DI 44/1

 

DI - kapitola 44. - část I.

Zpátky do školy

Zimní prázdniny skončily a požehnané ticho hradu vyplnily vzrušené hlasy stovek studentů, kteří hradní zdi znovu oživily mladistvou živostí a teplem. Harry byl rád, že měl zase možnost vidět Rona a Hermionu, ale na druhou stranu cítil ohromnou lítost, že už se nebude moct se Severusem tak často vidět. A nebude moct zůstávat přes noc. Hlavně právě teď, když už k tomu konečně dostal povelení. A když to mezi nimi vypadalo tak dobře.

Zbývali jim jenom tresty. Tři hodiny, dvakrát v týdnu. Bylo to málo. Moc málo, uvědomil si s bolestí u srdce. No, a pak tu byla náhodná setkání, během kterých - jak řekl svým přátelům - sedával v Komnatě nejvyšší potřeby, aby mohl přemýšlet a byl sám. Ale taková výmluva byla jen nejkrajnější možností, protože teď měl za sebou vlastně dva týdny plné 'přemýšlení o samotě'. Ne, bude muset vymyslet něco jiného.

Jeho přátelé, a zvláště Ron - mu měli tolik co říct, že měl Harry tušení, že už nikdy neuvidí svůj polštář. Nakonec se mu podařilo skončit Ronovi do řeči, když se ho Hermiona zeptala, jaké měl Vánoce.

"Skvělé!" Odpověděl radostně, byla to přece pravda. "Myslím tím, samozřejmě, že s vámi by byly tisíckrát lepší," opravil se rychle, když viděl zaskočené pohledy svých přátel. "ale vážně byly fajn. Strávil jsem hodně času s Hagridem nebo na toulkách, a hodně jsem se učil." Po tomto vyznání se Hermiona pyšně usmála a Ron se ušklíbl a nevěřícně zavrtěl hlavou, jako kdyby něco takového, jako učit se o prázdninách, bylo pro něj stejně abstraktním pojetím jako nedojedené jídlo. "Och, no a setkával jsem se s Lunou, protože ona také zůstala v Bradavicích."

"Luna?" Hermiona se na něj překvapeně podívala.

"Jo, vážně. Neptal jsem se, proč zůstala, ale bylo hezké tady mít alespoň jednu známou tvář. Takže, jak vidíte, necítil jsem se osaměle." Usmál se Harry. "A jsem rád, že jste se na svátky s rodinami dobře bavili. Asi jsem toho hodně zameškal?"

Ron ožil, když viděl, že má šanci pokračovat ve vyprávění.

"Harry, můžeš jen litovat, že jsi s námi nebyl! Mamka upekla tuny sušenek! Asi jsi od ní dostal balíček." Harry přikývl a matně si vzpomněl na krabici cukroví od paní Weasleyové, která byla kdesi pod postelí. Úplně na ní zapomněl. "Fred a George ozdobili stromek bombami hnojůvkami. Škoda, že si neviděl, jak mamka vybuchla, když díky nim vylila vánoční polívku. Přišli i Bill a Fleur. A dokonce Charlie. Přivezl nám spoustu dračích kožených rukavic. Vzal jsem ti jeden pár, mamka na tom trvala. Neuvěříš tomu, co jsem dostal od Billa…" Blábolil Ron, nakláněl se k Harrymu se zářícíma očima a zčervenalými tvářemi. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní malou trubičku o délce jedné třetiny brku, vyrobenou z černého kamene a ozdobenou čímsi, co vypadalo jako mléčně bílé, malé tesáky.

"Co to je?" Zeptal se Harry, když mu Ron položil předmět do dlaně. Byl docela těžký.

"Nejnovější vynález. Podívej." Vzal předmět dvěma prsty a druhou rukou stiskl dřevěný výčnělek, který vyčníval na jedné straně trubičky. Pustil ho a, k Harrymu úžasu, se z malého předmětu vysunula Ronova hůlka, dlouhá okolo třiceti pěti centimetrů, v neporušeném stavu. "Úžasný, co?" Zeptal se Ron, když viděl obdivný pohled svého přítele. "Ještě nejsou na trhu. Objeví se až za měsíc. Funguje to podobně jako ten stan, ve kterém jsme byli během Mistrovství světa ve Famfrpálu. Všude se vejde a chození s tím je o mnoho příjemnější, než s tím dlouhým klackem, který dře do kůže," zakončil Ron, vsunul hůlku zpět a zasunul si ji do kapsy.

"Ale pochybuji, že to bude tak výhodné, když budeš náhle napaden a budeš muset rychle ten 'dlouhý klacek' vytáhnout, aby ses bránil," odfrkla si Hermiona, která seděla vedle nich na zemi před krbem společenské místnosti, kterou vyplňovaly hlasy studentů, jenž si vyprávěli, co se stalo během jejich prázdnin.

"Pche, prostě se bojíš jakýchkoliv novinek," odvětil Ron a dával najevo lehké podráždění, ale bez obvyklého hněvu.

"Ne, prostě jen myslím prakticky," odpověděla dívka a shovívavě se usmála. "Na rozdíl od tebe."

"Já taky myslím prakticky. Přece to může ulehčit život všem čarodějům a čarodějkám. Už nebudou mít problém s tím, kde, k čertu, v úzkých šatech najít nějaké místo, kde by mohly uchytit hůlku. Tenhle malý zázrak se vejde do každé kabelky. Dokonce i té nejmenší."

Hermiona zčervenala a vypadala, jako by měla vybuchnout, ale místo toho… vyprskla smíchy.

"Och, Rone, měl bys pracovat v reklamním oddělení," chichotala se a Ron zrudnul.

Harry je pozoroval s čím dál tím větším zadumáním, a cítil příjemné teplo u srdce, když mohl slyšet jejich smích. Zase byli spolu. Byla pravda, že je musel podvádět a necítil se díky tomu příjemně, ale byli to jeho nejlepší přátelé a nedokázal si představit, že by je měl kdykoliv ztratit.

"To si nemyslím, Hermiono. Radši bych sám vymýšlel takové předměty," poklepal si kapsu. "Dělat něco, co by usnadnilo lidem práci. Něco, co by mohlo být užitečné."

Dívka se přestala smát a teď se na něj dívala lesklýma, oříškovýma očima.

"Ach, Rone…" zašeptala a naklonila se dopředu, aby ho políbila měkkými rty na jeho zaskočená ústa. Rudovlasec vzplál ohnivým ruměncem.

Harry se na ně díval široce otevřenýma očima.

No, to bylo trochu… překvapivé. Pravda, viděl je líbat se o vánočním večírku v Prasinkách, nicméně mezi opileckým muchlováním a polibkem před všemi nebelvírskými byl obrovský rozdíl a Harry měl nepříjemný pocit, že mu cosi uniklo.

"Ehm…" Ozval se nakonec, aniž by věděl, co chce říct, dokud se od sebe ti dva neodtrhli. "Já… myslím… že mi něco uniklo," zamumlal a díval se z jednoho na druhého, mrkajíc.

Hermiona pohlédla na Rona a usmála se. Vypadal trochu rozpačitě.

"Harry, my…" Začal Ron nejistě.

"…jsme spolu," dokončila nebelvírka.

"No, to jsem si všimnul," řekl Harry. Nechtěl, aby to vyznělo tak ostře, když uviděl jejich vyplašené pohledy. "Ale… jak? Vždycky jste se hašteřili."

"No, nebylo to tak snadné," řekla Hermiona tiše, a kousala si rty. "Prostě… jednou si uvědomíš, že osoba, která v tobě vzbuzuje největší emoce, je člověk, bez kterého si nedokážeš představit žít. A zjistíš, že to, co tě dráždí, je to, co na něm miluješ. Že ty hádky a hašteření byly opravdovým znamením ohromného emocionálního zapojení."

Harry se na ni díval s otevřenými ústy. Podíval se na Rona pro potvrzení.

"Je to pravda, kámo. Jak jsem se tenkrát opil, tak najednou… jakoby… jakoby se ve mně něco otevřelo a… no víš." Nejistě se zadíval na Hermionu. Vypadal, jako by se omlouval za své pocity a Harry se náhle cítil velmi hloupě.

Přece mají právo být spolu. Mají právo být šťastní. Proč tedy cítil v srdci takový divný tlak? On sám povzbuzoval Rona, sám ho tlačil k tomu, aby během té párty něco udělal. Ale tehdy si nikdy nepomyslel, že by to mohlo přejít v něco hlubšího. Že jeho nejlepší přátele mu náhle oznámí, že jsou… pár. Že nyní budou žít ve společném světě, do kterého on nebude mít přístup. Že budou sdílet cosi, co on s nimi sdílet nemůže. Do téhle chvíle dělali všechno společně. A od teď budou některé věci dělat sami.

Věděl, že ten pocit vyloučení je iracionální, že on sám má tajemství, ale nedokázal se toho stisku zbavit. Měl pocit, jako by určitá fáze jeho života skončila. A cítil se díky tomu velmi, velmi špatně.

"To… je skvělé," odtušil nakonec a vnutil si na tvář úsměv.

"Omlouvám se, že ti to říkáme až teď, ale stalo se to během Vánoc," řekla Hermiona a dívala se na něj s úzkostí.

"Trávili jste spolu Vánoce?"

"Ne celé. Přijela jsem na Boží hod," vysvětlila rychle dívka, jako by se pokoušela omluvit za něco špatného.

"V tom případě bylo dobře, že jsem nepřekážel," řekl Harry a v mysli se proklínal za svůj hořký tón.

"Och. Harry, přeci víš, že jsme vážně chtěli, abys…"

"No tak, Hermiono. Vím, že jste byli s mojí nepřítomností v pohodě. Mohli jste být jen spolu."

Dívka protočila očima.

"Přestaň říkat takové nerozumné řeči. Přece jsme stále přátelé. Nechceme tě najednou opustit, jestli jde o tohle," řekla ostře a dívala se mu přímo do očí. Ron nic neříkal, byl výrazně zaskočen a ohromen celou situací.

"Promiň, já… nevadí. To…. Jsem rád, že jste spolu. To je všechno," zamumlal a vpíjel zrak do vzoru na koberci.

"V tom případě to ukazuješ dost divně," odpověděla tiše Hermiona, ačkoliv v jejím hlase znělo lehké podráždění.

"Přeci i ty máš dívku, o které nám nechceš říct," ozval se náhle Ron. "My alespoň nelžeme."

"Rone!" Plísnila ho Hermiona.

"No co? Sama jsi říkala, že je to pravděpodobně důvod, proč občas zmizí a chodí s hlavou v oblacích. A pak nám ta Anastasie řekla o té dívce ze Zmijozelu a…"

"Nebudu vám tu nic vysvětlovat!" Zavrčel Harry a vyskočil z pohovky.

"Harry!" Dívka se snažila ještě zachránit situaci, ale Ronova slova naplnila pohár po okraj.

"Jdu do ložnice," řekl a bez čekání na odpověď vyběhl po schodech nahoru. Svalil se na postel a díval se do stropu.

Takhle si nepředstavoval jejich návrat. Věděl, že se neměl takhle chovat, ale nemohl si pomoct, cítil se tak… zrazený. Vyloučený. Odehnaný.

Možná to byla jen obranná reakce. Sám měl tajemství, které před nimi ukrýval. Byl naštvaný, že to musí dělat, že jim nemůže povědět pravdu. A nakonec hledal něco, co by i je postavilo do špatného světla, v jakém byl on sám. Vybíjel si na nich to, že před nimi sám musí ukrývat pravdu.

Leč Harry si to nepřiznával. Cítil jen nevysvětlitelný vztek.

Mírný pohyb u vedlejšího lůžka mu dal na vědomí, že tu není sám.

"Neville? Co ty tu děláš? Proč nejsi dole?"

Za závěsem vykoukla bledá, baculatá tvář nebelvíra.

"Och, ahoj Harry." Usmál se lehce. "Já… je tam moc lidí. A stejně mi nikdo nevěnuje pozornost. A tady je alespoň ticho."

Harry najednou pocítil úder smutku skrývající se na té kulaté tváři, jehož osamělost bila do očí. V podstatě, kromě něho, Hermiony, Rona, Ginny a Luny, chlapec neměl žádné přátele. Ne, že by jich Harry měl víc, ale Neville jim nikdy nebyl blízko. Vždycky byl bokem, vždy odsunutý, vždycky horší - pomyslel si Harry s hanbou. Když tam byli ještě Seamus s Deanem, o volných chvílích se všichni skvěle bavili, ale od doby, co s nimi Harry nemluvil, a oni se přestěhovali do jiné ložnice, počet Nevillových bližších se ještě zmenšil. Protože se rozhodl být věrný Harrymu. A on si ho stěží všímal. Najednou se cítil jako ten nejhorší, nevděčný blbec.

Slezl z postele a usadil se vedle zaskočeného nebelvíra.

"Jaké jsi měl prázdniny?" Zeptal se a povzbudivě se usmál.

"Uh… d-dobré," zamumlal chlapec. "Strávil jsem je s babičkou. Jako obvykle."

Ano, přece Neville taky neměl rodiče. Okouzlující babička, ostrá jako břitva, byla jeho jedinou rodinou. V tomto ohledu na tom byli podobně. Nejen v tomhle.

"Och…" řekl náhle Nebelvír a jeho oči se rozšířily, jako by si na něco vzpomněl. Na něco velmi, velmi důležitého. "Harry, víš, musím ti něco říct. Já… během svátků jsem byl u Svatého Munga navštívit někoho… z rodiny. A neuvěříš, koho jsem tam uviděl!" Neville se na něho díval blyštícíma, široce otevřenýma očima. Harry pokrčil rameny a zakroutil hlavou, nemajíc ponětí, koho tam Neville mohl potkat. "Malfoye!"

Chlapec náhle pocítil, jak mu jeho žaludek vyskočil do krku a jeho srdce začalo téměř stepovat.

"Myslíš to vážně?" Vypustil nakonec.

Neville energicky přikývl.

"Byl v izolaci. Viděl jsem ho jen na chvíli, protože mě volala babička, abych si pospíšil. Zastavil jsem se, abych si zavázal tkaničku, a v tu chvíli jeden z léčitelů vešel do pokoje vedle, a já jsem bokem uviděl blonďatou hlavu, a když jsem se otočil, ukázalo se, že je to Malfoy! Popošel jsem blíž a podíval se přes sklo. Říkám ti, byl to on. Ležel tam a vypadal, jako by nežil."

Harry se zamračil.

"Jak to?"

"No… teda, měl otevřené oči a pravděpodobně dýchal, ale zíral jenom do stropu a vůbec se nepohnul. Když mu léčitel dával lektvar, musel mu ho donést a vlít mu ho do úst, protože se choval a vypadal jako hadrová panenka. Vůbec nereagoval. Kdyby nebylo těch vlasů, nikdy bych ho nepoznal. Byl tak hubený, až mu byly vidět žíly a dokonce vyčnívající kosti. A měl taky dlouhé, rovné vlasy. Bylo to děsivé. Co si myslíš, Harry, že se mu stalo?"

Chlapec zavrtěl hlavou a poslouchal svého přítele s narůstající nedůvěrou. Prostě nemohl a nedokázal tomu uvěřit.

Malfoy jako vegetující rostlina zamknutý u svatého Munga? To přece bylo…

"Hrozné," hlesl a chvíli mu trvalo uvědomit si, že to řekl nahlas. Pokrčil rameny, a otřásl se. "Nemám ponětí, co se mu stalo."

"Myslím… všichni říkají, že to byl on, kdo tě tehdy napadl, a pak zmizel a…"

Harry se na nebelvíra ostře podíval.

"Nemyslíš si, že jsem to udělal já?"

"Ne, ne, ne. Samozřejmě, že ne," odpověděl Neville rychle, a mával rukama. "Ale celá ta věc je tak… divná."

"Hmm," zamumlal chlapec a ponořil se do vlastních myšlenek.

"Jo, a ještě jedna věc," řekl pomalu Neville a vzpomínal na detaily. "Každou chvíli Malfoy otevíral ústa, jako by křičel nebo něco takového, ale pravděpodobně na sobě měl tišící kouzlo, protože nebylo nic slyšet."

Harry se zamračil. Celá ta věc byla děsivá. Musí o tom hned říct Ronovi a Hermioně!

Ale počkat… přeci je na ně naštvaný. No, v tomhle případě se bude muset 'odnaštvat'. A to rychle, protože tyhle nové informace mu sžíraly vnitřnosti a věděl, že je neudrží pro sebe příliš dlouho.

***

Když mrazivé, pondělní ráno zavítalo přes okna a zdi školy, někteří studenti měli vážné problémy s probuzením se a dojitím na snídani. Po téměř dvou týdnech spaní do nepřirozeně pozdních hodin, se Bradavické budíky zdály vynálezem Toho, jehož jméno se neříká.

Ron se nakláněl nad stolem ve Velké Síni a snažil se zadržet zívnutí.

"Za co jsem si to zasloužil?" zamumlal, zatřásl hlavou a ospale mžoural očima. "Přece je stále ještě noc."

"Přestaň sténat," plísnila ho Hermiona, naložila si na talíř salát z rajčat a nalila si do šálku horký čaj s mlékem.

"Na dvoře je stále ještě tma!" řekl Ron, jako by to byl důkaz jeho rozpoložení.

"Večer, když sedíš do pozdních hodin a hraješ vybuchujícího Petra, je taky tma a to ti nevadí."

Ron otevřel ústa, aby odpověděl, ale po chvíli je znovu zavřel a podíval se na Harryho sedícího vedle něj.

"Harry, řekni jí něco."

Chlapec polkl sousto a zamrkal.

"Je to tvoje holka. Nemůžu zasahovat do vašeho vztahu."

Hermiona protočila oči. Harry pokrčil rameny a usmál se pod nosem.

Sice se s nimi včera usmířil, když sešel dolů a omluvil se, že se choval jako blbec, ale hněv a rozčarování mu stále kolovaly v žilách a nechtěly zmizet. Přinejmenším na ně může být občas kousavý.

Včera, když většina studentů už šla spát, a ve společenské místnosti zůstali už jen ti nejvytrvalejší, jim Harry vypověděl o tom, co se dozvěděl od Nevilla. Hermiona byla vystrašená, a Ron zaskočený. A nadšený.

"Ha! Dobře mu tak, fretce. Má to, co si zasloužil."

"Rone!" Nebelvírka se na něco podívala s pohoršením v oříškových očích.

"No co, je to pravda. Chtěl Harryho zabít. Ten bastard má štěstí, že přinejmenším žije."

"Nenazýval bych to životem," zamumlal Harry.

"Správně. Je to hrozné, a ty si z toho děláš srandu, Rone."

"Nedělám. Prostě si myslím, že je to spravedlivý trest za to, co udělal Harrymu."

"Nikdo si nezaslouží něco takového, Rone," pověděla vážně Hermiona. "Lidi dělají různé věci, ale musí se jim dát šance je napravit, a ne je odsoudit k osudu, který nemohou už nikdy změnit. To… to je… barbarství."

Ron se zamračil.

"Nesouhlasím," zabručel. "Podívej se na Snapea." Harry pocítil, jak mu při jeho zmínce něco sevřelo žaludek. "Zabil tolik lidí, když sloužil Ty víš komu. Dostal druhou šanci a co teď dělá? Utlačuje nás a zastrašuje. Když už nemůže mučit, vybijí si to na nás."

"Rone, přestaň už," řekla Hermiona.

"Lidi se nemění. Neměli by dostávat druhé šance."

Harry polkl. Vážně se mu nelíbil tenhle směr jejich rozhovoru.

"Tvůj příklad je idiotský," pověděla Hermiona. "Kromě toho, profesor Snape je na naší straně, což už nejednou dokázal. A bez ohledu na to, jestli ho máš rád nebo ne. Nemůžeš si plést charakter člověka s jeho činy."

Ron si mumlal cosi pod nosem, ale nesnažil se dál hádat. Pokud se Hermiona domnívala, že má v něčem pravdu, nebylo ji možné přesvědčit o tom, že se mýlí.

"A mimo to, nemluvíme o Snapeovi, ale o Malfoyovi," vložil se do toho Harry a snažil se změnit téma.

"Co myslíš? Kdo mohl udělat něco tak krutého?" Zamyslela se nebelvírka. Podívala se na své přátele, kteří ji v odpověď věnovali jen pokrčení ramen.

Harry o tom už přemýšlel. A musel přiznat, že měl podezření…

"Brumbál odpadá. Celkově si nemyslím, že by to byl někdo z učitelů," řekla Hermiona vážně. "Neumím si představit, že by kterýkoliv z nich mohl dovézt studenta do takového stavu."

"Možná sám Vy víte kdo?" zeptal se náhle Ron. Hermiona a Harry se na něj překvapeně podívali. "No co? Možná, že Malfoy udělal něco, co neměl? Nevím. Možná chtěl zabít Harryho a Vy víte kdo se naštval, protože to chtěl udělat sám."

Nebelvírka vypadala, jako by tu možnost skutečně promýšlela.

"A co se stalo s Crabbem a Goylem?" Zeptal se náhle Harry. "A co dělal ve škole Lucius Malfoy?"

Ron se zamyslel.

"Možná… nevím. Možná se naštval na Brumbála, že vyhodil Malfoye ze školy a proto ho dostal Ty víš kdo?"

"Rone, to, co říkáš, má možná smysl," řekla pomalu Hermiona. "A o Crabbeovi a Goylovi víme jen to, že je vyhodili ze školy. Myslíte, že je potkal stejný osud, jako Draca?"

"Podle mě je dobře, že zmizeli a je mi jedno, co se s nimi stalo. Ať už si myslíš cokoliv, Hermiono," řekl po několika okamžicích Ron, a podíval se na Harryho, jako kdyby si u něj hledal potvrzení.

"Jasně," zamumlal chlapec. Dívka jim věnovala znechucený pohled.

"Jste oba stejní," řekla. "Jdu spát." Po těchto slovech vstala a zamyšleným krokem vyšla po schodech a zamířila k ložnicím děvčat.

"Někdy se divím, co se mi na ní líbí," zamumlal Ron a podíval se na Harryho, který v odpověď jen pokrčil rameny.

Tenhle rozhovor vedli včera. V každém případě, jediné co vyvodili, byly spekulace.