DI 36/3

 

DI - kapitola 36.- část III.

Měl pocit, jako by padal do prázdnoty, jako by teď, v tomhle okamžiku, svět kolem něho přestal mít význam. Toužil jen po temnotě a zapomnění. A aby ta bolest zmizela, protože měl pocit, jako by spalovala všechny jeho vnitřnosti.

 

Ale v té temnotě plné zděšení a bolu se objevil nějaký vzdálený hlas. Harry ho k sobě nechtěl pustit. Nechtěl ho poslouchat.

 

Hlas byl ale čím dál výraznější, přibližoval se.

 

"…tere! Pottere, zatraceně!"

 

Cosi s tím zatřáslo. Třáslo ho za ramena. Někdo.

Harry chtěl, aby odešel. Nechtěl už nic cítit. Chtěl jen křičet a křičet, protože jen to mu pomáhalo utlumit alespoň trochu bolesti.

 

"Pottere! Probuď se!"

 

Harry zvedl víčka a spatřil oči.

 

Černé oči. Ne prázdné, ne studené.

 

Trochu rozšířené, trochu rozostřené, ale viděl v nich světlo. Plameny. Strach.

 

Viděl život.

 

Vyskočil a prudce se vrhl kolem Severuse, který se nad ním skláněl, tisknouc ho tak pevně, jako by ho už nikdy neměl v úmyslu pustit.

 

"Ty žiješ…" zašeptal chraplavým hlasem. " Žiješ… On tě nezabil…"

 

Cítil, jak jeho srdce bilo v králičím tempu. Nedokázal se nadechnout a pod víčky se mu objevily slzy, ale bylo to jedno, protože Severus byl tady. Neodešel.

 

Žil.

 

Vtiskl tvář do mužovy šíje a cítil jeho zrychlený tep a nikdy v životě ještě necítil takovou úlevu.

"Pottere…" začal Severus. V jeho hlase bylo váhání, a když ho Harry uslyšel, pochopil, jak hloupá to byla situace.

 

Zachoval se jako pětiletý, který se po noční můře vrhnul na jednoho z rodičů.

 

Ne, Snape ho v takovém stavu nemůže vidět, nemůže vidět jak je roztřesený. Harry nechtěl, aby se mu ráno vysmíval.

 

Pustil ho, snažil se tolik netřást, sklonil hlavu, a aniž by se mu podíval do tváře, zamumlal:

 

"Promiň. Nic mi není. Jen musím jít do koupelny. Všechno v pořádku."

 

Vstal z postele, cítíc, jak jeho rozbolavělé svaly protestují proti takovému úsilí a vydal se vpřed, ignorujíc bolestivé pulzování jeho zad. Byla tma, ale nezajímal se o rozsvícení. Bylo mu dokonce i jedno, že neměl brýle.

 

Chtěl jen být co nejdříve sám.

 

Zakopl o něco, co leželo na podlaze, a narazil do komody.

 

"Všechno v pořádku," zamumlal znovu a po hmatu našel dveře do koupelny.

 

Když je za sebou zabouchl a byl obklopený prázdnotou a tmou, mohl si konečně dovolit roztřesený, chraplavý povzdych, který pálil jeho hrdlo.

 

Nevěděl, jak se mu to povedlo, ale dostal se k umyvadlu a naklonil se nad něj, sklonil nad ním svoji hlavu, a opřel se předloktím o chladné okraje. Třásl se tak moc, že sotva stál na nohách a stále cítil v žaludku horko, jako by mu něco spalovalo vnitřnosti. Nebylo mu dobře a cítil, jak mu horko vystupuje pomalu krkem. Najednou se prudce pozvracel. Měl pocit, jako by ho něco trhalo zevnitř a s každým nádechem se to chtělo očividně ujistit, že v něm nic nezůstane.

 

Možná že to bylo tak lepší. Možná, že pak přestane cítit tu bolestnou trýzeň, která svírala jeho srdce a žíly, pulzování v jeho hlavě a bubnování v uších.

 

Severus…

 

Stále před očima viděl ten zelený záblesk a tělo ležící na zemi s rozprostřenými končetinami. A prázdnotu v černých očích.

 

Ne!

 

Stiskl oči, zápasíc s těmi obrazy a se slzami, které unikaly zpod jeho víček. Ale nedokázal je zastavit. Několik jich zkáplo do umyvadla.

 

Ne, Severus žije, je za dveřmi. Nic mu není. Nic mu není. Byl to jen sen. Jen sen. Jen nějaký hloupý, nereálný sen. Všechno je v pořádku.

 

Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, ale srdce mu bilo stále příliš rychle, a je mysl nedokázala odehnat obrazy, které viděl a které se mu vryly tak hluboko, až si nebyl jistý, zda se jich někdy dokáže zbavit.

 

Byl to jen sen. Ale byl tak reálný…

 

Proč v něm viděl Snapea? Proč se objevil místo Cedrika? Bylo to jakési varování? Vize?

 

Ne, to není možné. Už se to přece stalo. Byla to minulost, ne budoucnost.

 

A možná… nechtěl Severuse ztratit. Usínal s tou myšlenkou. Že nechce, aby odešel. Možná to byla jen noční můra. Možná že se tak bojí, že ho ztratí, až se mu o tom zdálo.

 

Ale proč byla ta bolest tak skutečná a silná? Proč cítil, jako by mu bylo vyrváno srdce z hrudi a zůstala mu jenom prázdnota?

Zavrtěl hlavou a snažil se vyčistit mysl.

 

Ne, nechce na to myslet. Má toho už dost! Zapomenout. Ano, chce na to zapomenout. Zapomenout na to, že by přišel o všechno, kdyby Severuse ztratil, že… by mohl být navždy sám…

 

Ne, nemůže na to myslet! Nesmí na to myslet!

 

Musí se vrátit. Už tu bylo dost dlouho. Nechtěl, aby si Snape všiml, jak moc ho to vzalo. Musí vyjít a chovat se… normálně. Neutrálně. Přinejmenším alespoň tak, jak to bude možné.

 

Vypláchl si ústa a tvář chladnou vodou a vyčistil umyvadlo. Chvíli se o něj opíral, zhluboka dýchal a snažil se za každou cenu vypadat, jako by se vůbec nic nestalo.

 

Ano, měl jen hloupou noční můru, už je v pořádku, půjdeme spát, nezáleží na tom…

 

Ano, přesně tak.

 

Narovnal se, zhluboka se nadechl a nahmátl dveře. A když je otevřel, ztuhl.

 

Na prahu stál Severus. Zřejmě na něho čekal. A vypadalo to, že zapálil několik svíček v ložnici, poněvadž Harry, i když neměl brýle, mohl vidět, že je oblečený v černých kalhotách, a černé košili a také jeho soustředěnou tvář.

 

Harry rychle uhnul pohledem, nechtěl, aby muž postřehl jeho tvář plnou emocí. Díval se do podlahy.

 

"Promiň, že jsem tě vzbudil. Nechtěl jsem. Můžeme už jít spát." zamumlal a pokusil se ho bokem obejít. Ale tehdy ucítil silné dlaně, které ho chytily za ramena a uslyšel tichý hlas, šeptající:

 

"Pojď sem."

 

Povzdechl si, když kolem něj Severus obalil své paže, přitáhl ho k sobě a natiskl si ho k hrudi. Harry zavřel oči a zaposlouchal se do jemného zvuku bijícího srdce. A věděl, že je tady. Opravdu tu je. Poprvé od probuzení ucítil, jak se do jeho srdce vlévá klid. A nedokázal se zastavit, když se zeptal:

 

"Nic ti není… že?"

 

Chvíli panovalo ticho. Nakonec se Severus odtáhl a uvolnil ho ze stisku a Harry cítil, jak štíhlé ruce chytily jeho tvář a zvedají ji. Uviděl tmavé, blyštivé oči. A viděl za nimi světlo. I když bylo nevýrazné, cítil, jak z nich vychází teplo. A uslyšel Severusův hlas:

 

"Ne, nic mi není. Byl to jen sen."

 

"Slibuješ?" Harry sám byl zaskočený zoufalstvím ve svém hlase.

 

Severusovi oči se nezměnily. Ale Harry měl dojem, že na chvíli jimi cosi prokmitlo. Domyslil si však, že to byl jen odraz plamene mihotajících se svící.

 

"Slibuji," řekl muž a na jeho tváři se rozprostřel sotva znatelný křivý úsměv. "Tvoje starost mě dojímá, Pottere." Snape pustil jeho tvář, narovnal se a Harry pocítil škubnutí lítosti. "A teď se vrať do postele. Předpokládám, že zde nemíníš stát do rána a litovat se."

 

Harry se nedobrovolně usmál.

 

"Ne," odpověděl.

 

"To je novinka," odfrkl si muž, odvrátil se a otočil hlavu. Jeho hlas se stal náhle ostřejším. "Přece si tak libuješ v lítosti."

 

Harry se zamračil. Cosi se v Severusovi změnilo. A začal přemýšlet, kdy se to stalo. A proč?

 

Musel říct něco, co ho rozčílilo. Ale co?

 

Obraz před jeho očima byl rozmazaný a teď, když muž stál dál od něj, Harry nedokázal jasně zaostřit jeho tvář. Ale věděl, že ztvrdla.

 

"Nelituju se," pokoušel se bránit. "Měl jsem jen zlý sen. Říkal jsem, že už můžeme jít spát."

 

"Skvělé, neboť mám dost toho dělat ti chůvu," odpověděl trpce Severus.

 

"Přece jsem se neprosil…" začal Harry a cítil se čím dál více podrážděnější Snapeovým ironickým tónem.

 

"Ne, ale já požádal tebe, aby ses oblékl a vrátil se na kolej, a ne abys usnul na posteli."

 

Harry otevřel ústa a znovu je zavřel, příliš šokovaný Snapeovou odpovědí.

 

Jak mu to může vyčítat? Zaplavila ho zlost. Už si přivykl na to, že Severus dokázal vybouchnout zlostí v nejméně pravděpodobných situacích, ale tohle už bylo příliš. Přece on nic neudělal! Přece Snape za ním nemusel chodit…

 

A možná, že o to šlo? Muž byl naštvaný, že ho Harry vzbudil? Opravdu to bylo trochu špatné. Ale to přece nebyla jeho vina, že měl noční můru.

 

Možná, že měl Severus pravdu v tom, že se Harrymu líbí litovat sám sebe? Nicméně nebylo příjemné vyslechnout si něco takového uprostřed noci, po takovém hrozném snu!

 

"Byl jsem prostě unavený," řekl zoufale. "Ale jestli tě tolik obtěžuju, tak odejdu."

 

Přešel na stranu k šatům ležícím v křesle, cítíc, jak mu v žaludku bublá hněv. Nezáleželo na tom, že se mu nohy stále podlamovaly.

 

"Vrať se do postele, Pottere," odsekl muž unaveným hlasem. "Myslíš, že tě nechám procházet se po hradě uprostřed noci, navíc, když jsi ještě emocionálně nevyrovnaný?"

 

"Nejsem emocionálně nevyrovnaný," zavrčel Harry a snažil se rozplést své zamotané nohavice.

 

"Ano, a já nejsem ten odporný bastard, který ti přikazuje jít spát. A to hned!"

 

Harry zaslechl, jak mu magická síla vyrvala kalhoty z rukou a postrčila ho k posteli. Byl pořád tak slabý, že neměl sílu, aby se bránil.

 

"Nechci ráno slyšet, jak mi budeš vyčítat, že jsem tu zůstal. Nejlepší bude, když…"

 

"Zmlkni a nezkoušej na sobě moji trpělivost," přerušil ho Severus a naráz zhasl světlo. "Nebudu ti nic vyčítat, poněvadž to já ti říkám, abys tu zůstal, ty hloupý kluku!"

 

Harry frustrovaně vydechl a udeřil hlavou do polštáře. Ale nebylo to tak energické, jak zamýšlel. Všechno ho bolelo.

 

"Dobře, ale nebudeš mi ani vyčítat, když tě znovu probudím."

 

"Budu na to pamatovat," uslyšel z temnoty Snapeův hlas a po chvíli se matrace prohnula. Když se muž uložil a přikryl se, v pokoji padlo ticho.

 

Harry se cítil divně, ležet vedle sebe ve tmě, ve které slyšel jen jejich dva zrychlené dechy. Divné, a jednoznačně nezvykle… blažené.

 

Navzdory argumentům, nemohl zapomenout na to, co mu Severus řekl. A bylo to značně vážnější, než jakákoliv hloupá výčitka. Severus byl Severusem. Vždycky měl zášť proti všemu a Harry to dokonale věděl. Ale tentokrát byl tady. S ním. Dovolil mu zůstat. Ne, přikázal mu zůstat, a to bylo uklidňující. Možná chtěl, aby tu byl. Mohl ho přece vyhodit. Neudělal to.

 

A byl na dosah ruky. Možná by se mohl pokusit… pokusit se k němu trochu přitulit? Jen o trošičku se posunout… ach ano.

 

Harry lehce změnil polohu a přiblížil se ke Snapeovi. Chtěl jeho blízkost. Bál si o ní říct, či si jí vzít, ale po tom, co se mu zdálo, ten strach se mu teď zdál dětinský.

 

Ztuhl, když uslyšel, jak se muž posunul a odsunul se od něho na bezpečnou vzdálenost.

 

Harry si těžce povzdechl a vrátil se na své místo. Vypadalo to, že narazil na další hranici. A bude muset znovu počkat, dokud mu Severus nedovolí ji překročit. Ale nepochyboval, že se to stane. Ačkoliv ještě ne teď.

 

Neznamenalo to však, že se nemůže až k té hranici posunout. Chtěl to. Potřeboval to.

 

Zadržel dech a natáhl ruku temnotou, posunujíc jí…

 

Ano, našel ho!

 

Stiskl Snapeovi ruku a čekal, co se stane.

 

V pořádku, nevyrval ji. Bylo to dobré.

 

Ostražitě se přetočil na bok a posunul ruku vzhůru na mužovo předloktí až k ramenu. Materiál Severusovy košile byl sametově hladký, tak odlišný od hrubého hábitu. Ignorujíc svůj zrychlený tep, Harry se pomalu přisunul blíž, přitulil se k otočeným zádům a objal je rukama.

 

Tak, a bylo to. Cítil Severuse pod prsty. Cítil jeho vůni. To stačilo.

 

Vtulil tvář do hladké látky, přitáhl nohy, a stulil se do klubíčka.

 

Ano, teď už mohl usnout. Už nebude mít noční můry. Protože teď se opravdu cítil… jednotný.

 

A pomyslel si, když uslyšel po chvíli Severusův klidný dech, že se tak cítí také.