DI 36/2

 

DI - kapitola 36.- část II

Jeho srdce se opět rozběhlo v závratném tempu. Stejně jako Snapeovy přírazy, které se náhle zrychlily, až muž zavřel oči slastí. Po Harryho těle stékaly kapky potu, vlasy se mu lepily na čelo, a žár v jeho nitru dosáhl kritické výše a všechno se v něm začalo vařit. Zavřel oči, cítíc, jak se v něm oheň rozpínal. Slyšel nad sebou těžké, rychlé vzdechy a horký dech ovívající mu tvář a věděl, že jsou oba již na samém okraji. Že už, že skoro… Ještě jeden příraz, jeden úder, jeden výbuch…

 

A Harry pocítil, jak jeho pulsující erekce explodovala příjemný potěšením hraničícím se šílenstvím, pokrývající černé povlečení bílými proudy spermatu. Ale on to neviděl, protože viděl jedině oheň. Oheň, který zachvátil celé jeho tělo a každý kousek duše. Zaklonil se k Severusovi, a jeho svaly se napnuly natolik, že pocítil bolestivé výstřely, jako by jím procházel proud. Měl pocit, jako by v něm všechno pulzovalo. Žíly, svaly, víčka, prsty, rozlévající se potěšení v podbřišku. Stiskl křečovitě Severusovu dlaň, jako by to byla jediná skutečná věc na světě. Jediná věc, která ho udržovala na povrchu. To a ten horký penis, stále narážející do jeho prostaty, posílající do jeho těla další a další vlny potěšení.

Ten pocit byl tak intenzivní, že když poslední vlna ustoupila a Harry nakonec padnul na matraci, majíc pocit, že každý nerv v jeho těle se pálil, a svaly se tavily, zjistil, že mu hrdlo trhají výkřiky.

 

S obtížemi otevřel oči a v jeho zamlženém a rozmazaném zorném poli se objevila tvář Severuse... Severuse, který se na něj díval jako sokol, jako by chtěl spatřit každou jeho emoci. A zrychlil přírazy ještě víc, jako by už nemohl déle čekat. Jako by na tom závisel jeho život.

 

Harry viděl náznak vysílení na tom zamračeném odhodlaném obličeji, viděl v jeho očích planoucí hlad, který se vpaloval do Harryho tváře. A zrychlil ještě víc, rychleji a rychleji, držíc ho za bedra a neodtrhával pohled od zelených zamlžených očí, které se na něj dívaly.

 

A pak to Harry zahlédl. Těsně předtím, než víčka zakryla černé oči, a skryly světu potěšení v nich. Uviděl záblesk. Jasný, teplý záblesk, jak světlo, které uviděl, prolomilo tmu. Jen na krátkou chvilku, ale stačilo to, aby jeho srdce poskočilo téměř až do žaludku. A v té chvíli se cítil tím nešťastnějším člověkem na světě. Protože jen on mohl vidět, jak se ta tvrdá tvář zjemnila, vyhladila vrásky a rty zkřivila do něčeho podobného úsměvu, a vyšlo z nich hluboké chraplavé zavrčení plné naplnění. A pak ucítil horko, když se sperma z pulzující erekce rozlévalo v jeho nitru, vyplňujíc ho teplem a radostí. A cítil ten pevný stisk na své dlani, když se Severus udělal a zvrátil hlavu zpátky. A měl pocit, že ještě trochu a rozdrtí mu prsty, ale to mu nevadilo. Protože to všechno cítil. Tak moc to cítil. Jen on to mohl zažívat. Jen on to mohl Severusovi dát. A to byl ten neúžasnější pocit pod sluncem.

 

Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Nezáleželo na tom. Mohl by se na něj dívat celé hodiny. A litoval, když Severus nakonec padl na lůžko za ním a, těžce lapajíc po dechu, se z něj vysunul. Muž vysvobodil dlaň z útisku a položil se na záda, uklidňujíc se.

 

Harry cítil, jak z jeho nitra vytéká cosi teplého a hustého. Oh, cítil se tak plný. Úplně naplněný. A neuvěřitelně šťastný.

 

Obrátil tvář od Snapea, protože ho už krk začal trochu bolet a položil se na bok, pokrčil kolena a položil ruce před sebe na postel. Slyšel za svými zády Severusův těžký dech, a i on sám měl potíže s uklidněním svého dechu a srdce mu dál bilo příliš rychle. Jeho zmučené svaly se chvěly, a oční víčka se začaly klížit. Nedokázal je udržet. Nedokázal se přinutit, aby pohnul dokonce i jen prstem. Mohl jen ležet, snažit se netřást a poslouchat dva nepravidelné dechy. A zpomalující, ale nezvykle hlasitě bijící srdce. A doufat, že si jeho kůže bude pamatovat každý dotek, každý polibek tenkých rtů.

 

Tiše si povzdechl, usmívajíc se těm vzpomínkám. Ale pak za sebou slyšel pohyb a úsměv z jeho rtů zmizel.

 

Ztuhl a poslouchal.

 

Co se stane teď? Co když Snape vstane a odejde? Znovu ho opustí?

 

Ne, nechtěl to. Nechtěl tu zůstat sám. Ne po tom všem. Ne v takové chvíli.

 

Uslyšel tichý šelest a pevně sevřel oční víčka. Matrace se prohnula.

 

Ne, nechoď…

 

Jeho kůži polaskal náhlý jemný poryv magie. Zaskočeně zjistil, že uschlé sperma na jeho těle zmizelo. A spolu s ním i ostrý, dráždivý zápach, jehož zdroj neznal, ale domníval sem, že má cosi společného s potem a… sexem?

 

Znovu zaslechl zašustění, matrace se znovu prohnula a Harry zadržel dech.

 

A pak pocítil měkký dotek na svých vlasech. Severusova dlaň spočinula na jeho hlavě a začal ho hladit pomalým, jemným způsobem, hladíc jeho zvlhlé vlasy, skráň a tváře.

 

Jeho srdce se zastavilo a na okamžik měl Harry pocit, že exploduje.

 

Severus neodešel. Proč? Proč s ním zůstal?

 

Ano, děkoval ve své mysli, ale nemyslel si… nemyslel… že opravdu…

 

Vždycky ho opustil. Vždycky odešel. A teď to bylo tak divné a… nové… A úžasné. A v jeho mysli se ozývalo jen echo: Severus s ním zůstal! Ležel s ním! Hladil ho po hlavě! A… a… Sakra! Asi umře šokem! A štěstím.

 

Možná by měl něco říct? Ale co? Ne, ticho bylo příjemné. Nemohl ho přerušit. Bál se to udělat. Bál se i dýchat, jen aby to nezastavil. Mohl by takhle ležet po zbytek svého života, dokud ho Severus dál bude hladit. Kdyby nikdy nepřestal. Kdyby ho nikdy neopustil.

 

Ano, nikdy… ho neopustil.

 

Únava nad ním začala přebírat vládu. Měl stále větší problém s myšlením. Vyčerpané, rozbolavělé svaly a přepjaté smysly se rozhodly, že si zaslouží odměnu ve formě spánku.

 

Ano… neopustil… nikdy… Vždycky… vždycky zůstal. Tak jako teď. Vždycky.

 

Harry pomalu odplouval, a jemné, monotónní hlazení ho zabalilo do temnoty.

 

Probudil se, když dlaň z jeho hlavy zmizela a uslyšel za sebou šelest.

 

"Je pozdě. Musíš se vrátit." Severusův hlas byl lehce ochraptělý. Nicméně se zdál být již úplně vyrovnaný.

 

Harry se přinutil otevřít oči a zamrkal, když uviděl světlo svící. Obrátil hlavu a podíval se přes rameno na muže, který se od něj odsunul a vstal z postele.

 

Harry pocítil v srdci jemné, bolestivé bodnutí.

 

Takže už je konec. Měl by jít. No jistě, co očekával? Dostal už přece dost. Nemůže prosit o víc.

 

Spolkl svou námitku a odvrátil hlavu zpět.

 

Ano, byl šťastný. Spokojený. Naplněný.

 

Ne, nechtěl tu zůstat na noc. Nepotřeboval to. Opravdu.

 

Ale mohlo to být tak…

 

"Oblékni se." Severus se sklonil, posbíral jeho věci a položil mu je na postel. "Jdu do sprchy. Až se vrátím, buď hotový."

 

Harry přikývl a viděl, jak muž zmizel za dveřmi vedoucími do koupelny. Na chvíli padlo pronikavé ticho. Po chvíli zaslechl zvuk tekoucí vody a velmi rychle zavřel oči, aby vypudil ze své mysli obraz nahého Snapea ve sprše.

 

Ne, ne! Už dost! Měl se obléct!

 

Povzdechl si a pokusil se vstát. Neměl sílu. Jako by se všechny jeho svaly změnily ve vatu, a bylo to tak bolestivé, že cítil, jak mu tělo pulzovalo napětím, jako by na něm někdo seděl.

 

S ohromným úsilím a pocitem, jako by se topil v nějaké husté tekutině, která mu zabraňovala v pohybu, se mu podařilo natáhnout slipy. Padl zpátky na polštář a hluboce si povzdechl. Chvíli si odpočine a pak si hned obleče zbytek. Cítil, jako by jeho nohy a paže vážily tunu. Svaly se mu stále třásly a drnčelo mu v hlavě. A byl tak moc unavený…

 

Jen malou chvíli si odpočine, malou chvilku… a pak dokončí… to co měl vlastně udělat.

 

A co měl udělat? Polštář byl tak měkký a teplý.

 

Ne, měl cosi dělat. Něco dodělat.

 

Na tom nezáleží. Všechno ho bolelo. Chtěl jen ležet. Nedokázal otevřít oči. V temnotě bylo tak příjemně. Objala ho, omotala. Kolébala.

 

Ticho. Tma. Sladká radost.

 

Ano.

 

Hmm… něco se mu zdálo, jako nějaký hlas, který ho volal?

 

"Pottere!"

 

"Hmm?" Zdálo se mu, že se mu podařilo vydat nějaký zvuk, ale nebyl si jistý.

 

"Pottere, okamžitě vstávej! Nemůžeš tu spát!"

 

"Mmmm…" zamumlal a pevněji zavrtal tvář do polštáře. Co ten hlas chtěl? Jako by měl něco udělat. "Zítra to dodělám," zabručel a znovu se ponořil do teplé temnoty, na jejíž hranici se vznášely střípky jakýchsi zvuků… a pocitů.

 

Zaslechl kroky. A… povzdych.

 

Ucítil, jak ho cosi třese za rameno.

 

"Pottere, řeknu ti to ještě jednou…"

 

"Chci spááááát," zasténal, zabalil se do klubka a snažil se dostat pryč od toho hlasu, který mu nedovolil usnout.

 

Znovu zaslechl povzdech, tentokrát tišší.

 

Zavrtěl se na polštáři a ještě víc se vtlačil do té měkké temnoty. Ucítil na své tváři nějaký pohyb. Jeho brýle. Asi mu je někdo sundal. A odložil je na stolek, soudíc podle zvuku.

 

Na tom nezáleželo. Chtěl spát.

 

Udělalo se tepleji. Cosi spadlo na jeho tělo a zakrylo ho až po ramena. Bylo mu tak příjemně…

Počkat, měl ještě něco udělat. Říct. Něco měl říct. A slíbil to Severusovi. Nemůže usnout, dokud to neudělá.

 

"Brou noc, Severusi," zamumlal tiše do polštáře.

 

Tak, a bylo to. Teď už mohl usnout. Teď už mohl dovolit, aby ho temnota celého omotala a objala ve svém kokonu.

 

A tak to udělal, plul hlouběji a hlouběji do sladkého snu. Když se do něj ponořil, a svět se nad ním uzavřel, měl pocit, že uslyšel velmi, velmi vzdálený hlas zašeptat "Dobrou noc".

 

Ale možná, že se mu to jen zdálo? Možná už snil?

 

***

 

Harry dopadl na vlhkou trávu. Točila se mu hlava. Měl pocit, jako by před chvílí jel na horské dráze.

 

Zamrkal a vyplivl z úst hořkou pachuť, pak zvedl hlavu a rozhlédl se.

 

Ve slabém světle měsíce před sebou spatřil kamennou desku porostlou mechem. Vypadala, jako by vyrostla ze země, obalená v dlouhých, spletených kořenech. Když zaostřil pohled, spatřil v kameni vyrytá slova. A teď už věděl, co to je. Náhrobek.

 

Zvedl se na nohy a v jeho výhledu se objevily další náhrobky a sochy, vypadající jako mrtví snažící se uniknout z krajiny smrti. Ve svých natažených, spletených pažích bylo cosi děsivého. Harry polkl a bezděk se narovnal, jak se v něm rozrůstal strach.

 

Byl na hřbitově.

 

Trhnul sebou, když za sebou uslyšel sten. Zdálo se, že tu není sám.

 

Prudce se otočil a uviděl v trávě ležet postavu, která se hýbala a zvedla hlavu.

 

Byl to Cedrik.

 

Harry měl nejasný dojem, že tu už kdysi byl. Že něco takového se mu už zdálo. A to jen zvětšilo jeho úzkost.

Rozhlédl se. Světlo měsíce bylo příliš slabé, aby mohl vidět detaily kolem, a proto popošel blíže k náhrobku vyčnívající před ním a zaslechl tiché zasténání mrzimora za sebou, jak se snažil zvednout. Zaostřil, aby si přečetl nápis na kameni.

 

Tom Riddle.

 

Objal ho známý strach a jeho srdce okamžitě zareagovalo, zrychlilo rytmus a vyskočilo mu až do krku. Odskočil od hrobního kamene tak prudce, jako by z něj vystřelily plameny.

 

Náhle uslyšel kroky. Křupání země pod boty. Rozhlédl se a hledal zdroj.

 

Z temnoty se vynořila shrbená postava, nesoucí v rukou malý uzlíček. Človíček byl malý a hubený, a pohyboval se jako ničemná, prašivá krysa.

 

Harry ucítil, jak mu do žaludku spadl kámen, když ho zachvátil hněv. Silnější než strach.

 

Červíček!

 

Ne, bylo tam ještě něco. Věděl to ve chvíli, kdy jeho jizvou pronikla nepředstavitelná bolest, jako by se jeho čela dotkl rozžhavený pohrabáč.

 

A tehdy to spatřil. Bílá, lesklá hlava se objevila v uzlíku.

 

Hrdlo se mu sevřelo děsem.

 

Byl to Voldemort! Věděl to!

 

Ale jak? Jak?

 

Než stihl zareagovat, uslyšel vysoký, syčivý hlas:

 

"Nepotřebného zabij."

 

V Červíčkově dlani se objevila hůlka a Harry viděl, jako ve zpomaleném filmu, jak z úst muže unikají ta slova smrtící kletby, a on sám se obrací na Cedrika, chtíc ho varovat, ale křik mu zamrzl v ústech, když uviděl, že mrzimor tam už není. Že na jeho místě stojí vysoká postava v černém rouchu.

 

Severus!

 

"Avada Kedavra!"

 

Mohl se jen bezradně dívat, jak z červíčkovy hůlky vyšlehl zelený plamen a trefil se přímo do hrudníku překvapeného muže.

 

A v té chvíli měl Harry pocit, jako by mu někdo vyrval cosi z hrudi, když sledoval, jak štíhlé tělo padá do vlhké trávy, nebráníc se nárazu, jako by nebylo víc než jen hadrová panenka.

 

Harry sám sebe viděl, jak běží a klesá k tělu ležícímu na zemi a dívá se do Severusových rozevřených očí. Stále byly černé. Ale nebylo v nich už žádné světlo, které by zahlédl. Na které tak netrpělivě čekal.

 

Byly prázdné. Ledové. Mrtvé.

 

Ucítil jak v hloubi jeho těla, v jeho samém nitru, se rozlila bolest. A rostla, rostla, pohlcovala jeho vnitřnosti, srdce, všechno s čím se setkala. A když dosáhla k ústům, nezanechala za sebou nic, než je krvavou prázdnotu.

 

A když se konečně dostala ven z hrdla, explodoval utrpením, které se změnilo v chraplavý, rozervaný výkřik.

 

"NEEEEEEEEEEE…!"