DI 45/1

 

DI - kapitola 45. - část I.

Ochránce

První dva dny školy se studentům, odvyklí od učení, zdáli neobyčejně dlouhé. Dokonce i praktické hodiny od nich vyžadovaly více soustředění než obvykle. Teorii by i během roku prospali, pokud by byla taková možnost, tedy samozřejmě mimo hodin se Snapem nebo s McGonagallovou.

Protiva měl znovu celý zástup studentů k trápení a Filch mohl konečně potrestat několik nešťastných osob za zločiny typu 'zablácené chodby' anebo 'příliš hlasitý smích', a dal tím opět najevo svou chorobnou frustraci. Skoro bezhlavý Nick se chlubil všem studentům, které potkal, že Klub Bezhlavých ho stále nechtěl přijmout do svých řad a tak si během prázdnin založil svůj vlastní Klub Skoro Bezhlavých a pozval do nich všechny, kteří zamýšleli v nejbližší době, čili v příštích sto letech, ne úplně se zbavit vlastní hlavy a nabízel jim rady ve stylu 'jak si odtít hlavu, ale nezajít příliš daleko' anebo 'jak neztratit hlavu v pěti krocích'. Prozatím se do klubu zapsal jenom Neville Longbottom, který si myslel, že by při svém štěstí měl být na takovou situaci připraven.

Jediná osoba, která na hodinách tvrdě pracovala už od začátku, byla samozřejmě Hermiona a už v těch prvních dvou dnech získala Nebelvíru téměř třicet bodů. Naneštěstí, celý zbytek Nebelvíru ztratil úplně stejný počet, což vyrovnalo balanci a zůstali na nule.

Když polovina školy, a zejména mladší ročníky, vyšla v pondělní večer na školní dvůr osvětlený pochodněmi, jiskřícími ve sněhové pokrývce a radovala se z nového nánosu sněhu, Harry se vydal na trest do sklepení. Bitvy ve sněhu byly jednou z věcí, kterou v Bradavicích miloval nejvíc, nicméně ne tolik jako chuť a vůni Snapeova penisu. Mistr Lektvarů splnil svůj slib, a když Harry vešel do obývacího pokoje, byl přivítán slovy "Na kolena", a celý zbytek večera měl rozmazaný před očima rychlostí, s jakou se mu Severus vrazil do úst a spermatem, které několikrát pokropilo celé jeho brýle. Naštěstí mu za to Snape neodebral body…

Když se vrátil do Nebelvírské věže, byl přivítán soucitnými pohledy svých přátel, které říkaly: 'Skvěle jsme se bavili, a ty ne, och, jak nás to mrzí, Harry…', byli zrudlí od smíchu a on jim chtěl jen říct, že to bylo právě naopak. Žádná, dokonce největší a nejšílenější sněhová bitka se nemohla rovnat tomu, co právě ochutnal.

Toho večera ještě nějakou dobu nemohl usnout, vzpomínal na každý detail svého trestu a po nějaké chvíli vytáhl Pobertův plánek zpod polštáře, aby zjistil, co teď Severus dělá. Neviděl ho ani v kabinetu, ani v obýváku, ani v ložnici. Nebyl také ani v koupelně. Předpokládal, že pravděpodobně znovu sedí ve své laboratoři a vaří jakési komplikované lektvary. Už se chystal mapu zavřít, když postřehl pohyb v samém rohu listu. Stačil jeden pohled, aby mu srdce zamrzlo.

Chodbou vedoucí ze sklepení k východu z hradu šli Severus a… Nott.

Znovu!

Harry pocítil, jak nepokoj a úzkost zaplavují jeho žaludek jako kyselina.

Klid, jen klid. Severus mu řekl, že dává Nottovi soukromé lekce.

Ale, k čertu, uprostřed noci a mimo hrad? Protože oba jasně směřovali k samému okraji mapy, k části brány Bradavic, na kterou už mapa nedosáhla.

A možná… možná, že jdou oba na nějaké setkání Smrtijedů? Celkově by se nedivil, kdyby Nottův otec vyhnal svého syna do Voldemortovi služby.

Ne! Věří Snapeovi! Určitě je to jen to. Buď, anebo to. Určitě je všechno v pořádku. Musí být! A pokud se ukáže, že není, tak… tak on už s tím něco udělá! Ano, přesně tak!

A Nott bude litovat, že se narodil!

***

Středa přešla o něco rychleji. Tonksová jim ukázala několik málo kouzel, která zablokovala ty 'zlé', a v Bylinkářství prořezávali Tentakuli, což se ukázalo být naprostou výzvou a na oběd šli unavení, zpocení a pokousaní. Kouzelné formule se ukázaly rovněž vyčerpávající, poněvadž profesor Kratiknot jim nakázal udělat Kouzlo Ledového Ohně, a skončilo to tím, že si Neville podpálil hábit, Seamus obočí a Levandule Brownová spálila Hermioně konečky vlasů.

Po všech hodinách byli tak vyřízení, že sotva došli do své věže. Harry jen snil o tom, že by se odporoučel do postele, ale čekal ho další trest se Snapem. Nešlo o to, že by nechtěl jít, protože on po ničem jiném netoužil, ale cítil se opravdu vyčerpaný. Když většina studentů prolezla přes díru v portrétu a Harry, Ron a Hermiona rovněž vkročili do společenské místnosti, zaskočil je malý dav před krbem.

"…přece víš, že je Snape strašný kretén. Neboj se. Určitě to všechno skončí dobře."

"Přesně. Má jen špatnou náladu. Neměl by ses bát toho přerostlého netopýra!"

Harry, Ron i Hermiona se po sobě podívali a popošli blíž, aby se dozvěděli, o co jde.

Polovina pátého ročníku obklopovala Colina Creeveyho, sedícího na gauči, který měl skloněnou hlavu a vypadal opravdu deprimovaně. Ginny seděla vedle něj, očividně se ho snažila povzbudit.

"Co se stalo?" Zeptal se Ron a podíval se na svou sestru. Colin zvedl na chvíli hlavu a Harry spatřil, že má červené oči.

"Ten zkurvysyn Snape vyhodil Colina z hodiny a řekl mu, aby mu už nikdy nechodil na oči," řekla Ginny se zlostí v hlase.

Harry vyvalil oči.

"Co? Proč?" Zeptal se a viditelně se otřásl. Snape vždy všem vyhrožoval, že je vyhodí z hodin, ale splnil to jen vzácně a vždy to byly jen jednorázové incidenty.

"Já…" zamumlal Colin a popotáhl. "…měli jsme vařit Bezesný spánek, no a já jsem spletl přísadu a… všechno vybouchlo a…" Hlas se mu zlomil a už dál nedokázal mluvit.

"A polovina našeho ročníku skončila na ošetřovně s popáleninami," dodala suše Ginny, a když viděla, že se Colinovi rty znovu začínají chvět, dodala. "Nikdo netvrdí, že to byla tvoje vina, Coline! Každý má právo se zmýlit! Koneckonců, nehody se stávají velmi často. A Snape je učitel a měl by to chápat, a ne tvrdit, že jsi 'největší imbecil, kterého škola viděla, hned po Longbottomovi'," řekla Ginny a napodobila učitelův tón.

"Je to mastný parchant! Kéž by mu nějaký lektvar vybuchnul přímo obličeje! Možná by pak byl míň šeredný," zavrčel Ron. "Neboj se, Coline, mě takové věci Snape říká na každé druhé hodině."

Colin popotáhl.

"To nebylo všechno, co řekl…"

"Snape se choval ještě hůř než obvykle, jako kdyby ho někdo pořádně nakrknul," zamumlala Ginny. "Vypadal tak celou hodinu a odebral nám přec čtyřicet bodů. Za nic. A pak, když Colin vyhodil svůj kotlík…" Dívka se soustředěně podívala na svého přítele.

"Řekl, že jestli jsem tak slepý, že nedokážu rozlišit červený prášek exkrementů Zvilikika od žlutého prášku sušených vajec Mantichor, tak si mám jít půjčit brýle od Pottere a…"

Harrymu spadla čelist.

"…a že už mě víc nechce vidět na svých hodinách, a jestli chci, tak se můžu zabít sám a všichni si pak oddechnou úlevou," zakončil Colin a deprimovaně si povzdechl.

"McGonagallová se za tebe jistě postaví," pověděla Hermiona. "Snape nemůže vyloučit studenty ze svých hodin."

Ron se podíval na Harryho, stojící vedle něj a poplácal ho po rameni.

"A ty máš za chvíli s tím bastardem trest. Drž se Harry, budeme na tebe myslet. Doufám, že z toho vyjdeš celý."

Harry přikývl, byl příliš šokovaný těmi všemi odhaleními, než aby odpověděl. Jestliže byl dnes Snape v tak špatné náladě, skutečně se začal obávat trestu. Přeci ho znal a věděl, jaký dokáže být nepředvídatelný.

Zřejmě tento večer nebude tak příjemný, jak si myslel…

Po večeři, na které se Severus neobjevil, opustil Velký sál, doprovázený soucitnými pohledy Rona, Hermiony a několika mladšími Nebelvíry, a zamířil přímo do sklepení.

No, je lepší to mít za sebou. Možná to nebude tak zlé. Možná, že se na něj Severus bude jen mračit a vyhodí ho ze dveří, protože nebude mít zájem o jeho společnost.

Když se zastavil před dveřmi do jeho kabinetu, cítil, jak prudce mu bije srdce. Nešlo o to, že by se bál Severuse. Šlo o tom, že se bál jeho… nálady. A v podstatě toho, co mu může udělat.

Zhluboka se několikrát nadechl a snažil se rozptýlit hustou mlhu strachu, která se mu usadila v žaludku, a pak se dotkl dveří. Přešel přes kabinet, znovu se zastavil a přemýšlel, zda by nebylo lepší se vrátit, dokud má ještě možnost. Protože pak už možná nebude moct.

Třetí ročník Nebelvíru, který s ním dnes měl rovněž hodinu, potvrdil, že se Snape choval o mnoho hůř než obvykle. A teď tu Harry stál před dveřmi do jeho komnat a cítil se tak, jako by měl vejít do jeskyně lva. Anebo spíš hada.

Ne, přeci je to Severus. Nic mu neudělá, i když má dnes opravdu špatnou náladu. Že? Že?

Zavřel oči, ještě několikrát se nadechl, aby si dodal odvahy a vešel.

Dobře, udělal dva kroky a nezasáhla ho ještě žádná kletba, ani neskončil na zemi. To bylo dobré.

Rozhlédl se po setmělém obývacím pokoji a spatřil Severuse, stojícího k němu zády a dělající cosi u baru.

"D-dobrý v-večer, S-Severusi," zamumlal tiše a zavřel za sebou dveře.

Muž se neotočil, jen odpověděl:

"Sedni si. Co budeš pít?"

"Já…" začal nejistě, nevědíc, co říct. "Chci říct… jestli dnes nemáš chuť, nemusím tu být. Můžeme trest přeložit na ráno."

Snape se k němu otočil a změřil si ho podezíravým pohledem.

"A můžeš mi říct, proč bychom to měli dělat?"

V ruce držel prázdnou sklenku. Nevypadal, jako by ji hodlal hodit po Harrym. Vypadal, jako někdo, kdo ji chtěl naplnit a podat mu ji. Vypadal tak… normálně.

"Ee… protože jsem si myslel… jestli na mě nemáš náladu, mohu jít a vrátit se ráno. Žádný problém."

Severus přimhouřil oči.

"Co to má znamenat, Pottere?"

"Nic, vůbec nic… jen… nic." Odpověděl rychle Harry, spadl do křesla a opřel si hlavu o opěradlo. "A já... e… poprosím tě o vodu."

"Vodu?" Uslyšel mužův zaskočený hlas.

"Ano, protože nějak nemám chuť na alkohol, protože… ee…" Bych mohl být příliš opilý, abych se mohl bránit. "…protože si chci dneska udělat ještě úkoly."

Naštěstí to Snape nekomentoval. Po chvíli postavil před Harryho sklenku průzračné tekutiny a sám se usadil na druhé straně stolku. Chlapec popadl sklenici a vypil polovinu. Odstavil ji na stolek a olízl si rty.

"Takže já… můžu…" dusil se, cítil na sobě mužův pohled, ač Harry stále neodvrátil hlavu od krbu.

"Pottere… nemyslel jsem si, že to kdy povím, ale chováš se ještě divněji než obvykle."

Harry zamrkal a podíval se na Severuse. Ten se na něj díval klidně, ale jednoznačně zaskočeně. Nevypadal, jako by měl v plánu ho rozsápat. V ruce držel sklenku whisky.

"Promiň, měl jsem trochu těžký den," řekl Harry ostražitě.

"To tě nadbytek výuky znavil tak rychle?" Zeptal se muž a chlapec v jeho koutcích úst uviděl zachvění křivého úsměvu.

Snape s ním žertoval. Vážně někdo, kdo je naštvaný na celý svět, dokáže vést takovéhle řeči?

Čím déle ho Harry pozoroval, tím víc ho překvapilo, že Severusův humor není hraný. Právě naopak. Tento objev ho trochu vyhodil z rovnováhy.

"Sám bys byl unavený, kdybys musel válčit s větvemi Tentakule," odpověděl tiše, čekajíc na reakci.

Snape si posunul sklenici ke rtům a podíval se na jeho poškrábané ruce.

"Nejlepší způsob jak na Tentakule je Immobilus. Příště na ni prostě vrhni kouzlo."

Teď, když to muž zmínil, zdálo se to očividné.

"To mě nenapadlo," zamumlal Harry a rozhodl si to zapamatovat.

Snape pevně sevřel rty, jako by se snažil to nekomentovat.

Harry byl čím dál víc překvapenější. Snape byl na něho viditelně milý. To zcela změnilo podstatu věci. Zapadl hlouběji do křesla a uvolnil se. Možná, že nebude moc riskovat, když se prostě… zeptá.

"A jaký byl tvůj den?"

Pravděpodobně ho zradil hlas, poněvadž Severus na něj prudce pohlédl a řekl:

"Ach, tak o to tu jde."

Harry se lehce začervenal.

"No, Pottere… jak jsi jistě slyšel, ten tupohlavec dnes způsobil neuvěřitelný bordel, a zbytek tupohlavců nedělilo málo od následování jeho chyby. Neexistuje zákon, který mi brání v zacházení s takovými jedinci tak, jak si zasluhují."

"Ale… ale vyhodil si Colina z hodiny," řekl tiše Harry a díval se přímo do černých, zúžených očí. "Proč?"

"Úroveň jeho idiotství překročila přijatelnou normu a z tohoto důvodu musel opustit mojí třídu," odpověděl věcně Snape a znovu se napil.

Harry se zamračil.

"A… chci říct… co se vlastně stalo? Protože si byl dnes naštvaný celý den. Na všechno a všechny. A myslel jsem, že se možná něco..."

"Intenzita imbecility v této škole mě prostě občas vyvede z rovnováhy," přerušil ho muž. "Ale nevidím důvod, proč by ses o to měl starat. Nemá to s tebou vůbec nic společného."

Harrymu pomalu začalo všechno docházet.

"A… teď už nejsi naštvaný? Na nic?"

Snape mu poslal zadumaný pohled.

"A proč bych měl být?"

"Já jen…"

"Nechceš mi říct, že ses bál ke mně přijít ze strachu, že tě pokoušu, že?"

Harry se mírně usmál a cítil se opravdu hloupě.

"No, když jsem slyšel, v jaké jsi náladě, myslel jsem si, že na mě budeš taky… nepříjemný."

Severusovo obočí se zvedlo.

"A byl jsem?"

"Ne."

"Takže?"

Harry v té otázce vycítil několik různých emocí, ale nedokázal je pojmenovat, ani identifikovat. Věděl jen, že se cítí jako blázen. Přeci od chvíle kdy vstoupil, mu Severus nedal najevo ani na jednu vteřinu, že by měl špatnou náladu. Celou dobu se choval naprosto normálně a mohl by se dokonce pokusit říct, že laskavě a Harry do teď čekal na jakousi ránu, jako by mu vůbec nedůvěřoval.

"Promiň, bylo to hloupé. Nevím, proč jsem si to myslel," řekl tiše s pokáním v hlase.

Severus ho chvíli zamyšleně pozoroval.

"Pottere…" začal pomalu, jako by chtěl, aby Harry rozuměl každému slovu. "…musíš pochopit, že to, co se děje tam, venku… nemá vliv na to, co je zde. Jestli budu mít špatný den a zakleju polovinu školy, tak to neznamená, že… budu taky vzteklý na tebe. Tedy, pokud mi nedáš důvod," dodal muž a tentokrát se na jeho tváři opravdu objevil křivý úsměv.

Harry rozuměl. Tohle stačilo k tomu, aby měl celý zbytek večera dobrou náladu.

Mluvili ještě o mnoha jiných věcech, Snape dal Harrymu několik knih, které se mu budou hodit při vypracování úlohy na páteční Lektvary, a dokonce označil nejdůležitější pasáže.

Ve skutečnosti se během celého trestu objevil jen jeden nervový incident. Když Severus vešel do svého kabinetu a vrátil se s několika pergameny, které hodil Harrymu do klína a zavrčel:

"Mohl bys mi tohle vysvětlit, Pottere?"

Harry se podíval na pergameny psané jemným písmem. Vypadalo to na poznámky z hodin. Leč nebyly to obyčejné poznámky. Všude na stranách, vzhůru nohama, v různých velikostech, obklopené srdci, byly dvě viditelná slova: Anastasia Potterová.

Harry vyvalil oči.

"Co to je?"

"Na to se tě přesně ptám. Všiml jsem si toho během kontroly poznámek čtvrtých ročníků," řekl Snape nepříjemným tónem a díval se na Harryho podezřívavým pohledem.

"Ale já s tím přeci nemám nic společného. Ta holka je blázen!"

"Měl ses jí zbavit," zasyčel muž.

"Přece před ní utíkám! Nemůžu zabránit tomu, že píše takovéhle nesmysly," zamumlal Harry, napůl rozmrzelý a napůl pobavený celou situací. "Ale vím, co by mohlo pomoct, aby mi konečně dala pokoj."

Severus zvedl obočí.

"Můžeš jí říct, že jsi mým milencem a patřím jen tobě. A jestli se ke mně ještě přiblíží, změníš ji ve sliz tlustočervů. Jsem si jistý, že po takové výhružce se ode mě bude držet na sto metrů," odpověděl Harry, snažil se zachovat vážnou tvář, ale bohužel se mu to nepodařilo a jeho rty se roztáhly v úsměvu. "Co si o tom myslíš, Severusi?"

Severus zřejmě nedokázal odpovědět, protože stiskl rty tak pevně, jako kdyby se snažil neprasknout.

"Dobrá," povzdechl si Harry. "V tom případě to vyřídím já. Možná si s ní promluvím přímo. Může být?"

Muž přikývl. Zjevně se mu nakonec podařilo spolknout smích.

"I když ta první možnost se mi líbí víc," usmál se Harry.

*

"Mohl… mohl bych k tobě přijít v sobotu?" Zeptal se Harry na konci trestu, když mu Snape balil knížky do tašky, respektive je zmenšil, aby se tam vešly.

Muž mu věnoval neurčitý pohled.

"V sobotu je přeci výlet do Prasinek. Měl jsem dojem, že když se tví drazí přátelé konečně vrátili, budeš s nimi chtít trávit každou volnou chvíli…"

Harry se zamračil a vpil pohled do vzoru na koberci.

"Nechci s nimi jít do Prasinek. Mám pocit, že se bez mé společnosti budou bavit líp," odpověděl, neschopen zakrýt hořkost ve svém hlase. "Pravděpodobně si ani nevšimnou, že s nimi nejsem."

Severus k němu zvedl tvář. Mezi tmavým obočím se objevila hluboká vráska, mužovi oči ho propalovaly jako rentgen, a Harry měl pocit, že všechno, co ho štvalo, bylo vidět jako na dlani.

"Tak… můžu přijít?" Zopakoval a díval se na Severusovu tvář s prosbou vepsanou ve tváři. "Prostě řekni 'ano' a víc to nerozebírej."

Ale muž se evidentně rozhodl ignorovat jeho tichou žádost a nenechal téma zaniknout.

"Proč jsi si tak jistý, že tě pan Weasley a slečna Grangerová vyloučili ze své skupiny?"

"Ne," řekl rychle Harry. "Chci říct… Vím, že mají právo být spolu a tak, ale kdyby se na sebe alespoň na každém kroku nelepili. Je to... nepřirozené…" Cítil na sobě Severusův pobavený pohled a tak rychle dodal. "Dobře, vím, že se chovám žárlivě, ale… vždycky to byli moji přátelé a teď, teď se musím dívat, jak se objímají a líbají, je to tak divné… jakoby to nebyli oni, jako by je někdo vyměnil."

Severus ho chvíli studoval, složil paže a pak promluvil klidným tónem.

"Pottere, mimo to, že se k sobě, jak si to řekl 'lepí', co všechno se v jejich chování změnilo?"

Harry zavrtěl hlavou.

"Mimo to, že bývají příliš blízko sebe, a snaží se mi dát na vědomí, že by chtěli být sami nebo vysílají signály, že chtějí, abych je nechal na pokoji a odešel?"

Harry se nad tím pozastavil a povzdechl si.

"A během těch všech let, nechali tě kdykoliv pochybovat o vašem přátelství nebo položili své problémy výše než tvé?"

No, Ron se na něj občas bez důvodu naštval, a Hermiona byla příliš zásadová, ale nakonec…. Šli tam, kam on, nastavujíc svůj život ohrožení.

Zavrtěl hlavou.

"V tom případě, nemyslíš si, že když s nimi nepůjdeš do Prasinek, nebudou se 'skvěle bavit', ale budou se bát, proč s nimi nechceš jít a co se s tebou děje?"

Harry se zamyslel. Teď, když se na to podíval z druhé strany, možná že opravdu…

"A nemyslíš, že pokud konečně nalezli něco, co se možná dá nazývat 'štěstím' a mají ho jen pro sebe, pak by byl vrchol sobectví, kdybys jim ho chtěl vzít, protože se díky tomu necítíš příjemně? Ačkoliv, jak si řekl, zachází s tebou stejně jako předtím a absolutně nic se v jejich 'pocitech' k tobě nezměnilo. Tak proč by se měl změnit tvůj přístup k nim?"

Harry měl pocit, jako by se mu pevně utáhl žaludek. Do jeho srdce a plic se mu nahrnulo bodavé svědomí. Zkousl si rty a cítil se odporně.

Jak mohl být takový egoista? Jak si mohl myslet, že oni…?

"Máš pravdu," zamumlal. Zhluboka se nadechl a podíval se na muže, který mu opětoval vážný výraz. Vděčnost, která mu protékala žilami, byla příliš velká, než aby ji mohl ignorovat. V několika krocích byl u něj a vtulil tvář do chladného, hrubého hábitu, cítíc kolem sebe ovinuté paže.

"Děkuji," zašeptal. "A víš co?"

"Hmm?" Uslyšel nad sebou.

"Je to tvoje vina, že se v sobotu neuvidíme."

"Och, jak to přežiji, Pottere. Nakonec, po sobotě je vždycky neděle."