DI 37/2

 

DI - kapitola 37. - část II.

 

Harry vyšel z ředitelovy kanceláře, a cítil se, jako by právě před chvílí dobojoval s celým zástupem Smrtijedů. Teprve, když došel do přízemí, přestal slyšet seshora křik.

 

Stále na sobě cítil pohled Severuse i Tonksové, když mu profesor Brumbál nakázal vypovědět svoji verzi událostí o návratu do Bradavic. Stále si pamatoval ten pocit rozporu mezi loajálností ke Snapeovi a sympatií k Tonksové. Bylo to nepříjemné, stát tam a nedokázat ze sebe dostat ani slovo, protože cokoliv by řekl, by Nymfadoru dostalo do problémů. A Severus ho probodával pohledem 'Jestli se jí pokusíš bránit, budeš mít vážné problémy!'.

 

Co měl, sakra, dělat?

 

Nakonec zamumlal, že si to sám moc nepamatuje, že na večírku byl alkohol a že všichni pili, ale Tonksová to nevěděla. Pod vlivem planoucího pohledu dodal, že možná i kdyby to věděla, nečekala, že by se všichni mohli tak pít, a že ji nechtěli dostat do problémů. A vrátili se všichni, i když pravda, to už si moc nepamatoval, a že je pravda, co říkal profesor Snape, že Harry usnul na chodbě a profesor ho vzbudil a pomohl mu na kolej.

 

Nikdy v životě necítil takové rozpaky, samozřejmě, kromě situace, kdy při hodině vypil lektvar Desiderium Intimum.

 

Jakmile Harry skončil, Severus volně přešel do útoku na naprosto zlomenou Tonksovou.

 

"Vidíte, řediteli, jaké je chování bystrozorů," Severus to řekl jako nejhorší urážku. "Nejprve Potter málem nepřežil toho šíleného Moodyho, a teď tvůj drahý Zlatý Chlapec opět čelí nebezpečí kvůli nekompetentnosti dalšího bystrozora. Příště by ten kluk nemusel mít tolik štěstí."

 

Harryho tiché zamumlání, že to nebyl pravý Moody, zůstalo Severusem zcela ignorováno. Muž evidentně k Nymfadoře choval nenávist a každá její chyba se zdála být pro něho triumfem. Ale Tonksová, červená hněvem, mu to nedarovala:

 

"Ano, a pod tvojí ochranou by byl jistě v bezpečí! Dokážeš jen mluvit, a když je tě potřeba, zašiješ se do nějaké temné díry ve svém sklepení! Kde jsi byl v loňském roce, když…?"

 

Náhlá změna prostředí napověděla Harrymu, že Tonksová to přehnala, a že Snape je na hranici výbuchu. Muž k ní přistoupil v několika krocích a smrtelně ledovým hlasem ji zasyčel do obličeje:

 

"Ty idiotská ignorantko, znám kouzla, o kterých se ti nesnilo. Radši se neodvažuj v noci toulat po chodbách, mohla by se ti stát nějaká nešťastná nehoda a dostalo by se ti odpočinku u Sv. Munga na pěkně dlouho."

 

"Severusi!" Ředitelův hlas byl ustaraný a unavený. "Nechci slyšet takový druh úvah. Oba jste ještě členy pedagogického sboru."

 

Když viděl, jak Severus vztekem vibruje, by Harry raději čelil stádu rozzuřených maďarským draků, než aby stál proti Snapeovi v tomto stavu.

 

Naštěstí ho ředitel ušetřil dalšího mučení, poděkoval mu za pomoc a požádal ho o odchod z kanceláře, a Harry ještě nikdy necítil takovou úlevu, když opustil místnost. Situace nebyla příliš šťastná. Věděl, že Severus dokázal říkat různé příšerné věci, když byl vzteklý, ale nikdy nečekal, že bude v přítomnosti ředitele školy vyhrožovat jinému učiteli.

 

Proč tak moc nenáviděl Tonksovou? Vypadalo to, že Severus obecně neměl rád bystrozory a možná to byl hlavní důvod. I když většinou to vypadalo, že Severus nenávidí všechny lidi na světě. Jeho rodiče, Siriuse, Lupina, Tonksovou, Weasleyovi, jeho přátele, všechny studenty ve škole a pravděpodobně i všechny profesory. Možná jedinou výjimkou byl Brumbál. Anebo to byla prostě jen úcta a Severus svou nenávist k němu skrýval.

 

A co jeho? Přece po tom všem, co se mezi nimi stalo… Po včerejší noci…

 

Ne, Harry si byl jistý, že je pravděpodobně jediná osoba na světě, kterou Severus snášel. A to byl příjemný pocit.

 

Usmál se svým myšlenkám a náhle se vzpamatoval, když dorazil ke koleji. No, mohl vzít dárek pro Hagrida a zajít k němu už teď. Možná tak přestane myslet na Snapea. Aspoň na chvíli.

 

***

Celé odpoledne strávil u Hagrida. Poloobrovi se opravdu líbil postroj na draky, který mu Harry dal. On dostal jako dárek náramek ze zubů kraváků, protože, jak mu Hagrid vysvětlil, tyto zvířata čas od času mění zuby, a jejich tesáky jsou extrémně vzácné a drahé, no a také 'úžasné'.

 

Ano, Harry musel souhlasit, že dlouhé, jako pily ostré zuby byly vážně 'úžasné'. Zvlášť, když vypadaly, jako by se zakusovaly do jeho zápěstí.

 

Přítel mu nalil jako železo silný bylinkový čaj s mlékem a dlouhou dobu se bavili o různých novinkách v Bradavicích a nejpodivnějších zvířatech, které Hagrid kdy potkal. Později vzal poloobr Harryho do Zakázaného lesa, aby mu ukázal, jak jeho kraváci vyrostli. Něco přes půl hodiny se prodírali přes zasněžené křoviny, aby se dostali na mýtinu, kterou Harry neznal. Zastavili se v křoví a Hagrid ho poprosil, aby na ně seslal maskující kouzlo a čekali.

 

"Kdykoliv je slunečno, vylezou se nažrat, protože se jim líbí vyhřívat se na slunci, když trhají na kusy svoje oběti a jedí."

 

"Uhm," zamručel Harry tiše, snažil se být co nejméně vidět, poněvadž ta část o trhání a jezení se mu nezdála příliš lákavá.

 

"Oh, támhle je jeden! Vidíš?" Hagrid natáhl ruku, ukazujíc na opancéřované, šestinohé stvoření velké jako skříň, které vyšlo ze stromů. Tři páry očí blyštících se na slunci a tlama plná 'úžasných' žlutých zubů doprovázelo ten děsivý pohled. Běžel mu mráz po zádech, když ta stvoření viděl naposledy a teď…

 

Mimovolně udělal krok vzad a šlápl na větev ležící pod sněhem, které se zlomila a vydala hlasitý zvuk.

 

Zvíře se otočilo a podívalo se svýma jako uhlí černýma očima přímo na místo, kde stál Harry.

 

"Eee… Hagride." Harry se pokusil bezhlasně promluvit, ale uvědomil si, že mu to příliš nejde. "Jsi si jistý, že na nás nezaútočí?"

 

"No, ne, kdyby sem si byl jistej, tak bychom se namaskovali, ne? Radši dávej pozor, kam šlapeš, páč dokážou bejt ďábelsky rychlý, a já u sebe nemám prášek ze špičáků jehličkota."

 

"Co?" Harry se odmlčel a bál se nohou pohnout i jen o milimetr.

 

"Takový prášek, co nejlíp funguje na kousnutí kraváků. Vytáhne jed a vysuší ránu. V knížkách o léčitelství píšou, že nejlepší je lektvar ze skřelí žab, ale když sem ho vyzkoušel tak rána zůstala otevřená přes dva tejdny. Málem sem natáh kopyta. Naštěstí známej, od kterýho sem koupil kravákovský vejce mi poslal sovu, abych sehnal nějaký špičáky jehličkota. Rozdrtil je a vmasíroval do rány. A uvěřil bys, že už po dvou dnech to přešlo? Budu muset napsat těm moudrejm hlavám, co tu knihu napsaly, aby to tam doplnili. Evidentně o tom moc nevěděj. Ale nedivim se, objevili je teprve nedávno. Myslím tím kraváky, ne léčitele, chápeš, ne."

 

Harry poslouchal jedním uchem a sledoval, jak se obrovské stvoření naklonilo nad probíhajícím zajícem a zlomilo mu vaz jedním klapnutím ostrých zubů. Harry pochyboval, že by mu mohl pomoci jakýkoliv prášek, kdyby to samé potkalo jeho ruku, nohu nebo hlavu.

 

Poprosil Hagrida, aby co nejdříve opustili toto místo, protože mu byla už 'zima' a s úlevou se vydali zpátky do roubenky.

 

"A co ty útoky? Změnilo se něco?" zeptal se nenápadně, ale vycítil, jak sebou poloobr škubl.

 

"Víš, Harry, nemůžu o tom s tebou mluvit."

 

"Přece to nikomu nepovím, Hagride." naléhal. Opravdu byl zvědavý.

 

"Vím, ale ředitel by ze mě neměl radost, kdyby se dozvěděl, že ti o tom vyprávim."

 

Harry si povzdechl. Dobrá, může počkat. Nakonec mu to Hagrid řekne. Znal ho natolik, aby si byl téměř jistý.

 

Dostali se do chatky, ještě chvíli si povídali a nakonec se společně vrátili do hradu na oběd. Ani Severus, ani Tonksová nebyli u jídla. Vypadalo to, jako by se na sebe vzájemně ani jeden nemohl podívat, a aby unikli svojí společnosti, rozhodli se širokým obloukem vyhnout se místům, kde by se mohli potkat. Harry upřímně doufal, že ředitel nedopustil, aby se navzájem pozabíjeli. Luna byla nezvykle ticho a vypadala ztrápeně. A Harry poprvé, když se podíval na skloněnou hlavu své přítelkyně, pocítil silné výčitky.

 

To všechno, absolutně všechno byla jeho vina. Musel něco udělat, musel nějak…

 

To je ono!

 

Po skončení jídla ji požádal, aby se s ním setkala na balkonech za půl hodiny a rozběhl se do své koleje pro její dárek. Během návštěvy Prasinek na předvánočních nákupech měl problém vybrat něco, co by se Luně mohlo líbit a hodilo se k ní. Ale nakonec se rozhodl pro pokrývku hlavy v podobně vyčnívající ruky, která se pohybovala a chytala všechno, co bylo v jejím dosahu a levitující taštičkou ozdobenou různými vzory a barvou nehtů ruky. Upřímně doufal, že byla ruka umělá.

 

Luna byla dárkem nadšená.

 

"Och, Harry, vždycky jsem chtěla mít třetí ruku! Pomysli na to, co bych s ní mohla dělat. Možná například škrábat lidi na krku, nebo chytat Narglany." Harry si nechal pro sebe, že by to stejnak mohla dělat s dvěma rukama. "Já mám pro tebe také dárek, ale protože… no, z úplně nedůležitého důvodu jsem na něj zapomněla. Hned ti ho přinesu."

 

"To není třeba." Harry zastavil svou přítelkyni a polkl. Jakým způsobem se můžete omluvit, aby ten dotyčný nevěděl, že se mu chcete omluvit, protože by to neměl vědět?

 

No dobře, byl v koncích.

 

Odhrnul sníh z lavičky a usadil se na ní. Luna si nandala na hlavu klobouk a sledovala, jak jí ruka visí před očima.

 

"Ehm…" začal trochu nejistě, stále nevěděl, jak to říct. "Slyšelas o tom skandálu mezi Snapem a Tonksovou?"

 

Lunina tvář se napjala, ale dívka na sobě nedala nic víc znát. Odsunula ruku, která se jí snažila chytit za nos a podívala se na pošlapaný sníh.

 

Harry se zhluboka nadechl.

 

"Ředitel mě zavolal do kanceláře, protože Snape obvinil Tonksovou za to, že nás nedokázala ohlídat a vystavila nás nebezpečí. Protože já… náhodou jsem na něj natrefil, když jsme se vraceli do hradu." Jsi takovým lhář, Harry Pottere! "No a on se naštval a běžel k řediteli a udělal tam scénu, a teď mě hrozně mrzí, že se Tonksová kvůli mně dostala do problémů. Opravdu mi to je líto. A tak jsem si myslel, že možná… že jí to chci říct, jak mi je, ale jsi tu ty a…" Měl by už skončit, nebo se mu podaří říct něco opravdu hloupého. "Snažil jsem se ho zastavit, ale víš, jaký je. Jen jsem ti o tom chtěl říct. Že mi je to líto."

 

Podíval se na Lunu a zjistil, že se na něj dívka dívá s podivně přimhouřenýma očima. Vypadala, jako by byla myšlenkami někde daleko. Anebo možná příliš blízko.

 

"V pořádku." ozvala se na konec tiše. "To není tvá vina. A… jsem ráda, že to víš."

 

Překvapeně se na ní podíval. Oči havraspárky se třpytily. Harry měl najednou divné tušení, jako by věděla mnohem víc a viděla víc, než většina lidí.

 

"Já… domyslel sem si to během večírku. Do té doby jsem měl jen podezření, ale jakmile jsem uviděl -", jak se objímáte a líbáte "-jak se na sebe díváte a chováte se ve své společnosti, byl jsem si téměř jistý. Vím, na co se dívat, protože já taky…"

 

"Jsem opravdu šťastná, že to víš. Tonksová… ona nechtěla, aby se to kdokoliv dozvěděl. Ale ty jsi přeci můj přítel, Harry. Že?"

 

"Samozřejmě," ubezpečil ji rychle chlapec, když slyšel v hlase havraspárky zaváhání.

 

"No, už dávno jsem ti o tom chtěla říct. Že máme oba tajemství, a že by to pak nebylo tak… tak těžké."

 

Tak těžké…

 

"Uhm," zamumlal Harry a nevěděl, co říct. V těchto typech rozhovorů byl špatný. Speciálně když šlo o téma jeho vztahu se Severusem.

 

"Když máš někoho, kdo rozumí, tak je to mnohem, mnohem lepší. Ale prosím… neříkej mu nic. On nenávidí Nymfadoru a… Vím, Harry, že je s tebou a omlouvám se, ale… bojím se."

 

Harry ucítil v žaludku bodnutí. Dokonale chápal, čeho se Luna mohla bát, radši by se nechal ušlapat stádem kraváků, než aby ji ještě více rozrušil a viděl smutek v jejích velkých, stále optimistických očích.

 

"Neztratíš jí. Nic mu neřeknu, slibuju."

 

Protože mu to řekl už dávno… takže to vlastně nebyla lež. Že?

 

Luna se zářivě usmála a pokusila se ze svých vlasů vyplést ruku.

 

"Nezbedná ruko! Pokud se budeš takhle chovat, tak tě svážu!" Ruka se narovnala a ukázal vztyčený palec. "Fantastické!" Luna vypadala, jako by úplně zapomněla na předchozí rozhovor a Harry pocítil, jak mu ramena povolila úlevou. "Tu máš, drž mi taštičku." Chytila ji za zápěstí a zamávala Harrymu. "Uvidíme se později. Mám důležitou schůzku s Víš-Kým. Moc ti děkuju za dárky."

 

Harry sledoval, jak odchází a bezstarostně poskakuje do své koleje. Tak, všechno urovnal a teď neměl co dělat. Byly svátky a pravděpodobně dnes nikdo nic nedělal, takže jediné co mu zbývalo, bylo ležet v posteli po zbytek odpoledne.