DI 40/2

 

DI - kapitola 40. - část II.

"Crucio!" Bellatrixin hlas se zdál vyšší, když působila utrpení. Nelidsky. Pozbaven jakýchkoliv projevů pocitů. Jako by ji posedla samotná krutost, a ona byla jen její loutkou.

Tělo starší čarodějky sebou začalo škubat, rozhozené končetiny udeřily o podlahu, kroutily se do nepřirozených úhlů a z úst jí vycházel chraptivý, nezastavitelný křik, který se zavrtal do mysli a zůstal tam ještě dlouho.

Severus stál stranou a díval se na tu scénu s nezaujatým výrazem na tváři. Dělal dojem někoho, kdo podobné scény viděl příliš mnohokrát, než aby to na něj udělalo jakýkoliv dojem.

"Nevyplýtvej na ni celou svou sílu. Nebudu tě později přemisťovat jako posledně," zamumlal tiše a rozhlédl se po místnosti.

Bellatrix ukončila kouzlo, těžce dýchala, a otočila se k němu zčervenalou tváří. V jejích očích se blýskalo takové vzrušení, jako by ji dělilo od orgasmu jenom málo.

"Och, přestaň si stěžovat, Seve… Můžu se bavit, dokud se mi to bude líbit. Možná nám díky tomu ještě něco zazpívá."

"Pochybuji," vydechl muž a podíval se na postavu zkroucenou na podlaze. Z ženina nosu vytékala krev a její široce otevřené oči na něj zíraly s takovou intenzitou, jako by mu chtěla cosi sdělit, ale nedokázala to udělat. Stejnak to určitě nebylo nic příjemného. Zbytek její osobnosti, která se ještě tetelila v jejích prázdných očích, dýchala nenávistí a nelibostí. Zradou. "Legilimens Evocis z ní už vytáhlo všechno, co potřebujeme, ale pokud si s ní dál zamýšlíš hrát jako kočka s myší, je to tvá volba. Já jdu hledat to, pro co nás Temný Pán poslal." Po těchto slovech se otočil na patě a zamířil k východu kompletně zdemolovaného salonu.

"Och, Seve… S tebou není žádná zábava," zafrkala Bellatrix, pak se podívala na ženu ležící u jejích nohou a zamyšleně se udeřila hůlkou o dlaň, jako by nad něčím přemýšlela. Po chvíli se její rty roztáhly do strašidelné parodie úsměvu. Ukázala hůlkou dolů a už otevírala ústa, aby vyřkla jednu z nejbolestnějších, mučících kleteb, které vedly oběť k dlouhému utrpení strašného mučení, když za sebou zaslechla slova vyslovená nezúčastněným tónem:

"Avada kedavra!"

Těsně vedle jejího ramena prosvištěl zelený plamen, trefil starou ženu, jejíž oči se na okamžik rozšířily a pak vyhasly na věčnost.

Bellatrix se zuřivě otočila na muže stojícího u východu.

"Co to mělo znamenat! To já jsem ji chtěla zabít!"

"Neměl jsem v úmyslu poslouchat její jekot během prohledávání domu, zejména proto, že to může trvat velmi dlouho. Bolí mě hlava," odpověděl klidně Severus a spustil hůlku.

"Přece jsem ji mohla umlčet!"

"Oba víme, že to ty neděláš, Bello. Ale slibuji ti, že ti obstarám další zábavu."

Ženiny oči se okamžitě zúžily a na rtech se jí objevil dravý úsměv.

"Ano? Umírám nedočkavostí," zamumlala a přešla ke Snapeovi, který otevřel dvoukřídlé dveře a vykročil na stejně zdemolovanou chodbu. Vystoupil po schodech do prvního patra a pečlivě se vyhýbal dírám v podlaze. "Nech mě hádat…" pokračovala dál a následovala ho. "Chceš se semnou podělit se svým pokrokem v chování toho spratka," zasmála se. Severus obrátil hlavu k ženě. Na jeho ústech se objevil upřímný úšklebek. "Ha! Věděla jsem to!" rozesmála se Bellatrix. "Jak ti to jde, Seve? Slyšela jsem, že za tebou ten spratek chodí jako prašivý kříženec a dokonce ti i olizuje boty…" Její smích se odrážel od stěn a způsobil, že ze stěny spadl kus omítky.

"Vždy nalezneš adekvátní přirovnání, Bello," odpověděl Severus, když vcházel do chodby na vrcholu schodů a zamířil do první místnosti nalevo. "Ano, v tomto směru je 'kříženec' dokonalém slovo. Jak vidíš, některé rodinné charakteristiky nelze vymýtit."

Bellatrixin smích nabral na intenzitě.

"Jaké to je prznit takového idiota?" zeptala se a prohledávala skřínky a šatníky v místnosti, zatím co Severus hůlkou kontroloval stěnu. "Jak se ho vůbec můžeš nezdráhat dotknout?"

"Víš, že to mě vždy připadne ta nejnepříjemnější práce," odfrkl muž a kopl do převráceného křesla. "Ale je mi příjemnou satisfakcí, když si představím, co by dělal jeho špinavý otec, kdyby viděl, jak si hraju s jeho jediným synem."

"Nebo ten jeho nešťastný kmotr. Och, už si představuju jeho obličej, kdyby viděl, že z jeho kmotřence vyrostla malá děvka," zasmála se žena a odhodila zásuvky na podlahu.

"Lituješ, že jsi ho zabila?" zeptal se Severus výsměšně a nasměroval hůlku k podlaze.

"Nikdy!" zaprskala Bellatrix. "Nikdy, dokonce ani kvůli tomu samotnému pohledu na toho malého spratka, rozdrceného a zadupaného do země. Stále si vzpomínám, jak mě honil po Ministerstvu, aby pomstil svého kmotra. Bídný idiotský spratek, který ztratil svého milovaného strýce… A co? Dokázal jen jakousi politováníhodnou parodii na Crucio," odfrkla si a otevřela skříň, která byla převrácená na bok a prohlížela její obsah. Muž se na ni podíval s ironickým úsměvem na tenkých rtech.

"Už je známo, že Potter je imbecil. Vždycky jsem si myslel, že je absolutně pozbaven veškerého talentu, ale nedávno jsem musel pozměnit svůj názor…"

"Ano?" zeptala se zvědavě žena a obrátila k němu hlavu.

"Potter má nepřekonatelný talent na podržení."

Tahle poznámka dovedla Bellatrix k dalšímu výbuchu smíchu.

"Och, Seve, Seve… Musíš mi říct nějaké pikantní detaily. Víš, jak ráda poslouchám o ponížení toho mizerného hybrida. Řekni mi…" Přestala prohledávat šatník a jen stála, dívala se na muže zúženýma očima a na rudých rtech hrála zlomyslnost. "Řekni mi, jak hlasitě sténá, škemrá o víc a svíjí se před tebou na kolenou…"

Tentokrát se Severus rozesmál.

"Přeci víš už skoro všechno, Bello. Potter na kolenou je nádherný pohled. Tam je jeho místo. U mých nohou, kvílící a kňučící jako poleno v ohni." Jeho černé oči se zablýskly, když to říkal. Bellatrix mu věnovala chápající úsměv.

"Vidím, že náš Zlatý Chlapec změnil svého profesora na skutečně nadrženého," odfrkla si a vrátila se k šatníku a kufříkům. "Musíš ho vycvičit dobře, Seve. Bude tě bez váhání následovat?"

Muž se na ní podíval pohledem 'Za koho mě máš, ženo?'.

"Tuším, že v této chvíli by byl Potter schopný zaútočit i na jednoho ze svých přátel, kdybych ho správně nasměroval."

Bellatrix se na něj vážně podívala.

"To musí být úžasný pocit. Mít nad ním takovou moc… Nad tvým největším nepřítelem. Nakonec to není až tak špatný úkol, Seve. Neměl by sis stěžovat."

"Nikdy jsem si na nic nestěžoval, Bello," odpověděl hladce muž a prohledal hůlkou strop. "Jedinou nevýhodou je skutečnost, že jde o Pottera."

"Mám!" vykřikla náhle žena a vytáhla z kufru malý balíček. Široce se usmála. "Úkol splněn. Můžeme odsud vypadnout."

Severus přikývl, schoval hůlku do kapsy šatů a přešel k ní. Po chvíli dvě osoby ve Smrtijedském rouchu s hlasitým prásknutím zmizeli a ve zničeném domě po nich zůstal jedině prach ve vzduchu a mrtvé tělo ženy na podlaze, které se dívalo do stropu otevřenýma, prázdnýma očima.

***

Světlo v komnatách Mistra Lektvarů bylo tlumené a panovalo tam naprosté ticho. Zdálo se, že v chladných, vlhkých místnostech nikdo není. Bylo to však jen zdání.

Za stěnou jednoho z regálů, plných lahví a skleniček, se Severus Snape nakláněl nad temně zelenou, doutnající substancí v kotlíku, každou chvíli ji míchal a důkladně studoval starou knihu ležící na stole se stránkami pokrytými runami a rytinami.

Odložil míchadlo a vytáhl z kapsy šatů malý balíček. V jeho středu se nacházel kousek ještě krvavé kůže a něco, co připomínalo malé, hrbaté srdce se stále vystupujícími kusy žil. Použil na oba předměty čistící kouzlo, pak rozložil kůži na stůl a začal ji rovnoměrně řezat na půl centimetrové pásy. Když skončil, položil pruhy na malou hromádku a začal je sekat rychlými pohyby.

Jeho tvář byla soustředěná, jako kdyby každý pohyb měl cenu zlata, a jeden nerozvážný krok by mohl všechno zničit.

Když skončil se sekáním kusů kůže, přisunul si k sobě váhu a důkladně odměřil dvě a tři čtvrtě unce, pak hodil do směsi nakrájené přísady, přičemž sledoval lektvar pečlivě jako sokol. Na povrchu se na vteřinu objevila skvrna ve tvaru lebky, ale rychle se rozptýlila a lektvar změnil barvu na ještě tmavší zelenou.

Na tváři Mistra Lektvarů se objevil lehký úsměv, ale něco v jeho rozložení ramen a držení celého těla naznačovalo, že se ten úsměv zdál být jen vzdáleným odrazem jakéhosi napětí.

Sáhl po míchadlu a zamíchal lektvar dvacetkrát po směru a dvakrát proti směru hodinových ručiček. Když skončil, přešel k srdci ležícímu na desce stolu. Dal ho do misky, přelil ho vroucí vodou a čekal, až se z ní přestane kouřit. Natáhl si černé rukavice z dračí kůže, vzal srdce a položil ho zpátky na desku, kde z něho pečlivě vyřezal žíly a veškeré blány. Pak ho vložil do hmoždíře a začal jej třít, přičemž dbal na to, aby mu ven nevytryskla ani jedna kapka krve. Když z něho zůstala jen hustá, krvavá hmota, přelil ji do malého kotlíku a ohříval jej na mírném plameni, dokud se navařilo. Pak ho rychle sundal z ohně a podržel ho nad kotlíkem s lektvarem, aby ho tam přelil.

Leč v tu chvíli ho něco zneklidnilo. Mírně odtáhl nádobu a volnou rukou sáhl do kapsy. V jeho dlani se blýsknul zelený kámen. Přisunul si ho k očím a přečetl si zprávu:

Můžu k tobě teď přijít, Severusi?

Jeho oči se zúžily a zaplanulo v nich něco… nahněvaného. Stiskl kámen v dlani a rychle odeslal:

Teď nemám čas, Pottere. Neobtěžuj mě.

Spustil dlaň, chtěl schovat kámen zpět do kapsy, ale než to stihl udělat, kámen se znovu rozzářil. Muž se podíval dolů na světlo v prstech a s nečitelným výrazem ve tváři si jen znovu přitáhl k očím. Ale tentokrát mnohem pomalejším pohybem, jako by ho něco drželo zpátky. Jako by ho od sebe chtěl za každou cenu odtáhnout, ale nedokázal to.

To… je škoda… Já jen… moc mi chybíš a pomyslel jsem si… že bych tě chtěl obejmout. Ale to není důležité. Promiň.

Severus se zamračil a hněv v jeho očích se ještě více rozhořel. Spustil ruku, podíval se na kotlík, jenž držel v ruce a začal ho znovu naklánět. Černé zorničky pozorně sledovaly hustou hmotu, tekoucí do kotlíku, ale těsně než první kapka překonala okraj nádoby a spadla do kotlíku, Severus stáhl ruku a zavřel oči.

Žíla na spánku mu pulzovala a ruka třímající kámen se stiskla tak pevně, že mu zbělaly kosti na kloubech.

Po chvíli jedním, naštvaným pohybem odhodil kámen do rohu místnosti. V pohledu, který Mistr Lektvarů nasměroval zpět k červené hmotě, se tetelilo něco rozrušeného. Nicméně zůstalo pouze rozhodné soustředění, když Severus rychle naklonil nádobu a po chvíli se první rudá kapka dotkla tmavě zelené směsi. Z jeho úst vyšel tichý povzdech, i když tentokrát se na jeho tváři neobjevil úsměv.

Lektvar zabublal a zvedl se z něho černý dým, který putoval až ke stropu v širokých spirálách. Muž zamíchal lektvar ještě třikrát protisměru hodinových ručiček ve stejných pětisekundových intervalech a nakonec odložil míchadlo na stůl, ztlumil plamen a přikryl kotlík, a následně se k němu obrátil zády a opřel se o stůl. Sklonil hlavu a na okamžik zůstal nehybný, naplněný myšlenkami o místech, ke kterým znal cestu jen on.

Po nějaké době se pohnul, narovnal a rozhlédl se po místnosti. Na druhém konci stolu se vařil jiný lektvar, a vedle něj stála černá lahev, kterou před několika dny získal v Obrtlé. Popošel ke kotlíku a kriticky prozkoumal jeho obsah, vzal míchadlo a dvakrát ho promíchal.

Když se odvrátil od stolu, na moment zamrzl, dívajíc se do rohu místnosti, ve kterém něco zářilo. Pomalu přešel do toho místa a zvedl z podlahy do běla rozsvícený zelený kámen.

Když četl zprávu, na jeho ústech se objevil bledý úsměv, leč zmizel stejně rychle, jako se objevil. Černé oči se nedobrovolně vydaly ke stolu, ale Severus je zarazil. Náhle se otočil a rychle opustil místnost.

V ovzduší zůstaly jedině černé široké spirály kouře mizející ve vzduchu.

***

Černá kletba, kterou vyslovil Blackwood, se trefila přímo do probíhajícího muže a během vteřiny ho změnila na živou pochodeň. Křik bolesti byl slyšet po celém okolí, a pach spálené kůže způsobil, že se Severus neznatelně ušklíbl.

"Zásah!" Zasmál se vysoký, hezky stavěný muž s hřívou vlasů, padajících mu do obličeje zakrytého maskou. Z vnitřku jednoho z napadených domů se ozvalo zaječení. V kakofonii exploze přicházející ze všech stran, křiku a kleteb nebylo poznat, čí předsmrtný výkřik to byl, zda ho vydala žena nebo dítě, ale Severus se domníval, že spíše to druhé. O chvíli později dva muži stojící na trávníku uslyšeli Bellatrixin smích přicházející ze zničeného domu. Jednoho z mnoha v okolí. Několik domů stojících na druhé straně silnice mělo obrovské díry ve zdích a zbořené střechy. Ty na druhé straně hořely. Po asfaltu běhalo ještě několik lidí, oblečených jen v pyžamu nebo nočních košilích, a mezi nimi kráčely vysoké postavy v černých šatech, krutě se bavící svými oběťmi, kterým jejich pomalý útěk dával naději na únik. Občas byl vzduch naplněn dalším výkřikem utrpení a zhasínajícím životem. V dálce jedna z tmavých, vysokých postav za sebou táhla mladou, pořezanou ženu, a držela jí za dlouhé vlasy. Dívka zase držela malé, dvou-, možná tříleté mrtvé dítě, táhla ho za sebou po zemi a zoufale brečela.

Smrtijedi se zřídka kdy uchylovali k použití Smrtící kletby. Ve vztahu k mudlům upřednostňovali mnohem efektivnější způsoby zabíjení, když oběti neměli žádné prostředky na obranu. Potoky krve, odřezané kusy těla, nebo kusy kůže byly nejpopulárnější, ale byli zde i Smrtijedi, kteří usilovali o dokonalost a stále překvapovali novými metodami. Tak jako Bellatrix, a nebo Blackwood.

"Pomocaaaaarrrggghhh!"

Severus se otočil akorát ve chvíli, když do něj narazil malý chlapec s rozcuchanými černými vlasy. Jeho krev potřísnila Severusovu bílou masku a plášť, ve kterém byl muž oblečen. Mistr Lektvarů ho mimovolně zachytil, přestože v modrých očích už nebyl žádný život a z jeho zad se nesl černý kouř, a když na něj Severus pohlédl, uviděl v nich černou díru. V zakrváceném místě se tkvěly kusy zlomené páteře.

"Odhoď to svinstvo," řekl Blackwood, Smrtijed, který před chvílí chlapce zabil a nyní hledal dalšího mudlu. "Mám pocit, že se nikdy nezbavím jejich ochromujícího smradu. Množí se jako švábi, všude jich je plno," mumlal muž, v ruce tiskl hůlku a hledal potenciální cíl.

Severus odhodil bezvládné tělo, napřímil se a pevně stiskl prsty kolem hůlky. Jeho ruce byly zakryté černými dlouhými cákanci krve.

Jeho oči, skryté za maskou Smrtijeda, zahlédly mladou ženu, která kolem nich přeběhla po trávníku. Její dlouhé vlasy hořely a její křik už přitahoval pozornost nejednoho ze stoupenců Pána Zla.

"Je řada na tobě, Severusi," řekl Blackwood zdvořilým tónem a ukázal hůlkou na ženu.

Snapeova ruka se zvedla bez zaváhání.

"Sectumsempra!"

Kletba trefila běžící ženu do zad. Padla na obličej a začala se křečovitě válet po trávě. Její kůže se otvírala jako po skalpelu, krev z ran tryskala na trsy trávy a vsakovala se do země. Několik z ostatních v rouchu ji pozorovalo.

"Musím přiznat, Severusi, že tohle je mimořádně povedená kletba. Možná mi konečně odhalíš její tajemství? Odkud ji znáš?"

"Odjakživa," odpověděl muž klidným tónem, spustil hůlku a odtrhl pohled od stále slabší siluety na trávě. Oheň z jejích vlasů přešel na její tvář a pomalu pohlcoval bezvládné tělo.

"Brzy musíme zmizet," řekl Blackwood a protáhl se, až mu zapraskaly klouby. "Ale ještě se chci pobavit…" řekl a podíval se na mrtvého mladíka, který ležel vedle něj s dírou v zádech. "Asi by nebylo vhodné, kdybych měl na svědomí jen tuhle malou ztrátu." Zasmál se, jako by právě řekl dobrý vtip, kterému jak se zdálo, rozuměl jen on. "Přestaň být tak upjatý, Severusi. Přeci vím, jak rád si hraješ. Pamatuješ na naše setkání s děckama u Greenvillage, když nás Temný Pán poslal na tu čtyřměsíční misi na Balkán? Och, zatraceně mi to chybí…" řekl Blackwood, když se Severus díval na nehybnou zamrzlou tvář černovlasého mladíka. "Do dnešního dne mě jejich křik a jekot provází ve snech. Neexistuje nic úžasnějšího než ta drobná nahá těla jejich těsné zadky." V očích svítících pod maskou zaplál chlad. "Doufám, že až Temný Pán dostane do rukou Pottera, dovolí nám se trochu pobavit…"

Maska pokrytá kapkami krve se pomalu zvedla a otočila se k muži. Nebyla za ní viditelná ani část obličeje Mistra Lektvarů, s výjimkou dvou černých očí, které se vpily do Blackwooda vnořeného do svých fantasií.

"Neříkej, že si to neužíváš po všech těch letech, kdy jsi ho měl na dosah ruky," pokračoval Smrtijed. "Představ si, že… že ten jejich 'Zlatý Chlapec', jejich 'Zázrak', 'Naděje kouzelnického světa', tenhle mizerný 'Vyvolený'… že ho zadupeš do země, a dáš mu pocítit bolest, jakou si nikdy ani nedokázal představit, a pak ho ošukáš do bezvědomí, jako jsme to dělali… Oh, bude to úžasné!" Z Blackwoodových úst se ozval hrdelní smích připomínající chrčení.

Obsidiánové oči se nehýbaly. Zíraly na muže a s každým jeho slovem se stávaly ledovější, a zdály se, jako dvě černé díry, které absorbovaly veškeré teplo a světlo a přeměnily ho na ostrý led, který dokázal rozdrtit vše, třeba i duši.

Po chvíli ze Severusových úst vyšla otázka zamyšleným tónem:

"Vážně?"

Blackwood ho však ignoroval, zcela ztracený ve své mysli.

"Budu první v pořadí na jeho panenskou prdel," pokračoval ve svém proslovu a jeho oči se blyštily pomstychtivým vzrušením.

Snape udělal krok k němu.

"Nemůžu se dočkat, až to uvidím, Blackwoode." Řekl a v jeho hlasu zaznělo cosi ostrého, slibujícího.

"Hej, chlapy!" Vysoký Bellatrixiin hlas upoutal pozornost všech Smrtijedů v okolí, včetně Snapea a Blackwooda. "Objevili nás! Balíme to!"

Všechny postavy v černé, jedna po druhé, se začaly přemisťovat s hlasitými zvuky. Mezi planoucími zříceninami zůstaly pouze nehybná a mrtvá těla.

***

Po povinné návštěvě Brumbála a vysvětlení, proč Severus nic nevěděl o plánovaném útoku na ty 'nebohé, nic netušící mudly z Hampstonu', po předložení podrobné zprávy o situaci (kdo a kolik lidí bylo zabito), a po vyslechnutí monologu starého čaroděje, o neustále se zvětšujících úspěších Temného Pána a obav z jeho pokoření, se Mistr Lektvarů konečně mohl vrátit k sobě.

Jako duch překonal cestu, která dělila ředitelovu kancelář a jeho chladné sklepení, a nesl v dlani perleťovou masku s krůpějemi krve. Jeho hábit byl stále umazaný krví usmrcených mudlů, kteří byli dnes zavražděni, i když to nebylo na temné látce tak znatelné.

Hrad byl zcela opuštěný. Nejen proto, že bylo uprostřed noci, ale především kvůli vánočním prázdninám, a tedy nepřítomnosti všech studentů.

Útok, kterého se dnes Severus účastnil, byl 'vánočním/novoročním dárkem od Temného Pána pro celý kouzelnický svět', soudíc podle Brumbálovi reakce a podle Ministerstva kouzel, které, podle slov ředitele, dalo zrovna volno všem nejdůležitějším lidem kvůli svátkům.

Když se Severus nakonec dostal do svých komnat, tiše zamumlal heslo a vstoupil do kabinetu, který překonal v pár krocích, a poté, co řekl další heslo, ocitl se nakonec v obýváku.

Skřítci zapálili v jeho nepřítomnosti oheň v krbu. Dřevo tiše praskalo a oheň ohříval jeho zamyšlenou tvář.

Tichý šustivý zvuk za jeho zády způsobil, že Severus instinktivně zareagoval. Prudce se otočil, natáhl hůlku a namířil na místo, odkud zvuk přišel. Ale když otevřel ústa, aby pronesl nějaké kouzlo, slova mu uvízla v krku a zamrkal.

Potter stál u dveří, pomalu si sundával plášť a díval se muži do očí odhodlanýma, sebevědomýma očima.

"Dobrý večer, Severusi."