DI 55/1

 

DI - kapitola 55. - část I.

 Začátek konce

 

Harryho probudil třesk dveří. Zvedl víčka, ale obraz před jeho očima byl rozmazaný. Viděl jedině temný strop nad sebou. Otočil hlavu na stranu a sáhl na prázdné místo vedle sebe. Místo, kde by měl být…

 

Severus!

 

Chvatně se zvedl na loktech, rozhlédl se po tmavé ložnici a hledal známou, temnou postavu. A v tu chvíli uslyšel zvuk tekoucí vody a její tiché šumění. Usmál se a spadl zpět na polštář. Na zlomek vteřiny ho zaskočila děsivá myšlenka, že se mu to všechno zdálo. Že to všechno, co se mu včera stalo, byl jen… nějaký pěkný, nereálný sen, ze kterého se právě probudil.

 

Ale nebyl to jen sen.

 

Zvedl se do sedu, opřel se o čelo postele a sáhl po brýlích, ležících na nočním stolku. Obraz před jeho očima se zaostřil. Rozhlédl se a postřehl své věci stále ležící na podlaze. Severusovo oblečení zmizelo.

 

Neměl ponětí, jaká mohla být hodina. Tady bylo vždycky šero. Celkový nedostatek oken způsoboval, že uprostřed dne se zdálo, že je noc. Možná zaspal snídani. Možná měl být na nějaké nudné hodině. Možná ho všichni hledali... ale v téhle chvíli mu to bylo úplně jedno. Cítil v srdci takové teplo, jako by v něm hořel neuhasitelný, věčný oheň. Měl pocit, jako by byl naplněný oslepujícím světlem a všechno, na co pomyslel, zmizelo v jeho stínu, nevýznamné, nehodné. Mohlo by se to nazvat štěstím, kdyby to slovo alespoň z půli vystihovalo to, co vlastně cítil.

 

Když zavřel oči, okamžitě si vzpomněl na detaily ze včerejší noci. Každý polibek, každý záhyb Severusova těla, každé pohlazení dlaně. Všechno bylo tak výrazné, jako by sledoval mudlovský film. Nedokázal se přestat usmívat.

 

Vrátil se do reality až tehdy, když šumivá voda přestala téct a v koupelně padlo ticho. Podíval se na dveře. Severus mu chyběl. Chtěl ho konečně spatřit. Připadalo mu, že se čas táhne jako žvýkačka.

 

Nakonec je uslyšel. Kroky. Jeho srdce okamžitě přešlo na rychlejší chod. A když spatřil, jak se klika pohnula, málem mu vylétlo z hrudi.

 

Ve dveřích koupelny stál Severus, oblečený do svých černých šatů, s lehce vlhkými vlasy. Harry cítil, jakoby ten oheň, který hřál jeho srdce, pokryl celé jeho tělo a zaplavil ho vlnou radosti. Na jeho tváři se objevil zářivý úsměv.

 

Och, Severus vypadal stejně, a zároveň… jinak. A možná se na něj Harry teď díval jinak? Ani ty tenké rty, ani hluboká vráska mezi zamračeným obočím, ani černé, ostré oči - nic se na něm nezměnilo, ale Harry měl pocit, že se změnilo všechno. Jako by se mohl této smrtelně hrubé šelmy dotknout a nebát se, že přijde o ruku. Že je pravděpodobně jedinou osobou na světě, která ji může obdivovat tak zblízka. Které se podařilo si ji osvojit.

 

"Dobré ráno," pověděl radostně. Spatřil, jak se vráska mezi Severusovým obočím prohloubila, a na tváři se objevil divný, do této situaci nevhodně melancholický, výraz.

 

"Koupelna je už volná," odpověděl tiše. "Je ještě docela časně. Jestli si pospíšíš, budeme mít ještě trochu času."

 

"Och, samozřejmě," řekl rychle Harry a vyskočil z lůžka. Spatřil, jak ty černé oči sklouzly po jeho nahém těle, ale vůbec mu to nevadilo. Věděl, že se na něj Severus rád dívá. Harry se schválně postavil zády k němu, když se ohnul dolů, aby sebral oblečení z podlahy, a na poslední chvíli zastavil výbuch smíchu, když se otočil a spatřil v očích zanikající oheň a sevřené dlouhé prsty.

 

"Pottere, jsi…"

 

"Ano, já vím," přerušil ho Harry. "Jsem malý, drzý provokatér," Severusovi zúžené oči mu pověděly všechno a Harry na poslední chvíli zadržel výbuchu smíchu. "Hned jsem zpátky." Pověděl vesele, prošel kolem Severuse, na jehož tváři byla více viditelná deprese. Nicméně Harry byl příliš zaslepený radostí, než aby ji postřehl.

 

Domníval se, že se ještě nikdy neumyl a neoblékl tak rychle. Jediné, co chtěl, bylo vrátit se zpátky k Severusovi. Když otevřel dveře, muž seděl na ustlané posteli se složenými pažemi a pohled měl upřený do podlahy, ale bleskově vyskočil, když uslyšel, že Harry vychází z koupelny.

 

Harry se zastavil ve dveřích, překvapený tou náhlou reakcí. Na okamžik prostě jen stál a díval se na Severuse, který ho pozoroval nečitelným, divně ponurým pohledem. V místnosti padlo tíživé ticho.

 

Och, bože, tak moc toužil se ho teď dotknout! Cítit ho pod prsty, na kůži, na rtech…

 

Přešel k Severusovi a zastavil se těsně před ním, po čemž pomalu zvedl ruku a položil ji na hladkou látku mužovi hrudi. Na okamžik zavřel oči, vychutnával si pod prsty hrubý materiál a bijící srdce. Čím dál silnější a rychlejší. V tichu panujícím okolo slyšel, jak se Severusův dech zrychluje. Otevřel oči a podíval se nahoru, na mužův obličej, který se na něj nyní díval takovým způsobem, jako by ho chtěl pohladit už jen samotným pohledem. Severusovi rty byly lehce rozevřené a Harry přemýšlel, jestli to může udělat? Jestli ho může políbit? Jestli opravdu může? Věděl, že ta ústa patří jemu, ale stále se obával, že bude odehnán, kdyby se pokusil…

 

V tu chvíli si Severus navlhčil suché rty jazykem. Dýchal čím dál rychleji a Harry měl nejasné tušení, že to jeho blízkost muže tak zasáhla.

 

Už déle neváhal. Postavil se na špičky a přitiskl ústa k tenkým rtům, které se rozevřely pod náporem jeho jazyka a dovolily mu vklouznout do teplého nitra úst. Okamžitě nalezl Severusův jazyk a spletl ho s vlastním. Byl tak vlhký, horký, sladký… Přesně tak jak si ho pamatoval. Ale než mohl přemýšlet o něčem dalším, uslyšel hlasitý sten, o kterém nedokázal říct, který z nich ho vydal, a v té chvíli všechno vzplanulo v ohni. Severus ho přitáhl k sobě, tisknul ho tak pevně, jako by se v něm chtěl utopit a napadal jeho rty. Kousal je s takovou vášní, jako by postrádal vzduch a mohl ho nalézt jedině v Harryho ústech.

 

Harry ucítil jeho dlaň ve svých vlasech, pevně je tiskly, možná příliš pevně, ale on sám neovládal svou touhu, bolestně zatínal nehty do mužových zad a toužil po víc, ještě víc, toužil se utopit v jeho ústech. Začal se otírat o drsný hábit, cítíc, že už je tvrdý. A Severus také. Ale v tu chvíli Snape odtrhl své vlhké, zrudlé rty, těžce dýchal, a zašeptal mu do ucha:

 

"Nemáme příliš mnoho času."

 

Harry zvedl víčka. Jeho brýle byly nakřivo a zamlžené, ale viděl nad sebou lesknoucí se černé oči, které se na něj díval s jakýmsi nepopsatelným znepokojením.

 

"Kdy se vrátíš? Kdy tě znovu uvidím?" Zeptal se tiše Harry a zavřel oči, když se Severusovi rty přitiskly k jeho skráni. Nedokázal si představit, že teď, když ho nakonec získal celého, by ho znovu mohl ztratit. I kdyby to bylo jen na pár dní. Věděl, že to pro něj bude jako týdny, ne-li měsíce.

 

"Nevím" odpověděl Severus a vnořil obličej do jeho vlasů a zhluboka se nadechl jeho vůně. "Může to trvat."

 

"Musíš odejít? Nemůže tu semnou zůstat?"

 

"To není možné," Harrymu se znovu zdálo, že ucítil tu melancholii. "Nemám na výběr. Nikdy to nevím, když dostanu předvolání."

 

Harry sevřel rty.

 

Voldemort. Zase Voldemort! Zase všechno kvůli němu.

 

"Víš, že sem můžeš kdykoliv přijít?" Pokračoval Severus a přitiskl rty na Harryho čelo. "Kdykoliv budeš chtít. Dokonce i dnes."

 

Copak Severus nevěděl, že by odsud Harry nejraději vůbec nevyšel? Plánoval tu strávit každou volnou chvíli. Pokud k tomu má povolení.

 

Harry přikývl, sklonil hlavu a dovolil, aby Severusova ústa našla jeho šíji.

 

"Já vím. Budeš mi chybět."

 

"Já vím." Odpověděl Severus. "Vím, že budu."

 

Harry se usmál, i přes smutek, který ho přemohl. Nemohl se stejným vyznáním počítat, ale Severusova jistota ho odzbrojila.

 

"Včera… získal jsi všechno, po čem jsi toužil?" Zeptal se náhle Snape, a přidržoval rty na milimetry od Harryho pokožky. Harry měl pocit, že muž zadržuje dech.

 

"Oh ano, a ještě víc," odpověděl a lehce se usmál. "Mnohem víc, než jsem kdy chtěl."

 

Severus vypustil vzduch a dlouze ho políbil na čelist. A pak ustoupil a podíval se na něj shora s nečitelným pohledem. Harry měl pocit, jako by se mu tím pohledem snažil něco říct, ale neměl ponětí co.

 

"Pojďme," řekl nakonec a pustil Harryho z objetí. "Raději by ses měl vrátit dřív, než se tvoji přátelé probudí." Po těchto slovech prošel kolem něj a zamířil do obývacího pokoje.

 

Harry si rezignovaně povzdechl. Vůbec nechtěl jít. Vůbec. Chtěl by tu zůstat. Navždy.

 

Otočil se a odšoural se za mužem. Severus stál u dveří do kabinetu se zkříženými pažemi a tvář měl skrytou za závojem vlasů. Harry sebral z opěradla křesla neviditelný plášť. Přešel k Severusovi a zastavil se vedle něj.

 

"No, tak… Uvidíme se později," hlesl. Měl pocit, jako by se kolem jeho srdce utahovala smyčka. Čím dál víc.

 

Severus se na něj nedíval. Díval se někam na podlahu, ale po nějaké chvíli zvedl hlavu a Harry se zachvěl při pohledu do jeho očí. Neměl ponětí, proč. Nevypadaly jinak. Ale jakoby za nimi cosi... sám nevěděl, co. Pohybovalo se, bojovalo?

 

Když muž neodpovídal, Harry se otočil ke dveřím, ale než stačil udělat jediný krok, pocítil, jak ho ty dlouhé prsty chytily za zápěstí. S překvapením pohlédl na Severuse. Muž otevíral a zavíral ústa, jako by chtěl něco říct. Ale zřejmě nemohl, protože je po několika vteřinách olízl a prostě přitáhl Harryho k sobě a uzavřel jeho rty ve vášnivém polibku. Harry cítil, jak se mu podlamují kolena. Severus plenil jeho ústa, jazyk a patro, chamtivě, ale ne bolestivě. Hladově, ale ne násilně. Jako by ho chtěl ochutnat, zapamatovat si tu texturu, teplo a chuť jeho úst.

 

Harry zasténal, když Severus odtrhl rty a nabral zhluboka vzduch do plic. Polibek skončil tak náhle, jako začal a než Harry přišel k sobě, uslyšel Severusovo zašeptání:

 

"Doprovodím tě."

 

Nevědomky přikývl, nechal se vést přes kabinet a cítil, jak se ruka tisknoucí jeho paži utahuje.

 

Když se zastavili přede dveřmi, Severus sáhl po hůlce a sňal blokovací kouzlo, po čemž ji schoval a otočil se k Harrymu. Nějakou dobu ho jen pozoroval a sledoval jeho tvář. Po chvíli se zastavil na tváři, a pomalu zvedl dlaň, dotýkajíc se Harryho kůže. Jemně ji pohladil, jakoby v zamyšlení.

 

"Nechtěl jsem tě udeřit," pověděl náhle divným, vzdáleným hlasem. "Ale občas se všechno vymkne kontrole a nemáme na to žádný vliv. Je to silnější než my."

 

Harry rozšířil oči, když slyšel taková slova ze Severusových úst.

 

"Na tom nezáleží," odpověděl trochu nejistě. "Už jsem na to zapomněl."

 

Severus se slabě usmál.

 

"To je dobře."

 

Chladné prsty zmizely a Snape spustil ruku a následně sáhl po klice a podíval se na Harryho. Harry pochopil tu sugesci. Poslal mu teplý úsměv a přehodil přes sebe plášť. Severus mu otevřel dveře a Harry, ani by se otočil, protože každý pohled na Severuse v něm vyvolal bolestivé škubnutí, vyšel na chodbu.

 

Teprve, když ušel několik kroků, uslyšel tiché zaskřípání dveří. A náhle se pocítil velmi, velmi osamělý.

 

***

 

"Harry, možná bychom si mohli dnes trochu zalétat, jako posledně?"

 

"Ne, díky, nechce se mi," zamumlal Harry, když s Ronem kráčel po chodbě zaplněné studenty mezi hodinou Bylinkářství a Přeměňováním.

 

"Tak bychom si mohli večer zahrát Řachavého Petra? Tentokrát tě nehodlám nechat vyhrát ani jedinkrát."

 

"Ne, díky, možná jindy," odpověděl harry a zatočil do chodby vpravo se skupinkou dalších nebelvírů.

 

Ron svěsil hlavu a se šourajícíma nohama ho beze slova následoval.

 

Harry byl podrážděný jeho přesvědčováním a nebylo mu líto, že ho zklamal. Nechtěl dnes nic dělat. Plánoval strávit večer v ložnici, vzpomínat na předešlou noc a masturbovat.

 

Celý den balancoval na hranici hysterické radosti a deprese. Se širokým úsměvem na tváři přesazoval ječící mandragory, které svým kňouráním způsobovaly okolí bolení hlavy. Se zasněným výrazem ve tváři poslouchal pojednání o velké bitvě skřetů a obrů mezi kopci Cotswold roku 1823. Dokonce ani Hermiona mu nevěnovala pozornost, jen se na něj občas podívala. Během oběda se ovšem nedotkl ani sousta, seděl se skloněnou hlavou a každou chvíli se podíval k učitelskému stolu. Severus dnes nebyl na žádném jídle, i když byl stále na hradě - Harry to věděl, protože sebou celý den nosil Pobertův Plánek a kontroloval, jestli Severus už odešel.

 

"Harry! Harry!"

 

Harry sebou trhl a rozhlédl se po chodbě. Mezi studenty postřehl Luniny blonďaté vlasy, a zdálo se, jako by se jí všichni vyhýbali širokým obloukem. Na hlavě měla klobouk s rukou, kterou jí Harry dal na Vánoce. Ron vyvalil oči, když ji spatřil, a Harry si uvědomil, že to pravděpodobně nebyl ten nejlepší dárek.

 

"Ahoj," usmála se nepřítomně, zastavila se před nimi a podívala se nahoru na ruku se zvednutým palcem, na kterou Ron zíral s otevřenými ústy. "Och, vím, neměla bych ji nosit na hodiny, ale byla na koleji tak osamělá, že jsem ji tam nemohla znovu nechat. Bylo mi jí líto."

 

Ruka v odpověď zamávala a pokusila se ji chytit za nos, ale Luna ji odstrčila.

 

"Teď mě nepřerušuj," řekla ruce, a pak se otočila na Rona a Harryho. "Ráda si mě dobírá."

 

Ron polkl, když viděl, jak se pěst sevřela a kreslila ve vzduchu kroužky, jakoby se připravovala na úder.

 

"Nenazval bych to dobíráním."

 

"Och, ona mi nic neudělá. Za to vám by mohla, takže raději nechoďte příliš blízko."

 

Ron odskočil jako opařený, ale Harry zůstal na místě.

 

"Chtěla jsi semnou mluvit?"

 

"Och, ano. Tonksová chtěla, abych se tě zeptala, jestli můžeš večer přijít o něco dříve, než jste se domluvili."

 

Harryho oči se rozšířily. Lekce s Tonksovou! Úplně na ně zapomněl!

 

"Eee…"

 

Kruci. Teď neměl vůbec chuť na další hodiny…

 

"Vzkaž jí, že dnes nemůžu přijít. Mám… něco mi do toho vlezlo."

 

Luna se zamračila, lehce naklonila hlavu a pozorně se na něj podívala.

 

"Neboj se. Nemusíš se stydět, že jsi zapomněl. Vždy, když jsi šťastný, zapomínáš na celý svět."

 

Harry pocítil, jak se mu na tváři objevil lehký ruměnec.

 

Sakra, jak to poznala? Přeci to neměl napsané ve tváři?

 

"Na tvém místě bych také zapomněla," usmála se na něj přátelsky a odvrátila se. "V tom případě se uvidíme, Harry." Po těchto slovech zamířila na druhou stranu. Ruka na její hlavě se k nim otočila a ukázala jim prostředníček.

 

"O čem to mluvila?" Zeptal se Ron a přešel k Harrymu.

 

"Ee…"

 

"Jaké setkání s Tonksovou?"

 

"Ach, to. To… nic. Jen jsem poprosil Tonksovou o nějaké lekce z Obrany navíc."

 

Ron se na něho překvapeně podíval.

 

"Proč? Jsi nejlepší ve třídě. Ba co víc, podezřívám tě, že jsi nejlepší v celé škole. Snad se neměníš v Hermionu?"

 

Harry zavrtěl hlavou.

 

"Ne, prostě jsem se rozhodl, že se chci naučit ještě pár kouzel. Jen pro případ."

 

"Přeci víš o Obraně všechno."

 

"Ne dost."

 

Ron pokrčil rameny.

 

"Dobrá, dělej si, co chceš." Po těchto slovech vykročil, nečekajíc na Harryho. "Pokud budeš chtít strávit trochu času se svým přítelem, dej mi vědět." Zabručel ještě přes rameno.

 

Harry si povzdechl. Proč Ron nerozuměl tomu, že… že co? Že chtěl sedět sám v ložnici a myslet na Snapea, než hrát nějaké idiotské hry nebo bezcílně létat ve sněhové bouři?

 

Pro Merlina, přeci ho včera Severus políbil, otevřel se před ním, miloval se s ním, Harry mu vyznal lásku! A dnes… by měl hrát s Ronem Řachavého Petra? Zdálo se to absurdní.

 

Pravdou je, že by rád s Ronem hrál a měl rád, ne, miloval famfrpál. Ale ve světle toho, co prožil a co obdržel, se všechno, co kdy miloval, zdálo úplně… bezvýznamné.

 

Změnily se mu priority.