DI 33/3

 

DI  kapitola 33 - část 3

Později večer se k nim připojil Hagrid. Vstoupil 

trochu nestabilně a chvíli stál ve dveřích, rozhlížíc se s výrazem bezduchého úžasu na tváři.

 

"Tady, Hagride!" mávla na něj Tonksová a pozvala ho ke stolu. "Co si dáš?" zeptala se, když se poloobr usadil mezi ní a Harrym.

 

"Och, jako vždycky," mávl Hagrid velkou dlaní. "Starý Aberfoth bude vědět."

 

Po několika okamžicích před něj hospodský postavil obrovský džbán něčeho, co sálalo alkoholovou vůní tak, že Tonksová i Harry byli nuceni se odklonit, poněvadž měli pocit, že jim to vyleptá dírky v nose.

 

"Co se s touhle hospodou stalo?" zeptal se, když si zavdal pořádný lok a spokojeně se usmál. "U Merlina, vypadá to tu, jako kdyby sem někdo pustil kandovcový skřítky."

 

"Co jsou to kandovcový skřítci?" zeptal se Ron zamračeně.

"Taková malá stvoření, co se snaží všechno ozdobit mašlemi, kytkama a různým smetím. Vypadá to, jako by jich tu někdo vypustil celý stádo."

 

Hermiona si odkašlala, Neville sklonil hlavu a Tonksová zčervenala tak, že i její vlasy se zbarvily do červena.

 

Hagrid se na ně překvapeně podíval a po chvilce se mu oči rozšířily překvapením. Zrudnul a začal mumlat:

 

"Oj, já jen myslel…"

 

"Ne, to je dobrý." Mávla Tonksová rukou. "Jen jsem chtěla, aby to bylo hezké. Ale myslím, že jsem to trochu přehnala." Rozhlédla se po místnosti s očividně deprimovaným výrazem na tváři.

 

"No, možná že…" začal Ron, ale zastavil se bolestným vyjeknutím. Vyčítavě se podíval na Hermionu a masíroval si bok.

 

"Všechno je to moc pěkně nazdobené. Moc se nám to líbí. Že, Rone?" zeptala se nebelvírka, vpíjíc do chlapce intenzivní pohled.

 

"Jo, moc pěkný…" zamumlal, dál si masírujíc bok.

 

"Opravdu pěkné," řekl Neville a povzbudivě se usmál.

 

"Ano, moc," řekla Anastasia.

 

Harry na sobě cítil pohledy plné očekávání. Upil lok piva a zamračil se.

 

"Co?" zeptal se. Právě si ukládal do hlavy vysvětlení 'incidentu s Ginny' pro Snapea a ani nevěděl, o čem jeho přátelé mluvili. A teď na něj všichni hleděli, jako by na něco čekali. "O co jde?" zopakoval, mírně otrávený. Zachránil ho tichý, lehce zasněný Lunin hlas:

 

"Pěkné…" Všechny oči se otočily na ní. Dívka si podpírala hlavu dlaněmi a dívala se na Tonksovou. "Všechno, na co se dívám, je tak pěkné…" zašeptala. Vypadala jako zhypnotizovaná.

 

Tonksová se začervenala a sklonila hlavu.

 

Harry postřehl zamračené zamyšlení Hermiony a rozhodl se, že je na čase zakročit do akce.

 

"Tak… ee… Jak to jde, Hagride? Co škvorejši?"

 

"Och, strašně vyrostly. Kdybys viděl, jaké mají teď zuby… ostré jak břitvy. Mohly by vás propíchnout jak sejra, pokud by vás chytily." Hagrid se ušklíbl a zrudl pýchou. "Chtěli byste je vidět?"

"Ne."

 

"To není třeba."

 

"Nemusíš se obtěžovat."

 

Sbor nesouhlasného mumlání způsobil, že Hagrid posmutněl a spustil ramena.

 

"Co s nimi budeš dělat, Hagride?" zeptala se Hermiona, vidíc zklamání na přítelově tváři. "Ředitel asi… nedovolí, aby sis je nechal, ne?"

 

"Och, profesor Brumbál by to dovolil, ale… jiní profesoři nejsou nadšení. Prfesorka McGonagallová tvrdí, že jsou příliš nebezpečný, aby se ukazovaly děckám."

 

Hermiona a Ron si vyměnili pohledy. Hagrid žádné zvíře nepovažoval za nebezpečné, dokud někoho nějaké nehryzlo. A dokonce i tehdy se ho zastával, vysvětlujíc že 'je to jen zvíře, mělo hlad… když ho podrbete, bude spokojený, jenom někdy, když se naštve, tak může kousnout, ale to je protože si chce hrát, a všichni se ho bojí, a on tomu nerozumí, a taky se bojí, ale když se to stane, je to jen nehoda… no, ale je to jen mazlíček, a to je přece v pořádku, že jo…"

 

"Ale podařilo se mi přesvědčit prfesora Brumbála, aby je vypustil do lesa, aby tam mohly volně žít a hlídat ho," poloobrův pohled spočíval na Harrym a chlapec potřeboval chvilku, aby pochopil o jakém 'hlídáním' to mluvil.

 

No, další stádo krvežíznivých potvor se zuby ostrými jako břitvy by se mohlo zbavit případných nežádoucích, vraždící zvířata. Ale mohl by vsadit hrst galleonů na to, že místo, aby se stal les bezpečnější, bude připomínat, jako byste vložili ruku do rybníka plného hladových piraní.

 

Usmál se.

 

"To… je skvělé," zamumlal. "Zakázaný les se nakonec stane ještě nebezp… teda, bezpečnější."

 

Soudě podle výrazu ostatních, sedících u stolu, mysleli všichni na to samé.

 

"A co u vás?" zahuhlal Hagrid a široce se usmíval.

 

***

 

'Něco extra' od Tonksové mělo na každého nezvykle zajímavý efekt. Ron a Hermiona se na sebe začali dívat a byli na sebe velmi milí. Ryšavec po nějaké době úplně zapomněl na Ginny, která se muckala v rohu se svým přítelem, a nemohl odtrhnout oči od Hermioniných zčervenalých tváří a explodujího opileckého chichotání. Anastasii nakonec znudilo dělat na Harryho oči odkopnutého štěněte a šla si zatančit s Nevillem.

 

Harry si vydechl úlevou. Měl jí už skutečně dost. Cítil, že se mu stále víc točí hlava. Což bylo, popravdě, docela příjemné. Přinejmenším mu to dovolilo zapomenout na ten obrovský pocit ponížení a strachu, který cítil, když viděl Snapea stojícího ve dveřích. A na bolestné sevření v hrudi, když slyšel Luny slova: "To znamená, že ho miluješ."

 

Sevřel víčka a snažil se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy, pak otevřel oči a podíval se na Rona, který se už nějakou dobu snažil zoufale dívat na taneční parket. A na Hermionu. A na parket. A na Hermionu.

 

No, vypadalo to, že jeho přítel potřeboval malou pomoc. A Harry byl rád, že mu jí může dát. Hlavně aby mohl zapomenout slova, jež se ozvěnou odrážely v jeho mysli a na pohled černých očí.

 

Hermiona vášnivě hovořila s Tonksovou, Lunou a Hagridem, který vypil už dva džbány a začal třetí. Harry se mírně posunul ke straně a kopl. A zdálo se, že dokonce trefil Ronovu nohu, poněvadž se jeho přítel zašklebil a mrzutě se na něho podíval.

 

Ukázal hlavou k parketu, a pak na Hermionu. Ron se začervenal a zavrtěl hlavou. Harry ho kopl znovu. Ron se na něj rozzlobeně podíval a protočil oči. Nervózně se podíval na Hermionu a hlasitě polkl. Chvíli seděl, jako by se přemlouval, a po chvíli se znovu podíval na Harryho, jako by hledal podporu a další kopnutí. Ale Harry jen zvedl palce a usmál se.

 

Ron se zhluboka nadechl a střídavě zrudl a zbledl, naklonil se k Hermionině uchu a cosi jí zašeptal. Dívka zčervenala a odklonila se od rozhovoru. Podívala se na Rona, nesměle se usmála a přikývla.

 

Oba vstali a zamířili k tanečnímu parketu. Ron se na okamžik otočil, aby Harrymu poslal radostný úsměv, a chlapec zadusil smích lokem piva.

 

Och, mezi nimi popravdě zela propast... Ohromná, nesmírná propast…

 

Zavrtěl hlavou a pohlédl na ostatní u stolu, Tonksovou, Lunu a … A kam se poděl Hagrid?

 

Harry se rozhlédl a spatřil, že poloobr sedí u baru a vyprazdňuje další džbán, a vede živý rozhovor s hospodským.

 

Luna odložila čtvrtou prázdnou sklenici máslového ležáku, a nejistě se usmála.

 

"Nevěděla jsem, že je to tak dobré, Harry. Ráda bych… dala bych si ještě jedno," řekla a rozhlédla se zářivýma, blyštivýma očima. "Všechno je tak… rozzářené. Je to opravdu úžasné." Harry, který sám už měl se zrakem potíže, se rozhlédl po místnosti, naplněné převážně muchlujícími se páry. "Všichni vypadají, že... se dobře baví," dodala havraspárka, a dívala se na pár, jenž se líbal u vedlejšího stolu. Po chvíli sklonila zrak, zčervenala, a podívala se na ubrus. Bokem se dívala na Tonksovou a nesměle se na ni usmála. Zdálo se však, že si toho Nymfadora nevšimla, a byla příliš zaneprázdněná sledováním lidí v místnosti a potěšeně se usmívala.

 

"Och," zasmála se a nenápadně ukazovala na Rona, který se právě neúspěšně pokoušel políbit Hermionu. "No není to rozkošné? Kdo by si pomyslel, že ta drobotina…"

 

"Máš krásné vlasy," vystřelila náhle Luna, která od ní celou dobu neodtrhla oči. Harry se zadusil pivem, které právě usrkl, a rychle se podíval na Tonksovou. Její vlasy, ještě před chvílí jasně růžové, nabraly barvu karmínové červeni. Tak jako její tvář. "A teď jsou ještě hezčí," dodala havraspárka, nepřítomně se usmívající a natáhla dlaň k Tonksovým tmavnoucím vlasům. Nymfadora se rychle odtáhla a Luninu ruku odstrčila.

 

"Přestaň," sykla tiše, a věnovala jí temný, nepříjemný pohled. Nervózně se podívala na Harryho, který sledoval Luniny skelné oči a neodvažoval se promluvit. "Tvoje kamarádka asi příliš pila, Harry," zasmála se nervózně Tonksová, ale její vlasy se nezměnily.

 

"Nemluv o mně, jako bych tu nebyla," zašeptala Luna a zničeně se na ni dívala. "Víš, že tu jsem."

 

Harry si lokl svého piva a podíval se na Tonksovou, očekávajíc její reakci. Poprvé uviděl nepřeberné množství pocitů na Lunině věčně zasněné tváři. Byl si téměř jistý, že všechna její podezření jsou pravdivá. Ale nechtěl se vměšovat a tak čekal na další vývoj rozhovoru.

 

"Možná byste mohli jít tancovat? Bavte se." Vypadalo to, že se Nymfadora snaží znovu získat kontrolu nad situací. "Konec konců, je to vaše párty. Nemusíte tu sedět se svojí učitelkou…"

 

Harry viděl, jak Lunina tvář zrudla a dívka otevřela ústa, aby něco řekla, ale v té chvíli se u nich objevila velká Hagridova postava.

 

"Musel jsem si popovídat se starým přítelem," zahřměl. "Co mi ušlo?"

 

Nevědomky přetrhl napětí, jež viselo ve vzduchu, usadil se mezi Harryho s Tonksovou a Lunu, rozdělujíc je. Harry si odkašlal a rozhodl se, si s Hagridem povídat, aby si Luna a Tonksová mohli vysvětlit své chování. Anebo se prostě bude dívat na ubrus nebo na stěnu, jestli to bude potřeba.

 

"Jsem rád, že jsi přišel," zadrmolil.

 

"Přece bych se nevyhnul takové oslavě," zaduněl Hagrid. "Každopádně mi chyběli Ron a Hermiona. Navštěvují mě ještě méně než ty." Podíval se do svého džbánu a povzdechl si. "Nikdo si už nevzpomene na starého hajného."

 

"Přestaň, Hagride. Samozřejmě, že si vzpomeneme. Navštívím tě na Vánoce, slibuju. Přece zůstávám v Bradavicích. Víš o tom, ne?"

 

"Joo. Je mi to líto, Harry."

 

"Proč líto?" Harry se zamračil a podíval se na depresivní postavu poloobra.

 

"Vím, že bys radši trávil Vánoce s Ronem a Hermionou, místo abys tu hnil se starýma profesorama," zamumlal Hagrid a zíral do svého džbánu tak úporně, jako by to byla jediná věc, která ho ještě udržovala ve vzpřímené poloze. "Myslíš, že sem se to za tebe nepokusil domluvit? Jakmile sem zjistil, že tě tu zamýšlí nechat na Vánoce, spěchal sem za ředitelem a pověděl sem mu… Řekl sem mu… že si ještě mladej a že Artur a Molly jsou velký kouzelníci a že jim bude líto, že tu budeš muset zůstat… a Ronovi to bude líto, i Hermioně… A mě taky, to bude líto, Harry, mě taky…" Harry se snažil zakrýt rozpaky a opět si zavdal velký doušek piva. "Ale ředitel mě nechtěl poslouchat. Říkal, že důvěřuje Snapeovi a jestli Snape tvrdí, že musíš zůstat, tak…"

 

Harry vyprskl pivo na celý stůl. Chvíli se dusil, nemohl chytit dech. Nadechl se, až když mu přistála velká Hagridova dlaň na zádech. Udeřil se čelem o stůl, čímž se mu ještě víc zamotala hlava.

 

"Promiň, Harry. Si v pořádku?"

 

Harry přikývl, lapal po dechu a cítil v očích slzy.

 

"P-profesor Snape řekl řediteli, že bych měl zůstat na svátky v Bradavicích?" zeptal se. Musel to slyšet znovu. Bál se, že se přeslechl.

 

"Jo," řekl Hagrid poněkud zmateně. "Promiň, Harry. Nevěděl sem, že tě to tak vytočí. Vím, že prfesora Snapea nemáte moc rádi, ale podle mě je jen…"

 

Ale Harry už neposlouchal. Díval se na stůl poprskaný pivem s rozšířenýma očima a nemohl uvěřit svým vlastním uším.

 

Snape! Ten lstivý, záludný Snape! Jak mohl? Harry ho prosil a to téměř na kolenou, aby mu dovolil strávit společně Vánoce a on byl tím, který mu zařídil, aby zůstal v Bradavicích! Udělal to schválně! Udělal to všechno, aby ho Harry prosil a žadonil! A jako obvykle ho přechytračil! Proč o tom předtím nepřemýšlel? Pouze úplný idiot by se domníval, že se Snape tak snadno podvolí a nepřijde na ten, och, tak jakože chytrý plán. To on tahal za všechny nitky od samého začátku. Mohl si to domyslet. Snape se moc nebránil. A vzpomínal si, teď, teď si už vzpomínal. A pochopil. Pochopil, proč když se zmínil o tom, že pojede k Weasleyovým… proč se na něj Snape podíval tak zaskočeně. A viděl v jeho očích hněv. Byl naštvaný, protože si myslel, že jeho plán nevyšel. Že Harrymu tak moc na strávení Vánoc s ním nezáleželo. Ale když ho začal Harry 'vydírat' svým velice důmyslným plánem, mohl nakonec laskavě svolit a souhlasit.

 

To je… Snape!

 

Harry udeřil čelem o stůl.

 

Znovu se nechal pobláznit. Zatraceně! Zatrace…

 

Počkat!

 

Zamračil se a nechal ze sebe všechen hněv zmizet.

 

Přece… Přece když Snape řekl Brumbálovi, aby Harry zůstal v Bradavicích, znamená to, že… že… s ním chce strávit Vánoce! Že s ním chce strávit Vánoce. Vánoce. S ním. Strávit. Chce.

 

Harry cítil v břiše teplo. Usmál se pro sebe.

 

Celý Snape. Nemohl dovolit, aby se Harry dozvěděl, že s ním chce také strávit Vánoce, a tak vymyslel celý ten plán. To bylo… to bylo…

 

Oh, k čertu! Měl chuť se tu prostě rozloučit, a běžet za ním. Běžet a říct mu, že tu zůstane, že mu to prostě měl říct, že i on s ním chce strávit Vánoce, že jestli by chtěl, stráví s ním Harry celý život… že pro něj udělá všechno, že by bez něj už nemohl existovat, že ho… miluje…

 

Ucítil, jak se nedobrovolně začervenal.

 

Miluje… To slovo znělo tak divně… tak nepatřičně.

 

Harry ho často slyšel. Zamilované páry, které viděl neustále na chodbách, tímto slovem nešetřily, jako by to bylo… normální. Něco tak obyčejného a triviálního, že to nestálo ani za to, se tím zabývat.

 

Ale Severus… mohl tohle slovo použít v souvislosti s tím, co k němu cítil? Zdálo se to tak velké, příliš… vážné. Možná proto mu to nikdo neřekl? Celý svůj život to slovo neslyšel ani jednou. A ani jednou ho nepoužil. A přece se zdálo být pěkné… vědět, že… že je někdo, kdo ho miluje. Hermiona a Ron, Sirius, a možná že… možná, že trochu i Brumbál a Hagrid. A paní Weasleyová.

 

Ale… ale to bylo něco úplně jiného. Nikdo z těch lidí mu nezpůsobil, že se cítil tak… tak… jako kdyby jeho srdce chtělo explodovat, když se na ně podíval. Měl chuť vytrhnout si ho z prsou, aby nereagoval tak přílišně na každý pohled, každé slovo, každý dotyk… Aby neumíralo a neradovalo se z důvodů, kterým sám nedokázal rozumět.

 

Co to… co to vlastně znamenalo 'milovat'?

 

Jestli ho opravdu… tak to byl ve vážných potížích.

 

"Vždycky je to tak! Máš vždy stejnou výmluvu!" Luny tichý výkřik protrhl Harryho myšlenky a přivedl ho zpět. Chlapec několikrát zamrkal a nepřítomně se rozhlédl okolo. Hagrid hlasitě chrápal, opírajíc se o stěnu za sebou, a Tonksová se šokovaně dívala na dveře, ve kterých před chvílí zmizela Luna.

 

Do místnosti vnikla chladná vůně sněhu a větru. Harry se podíval po tančících párech. Vypadalo to, že všichni byli tak zahledění do sebe, že si nikdo tohoto malého incidentu nevšiml. Dokonce ani Hermiona a Ron, kteří tančili na sobě namačkaní.

 

Harry se podíval na Tonksovou. Nymfadora zírala na stůl rozzlobeným pohledem. Její vlasy úplně pozbyly všechnu barvu. Pohledem cukala ke dveřím, za kterými zmizela Luna, a vypadala, jako by se sebou hádala.

 

A asi nakonec prohrála. Olízla si rty a pokusila se na Harryho usmát.

 

"Na dvoře je tma, neměla by se vzdalovat. Půjdu ji najít. Musím… musím vás hlídat. Nemůže si jen tak… Víš, odejít. Hned se vrátím," zašeptala, a vyskočila z místa. Šla ke dveřím, otevřela je a zmizela v temnotě.

 

Harry se rozhlédl po místnosti. Všichni tancovali nebo se objímali. Nikdo by si nevšiml, kdyby i on…

 

Podíval se k východu. Prohledal všechny své kapsy a nalezl kousek pergamenu. Poprosil hospodského o pero a napsal krátkou zprávu:

 

Šel jsem najít Tonksovou a Lunu. Nebojte, brzy se vrátíme. Harry

 

Nechal pergamen na stole, a položil na něj svoji sklenici. Zatřásl hlavou, protože všechno, co viděl, se divně vlnilo a pak se snažil přimět své nohy rozhýbat se a vykročil.

 

Na dvoře byla strašná zima. Sníh se nakonec přestal sypat a nebo se obloha vyčistila. Harry si natáhl kapuci, zastrčil ruce do kapes a rozhlédl se. Uviděl ve sněhu stopy. Měsíc byl dostatečně jasný, aby viděl, kam směřují. K zadní části budovy.

 

Vytáhl neviditelný plášť z kapsy a přehodil ho přes sebe. Ale pak se zastavil. Měl tušení, že každý jeho krok ve sněhu bude slyšet na několik kilometrů. Otřásl se a vytáhl hůlku.

 

Jaké kouzlo je to Tonksová učila?

 

"Taci… taco… Ne, jinak." Zamračil se v úsilí. Čím víc myslel, tím měl větší dojem, že se jeho myšlenky víc zamotávají a mění se v tornádo, jež se v jeho hlavě divoce otáčí. "Tacitus Gressus!"

 

Ano! Povedlo se! Tiše sledoval dva páry stop, které ho vedly k dřevěnému zázemí v zadní části rozpadající se kůlny. Už z dálky slyšel dva hádající se hlasy. Přikradl se k jedné ze stěn a podíval se skrz díru v prkně. Přes celou plochu se rozlévalo měsíční světlo a dopadalo na dvě barevné siluety.

 

"Nemůžeš se tak chovat! Ne před jinými! Rozumíš tomu?" Hlas Tonksové byl vysoký a vynervovaný a její vlasy se zbarvily na červeno.

 

Luna stála u jedné ze zdí s hlavou skloněnou a kousala si rty. Prostor byl dost malý na to, aby Harry neměl problémy vidět téměř každý detail.

 

"Ale ty mi to nedovolíš, ani tehdy, když jsme sami," odpověděla Luna a polykala slzy, které jí tekly po tvářích. "Nemůžeš mě takhle… odstrkovat."

 

"Můžu!" Tonksová přišla blíž. "Jsem tvoje profesorka, Luno. A tohle… to je špatné. Neměly bychom… Tomu nerozumíš. Prosím tě, neplač."

 

"Na tom ale nezáleží," odpověděla tiše Luna a dívala se skelnýma očima do pošlapaného sněhu. "Nezáleží na tom. Znám někoho, komu to nevadí. Kdo se nedívá na věk, ani na…"

 

Harry cítil, jak mu srdce vyskočilo až do krku.

 

Tonksová si podrážděně povzdechla.

 

"Nezačínej zase. Mám uvěřit, že jeden z učitelů v Bradavicích..."

 

"Nemluv semnou takhle. Nadřazeně. Jako bys všechno věděla líp. Protože nevíš. Nevíš, jaké to je… dívat se na tebe každý den a vědět, že vždycky pro tebe budu jen… další bezvýznamná studentka."

 

Tonksová si zkousla ret, jako kdyby hledala odpovídající slova.

 

"Poslouchej mě. To… to není pravda. Najdeš k sobě nějakého milého chlapce, který…"

 

"Nechci," zašeptala Luna. "Všichni chlapci jsou idioti, kteří se chovají, jako kdyby jejich mozky zmizeli." Tonksová se pobaveně usmála, ale rychle tvář vyrovnala. "Jen ty mi rozumíš. Jen ty vidíš to, co já. Jen ty…"

 

"Přestaň," sykla Tonksová. "Nedělej si to ještě horší. Přeci víš, že…" zajíkla se a odvrátila hlavu.

 

"Že co?" Luna se odtáhla ode zdi a podívala se na ni velkýma, nadějnýma očima. Udělala krok k ní. Na jejích dlouhých světlých vlasech se odráželo měsíční světlo.

 

Tonksová se od ní odtáhla.

 

"Ne, nedělej to. Dobře víš, že…" její hlas se zlomil a poprvé od začátku rozhovoru se podívala na dívku stojící před ní bez rozzlobeného výrazu. A Harry viděl bolest. A potěšení. A touhu.

 

"Nechceš… to…?" zeptala se havraspárka, natáhla se a nechala na svou tvář nevědomky spadnout pár světlých pramenů. V jejím třesoucím se hlase zněl smutek. Ale také naděje. Nesmělá otázka. Odpověď pro ni teď znamenala všechno.

 

Tonksová zavřela oči a těžce si povzdychla, pak se usmála a zavrtěla hlavou. Jako kdyby znala odpověď už předtím, než byla otázka položena. Jako kdyby věděla, že prohrála.

 

Když zvedla víčka, její oči se blyštily.

 

"Chci," zašeptala chraptivě, a vrhla na dívku před sebou tak toužebný pohled, až Harry viděl, jak se dívka zatřásla, a nebylo to z chladu.

 

"Přestaň myslet," zašeptala havraspárka, přišla ještě blíž a váhavě se dotkla měnících se Tonksových vlasů. Byla od ní o hlavu nižší. Podívala se jí přímo do rozšířených očí a nesměle se usmála, když obtočila kolem těch vlasů své prsty.

 

"Měly bychom se vrátit," hlesla Tonksová a snažila se od ní odklonit, ale zřejmě se nedokázala pohnout. Luna stála na špičkách a přitiskla tvář k Nymfadoriním vlasům.

 

"Dotkni se mě," zašeptala. "Chci… tě cítit. Jen jednou." Opatrně chytila její dlaň a vedla jí dolů. Položila si ji na stehno a pomalu s ní začala pohybovat nahoru pod svou sukní. A ještě výš.

 

Harry sevřel ruce na stěně. Cítil, jak jeho srdce bije rychleji a rychleji.

 

Tonksová vypadala paralyzovaná. Její oči se stále víc rozšiřovaly, zatím co se dlaň sunula výše a výše. A v jedné chvíli se v ní něco zlomilo. Harry uviděl v její tváři explodovat tisíc emocí. Oči se jí zablýskly, a vlasy se změnily ve zlato, když se naklonila dopředu a Luniny rty uzavřela v hladovém, téměř zvířecím polibku. Dívka jí zasténala do úst a sevřela jí prsty na ramenou, zatím co jí Tonksová tlačila a přitiskla ke zdi takovou silou, jako by ji chtěla rozdrtit. Harry viděl jejich spletené jazyky, když se na okamžik jejich rty od sebe odtáhly, aby se nadechly nebo změnily pozici. A věděl, že by se na to neměl dívat, že by tu neměl být. Ale nedokázal od nich odtrhnout zrak, byl příliš pohlcený scénou, která tančila před jeho očima.

Ale zároveň pocítil na prsou nepříjemný tlak smutku, když si uvědomil, že něco takového vůbec nezná. Že by Severus nikdy nelíbal jeho ústa s takovým hladem a takovou vášní.

 

Proč? Proč to Tonksová mohla dělat, a Snape ne? Proč to Luna dostala, a nemusela prosit, a on ne? Zdálo se to tak… nespravedlivé.

 

Přestal o tom přemýšlet, když uviděl jak ruce Tonksové začaly putovat přes celé tělo havraspárky. Jedna ruka se vsunula pod její sukni a za chvíli Harry uviděl, jak dívčiny bílé kalhotky sjely ke kolenům.

 

Vyvalil oči, vidíc, jak se ruka Tonksové opět vrátila pod sukni. Luna ji zasténala v ústech a zhroutila se na zeď. Tonksová odtrhla rty od jejích zrudlých úst a vpila se do její šíje, a její ruka se začala pod sukní pohybovat.

 

Luna zvrátila hlavu a z jejích úst zněly tiché vzdechy a neuvěřitelně hluboké sténání.

 

Harry byl zděšený, když zjistil, že začíná cítit nepohodlí v dolních partiích těla. Přešlápl z nohy na nohu a ušklíbl se, cítíc bolestivou erekci v kalhotách.

 

Nech toho! To je blbý vtip! Přece tu nemůže stát a vzrušit se, když sleduje Lunu a svou učitelku v milostném objetí. To… to není možné.

 

Zhluboka se nadechl, na chvíli zavřel oči a přisunul se blíž k mezeře mezi prkny.

 

Ale na druhou stranu…

 

Uviděl, jak se Tonksová odtrhla od Lunina hrdla a neohrabaně se snažila vytáhnout hůlku ze svých šatů. Když se jí to konečně podařilo, otočila hlavu ke straně, zalapala o dechu a zašeptala nějaké kouzlo.

 

Harry cítil, jak z prostoru vychází teplo. Teplo, které způsobilo, že sníh kolem se úplně roztavil a vsákl se do země. Zastrčila hůlku zpátky a vrátila se s lehce rozostřeným pohledem k zčervenalé havraspárce. Změnila trochu polohu pod sukní a jemně se usmála. Z Luniných úst vyšel tlumený vzdech. Křečovitě chytila ramena Tonksové, stiskla rty a schovala si tvář v němém výkřiku do jejích čím dál zářivějších vlasů.

 

Nymfadora se na chvíli zastavila, uvolnila malé Lunino tělo a pak začala pohybovat rukou. Zpočátku pomalu, po chvíli rychleji.

 

Harry se díval rozšířenýma očima, jak ruka mizela pod látkou a jeho představivost šílela, když si vyobrazil, co se tam děje. Představil si, jak prst Tonksové sklouzl dovnitř a ven z Luny…

 

Kousl se do rtu, sevřel dlaň kolem svého pulzujícího rozkroku.

 

Druhá ruka Tonksové se náhle objevila a začala bojovat se skrytými knoflíky na Lunině šatech. Po nějaké chvíli se jí to podařilo a Harry otevřel ústa, když uviděl Lunina malá prsa vystupující z tenké látky. Tonksová ji líbala malými polibky z krku dolů až k malým hnědým bradavkám. Volná ruka nalezla druhé prso a začala ho hníst. Ústa se zastavila milimetry od bradavky a špičkou jazyka se jí jemně dotkla. Luna sebou trhla a udeřila zády o stěnu, kousajíc se do rtů v pokusu ovládnout sténání. Ale Tonksová nepřestala. Začala kroužit jazykem kolem, znovu a znovu, pak ji jemně zkousla zuby, nebo jí pomalu olizovala, díky čemuž měla Luna otevřená ústa k širému nebi a sténala nepřerušovanou rozkoší.

 

Ale to bylo nic ve srovnání s pohledem, který přinášely vlasy Tonksové. Stále více zářily, jasněji a jasněji, jako kdyby byly odrazem veškerého vzrušení, všech emocí, které se v ní probouzely.

 

Zavřel oči, cítíc závrať. Opřel čelo o stěnu a začal těžce oddychovat a snažil se ovládnout své rychle bijící srdce a pnutí ve spodní části těla.

 

Ne, musel s tím něco udělat! Nemyslel si, že samotné sledování může být tak… stimulující.

 

Rozhlédl se okolo. Měsíční světlo se odráželo od sněhu. Bylo nezvykle jasno. A ticho.

 

K jeho uším doléhaly Luniny tiché steny a tichý šepot Tonksové. Ačkoliv nedokázal rozlišit slova. Už ne. Ne ve stavu, ve kterém se nacházel. Byla zima, ale on cítil jedině žár.

 

Musel to udělat! Musel, protože když to neudělá, tak… exploduje.

 

Rozepl si kalhoty a dotkl se svého pulzujícího penisu. Jeho dlaň byla studená. Téměř studená jako dlaň Severuse… Rychle si zakryl ústa a potlačil zasténání. Opřel se čelem o chladné dřevo a ovinul své chladné prsty okolo horkého, pulzujícího penisu. Pocit byl tak intenzivní, že skoro přestal dýchat. Chvíli se snažil dýchat skrz nos, a získával nad sebou kontrolu, ale nemohl. Jeho tělo toužilo, jeho mysl křičela. Jak snadné bylo si představit, že tato chladná dlaň patří Severusovi, že to jeho ruka se začala pomalu pohybovat po jeho penisu. Opatrně, velmi pečlivě, protože byl tak vzrušený, že jakýkoliv rychlejší pohyb by ho dovedl k okamžitému výbuchu.

 

A jak snadné bylo představit si na sobě Severusovi rty… líbající ho s takovým hladem, s takovou touhou… jeho kluzký jazyk pronikající mu do úst, hladíc jeho vnitřek úst, patro, tváře, zuby a rty…

 

Dlaň zrychlila. Sama od sebe. Pohybovala se přes citlivou kůži, po pulzujícím orgánu.

 

V očích pocítil slzy. Jak snadné bylo podvést mysl… Jak snadné bylo představit si ten tichý, mrazivý šepot u svého ucha:

 

Prahnu po tvých rtech, Pottere.

 

Jak snadné bylo představit si, že se jejich ústa spojila a vychází z nich tichý šepot…

 

Pocítil výbuch. Neuvěřitelně silný, oslepující, bílou explozi. Všechny představy se nahromadily, splynuly do jedné a proměnily se v lepkavou, teplou tekutinu zaplavující jeho prsty. V uších slyšel svou zpěněnou krev a svůj tlumený dech smíchaný s tichými hlasy. Skoro spadl na zem, když se snažil zůstat stát třesoucích se nohou, které se po chvíli staly náhle extrémně slabé. Cítil, jak mu po tvářích tečou slzy a nepopsatelné vlny potěšení pomalu blednou.

Oh, jak snadné bylo oklamat mysl… Severus měl pravdu.

 

Ještě chvíli stál, tiskl své čelo k dřevěným prknům a snažil se vyrovnat svůj těžký, zrychlený dech. Měl dojem, jako by se všechny jeho svaly rozpustily na místě. Jeho dlaň se třásla, když se ji konečně odvážil odtrhnout od svých úst. Zvedl rozpálená víčka. Hlava se mu točila. Ještě víc než předtím.

 

Za stěnou se stále ještě ozývaly steny. Přesunul se k mezeře a po chvíli váhání se odhodlal ještě jednou podívat. Jednou, naposledy.

 

Luna ležela na dřevěném stole. Nahá. Její neuvěřitelně bledá kůže se leskla v měsíčním světle, když se prohýbala, a zvrátila hlavu. Světlé vlasy jí splývaly ze stolu a skoro dosáhly až na podlahu. Černě namalované nehty Nymfadory se ji zatínaly do rozevřených stehen a mezi nimi... Tonksová klečela mezi nimi… Její vlasy jiskřící všemi barvami se chvěly na břiše dívky a Harry viděl jen pomalý líný rytmus, ve kterém se pohybovala hlava Tonksové.

 

Odtrhl se od mezery a opřel se zády o stěnu, cítíc, že mu opět srdce bije až v krku, jak se chtělo dostat z jeho hrudi. Cítil, jak mu hoří tváře.

 

Ne, To stačilo! To bylo… moc intimní. Nemohl tady takhle stát a… A co kdyby někdo sledoval jeho a Snapea? Ne, musel odejít. Nechat je. Nechat je… o samotě.

 

Navíc, se on sám teď cítil tak rozedraný. A tak strašlivě osamělý…

 

Odtáhl se ode zdi, a vydal se směrem zpátky, vrátil se do hostince a stále nedokázal uvěřit tomu, co viděl. A současně se nedokázal zbavit posledního obrazu. Nahá Luna a mezi jejíma nohama klečící Tonksová…

 

Proč jeho neohrabaná mysl vyměnila ženy za něho a Severuse? Merline, kdyby to Severus jednou… jednoho dne… klekl by si před ním a… a…

 

Ne! Už dost! Nemůže o tom přemýšlet! To se nikdy nestane…

 

Zkousl si rty a zastavil se, zírajíc na sníh zářící v měsíčním světle.

 

Luna a Tonksová… Jasně, podezříval je už dlouho. Od chvíle, kdy Luna běžela po Bradavicích s dopisy od Tonksové. Co to mohlo být za dopisy? Milostné? Ale nemyslel si, že to… že to byla vážně pravda.

 

Ve skutečnosti to byla uklidňující myšlenka. Že není jediný, co má takový problém… Že nejen on se musí skrývat.

 

Ale… Vlastně, 'ale'… navzdory podobnosti, jejich situace vypadal naprosto odlišně. Dokonce, i kdyby jejich vztah přišel na světlo… No, Tonksová není Snape. Pravděpodobně by měli nepříjemnosti, ale kdyby se někdo dozvěděl, že smrtijed, většinou kouzelnického světa podezřívaný, že je ještě stále věrným služebníkem Voldemorta, a současně nejvíce nenáviděný profesor, má poměr se zlatým chlapcem, vyvoleným, největší nadějí kouzelnického světa…

 

Ne, to nebylo totéž. Nikdo by to neakceptoval. Všichni by se od něj odvrátili. Věděl to.

 

Ale… ale také věděl, ne, byl si téměř jistý, že by to všechno obětoval. Obětoval by všechno, aby… mohl být s ním.

I když nikdy asi nedostane to, po čem nejvíc touží. Ano, je pravda, že mu byl čím dál blíž, ale ta jedna věc se zdála ještě tak daleko… A když viděl, jak Tonksová tak bez problémů, tak lehce dávala Luně… dávala jí všechno…

 

Zkousl si ret a zavrtěl hlavou. Musí na to zapomenout. Na všechno. Na smutek, touhu, osamělost. Ano. Zapomenout. To byl dobrý plán.

 

***

 

Když se Harry vrátil do hospody, Ron a Hermiona seděli u stolku, naklonění k sobě a Hagrid dál spal. Klesl na židli a povzdychl si.

 

"Och, Harry," Hermiona se odtrhla od Rona, silně zarudlá. "Nevšimli jsme si, že si se vrátil. A kde je Luna a Tonksová?"

 

"Ach, oni… oni… se rozhodly ještě chvíli zůstat, říkaly, že je tu… moc horko. Jo, moc horko," zamumlal rychle a rozhlédl se po lahvi, kterou tu nechala Tonksová. Přeci viděl, jak jí tu nechávala.

 

"Och, tak... dobře," zamumlala Hermiona a podívala se na Rona, který si vyhrnoval rukávy. Na chvíli vypadala, jako kdyby se prala sama se sebou, mezi základním smyslem pro povinnost a mezi tím, že chtěla pokračovat. Ale když viděla, že se Harry víc zajímá o podlahu, otočila se k Ronovi, nesměle se usmála a povolila mu další polibek.

 

Harry se sesunul na židli a opřel si lokty o kolena. Snažil se nevnímat Ronovu ruku, jak tvrdošíjně putuje pod Hermioninu sukni, která se ho také tvrdošíjně snažila zastavit a držet ho zpátky.

 

Támhle! Temná, zakorkovaná láhev stála za židlí hlasitě pochrupujícího Hagrida. Harry se natáhl přes stůl, přisunul si sklenici máslového ležáku a nalil si do něj zbytky tekutiny obsažené v lahvi. Vůně, jež mu udeřila do nosu, mu vytlačila z očí slzy. Zavřel je a zavdal si lok.

 

Nejdřív měl dojem, že pije tekutou lávu. Pekelně to pálilo, jazyk a jícen mu hořely a obával se, že si je spálil tak, že měl puchýře. Otevřel vodnaté oči a podíval se na Rona a Hermionu.

 

Všude. Všude se všichni objímali, líbali a dělali všechny ty věci, které on dělat nemohl.

 

Sakra!

 

Cítil, jak v něm narůstá frustrace. Soustředil svůj zrak na sklenici a rozhodl se. Přiložil si ji ke rtům a napil se. A znovu. A ještě jednou. Po nějaké době přestal počítat a s překvapením si pomyslel, že nápoj není tak špatný, jako na začátku. Možná po nějaké době ztrácí sílu?

 Uvědomoval si, že vypil celou sklenici. A že si nalil další. Ne, vlastně ne. Měl takový plán, ale po první sklenici si uvědomil, že už v lahvi nic není. Nebo snad až po třech sklenicích?

 A pak vešla Luna a Tonksová. Aspoň si to myslel. A Tonksová na něj křičela. A Hermiona křičela. A obecně se všichni chovali dost hlasitě. A ještě s ním třásli. A přece chtěl jen vylézt na vrchol vánočního stromku. Bylo tam tak jasné světlo a zdálo se být nesmírně zajímavé. Třpytilo se.

 A pak se náhle ocitl na dvoře. S velkým množstvím lidí. Vypadali, jako by se točili. Ale asi jen tančili. Byl tam hluk. Všichni se smáli. Ale on se nechtěl smát.

 Chtěl Severuse.

Pak si vzpomínal na schody. Všichni šli před ním. Jak mohli chodit tak rychle? Musel udělat dva kroky, než se mu povedlo udělat jeden dopředu. Bylo stále tišeji a tišeji. Až nakonec bylo pekelné ticho. Harry se zastavil a snažil se rozhlédnout, ale rychle přestal, protože se všechno kolem něj točilo

a on to nedokázal zastavit.

Byl sám. A chtěl Severuse.

 

Chtěl ho vidět. Opravdu chtěl. Zoufale chtěl. Chyběl mu. Vzpomněl si, jak se mu stýskalo. Stýskalo, že? Jo, asi jo.

 

Měl pocit, že tu před chvílí byli i jiní. Pamatoval si, že s nimi seděl. Aspoň se mu to zdálo.

 

Pomalu se rozhlédl po chodbě, která se táhla všemi směry.

 

Kam měl jít? Pravděpodobně na kolej. Jo, radši jo. Asi tam šli všichni. A on musel taky. Ale teď… kudy se tam šlo? Možná, že… vpravo. Jo, přesně tak.

 

Otočil se vlevo a po pár nejistých krocích se zastavil. Možná by měl na sebe hodit neviditelný plášť, kdyby narazil na Filche?

 

Natáhl si kapuci u mikiny, snažil se nedělat hluk, a začal se plížit chodbou. Nebylo to vůbec snadné, když mu podlaha utíkala pod nohama a nebezpečně se hýbala do stran. Ale nakonec, nedokázal říci, kde je dole a nahoře, ale ocitl se před portrétem Buclaté…

 

Stál, vlastně se potácel a mračil se. Buclatá dáma nebyla ve svém portrétu. A vlastně tam ani nebyl žádný portrét. Před očima viděl divné těžké dřevěné dveře. Několikrát zamrkal, jako by čekal, že když zavře oči, portrét se objeví, ale nic takového se nestalo. Pokrčil rameny a hlasitě řekl:

 

"Vrba mlátička."

 

Dveře nereagovaly. Vzdorovitě se na ně podíval a opakoval:

 

"Vrba mlátička."

 

Nic se nestalo. Divné. Byl pevně přesvědčený, že to bylo správné heslo. Ještě ráno fungovalo.

 

"No, otevřete se, vy hloupý… Au!" sykl, když kopl do dřevěného povrchu a překvapivě byly bolestivě tvrdé. Takže, když neviděl jiné východisko, začal bušit do dveří pěstmi.

 

"Rone! Rone! Pusť mě dovnitř! Rone!"

 

Ale nic se nestalo. Dveře zůstaly zavřené. Harry si vzdychl a sesunul se na podlahu.

 

Dobrá, jestli ho nikdo nechce pustit dovnitř, tak bude spát tady! Opřel se zády o dveře, pokrčil kolena a sklonil hlavu. Divné, ale když zavřel oči, všechno se stále ještě točilo. A to vůbec nebylo příjemné.

 

Zatřásl hlavou, a snažil se zbavit barevných teček pod víčky, ale tehdy se dveře otevřely a Harry, bez pevné opěry, vpadl dovnitř. Bouchl hlavou o podlahu a zavřel oči, když v lebce ucítil tupou bolest.

 

"Au!" vyjekl. "To nebylo milý. Mohls na mě počkat, Rone. A co se stalo s Buclatou dámou? Odešla?" zamumlal, a snažil se otevřít oči.

 

Ron neodpověděl. Ale Harry nad sebou slyšel těžký dech, jako kdyby někdo dýchal přes zaťaté zuby. Po několika neúspěšných pokusech se Harrymu konečně podařilo zvednout víčka.

 

A to, co uviděl, ho přinutilo je zase zavřít.

 

Asi měl vidiny.

 

Pečlivě otevřel jedno oko, pak druhé, ale postava, jež se nad ním skláněla, nezmizela. Vypadala absolutně vztekle.

 

Počkat, něco nesouhlasí…

Harry se zamračil a podíval se od zdola až nahoru k černým hlubokým očím a zeptal se:

"Co děláš u mě na koleji, Severusi?"