DI 37/3

 

DI

Znáš mě, znám tebe

Harry se probudil. Rozhlédl se po temném prostoru, a přemýšlel, kde by se mohl nacházet, a když jeho ospalý mozek začal konečně pracovat, na vše si vzpomněl.

Přišel v noci za Snapem. A ten mu dovolil zůstat.

Nepamatoval si, kdy usnul. Vzpomněl si jen na to, že dlouho ležel v temnotě, poslouchal mužův klidný dech a užíval si teplý stisk dlaně. Ale teď tu Severus nebyl. A Harry neměl ponětí, kolik může být hodin. Rozhlédl se po pokoji a ve slabém světle několika svíček uviděl na nočním stolku hodinky. Položil si na nos brýle a podíval se. Bylo pět patnáct.

Povzdechl si a spadl zpátky na polštář, zírajíc na strop.

Probudil se v Severusově ložnici. To bylo… zvláštně nádherné. Měl pocit, jako by vlastně bylo jeho místo tady. Ach, co by dal za to, aby se tu mohl probouzet každý den… Zvlášť kdyby Snape ležel vedle něho.

A vlastně, kde mohl být? V obýváku?

Za normální situace by byl Harry příliš ospalý, než aby se donutil vstát, ale tahle situace nebyla normální. Cítil se příliš probuzený, příliš ohromený místem a okolnostmi, ve kterých se nacházel. Proto vyskočil z postele, popadl svoje věci a zamířil do koupelny.

Po rychlé sprše, během které si nedokázal odmítnout vychutnat si Severusovu vůni, oblečený a s úsměvem zabarveným úzkostí, vyšel z ložnice.

Snape, oblečený do svých každodenních černých šatů, na něho čekal, sedíc v křesle. Přinejmenším to Harrymu jeho rozrušená mysl ukázala. Zvlášť, když uviděl na stolu dva talíře s míchanými vajíčky a tousty, a karafou čiré tekutiny. Muž se díval do ohně a vypadalo to, že si vůbec nevšiml Harryho příchodu, ale chlapec věděl, že je to jen zdání.

"Dobrý den, Severusi," pověděl tiše, snažil se prozkoumat prostředí a zjistit, v jaké náladě se muž dnes nachází. Jak odlišná byla ta slova od běžného 'dobrou noc'. Bylo to něco úplně jiného. Teď spolu začínali den. Nejen končili.

"Sedni si, Pottere. Nasnídej se."

Harry poslechl a v jeho hlavě běžela jen jediná myšlenka: "Snídám se Severusem!"

Muž vzal do ruky karafu a nalil do dvou sklenek čirou kapalinu. Harry se natáhl po vidličce a po několika soustech uslyšel slova zdánlivě bez očividného zájmu:

"Jaká byla noc, Pottere? Znovu se ti něco zdálo?"

Harry se zastavil s vidličkou na cestě k ústům.

"N-ne," zamumlal po chvíli. "Ne, všechno v pořádku. Nic se mi nezdálo. Já… vzal sem si včera lektvar na spánek beze snů." řekl a dopěl k závěru, že je lepší se přiznat hned, protože Snape by stejnak našel nějaký způsob, jak by to z něj vytáhnul.

"Hmm." Severus sáhl po toustu a zamyšleně kousal. Harry se napjal a čekal na další otázku. Věděl, že se Snape nezastaví, dokud se nedozví to, co chce. Byla to jen otázka času. "Jakým způsobem jsem zemřel?" zeptal se nakonec a podíval se Harrymu přímo do očí.

Sakra! To musel být až tak bezprostřední?

Harry na to nechtěl vzpomínat. Ne teď, v této ideální chvíli. Byli spolu, jedli spolu snídani a bylo to tak hezké… Ale přesto věděl, že s tímto člověkem trvaly příjemné chvíle jen pár minut. V nárazech několik vteřin.

"Ty… eee…" začal, ale nevěděl, jak popsat to, z čeho mu jen díky vzpomínce tuhla krev v žilách. Byl to jen sen! Musí si to pamatovat, byl to jen sen! Nebyla to pravda! "Byli jsme na hřbitově. Myslím, já a Cedrik. Tehdy, když Voldemort povstal. Ale pak… se Cedrik proměnil v tebe… a oni tě…" proč se mu při tom stahovalo hrdlo? "…zabili." dokončil téměř neslyšně, a položil si hlavu na kolena.

"Zdálo se ti to už někdy předtím?" zeptal se Severus.

"Ano. Teda ne. Ne takhle. Myslím… Hodně krát se mi zdálo o událostech na hřbitově. O Cedrikově smrti a Jeho návratu. Dursleyovi na mě byli naštvaní, protože… ehm… křičel sem ze spaní. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát se mi zdálo, že zabili tebe, ne jeho. A bylo to… mnohem děsivější." Harry už nedokázal zvednout hlavu a podívat se na muže. Vpaloval pohled do snídaně, ale před očima viděl jedině obraz ze snu.

"Řekni mi o tom." Snapeův hlas byl podivně napjatý. "Pověz mi o těch událostech. O jeho návratu. Co se tam vlastně stalo, Pottere?"

Harry zvedl hlavu a překvapeně se na Severuse podíval.

"Myslel jsem, že ti to Brumbál řekl."

"Ano, ale chtěl bych to slyšet od tebe."

Harry zaváhal. Cosi v hlase a výrazu Snapeovi tváře ho zneklidňovalo. Proč se o to tak zajímal? Chtěl na to zapomenout a nikdy se k tomu nevracet. Ale tohle byl přece Severus. Jestliže ho žádal, aby mu o tom řekl, musel mít nějaký důvod.

"Pohár přenesl mě a Cedrika na hřbitov. Byl tam hrob Toma Riddla. Ve chvíli, kdy mě začala bolet jizva, sem si domyslel, že někde poblíž musí být Voldemort. A pak… a pak se z temnoty objevil Červíček a nesl ho v náručí. A Voldemort mu rozkázal zabít Cedrika. Řekl "zabij nepotřebného"." Harry samovolně pokrčil rameny a vzpomínal na ty slova a hrůzu, kterou cítil, když zelený paprsek udeřil do mrzimorova těla. A také… do Severusova těla. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Všechno se událo tak rychle. Připoutali mě k pomníku, nemohl jsem nic dělat. Červíček použil mojí krev, kosti z hrobu Toma Riddla a svoji useknutou ruku, aby ho navrátil k životu. A já nemohl nic dělat. Jen jsem sledoval, jak si Voldemort tvoří tělo, jak… stojí přede mnou a přivolává své Smrtijedy." Harry na moment zaváhal, protože mu v mysli vytanula myšlenka. "Ty jsi… ty jsi to cítil, že se vrátil?" Jeho oči se samovolně vydaly pohledem k Severusově levé ruce, nehybně položené na opěradle křesla.

"Ano, Pottere. Cítil jsem to." odpověděl klidně muž a Harryho myslí prokmitla divná myšlenka, že to řekl až příliš klidně. Ale jakby…

"Ale… co si tehdy cítil?" nevěděl, proč se zeptal, ale musel to vědět. Vpil svůj pohled do Snapeovi tváře, na které se nepohnul ani jeden sval. Byla vytesaná z kamene.

"Cítil jsem, že se splnila má předpověď." odpověděl nakonec muž bezvýznamným hlasem, a otočil hlavu na stranu, dívajíc se do ohně. "Neměl jsem tehdy moc času nad tím přemýšlet. Hned jsem všechno řekl Brumbálovi. Museli jsme podniknout příslušné kroky. A udělat důležitá rozhodnutí. Co bylo dál, Pottere?"

Harry zamrkal nad tou náhlou změnou tématu. Soustředil se na připomenutí si detailů události na hřbitově.

"Voldemort vyjmenoval několik Smrtijedů. Byla tam Lucius Malfoy, Crabbe a Goyle, Avery, Macnair a Nott. A začal s nimi mluvit a později…"

"Co Temný Pán řekl svým smrtijedům?" zeptal se Severus, přerušil ho tak a Harry se nedokázal zbavit pocitu, že ho to zajímá až příliš. Ale konec konců byl špehem. Bylo normální, že chtěl takové věci vědět.

"On… říkal, že ho opustili, že se ho nikdo nesnažil najít, že jsou neloajální zrádci, kteří se ho zřekli, aby byli volní a pouze Lestrangeovi mu byli věrní až dokonce a budou za to odměněni." Harry se zamyslel, a snažil se přesně si vzpomenout na Voldemortova slova. "Říkal taky, že se k němu vrátil jen Červíček, i když byl stejným zrádcem jako ostatní, ale jako jediný mu pomohl a…"

Severus se k němu naklonil. Vypadal, jako by se na Harryho chtěl vrhnout a vyrvat mu slova přímo z krku.

V jeho mysli se objevily vzpomínky. Kdosi se ho jednou podobně vyptával a reagoval stejně.

Falešný Moody…

"…A řekl, že jeden z nich ho zradil a zaplatí za to, a jeden, ten nejvěrnější zůstává v Bradavicích a vykonává jeho příkazy," řekl nakonec Harry a zadržel dech, sledujíc, jak se Severusův obličej uvolnil a nakonec otočil tvář zpět k ohni. Harry by mohl přísahat, že než se otočil, uviděl na jeho tváři záblesk malého úsměvu.

"Brumbál tvrdí, že tím myslel Karkarova a Bartyho Skrka Juniora," řekl hlasitě Harry, ale neměl ponětí proč. Protože to Snape přeci věděl. Že? Jako by se chtěl přesvědčit.

"Co bylo pak, Pottere?" zeptal se tupě Snape, aniž by odtrhl pohled od ohně.

Harry polkl.

"Voldemort mě pustil. Přikázal mi, abych s ním bojoval. Věděl jsem, že nemám šanci. Nikdy v životě jsem se tak nebál…" zašeptal tiše, znovu sklonil hlavu a díval se na svá kolena. "Schoval jsem se za náhrobek. Ale věděl jsem, že tam nemůžu sedět do nekonečna. Musel jsem něco udělat."

Bezmyšlenkovitě se podíval do ohně. Měl divný pocit, jako by se právě v této chvíli nacházel na hřbitově. Všechno bylo tak jasné. Každá myšlenka, která ho tehdy napadla. "Řekl jsem si… buď on, anebo já. Tak to je. To byla ta chvíle. Musel jsem mu čelit. Věděl jsem, že to jednou nastane, ale netušil jsem, že tak brzy. Nic jsem ještě nedokázal. Neměl jsem šanci a… věděl jsem o tom. Ale byl to přeci můj úkol. Můj osud." Vzhlédl od ohně a znovu sklonil hlavu. Cítil na prsou bolest. Strach. Ale už je to přeci za ním. Je v bezpečí. Alespoň pro teď. "Přijal jsem jeho výzvu a stanul před ním. Vykouzlil jsem Expelliarmus proti jeho Avadě." Na co Severus myslel, že byl tak ticho? "A v tu chvíli se naše hůlky spojily divným způsobem. A já spatřil Cedrika a své rodiče. Oni ho zdrželi, a já sem běžel k přenášedlu a… vrátil se do Bradavic."

Severus přikývl na znamení, že zbytek příběhu už zná.

Po dlouhou chvíli panovalo ticho. Harry bojoval se svými myšlenkami, které neúprosně vyplouvaly na povrch jeho mysli a nedaly mu pokoj. Nedokázal je zastavit. Musel něco říct. Podíval se na muže sedícího před ním, ztraceném ve vlastních myšlenkách a chtěl mu nějak naznačit, že je stále tady.

"Severusi…" naklonil se dopředu a polkl. "Já… ty… vím… myslím, že vím, čeho je schopný…"

Snape otočil hlavu a Harry se odtáhl, když viděl v jeho očích ledový pohled.

"Věř mi, že nevíš a ani bys to nechtěl vědět." odpověděl tiše.

Chlapec zaváhal. Nedokázal odtrhnout zrak od toho mrazivého pohledu. Pocítil mrazení v zádech. Ale neotočí se, neodvrátí, neuteče. Protože mu na něm záleželo. Chtěl zahnat ten mráz, vyrvat ho a spatřit na místo něj jiskru. Jiskry ohně, a ne ledu.

"Já jen… chci, abys věděl, že pokud chceš… můžeš mi o tom všem říct. O všem. Já… já to pochopím." Zvedl ruku a dotkl se svojí jizvy. "Já jsem taky označený. Vím, jaké to je."

V Severusových očích se na chvíli cosi zablýsklo.

"Budu si to pamatovat," odpověděl nakonec a Harry v jeho hlase poprvé od začátku rozhovoru uslyšel měkkost. "A teď bych byl vděčný, kdybys dokončil snídani."

Nebelvír vzal do ruky vidličku a lehce se usmál.

"A co budeme dělat potom?"

Snape se zamračil a zaskočeně se na něho podíval.

"Potom? Potom se vrátíš k sobě, protože já… budu dnes velmi zaneprázdněn."

Zdálo se mu to, nebo se Severusův pohled na zlomek vteřiny zaměřil na stranu k ukryté místnosti za knihovnou?

Harry se podíval na svojí snídani a dloubl do ní vidličkou.

"Uhm… chápu." zamumlal tiše. Věděl, že jeho sny o tom, jak se Snapem tráví celé dny, byly jen marnou nadějí, ale opravdu s ním chtěl strávit nějaký delší čas. Měli teď jedinečnou příležitost, aby se lépe poznali, nikým nerušeni. "Ale možná bych mohl přijít večer? Aspoň na chvíli? Přinesu si knihy, budu se učit, nebudeš o mně vědět. Jen na chvilku." Severus se na něj dlouho, zamyšleně díval. "Prosím." dodal Harry, věděl, že to téměř vždycky fungovalo.

"Dobře." odpověděl nakonec muž. "Možná bych si mohl najít trochu času mezi sedmou a osmou večer. Ale musíš být přesný."

Harry se usmál.

"Samozřejmě."

Nevěděl proč, ale míchaná vajíčka se mu najednou zdála o mnoho chutnější.

***

Harry odložil učebnici a zívl. Oči se mu samy zavíraly. Nejen, že v noci toho moc nenaspal, protože skutečnost, že ležel vedle Snapea ho natolik rozrušovala, že nemohl zamhouřit oko, nakonec sice zabral, ale vzbudil se tak brzy, že to bylo jako kdyby vůbec nespal.

Pohlédl na hodinky. Byla čtvrtá odpoledne. Asi by nevadilo, kdyby si trochu zdřímnul, ne? Se Severusem se domluvil až za tři hodiny. Raději by k němu šel odpočatý. A asi by se u něj měl vážně učit, jak mu říkal. Nechtělo se mu, ale byl to jediný způsob, aby mu muž dovolil k němu přijít.

Odložil brýle na stolek, přetočil se na bok a rychle spadl do příjemného snu.

***

Když Harry otevřel jedno oko, v zorném poli jeho rozmazaného zraku se objevil noční stolek a na něm stojící hodiny. Bylo ticho a klid. Chlapec se na ně chvíli díval a snažil se dostat svou mysl z měkké mlhy spánku. Pomalu se mu navracely důležité informace: kdo byl, kde byl a nejdůležitější - co měl udělat.

Měl jít k Severusovi. Ano. Kolik bylo hodin?

Natáhl ruku a dotkl se stolku, hledajíc své brýle. Přetočil se na záda a položil si je na nos, a pak znovu otočil hlavu a podíval se na hodiny.

A v té chvíli pocítil, jako by ho někdo polil ledovou vodou a vyskočil z postele.

Bylo právě patnáct minut po sedmé.

"Sakra! Sakra! Sakra!" klel pod nosem, otevřel kufr a vytáhl z něj učebnici lektvarů, přeměňování a Dějiny.

Mohl to tušit. Byl tak pitomý? Chtěl si jen zdřímnout a ne prospat půl dne! Sakra!

Popadl svůj plášť, nacpal si ho do kapsy, vzal knihy a vyběhl z ložnice.

Sbíhal schody, bral je po dvou, nemohl se zbavit představy, ve které ho Snape chytí a vyhodí ho za dveře, že jde pozdě. A celý plán půjde do háje!

Zrychlil ještě víc, snažil se brát schody až po třech. Nebezpečně balancoval na hranách schodů, občas se chytil jednou rukou zábradlí, protože musel udržet knihy v náručí, aby mu nevypadly. V jedné chvíli se trochu unavil, a učebnice lektvarů mu vyklouzla z rukou. Harry pustil zábradlí, chňapnul po knížce a v té chvíli mu noha zapadla do falešného schodu, který zcela přehlédl. Celou svou silou a rychlostí letěl vpřed, knihy mu vypadly z rukou a skutálely se po schodech, a Harry zavadil kolenem druhé nohy o ostrou hranu nižšího schodu, na poslední chvíli před sebe natáhl ruce, jak se snažil zbrzdit pád. V jeho levém zápěstí něco křuplo, ruka mu povolila a lokty narazil do dřeva. Jeho tvář se zastavila jen milimetry od posledního okraje schodu.

Chvíli lapal po dechu, byl příliš šokovaný na to, aby udělal jakýkoliv pohyb. Ležel na schodech hlavou dolů, jednu nohu stále uvězněnou ve schodě a snažil se uklidnit své rychle bijící srdce. Na chvíli zavřel oči a zatřásl hlavou, aby se zbavil skvrn před očima. Teprve, když šok a adrenalin opadly, začal pociťovat bodavou a pálící bolest téměř ve všech částech těla. Nejhorší byla jeho uvězněná noha, koleno druhé nohy a nejpravděpodobněji zlomené zápěstí. Pokusil se pohnout a zaťal zuby, když se jeho noha opřela o okraj otvoru, ve kterém uvíznul. Zasténal, zanaříkal a podepřel se na jedné ruce, začal se pracně šplhat nahoru po schodech, aby se mohl narovnat alespoň na tolik, aby znovu získal kontrolu nad svým tělem a vytáhl nohu.

Ale než se mu to povedlo, ze stropu nad ním se objevil Protiva, a hlasitě se smál.

"Potter - šmajdá po schodech,

zapomněl na díru a vpadl doprostřed.

Natáhl se, vymlátil si zuby

A já se bavím, je konec nudy!"

Harry se zašklebil. Ještě tohle mu scházelo!

"Zmlkni!" zavrčel na ducha, který mu lítal nad hlavou.

Nebál se, že ho odhalí. Vždycky může tvrdit, že šel do knihovny, že se šel učit.

"Potter- šmajdá…" skandoval dál duch, aniž by ho cokoliv odradilo. Harry se snažil ignorovat neslušné vtipy zlostného ducha, narovnal se a posadil se na vyšší schod, těžce dýchajíc.

Všechno ho bolelo, bylo pozdě a navíc měl nad sebou Protivu, který se od něj neodlepí, aniž by za ním letěl až do sklepení, zpívajíc po hradě nové písně. A Protiva se nemůže dozvědět, kam Harry chodí.

Sáhl do kapsy, vytáhl hůlku, namířil jí na ducha a zakřičel:

"Jestli nezmlkneš a neodletíš, tak to schytáš!" křikl a snažil se přehlušit Protivův otravný zpět.

Byl to špatný krok.

Duch se začal řehtat, přičemž zamířil přímo k Harrymu. Chlapec sebou trhnul a omylem upustil hůlku, která se skutálela po schodech a přistála pár metrů níže.

"No skvělé." zasténal a zlostně se podíval na vysmátého ducha. "Přísahám, že až se odsud dostanu, najdu způsob, jak ti zakroutit krkem."

"Potter - šmajdá…" znovu zaintonoval duch a Harry by nejradši vyrval podlahu a hodil jí na něj.

Pokusil se uvolnit nohu. Zatáhl jednou, dvakrát, a tiskl zuby, když se mu kůže odírala o zlámané dřevo.

No, ještě tohle mu chybělo!

Zapřel se druhou nohou, ignoroval pálení v koleni, chytil se zábradlí a začal tahat a tahat, a snažil se nohu uvolnit. Ale ta se ani nehnula. Jediné, co se mu povedlo, byla větší bolest v noze. Skandující duch, který mu nad hlavou zpíval, ho přiváděl ke stále větší zuřivosti. Noha se nepohnula, nemohl použít hůlku a měl pocit, že se zblázní. Cítil, jak se mu všechno vymyká kontrole.

A pak si vzpomněl na skoro tu samou situaci ze čtvrtého ročníku. Na chvíli měl tendenci si přitisknout ruku na čelo.

Samozřejmě!

"Dobby!" křikl do éteru a málem poskočil, když se v té samé chvíli vedle něj objevil s hlasitým prásknutím skřítek.

"Och, jak je Dobby šťastný, že ho Harry Potter zavolal! Co Harry Potter potřebuje? Dobby je poslušný, Dobby udělá všechno pro Harryho Pottera!" blábolil skřítek a zíral na Nebelvíra zbožňujícím pohledem.

"Nejprve, Dobby, mohl bys mě uvolnit?" zeptal se a ukázal na svou nohu. Byl celou situací více a více unavený. Chtěl se odsud dostat a jít za Snapem. To toho chtěl tolik?

Skřítek pohlédl na Harryho uvězněnou nohu a luskl prsty.

Harry cítil, jak se dřevo odsunulo a uvolnilo mu nohu. Opatrně ji vytáhl z otvoru a položil ji na schod níže. Zašklebil se, když ucítil nepředstavitelně pálivou bolest.

"Och. Harry Potter je raněný! Harry Potter musí jít na ošetřovnu, aby mu zpravili nohu! Dobby může pomoct!"

"Ne, není třeba, Dobby." Harry zamával rukama, aby zadržel skřítka. "Děkuji ti za pomoc. Budu v pořádku, je to jen malé škrábnutí."

"Potter - šmajdá…"

Harry zavřel oči, když znovu zaslechl hlas otravného Protivy.

"Ale mám ještě jednu prosbu, Dobby. Mohl bys najít Krvavého Barona a říct mu, že ho Protiva shání?"

Duch zmlkl, jakoby mu někdo zacpal ústa ponožkami.

"Ty podrazácký, drzý parchante!" zakřičel duch. "Nehledám ho! Nehledám nikoho! Hlavně ne jeho! NEEEE!"

"Samozřejmě! Dobby splní každé přání Harryho Pottera!" odpověděl skřítek, ignoroval Protivovy zděšené výkřiky a pak zmizel.

Harry se ohlédl na prokletého ducha, který rozházel několik bomb hnojůvek a zmizel v nejbližší zdi.

Povzdychl si a užíval si rozpínající se ticho, která náhle padlo, a pokusil se vstát. Nebylo to lehké. Na pravé noze sotva mohl chodit, a levá byla také pohmožděná. Kalhoty měl roztržené a přes materiál viděl zakrvácený šrám. Nevypadalo to moc dobře, ale nemohl jít na ošetřovnu, protože by se dnes už ke Snapeovi nedostal. Nebyl tak dobrý v léčitelských kouzlech jako Hermiona, nedokázal vyléčit ani modřinu, a natož něco takovéhleho, proto mu zbylo jen zatnout zuby, posbírat své knížky, zvednout hůlku a odkulhat se do sklepení.

Když dorazil do přízemí, schoval se za sochu zuřivého ghula, přehodil přes sebe neviditelný plášť a nešikovně pokračoval dál. Při každém kroku musel zatínat zuby, aby nezasténal a nevydal ani jiný zvuk. Cesta do sklepení mu trvala dvakrát víc času než normálně a s každým krokem se více a více obával, jakým způsobem bude přijat. Jedno věděl jistě - Severus nebude rád.

Když se nakonec dostal ke dveřím, byl už úplně vyčerpaný, fyzicky i psychicky, a bál se toho, co mu Snape řekne nebo udělá za to, že se zpozdil.

Několikrát se zhluboka nadechl a dotkl se dveří, které se před jeho dotykem otevřely. Přišoural se do kabinetu a stál před dveřmi do komnat. Sundal ze sebe plášť, schoval ho do kapsy, upravil knihy, které se mu vysunovaly zpod ruky, polkl a zaklepal.

Srdce mu téměř vyskočilo z hrudi, když se klika pohnula a dveře se s rozmachem otevřely. Harrymu stačil jediný pohled na tvář Mistra Lektvarů, aby věděl, že jeho odhad, jak vzteklý Severus bude, byl jen z poloviny pravdivý. Bylo to ještě horší.

Harry měl pocit, že ještě chvíli a muž mu zabouchne dveře před nosem a všechny plány se rozplynou.

Ale nestalo se.

Severus ustoupil a beze slova ho vpustil dovnitř. Harry se napřímil a stiskl zuby, jak se snažil odolat vystřelující bolesti, a překročil práh.

V okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře, místnost zavibrovala Severusovým vzteklým hlasem:

"Jsi tak tupý, že nerozumíš tomu, co znamená slovo 'přesnost', Pottere? Nebo si o sobě myslíš, že si hvězda světa a všichni by měli plnit své povinnosti a trpělivě čekat, až je Vyvolený poctí svojí přítomnosti? Jestliže jsi měl tak důležité věci na práci, že si nemohl přijít včas, možná by ses k nim měl vrátit a nemrhat mým časem!"

Harry stál s hlavou sklopenou a čekal, až Snape dokončí svou tirádu, ale vypadalo to, že muž se právě rozjížděl. V jeho hlase planul takový vztek, jaký Harry už dávno neslyšel. A věděl, že v té chvíli jakékoliv slovo z jeho strany by bylo tou zápalkou, která by podpálila jiskru a všechno by skončilo ještě větší explozí a jím za zavřenými dveřmi a zákazem vstupu do Snapeových komnat nejméně na několik příštích týdnů. Proto stál tiše a prostě čekal, až se muž uklidní.

"Ale co bych mohl očekávat od takového ignoranta, jako jsi ty?" Harry už měl na jazyku větu, ale na poslední chvíli se zastavil. "Zdědil jsi ty nejhorší vlastnosti svého otce! Lehkomyslnost, bezohlednost, aroganci a pýchu!" křičel dál Snape a jeho hlas se stával syčivějším. Harry sevřel pěsti. Něco takového očekával. Nenechá se vyprovokovat! "Tvůj pobyt zde tímto zůstane odpovídajícím způsobem zredukovaný, jelikož ti na tom vůbec nezáleží. Máš půl hodiny. Jsi spokojený?"

Harry si tiše povzdechl a přikývl. Po tom všem, co se mu stalo, byl vyčerpaný, a neměl sílu se Severusem hádat. Bude prostě muset počkat, až to přejde.

Severus se otočil na podpatku a se vzteklý zašustěním hábitu se posadil do křesla u krbu. Harry se podíval na dvě sklenky stojící na stolku a pocítil se hloupě, že tak zničil jejich společný večer.

Snape měl pravdu. Alespoň částečně.

"Zůstalo ti dvacet devět minut, Pottere. Míníš tam stát celou tu dobu?" zavrčel muž, obrátil hlavu a podíval se na něj. "Jestli si to přeješ, můžu ti postavit křeslo ke dveřím. Je mi opravdu jedno, co chceš dělat."

Harry zavrtěl hlavou a pomalu kráčel ke křeslu před krbem. Velmi pomalu. Zatnul pěsti a pokusil se jít co nejvíc normálně, ale bylo to nemožné. Jedna noha se pod ním pokaždé podlamovala, jakmile se dotknula podlahy, a nedokázal zastavit grimasu bolesti na tváři.

Viděl, jak se muž zamračil a jeho pohled putoval dolů k jeho nohám. Cítil se ještě víc hloupě. Nechtěl další tirádu posmívání. Opravdu měl už dost.

Sotva se mu podařilo dostat do křesla, s úlevou do něj spadl. Když se usadil, uslyšel Severusův hlas:

"Co se ti stalo s nohou, Pottere?"