DI 2

 

DI - Kapitola 2 

Harry se hnal bradavickými chodbami, jako by chtěl uniknout sám sobě. Doběhl do první umývárny, na kterou narazil, ohnul se nad umyvadlo a zvracel. Teprve když přestal zvracet, se jeho tělo přestalo třást. Vypláchnul si ústa, opláchnul obličej a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Sledoval svůj bledý obličej a v duchu slyšel ozvěnu svých slov, která se k němu vracela s rostoucí silou a intenzitou a pokaždé ho zasáhla dokonce ještě bolestněji:

Zatímco si mě budeš brát…

Zesílil svůj stisk na okraji umyvadla, až mu začaly bělat klouby.

Vezmi si mě, Severusi.

Nebelvír udeřil pěstí do svého zděšeného odrazu v zrcadle rozbíjeje ho na kousky a prolomil ticho ochraptělým výkřikem. Kousky skla se mu zařízly do ruky a další se rozletěly po podlaze. Ignoruje krev a bolest padl na ledovou podlahu, kde se stulil do klubíčka a začal zoufale vzlykat.

Tohle nemůže být pravda. Prostě nemůže. Je to šílený! Snape musel do Hermionina lektvaru něco přidat. Chtěl mě ponížit, zostudit. Měl to v plánu od začátku. Vždycky mě nenáviděl.

Před očima se mu zjevil profesorův obličej vyjadřující to samé překvapení a ohromení, jaké Nebelvír sám cítil. Ale rychle tu vizi zahnal.

Ano, jsem si jistý, že mě chtěl ponížit. A povedlo se mu to. Konečně! Jak může být tak krutý? Co za člověka to musí být, že tohle udělal? Konečně našel způsob… jak mě zlomit.

Harry se stulil ještě víc a opřel si hlavu o kolena.

Nechci ho vidět! Nechci ho vidět! Už se mu nikdy nepodívám do obličeje! Nezaslouží si to! Od teď už pro mě Severus Snape neexistuje!

Všichni to viděli… To se museli pobavit. Harry Potter, Chlapec-který-přežil, jehož nejhlubší touhou je všemi studenty nenáviděný, umaštěný mistr lektvarů. Možná to dokonce uveřejní v Denním věštci. Jak znám Malfoye, tak pravděpodobně nezaváhá, aby to řekl všem zmijozelským, kteří to neviděli a i svému otci, který to bezpochyby dá do novin.

Harry měl znovu pocit, že se pozvrací.

Pro Merlina, jak se na mě dívali… Dokonce i Ron a Hermiona. Jak se jim můžu znovu podívat do očí? Jak to můžu vysvětlit? Nikdo mi nebude věřit. Nikdo. Tohle je konec všeho. Všeho, čím jsem.

Mladý muž zíral na místo na zdi. Jeho oči byly prázdné a nevidoucí jako by se plavil mořem vzpomínek, sledoval obrazy, které ho unášely pryč. Po chvíli se mu na obličeji objevil nástin smutného úsměvu.

Já a Snape? To musí být nějaký zvrácený vtip. Nenávidím ho! Vždycky jsem ho nenáviděl! Dokonce ani fakt, že mi zachránil život, nic nemění na tom, že je to ten nejodpornější, nejhnusnější a největší bastard na světě!

Máš ty nejkrásnější oči na světě.

Harry si zoufale zacpal uši přeje si přehlušit ozvěnu, která se mu stále vracela a nenechávala ho v klidu. A pokaždé když se vrátila, tak to znamenalo jenom zoufalství a bolest.

Ne, nestalo se to. Nemohlo! Byl to jenom sen! Za chvíli se vzbudím a všechno bude tak, jako předtím. Musí to být sen!

Aby se pokusila ulevit utrpení, začala jeho mysl popírat, že se to všechno stalo. Ale ani trochu to nepomohlo. Bolest jeho zraněné ruky byla až příliš skutečná. Slzy kanoucí po jeho tvářích byly stejně skutečné jako studená kamenná podlaha, na které seděl. Všechno byla pravda. Neuvěřitelná a zkurvená, ale pořád pravda.

Schoval si obličej do dlaní chtěje se zbavit ohromujících obrazů a slov, která ho pronásledovala. Chtěl je schovat v temném tichém a bezpečném rohu své mysli na místě, kde je nikdo nikdy nenajde.

Překvapeně sebou trhnul. Na chodbě zaslechl kroky.

Bylo po vyučování a studenti začali hromadně zaplňovat chodby, zvuk jejich smíchu vrátil Harryho zpět do reality. Okamžitě vyskočil z podlahy a zkrvavenou rukou si setřel slzy.

Se strachem se zadíval na dveře.

Nemůžou ho chytit. Musí se schovat někde, kde ho nikdo nenajde!

Zoufale se rozhlížel po místnosti, a pak klouzaje na podlaze poseté rozbitým sklem se hnal do jedné z kabinek a zavřel se v ní právě ve chvíli, kdy se dveře do umývárny se skřípáním otevřely a někdo vešel.

"Harry, jsi tu?" Byl to Hermionin hlas.

Harry, sedící na poklopu od záchodu s nohama vytaženýma nahoru, zavřel oči a zadržel dech.

"Kámo, my víme, že tu jsi. Máme tvoje věci." Ronův hlas byl tichý a nervózní. "Jestli chceš, tak je tu můžeme nechat, aby sis je vzal… nebo tak něco."

"Rone!" pokárala ho Hermiona šeptem a otočila se k zamčeným dveřím, za kterými se Harry schovával. "Poslouchej, Harry… Co se stalo ve třídě…" Na chvilku se odmlčela a hledala správná slova. "Jsem si jistá, že se musela stát obrovská chyba. Určitě jsem musela ten lektvar zkazit."

"Ale ty jsi nikdy ne… Au!" Ron vydal zvuk, jako by mu někdo dupnul na nohu a ztichnul.

"Harry?" zavolala Hermiona, stojící tak blízko u dveří, jako by se o ně opírala. "Pojď ven, prosím. My víme, že to není tvoje chyba. Nevěděl jsi, co děláš. Půjdeme za profesorem Brumbálem a všechno mu řekneme."

Najednou se dveře otevřely. Hermiona uskočila, ztratila rovnováhu a spadla na Rona, který ji na poslední chvíli zachytil.

"To. Ani. Nezkoušejte," zavrčel Harry s důrazem na každém slově.

Když se na něj přátelé podívali, Ron šokovaně otevřel pusu a Hermiona vyjekla.

"Harry, co…" Hlas se jí zachvěl, když mu trochu se třesoucím prstem ukazovala na obličej a ruku. Harry pohlédl na svůj odraz v zrcadle a viděl, že má na obličeji fleky a kapky krve. Podíval se na svou zkrvavenou ruku, překvapeně si ji prohlížel, jako by mu ani nepatřila a otočil se k přátelům:

"Budu v pořádku. To teď není důležitý." Chvilku jen zamyšleně stál, jako by se pokoušel udělat rozhodnutí. "Musíte mi slíbit, že žádnému z učitelů neřeknete, co se dnes stalo na hodině."

"Ale Harry… Brumbál se o tom musí dozvědět! Snape tohle nesmí dělat. Je to úplně nelegální!" Hermiona byla viditelně rozzuřená. Bylo to jasné z jejího postoje a ztvrdlých rysů. Ron od ní odstoupil, udržuje bezpečnou vzdálenost. "Musíš jít za profesorem Brumbálem a všechno mu říct!"

Harry se v duchu pokusil si ten rozhovor představit.

"Řediteli, musím vám něco říct. Profesor Snape mě přinutil vypít lektvar, který odkrývá nejhlubší touhy, a pak se ukázalo, že to, po čem nejvíc toužím, je… profesor Snape. Chtěl jsem, aby si mě vzal a jen při té myšlence se mi postavil. A všichni to viděli…"

"Ach, to je velice závažný problém. Nechceš nějaký citrónový bonbón?

"Harry? Harry, slyšíš mě?" Hermionin hlas se prodral skrze Harryho myšlenky a přivedl ho zpět do reality.

"Ne!" zařval najednou. "Nikomu o tom neřeknu! A ani vy ne!"

"Ale Harry…" pokoušel se mu něco říct Ron.

"Jestli mě chcete zradit, tak prosím, jděte a řekněte to všem, které potkáte. Ale jestli to uděláte, tak se ke mně už nikdy nepřibližujte!"

Ron rozpačitě sklopil oči.

"Snape se asi pěkně bavil, když jsem utekl. Co… co říkal?" zeptal se s nádechem zaváhání v hlase.

"Nic." Hermiona se smutně podívala na svého kamaráda. "Byl bledý, stál u svého stolu a zíral na dveře."

"Doopravdy. Vypadal divně," řekl Ron. Když se Malfoy začal smát, Snape se prostě otočil ke třídě, ukončil hodinu a řekl nám, ať odejdeme."

"Počítám, že si chtěl své vítězství užít o samotě," řekl Harry hořce a trochu skřípal zuby. "Slavný Harry Potter konečně zničený a ponížený Severusem Snapem."

"Harry, to si nemyslím," začala Hermiona, ale byla přerušena jeho ostrým pohledem.

"Snape je hnusnej hajzl a nic to nemůže změnit. Konečně vyhrál! Ach, jak pyšný musí být!" Hlas se mu třásl vztekem, který ovládal jen s velkými obtížemi.

V tu chvíli se dveře do umývárny otevřely a vstoupil nějaký prvák.

"Nevidíš, že ji právě POUŽÍVÁM?" zařval Harry a chlapec smrtelně zblednul a beze slova vyběhl ven.

"Uklidni se, Harry," zašeptala Hermiona. "Jenom ti chceme pomoct."

"Dobře. Tak mi doneste neviditelný plášť. Sem."

***
Harry pod svým pláštěm procházel bradavickými chodbami a snažil se nevrazit do žádného ze studentů procházejících okolo. Přemýšlel, jak se můžou tak bezstarostně smát a vtipkovat, když je celý svět v troskách.

Každou chvíli zaslechl úryvek věty:

"Potter… Ukázal… Snape… Šok… Zábava…"

Takže drby už se začaly šířit, pomyslel si Harry vztekle. Skvělý. Prostě zatraceně kurevsky skvělý…

"… a pak se Potter rozbrečel. Doopravdy jste mohli vidět jeho erekci, když vyrazil třídou ke Snapeovi!" Při zvuku hlasu Draca Malfoye se Harry prudce otočil a viděl, jak jeho nenáviděný nepřítel popisuje obecenstvu kolem sebe ten incident ve třídě. Všichni řvali smíchy, včetně Malfoye, který při popisu začal Harryho parodovat. Nasadil směšný výraz, natáhl ruce dopředu a klopýtaje vyrazil ke Goylovi s výrazem zbožňování v zasněném obličeji. "Máš ty nejkrásnější oči na světě…" popotahoval a vzlykal. "Vezmi si mě, Severusi…"

Zmijozelští propukli v tak hlasitý smích, až z toho Harryho zabolely bubínky. Malfoy se řehtal tak, že se musel chytiz Crabba, aby nespadl.

Harryho přemohl vztek. Chtěl Malfoye praštit a servat mu ten debilní úsměv z toho jeho hnusnýho nadutýho obličeje.

"Jestli se Potter ukáže u večeře," zahihňal se Draco a pokoušel se popadnout dech, "bude litovat, že se vůbec narodil!"

Harrymu vyrazily na čele studené krůpěje potu. Opakoval si, že musí svůj vztek udržet na uzdě a ustoupil do rohu, kde zavřel oči a zakryl si uši.

Musí se uklidnit. Teď se nemůže ukázat. Sežrali by ho zaživa. Jeho touha servat Malfoyovi úšklebek z tváře teď byla ničím v porovnání s hanbou, jakou cítil, když si vzpomněl, že jeho politováníhodné představení hrálo hlavní roli. Byl příliš slabý, aby se tím teď zabýval. Ano, je pravdou, že čtyřikrát čelil Voldemortovi, ale to byl jenom jeden kouzelník, který ohrožoval jeho a jeho milované. Teď se bude muset poprat nejen s celou školou, ale i se svou hanbou a ponížením. Jeho zcela roztříštěná sebeúcta je příliš silným protivníkem.

Chtěl zmizet, rozplynout se ve vzduchu. Navždy se stát neviditelným.

Už se nikdy nikomu nemůže ukázat. Cítil, že bude muset odejít z Bradavic. Ale kam? Bradavice jsou jeho domov. Nemůže je opustit. Nemá, kam by jinam šel.

Několikrát se zhluboka nadechl pokoušeje se dostat pod kontrolu bouři, která v něm zuřila, a pak otevřel oči. Zmijozelští, řičící smíchy, se přesunuli do Velké síně. Harry si povzdechl a táhl se do ložnice.

***
"Harry? Jsi tady?" Ronův šepot se rozlehl tichem panujícím v ložnici. Harry se jemně dotkl závěsu na své posteli. Ron si s úlevou povzdechl a přešel na místo vedle kamarádovy postele.

"Přinesl jsem ti něco k jídlu, kámo." Ron natáhl ruku s talířem. Harryho ruka se objevila, chytila ho a stáhla se zpět pod neviditelný plášť. Ozvalo se zamlaskání a polykání. Ron se posadil na postel a trpělivě čekal, až jeho přítel dojí. Když mu Harry podal talíř zpátky, mumlaje při tom díky, Ron si odkašlal a zeptal se, "Jak ti je? Jsi v pořádku?"

Chvilku bylo ticho.

"Až na to, že si všichni myslí, že jsem gay a zvrhlík, je všechno v pořádku."

Ron zrudl a tiše řekl, "Hermiona se snaží zabránit lidem, aby o tom mluvili, ale oni nepřestanou."

"Díky, Rone. To bylo uklidňující," Harryho hlas byl neobvykle dutý.

Ron se pokusil vymyslet nějaká povzbuzující slova, ale nemohl na žádná přijít. V těchto situacích byla Hermiona vždycky lepší, ale ta tu teď nebyla a Ron byl v koncích. Po několika minutách nepříjemného ticha, plaše řekl, "My jsme s tebou, Hermiona a já. A pár dalších lidí. Ne všichni jsou takový zmrdi, jako Malfoy a ta jeho banda. A jako Seamus s Deanem, kteří si z tebe pořád dělají srandu. Kdybych mohl, já…"

"Dobře," přerušil ho Harry. "Nemusíš mě utěšovat. Nemusíš tu se mnou sedět."

"Jsme kámoši. Nemůžu tě tu nechat samotnýho." Když Harry neodpověděl, Ron se zeptal, "A co tvoje ruka?"

"Docela dobrý," odpověděl Harry tiše. "Přestala krvácet a už to ani tolik nebolí."

"No, Hermiona ví něco o léčivých kouzlech. Ale možná by bylo lepší, kdybys šel k…"

"Ne!" přerušil ho Harry ostře. "Už jsme o tom mluvili."

Najednou tiše zaskřípaly dveře.

"S kým to mluvíš?"

Neville vešel do místnosti a Ron chvatně vyskočil z Harryho postele.

"S nikým," odpověděl rychle a předstíral, že něco hledá na podlaze. "Nemůžu najít svoje kouzelnické šachy."

"Harry je tady, že jo?"

Ron se vyděsil.

"Proč to říkáš?" Pokusil se přinutit svůj hlas, aby zněl netečně a nezaujatě, ale Neville ho už neposlouchal. Zíral na Harryho postel, jako by o něčem uvažoval.

"Harry, jestli tu jsi, chci, abys věděl, že ti věřím. Snape tě jen chtěl ponížit. Pravděpodobně do toho lektvaru něco dal, víš… víš…" Tváře mu zbarvilo zrudnutí. "Vždycky tě nenáviděl. Měl jsi vidět, jak u večeře upřeně zíral na tvoje prázdné místo. Pravděpodobně se po tobě chtěl zase vozit. Ale neboj," Neville se rozpačitě usmál. "Máš nás. Já ti věřím. Luna ti věří. A pár dalších lidí taky."

Neville chvilku postával, jako by chtěl říct něco dalšího, ale pak se otočil a zamířil ke dveřím.

"Díky, Neville," zašeptal Harry.

***