DI 54/1

 

DI - kapitola 54. - část I.

Harry nevěděl, jak se mu podařilo dostat nabalený ve svetru, bundě a neviditelném plášti přes dav studentů vracející se z večeře, ale byl přeci nejlepších chytačem, a manévrování mezi studenty mu trochu připomínalo vyhýbání se potloukům. Nakonec se však se srdcem téměř v krku a vzrušením brnícím mu pod kůží, dostal k Severusovým dveřím. Vevnitř stáhl plášť, složil ho pod paží a zaklepal. Dveře se sami otevřely a Harry vešel do slabě osvětlené místnosti s rozsvícenými svícemi a zapáleným krbem. Severus seděl v křesle s nohou přes nohu a sklenkou whisky v ruce.

"Dobrý večer, Severusi," pověděl Harry a usmál se. Přes opěradlo křesla viděl přehozený dlouhý černý plášť a rukavice bez prstů stejné barvy.

"Viděl tě někdo?" Zeptal se rychle Snape a probodl Harryho pohledem.

"Ee… ne, asi ne," odpověděl Harry a divil se náhlé otázce.

"Asi?"

"Ne, určitě ne. Přeci jsem vždycky opatrný." Harry protočil očima. Opravdu, co si Severus myslí? Že je to jeho první tajná výprava?

"Co jsi řekl přátelům?" Snape se zřejmě rozhodl pokračovat ve vyslýchání.

"Že strávím večer v Komnatě nejvyšší potřeby," odpověděl trochu nejistě Harry. "Pro jistotu jsem řekl Ronovi, že se nevrátím na noc, aby se nebál, kdyby jsem… no, myslel jsem si, že je lepší se ujistit."

Muž si odfrkl. Zřejmě se mu Harryho odpověď nelíbila.

Chlapec se zamračil. V Severusově chování bylo něco divného. Něco… pohlédl na muže, který rytmicky podupával nohou… nervózního.

No, Severus občas míval své nálady. Možná měl právě jednu z nich.

"Už půjdeme?" Zeptal se Harry a vzdychl si. Ve svetru a bundě mu začínalo být horko.

"Později. Prozatím se svlékni a posaď," pověděl Snape a ukázal na křeslo naproti sobě. "Ještě máme trochu času."

Harry pokrčil rameny a sundal si bundu, pak přetáhl přes hlavu svetr a odložil je na opěradlo křesla spolu s pláštěm. Snape něco očividně zamýšlel, a Harry byl zvědavý, co to bylo.

"Chceš se něčeho napít?" Zeptal se náhle Severus a podíval se na stolek mezi nimi.

Harry se zachmuřil. Chvíli měl nejasný pocit, že mu Snape řekl, aby se posadil, protože mu chtěl něco říct… a on mu nabídl pití! Skvělé.

"Ee… možná to sladké víno, které jsme pili posledně? To jasně růžové, nepamatuji si název. Něco jako Av…"

"Ne," přerušil ho náhle Snape. Harry se na něj zaskočeně podíval. Dlaň muže se stiskla kolem sklenky s viditelnou intenzitou a ukazováček bez přestání nervózně klepal o sklenku. "Nedostaneš alkohol. Ale můžeš se napít čaje."

Harry vyvalil oči.

"Č… čaje?" Co to mělo být? Od kdy se Severus rozhodl chovat jako učitel? "No dobře. Fajn," hlesl a byl úplně zaskočený.

A poskočil, když Severus s hlasitou ránou odstavil sklenici, bleskově se zvedl z křesla a přesunul se k baru ke stěně. Harry pohlédl na whisky, která se tím rychlým pohybem rozlila po stole.

Snape mu svým chováním připomínal Hermionu před nějakou těžkou a důležitou zkouškou. Taky všechno tehdy rozlila a občas měl pocit, že hodlá zevnitř explodovat nebo se v ní něco rozpadne. Ale kvůli čemu byl tak nervózní? Kvůli jejich…. hmm... rande? Možná byl Severus naštvaný, že ho na něj pozval? Možná, když mu to navrhl, byl to impuls, a pak si všechno promyslel a uvědomil si, že s ním nikam nechce jít, ale teď už nemůže vycouvat?

"Víš…" Ozval se tiše a díval se do Severusových zad, který připravoval čaj. "Jestli nechceš… nemusíme vůbec do Prasinek chodit. Můžeme zůstat tady a… něco dělat."

Zdálo se mu, jako by sebou muž na okamžik cukl, jako by byl tím návrhem zaskočený.

"Proč si myslíš, že nechci?" Zeptal se tiše.

"No…"

"To já jsem ti navrhl jít do Prasinek, tak proč si myslíš, že jsem náhle změnil názor?"

"Ale já ne…"

"Nejprve se něčeho napijeme… Myslel jsem si, že semnou budeš chtít strávit trochu času, než…"

"Jasně, že chci!" Merline! Občas byla rozmluva se Snapem jako tanec na laně nad bazénem plným krokodýlů.

"Znamenitě," řekl Snape, otočil se k Harrymu s šálkem čaje. Pomalu s ním kráčel ke stolku. "Protože mám pro tebe něco lepšího než alkohol." Položil čaj před Harryho, usadil se na kraj svého křesla a sáhl do kapsy šatů, aby z ní vytáhl malou černou lahvičku. Harry si jí zamračeně prohlížel.

"Co to je?" Zeptal se, zatím co ji Severus odzátkoval palcem.

"Moje překvapení," odpověděl tiše muž a sklonil dlaň asi deset centimetrů nad šálek. Nedíval se na Harryho. Sledoval jen štíhlé hrdlo lahvičky. "Něco, bez čeho nemůžeš jít do Prasinek."

Harry se podíval na Severusovu zamyšlenou tvář. Byla úplně kontrolovaná. Neviděl na ní žádné známky nervozity. Jen v černých očích se něco hýbalo. Ale když se to snažil postřehnout, zmizelo to za odrazem plamenů z krbu. Nicméně věděl, co to bylo. Něco neklidného. Něco, co způsobilo, že jeho magické smysly křičely a snažily se odtáhnout.

"Ale… co? Nějaký... ochranný lektvar?" Zeptal se a nejistě hleděl na černou lahvičku.

"Jak jsem řekl. Něco, bez čeho nemůžeš jít do Prasinek." Hlas, který vyšel ze Snapeových úst, se zdál být velmi, velmi vzdálený. Muž si olízl rty, zvedl zrak a podíval se přímo na Harryho. "Musíš mi věřit."

Harry ty oči znal. Za ty měsíce v nich viděl tolik věcí. Pohrdání, strach, touhu a dokonce… něhu. Znal jejich hloubku, tvar, všechny odstíny a barvy, které mohly mít, věděl, jak moc a jak rychle se dokázaly změnit, uměl v nich přečíst to, co žádná jiná Severusova část neukázala. Důvěřoval jim. A protože jim důvěřoval, důvěřoval i Severusovi.

Přikývl a spatřil, jak se mužova dlaň s lahvičkou nahnula a vlila veškerý její obsah do šálku. Z toho, co si Harry stačil všimnout, měl lektvar temně zelenou barvu. Rychle se rozplynul v bylinkovém nápoji, a nenechal po sobě ani stopu.

Ne, musely to být jen nějaké hloupé, iracionální… obavy. Snape by mu mohl dát lektvar tajně, ale neudělal to. Chtěl, aby o něm Harry věděl. Chtěl, aby s ním souhlasil a vypil ho o vlastní vůli. V tom případě nemohlo jít o nic… Tedy myslel si, že to nemohlo být nic… ale… no tak! Nejdůležitější bylo, že se Snape choval uctivě. Harry mu mohl věřit.

Lehce se usmál, ale Severus se na něj už nedíval. Schoval lahvičku do kapsy šatů a sáhl po své sklenici s whisky.

Harry si povzdechl a opřel se v křesle, dívajíc se na muže.

"Musím ti něco říct…" Začal trochu nejistě. Chtěl mu to přiznat. Obtěžovalo ho to celou noc. "Večer, když jsem se vrátil do ložnice a lehl jsem si na postel… napadla mě taková idiotská myšlenka." Zarazil se. Severus na něj zíral přes okraj sklenice a zvedl obočí. "Pomyslel jsem si, že když jsem byl v Komnatě nejvyšší potřeby, to všechno, co se stalo, bylo jen… mým přáním. Iluzí. Že se to doopravdy nestalo. Vím, že je to hloupé…" Dodal, když viděl mužovo zamračené čelo. "Ale tak strašně jsem tě chtěl zpátky, že se mi jeden čas zdálo, že jsem si to všechno jen představoval. Ale pak... jsem sáhl do kapsy a našel jsem kámen. A věděl jsem, že to bylo skutečné. Že jsi byl skutečný. A že ses opravdu vrátil." Usmál se jasně a nemohl zastavit radost ve svém hlase.

Severus zavřel oči. Jedním rychlým pohybem k sobě naklonil sklenici a celou ji vypil, a pak ji odstavil s třeskem na stolek, a aniž by se podíval na Harryho, nalil si další.

Harry se kousl do rtu. No, nečekal, že Severus zareaguje nějak příliš nadšeně, ale doufal, že možná… no nic. Sáhl po svém šálku, a v tu chvíli se mužovi oči okamžitě stočily k němu a k jeho ruce, a zíraly na ni takovou intenzitou, až to pálilo. Harry přisunul šálek blíž k době, ale zastavil se v polovině cesty, když slyšel ze Snapeových úst vycházet slova:

"Víš… v celém svém životě jsem nepotkal většího zbabělce, než byl tvůj milovaný kmotr. Nikdy se na mě neodvažoval zaútočit o samotě. Vždycky musel mít kolem sebe co nejvíce diváků, aby všichni mohly sledovat jeho hrdinské činy a zvednutý nos."

Harry se zarazil a podíval se na Snapea široce otevřenýma očima.

Co to mělo znamenat? Co si Snape myslel, když tak najednou urážel Siriuse? Co ho to najednou popadlo?

"Mohli bychom o tom nemluvit?" Zeptal se a přisunul si šálek k ústům. Viděl, jak mužovi oči sledovaly každý jeho pohyb a dívaly se na něj s planoucí intenzitou. "Nechci poslouchat o tom, jak moc nenávidíš Siriuse." Když se Harry dotkl rty okraje šálku, Snape vystřelil ostrým, kousavým tónem:

"Tvůj otec byl ještě horší. Arogantní až k hranici možností. Miloval sám sebe. Trvale obklopený skupinou stejných idiotů, kterým imponoval svými nebezpečnými, idiotskými nápady. Chodil po škole, choval se jako pán a vládce, a myslel si, že je mu všechno dovoleno, ale pravdou bylo, že byl jen nafoukaným, patetickým idiotem."

Harry odtáhl šálek od úst a cítil, jak se v něm zvedá hněv. Jak se Snape odvažuje říkat takové věci o jeho otci? Jak se opovažuje? Přeci dokonale ví, jaké je to dráždivé téma! Jak se může, teď, před jejich společným výletem, chovat tak… tak… egoisticky?

"Můj otec nebyl idiot," zasyčel, a vbíjel vyzývavý pohled na muže sedícího naproti němu, který se na něj díval s úšklebkem na tenkých rtech. "Nechci, abys o něm takhle mluvil! Co tě náhle tak popadlo?" Položil šálek na kolena a mávnul rukou neurčitým směrem. "Ještě před chvíli bylo všechno v pořádku a teď najednou vytáhneš něco takového. Nehodlám poslouchat tvoje bídné řeči." Spatřil, jak se po těch slovech zablýskl v Severusových očích oheň, ale nezajímalo ho to. Nedovolí mu hrát takovéhle hry. Proto sem nepřišel! "Chtěl jsem s tebou jen strávit nějaký čas. Chtěl jsi to i ty sám, tak o co ti teď jde?"

Severus sevřel rty. Harry si povzdychl.

"Někdy ti vůbec nerozumím. Je tak zatraceně… těžké být kolem tebe." Zakroutil hlavou a opět zvedl šálek k ústům, a v tu chvíli uslyšel ten jedovatý, výsměšný hlas:

"Nebyl jen patetickým idiotem," pokračoval Snape, a úplně ignoroval Harryho slova. "Ale také byl nejhorší parchant, jakého jsem kdy potkal. Spolu s Blackem se smáli svým ubohým vtipům a v těch svých mikroskopických mozcích si vymysleli, že pro ně neplatí žádné zákazy ani pravidla, že jsou o tolik lepší než ostatní… a teď jsou oba mrtvý. Jak smutné…" Lehké odfrknutí, které následovalo, způsobilo, že v Harrymu cosi puklo. Celou silou položil šálek, rozlil tekutinu po stole a vyskočil na nohy.

"Dost! Odvolej to! Okamžitě to odvolej! O mém otci nic nevíš! Ty jsi ten nejhorší parchant, ne on!" Křičel, kypěl hněvem a sevřel dlaně v pěsti. Obešel stolek a stál před mužem, který se na něj nedíval. Díval se na čaj rozlitý po stole a v jeho očích planulo něco nebezpečného. "Říkáš všechny ty věci až teď, když je pryč a nemůže se bránit. Proč ses mu nepostavil tehdy? Proč si ho nevyzval k duelu, když jsi ho tak nenáviděl?"

Snape zvedl zrak od rozlitého čaje, zvedl se z křesla a pohlédl na Harryho shůry. Vypadal naprosto rozzuřeně, jako by ho náhle něco rozběsnilo.

"Protože byl zbabělcem," zasyčel Harrymu přímo do tváře. "Nikdy by nepřijmul moji výzvu jen sám. Vždy se obklopoval hloupými přáteli, odvážný byl jen vedle svého fanklubu. Bez nich byl jako mrzák, který by netrefil cíl, ani kdyby mu dali mapu. Bez nich byl nikým!"

"Říkáš to, protože si mu záviděl!"

PRÁSK!

Harryho hlava se otočila, brýle mu sklouzly na špičku nosu, a on sám couvnul o několik kroků, odhozený silou úderu. Tvář mu plála živým ohněm. Reflexivně si přitiskl dlaň k rozpálené kůži.

Oh, bože. Snape ho udeřil. Severus ho udeřil. Ještě nikdy… nikdy neudělal…

Harry znal ten pocit. Pocit, kdy se mu v hrdle objevil nepříjemný knedlík. Kyselý a hořký zároveň, a nedovoloval mu polknout. Oči ho začínaly štípat a jediné co cítil, byla všude pronikající bolest.

Pomalu otočil hlavu a podíval se na Snapea s neuvěřením. Muž se ohromeně díval na svou zvednutou dlaň, jako by nemohl uvěřit, že patří jemu. Ostražitě pohnul prsty a přenesl zrak na Harryho, držící si zrudlou tvář. Pak znovu na svou dlaň a pak na Harryho. Harry už to nemohl snést. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Slzy zrady a zklamání. Ještě včera se mu Severus omlouval, říkal všechny ty věci, ukázal mu něhu a choval se tak, jak Harry vždycky snil... a dnes na něj znovu zaútočil, úplně bez důvodu, což ukázalo, že se vůbec nezměnil. Že to všechno, co řekl včera, byla… byla jen lež!

Spustil ruku a rozmazaným pohledem sledoval, jak se Snapeovi oči rozšiřují, když muž uviděl celé zrudnutí na Harryho tváři. Po jeho obličeji stekly první slzy a otočil se. Stál bez pohybu, a snažil se dodat si dost síly na to, aby se pohnul z místa a došel ke dveřím. Nevěděl, co má dělat, protože jeho nohy se třásly tak silně, že stěží stál. Narovnal si brýle, a doufal, že díky nim cokoliv uvidí.

A v tu chvíli za sebou uslyšel slova řečená roztřeseným hlasem:

"Podívej se na mě."

V Severusově tónu bylo něco, co Harry ještě nikdy ve svém životě neslyšel. Jako by se s mužem dělo něco špatného. Ale teď ho to nezajímalo. Zamířil přímo ke dveřím.

"Slyšíš?"

Harry neslyšel. Nechtěl slyšet. Chtěl odsud jen odejít. Teď mu bylo zcela jasné, o co tady šlo… Jak mohl být tak hloupý, a znovu mu uvěřit?

Nedokázal zastavit slzy splývající mu po tváři. Tvář natékala a pulzovala. Byla živou korunou té porážky.

Došel k východu. Natáhl ruku a chytil kliku, ale dveře byly zamčené. Na chvíli zavřel oči a opřel se čelem o chladný povrch. Slyšel tlukot vlastního srdce. Zdálo se mu to, nebo jeho srdce opravdu tlouklo tak pomalu? Jako by se vzdalo. Snažil se zastavit vzlyk unikajícímu před stažené hrdlo a bojoval s ním.

Severus ho udeřil.

V tu chvíli ucítil na rameni jemný, opatrný dotek. Zachvěl se. Chtěl tu ruku setřást, ale neudělal to.

"Chci, aby ses na mě podíval." Severusův hlas byl ještě více roztřesený, ještě více naplněný tím zvláštním pocitem, který Harry nepoznával. Jako by v něm něco planulo, pálilo se, a vydalo ze sebe poslední výdech.

Muž mu zaťal obě ruce do paží a pomalu ho k sobě začal obracet. Harry se nedokázal bránit. Měl pocit, že z něj zbyla jen prázdná skořápka.

Snape ho otočil k sobě, ale Harry se na něj nedokázal podívat. Díval se kamsi stranou, daleko od černé postavy před sebou. Slzy mu splývaly přes rty, cítil je na jazyku. Byly slané a horké současně. Chutnaly zklamáním a hořkostí, a byla to ta nejhorší chuť, jakou kdy poznal.

Harry na sobě cítil mužův pohled. Cítil, jak sleduje jeho tvář, jak se zastavuje na jeho pootevřených rtech a jak se vrací, aby pohltil zeleň ve vlhkých duhovkách.

"Nech mě," zašeptal tiše, a nenáviděl svůj hlas za to, jak moc se zlomil, že nedokázal vyslovit ani ty dvě prostá slova. Pohnul rameny a snažil se je osvobodit ze silného stisku bledých dlaní. "Ublížils mi."

A Severus ho pustil. Ale pak se jemně dotknul jeho tváře dlaní a zvedl mu ji nahoru. Harry neměl na výběr. Podíval se přímo do tváře vzdálené jen na několik centimetrů od jeho a v té chvíli zapomněl, jak se dýchá.

Na Severusově tváři spatřil bolest. Jako by byl muž uprostřed smrtelného boje a prohrával. Jakoby bojoval s démony, o kterých Harry nevěděl, a neměl o jejich existenci ani ponětí. Ten pohled byl děsivý. A ještě horší bylo to, co spatřil v těch černých očích… Něco se v nich rozpadlo a rozsypalo. A zdálo se to čím dál slabší s každou slzou splývající po Harryho tváři.

"Severusi?" Zamumlal téměř neslyšeně a v té samé chvíli uviděl ve Snapeových očích něco, co nikdy nečekal, že spatří. Utrpení. Tak velké, tak beznadějné, tak… hluboké, a věděl, že ten pohled nikdy nezapomene. Jakoby se v Severusovi něco zlomilo. Jakoby se ta, mnohokrát podepřená, chvějící se konstrukce nakonec zhroutila a celou svou vahou spadla do propasti. A jediné co zůstalo, bylo utrpení. Tak intenzivní, až mu to vzalo dech.

Ale najednou se objevilo ještě něco. Harry to spatřil na Severusově měnícím se obličeji. Emoce. Tolik emocí, měnící se téměř s mrknutím oka, a tak silných, že se zdálo nemožné cítit je ještě intenzivněji.

A pak se stalo něco, co převrátilo svět vzhůru nohama.