DI 46/1

 

DI - kapitola 46. - část I.

Všechno kvůli kravatě

Uplynuly další týdny. Kopce okolo Bradavic pokrylo bílé chmýří, které nehodlalo jen tak roztát. Právě naopak. Leden sebou přinesl ostré mrazy, jinak bylo počasí opravdu krásné. Sníh jiskřil v paprscích slunce posazeného nízko nad horizontem, a blankytně modrá obloha se odrážela od zamrzlého jezera. Občas se pod zamrzlou vodu objevila velká puklina, způsobená Velkou Olihní, jejíž chapadla byla v zasněžené krajině dokonale vidět i z dálky.

Dokonce je Harry viděl i z okna své ložnice. Viděl také na kraji Zakázaného lesa Hagrida se svým věrným psem Tesákem, jenž mu šel vedle nohy. Vždycky přemýšlel, zda někdy Hagrid narazil ve sněhu na dvoje jisté stopy. Ale domníval se, že je Snape důkladně odstraňoval.

Snažil se k té události ještě několikrát vrátit, ale Mistr Lektvarů vždy téma uťal, což Harryho nesmírně nervovalo a vztekalo. Ale vrozená zvědavost, houževnatost a touha po tom, aby zjistil pravdu, ač byla jakkoliv nepříjemná, mu pomohla získat od muže alespoň nějaké informace.

Byla pravda, že školil Notta na Smrtijeda. Byla pravda, že to dělal v Zakázaném Lese, kde ho učil černou magii. Byla pravda, že o tom zpravil Brumbála, a protože byl věrným Smrtijedem, musel se školením souhlasit, a tak dále, a tak dále. Harry o tom všem věděl, ale stále cítil nepříjemný stisk v žaludku pokaždé, když spatřil dvě tečky sunoucí se nocí k okraji Zakázaného Lesa. Nebyl to sice stisk žárlivosti, jako na začátku, ale stisk strachu. Byla pravda, že Snape dodržel svůj slib a nosil sebou větvičku tymiánu, ale i tak to nemohlo Harryho přesvědčit, že se jednou Severusovi nestane něco zlého. Dobrou zprávou bylo jedině to, že Mistr Lektvarů snížil tyto výlety na minimum, což vysvětloval nedostatkem času. Nejdivnější věcí však bylo, že se Severus zdál opravdu podrážděný tím, že mu Harry zachránil život. A dokonce tvrdil, že to 'celé představení' bylo naprosto zbytečné, protože pokud by na tom byl opravdu špatně, šel by za Brumbálem, ale Harry věděl, že by to neudělal. Byl na to příliš hrdý.

První tři dny po té události na něho byl Snape velmi chladný, jako by měl k Harrymu zášť, ale byly i chvilky, kdy se na Harryho díval tak… jinak. Chlapec nebyl hloupý a neočekával žádnou vděčnost, Snape už mu přeci zachránil život tolikrát, že po něm opravdu vůbec žádnou vděčnost nechtěl. To spíš Harry měl ještě několik splátek.

Často si povídali. Harry se snažil uhýbat tématům svázaných se svým otcem, Siriusem a nebo Lupinem, ale nedokázal se nezeptat na Voldemorta a na to, proč se k němu vlastně Severus přidal, ale nikdy se mu nepodařilo dostat odpověď, se kterou by se spokojil, protože Snape často odbočoval od tématu.

Harry byl více otevřený. Pověděl Severusovi vše o dětství stráveném u Dursleyových; o tom, jak se dozvěděl, že je čaroděj; o tom, jak první rok podezříval Severuse, že chce získat Kámen Mudrců (což muž ocenil pohrdavým úšklebkem); o tom, jak se dozvěděl o Tajemné Komnatě. Dokonce přiznal i to, že to Hermiona mu ukradla kůži hřímala a další věci ve druhém ročníku, a ve čtvrtém mu skřítek řekl o jeho zásobách žaberníku, ale uznal, že mu neměl říkat o tom, že to on a Hermiona vysvobodili Siriuse ve třetím ročníku. Tiráda, která poté vypukla, byla nepopsatelná, a na následné hodině Snape nemeškal a připravil Hermionu o dvacet bodů za perfektně uvařený lektvar a Harryho o třicet za "podvádění a švindlování", protože jeho lektvar "byl příliš dobrý na to, aby ho mohl uvařit sám!". Ve světle těch událostí Harry uznal, že mu nebude vyprávět o tom, jak ho opravdu uviděl tenkrát na schodech, když Severus v pyžamu bloudil po chodbách a přesvědčoval Moodyho, že "tady někde je Potter! Potter ve svém neviditelném plášti!", a ani mu neřekl o tom, že ve třetím ročníku jeho hlava opravdu byla v Prasinkách bez povolení. I když měl podezření, že si Severus pravděpodobně pravdu domyslel. Ale nebyla přeci jeho vina, že se vždy dostával do problémů! To problémy vyhledávaly jeho.

Samozřejmě, kromě rozhovorů, Snape občas pomáhal Harrymu s učením a pokaždé, když to udělal, chlapec cítil ve svém nitru cosi teplého a nezvykle příjemného. Vždycky snil o někom… starším. Někom znalém, na koho by se mohl vždycky obrátit s jakýmkoliv problémem, a necítil by se při tom hloupě. Na krátký čas tím někým byl Sirius. Ale teď, když ho nebylo…

Byla pravda, že si Snape občas nemohl odpustit jízlivé komentáře na téma jeho vědomostí a dovedností, ale Harry věděl, že prostě takový je a dávno se tím už přestal trápit.

Jednou, po mimořádně intenzivním sexu, Harry sebral odvahu a zeptal se Snapea na heslo do jeho komnat, že by ho 'mohl někdy překvapit'. Ale muž řekl, že nepozvané potká mimořádně bolestivé zakletí a téma uvízlo ve slepé uličce. Harry si však přísahal, že ho z něho jednou dostane. Koneckonců, co by bylo větším důkazem důvěry, než dát někomu heslo do svých komnat?

Škola se rozjela naplno a Harry měl pocit, že má ze dne na den stále více učení. Učil se a učil, ale učení, místo aby ubývalo, jen přibývalo, což se zdálo nemožné. Pravděpodobně to byla vina vší té magie, která visela ve vzduchu. Deformovala realitu. Přinejmenším co se domácích úkolů týkalo.

Zdálo se, že z Rona a Hermiony se oficiálně stal pár, tudíž byla Hermiona povinná zacházet se svým přítelem lépe a pomáhat mu v hodinách, ale místo toho se stala ještě více náročnější, tvrdíc že "nebude chodit s pitomcem". Takže Ron a Harry občas leželi nad učením pozdě do noci, zatím co ona švitořila s Ginny. Ale Ron se, z nějakých nesrozumitelných důvodů, omezil pouze na nadávky pod vousy, a když ho Hermiona poprosila, aby si s ní opakoval, tak zapadl hluboko do křesla, že mohl Harry vidět jen horní část jeho rudé čupřiny a zrudlé uši.

Samozřejmě to nezůstalo bez povšimnutí ostatních studentů. Levandule Brownová se stala náhle velmi chladnou a neustále se navážela do Hermiony, Ernie McMillian přestal zdravit Rona na chodbách "čus" a zmijozelové měli nové téma k vtipkování. Hlavními tématy jejich hlasitých rozmluv na chodbách a ve Velké síni bylo: "Cituje ti Grangerová z učebnic i v posteli?", "Začal si už Weasley schovávat peníze pro další generaci rusovlasců?", "Budou se vaše děti jmenovat Slečna-Vím-Všechno a Weasley-je-náš-král?", "Připojí se k vám někdy i Potter?" a "Nebojí se Weasley, že jeho děti budou víc podobné Potterovi, než jemu?".

Ron vypadal, že to zvládá docela dobře, dokud jednoho dne nepotkal na chodbě Zabiniho a ten se ho zeptal, jestli si nechce vydělat nějaké peníze. Na Ronův užaslý pohled řekl, že dá všechno co má za to, že Ron neviděl ani okraj kalhotek Grangerové.

Tentokrát to Ron nevydržel a udeřil Zmijozela pěstí, a Harry a Neville ho od něho sotva odtáhli. Naštěstí nebyl poblíž žádný učitel, ale Zabini, který skončil s podlitým okem, vyhrožoval Ronovi, že za to zaplatí.

Následujícího dne během oběda, kdy Hermiona šla do knihovny, Ron odtáhl Harryho stranou a pověděl mu, že se cítí nějak divně a že ho něco svědí na kůži. Jen co to dořekl, poškrábal se po pažích, na hrudi, krku a všem, na co dosáhl, až mu na kůži zůstávaly bílo-červené fleky.

Harry si okamžitě domyslel, čím to bylo a zatáhl přítele k madam Pomfreyové. Bohužel jim ošetřovatelka sdělila, že mast na tento typ problému nedávno vypotřebovala a může mu dát jedině něco, co dočasně zmírňuje příznaky. A jestliže chce, může požádat profesora Snapea, který má většinou náhradní mast.

Ron samozřejmě rychle prohlásil, že nechce, obrátil do sebe nějaký lektvar a zatím co se ještě čas od času někde poškrábal, opustil nemocniční křídlo a při tom vymýšlel druh mučení Zabiniho, jakmile ho přestane všechno tak zatraceně svědit.

"Pojďme za Snapem," řekl Harry v polovině jeho proslovu.

"…a pak ho chytím a přivážu toho zatraceného idiota… CO?"

"Ke Snapeovi. Pro tu mast. Přeci jsi slyšel, co říkala Pomfreyová. Ten lektvar ti pomůže jen na chvíli."

Ron se na Harryho podíval, jako by mu náhle narostl ocas. Na konci rozdvojený.

"Zbláznil ses? Myslíš, že mi ten netopýr cokoliv dá? Jen se mi vysměje a pěkně si to užije. A odebere nám body za to, že jsme ho vyrušili."

Harry protočil oči.

"Je to učitel, Rone. Musí ti pomoct."

"Ha ha. To měl být vtip, že? Snape mi má pomoct, co? Ha ha. Velmi vtipné."

"Chceš si radši rozdrásat kůži?" Harry se nevzdával. "Tak pojď. Přece tě nesežere." Popadl ho za rukáv a začal ho táhnout ke sklepení.

"Nikam nejdu. Nech mě." Ron se najednou zastavil a trhl rukou.

Harry pocítil podráždění. Proč ten pitomec nic nechápe? Přece Snape je… Snape. Jo. Pořádný bastard, kterého všichni nenávidí. Občas na to zapomínal.

"Radši se chceš ukázat Hermioně v takovém stavu?"

To byla rána pod pás. Ale efektivní.

"N-no, dobře. Ale zeptáme se jen jednou. Jakmile řekne 'ne', tak zdrháme."

Harry se usmál a táhl svého přítele po schodech dolů. Když se objevili před dveřmi do kabinetu Mistra Lektvarů, v poslední chvíli se zastavil, aby se jich nedotknul dlaní, tak jak to vždycky dělal. Postrčil Rona dopředu a řekl mu, aby zaklepal. Ryšavec dvakrát poklepal na dřevěný povrch a po dvou vteřinách prohlásil:

"No, není tady. Jdeme."

Nicméně když uviděl Harryho obličej, otočil se zpět a s povzdechem znovu zaklepal, tentokrát hlasitěji. Po chvíli uslyšeli kroky a dveře se otevřely.

"Weasley?" Ve Snapeově hlase znělo zároveň překvapení i podráždění. Když se dveře otevřely více, Severus postřehl, že za Ronovými rameny stojí Harry. Jeho černé obočí se zamračilo. "Pottere? Co chcete?" Zavrčel svým nejhlubším neodpornějším tónem.

"Ee, pardon, omyl," zamumlal tiše Ron a chystal se odejít, načež ho Harry chytil za hábit a zarazil ho na místě.

"Profesore," začal a viděl, že Ron by si radši spolkl vlastní jazyk, než aby se odvážil Snapea o něco poprosit. "Studenti vaší koleje vsypali Ronovi něco do dýňového džusu a teď ho všechno svědí. Madam Pomfreyová řekla, že jen vy na to máte mast."

Severusovi oči se zúžily.

"Och, jaká tragédie," řekl s pomstychtivým úsměvem na úzkých rtech. "Bohužel to pan Weasley bude muset vydržet, protože jsem zrovna nedávno vypotřeboval celou sklenici."

"No, to je škoda," zamumlal Ron a pokusil se znovu utéct, ale Harry ho znovu uzemnil.

"Ale Ron ji opravdu potřebuje," řekl naléhavě Harry, a viděl na sobě pohled ostrý jako skalpel. Podíval se na muže s prosbou v očích, bezhlasně říkajíc 'prosím'.

Snape se ušklíbl a pohlédl na Ronovu rozdrásanou kůži na pažích.

"Ačkoliv…" začal takovým tónem, jakoby ze sebe každé slovo musel násilím vypudit. "…možná ještě trochu zůstalo. Počkejte."

Po těchto slovech se otočil a zavřel jim dveře před nosem. Harry rychle nabral neutrální výraz, když se na něj Ron otočil s vyvalenýma očima a tvářil se, jako by se dozvěděl, že byl vybraný do národní reprezentace Famfrpálu.

Ale než mohl otevřít ústa a cokoliv říct, ve dveřích se objevil Snape a vrazil jim do rukou zakorkovanou, nedotčenou sklenici.

"Použijte to dvakrát denně," dostal ze sebe s obtížemi, jako by mu každé slovo řezalo hrdlo. "A pokud něco zbude, zaneste to na ošetřovnu. A už mě neobtěžujte."

Než zavřel dveře, Harry mu věnoval zářivý úsměv. Severusovi oči se na moment rozšířily a pak zmizely za dřevěným povrchem dveří.

Ron byl v takovém šoku, že se ozval až tehdy, když se dostali až před třídu přeměňování, a prohlásil, že Snape má dnes asi Den-Dobrých-Skutků.

Harry neodpověděl, ale cítil uvnitř sebe velkou radost, nicméně se domníval, že kdyby si dovolil se usmívat, bylo by to příliš nápadné.

***

Sex.

No, těžko lhát, že to nebylo to nejdůležitější. Harry už dávno přestal počítat, kolikrát během celého týdne na to myslel. A občas i celý den. Kdekoliv, kde se dalo. A kdykoliv.

Oba byli zcela závislí na sexu. Ale Harrymu připadalo, že Snape ještě víc. Ačkoliv sám nedokázal přestat myslet na sex ani během jídla nebo o hodinách. Z toho vyplývalo, že když se nemohl setkat se Severusem, musel si to udělat sám, protože měl pocit, že jestli to neudělá, tak exploduje.

Mimo to, občas tušil, že muž se potýkal s ještě větší potřebou. Stačilo, když Harry dostal jednu krátkou zprávu Přijď! A hned věděl, v jakém je Snape stavu. Věděl, že jakmile překročí práh jeho komnat, okamžitě bude sražen na podlahu nebo přišpendlený ke dveřím a bude tak ošukán, že následující den bude mít problém s chůzí.

Občas na něj Snape čekal už se spuštěnými kalhotami a penisem připraveným, takže Harry beze slova padl na podlahu a spolkl celou jeho délku, cítíc na sobě mužovi lesknoucí se černé oči, tak jako by nikdy neměl dost a vše mu bylo málo…

Harry miloval lízat a sát Severusova měkká, kulatá varlata, protože muž při tom vydával hlasité steny, až Harry neměl daleko k tomu, aby se z nich udělal. Po nějaké době už Snape sám nadzvedával penis, dávajíc tak Harrymu větší přístup k tomu citlivému místu, a chlapec se naučil používat jazyk tak dobře, že někdy stačilo jen pár olíznutí, aby na jeho vlasech přistálo husté sperma, jako nějaký exkluzivní šampon.

Jeho největším problémem bylo to, že byl celou dobu plně vzrušený. A zvlášť, když měl hodinu Lektvarů a nemohl se podívat na svého Mistra Lektvarů, aniž by měl vzrůstající napětí v dolní části těla, zatím co muž pomalu procházel třídou a sledoval každého svým přísným pohledem. Vždy s tím měl problémy, ale v poslední době se ten problém stal ještě víc napnutý. Nebo spíš rostoucí. A ani nepomáhalo myšlení na žabí mozky, nebo na exkrementy mantichor. Jeho mysl pronásledovala jen jediná vize, v níž ho ten vážný muž, kterého se všichni báli, ještě před nedávnem líbal na tvář nebo mu nedočkavě šeptal do ucha, že ho "ojede tak, že si nebude moct sednout", přičemž se začal nekontrolovatelně chvět a při sekání mandragorových kořenů měl velké potíže, aby si neusekl vlastní prsty.

Harry mnohokrát přemýšlel, jestli je to normální. Tedy, jestli to tak mají všechny páry, jestli myslí na to, kdy a v jaké pozici to budou dělat. Jednou nebo dvakrát se na to snažil zeptat Rona, ale přítel se na něj jen podíval, rozpačitě se usmál, a zamumlal něco ve stylu: "Víš, jaký jsou holky…"

Harry nevěděl. Mohl se jen domnívat. Předpokládal jen, že nechtějí sex tak často jako chlapci. Že když je v páru dívka, sex se automaticky sníží na nezbytné minimum. A dospívající kluci na to myslí pořád. A pokud je množství testosteronu v nějakém páru dvojnásobné, sex se stane číslem jedna. V heterosexuálních párech se většinou dívky brání pohnutkám své mužské polovičky, a když se potká muž s mužem, není nikdo, kdo by těm pohnutkám bránil a vede to k věčnému, nepřestávajícímu výbuchu.

Vlastně se kvůli tomu občas setkávali mezi hodinami v jednom přístěnku ve druhém patře. Nic se nemohlo rovnat tomu dráždivému vzrušení, když Harry vyběhl ze třídy a přečetl si zprávu Přístěnek. Hned!, vymluvil se na to, že jde na záchod, doběhl na určené místo, kde na něj už Severus čekal. Nemarnili čas zbytečným rozhovorem, občas neprohodili ani slovo. Muž ho prostě přitiskl ke stěně, dýchal mu do ucha a drtil ho svými dlaněmi, jako kdyby po něm toužil natolik, že by ho mohl rozdrtit v prach. Někdy měl Harry poškrábanou tvář od drsné kamenné stěny přístěnku nebo od hrubého povrchu dveří, ale Severus vždy pečlivě odstranil všechny stopy a nechal jen ty neviditelné všem očím.

Po nějaké době mu začal i Harry posílat takové 'pozvánky k setkání'. Mistr Lektvarů se nedostavil vždycky, ale když už to udělal, vždy přišel s určitou nonšalantností, jako kdyby se snažil předstírat, že se tam objevil úplně náhodou. Ale když přirážel do Harryho, dělal to s takovým zápalem, že pokaždé musel Harry velmi přemýšlet, jestli má vůbec pozvání poslat zas.

Ale i tak to udělal.