DI 42/1

 

DI - kapitola 42. - část I.

Speciální večer

TRAGICKÁ NOC V HAMPSTONE - 12 ZABITÝCH MUDLŮ

Křičel titulek na první straně Denního Věštce, kterého Harry odložil vedle svého talíře se snídaní. Nechtěl to číst, neměl na to sílu. Jen stiskl rty, upřeně se díval na nedojedenou klobásu a cítil, že náhle ztratil veškerou chuť k jídlu. Měl pocit, jako by se mu žaludek zauzloval.

Ani Snape, ani Brumbál se na snídani neobjevili. Koutkem oka spatřil, jak páťák z Mrzimoru otevřel svůj výtisk Denního věštce a společně s jiným mrzimorem ve stejném věku začali šeptat, vystrašeně vzdychat a nevěřícně kroutit hlavami. K Harrymu se dostaly jen úryvky jejich vět:

"…kusy kůže… představ si to…"

"… čtyři zcela spálené domy… hrůza…"

"…půlroční dítě… všechny kosti zlámané a rozdrcené…"

"…to je strašné… dobře, že jsem zůstal v Bradavicích…"

Harry chtěl, aby zmlkli. Nechtěl se na to dívat, nechtěl o tom poslouchat. Ne teď, ne dnes, ne v takový den!

"Harry, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys byl napadený Viráky. To jsou takové malé stvoření, které ti vlezou dovnitř přes nos, když jsi deprimovaný a požírají ti mozek. A kvůli tomu se dostaneš do ještě větší deprese, protože máš na myšlenky méně místa a ty se prostě jen točí v kruhu."

Harry zamrkal a obrátil hlavu směrem k Luně. Havraspárka se na něj dívala ustaraným pohledem a v první chvíli měl ohromnou chuť říct jí o tom, o čem přemýšlel skoro celou noc, když se nakonec vrátil na svou kolej, o tom všem, co mu nedovolovalo usnout. O tom, že to Snape zabil ty mudly, a že s ním včera měl sex, hned po tom, co to udělal… Že na ně ani na vteřinu nepomyslel, když se nevěřícně díval, jak Severus ze svých prstů olizuje jeho semeno, a ochutnával ho jako delikatesu. O tom, že na něho Snape použil kletbu, že na něj chtěl použít i Cruciatus, ale on se nezlomil a cítil se tak neuvěřitelně šťastný, že všechno ostatní v tom pocitu zaniklo. O tom, jak vkročil do ložnice a podíval se do zrcadla, jak byla jeho tvář pokrytá krví, kterou Severus na jeho kůži zanechal jako nějaké značky. O tom, že jeho vnitřnosti se přetočily pokaždé, když na to myslel, ale zároveň nedokázal zastavit své radostí planoucí srdce, že se mu podařilo prolomit Severusovi hradby, a že s ním dnes stráví večer, a noc, a Severus mu dovolil si přinést kartáček a pyžamo a…

…do háje!

"Jo, všechno je v pořádku," řekl nakonec. Dívka se zamračila, pak se podívala na noviny ležící na stole a na jejím obličeji se objevilo něco jako… pochopení.

"Ach, myslím, že znám důvod," řekla bezstarostně, pak jako by nic, vzala noviny a schovala je do své barevné kabelky. "Můj táta vždycky říká, že se nemáme trápit tím, na co nemáme vliv. Ale dodává, že i tak má povinnost o tom napsat. Tehdy se s tím budou trápit jiní. Ale nemyslím si, že by to byl tak dobrý nápad. Pak by se tím nemohli trápit ostatní, ale ani my… nemyslíš?" Věnovala mu široký úsměv.

Harry se zamyslel. Nicméně teď nedokázal pochopit tak bláznivou, filozofickou úvahu.

"Co?" Zeptal se a zamžoural. Luna se k němu naklonila a zašeptala:

"Nejdůležitější je to, co cítíš. A ne to, co se děje okolo. Harry, jen ty cítíš bolest, když si zraníš ruku."

Chlapec zamrkal, úplně nerozuměl, kam tím kamarádka směřuje.

"Takže nikdo nemá právo nutit tě, jak by ses měl cítit. Protože bolest patří jenom tobě. Oni ji necítí a nerozumějí ji. Takže bys z ní neměl mít žádné výčitky."

Harry se trochu usmál a přikývl. Neřekl ani slovo a ona přesto věděla, co ho trápí. Jak?

Už neměl chuť k jídlu. Proto se rozloučil a vydal se k nebelvírské věži. Té noci nezamhouřil oka. Když se včera vrátil, byla už skoro třetina noci za ním, a on byl tak roztřesený a vzrušený všemi událostmi, že nedokázal ani myslet na něco tak triviálního, jako byl spánek. V hlavě se mu točily myšlenky a vzpomínky. A obraz Snapea… Snapea oblečeného v Smrtijedském rouchu, Snapea pokrytého krví, Snapea dívajícího se na něj tak, jako by Harry byl… zatraceným zázrakem přírody.

A jeho srdce se rozpouštělo, zapomínal na všechny výčitky a strasti.

***

Po páté za poslední dvě minuty se Harry podíval do zrcadla a zkontroloval, jestli vypadá dobře. Tentokrát neměl k dispozici ani havraspárku, ani Ginny, která by mohla jeho vzhled ocenit.

Severus řekl, že připraví večeři, což bylo samo o sobě tak bizardní, že to vyžadovalo speciální úbor. Navíc to měla být jejich poslední společná noc, protože všichni studenti se měli vrátit již zítra odpoledne, což znamenalo konec jejich každodenních i celodenních setkání. Harrymu z toho bylo úzko, zejména kvůli předešlé noci, doufal, že se všechno změní a vše bude vypadat úplně jinak. A upřímně doufal, že to bude změna k lepšímu.

Znovu se podíval do zrcadla a snažil se uhladit záhyby na tmavomodré košili vyrobené z příjemného, měkkého materiálu a zdobené jemnými bílými proužky kolem zápěstí na dlouhých rukávech. Hodila se k těm rovným temně modrým kalhotám z materiálu připomínajícího džíny, ale mnohem hladšího na dotyk a také k černým botám.

Připadalo mu, že vypadá dobře, ale nedostatek jakéhokoliv potvrzení ho dost znejišťoval. Chtěl se prostě dobře obléct. Měl to být koneckonců výjimečný večer. Doufal, že to tentokrát ocení i Snape. Nakonec čekal na tuto chvíli celý dlouhý nemilosrdný den.

Severus se neobjevil na žádném jídle, a Harry dostal ještě před obědem od profesorky McGonagallové za úkol, aby uklidil Velkou Síň po silvestrovském ohňostroji. Odpoledne šel navštívit Hagrida. Při loučení mu oznámil, že dnes nepřijde na večeři, protože je po předchozí bezesné noci unavený a rád by si odpočinul.

Několikrát si uhladil vlasy trčící do všech stran, což se ukázala jako zcela neúčinné jednání, tak jako obvykle, pak se na sebe usmál do zrcadla, a popadl tašku, do které předtím zabalil pyžamo a kartáček společně s Pobertovým plánkem. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, polkl nervozitu a netrpělivost a vydal se do sklepení.

Když se zastavil před dveřmi, byl už jen uzlíkem nervů. Nevěděl, co by měl očekávat. Pravda, Severus se včera choval divně, když Harry opouštěl jeho komnaty… hm, možná by se dalo říct, že hezky, kdyby to slovo ve spojení se Severusem Snapem vůbec existovalo. No, řekněme, že výjimečně… spokojeně. Ale Harry už ho znal natolik, že věděl jedno - nikdy nedokázal předvídat mužovo chování a toto vědomí, kromě toho, že to bylo nepochybně otravné, bylo současně mimořádně… vzrušující.

Zvedl ruku, aby se dotknul dveří, které se jako vždy, samy otevřely, přešel kabinet, sundal si po cestě plášť a cítil netrpělivé očekávání v žaludku. Když vstoupil do obývacího pokoje ponořeného v polostínu, první věc, kterou spatřil, byl upřený pohled černých očí Severuse sedícího v křesle, který na něj očividně už nějakou dobu čekal. Měl určitý pocit, že jakmile vstoupil, pohled se stal ještě pronikavějším a lehký úsměv, který se objevil na mužově tváři, ho vyvedl z rovnováhy. Stejně jako ty úžasné oči, které sklouzly po jeho těle, a téměř fyzicky objaly celou jeho postavu. Úsměv na Severusově tváři se zvětšil a Harry téměř zapomněl, jak se používají hlasivky, když si uvědomil, že je ten muž s největší pravděpodobností… potěšen tím pohledem.

"Ee…" vyheknul nakonec. "Dobrý večer, S-Severusi."

"Dobrý večer, Pottere," odpověděl spokojeně muž a Harry měl na okamžik pocit, že bude muset hledat svojí bradu na podlaze.

Snape mu odpověděl. To bylo, bylo to… divné.

Jeho pohled spočinul na malý stůl s několika talíři. Viděl pečeného králíka, rybu a asi… hrušky s čokoládou. Zaskočeně zamrkal, protože si nepamatoval, že by se tento typ jídla někdy objevil na studentských stolech Bradavic. Zdálo se, že to Snape připravil všechno sám.

Další věc, kterou bylo třeba uvést na seznam 'večerních šoků'.

Vedle prázdných talířů byly dvě sklenice. V jedné byla červená, sametová tekutina a v druhé jasně žlutý, průhledný nápoj s bublinkami.

"Och, vypadá to úžasně," řekl nakonec Harry, když se mu podařilo překonat překvapení. Odložil plášť a tašku na stranu, přistoupil blíž a pak tiše spadl do křesla. Muž sledoval každá jeho pohyb.

Proč se na něj Severus díval takovým divným způsobem? Úplně jiným než obvykle. Harry se pod tím pohledem cítil nepříjemně, ale nedokázal pochopit proč.

"Připravil jsi to všechno sám?" zeptal se a podíval se na připravený stůl.

"Někdy je schopnost vaření jedů a lektvarů užitečná," odpověděl muž s usmívajícím se koutkem úst. "V porovnání s nimi se to nezdá komplikované." Po těchto slovech se naklonil a naložil na Harryho talíř kus králíka ve voňavé omáčce.

"Pro mě je to příliš komplikované," odpověděl Harry, zvedl vidličku a široce se usmál. "I když, když jsem byl u Dursleyů a bylo mi osm, nedokázal bych udělat nic takovéhleho. Když jsem jednou připálil lívance, za trest jsem tři dny dostával jenom vodu a chleba." Když uviděl, jak se Severusovi oči nepřirozeně rozšířily, strčil si vidličku s jídlem do úst a rozhodl se, že by bylo lepší, kdyby zmlknul. "Mmm, výborné," zamumlal s potěšením, když polkl první sousto.

Snape se jídla nedotkl. Hleděl na Harryho, jako kdyby ho viděl poprvé v životě.

"Věděl Brumbál o tom, že tě tvoji příbuzní týrali hladem?" zeptal se nakonec.

"Ee…" Harry se zarazil s vidličkou na cestě do úst. "Já… nevím. Možná. Asi. Nevím, jestli by se to dalo nazvat hladovění, prostě…"

"…ti jen nedávali najíst," dokončil za něj Snape.

"Ano. Ne. Teda…" Harry si hluboce povzdechnul. Sám už nevěděl, jak to vysvětlit. Proč vůbec něco říkal? "Myslím, že oni… no, nakonec, dali mi střechu nad hlavou a vychovali mě a udělali, všechno co mohli, aby…"

"Jsou to jejich slova, nebo tvoje?" přerušil ho ostře Snape. Harry si vložil do úst sousto a uhnul pohledem. Jak na to měl odpovědět?

"Oni… starali se o mě. Nenáviděli mě, a mohli mě vyhodit na ulici, ale neudělali to."

"A ty si myslíš, že tohle je jakákoliv omluva pro hladovění, bití…"

"Ale oni mě…"

"…mučení, pronásledování a…" Severus se náhle zastavil a stiskl ústa, jako kdyby řekl něco, co nechtěl. Harry se na něj díval rozšířenýma očima. "Nevadí," ozval se po chvíli, a vsunul si vidličku do úst.

Harry cítil, jak se v jeho srdci rozpíná teplo, když sledoval jak se Severusova zuřivá tvář nahýbá nad večeří. Nemyslel si, že by se muž staral o to, co se s ním dělo u Dursleyových. Myslel si, že to tak prostě muselo být. Brumbál se o to nikdy neobtěžoval zajímat, nikdy nevypadal tak… rozhořčeně.

A ta myšlenka byla neobvykle sladká, navzdory hořkosti, která ji vyvolala.

"Nemysli si, že jsem jim vždycky dovolil, aby mi udělali cokoliv," řekl a vzal si další sousto. Cítil na sobě mužův pohled. "Rozzuřil jsem se. Jednou o svátcích před třetím ročníkem jsem nafoukl tetu." Zasmál se, když viděl mužův překvapený pohled. "Omylem. Ale pak… jsem si zabalil a utekl jsem."

Severusovi vyletělo obočí nahoru.

"Co prosím?" polkl jídlo a nevěřícně zíral na Harryho.

"Utekl jsem. Měl jsem jich už dost. Vím, co chceš říct," předběhl Severuse, který už otevíral ústa. "Bylo to dětinské, hloupé a nebezpečné, ale musel jsem. Nemohl jsem tam už zůstat. Potkal jsem tehdy Záchranný autobus. A všechno dopadlo dobře."

"Vždycky jsi měl víc štěstí než rozumu," odfrkl si Severus a Harry nedokázal zastavit pobavený úsměv.

"Většinou se mě báli a později mě nechávali na pokoji. A od té doby to tak zůstalo. Snaží se předstírat, že neexistuju. Je to pro ně výhodné," řekl a vzal si další sousto. "Přinejmenším už po mě nic nechtějí." Sáhl po sklenici a zavdal si pár osvěžujících loků. Severus také sáhl po své sklenici. "Takže jak vidíš, už se o mě nemusíš tak starat." Harry se usmál a nedokázal ovládnout smích, když se po těch slovech muž zadusil vínem.

"Ta tvá lež mi lichotí," odpověděl Severus tiše a díval se mu přímo do očí.

"Víš, mám bohatou fantazii," odvětil Harry bezostyšně. "Dokážu si představit věcí…"

"Například?"

'Například, jak mě líbáš…' pomyslel si, ale neodvažoval to říct nahlas. Olízl si rty a chvíli se díval do těch očí, které ho hluboce přitahovaly.

"Například věci, které nemůžu mít…"

Severus otočil hlavu a sáhl po rybě.

"Nemůžeme mít všechno," řekl, když ji nandal sobě i Harrymu a postavil talíř zpátky na stůl. V jeho hlase se objevila hořkost.

Chlapec se kousl do rtu. Místa, do kterých zabloudil, byly příliš… ošemetné, a tak radši ustoupil, dokud ještě mohl. Vzal vidličku a nabodl rybu.

"Víš… je to náš společný večer. A noc," ozval se po chvíli. Severus se na něj podíval přes sklenici s vínem.

"A?"

"No… jen jsem se chtěl ujistit, že víš," řekl a lehce se začervenal. "Zůstanou nám jenom tresty. Možná bys mohl občas po hodině... no víš, udělit mi nějaké další tresty, abychom se mohli vídat častěji." Zvedl hlavu a setkal se a mužovým pohledem.

"Myslím, že to není dobrý nápad," připustil Severus vážně. "Už tak semnou máš tresty dvakrát v týdnu. Kdyby si jich dostal ještě víc, mohlo by to být podezřelé, a přinejmenším by to mohlo vyvolat nějaké nevhodné otázky, a to nechceme, že?"

Harry si povzdychl.

"Ne, nechceme."

"Hodný chlapec."

Harry uviděl v Severusových očích krátký záblesk a dovolil na svá ústa vkrást lehký úsměv, přestože cítil rozčarování.

"V tom případě budu muset častěji masturbovat," prohlásil vyzývavě a se satisfakcí spatřil, jak se mužovo obočí zamračilo. "Začnu hned zítra večer. Tuším, že tou dobou už budu úplně tvrdý. To už se mě nebudeš dotýkat jak dlouho? Asi přes půl dne, myslím…" Už to nedokázal vydržet a rozesmál se. Severus se na něj díval napůl pobaveně, napůl zamyšleně.

"Přímočarý jako vždy," zamumlal muž a vzal si poslední sousto ryby.

"Nikdy ti to nevadilo. Nicméně tuším… že budeš dělat to samé," řekl vyzývavě.

"Ani teď mi to nevadí. Ale musím tě zklamat… moje ruce budou zaměstnány něčím úplně jiným."

"Čím?"

"To není tvá starost, Pottere," odpověděl klidně muž a jeho oči se zablýskly, když to říkal. Harry věděl, že nedostane žádnou odpověď, když se snažil sníst 'Krásnou Helenu' - ano, Severus dal tento název tomu 'lahodnému hruškovému dezertu' - a žertoval s ním na různá témata (ačkoliv žertování byla poslední věc, kterou čekal, že kdy bude s Mistrem Lektvarů dělat).

"Bylo to výborné," povzdychl si Harry, když si nabral poslední kousek hrušky s čokoládovou polevou, vložil si ji do úst a nechal si ji rozpustit na jazyku. "Byla to ta nejlepší věc, jakou jsem kdy jedl," prohlásil, když dojedl tu nádhernou sladkost, otevřel oči a díval se, jak se Snape pod nosem usmívá.

Sáhl po sklenici a vypil zbytek šampaňského. Bublinky mu šuměly v ústech a příjemně mu masírovaly patro. Vzdychl a podíval se na Snapea již trochu rozmazaným, zmateným pohledem. Líbilo se mu, jak mu nápoj rozehříval nitro a uvolnil ho.

"Já… er…" zamumlal, nedokázal přinutit svou mysl, aby fungovala normálně. Ne, když se na něj Severus celou dobu díval takovým pohledem. No také se mu trochu točila hlava z toho všeho alkoholu. "Mohl bych si ještě nalít?" zeptal se a zamával prázdnou sklenici.

"Nerozpakuj se," Mistr Lektvarů ukázal za své rameno k baru.

"To nemám v úmyslu," odpověděl a jasně se usmál. Mužovi oči se rozšířily a Harry měl pocit, jakoby Severus tím pohledem pohlcoval jeho úsměv.

Postavil se a šel k pultu, vedle kterého se nacházel bar. Položil sklenici na temné dřevo a otevřel dveře skříňky.

"Jak se to jmenuje?" zeptal se a pohlédl na řadu různých lahví.

"Don Perignon," uslyšel tichou odpověď. Naklonil se, mžoural očima a četl názvy na etiketách. Chianti, Chablis, Jack Daniels, Absinthe, Martini, Bourbon, Tequila… Tady!

Vytáhl ze skříňky temnou, lesklou láhev a položil ji na pult vedle skleničky, aby vytáhl korek, ale pak za sebou uslyšel ruch a vedle něho se objevila Severusova černě oděná paže, která zmizela ve skříňce a popadla čtvercovou láhev se štítkem Jack Daniels.

"Také se napiji," mužův hlas byl podivně zadušený a chraplavý. Harry sledoval, jak ta štíhlá ruka postavila láhev na pult s trochu větším rázem, než bylo nutné. Uslyšel za sebou těžký, zrychlený dech a skoro na sobě cítil dotyk tmavého, intenzivního pohledu. Ale než stačil otočit hlavu, než stačil udělat jakýkoliv pohyb, uviděl, jak mužská ruka náhle pustila láhev a - oh, bože! Objala ho kolem pasu, zatím co druhá se omotala kolem jeho hrudi jako had, tisknouc ho takovou silou, jako by ho zamýšlela připravit o dech. Severus ho k sobě tiskl tak pevně, skoro dychtivě, zabořil tvář do jeho vlasů a zhluboka se nadechl jeho vůně.

Bylo kolem nich absolutní ticho, až Harry slyšel jedině tlukot svého srdce, které křičelo sakra, sakra, sakra!

Severus ho k sobě tisknul takovou silou, jako by se bál, že by se mohl Harry každou chvíli vyrvat z jeho objetí a utéct, jako by ho nikdy nezamýšlel pustit. V tom chamtivém objetí bylo cosi… jakási neodolatelná potřeba blízkosti, náhlá a zdánlivě neuvědomělá, impuls, který donutil Severuse ho chytit, držet, obejmout, cítit… Tak blízko…

A Harry se tomu poddal, nechal se pohltit vůní temného hábitu, horkého dechu ve svých vlasech a síle sevřené kolem jeho ramen… A věděl, že od teď už bude všechno v pořádku. Že jeho včerejší vítězství všechno změnilo… Cítil, jak se do jeho srdce vlévá teplo a oči se mu sami zavřely.

Sotva se mu podařilo polknout sliny, protože měl pocit, jako by měl v hrdle knedlík. Hluboce si povzdechl a ještě víc se zanořil do stisku Severusových paží.

Ale v té chvíli se muž pohnul. Impuls se stáhl, nahrazený chladným vědomím. Severus si odkašlal, pustil Harryho a odvrátil se od něj. Zvedl láhev a beze slova se vrátil zpátky ke stolu. Chlapec chvíli stál, bojoval s horkem, které zaplavilo jeho nitro, a s tou neuvěřitelnou touhou v břiše. Odzátkoval láhev a bez přemýšlení si ji přitiskl k ústům. Ach, ano, cítil horko… rozlévající se žár, který ho nutil zapomenout na šampaňské, zapomenout na večeři, zapomenout na všechno a nechal jím řídit své kroky ke křeslu, ve kterém seděl Severus, a díval se do své sklenice, vzít mu ji z ruky, ignorovat zaskočení v temných očích, pak mu sednout do klína a obejmout pažemi štíhlá ramena, a přitisknout se k němu celým tělem. Celým chvějícím se, toužícím tělem.