DI 37/1

 

DI kapitola 37. - část I.

Myslím na tebe"Pottere!"

 

Harry ze spánku zamumlal, otočil hlavu a pevněji vtiskl tvář do polštáře, hledajíc teplou měkkost, která ho tak nádherně obalovala. Nechtěl ještě vstávat. Přece měl volno. Nikdo by sem neměl chodit a…

 

"Pottere, jestliže ihned nevstaneš, tak tě z postele vytáhnu silou a to se ti nebude líbit."

 

To znělo jako Snape.

 

Moment. Co Snape dělal v nebelvírské ložnici?

 

Harry otevřel jedno ospalé oko a okamžitě zamžoural, jak se mu světlo z planoucích svic ostře zařízlo do jeho mysli jako nůž.

 

V rozmazané mlze, tančící mu před očima, uviděl jakousi siluetu. Otevřel druhé oko, ale moc to nepomohlo.

 

"Když už si se laskavě probudil, mohl by ses dát do pořádku? Za půl hodiny musíme být ve Velké síni."

 

Co?

 

Harry zvedl hlavu a cítil se, jako by ho někdo přetáhl něčím těžkým.

 

Počkat… Musí zanalyzovat fakta.

 

Včera byl u Snapea. Šuk… Ne. Milovali se. Ano.

 

A pak… pak…

 

Oh, sakra!

 

Prudce se posadil a vyjeknul, když ucítil bolestivé píchnutí v zadku a protesty napjatých svalů.

 

A pak mu Severus dovolil zůstat tu na noc!

 

Harry se rozhlédl a uviděl na stolku obrys svých brýlí. Sáhl po nich, položil si je na nos a podíval se na Sever…

 

Najednou měl divný pocit, jako by se jeho srdce a žaludek obrátily vzhůru nohama a oči se snažily vypadnout z důlků.

 

Před ním stál Snape. Ano, byl to Snape. Nikdo jiný.

 

Ale neměl na sobě svůj černý, při každém kroku šelestivý, hábit, zakrývající důkladně každý kousek těla. Och, ne.

 

Harryho pohled se přesunoval nahoru, a s každým centimetrem nemohl více uvěřit tomu, co vidí. Snape stál naboso na malém černo-zeleném koberci, táhnoucí se po kamenné podlaze. Měl na sobě dlouhé, volné, černé kalhoty a stejně temnou, sametovou košili s dlouhými rukávy, která obepínala jeho paže a tělo. Rozepnutou na hrudi.

 

Harry věděl, že zírá, ale nemohl si pomoct. A věděl, že se dívá s otevřenými ústy, ale co mohl dělat? Světlá kůže odhalená zpod černého materiálu s ním kontrastovala a způsobovala Harrymu neodolatelné nutkání dotknout se jí, aby zjistil, zda je skutečná. A nechat na té kůži svou značku. Velmi výraznou značku.

 

"Jak vidíš, Pottere, ještě žiju," odvětil nakonec Severus a přerušil Harrymu radostné rozjímání. "Takže na mě můžeš přestat takhle zírat."

 

Harry zavřel ústa a polkl. Nevzal do úvahy mužova slova, vstal a šel jako náměsíčný směrem k němu a zcela ignoroval bolestné protesty svých nohou. Nedokázal odtrhnout zrak o té jasné hrudi. A od jemného pásu chloupků, které se táhly dolů přes břicho až k materiálu volných kalhot.

 

Musel se ho dotknout. Musel ho označit.

 

Uchopil látku černé košile a přivinul se k vysokému tělu, vpíjíc svá ústa ke chladné kůži na Severusovi hrudi. V nose ucítil mužovu vůni a v uších slyšel, jak se muž prudce nadechl. Harry se v duchu usmál a začal líbat hladkou pokožku, spokojeně si mručíc.

 

Trvalo to jen malou chvilku, kdy se Harrymu podařilo vložit na Snapeovu hruď pár polibků, než ho silné ruce uchopily za ramena a prudce ho odtáhly.

 

"Myslím, že jsem ti řekl, že máš něco udělat!" řekl ostře muž.

 

Harry zamrkal, trochu dezorientovaný a vzhlédl. Severusův hlas nezněl moc dobře. Možná byl naštvaný, že u něj Harry zůstal přes noc? Nebo se prostě jen dobře nevyspal a nyní se rozhodl, že to on může za jeho bezesnou noc. Ano, to bylo velmi pravděpodobné. A velmi 'Snapeovské'.

 

"Dobře, už jdu. Chtěl jsem tě jen prostě přivítat." odpověděl s povzdechem a chystal se odvrátit, když jeho pohled spočinul na temných, červeno-hnědých skvrnách na Severusově krku.

 

To rozhodně zlepšilo jeho náladu.

 

"Severusi… vypadá to, že tě v noci něco kouslo," usmál se, odvrátil se od muže a vydal se koupelny.

 

Snape nevypadl překvapeně.

 

"V tom případě, ty si musel spát v hnízdě rarachů," odpověděl, pozvedl obočí a záměrně se podíval na horní část Harryho těla.

 

Chlapec se podíval dolů a rozšířil oči. Celý jeho hrudník pokrývaly malé, temné flíčky. Některé výraznější, jiné méně, ale bylo jich tolik, že je nebylo možné spočítat. Znovu se podíval na Snapea, na jehož ústech se objevil křivý, zlomyslný úsměv.

 

"Vlastně se mi to líbí," odpověděl Harry a usmál se. "Možná si je nechám…" A nečekajíc na odpověď, chňapl svoje oblečení z křesla a zmizel za dveřmi.

 

Zavěsil šaty na věšák na dveřích a pak přešel k zrcadlu podívat se na svůj odraz. Jeho hruď byla pokrytá flíčky. Šíje vypadala značně hůř. A nad spánkem viděl malou modřinu.

 

Vypadal, jako kdyby sotva vyváznul živý z nějaké bitky, ale cítil v sobě takovou radost, že sotva dokázal zadržet úsměv. Doufal, že Severus mu dovolí nějaké z těch flíčků si ponechat. Koneckonců, byly to jeho značky. Značily místa, kde se Severusova ústa dotkla jeho těla.

 

Harry se dotkl jednoho z tmavých flíčků na krku s pocitem, jako by to byl poklad. Nemusel zavírat oči, aby si dokázal představit, jak se úzké rty dotýkají jeho kůže a sají ji s takovou žádostivostí, jako by ho chtěly pohltit celého. A to posílalo příjemné chvění po jeho těle dolů až k podbřišku.

 

Zhluboka se nadechl, odvrátil se od zrcadla a rozhlédl se po koupelně. Byla jednoduchá a světlá, v podstatě se nelišila od koupelen ve společenské místnosti, kromě toho, že vše, co zde bylo, bylo jednoznačně jen jedné osoby. Místo vany, kterou Harry očekával, byla sprcha. No, nedokázal si Severuse představit, jak leží ve vaně plné bublinek a je obklopen vonnými svíčkami. Ne, on patřil spíše k lidem, kteří preferují rychlou, praktickou sprchu.

 

A pak se cosi v jeho mysli otevřelo a Harry si vzpomněl na zvuk tekoucí vody, který slyšel včera večer. A nedokázal zastavit obraz Severuse, jenž se mu objevil před očima. Nahého Severuse, po jehož světlé kůži stékají proudy vody.

 

Oh ne! Dost! Nebude tu stát a představovat si Snapea ve sprše, protože jeho penis už začal projevovat mimořádný zájem, a Severus mu přikázal, aby si pospíšil.

 

Zavřel oči a zatřásl hlavou, snažíc se dostat ten obraz ze své hlavy, pak si sundal slipy a brýle, odložil je na jednu z polic, vlezl do sprchy a zapnul studenou vodu.

 

Oh, ano, nic ho nedokázalo zchladit tak, jako ledová voda. Když mu začaly drkotat zuby, otočil na teplou a podíval se na poličku plnou různých lahviček. Jeho oči spočinuly na šamponu s výtažky a kořeny lovenky, s přídavkem skořice a zázvoru, jak si přečetl rozostřeným zrakem na lahvičce. Vzal ji z poličky a nalil si ji na dlaň, pak si ji přiblížil k nosu a přičichl.

 

Zatočila se mu hlava. Severusova vůně. Byla to přesně ta, kterou na něm vždy cítil. A teď bude vonět stejně!

 

Ucítil mimovolný záchvěv. Pomalu si začal mydlit vlasy a užíval si vůni šamponu. Jeho srdce bilo trochu příliš rychle, ale nedokázal ho uklidnit. Jak je možné, že i jen hloupá vůně ho dokázala dostat do takového stavu?

 

Protože byla Severusovou součástí. Byla jeho. Dalším kouskem.

 

Opláchl si vlasy a našel mýdlo. Usmál se, když ucítil stejnou vůni. Teprve teď si uvědomil, jak moc pro něj tento vjem byl důležitý. Vždy se domníval, že jen doplňuje zbytek. Doplňuje zrak, sluch, chuť a hmat. A teď měl i Severusovu vůni. A stačilo to, aby jeho přítomnost cítil tak intenzivně, jako kdyby muž stál přímo vedle něj a objímal ho. Cítil Severus jeho vůni stejný způsobem? Také se nedokázal zastavit a vdechoval Harryho vůni, když se nedíval?

 

Důkladně, i když s lítostí, ze sebe smysl mýdlo, opustil sprchu a rozhlédl se po ručnících. Nebylo těžké je zahlédnout. Zeleno-stříbrné se znakem Zmijozelu. Visely v přesné řadě těsně pod policí, na které nechal brýle. Jeden vzal, a když se utíral, nedokázal přestat myslet na to, jestli je to Severusův ručník a zda ho také používá. To bylo… divné a úžasné.

 

Oblékl si slipy a brýle, a popošel k umyvadlu. Rozhlédl se po poličkách po něčem na zuby. Vzal pastu (bylinnou!) a nandal si trochu na prst.

 

Sakra, příště si sebou bude muset vzít zubní kartáček.

 

Když si uvědomil, o čem vlastně přemýšlel, ztuhl v půlce cesty s prstem k ústům.

 

Příště? Ale kdy bude příště? Co když mu tu Severus dovolil na noc zůstat, jen protože mu tu usnul? Co když nebude chtít, aby u něho Harry přes noc kdykoliv ještě zůstal? Možná, že to bylo jednorázové a teď…

 

Stiskl víčka a zhluboka se nadechl.

 

Ne, teď o tom nebude přemýšlet. Nebude se nad tím pozastavovat. Počká, co se stane. A pokud se nebude dít nic, on už najde způsob. Ano, přesně tak. A teď si musí pospíšit, protože nechtěl, aby na něj Snape znovu křičel.

 

Vyčistil si zuby co nejdůkladněji, jak dokázal, vypláchl ústa a otočil se ke svým šatům. Vytáhl hůlku z kapsy u kalhot a použil na sebe sušící kouzlo, potom si ještě trochu vyčistil i zuby, a oblékl si kalhoty a košili.

 

Opravdu ho všechno bolelo. A to pořádně.

 

Když vyšel z koupelny, Snape seděl v křesle u postele a evidentně na něho čekal.

 

"Nevěděl jsem, že něco tak triviálního, jako ranní toaleta, může trvat půl dne."

 

"Jenom jsem obdivoval…" začal Harry a zastavil se. Jako vždy začal mluvit dřív, než si plně uvědomil, že to, co chce říct, je stupidní (no, přece nemůže přiznat, že obdivoval jeho koupelnu) a tak vyslovil to, co ho napadlo jako první, nicméně to neznamenalo, že to nebylo stupidní: "…výhled." dokončil a zamrkal.

 

Snape zvedl jedno obočí.

 

"Výhled? V mé koupelně? Chceš mi říct, Pottere, že jsi obdivoval moje záchodové prkénko?"

 

"Ne, jen ten, no… umm…" zamumlal Harry, cítil v hlavě naprosté prázdno a zrudnul.

 

"Ach, samozřejmě, teď když jsi mi to objasnil takovou komplikovanou větou, již všemu rozumím. Skutečně, Pottere, někdy mě skutečně fascinuje tvá výmluvnost."

 

Harry se podíval na mužovu jízlivou tvář a cítil, jak se s každou chvilkou stává větším a větším idiotem. A že to musí zastavit. Za každou cenu!

 

"V posteli ti to nevadilo," odpověděl odvážně a podíval se muži přímo do očí. Záblesk, který v nich spatřil a lehké nadzvednutí obočí, mu jasně řeklo, že je Snape zaskočený.

 

"Pokoušíte se mě provokovat, pane Pottere?" zeptal se muž klidně.

 

"Ne, pouze odpovídám po tvém vzoru na tvé kousavé poznámky. Jestli už nic nemáš…" opověděl Harry a jen stěží bojoval s úsměvem, který se mu snažil dostat na rty. Otočil se a natáhl se po botách ležících u křesla.

 

"Uvědomuješ si, že se ty kousavé poznámky mohou velice rychle změnit na něco ještě horšího?" zeptal se tiše Severus, a Harry v jeho hlase slyšel náznak hrozby.

 

Teď už se nedokázal ovládat. Usmál se a posadil se na postel.

 

"Ano, dokonale si to uvědo… muju!" vyjeknul, když ucítil bolest v zadku. "Opravdu nevím, jak dneska budu chodit…" zamumlal, zatínajíc zuby a snažil se nasadit si ponožky.

 

"To měl být kompliment?" zeptal se Severus klidně.

 

To už bylo moc a Harry vyprskl smíchem. Praštil sebou na záda a smál se a smál se a smál se tak dlouho, dokud mu nedošel dech. Cítil, jak se jeho radost šíří skrz ústa a nedokázal se zastavit. Bylo jí nezvykle mnoho.

 

"Jestli už jsi skončil, byl bych ti vděčný, kdyby ses sebral, a dovolil mi se přichystat." uslyšel Severusův hlas. Zaslechl v něm pobavení. Pečlivě ukrývané, ale Harry je dokonale dokázal poznat a najít.

 

Zvedl se, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Rychle se sklonil, natáhl si druhou ponožku a nazul boty. Narovnal se a podíval se na Severuse, jenž ho upřeně sledoval.

 

A bylo to. Už je po všem. Musel jít.

 

A nebylo pro něj překvapením, že se mu nechtělo. Že by tady nejraději zůstal a nikdy odsud neodešel.

 

Bylo lepší udělat to rychle, protože čím déle tu zůstával a díval se na tu temnou vysokou postavu a do těch černých, sledujících očí, tím těžší pro něj byl jakýkoliv pohyb, a jeho srdce začínalo bušit rychleji, dávajíc mu tak najevo, že jestli tu zůstane, vyskočí mu z hrudi.

 

Udělal několik kroků, vymazal tak prostor mezi nimi, objal Severuse pažemi a přitiskl tvář na jeho hruď.

 

"Děkuju. Za všechno." řekl tiše.

"Kdy se znovu uvidíme?" Harry sám byl zaskočený tou otázkou, která vyletěla z jeho úst. Ale musel to vědět!

 

"Jistě ne dnes," odpověděl muž, odvrátil se a otočil se ke koupelně. "Mám několik věcí na práci. Musím s ředitelem prodiskutovat chování té nekompetentní učitelky." V jeho hlase se objevil náznak zlosti a Harry se samovolně otřásl. No, věděl přece, že Snape na to nezapomene… "Dám ti vědět, až budu volný. Doufám, že sám najdeš dveře?"

 

No, to evidentně znamenalo něco jako "nashle, můžeš už jít, nemám ti nic víc co říct". Harry přikývl a opustil ložnici. Vzal si z obývacího pokoje plášť a naposledy se podíval na malý barevný stromek stojící na stolku. Usmál se a odešel.

 

Když dorazil do své koleje, jednou málem narazil na Filche, rychle se převlékl a šel do Velké Síně na snídani. Snape seděl u profesorského stolu, stejně jako zbytek katedry a část studentů. Harry chtěl strašně sedět vedle něho, ale přiznal si, že by to bylo příliš podezřelé, kdyby, když má k dispozici tolik míst, si vybral zrovna to. Sedl si o několik míst dál, na druhou stranu stolu vedle Hagrida. Pozdravil se s ním a zapojil se do diskuze o nedávném objevení dalšího odvětví Cornishského draka. Všichni tiše rozmlouvali, protože stále čekali na zbytek studentů. Luna si sedla vedle Harryho a obdařila ho ještě jasnějším úsměvem, než předchozího dne. Vypadalo to, že všechno je v pořádku. Harry se v duchu usmál. Což znamenalo, že byl v pořádku i on.

 

Tentokrát ředitel nepronesl žádnou řeč, díky čemuž se mohli rychle zabrat do jídla. Harry koutkem oka pozoroval Severuse, který, jak se zdálo, se mu záměrně vyhýbal pohledem. Podle všeho, po tom, co včera Harry vyváděl pod stolem, chtěl jejich oční kontakt omezit na minimum. Ke konci jídla spatřil, jak se Severus naklonil k řediteli a něco mu zašeptal do ucha. Měl špatné tušení. Přestal jíst a sledoval, jak se profesor Brumbál zamračil a podíval se na Severuse, a následně na Tonksovou sedící o pár míst dál. Po chvíli ředitel přikývl a vrátil se ke svému jídlu. Harry se podíval do svého talíře. Náhle začal mít nepříjemné výčitky svědomí. Kdyby tehdy nešel ke Snapeovi, pravděpodobně by se muž o nešťastné události v Prasinkách vůbec nedozvěděl. A teď Tonksová bude mít potíže. Věděl, že jí to Snape nedaruje.

 

Sakra!

 

Když snídaně skončila, ředitel přišel k Tonksové a zašeptal jí cosi do ucha, po čemž následně spolu s ní a Snapem opustili Velkou síň.

 

Luna se na něho tázavě podívala. Harry pokrčil rameny a předstíral, že neví, o co jde a cítil se jako úplný bastard. Snědl zbytek toho, co měl na talíři a rychle vyklouzl ven z Velké síně, aby se vrátil na kolej a vyhnul se tak jakékoliv konverzaci, zejména s Lunou.

 

Lehl si do postele a povzdechl si. Co měl teď dělat? Mimo trávení času se Snapem neměl na volné dny žádné plány. Měl by navštívit Hagrida, přece mu slíbil, že za ním zajde, ale zrovna teď se mu moc…

 

Vylekaně poskočil, když uslyšel zaťukání na okno. Na parapetu seděl Fawkes. Harry překvapeně zamrkal a šel k oknu, aby ho otevřel. Fénix držel v zobáku malou kartičku. Podal ji Harrymu, podíval se na něj svýma nádhernýma očima, roztáhl křídla a odletěl.

 

Harry se vrátil do postele, cítíc nepříjemné napětí v břiše a otevřel kartičku.

 

Harry, chtěl bych tě požádat, abys okamžitě přišel do mé kanceláře. Je to velmi důležité.

Albus Brumbál

 

Polkl.

 

No, tak to je průser…