DI 34/1

 

DI - kapitola 34. - část I.

 

Nemáš ani ponětí 

 

"Co děláš u mě na koleji, Severusi?"

 

Snape se zamračil a probodával Harryho pohledem, který by mohl tříštit sklo a zasyčel:

 

"V tvojí ko…?" odmlčel se, zaťal zuby a bez dlouhého přemýšlení, chytil Harryho za mikinu, vytáhl ho, přitlačil ho ke zdi a zabouchl dveře.

 

Když se Harrymu konečně podařilo udržet se u zdi, protože měl pocit, jako by ho podlaha znovu ráda přivítala, vzpomněl si na něco velmi důležitého.

 

"Počkej… jak je možné, že… že mě… mě vi… díš?" Sáhl po kapuci a zjistil, že je na místě. "Myslím, že se mi rozbil plášť -" zamumlal.

 

Zaslechl zašustění mužova hábitu, když se odvrátil od zapečetěných a zamčených dveří, a podíval se na Harryho pohledem baziliška.

 

"Pottere! Jsi úplně opilý!"

 

"To není pravda," řekl Harry a potřásl hlavou, aby se zbavil mžitek před očima. "Vypil jsem jenom několik… máslových ležáků." Sevřel víčka, protože měl dojem, že je na kolotoči. "Vlastně moh… mohl… bys něco udělat s tou podlahou, Severusi. Strašně se třese. A vlní. Nejsem asi na tom... no… na lodi?"

 

Harry jednou na lodi byl. Vzpomínal si, jak ho kdysi Dursleyovi vzali sebou na cesty, a Dudley zvracel přes palubu, a strýc Vernon křičel na posádku, aby se vrátili do přístavu. Bylo to zábavné.

 

Ale Harryho vzpomínky byly přerušené tváří Mistra Lektvarů, která se mu objevila v zorném poli, plná vzteku. Snape ho přitiskl ke zdi tak silně, jako by ho tam chtěl zatlačit.

 

"Pottere, vysvětli mi, jak je možné, že si sem přijdeš uprostřed noci, naprosto opilí, začneš se dobývat do mého kabinetu, děláš hluk na celý hrad, a rozvaluješ se pod mými dveřmi, jakoby to byla tvoje postel? KDOKOLIV TĚ MOHL VIDĚT!!!" Snape zařval tak, že Harrymu začalo zvonit v uších.

 

"Ne tak hlasitě…" zamumlal. "Moje hlava…"

 

Teď se mu začala točit ještě víc. Proč dělal Snape takový hluk?

 

Prudce zalapal po dechu, když ucítil studené prsty svírající mu hrdlo tak, jako by ho chtěly udusit a uslyšel, jak z mužových úst vychází vzteklé zasyčení:

 

"Odpověz mi!"

 

"Šel jsem na kolej," zamumlal Harry. "Nevím, proč se náhle změnila na tvůj kabinet. To je trochu... divné, nemyslíš?"

 

"Počkej…" Snapeovi oči se zúžily ještě víc. "Šel jsi na kolej? Rozumím tomu tak, že se o tebe ta růžová ignorantka, nedokáže ani postarat a dovolila, aby ses opilý vrátil do hradu UPROSTŘED NOCI?" Snapeův hlas se zvyšoval s každým slovem, až na samém konci zněl nezvykle hlasitě a do Harryho mozku tak dělal černé díry. "A místo toho, aby tě doprovodila do postele, tě nechala v chodbě v tomhle stavu?!"

 

"Nekřič tak, Severusi…" odpověděl Harry slabě a snažil se zvednout ruce, aby si s nimi přikryl uši. Mužské ruce mu pustili krk a tak, pozbyt opěry, málem spadl na zem. S obtížemi se mu podařilo opřít se o zeď a získat rovnováhu.

 

Snape začal přecházet po kabinetu dlouhými, zuřivými kroky, jako by se snažil najít způsob jak se zbavit svého vzteku.

 

"Jak to mohl ředitel dovolit? Jak tě mohl svěřit takové nezodpovědné, bezduché idiotce?! Podám na ní stížnost! Tohle ji neprojde! Vědomě tě ohrozila! Jako učitelka je povinná…"

 

"Chyběl si mi," přerušil ho Harry. Muž zmlkl a podíval se na něho, jako by mu vyrostla druhá hlava. Harry se opíral o zeď a díval se na podlahu. "Celý večer jsem myslel… na tebe. Ale ty jsi tam nebyl. Všichni tam byli. A ob… objí… objímali se. A dělali jiné věci. A ty si tam nebyl… a já… chyběl jsi mi. A chtěl jsem se k tobě vrátit. Bylo to hloupé, že jsem tam šel. Mohl jsem být… s tebou. Dělat jiné věci." Na chvíli panovalo ticho a zbytek Harryho racionálního myšlení se snažilo zastavit ten příval slov, jež jeho opilé já zcela nekontrolovatelně a nesoustředěně blábolilo. "Příště tě vezmu sebou. Jo. Vezmu. A všechno bude dobrý. A už se nebudu cítit tak osaměle…"

 

"Nevypadalo to, že bys byl až tak osamělý, Pottere." Chladná, vzdálená slova přerušily jeho řeč a donutily ho, aby se na okamžik oddělil od řady myšlenek a zaměřil se na Severuse, který ho pozoroval přivřenýma očima.

 

A jo, Ginny… vzpomínal si. Vzpomněl si taky na to, jak si ukládal to paměti, jak tu situaci omluví, ale teď si to nedokázal vybavit. Zmizelo mu to z hlavy. Snažil se soustředit se a vzpomenout si na všechno o té nehodě. A řekne všechno, co ví. Celou pravdu. Pravda byla nejlepší omluva.

 

"Ale… to byl jen jeden tanec. On mě donutila. Přivedla svého přítele a takovou divnou holku, která se na mě nalepila." To nebyla dobrá odpověď, soudě podle náhlého záblesku zuřivosti v černých očích, ale Harry byl příliš opilý, aby si toho všiml. "No a ona, pořád chtěl, ta blbka, Anastasie, nebo tak něco… no tak chtěla, abych si s ní zatancoval. No, tak jsem šel za Ginny a poprosil jí, aby ji ode mě odtáhla. Ale Ginny řekla, že bych s ní měl tancovat a začala mě učit. Ale já nechtěl! Pak mi to šlo, no a tak jsem si před… stavil, že jsi to ty, a ne ona. Jakože, ty jsi ona." Asi začal mlít zbytečně podrobné nesmysly, podle náhlého poklesu teploty v místnosti a husí kůži, jež mu vyskočila. "Myslím tím…" zavřel oči, a snažil se dát dohromady svoje bláznivé myšlenky, ale nedokázal to. " Viděl jsem tě a myslel si, že s tebou tančím. Viděl jsem tě, když jsem zavřel oči. Chtěl jsem, abys to byl ty. Ale pak jsem je otevřel a skutečně tě uviděl. A vím, co si teď myslíš. A pak jsem zakopl. A ona na mě spadla. Ale já jsem jí odstrčil! Viděl jsi, jak jsem jí odstrčil?" Vypadalo to nadějně, když sledoval Severusovu tvář, a když se k němu muž začal přibližovat, a když byl těsně u něj, pozorně se díval do jeho zelených očí, jako by ho podroboval analýze.

 

Na okamžik padlo ticho. A všechny Harryho smysly, které ještě fungovaly, křičely, že by už měl mlčet a už se neozývat.

 

"Dobře," řekl nakonec Snape a Harry cítil, jak celé jeho tělo bojuje s úlevou, i když už skoro zapomněl, co ji způsobilo. "Ale omez kontakt se slečnou Weasleyovou na bezpečné minimum. Nevím, zda si v současném stavu, ve kterém jsi, něco zapamatuješ, ale doufám, že alespoň mé varování bude dost jasné. Jestli tě ještě jednou přichytím, jak jsi s ní sám, nebudu už poslouchat žádné vysvětlení. Žádné."

 

Harry přikývl a spustil hlavu na Severusovu hruď, poněvadž mu právě došlo, že má závrať. Nějak na to na okamžik zapomněl, když se díval do těch dvou černých tunelů.

 

"Jo... dobře, dobře. Já… jsem unavený…" odtrhl se od Severuse. "Jdu se osprchovat." řekl po chvíli a nerovným krokem zamířil k něčemu, co vypadalo jako dveře. Přesouval se po houpající se podlaze teoreticky jednoduchým způsobem - zabodl oči do místa, kam se chtěl dostat, dokud se nepřiblížil. Cíl, ne Harry.

 

Ale tentokrát to způsobilo jedině to, že se mu podařilo zakopnout o opěrku křesla před krbem, a složil se na podlahu.

 

Vyjekl a ucítil, že mu cosi křuplo v nose, jímž přistál na zemi. Ucítil pronikavou bolest, která mu vystřelovala až do mozku.

 

Opřel se na loktech a zjistil, že nic nevidí. Kolem něj leželo rozbité sklo a prázdné obroučky brýlí. Zaslechl kroky a po chvíli pocítil silný tah nahoru, jak ho někdo postavil na nohy.

 

"Pottere, smilování… Jak ses sem vůbec dostal?" zeptal se trpce Snape a dotkl se hůlkou špičky jeho nosu. "Bude to bolet. Episkey."

 

Harry vykřikl a chytil se za nos, cítíc další palčivou bolest a proud krve.

 

"Au! To bolelo!"

 

Muž se otočil, sklonil se pro jeho brýle a pronesl další kouzlo:

 

"Oculus reparo."

 

Pečlivě mu je položil na nos. Harry zamrkal a vděčně se usmál. Nevěděl proč, ale to gesto vypadalo tak… něžně. Severus se ušklíbl a odstoupil.

 

"Jdi už, ty hloupý kluku," popadl ho za paži. "Nemůžeš se v takovém stavu vrátit do věže." Po těch slovech ho vtáhl do svých komnat, a když už v nich byli, posadil ho do křesla před krbem a šel k jedné z polic.

 

"Všechno se přestalo tak hejbat," oznámil Harry, utírajíc si tvář a rozmazal si krev po obličeji. "Ale furt se všechno točí."

 

Snape otočený zády, si odfrkl, ale nic neřekl. Po nějaké chvilce se obrátil k Harrymu a držel v ruce sklenici s matnou, jasně modrou tekutinou.

 

"Pij," rozkázal, podávajíc mu ji.

 

"Co to je?" Harry se zamračil.

 

"Něco, po čem se budeš cítit lépe."

 

"Ale já se cítím dobře," usmál se Harry. "Jen stěny a nábytek se kolem mě trochu točí."

 

"Nediskutuj, pij."

 

"Ne." Harry odložil sklenici na stolek. "Posledně, když jsi mi to dal, jsem se cítil hůř a ne líp. Pamatuju si to. Mnohem hůř."

 

Severus se zamračil a zíral na něj pohledem ostrým jako břitva.

 

"Pottere, nechtěj po mně, abych použil násilí."

 

Harry se chytil opěrky, aby vstal, a když vyrovnal rovnováhu, vyzývavě zíral na Snapea.

 

"Nechceš si semnou… užít, Severusi?"

 

Muž si odfrkl a odvrátil se.

 

"Ano, s tou krví rozmazanou po obličeji a pitomým úsměvem vypadáš vážně atraktivně."

 

Harry se usmál.

 

"Opravdu?"

 

Snape vytáhl hůlku a použil na Harryho obličej čistící kouzlo.

 

"Přestaň mě dráždit a vypij ten zatracený lektvar."

 

"A ty přestaň mluvit jen o tom lektvaru…" Harry si podrážděně povzdechl, přiblížil se a objal Snapea kolem pasu. "Proč mě nechceš… ojet?"

 

"Jsi opilý," řekl muž a upřel na něj zúžené oči.

 

"Minule ti to neva… dilo," odvětil Harry, široce se usmívajíc. "A líbilo se mi to. Můžeme to zopakovat."

 

"Pottere, posledně jsem tě zneužil proti tvojí vůli. O tohle nemůžeš prosit."

 

Harry se zamračil.

 

"Takže mám předstírat, že to nechci? Dobře. V pořádku. Budu křičet a prosit, abys přestal."

 

Severus se kousl do tváře. Vypadalo to, jako by bojoval s úsměvem, jenž se mu chtěl dostat na rty, díky Harrymu nadšenému prohlášení. Převzal znovu svou kontrolu, povzdechl si, popadl ho za ramena a snažil se ho od sebe odtrhnout.

 

"Pottere, nemám na tohle teď čas."

 

"Víš…" Harry sevřela Severusova ramena proti Snapeovi veškerou silou, obával se, že bude odstrčen, ale nechtěl se dát bez boje. Vzhlédl nahoru a při pohledu na výraz stále podrážděnějšího muže, si olízl rty. "Všichni se mě stále ptali na… na to, s kým jsem. A proč jsem přiš… přišel sám. Ale oni nemají ponětí, že já mám tebe. A ty máš mě. Nic nevědí. A já tam byla sám… úplně sám. A myslel na tebe. Celou dobu. A… chtěl jsem… chci…" Nedokázal odolat. Celý ten večer byl jako noční můra. Všichni to dělali a on mohl jedině snít. A teď, když byl tak blízko… Tak blízko…

 

Vztáhl prsty a dotkl se chladného těla. Volnou rukou odhrnul černé vlasy a zastrčil je za mužovo ucho. Přisál se k němu a začal ho hltavě lízat a kousat zuby. Severus na okamžik ztuhl a nasál vzduch, překvapený náhlým pocitem.

 

Ale Harry se rozhodl, že mu nedá čas na zotavení a možnost přemýšlet. Vsunul druhou dlaň mezi jejich těla a začal s ní pohybovat po mužově rozkroku, třel ho a hnětl.

 

"Tak moc… tě chci," zašeptal chraptivě, střídavě mu lízal ucho a prostor za ním. Snape právě nevykazoval touhu zbavit se ho nebo ho zabít a vzdálená část Harryho mysli si to přebrala jako svolení. Sám měl pocit, jako by se nacházel na rychlém kolotoči, který nedokázal zastavit. A ani nechtěl. Pulzující krev v uších spojená s žárem v podbřišku ho poháněla a nedovolala mu myslet. Jediné, co cítil, byla touha. "Chci… chci…" zašeptal mezi rychlými, chamtivými polibky, které vkládal na Severusovu chladnou, dlouhou šíji. Cítil přes látku nohavic, že muž začíná být tvrdý. "Chci, abys… sténal mé... jméno…" stiskl ho silněji.

 

Ale jediné slovo, které vyšlo z úst Mistra Lektvarů, bylo podrážděné:

 "Pottere!"

 Harry se ušklíbl.

 "To není mé jméno…" zamumlal. A pak ucítil, jak se kolem jeho zápěstí utáhli ruce. Jeho paže byly brutálně odtaženy. Snape ho odstrčil pryč a odsunul ho na délku natažených paží.

 

"Poslouchej mě…" začal a podrážděně si vzdychl.

 Harry zasténal nad pocitem ztráty a žár byl nahrazen náhlým bodnutím chladu, který jím otřásl.

 Snape ho nechce. Nikdo ho nechce. V tom případě půjde… Půjde někam, kde ho nikdo nenajde.

 Vytrhl své ruce a bez čekání na jakoukoliv reakci muže vykročil směrem, ve kterém jak doufal, existovala cesta ven. Ale jeho krátká cesta byla okamžitě zmařena.