DI 34/2

 

 

DI - kapitola 34. - část II.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Snape ho chňapl za kapuci a stáhl ho zpátky. Harry sebou škubnul a udělal pár kroků nazpět. Muž ho popadl za ramena, postavil ho před sebe a vpíjel do něj svůj velmi vážný pohled. "Nechovej se jako dítě, Pottere. Za prvé, jsi opilý, a za druhé, je noc. Teď na to není čas. Rozumíš?"

 

Harry pokýval ponuře hlavou, dívajíc se na nekonečnou řadu knoflíků na přední straně černého pláště. Rozmazávaly se mu před očima. Proč jich tam bylo tolik? A proč se takhle pohybovaly? Rychleji, a rychleji, a rychleji…

 

Udělalo se mu špatně. Jednou rukou si zakryl ústa a opřel se o Severuse, cítíc, že mu nohy odmítají poslušnost.

 

Tentokrát nebyl odstrčen. Uslyšel těžký povzdech, který mu projel vlasy. Sevřel oční víčka, a modlil se, aby se to točení zastavilo, a tak ještě pevněji zabořil tvář do hrubé látky.

 

Ten špatný pocit, jako kdyby ho někdo lochtal v žaludku, pomalu ustal. Jeho zrychlené dýchání se uklidnilo. Odtáhl ruku od úst a ovinul ruce kolem Snapea. Nemohl odolat. Miloval to. Miloval tulit se ke Snapeovi a cítit jeho silnou vůni. Rád poslouchal jeho srdce. Miloval ten pocit, že je… v bezpečí. Miloval to, že byl Severus proti němu vyšší. Vyšší a silnější. A Harry mu položil hlavu pod bradou a cítil se tak nějak… tak… křehce. Miloval být v jeho moci, být na něm závislý, cítit, že je Severus s ním a postará se o něj. A že nemusí s tím vším bojovat sám. Že už to nemusí nést sám, protože má u sebe někoho silnějšího a pevnějšího než je on sám, a pomůže mu a přijme to břemeno, se kterým on musí bojovat celý život sám.

 

Vzpomněl si, jak ho Severus vytáhl z deprese. A jak mu řekl, že nemůže porazit Vodlemorta sám. Možná byl uštěpačný a zlý, ale pomohl mu. A to bylo… uklidňující.

 

"…ere! Pottere, zatraceně, slyšíš mě?"

 

Harry zamrkal, vracíc se tak do reality. Zvedl tvář z mužova hrudníku a vzhlédl, přímo do zúžených a černých očí, které na něj hleděly. Přesunul zrak níže a zastavil se na rtech, sevřených do tenké linky. Olízl si rty.

 

"Proč mě nechceš políbit?" vypálil náhle. Snapeovi oči se na okamžik rozšířily, načež zamrkal a opět vyrovnal výraz. Ale Harry ve svém současném stavu nedokázal poznat varovné signály tak jasně jako obvykle. "Není to tak těžké. Tonksová líb…" náhle se zastavil. Nemyslel si, že by o tom měl mluvit. Alespoň ne se Severusem.

 

Snapeovi oči se zúžily, jak jen to bylo možné, a změnily se v úzké štěrbinky.

 

"Chceš mi něco říct, Pottere?" vycedil vážným hlasem.

 

"No, já vlastně…" Jak se to říká, mlčeti zlato? Proč získal pocit, jako když se jeho mozek změnil v kaši? "Tonksová moc dobře líbá," vypálil nakonec. "A nebojí se toho. Proč bys ty nemohl…?" zastavil se a ucítil nepříjemné napětí, které viselo ve vzduchu.

 

"Doopravdy?" Ledový jed, který se linul ze Severusových úst by dokázal naplnit celé Bradavické jezero. "Jak dobře líbá, Pottere?"

 

"Eh… No, jako na ženu. S jazykem a tak. A navíc tak moc, až jsou rty rudé. Opravdu vášnivě," usmál se.

 

Snapeův ostrý pohled sklouzl k Harryho rtům a chvíli je analyzoval.

 

"A co ještě dělá dobře?" zeptal se po chvíli, zatím co plamen hněvu v jeho očích nabíral na síle jako opravdový oheň.

 

"No… ee… Víc věcí. Ale přece ti o tom nemůžu říct, Severusi. To bylo soukromé…"

 

"Ach, vážně?"

 

Oheň se změnil v požár…

 

"Každopádně… je to žena. A nic neznamená, že se mi postavil, když dělala všechny ty věci. Nevím, proč mě to vzrušilo. Nějak samo se to…"

 

… a požár se změnil v armagedon.

 

"Co se stalo, Severusi? V koutku ti to tak divně cuká." Harry se začal znepokojovat. Snape vypadal, jako kdyby neměl dost vzduchu. A jakoby stačil jen maličkatý záchvěv a roztrhá chlapce před sebou na kusy. "Škoda, že si tam nebyl. Líbilo by se ti to," usmál se Harry, aniž by viděl, že nad ním visí meč. "Ach, nemyslel jsem si, že pohled na dvě nahé objí… objímající se ženy by mě mohl takhle vzrušit," Povzdychl si, když si připomněl obě scény, kterým byl svědkem.

 

Severus zamrkal. Vypadal, jako kdyby se vrátil zpátky do reality z pekel. Šílenství se z jeho očí vytratilo.

 

"Ženy?"

 

"No, jedna žena a jedna dívka, ale to je to samé, ne?" usmál se bezstarostně Harry.

 

"O čem to mluvíš, Pottere?" Vycedil Snape hlasem, jako když už mu docházela trpělivost.

 

"O…" Harry se zamyslel. O čem to mluvil? Asi už sám zapomněl. Něco o Tonksové a Luně…. A ano, líbaly se, vzpomněl si. A dělaly taky další věci…. To si rozhodně pamatoval.

 

Spadl do křesla, zapadl do něj, a zvedl kolena pod bradu.

 

"O tom, že už nejsme jediní lidé, kteří mají tajemství. Protože Tonksová… a kdosi ho má také. A Tonksová je taky profesorka a…"

 

"Pottere," přerušil ho Snape, zatínajíc zuby. "Očividně mě porovnáváš s tou zmalovanou čarodějkou. Myslím, že už ti alkohol zamořil i ten malý kousek mozku, který ti zůstal."

 

"Ale já jsem je opravdu viděl!" Proč mu to Snape nevěřil? Přece to viděl. Vážně to viděl? "Tonksová se líbala… s někým. S dívkou. A studentkou. A dělala jí takové věci…." Jeho mysl mu přehrávala ty scény a Harry se musel velmi soustředit na to, aby rozumně pokračoval, zvláště když už začínal být ospalý. "Kdybys to viděl..." zamumlal a nechal svá oční víčka spadnout. "Políbila jí s takovou vášní, s takovou… touhou. Díval jsem se na to, i když jsem věděl, že bych neměl, ale nemohl jsem se odtrhnout. Nikdy jsem neviděl někoho takhle líbat a…" Jeho hlava začala být strašně těžká. Pokusil se jí udržet rovně, ale měl dojem, že jí něco přitahuje dolů a jeho mysl obklopoval teplý nadýchaný kokon temnoty. "A tak jsem se díval a díval a… věděl jsem, že ty nikdy… mě nebudeš tak líbat a…" Jeho hlava klesla na kolena. Pocítil závrať. Měl dojem, že padá do tiché, teplé černi. "A nikdy to nepocítím a… bylo mi to líto."

 

Padlo ticho.

 

Harry se vznášel v uklidňující temnotě, otupělý úryvky vzpomínek. Ron nesměle políbil Hermionu, Ginny líbala svého přítele, Tonksová hltala růžové rty Luny…

 

Obrazy vířily jeho myslí a navzájem se mísily.

 

A pak se něco zlomilo a přitáhlo to napovrch jeho vědomí. Cosi mu zvedlo hlavu. Cítil, jak mu do úst proudí horká tekutina. Zakašlal, ale polkl, prudce otevírajíc oči.

 

Spatřil nad sebou nakloněného Severuse, který mu lil do hrdla blankytný nápoj. Jeho tvář vypadala odhodlaně. Harry se pokusil protestovat a odstrčit se, ale byl přitisknutý v křesle a Snape mu držel tvář v železném sevření. Snažil se zavřít ústa, ale muž mu pevně držel čelist a nutil ho tak, aby ji ještě víc otevřel.

 

Když ho nakonec propustil, Harry, plivajíc a dusíc se, shodil nohy na podlahu a naklonil se dopředu, snažíc se zbavit nepříjemné chuti.

 

"Co to děláš?!" vykřikl a vzhlédl k muži stojícím před ním a setkal se s chladným pohledem.

 

"To, co jsem měl udělat už dávno, Pottere. Než mi vyžvaníš všechno to, co by sis raději měl nechat pro sebe. Nemám v úmyslu poslouchat tvoje žalostné kvílení a sebelítost až si uvědomíš, co všechno jsi mi vyžvanil ve svém opileckém stavu."

 

"Já ne…" zarazil se, protože obraz před jeho očima se najednou rozmazal a zmatek v hlavě a mlha, která mu zakrývala mysl, se začala rozptylovat.

 

Sevřel oči, cítíc jak jím protéká hořkost a vyplachovala z něj všechno to veselí, které před chvílí řídilo jeho činy. Najednou mu bylo chladno a… nepříjemně.

 

Velmi nepříjemně.

 

Zatřásl hlavou a rozhodl se otevřít oči.

 

Byl ve Snapeově kabinetě. Nepamatoval si, jak se sem dostal, šel přece do ložnice…

 

Vzhlédl, a když se jeho oči setkaly s chladným pohledem černých očí, vzpomněl si a polil ho ledový pot.

 

Řekl Snapeovi… řekl mu o… líbání, o Tonksové a Luně, a o… bože!

 

Jeho oči se v hrůze rozšířily.

 

Severus si založil paže a křivě se usmál. Harry sklopil hlavu a ukryl si tvář v dlaních.

 

"Vidím, že to začalo fungovat…" zasmál se Mistr Lektvarů.

 

Harry zatřásl hlavou, nemohl uvěřit tomu, co dělal a co řekl. Víčka stiskl pevněji, ale vzpomínky nechtěly zmizet.

 

Proč mě nechceš políbit?

 

Tonksová moc dobře líbá…

 

…stál mi, když dělala všechny ty věci…

 

…věděl jsem, že ty mě nikdy nebudeš takhle líbat…

 

…bylo mi to líto…

 

Co si o něm Snape bude myslet? Porušil jejich tabu… řekl mu o… o tom, jak moc ho chce políbit. Jak moc touží po něčem, co nikdy nedostane… Přece si myslel, že už se s tím smířil. Chtěl se s tím smířit. Ale zřejmě se to vrátilo. Jako bumerang. Nezáleželo na tom, jak moc se snažil si namluvit, jak je to dobré, jak to nepotřebuje… ale vždycky ve chvíli slabosti myslel jen na ty tenké rty. A co je za nimi. O tom, jak jsou teplé a…

 

Ne! Stop! Na to není čas! Zapomeň. Zapomeň. Zapomeň. Neřekl to. To se nestalo. Neřekl to.

 

Nemohl to říct. Ne Snapeovi. Ne takhle.

 

A navíc… navíc toho hodně řekl o tajemství Luny a Tonksové… A komu? Poslední osobě, která by to měla vědět. Snape nenáviděl Tonksovou. A s tímhle mohl…

 

Zvedl hlavu a snažil se přinutit svoje srdce ke klidu a vyrovnat dech, nabral vzduch a vystřelil:

 

"To, co jsem řekl, byla naprostá blbost! Byl jsem opilý a já… nevěděl jsem, co říkám. Zapomeň na to. Všechno jsem si vymyslel."

 

Snape naklonil hlavu a ironicky se usmál.

 

"Och, jistě. Pottere, alkohol funguje lépe než Veritaserum a to dobře víš."

 

No jasně, koho tu chtěl Harry obehrát? Snape mu to neuvěří.

 

"Zajímalo by mě, co řekne ředitel, až se k němu tyto odhalení dostanou?" pokračoval Mistr Lektvarů mrazivým hlasem plným jedovaté zlosti. "Anebo si to možná nechám pro sebe a použiji to pro vlastní účely? Kdo by si pomyslel, že ta růžová čarodějnice…?"

 

"Prosím, nikomu to neříkej!" přerušil ho Harry a žádal vysokého muže před sebou. "Vím, že nesnášíš Tonksovou, ale… ale, ta druhá osoba je…" opatrně. "…jedna z mých kamarádek. Je taková citlivá, nesnesla by, kdyby…" odmlčel se hledal správná slova. "Jestli by jim to nevyšlo, a navíc kvůli mojí chybě, nepřežil bych to. Prosím tě, Severusi, zapomeň na to, co jsem říkal. Vím, že se nestaráš o city jiných, a že by ses rád zbavil Tonksové, ale tentokrát… udělej výjimku. Jen jednou. Pro mě. Prosím."

 

Mužův výraz se nezměnil. Díval se na Harryho, jako kdyby o jeho nabídce uvažoval.

 

"A co dostanu na oplátku, Pottere?" řekl nakonec tichým, chladným hlasem?

 

Harry se začervenal.

 

Byla to jeho vina. Všechno to byla jeho vina. Věděl, že když se o tom Severus dozví, okamžitě toho bude chtít využít. Přece ho znal. A sám mu to poskytl. Proto to musí napravit. Za každou cenu.

 

Co by mohl Severusovi dát, co mu dosud nedal?

 

Sebe? Ne, sebe už mu dal hodně dávno.

 

Harry sklonil hlavu a zkousl si ret. Zavřel oči, a snažil se zbavit bolestného pocitu vzteku sama ne sebe.

 

Co mu může dát? Něco, co miluje, něco, co je pro něj nesmírně důležité…

 

Prudce otevřel oči.

 

Zvedl hlavu a podíval se přímo do mrazivých očí Mistra Lektvarů.

 

"Famfrpál," řekl tiše.

 

Snape se zamračil.

 

"Poslouchám."

 

"Famfrpál," zopakoval Harry, lehce chraptivým hlasem. Silně polkl a dodal. "Nechám famfrpálu. Nechám Zmijozel vyhrát pohár."

 

Mužovi oči se na chvíli rozšířily. Zablýsklo se v nich překvapení, smíchané s nedůvěrou. Chvíli Harryho zkoumal pohledem, jako by nevěřil tomu, co slyšel. Ale pak se mu oči zúžily a divně zasvítily. Udělal krok k Harrymu, jako by něco zamýšlel, ale v poslední chvíli se zadržel. Anebo, možná rezignoval? Odstoupil a spustil dlaň, kterou nevědomky zvedl nahoru. Pomalu uvolnil napětí v ramenou a jeho tvář nabrala svůj obvyklý, přísný výraz.

 

"Přijímám," odvětil.

 

Harry zavřel oči a sklonil hlavu. Chtěl si vzdychnout, ale cítil na hrudi tlak.

 

Takže už nebude hrát famfrpál? Jak to má říct Hermioně a Ronovi? Jak to řekne týmu?

 

Nebyl na Snapea naštvaný. Věděl, že to byla jen a jen jeho vina. Pil, a opil se. A sem přišel a všechno vyžvanil. Snape ho do ničeho nenutil, chtěl mu dát lektvar na vystřízlivění, ale Harryho ho nepřijal. A skončilo to tak, jak to skončilo… A teď musí nést následky. Ta myšlenka byla bolestná, ale věděl, že nemá na výběr.

 

"Měl by ses vrátit na kolej," uslyšel Snapeův hlas. "Je pozdě. Jestliže tvoji přátelé nejsou tak opilí, jako jsi byl ty, mohli by zjistit, že nejsi v posteli a začali by tě hledat."

 

Harry přikývl a zvedl se.

 

"Omlouvám se," zašeptal. "Za všechno, co jsem řekl. A za všechno, co jsem udělal." Bez vzhlédnutí se otočil a udělal pár kroků ke dveřím, než ho zastavil Snapeův hlas:

 

"Pottere," Harry se pomalu otočil a podíval se na muže, který ho pozoroval zamyšleným pohledem. Snape vypadal, jako by o něčem přemýšlel. Nebo jako by s něčím bojoval. "Jdi už spát," řekl nakonec, i když se chvíli zdálo, že měl na jazyku něco úplně jiného. "Doufám, že sebou máš plášť?" Harry přikývl a vytáhl z kapsy třpytivý materiál. "Dobře, jdi nejkratší cestou. A žádné zastávky. Musíš jít přímo do Nebelvírské věže. Rozumíš?"

 

 

Harry znovu přikývl, pak se otočil a beze slova vyklouzl z místnosti.