DI 35/2

 

DI - kapitola 35. - část II.

Když si Harry připravoval nějakou odpověď, Brumbál vstal a všechny rozmluvy u stolu hned utichly.

"Jsem rád, že jsme se tu všichni sešli. Doufám, že tyto svátky pro nás budou šťastné a přinesou sebou naději, která je v těchto náročných dnech tak potřebná. Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na některých životních cestách, plných překážek a obtížných voleb, ale vězte, že vždy naleznete cestu, když se vydáte za světlem lásky. Přeji vám také, aby tyto Vánoce ve vašem životě něco změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři." Brumbál se podíval směrem k zamračenému Snapeovi. "A doufám, že se tu sejdeme i další rok, bez ohledu na to, co se mezitím stane." Harry se podíval naproti na Snapea a spatřil, jak muž odvrátil hlavu a zamračil se, dívajíc se na svíčku, která hořela ve stříbrném svícnu. "A teď už to stačí, protože jste pravděpodobně všichni stejně hladoví, jako já. Veselé Vánoce, plná břicha a dobrou zábavu!"

 

Všichni zatleskali, včetně Harryho. Mistr Lektvarů zatleskal dvakrát, přejel Harryho obličej pohledem a pak se rychle přesunul zpátky k plamenu svíčky.

 

To bylo… divné, pomyslel si Harry, ale byl rychle vtažen do víru smíchu a nadšení, kterým překypovali všichni kolem něho. Na stole se objevily talíře s různými lahůdkami a začaly kolovat z rukou do rukou, podobně jako šepot a rozhovory. Harry ani neměl čas o Snapeovi přemýšlet, který se jako jediný nepodílel na sborové radosti.

 

"Jsem ráda, že jsem zůstala, a ty Harry?" zeptala se Luna, nakládajíc si celý talíř houbového kuby. "Netušila jsem, že Vánoce v Bradavicích můžou být tak hezké."

 

"Taky jsem rád," řekl Harry a koutkem oka se podíval na Severuse nakloněného nad svým talířem. Bylo to zvláštní. Sedět tak blízko něho, až téměř cítil jeho vůni, ale nemohl se ho dotknout, ani se na něj příliš dlouho dívat, aniž by to bylo nápadné. Ale sama jeho přítomnost, tak zatraceně blízká, stačila k tomu, aby mu vyskočila husí kůže, zvláště když se jejich nohy o sebe několikrát pod stolem otřely a Harry musel zadržet dech, aby nevzdychl, anebo se neusmíval tím divným zasněným úsměvem, který tak nesnášel.

 

"Vidím," usmála se Luna a vložila si do úst lžíci kuby, než se na ni Harry stačil rozhořčeně podívat. Když polkla, na její tváři se objevil výraz blaženosti a Harry v žaludku ucítil bodnutí, když si vzpomněl, kdy a kde naposledy takový výraz viděl. "Něco se stalo?" zeptala se, dívajíc se na něho a zamračila se.

 

"Ne," zamumlal Harry, naklonil se nad vlastní talíř a celou silou bojoval s červení objevující se na jeho tvářích. Luna se k němu nahnula a zašeptala mu do ucha:

 

"Moc se mi líbil ředitelům proslov. Ale měla jsem dojem, jako by nám tím chtěl něco říct."

 

"Co?" Harry k ní otočil hlavu a zamračil se. Pamatoval si jedině, jak Brumbál mluvil o tom, co vždycky, že láska zvítězí, nebo něco takového a bla bla bla. Nevěřil tomu. Jak mohla láska přemoci nejmocnějšího čaroděje světa? Je pravda, že ho zachránila, když byl malý. Ale přece Voldemorta neporazila. Mnoho lidí, které zabil, také milovali své blízké, a nezachránilo je to před smrtí. Ne, absolutně tomu nevěřil.

 

Luna polkla a na chvíli se zamyslela.

 

"Nevím, jak to říct. Myslím, že mu šlo o to, že nezáleží na tom, jací jsme a co jsme udělali, všechno v našem životě se může změnit, jestliže vpustíme do svého srdce trochu tepla. A i když se z počátku může zdát, že všechno se nám hroutí pod rukama, nakonec nás to teplo udrží naživu a všechno se v dobré obrátí."

 

"Skvělé," řekl Harry trpce. "Možná pošlu Voldemortovi vánoční přání, aby přemýšlel o svých činech a vydal se cestou světla."

 

Netušil, že to řekl tak nahlas. Uvědomil si to až tehdy, když se na něho několik neblíže sedících osob vyčítavě a zaskočeně podívalo. Včetně Snapea. Zmínka o Voldemortovi během vánoční večeře nebyla příliš příjemná.

 

"Promiňte," zamumlal Harry, ale Luna vůbec nevypadal rozrušená.

 

"Vím, že mi nevěříš," řekla tiše. "Ale také vím, že kdyby nebylo to teplo, nebyli bychom tady, a Ty-Víš-Kdo by už dávno ovládl celý svět. A nebylo by tebe. To nás spojuje a posiluje, i když to nevidíš."

 

"Vidím to…" zašeptal, cítíc nepříjemný tlak na hrudi. "Ale to já mám jizvu na čele a to já se před něj jednou postavím a nevím, jak by mi v tu chvíli mohlo teplo pomoct." Ten rozhovor se mu nelíbil. Nechtěl o tom mluvit, nechtěl na to myslet. Ne teď, ne dnes. "Promiň, nemůžeme změnit téma?"

 

Luna na něj chvíli beze slova hleděla, jako by nad něčím přemýšlela a pak se lehce usmála.

 

"Dobře. Ale kdyby sis někdy chtěl promluvit, nevadí mi to. Táta si semnou často povídal, když věděl, že mě něco trápí a pak mi bylo vždy lépe. Mám pocit, jako by věděl něco líp než já. A tebe vždycky něco trápí, Harry."

 

Jak, to, sakra, mohla vědět? Přece nemohl mít všechno napsané ve tváři? Dokonce i Hermiona, která byla zatraceně vnímavá, by mu tohle nikdy neřekla.

 

Vpíjel pohled na svou pečenou rybu a zamumlal cosi neurčitého v odpověď.

 

"Harry!" zahalasil Hagrid, sedící o několik míst na vzdálené straně učitelského stolu. "Jaký byl večírek? V jedné chvíli jsem odpadl a už si nepamatuju, jak to všechno skončilo."

 

"Ee…" odvětil Harry. Jak to mohl vědět? Přece si to sám nepamatoval.

 

"Velmi zajímavě," odpověděla Luna. "Harry se pokoušel vydrápat na vánoční stromek, ale stáhli jsme ho z něj."

 

Harry na sobě cítil Severusův tvrdý pohled, leč předstíral, že ho nevidí.

 

"Hoho, opravdu? Tos jim musel dát zabrat, Harry! Neřikám, že sem byl lepší, ten Aberforthův dryák ti rozpustí mozek. Ještě, že sem neviděl, jak se o to pokoušíš!" pohrozil mu svým velkým prstem, ale nezvykle přátelským způsobem.

 

Harry se podíval na Tonksovou. Byla nezdravě zrudlá. Asi si uvědomovala, že trochu přestřelila, když dovolila, aby se všichni opili a vypadalo to, že ji trochu kouše svědomí, ale bylo lepší, že to udělali pod jejím dohledem, než aby takové zážitky vyzkoušeli na vlastní triko. Teď si přinejmenším Harry byl jistý, že už nikdy víc nebude pít alkohol. Dostal dostatečnou lekci.

 

Pohlédl na Severuse. Muž se posměšně usmíval pod nosem, ale nic neřekl. Vypadal, jako by se nemohl dočkat, až podá řediteli stížnost a podrazí Tonksovou. A líbilo se mu o tom jen přemýšlet.

 

Na chvíli zvedl hlavu a setkal se s Harryho pohledem. V jeho očích se blýskal triumf. Harry znal ten pohled, ale nemohl nic dělat. Snape slíbil, že nic neřekne o Tonksové a… jedné studentce, ale mohl jí zavařit za to, že se ukázala jako 'nezodpovědná ignorantka'. A Harry věděl, že to určitě udělá, a že má pravdu.

 

Když konverzace změnila téma, Tonksová viditelně ožila. Hagrid je trápil historkami o svých 'miláčcích', a ředitel vzpomínal na dávné časy a vyprávěl jim anekdoty z minulosti, když ještě nebyl hlavou Bradavic. Každý vypadal v neuvěřitelně dobré náladě. Harry zapomněl na předchozí rozhovor s Lunou a pozorně poslouchal, jak Tonksová vyprávěla o zátahu na některé extrémně nebezpečné černokněžníky, kteří používali své praktiky na mudlovské ženy. V určitém okamžiku ji musel ředitel přerušit a požádat, aby nevyprávěla do podrobností popis těchto praktik, protože u stolu seděly děti. Všichni se začali smát. Jen Mistr Lektvarů vypadal celou dobu, jako by spolkl citron. Jako by odsud chtěl utéct. A Harry chtěl utéct s ním. Věděl, že on by byl značněji schopnější ho pobavit a zlepšit mu náladu. A chtěl to udělat co nejdříve.

 

"Harry, podal bys mi pečivo?" zeptala se Tonksová a na okamžik přerušila vyprávění.

 

Harry natáhl ruku, ale Luna byla rychlejší. Zvedla košík s pečivem a nesměle se usmívajíc ho podala Tonksové. Jejich ruce se na zlomek vteřiny dotkly a v té chvíli se Nymfadorininy vlasy trochu rozjasnily. Když by je nikdo pozorně nesledoval, ani by si toho nevšiml, ale Harry je sledoval. A nejen to. Viděl, že se Snape posměšně usmívá a otočil hlavu, vpalujíc pohled do Harryho.

 

"On to ví!" proběhlo nebelvírovi hlavou.

 

No jasně, že to ví, není přece slepý ignorant. Dokázal pozorovat, a protože věděl, koho a z jakého důvodu ho má sledovat, rychle si domyslel to, co se nedalo přehlédnout.

 

Kdy si to asi domyslel? Musel je podezírat už dlouho. Koneckonců i Harry mezi nimi celý večer viděl spojení. Kruci! Znamená to, že kdyby někdo pozorně sledoval jeho a viděl pohledy, jakým obdarovával Snapea, taky by si to mohl domyslet?

 

Nervózně se rozhlédl po přísedících u stolu. Ale všichni mezi sebou rozmlouvali, jedli, vyměňovali si úvahy o různých tématech nebo se smáli. Nikdo se na něho nedíval. Na štěstí. Všichni se zdáli být nezvykle živí a spokojení. Všichni kromě Severuse.

 

Snape vypadal celkově odloučený a odtažitý. Tmavá, zamračená skvrna mezi barevným, živým smíchem. Bylo to možná divné, ale Harry se cítil stejně. Snil o tom, aby všichni zmizeli, aby to už skončilo, a aby už mohl jít do sklepení a… být s ním.

 

Potřeboval nějaký kontakt. Právě teď. Musel vidět ten záblesk života v černých očích. Záblesk, který, jak se zdálo, jen Harry dokázal vyvolat.

 

Aniž by si uvědomoval, co dělá, zul si botu a velmi pomalu začal posouvat nohu. Byl vděčný za ten dlouhý, sváteční ubrus, který zakrýval celý stůl.

 

Předstíral, že jí svoji rybu v těstíčku, a pomalu a ostražitě posouval nohu, očekávajíc že každou chvíli narazí na…

Tady!

 

Snape zvedl hlavu a překvapeně se na něj podíval, ale rychle si navrátil kontrolu a zaujal chladný výraz na tváři. A Harry, v duchu se usmívající, začal pomalu přesouvat nohu po mužovu lýtku, cítíc tenký materiál kalhot pod prsty. Nedošel nijak daleko, protože mu hrubě nohu odstrčil a srazil ji Harrymu na podlahu. Poté, aniž by se snažil být jemný, mu přišlápl prsty.

 

Harry sykl a zašklebil se, plivajíc jídlo a dusíc se.

 

"Nechutný jako vždy," zavrčel Snape, vpíjíc do něho pohled, který by všichni ostatní viděli jako výraz znechucení, ale Harry v něm dokonale viděl varování. "Máte tak málo objemná ústa Pottere, že v nich neudržíte ani jídlo?"

 

Harry cítil, jak se mu na tvářích objevuje ruměnec.

 

"Raději se přestaňte zaobírat mými ústy, pane, a začněte pracovat se svými," odpověděl Harry tiše, a snažil se mluvit tak, aby nikdo přesně neslyšel, co říkal.

 

Ke své spokojenosti, uviděl záblesk zaskočení v Severusových očích.

 

"To vás bude stát deset bodů, Pottere," zasyčel muž.

 

"Ale Severusi," řekl Brumbál a přerušil rozhovor s profesorkou McGonagallovou. "Nevím, čím tě náš drahý Harry tak vynervoval, ale nemyslíš si, že odebírání bodů v době Vánoc není příliš, jak bych to řekl, vhodné?"

 

Mistr Lektvarů si odfrkl a odvrátil hlavu.

"To znamená, že je mám nechat rozmetat tento hrad na kusy a nesmím potrestat žádného nesnesitelného umsrkance ztrátou ani jediného bodu?" zeptal se.

 

"Och, Severusi, nevím, proč jsi tak jízlivý," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Koneckonců, máme svátky. Řediteli, nedávno jsem potkala…" naklonila se k Brumbálovi, aby pokračovala v rozhovoru. Zjevně si řekla, že si nezkazí náladu hádkou se Severusem Snapem.

 

Harry věděl, že by se měl na Snapea zlobit za odebrání bodů, ale nedokázal to. Cítil se teď ještě více vzrušeně. Och, proč tak moc miloval balancovat na té tenké hranici, zkoušíc jak moc daleko může zajít, než spadne do propasti?

 

Přisunul se blíže ke stolu, aby měl větší manévrovací pole. Předstíral, že je velice zaujatý svým talířem, rychle zvedl nohu a dotkl se Severusova kolene, bleskově odhadujíc směr, přesunul prsty přes stejno. Cítil mrazení, když se jeho noha přiblížila k mužovu rozkroku, jehož se právě dotkl, a cítil, jak se začíná zahřívat… ale ve stejnou chvíli pocítil, jak Snapeova dlaň lapila jeho nohu a drtila ji v železném stisku. Stiskl zuby a rty, aby zastavil vyjeknutí. Přemýšlel, jak by si nohu uvolnil, ale nemohl to udělat, aniž by riskoval, že udeří kolenem o desku stolu. A hlavně by ho Severus nepustil. Stiskl ještě pevněji, a očividně si užíval hluboké vrásky bolesti, které se objevily na Harryho čele. To už nebylo tak příjemné. Vůbec to nebylo příjemné. Kurva, proč ho musí vždycky provokovat? Věděl, že toho bude litovat, ale nemyslel, že Severus…

 

V té chvíli mu muž nohu uvolnil a odhodil ji na zem. Harry ostře vyvalil oči, ale než stihl jakýmkoliv způsobem zareagovat, oválo ho jemné zachvění magie. A zjistil, že nemůže pohnout nohou. A nemůže ji odtrhnout od podlahy. A ani druhou.

 

Podíval se na Severuse a spatřil, že muž, s výrazem triumfu na tváři, vytáhl dlaň zpod stolu, naklonil se nad svým talířem, aby pokračoval ve svém jídlu.

 

No to snad!

 

Harry zatáhl nohou jednou, dvakrát, ale nohy se ani nepohnuly, jako by byly přilepené k podlaze trvalým lepícím kouzlem. Upřímně doufal, že to tak nebylo, protože jinak by měl brzy vážné problémy.

 

Když se večeře blížila ke konci a všichni se zvedli ze svých míst, děkovali za příjemnou společnost a rozešli se do svých komnat, Harry se začal nervovat. Seslané kouzlo nezmizelo. Mistr Lektvarů vstal, věnoval mu uštěpačný pohled a odešel z Velké síně. A Harry musel zůstat.

 

"Harry, nejdeš?" zeptala se Luna, dívajíc se na něj překvapeně.

 

"Co? Ne, já ještě…" Popadl vidličku a naložil si na talíř porci brambor. "Ještě mám hlad a prostě tu zůstanu a sním… to." Několikrát zatáhl nohama, ale ani se nehnuly.

 

"Jak chceš. Uvidíme se." Usmála se, zamávala mu a poskakujíc vyběhla ze sálu. Když všichni už odešli a Harry zůstal sám, začal se vážně znepokojovat. Možná že ho tu Snape nechá celou noc. Měl po večeři jít k němu, a místo…

 

Plomb!

 

Nohy se mu s tichým popem odlepily od podlahy. Harry vydechl úlevou. Masíroval si otupělé svaly, obul si boty a lehce utíkajíc, vyšel z Velkého síně. Našel sochu naštvaného ghůla a vytáhl zpoza něho černý váček. Hodil přes sebe neviditelný plášť a pak se odebral do sklepení. V kabinetě si ho sundal, několikrát se zhluboka nadechl, uklidňujíc své rychle bijící srdce a vešel.

 

"Tvoje chování u večeře bylo absolutně neodpustitelné, Pottere! Máš štěstí, že jsem ti prokázal dost lítosti, a tys tam nezůstal celou noc!" To byla první slova, kterými ho Severus přivítal.

 

Ale Harry tuhle tirádu pustil mimo uši a rozhodl se, že mu NIC nezkazí vánoce, a tak se přiblížil k muži a s velkým širokým úsměvem ho přivítal:

 

"Dobrý večer, Severusi," pak se postavil na špičky, objal ho kolem pasu a… políbil ho na koutek úst. Jemně a téměř nepostřehnutelně, ale slyšel to, jak Severus náhle natáhl vzduch.

 

Neměl takový plán. Chtěl ho políbit na tvář, ale když už se dostal tak blízko… tak nějak samo se to stalo… Pomalu se odsunul, vzhlédl vzhůru na podezřívavě dívajícího se muže. V Severusových očích se cosi třpytilo. Něco neznámého. Harry nevěděl, co to bylo, ale vypadalo to tak… teple. A netrpělivě.

 

"Vidím, že máš dobrou náladu," řekl Severus kysele. Ale i přes to, neznělo to jako výsměch, jak to pravděpodobně mělo znít. Nicméně Harry pochopil narážku. Nemohl to přejít bez nějakého vysvětlení.

 

"Byla to jen nevinná zábava. Seděl jsi tam tak smutně, a já si pomyslel, že…"

 

"Já nejsem smutný, Pottere." Odpověděl Snape posměšně. Harry se odsunul a položil váček do křesla. Cítil, jak se na něj Severusův pohled upíná, a prohlíží si jeho postavu pomalým, zamyšleným pohledem. Tak, jako by muž o něčem přemýšlel, jako by, navzdory slovním soubojům, které mezi sebou vedli, intenzivně myslel na něco jiného.

 

"No, dobrá. Jsi depresivní. Může být?" zasmál se Harry, vidíc pohled, který mu Snape věnoval, ale muž nakonec rezignoval, vidíc v jakém stavu radostného vzrušení se Harry evidentně nachází.

 

"Co je to za pytel?" zeptal se, a s povzdechem se posadil do zeleného křesla.

 

Harry se usmál.

 

"A, to… přinesl jsem pár drobností, které… a uvidíš to sám." Obrátil se k muži zády, aby neviděl výraz v jeho tváři, pak vytáhl z pytlíku malý stromek ozdobený barevnými vánočními ozdobami. Položil ho uprostřed stolku a spokojeně se usmál. A pak rychle, než mohl Mistr Lektvarů přijít k sobě a mít nějaké námitky, vytáhl z pytlíku zeleno-zlaté řetězy a světýlka a táhnouc je za sebou, zamířil ke krbu a policím.

 

"Pottere…" k jeho uším dolehl Severusův přiškrcený hlas, který zněl, jako by ho musel vytlačit skrz zatnuté zuby. "Můžeš mi říct, co děláš?"

 

Harry, aniž by se na Snapea podíval, stál na špičkách a zavěšoval řetěz o roh jedné z polic a pak ho natáhl tak, aby visel nad krbem.

 

"Rozhodl jsem se, že je třeba to tu trochu svátečně vyzdobit. Doufám, že proti tomu nic nemáš, Severusi…" Och, ať žije jeho zmijozelská část! Dokonce se mu začínala líbit.

 

"Rozhodl ses, ano? Ty ses rozhodl?" Snapeův hlas začínal čím dál víc připomínat sykot. "Okamžitě to odnes do smetí!"

 

"Přece je to jen pár ozdob," odpověděl opatrně Harry, a předstíral, že nemá ponětí, o co vlastně jde. Zavěsil světýlka o roh knihovny a ozdobil s nimi velkou část zdi. Podíval se s úsměvem na svou práci a vrátil se ke křeslu. "No, teď je to víc… svátečnější." Pohlédl na Severuse a zamračil se, vidíc jeho vzteklý výraz, který do něho vpaloval. "Prosím tě, Severusi, je to jen na pár dní." Předstírání bezstarostnosti moc nepomáhalo, takže musel přejít k 'vydírání'.

 

"To je příliš na dlouho," zavrčel muž a vytáhl hůlku, aby se zbavil nechtěných ozdob. Když řetěz a světýlka zmizeli v pytli, Harrymu zmizel z tváře úsměv. Severus ukázal hůlkou na vánoční stromek stojící na stole a pohlédl na Harryho. Jejich pohledy se zkřížily. Harry ucukl a sklonil hlavu, čekajíc, až muž zničí jeho dobré úmysly a sváteční náladu. Ale nic se nestalo. Harry zvedl hlavu a podíval se na netknutý stromek a pak na pytlík odležený na podlaze.

 

"Děkuji," zašeptal Harry a cítil, jak se v něm rozpíná teplo.

 

"Ale ne víc, než na pár dní."

 

Chlapec energicky přikývl a vděčně se usmíval, zatímco Severus vstal a přešel ke svému baru. Chvíli tam cosi připravoval. Harry se pohodlně opřel v křesle a zadíval se do ohně.

 

Bylo to pěkné. Dokonce velmi pěkné. Severus na něho nevrčel a dokonce to vypadalo, že… je spokojený s jeho společností. Zdálo se, že měl mimořádně dobrou náladu. A jestliže měl Severus dobrou náladu, Harry byl automaticky šťastný.

 

 

Odvrátil hlavu ke Snapeovi vracejícímu se ke křeslu, aby mu řekl, jak je rád, že s ním tráví svátky, ale slova mu zmrzla na rtech, když viděl, co Snape drží v ruce.