu hned k řediteli a řeknu mu, že v Bradavicích nezůstanu."

Severus najednou zvedl hlavu a překvapeně se na Harryho podíval. Ale byl to jen chvilkový záblesk. Zjevně se mu podařilo rychle ovládnout, protože jeho rysy se opět vyostřily a jeho tvář vypadla rozzlobeně. Obrátil zrak zpět k talíři a začal jíst, ale Harry viděl, že se mezi jeho obočím vráska prohloubila.

To byla divná reakce. Snape vypadal… naštvaně? Proč? Měl by být šťastný. Anebo ho zaskočilo prostě to, jak to Harry rychle vzdal? Po chvíli otevřeného zírání si Harry uvědomil, že by bylo lepší, kdyby ve svém plánu pokračoval, protože téměř zapomněl, co by měl říct.

Podíval se krbu, obrněně narovnal ramena a snažil se znít bezstarostně.

"Paní Weasleyová a Ginny budou určitě rádi, když k nim přijedu. Poprosím Ginny, aby mi upekla ty sušenky, které mám rád. Jen doufám, že mě s nimi nebude chtít znovu krmit…" Koutkem oka se podíval na Severuse, který přestal žvýkat a vypadal, jako by se snažil rozdrtit si vlastní čelist zuby, jak je zatínal, načež polkl to, co měl v ústech a zamračil se na Harryho.

Chlapec se usmál. Už byl blízko, ale musel pokračovat, dokud se Severus nezlomí.

"Nejhorší bude to prokleté jmelí, které paní Weasleyová rozvěšuje na každém možném místě. Budu si muset dávat pozor, abych nepotkal Ginny. A jestli mě odchytí... no, pak by bylo hloupé odmítnout… Nechci, aby si o mě udělala špatný obrázek…"

Jeho řeč byla přerušena náhlým, hlasitým třeskem.

"Dost," zasyčel Snape, zvedajíc dlaň, se kterou před chvíli udeřil do stolu. "Jestli je to jediný způsob, jak tě umlčet Pottere, tak…"

"Takže mohu zůstat?" přerušil ho Harry, nechopen zastavit radostný úsměv.

Severus mu věnoval vražedný pohled.

"Pokud to musíš vědět, to neznamená…"

"Och, děkuji!" Harry vystřelil, nenechávajíc ho to dokončit. "Slibuji, že budu tak ticho, že o mně ani nebudeš vědět. Dokonce na sebe můžu použít umlčující kouzlo. Nebudu překážet. Chci jen… být s tebou," dokončil, cítíc příjemné teplo v žaludku, které se šířilo celým tělem až k srdci.

Povedlo se mu to! Stráví Vánoce se Severusem! Chtěl začít štěstím skákat, ale věděl, že kdyby to udělal, Severus mohl rychle změnit názor. Každopádně, to byla polovina úspěchu. Zůstala už jen jedna věc.

"Ehm… chtěl bych ti říct, že…" No tak! Řekni to! "…nebudu moct přijít na zítřejší trest." Když viděl, jak se mužům pohled mění do vražedného, rychle dodal: "Tonksová pořádá zítra vánoční večírek v Prasinkách. Všichni tam budou a já bych tam chtěl taky jít. A myslel jsem, že… chci se zeptat, jestli… můžu..." Harry se pomalu pod Snapeovým pohledem krčil více do křesla. Sebral se a dodal: "Určitě si o tom slyšel. Brumbál říkal, že budeš jedním z učitelů, kteří budou zvedat ochrannou bariéru, takže vím, že budu v bezpečí. Opravdu bych chtěl jít. Doufám, že nejsi naštvaný."

Severus od něj konečně odtrhl pohled a odfrkl si.

"Měl bych být naštvaný kvůli tomu, že chceš ztrácet celý večer tancování a nesmyslným blábolením se svými přáteli a tím růžovovlasým nemehlem, které není schopné rozlišit židli od vlastního zadku?"

Harry byl frustrovaný.

"Aha, takže se zlobíš."

Muž si znovu odfrkl a podíval se do ohně. Harry se snažil uklidnit situaci:

"Nic se mi nestane. Neboj se."

Severus mu věnoval další nepříjemný pohled, tentokrát to však nekomentoval. Harry uznal, že je to svolení, leč raději v tématu nepokračoval, neboť věděl, že je Snape na pokraji výbuchu.

To bylo neskutečné. Kdysi by muž udělal všechno, aby Harrymu nedovolil strávit příjemný večer a možná, že by mu zadal nějaké speciální domácí úkoly, jen aby mu zničil všechny plány. A teď.

Harry cítil příjemné teplo. Jeho oči se usmívaly, když se díval na temnou postavu Mistra Lektvarů, jehož černé oči se leskly plameny z krbu.

Cítil, že je to blízko. Brzy se probije přes ten chladný pohled přimhouřených očí, přes hábit zapnutý až k poslednímu knoflíku na krku, lesklé vlasy padající okolo jeho bledé tváře až k bijícímu srdci. Chtěl ho chytit a obejmout tak pevně, jako ten největší poklad, a pak se přitulit vedle něj a poslouchat jeho srdce bijící pomalým, uklidňujícím rytmem. A nikdy, nikdy nikomu nedovolit mu ho vzít.

Hluboce se povzdechl a přinutil se od Severuse odvrátit pohled a podívat se do ohně.

Už brzo vše získá. Věděl, že se to blíží. Cítil to celým srdcem.

***

"Oh, podívej se! 'Proplétané vlasem jednorožce s ebenovou rukojetí, a speciálně vybraného dřeva, úzce spjatého s Vrbou mlátičkou, která jen potvrzuje, že Vás nikdo neporazí.' Oh, je nádherný…" zašeptal Ron a zíral jak zakletý za výlohu na nové Famfrpálové koště z nejnovější série Nimbusu, se zvučným názvem Rádius.

Harry přitakal, i když preferoval svůj Blesk. Začal už litovat toho, že šel s Ronem do Prasinek a snažil vymyslet něco, co by ho uvolnilo. Hermiona už uspěla. Využila příležitosti a skryla se v prvním knihkupectví, které potkala. Ale Harry něco takového nemohl udělat. Byl sledován profesorem Kratiknotem, jenž za ním chodil jako stín, a jehož úkolem bylo ochránit ho během jeho předvánočního nákupu v kouzelnické vesničce.

Harry si z frustrace povzdechl a rozhlédl se po ulici plné kouzelníků, čarodějek a studentů z Bradavic. Sněhu bylo tolik, jako kdyby se rozhodl zasypat každý povrch, vytvářejíc tak hromady zásypů, které bylo obtížné překročit. Čas od času zaslechl Nebelvíra cosi říct přes písně koledníků, ale skrz tu bílou bouři, jež ho obklopovala, ho neviděl.

"Pojď dovnitř!" zakřičel Ron a vpadl do obchodu. Harry si rezignovaně povzdechl a šel za ním. Když byli vevnitř, přidal se k nim také profesor Kratiknot a rozpačitě se na Harryho usmál. Zjevně se mu také nelíbilo chodit za Potterem jako pes. Ale nemohl porušit ředitelův příkaz.

Harry se k němu otočil zády a zaskřípal zuby bezcílným hněvem. Jak měl, sakra, v takových podmínkách koupit dárek pro Snapea? Zvlášť, když ani nevěděl, co mu má dát. Proto potřeboval nějaký čas o samotě, aby mohl vybrat něco pěkného, a aniž by se bál, že se ho budou ptát pro koho to je?

Podíval se teskně z okna, zabručel, vidíc Hagridovu velikou postavu. V jeho mysli se rozsvítila žárovka. Ignoroval Rona vybírajícího si nový dres, vyklouzl z obchodu, uklouzl na udusaném sněhu a spadl přímo před Hagrida.

"Pozor, Harry, jak v tomdle sněhu zmizíš, už tě nenajdeme," usmál se Hagrid, sklonil se a poklepal ho po ramenou, což způsobilo, že Harrymu měl pocit, jakoby mu vyrazil plíce.

"Můžu jít s tebou po Prasinkách?" vypálil Harry, když za sebou uslyšel kroky profesora Kratiknota. "Chci koupit pár věcí a Ron se odsud nedostane," vysvětloval a ukázal palcem za sebe.

"Och, Pottere," zasípal Kratiknot a zastavil se u Nebelvíra. "Nemůžeš dělat takové rychlé přesuny. Ztěžuješ mi úkol. Och, zdravím, Hagride."

"Dobrý, prfesore. Harry mě požádal o doprovod. Pravděpodobně to nebude problém?"

Kratiknot se podíval zezdola na poloobra a usmál se.

"Ale pokus se ho po cestě neztratit. A pak ho doprovoď do Bradavic. Už tak mám nosní dírky úplně zamrzlé." zamumlal profesor, odvrátil se a vzdálil se svou charakteristickou kachní chůzí.

Harry se na svého přítele usmál.

"Děkuju."

"Není zač, Harry. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo sledoval. Jak se máš?"

Pomalu procházeli přelidněnou ulicí. Cesta s Hagridem byla o mnoho jednodušší, všichni se jim klidili z cesty. Harry se o Rona neobával. Byl tak zaujatý Famfrpálem, že než si všimne jeho nepřítomnosti, pravděpodobně se stihne vrátit.

"Všechno v pořádku, mimo to, že všichni kolem mě chodí, jako bych byl nějaké zatracené zlaté vejce. Křehké a drahocenné."

"A divíš se, Harry? Po tom útoku? Štěstí, žes přežil a mluvíš semnou. Po tom, co se nedávno odehrálo v Zakázaným lese, být ředitelem, zamk bych vás v Bradavicích, abyste z jeho zdí nevystrčili ani nos."

Harry se zamračil.

"A co si dělal v Zakázaném lese?"

Hagrid sebou zamlel, jakoby se na sebe hněval.

"Zase příliš žvaním…" zamumlal.

"Hagride," řek Harry důrazně. "Co se děje v Zakázaném lese? Jestli je to něco nebezpečného, měl bych o tom vědět, abych se mohl připravit, ne? Prosím, nechovej se ke mně jako k dítěti."

Hagrid se zastavil a těžce si povzdechl.

"Dobře… Ale nikomu o tom nesmíš říct. Ani slovo."

Harry zvedl dlaň.

"Slibuji."

Poloobr přikývl a zíral na pošlapaný sníh.

"Něco zabíjí zvířata. Něco nebo někdo. A to strašně, krutě, ohavným způsobem."

Harry se zamračil.

"Zvířata? Jaká zvířata? A kvůli čemu? Voldem... Promiň, Ty-Víš-Kdo už má svoje tělo a nepotřebuje krev jednorožců."

Hagrid zavrtěl hlavou.

"To není, o co jde. Prfesor Brumbál si myslí, že je to jako… testování. Protože bylo zabito mnoho různejch zvířat. Dokonce i ptáci.

"Testování?" Neznělo to moc příjemně.

"Jo… v zabíjení."

Harry vyvalil oči a cítil, jak jeho srdce zrychlilo.

"J-jak to?"

"Některý zvířata zabila Avada, ale některý…" Hagridovi poklesl hlas, jako by to, o čem mluvil, bylo příliš děsivé.

"Co?" zeptal se Harry a cítil nepříjemný knedlík v krku.

"Některý rány vypadaly jako od nože, některý zvířata byly spálený, zmrzlý, roztrhaný na kusy a dokonce jsem našel jednoho ptáka s…" Když uviděl hrůzu v Harryho obličeji, Hagrid se konečně rozhodl zůstat zticha. "Myslím, že už zmlknu…"

Harry nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Cítil, že se mu dělá špatně, když si představil všechny ty hrůzy.

"To… je strašné." Podařilo se mu nakonec zachrčet.

A Brumbál to před ním skrýval! Sakra, přece sám do toho lesa často chodil.

"Neví se, co je zabilo?"

Hagrid popotáhl nosem a zavrtěl hlavou.

"Prfesor tvrdí, že to vypadá jako chování učícího se 'smrtijeda'. Zřejmě ti bastardi nejdřív trénují prokletí na svých domácích mazlíčcích, aby je pak mohli dělat na lidech. Myslí si, že by to moh dělat…" Hagrid se zakoktal, jako by mu slova nechtěla přejít přes jazyk. "..jeden nebo i víc bradavickejch studentů. Sakra, Harry, nemyslel sem si, že nastanou časy, kdy budou smrtijedi trénovat na zvířatech v lese. Kéž bych chytil tohohle…" Hagrid sevřel svou velkou pěst a jeho rysy zhrubly. "Chodí tam jen v noci. A musí dobře znát les, protože si vybíraj takový cesty, o kterejch nikdo, kromě profesorů neví."

Harry se zamračil. Někde v hlouby jeho mysli byla nepříjemná myšlenka, ale rychle ji potlačil. Byla příliš děsivá.

"Doufám, že ho nakonec chytíte. Nebo je. Mohl bych pomoct, kdyby…"

"Ne, Harry, nezapojuj se. Prfesor Brumbál by mi už i tak vynadal, kdyby věděl, že sem ti to řek."

Harry se zamyslel. Proč se k němu každý musí chovat jako k dítěti? Proč před ním skrývají pravdu? Proč mu nikdo nic nechce říct a on to musí tahat z ostatních násilím? Bylo ještě něco, o čem nevěděl? Prozatím odpověď nedostane a musí se s tím smířit. Ale doufal, že již brzy…

Jeho úvahy byly rozptýleny zábleskem nalevo. Otočil hlavu, a zastavil se tak náhle, že lidé, kteří šli za ním, do něj téměř narazili.