DI 50

 

DI - kapitola 50

Ve Velké Sálu byl šum trochu menší než ve společenské místnosti, ale Harry věděl, že i tak se všichni baví o tom samém. Nebyl si jistý, jestli by měl být z takového obratu rád. Na jednu stranu mu to bylo ku prospěchu - nikdo se nevysmíval jeho náhlému výbuchu, nepovažoval ho za ufňukánka a nesnažil se ptát, proč brečel. Ale na druhou stranu ho to všechno dovádělo k frustraci, protože si při každém kroku vzpomínal na to, co se stalo o hodině. A on na to nechtěl myslet!

Oddechl si ohromnou úlevou, když vešli do Velkého Sálu a u večeře nebyl ani Brumbál ani Snape. Nedokázal by snést být v jedné místnosti s tím… s tím… Polkl nadávku v stejné chvíli, kdy se od Zmijozelského stolu ozval zvuk veselí. Otočil se k němu a všiml si, jak uprostřed stojí Zabini, který si zakrýval oči rukou a hlasitě něco vykládal. Navzdory hlasitému smíchu studentů, Harry slyšel, jak předstírá, že vzlyká a popotahuje, a říká plačtivým tónem:

"Ale já nejsem nikým, pane profesore. Já jsem Vyvolený. Jsem Chlapec, Který Přežil. A jsem také vaším… studentem…" Několik zmijozelů se srdečně zasmálo, a ušklíbalo se na Harryho. Ale stalo se ještě něco. Něco divného. Nott pohlédl na rozesmátého Zabiniho a lehce zakroutil hlavou. Zmijozel si toho všiml a smích mu zmizel z tváře. Sedl si na místo a vbil pohled do svého talíře. Harry si na jeho tváři všiml hněvu.

No, Zmijozelové přeci na té hodině byli a detailně všechno viděli. A byli inteligentní, a protože už měli nějaké podezření… Harry polkl. Doufal, že nejsou natolik inteligentní, aby si dali všechno dohromady. Od Malfoyova zmizení z jejich úst neslyšel žádné narážky. Bylo to zásluhou hrozby, která nad nimi visela, kdyby to zkusili? Ale to, že to neslyšel, neznamenalo, že o tom nemluvili v soukromí koleje. Možná ho podezřívali? Možná dokonce už všechno věděli? Ale nemohli to dokázat?

Harry se zamračil a otočil se k Ronovi a Hermioně sedící na druhé straně stolu. Ron se zaobíral jídlem a Hermiona se dívala úplně stejně jako Harry. A když chlapec obrátil hlavu, podívala se mu přímo do očí. Rychle sklonil zrak, a cítil, jak se jeho srdce zrychlilo.

Nelíbil se mu její pohled. Nelíbilo se mu, jak se na něj dívala. Na co mohla myslet? Přemýšlela nad tím, jestli je normální? Myslela si, že je nechutný? Nebo si říkala, jak je dobře co se mu stalo, že si to zaslouží?

A co ostatní? Koneckonců, nebelvíři, kteří byli na té hodině… Harry se podíval na Seamuse a Deana sedící o kousek dál, ale zdáli se zaujatí jídlem a rozhovorem. Za to Levandule a Parvati rychle obrátily hlavy, jako by ho ještě před chvílí pozorovaly.

Ne každý byl hluchý a slepý. Věděl to. A situace, kdy student vybuchne pláčem na hodině, potom co mu učitel řekne něco nepříjemného, není jedna z normálních. A co když někteří… začali něco tušit?

Harry hlasitě polkl. A v tu samou chvíli se dveře do Velkého Sálu otevřely s prásknutím. Všechny oči se tím směrem otočily. Harryho rovněž.

Ve vchodu stála… zmijozelka. Harry ji nikdy předtím neviděl. Měla dlouhé, kaštanové vlasy svázané do culíku. Nebyla vysoká. Vypadala na šestnáct. Rozhlédla se po Velkém Sále a rozhodným krokem se vydala dopředu. Nicméně nikoli ke stolu zmijozelů, ale… nebelvírů. A nebyla ani v půli cesty, když si Harry uvědomil, že jde přímo k němu. Zastavila se před ním a dala ruce v bok. Na okamžik se na něho dívala jasně modrýma očima a pak vykřikla:

"Jsi ten největší blbec, jakého jsem kdy potkala, Harry Pottere! Kdybych věděla, jaký jsi, nikdy bych s tebou nic neměla! Nejenže se za mě stydíš a snažíš se mě před všemi skrývat, ještě se zhroutíš na hodině! A proč? Jen proto, že ti řeknu pár pravdivých slov! O tom, že už mi na tobě nezáleží a už pro mě nic neznamenáš! A já si za tím stojím! S námi je konec! Jestli si chceš vzít zpátky svoje věci, máš teď poslední šanci! Pak už mě nikdy neuvidíš!"

Harry se na ni díval s otevřenými ústy.

Co to mělo znamenat? Kdo to, k čertu, byl? Že by na něj zmijozelští ušili nějaký vtip? Pokud ano, nebylo to vůbec vtipné.

Podíval se směrem ke zmijozelskému stolu, ale zdáli se stejně zaskočení, jako zbytek studentů. Přenesl zrak na Rona a Hermionu, Ron ztuhl se špagetami visícími mu z úst a Hermiona zamrkala a dívala se ze zmijozelky na Harryho a zpátky.

"Tak jdeš nebo co?" Zvolala dívka netrpělivě a otočila se k východu.

Ačkoliv Harry netušil, co se děje a kdo ta neznámá je, poslušně vstal z místa a následoval jí, doprovázený šokovanými a pobavenými pohledy studentů a učitelů.

Jakmile za sebou zavřel dveře Velkého Sálu, uslyšel, jak vybuchl ryk. Ale dívka se nezastavila. Mířila přímo do koupelny ve vstupní hale. Harry šel za ní a měl v hlavě úplný chaos.

Když byli uvnitř a dveře se za nimi zavřely, dívka se na něj otočila, a chvíli si ho prohlížela těma jasnomodrýma očima a pak… se vrhla dopředu a objala ho.

"Och, Harry… Je mi to tak líto."

"Ee…" odpověděl Harry. "Kdo jsi?" Podařilo se mu po delší chvíli říct.

"Och." Dívka se od něj odtrhla a smutně se usmála. "Slyšela jsem, co se stalo na Lektvarech. A jak se k tobě choval Snape. A slyšela jsem, že někteří z Havraspárců začali přemýšlet, co to mohlo znamenat… A vzpomněla jsem si, jak byli všichni přesvědčení, že máš ve zmijozelu dívku. No a řekla jsem si, že ti to pomůže. Vzala jsem si od Nymfadory Mnoholičný lektvar a přeměnila jsem svoje šaty na zmijozelské."

Harry oči se rozšířily.

"Lu-Luno…?"

"Vím, že to není ani trochu můj styl." Kriticky se prohlížela v zrcadle. "Jak může nosit takhle pedantsky svázané vlasy? A žádné doplňky? Ale měla jsem málo času. Byla to první dívka v odpovídajícím věku, jakou jsem potkala na cestě do Prasinek. Nemohla jsem použít vlasy skutečné Zmijozelky, protože by se jí všichni později ptali, co se stalo, a podvod by vyšel najevo. No, a když nikdo neví, kdo to je, nebude to problém." Usmála se. Charakteristický Lunin výraz prokmitl na bizarně strohé tváři dívky.

"Překvapila si mě. Málem jsem dostal infarkt. Nevěděl jsem, co se děje," zamumlal Harry, a nedokázal uvěřit tomu šílenému nápadu. Jen Luna mohla přijít na něco takového.

"Ale teď vás už nikdo nebude podezřívat. Pohádal ses s dívkou. Snape roztrhl čerstvou ránu a… bum. Nějak se to dostalo ven."

Harry se kousl do rtu. Úsměv z dívčiny tváře okamžitě zmizel.

"Harry…" Začala trochu nejistě. "On to tak určitě nemyslí. Když jsi naštvaný, řekneš i nejbližší osobě ty nekrutější a neošklivější slova. Ale to neznamená, že jsou pravdivá."

"Už je konec," zamumlal Harry. Nechtěl se o tom bavit.

"Mluvili jste o tom spolu?"

"Ne, Luno a ani nechci!" zavrčel. "Už mu neuvěřím ani jediné slovo. Nikdy. Už je minulostí. Nechci o tom mluvit."

Dívka se na něj podívala s nakloněnou hlavou a přimhouřila oči.

"Ale přeci ho mi…"

"Snape už mě nezajímá!" Přerušil ji Harry nervózním tónem. "Měl svoji šanci, ale promarnil ji. Teď pro mě už neexistuje a nechci, abys mi ho připomínala!"

Luna se nezdála být tímhle výbuchem zastrašená. Spíše smutná.

"Víš… já si příliš často namlouvám věci, které neexistují. Ale ty jsi lepší než já, Harry."

Chlapec zamrkal.

"Co?"

"Jestli budeš chtít… o něčem mluvit, samozřejmě o něčem, co absolutně nesouvisí s ty-víš… no prostě přijď." Usmála se na něho. "Mám nádhernou sbírku konviček. Dostala jsem ji od Nymfadory. Je pravda, že pro ně nemám využití, ale vypadají nádherně."

Harry přikývl a otočil se k východu.

"Díky," pověděl tiše. "Musím už jít. Já…"

"…musíš dělat něco důležitého, vím."

Nedíval se jí do očí.

"Uvidíme se později."

***

"Harry?" Hermiona nejistě nakoukla do ložnice. Harry seděl na posteli s pokrčenýma nohama a čelem opřeným o kolena. Šel sem hned po rozhovoru s Lunou a seděl tak celý večer. Nikoho neviděl. Slyšel smích a hovor přicházející ze společenské místnosti. "Můžeme si promluvit?" Zeptala se tiše dívka a vešla dovnitř.

Harry hlavu nezvedl. Nechtěl s nikým mluvit. A s ní už vůbec.

"Jestli chceš," odpověděl. Nevěděl, proč to udělal. Možná už měl dost ticha a samoty?

Nebelvírka zavřela dveře, vytáhla hůlku a vrhla na ně zaklínadlo zamknutí a proti vyrušení.

Och, tak takový to měl být rozhovor…

Harrymu se to líbilo čím dál méně. Když si s ním Hermiona naposledy chtěla takhle 'promluvit'… no, neskončilo to příjemně.

Uslyšel její těžký povzdych a kroky, když přešla k posteli a usedla vedle něj. Chvíli mezi nimi panovalo ničím nerušené ticho.

Po chvíli Hermiona polkla a ozvala se tichým chvějícím se hlasem:

"Jak dlouho… ty a on?"

Harry se celý napjal a najednou mu bylo nezvyklé horko. Věděl, že si to domyslela, ale… byl to šok, slyšet tu otázku přímo z jejích úst. Nemohl se nijak vymluvit. Žádné: "O čem to mluvíš?", "Co to je za otázku?" nebo "Nemám ponětí, co to říkáš.".

Navlhčil si suché rty a snažil se uklidnit své rychle bijící srdce.

Jen klid. Určitě ho nepodrazí a nebude chtít všechno jít říct Brumbálovi, jako naposledy. Nevěděl proč, ale teď, když už bylo po všem… necítil takový strach z toho, že si domyslela pravdu. Všechno mu bylo jedno. I to, že byl konec. Cítil se naprosto otupělý. Už mu na ničem nezáleželo.

"Jak jsi na to přišla?" Zašeptal ochraptěle, i když odpověď byla zřejmá.

"Stačilo mi vidět tvou tvář, když ses rozplakal. A tvůj výraz, když ti řekl, že pro něj nic neznamenáš. No a to, jak vám nadával o tom večírku. To bylo… příliš osobní, i na něj. A vzpomněla jsem si, co nám o té situaci řekla Ginny, když jste se schovali do přístěnku. Žádný normální učitel by nereagoval takhle, kdyby nešlo o něco… hlubšího. Ale tehdy jsem si ještě snažila namluvit, že prostě jen nenávidí rodinu Weasleyových, a o tobě ani nemluvě… A to představení ve Velké Síni… Nevím, kde jsi tu dívku sehnal, ale nenechala jsem se oklamat." Odmlčela se a zhluboka se nadechla, tak jako by ji všechna ta slova stála ohromnou námahu. "Takže… jak dlouho?"

Harry zavřel oči a zavrtěl hlavou.

"Na tom nezáleží. Už je konec. Navždy."

Slyšel, jak Hermiona prudce vypustila vzduch, jako by do téhle chvíle v sobě měla ještě jiskřičku naděje, že se možná mýlí, že dospěla k nesprávným závěrům, ale teď, když ji Harry odpověděl… ta naděje přišla a odešla.

"A omlouvám se… za všechno," pokračoval Harry tlumeným šeptem. "To kvůli mně vám vyčistil kotlík. To kvůli mně na vás byl tak hrubý, na Ginny a… na všechny."

Opět padlo ticho. Harry slyšel Hermionin těžký dech, jako by se nad sebou snažila získat kontrolu. Zřejmě byla v tak velkém šoku, že v tu chvíli nedokázala vypustit ani slovo. Zhluboka si povzdechl a rozhodl se zvednout hlavu a podívat se na ní. V jejích široce rozevřených očí postřehl hrůzu a… soucit.

"Harry… já…" řekla nakonec. Zavrtěla hlavou a na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, už vypadala naprosto klidně. Sevřela rty a chvíli přemýšlela nad tím, co říct. "Proč on?" Zeptala se na konec. "Jak se to stalo? Jak… jak k tomu došlo? Je to jen tak… nepravděpodobné."

Harry stiskl zuby. Jak na to měl odpovědět? A přitom zareagovat klidně. Kdyby se najednou dověděl, že jeho nejlepší přítelkyně od Merlin ví kdy miluje například… Hledat ve vzpomínkách někoho adekvátního k přirovnání. …Umbrigeovou, tak by byl ve značně velkém šoku. Aspoň si to myslel.

"Já… nevím," odpověděl tiše. "Hermiono, po pravdě už na tom nezáleží. Prostě se to stalo. Nebudu to vyprávět. Nejdůležitější je, že už je konec. Nemusíš se… bát."

Nebelvírka se kousla do rtu. Chvíli se na Harryho upřeně dívala, leč po chvíli sklonila hlavu.

"Víš, Harry… zasluhuješ si někoho lepšího," ozvala se po chvíli. Její hlas se chvěl, ale snažila se to skrýt. "Jsi dobrý, citlivý kluk a zasloužíš si někoho, kdo tě zahrne teplem a city. A ne někoho takového jako… je on." Zhluboka vydechla, jako by ji vyslovit ta poslední slova působilo potíže.

"Nechci už nikoho, Hermiono," pověděl tiše Harry a položil si hlavu na kolena.

"Až tak moc ti ublížil?"

Harry pocítil v hrdle hořkost. Polkl a snažil se jí zbavit, ale zdálo se to nemožné. Pořád tam byla. Hořkost a jedovatost.

Nedokázal zastavit vlnu vzpomínek, která ho zaplavila. Vzpomínal si na všechno…

Na každé zlé slovo, řečené s hněvem nebo obvyklým výsměchem. Zesměšňování plynoucí z těch tenkých úst, kousavé urážky, které šlehaly jako bič, a zanechávaly za sebou takové rány, že potřeboval několik dní, aby uzdravil své srdce.

Každý ledový pohled. Chladné pohrdání v černých očích, když se k němu Snape choval jako k někomu… hloupému, hroznému, nemajíc o ničem ponětí. Někomu, kdo přiběhne na zavolání. Někomu, kdo si nezaslouží žádný respekt. Někomu, kdo si nezaslouží ani plivnutí…

Každou lež. Každé lživé slovo, které bylo řečeno, jen aby Harry neodešel. Naději, kterou měl, když ho Snape následoval, nedovolil mu se vzdálit, a přitahoval ho k sobě… jen aby ho později mohl udeřit.

Každé trhnutí za rameno, za vlasy. Každé natlačení na stěnu, dveře, stůl, police… Nebyl schopný spočítat všechny modřiny, které získal, všechny jizvy, které zdobily jeho kůži…

Každý trest za neposlušnost. Za nesprávnou odpověď. Za provokování. Za to, že chtěl něco udělat po svém. Za to, že byl na špatném místě ve špatný čas. Za to, že byl zatraceným Harrym Potterem. Za nic.

Hořkost se rozpínala. Vylila se mu z úst. Nemohl odpovědět. Prostě jen přikývl a z celé síly zavřel oči.

"Och, Harry…" Uslyšel Hermionin tichý šepot.

Nepotřeboval její soucit. Nechtěl její soucit.

"Časem to přejde," ozvala se po chvíli. Její hlas se stále třásl. "Musíš na to prostě zapomenout. Snape je chladný, vypočítavý bastard. Je to podlý člověk, kterého těší ponižování druhých. Vždy to tak bylo a pochybuji, že se to někdy změní. Jen někdo takový dokáže tak ublížit. Muselo to skončit. Cokoliv mezi vámi bylo…" Náhle se zastavila, jako si vlastně uvědomila cosi, co způsobilo, že se jí jazyk přilepil na patro. "Vy… ty jsi s ním ne…?"

Harry lehce zvedl hlavu, a podíval se na ní skleněnýma očima. Vyčetla z nich všechno, co chtěla a její první reakce byl podivný němí výkřik hrůzy a zakrytí úst. Vypadala, jako by byla v takovém šoku, že už jen ze samého pomyšlení ji bylo na zvracení. Pomalu, bledá jako papír, spustila ruku a vydechla:

"Oh, bože! Harry! Ty… víš, co jsi dělal? Nejsi plnoletý a on je… učitel! Je o dvacet let starší! Mohl by být tvým otcem! On… tě svedl! To je trestné!"

"Dej mi pokoj, Hermiono," zasyčel Harry a pocítil náhlý vzdouvající se hněv. "Dobře vím, co jsem dělal."

"A vy jste celou tu dobu… Oh bože, a všechny ty tresty, které jsi s ním měl!" Kroutila nevěřícně hlavou. "A… když jsi nám říkal, že chodíš to Komnaty nejvyšší potřeby, tak jsi byl… s ním?"

Harry se kousl do rtu.

"Oh, bože," zasténala Hermiona. "Nevěřím, že bys byl tak…"

"Jaký?" Přerušil ji ostře Harry. "Hloupý? Naivní? Byl jsem zamilovaný, Hermiono! Nechápeš, že jsem neviděl nikoho, jen jeho? Jen s ním jsem se cítil volný! Jen s ním jsem zapomněla na to, co mě čeká a za jakým účelem žiju!" Nevěděl, kdy se narovnal. Nevěděl, kdy zaťal pěsti a zvedl hlas tak, že nebýt kouzla soukromí, slyšela by ho celá věž. "Jen tehdy, když mě píchal, se mi odhalil! Své pravé já! Ne Snapea, ale Severuse! Jen tehdy, když ve mně byl zanořený až po koule, mi dokázal ukázat nějaký cit!" Přes Hermioninu šokovanou tvář přeběhl odpuzující stín. "Pokaždé, když jsem k němu šel, myslel jsem jen na to, zda tentokrát udělá něco víc… ukáže něco víc. Pohladí mě, přitulí se, políbí, udělá cokoliv. Žil jsem tím. Jen díky tomu… díky němu… jsem žil! Tak si nechej svou morálku jen pro sebe, protože teď… teď už je všechno pryč! Už nic nemám! Zůstal jsem sám a ty mi, kurva, nedělej kázání! Jako by ti vůbec nešlo o moje srdce. Mluvíme tu o mém srdci, do háje! O mém zasraném srdci!"

Odskočil od postele a cítil jen nesnesitelnou bolest, kterou musel propustit, protože stačilo už jen málo a roztrhala by ho zevnitř. V amoku začal chodit po pokoji, chytal všechno, co mu padlo pod ruku, a třískal s tím o stěny, o skříně, o dveře. Lahve máslového ležáku, prázdné kelímky, sbírka čarodějnických kartiček, učebnice. Všechno chtěl zničit. Stejně jako on byl zničený všechny ty měsíce. Tak jako byl zničený vevnitř.

"Všechno skončilo. Všechno!" Lapal po dechu a rozběsněně pobíhal po ložnici jako raněné zvíře, které se snaží osvobodit od bolesti. "Hajzl! Bastard! Kretén!" Kopnul do křesla takovou silou, že udeřilo o komodu. Třesk pukajícího dřeva a předměty padající z komody se smíchaly s jeho křikem. Vrhl se na postel, chytil polštář a začal s ním mlátit o stěnu. S takovou silou, že se látka rozervala a vzduch naplnila malá peříčka. Nakonec pustil prázdný povlak a začal kopat do stěny a mlátil do ní pěstmi. Tak dlouho, dokud se netvor v jeho duši neuklidnil a neustoupil, znavený.

Harry se sesunul na kolena a těžce dýchal. Cítil fyzickou bolest. Výraznou. Zatnuté pěsti ho pálily, nohy pulzovaly. Ale ta bolest byla příjemná v porovnání s tou druhou, v něm…

"Harry?" Hermionin hlas byl ochraptělý. Přiškrcený. Otočil k ní hlavu, a teprve si uvědomil její přítomnost. Na její bledé tváři se leskly slzy. Stála vedle postele a přidržovala se sloupku. Pomalu se k němu pohnula. Padla vedle něho na kolena a nahnula se dopředu, sevřela ho do náruče a objala ho tak silně, jako by do sebe chtěla vstřebat všechno jeho utrpení. Zavřel oči a poddal se jejímu zoufalému objetí.

Nevěděl, kdy se to stane, nevěděl, jestli se to stane… ale doufal, že nakonec… to přejde. Že za pár dní, týdnů, měsíců… se uzdraví,

Musí se vyléčit. Jestli chce dál žít, musí se vyléčit.