DI 34/3

 

DI - kapitola 34. - část III.

Cesta do věže byl dlouhá a nezvykle únavná. Harry překonal celou cestu nejistým, zamyšleným krokem. Pokusil se strávit všechny události večera, ale bylo to příliš těžké. Cítil tlak na hrudi a kolena se pod ním podlamovala.

 

Když dorazil do společenské místnosti, uslyšel seshora chrápání. Všichni spali. Nikdo ho nehledal. Ron a Hermiona toho taky hodně vypili, když si ani nevšimli, že zmizel. A to bylo dobře. Cítil se vyčerpaný. Psychicky i fyzicky. Jeho provinilé svědomí ho uvrhovalo do deprese.

 

Celý ten večer… Tajemství, která odkryl, stesk po Snapeovi, Lunina nevinná slova 'To znamená, že ho miluješ', která mu naháněla větší strach než Voldemort, všechny ty výlevné, přemrštěné doznání, které řekl Snapeovi, tajemství, které bezmyšlenkovitě vyžvanil, a teď… konec Famfrpálu. Navždy.

To bylo moc…

 

Podíval se do praskajícího ohně a několikrát zamrkal, cítíc, že se mu zavírají oči.

 

Padl na pohovku a skryl si tvář v dlaních. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, neměl ponětí, kolik času uplynulo. Předpokládal, že spoustu. Ale nemohl vstát, nedokázal se zvednout z pohovky a donutit se k jakékoliv činnosti. Měl dojem, jako by se všechno hroutilo.

 

…nikdy mě nebudeš takhle líbat…

 

…nikdy to nepocítím…

 

To bylo žalostné. Tak moc žalostné, že ani nemohl uvěřit, že to řekl.

 

Ale byla to pravda. A bolela. Bolela pokaždé, když na to myslel, bez ohledu na to, jak moc si pokoušel namluvit, že to tak není.

 

Proč, když se všechno nakonec urovná, on musí zase všechno zkazit? Proč musel pít? Proč šel za Snapem? Proč si od něho nevzal lektvar? Proč se choval jako úplný idiot? Proč musel zase mlít o tom hloupém líbání? Proč musel všechno vyžvanit? Proč se nedokázal zastavit?

 

Proč?

 

A jak teď řekne přátelům, že nemůže hrát famfrpál? Jak má tohle ospravedlnit? Jak bude v jejich očích vypadat? Co řekne Ron? Naštve se na něj. Určitě. Naštve se a nebude s ním mluvit. A Hermiona se postaví na jeho stranu. Ginny se taky naštve. Všichni se na něj naštvou. Celý Nebelvír se k němu otočí zády. Zase. A on zase zůstane úplně sám.

 

Polkl a snažil se zbavit bodavého, bolestivého tlaku v hrdle. Ale nepříjemný pocit zesílil, utahoval smyčku kolem jeho krku a nedovoloval mu dýchat.

 

Zavřel oči ještě pevněji, ale to nepomohlo. Ucítil dvě osamocené slzy na tvářích. Chtěl je zastavit, ale nemohl. Objevily se další.

 

Sundal si brýle a dlaní si otřel tváře. Ale objevily se další. A další.

 

Zakryl si dlaněmi oči a ústa, snažíc se potlačit vzlyky.

 

A v tu chvíli ucítil teplo. V kapse.

 

Otřel si důkladně oči a mokrými prsty sáhl pro kámen.

 

Šáhl po brýlích, které odložil vedle na pohovku a třesoucí rukou si je položil na nos. Moc to nepomohlo. Obraz před jeho očima byl stále rozmazaný. Ale po chvíli intenzivního mrkání na kámen se mu podařilo přečíst zprávu:

 

Pottere, proč ještě nespíš?

 

Nejprve se Harry zamračil, a v jeho mysli se objevil velký otazník. Jak Snape věděl, že nespí? Přece…

 

Najednou pochopil. Díky tomu všemu mu zapomněl poslat 'dobrou noc', tak jako to dělal každou, absolutně každou noc, od doby, co kámen dostal. Ale vždy si myslel, že Snape jeho zprávy ignoruje. Nikdy mu neodpověděl.

 

To Snape seděl a čekal na zprávu od Harryho? To znamenalo, že… se mu to líbilo? Že si na ně zvykl? A když mu ji Harry neposlal, domyslil si, že s ním není něco v pořádku?

 

Ne, to není možné. Asi jen pracoval do noci na nějakém lektvaru, a když se zamyslel, uvědomil si, že mu Harry neposlal 'dobrou noc' a domyslil si, že nespí a rozhodl se zeptat…

 

Oh, do háje s tím!

 

Nemůžu usnout - poslal po chvíli váhání - Budu sedět ve společenské místnosti a půjdu spát později. Dobrou noc.

 

Tak, takhle to stačí. Odložil kámen a pomalu si schoval tvář do dlaní. Slzy mu už konečně přestaly téct, ale oči ho stále pálily. Sundal si brýle a začal si třít oči, a snažil se zbavit toho nepříjemného pocitu, aby zase nezačal brečet.

 

Nemůže brečet. Není holka. Brečí jen holky.

 

Každopádně… měl by se na to podívat z lepší stránky. Alespoň neřekl Snapeovi, že ho miluje. Ano, to byla rozhodně lepší stránka. Koneckonců, kdyby mu něco takového řekl… byl by mrtvý.

 

Zhluboka se nadechl, uklidňoval svoje rychle bijící srdce a snažil se zbavit knedlíku v krku.

 

Klid, všechno bude dobré…

 

Ano, jistě…

 

Nasadil si brýle a znovu si skryl tvář do dlaní, snažíc se smířit s pocity, které se v jeho srdci nepříjemně třepotaly.

 

A pak zaslechl šelest odsouvajícího se portrétu.

 

Úžasné, to mu chybělo, nějaký pozdní Nebelvír vracející se z noční výpravy, narušující jeho klid. Možná si ho nevšimne? Možná půjde k sobě do ložnice a nechá ho být?

 

'Prosím, jdi pryč,' řek si v duchu. 'Chci být sám.'

 

"Pottere?"

 

Harry zvedl prudce hlavu.

 

To není možné!

 

Otočil se a podíval se přímo do zamračených černých očí Mistra Lektvarů stojícím za ním.

 

Čekal cokoliv, ale… Snapea… v nebelvírské společenské místnosti… Snapea tady?!

 

Vyskočil z pohovky a narazil do stolku.

 

"Já... Co tady…? Co se…? Já ne…" zajíkal se, a snažil se udržet rovnováhu. Vyprostil se z prostoru mezi stolkem a pohovkou, sklonil hlavu a rychlým krokem se vzdálil do rohu místnosti.

 

Snape nesmí vidět jeho tvář! Harry tušil, jak musel vypadat. Nechtěl… nechtěl, aby ho Severus viděl… Sakra, kdyby přišel před chvílí, mohl by vidět…

 

Zaslechl zamumlané kouzlo a cítil, jak vše náhle ztichlo. Neslyšel praskání ohně v krbu ani chrápání seshora.

 

Snape musel použít bublinové kouzlo, nebo něco takového. A odpuzující, když už o tom přemýšlel, protože kolem nich vyrostlo pole, třpytící se jako bublina.

 

Jo, vždycky pečlivý…

 

"Pottere," Mužův hlas zněl mimořádně hlasitě v porovnání k tichu kolem nich. "Vím, že bys to nebyl ty, abys neignoroval mé rozkazy, ale v této situaci…" zarazil se a zdálo se, že přemýšlí o další větě. Harry nezvedl ani neotočil hlavu. V jeho mysli kolovalo příliš mnoho otázek. A příliš mnoho emocí. Co od něho Snape mohl chtít? Přece nepřišel až do Nebelvírské věže, aby ho uložil do postele. "Chci ti něco důležitého říct a chci, abys mě dobře poslouchal," pokračoval muž. Jeho hlas byl teď tichý, klidnější. Ale něco v něm bylo nervózního. "A radím ti, abys přestal zírat na ten neobyčejně zajímavý vzor na koberci a podíval se na mě, když s tebou mluvím."

 

Harry se kousl do tváře, cítíc, jak jeho srdce začíná bít čím dál rychleji.

 

Nebylo možné, aby takový příkaz mohl ignorovat. Ale nechtěl zvednout hlavu. Tak moc nechtěl. Nechtěl, aby se Snape dozvěděl… nechtěl, aby ho viděl jako nějakého uplakánka, který se nedokáže vyrovnat se svými pocity. Polkl, cítíc se úplně zničeně.

 

"Nechtěj po mně, abych to opakoval," Mužův hlas se zdál ostřejší a chladnější.

 

Harry si povzdechl a pomalu zvedl hlavu, dívajíc se přímo do černých očí.

 

Ve chvíli, kdy mužův zrak padl na Harryho tvář, na jeho zčervenalé oči a zaschlé stopy po slzách na tvářích… jeho zorničky se rozšířily, ústa pootevřela, jak nasál vzduch. Vypadal, jako by ho někdo zasáhl ochromujícím kouzlem.

 

A Harry se cítil tak nesmírně hloupě, protože věděl, že všechny jeho pocity jsou na jeho tváři jasně viditelné. Zčervenal a okamžitě sklonil hlavu. To byla chyba, neměl to dělat…

 

Ve vzduchu viselo ticho. Nyní ještě těžší, když nebylo slyšet vůbec nic kromě dvou dechů. Jeden rychlý a jeden pomalý. A šelest šatů. A zvuk kroků.

 

Snape se zastavil těsně před Harrym, ale chlapec se neodvážil zvednout zrak. Po chvíli ale pocítil na bradě chladný dotyk a jeho tvář byla jemně, leč pevně zvednuta.

 

Harry zadržel dech, když viděl, jak se na něj seshora Severus dívá. Jeho oči… byly… byly… bylo v nich něco tak… jaksi neurčitého. Snape vypadal ohromeně, jako by zapomněl o všem kolem a jediné, co ho zajímalo, byly zaschlé stopy po slzách na Harryho tvářích, které překrývaly ruměnec.

 

A Harry pocítil chladný dotek. Severus přiložil prsty na jeho vlhkou pokožku a pomalu je sunul dolů a sledoval jeho slzy. A jeho dlaň se třásla.

 

Harry nedýchal. Nemohl. Ne teď, když jeho smysly křičely, snažíc se zpracovat všechny ty, nové, neznámé pocity, které na něho útočily.

 

"Nemáš ani tušení…" Šepot, který vyšel ze Severusových roztřesených úst se zdál tak moc vzdálený. Z místa, které bylo vždy zamčené. A Harry v něm pocítil zlom. Stejně jako ho viděl v těch hlubokých očí, které se na něj dívaly.

 

Harry se zamračil, neschopen zastavit vlastní reakci.

 

Nemáš ani tušení…

 

O čem?

 

Ale Snape dál nic neřekl. Vypadal, jakoby ho Harryho reakce vytrhla z jakési zvláštní letargie, ve které se nacházel. Jeho rysy se zaostřily, oči přimhouřily. Ústa se stáhla tak, že se změnila v jednu viditelnou linku.

 

Harry se ztrácel ve dvou černých tunelech, jež jako by téměř pronikly až do jeho duše a snažil se v nich něco vidět. Chtěl znovu vidět to zlomení, které zmizelo tak náhle, jako by tam ani nebylo. Čerň byla hladká, ničím neposkvrněná, jako během klidné noci. A jediné, co viděl, byly… malé záblesky hvězd jakoby se odrážely ve skle. Severusovi oči se třpytily, když se díval na Harryho. Jeho pohled nebyl ani přísný, ani kárající. Z tmavých hlubin sálalo teplo. Příliš vzdálené, aby mohlo hřát, ale dostatečně viditelné, aby mohl doufat, že jednoho dne to dokáže, a roztaví tu ledovou stěnu.

 

Severus si navlhčil rty a odkašlal si. Harry zamrkal. Zdálo se, že tentokrát on byl letargický. Ale nemohl si pomoct. Pokaždé, když se díval do těch hlubokých očí, spadnul až na jejich dno.

 

"Přišel jsem… abych ti řekl, že jsem si to rozmyslel," řekl po chvilce Severus. Jeho hlas byl váhavý a ostražitý, jako by se obával, že se Harry každou chvilku lekne a uteče jako poraněné zvířátko. "Nechci, abys skončil s Famfrpálem." Vidíc Harryho zaskočený pohled, pokračoval. "Nikdo se nedoví o tom malém, špinavém tajemství té růž… Tonksové." Nedokázal zastavit škubnutí, když říkal její jméno. "Ani o tom, co dělala. A s kým. Merlin je mi svědkem, že bych se jí rád zbavil, ale jestliže ti…" zastavil se a na chvíli se zamyslel, mračíc se. Harry se nepohnul ani se neozval. Nemohl. Ne, teď, když Snapeova tvář byla tak blízko a slyšel ta neuvěřitelná slova z jeho tenkých rtů. "A navíc by bylo jasné, že…" pokračoval Severus. "Nechci nic na oplátku. Proto to nedělám, chci to udělat, protože mě o to prosíš, protože… rozumíš tomu, co jsi udělal a byl jsi natolik odvážný a odpovědný, aby sis přiznal následky svého činu. Už ses sám potrestal. Doufám, že si tuto lekci dobře zapamatuješ." Harry přikývl, příliš šokován, aby dokázal něco říct. "Ale to nic nemění na skutečnosti, že i tak jí nahlásím řediteli, že tě vystavila… nebezpečí. Rozumíš?" Harry znovu přikývl. Věděl, že jsou jeho oči široce rozšířené, ale nemohl se ovládat. Byl absolutně šokovaný.

 

Dál může hrát famfrpál? Tajemství Luny a Tonksové je v bezpečí? A Snape se na něj nezlobí, kvůli tomu co všechno řekl? O tom, jak moc touží, aby ho políbil? Nezmínil se o tom ani slovem, jakoby to všechno byla vina alkoholového opojení. Všechno… Všechno je už v pořádku?

 

Díval se do Snapeových černých očí, hledajíc nějaký háček, ale nic nenašel. Vypadalo to, že… to všechno… opravdu…

 

Cítil, jak se do jeho srdce vlévá teplo. Ne, ne teplo. Horko. Nedokázal se ovládnout. Škubl sebou dopředu a vrhl se na vysoké, chladné tělo, ovíjíc své paže kolem Severuse a drtil ho takovou silou, jako by chtěl rozdrtit každou špatnou myšlenku.

 

"Děkuju," zašeptal, neschopen zakrýt radost ve svém hlase a úsměvu, který se objevil na jeho tváři.

 

S každým nádechem cítil Severusovu intenzivní vůni, bylinnou vůni, která se mu linula z hrubých šatů. Hábit ho škrábal na tváři, slyšel tichý tlukot jeho srdce a věděl, že jeho místo je tady. Právě tady, s ním, v chladném objetí jeho paží, které se kolem něj pomalu a nejistě… utahovaly.

 

Harry zavřel oči a prostě se nechal unášet temnotou, obklopený Severusovým dechem a jeho vůní. A myslel jen na to, jak by takhle mohl zůstat už navždy. Věděl, že by nikdy nezměnil svůj výběr, který ho dovedl až sem. Každé rozhodnutí, každá cena, kterou zaplatil, vše za to stálo. A vždy bude.

 

"Půjdeš už teď spát?" uslyšel tichý hlas nad svou hlavou. Zamumlal něco v odpověď a stulil se víc k Severusově rameni. "Pottere, položil jsem ti otázku." Hlas se stal o něco ostřejším a Harry si rezignovaně povzdechl. Raději nebude testovat Severusovu trpělivost. Mimo to, byli v nebelvírské společenské místnosti. Snape je mohl schovat kouzly, ale nebylo to úplně bezpečné místo.

 

Harry znovu vzdychl, pustil Severuse a odsunul se, věnujíc mu úsměv.

 

"Půjdu," odvětil tiše, vzal mužovu ruku a přesunul si ji k ústům. "Půjdu, jistě. Hned teď. Jen…" zamumlal, pak zmlkl a jemně políbil chladné prsty. Zavřel oči a líbal. Líbal prsty, klouby, drsnou, zjizvenou kůži na vnitřní straně dlaně. A nemohl přestat. Byl přeplněn takovou radostí a vděčností, že by je nedokázalo vyjádřit ani tisíc polibků. "Děkuju," zašeptal ještě jednou a znovu políbil prsty. Zvedl pohled a podíval se do Severusových mihotajících se očí.

 

Ano, viděl v nich světlo. Nyní ještě jasnější než předtím. A mnohem blíž. Severus si navlhčil rty a jemně vytáhl dlaň z Harryho stisku.

 

"To už stačí, Pottere. Půjdeš spát."

 

Harry se musel donutit, aby jeho ruku pustil.

 

"Ano. Teď. Spát. Jasně," široce se usmál a udělal pár kroků vzad.

 

Och, věděl, že neusne. Cítil se pozbyt starostí, a ten pocit v něm hořel a naplňoval ho energií. Zdálo se neuvěřitelné, že ještě před chvílí brečel na pohovce a teď měl pocit, jako by mohl radostí skákat.

 

Od deprese ke štěstí v několika okamžicích. To dokázal jen Snape.

 

Popošel ke schodům, aniž by spustil oči z muže s přimhouřeným pohledem.

 

Ale než se otočil a běžel nahoru, ještě jednou se usmál a pověděl radostným šeptem:

 

"Dobrou noc, Severusi."

 

Na Snapeových rtech se objevil křivý úsměv.

 

"Dobrou noc."

 

Harry se otočil a vyběhl po schodech, cítíc, že jeho srdce je lehčí než kdy bylo předtím.