DI 55/2

 

DI - kapitola 55. - část II.

Po hodinách Harry rychle utekl Ronovi a zamířil na kolej. Měl jistý plán a musel si pospíšit, jestli ho chtěl zrealizovat.

Posadil se na postel, otevřel dlaně a podíval se, jak v nich drží malou červenou krabičku. Dárek, který připravil pro Severuse na Valentýna, a který mu ještě neměl příležitost dát.

Zaváhal. Věděl, že Severus ještě neodešel a že byl stále na hradě. Neměl ponětí, jak dlouho tu ještě bude. A chtěl… chtěl by mu to dát, ještě než odejde. Aby… aby věděl…

Půjde tam jen na okamžik. Nechá tam krabičku a rychle odejde. Přeci mu Severus řekl, že může přijít, kdykoliv chce. Už se rozloučili. Domníval se, že kdyby ho znovu spatřil, prožíval by to stejně jako ráno a to nechtěl. Prostě… ho překvapí před odchodem. Ano, přesně tak!

Slezl z postele a vytáhl zpod polštáře Pobertův plánek. Přesně jak se domníval, Severus byl stále v Brumbálově kanceláři, do které vešel před patnácti minutami. Ostatně, z toho, co si Harry pamatoval, trávil tam většinou hodinu a to znamenalo, že má dost času. Zvláště, když si všiml, že měl Severus dnes tolik vyučovacích hodin, že se ke svým komnatám ani nepřiblížil.

Harry zastrčil do kapsy neviditelný plášť, do druhé schoval krabičku, seběhl po schodech a spěchal přes společenskou místnost. Hermiona, která s Ronem seděla u jednoho ze stolů a studovala, zvedla hlavu, a když ho viděla, prudce odhodila pero a vyskočila na nohy:

"Harry? Myslela jsem, že jsi v Komnatě nejvyšší potřeby. Musím s tebou mluvit…"

"Teď ne," řekl ji Harry a prolézal dírou ve stěně. "Hned budu zpátky." Po těchto slovech přešel dveřmi, rozhlédl se po chodbě a přehodil přes sebe plášť. Seběhl několik pater s rostoucím vzrušením. Představil si Severuse, když najde krabičku. Ale úplně si nedokázal představit jeho reakci, až si přečte to, co mu napsal. Jen doufal, že se mu to bude líbit. Alespoň trochu.

Ve sklepení bylo chladno. Tady bylo vždycky chladno, ale v zimě dokázala teplota klesnout tak nízko, že při dýchání vznikala pára. Ale naštěstí jen na chodbách. Ve třídách a Snapeových komnatách bylo příjemně. Harry se zastavil před dveřmi do kabinetu Mistra Lektvarů a s hlasitě bijícím srdcem zašepotal heslo:

"Dipsas."

Těžké dveře se pohnuly a pomalu otevřely. V místnosti panovalo šero. Jediným světlem byla na stole svítící lampička. Harry za sebou tiše zavřel dveře a přešel ke dveřím vedoucím do komnat.

Zamyslil se, jestli musí i tady vyslovit heslo, ale pro všechny případy se ho rozhodl vyslovit.

"Dipsas."

Dveře zaskřípaly a otevřely se před ním. Harry se usmál a vešel dovnitř. Pocítil na kůži chladný poryv, ale bylo to divné, protože tu nebyla žádná okna, ze kterých by mohl vítr vát.

Obývák byl lépe osvětlený než kabinet. Navzdory tomu, že byl krb vyhaslý, na stěnách planulo několik svíček. Harry se rozhlédl po místnosti. Vše tu znal, ale jakoby to vždy viděl jen z dálky. Přemýšlel, kde by bylo nejlepší nechat krabičku, aby ji Severus určitě uviděl a našel. Přešel k jedné z polic, na které se mimo několika knih nacházelo pár divně vypadajících předmětů a stojan s perem. Podíval se důkladně na pero, ale nebylo to to, co dal Severusovi k narozeninám. Přemýšlel, kde muž schovává jeho dárek. A kde má figurku? Po pravdě, nikdy je nikde neviděl.

Odvrátil se a znovu se rozhlédl po místnosti. Bylo tu takové ticho. Úplně jiné než v nebelvírské věži. Tam byl vždycky rozruch, a i v ložnici slyšel hlasy přicházející ze společenské místnosti. Po tolika letech strávených o samotě se mu líbila společnost druhých, ale občas potřeboval ticho. A tady ho mohl vždy nalézt.

Stolek. Možná prostě jen položí krabičku na stolek? Zamířil k stolu se svícnem, ale než se k němu dostal, upoutal ho slabý, zelený záblesk. Harry se zarazil a otočil, hledajíc jeho zdroj. O krok couvnul a spatřil to. Malou mezeru mezi regály. Mezeru vedoucí do Severusovi tajné laboratoře.

Severus musel spěchat, když nechal dveře nezamknuté…

Harry o tom mnohokrát přemýšlel, co za lektvar to Severus vařil a co v té laboratoři dělal. Pomalu, ostražitě přešel k mezeře a podíval se skrz ní. Viděl planoucí zelené světlo a černý kotlík.

Ne.

Nepůjde tam. Severus mu věřil, dal mu heslo do svých komnat. Nemůže prostě…

Znovu se podíval přes mezeru. Oheň pod kotlíkem byl vyhaslý. A to znamenalo, že Severus dokončil svůj tajemný lektvar. Trochu se posunul a na straně uviděl malou lahvičku. A v tu chvíli mu něco došlo.

To byl ten lektvar! Ten lektvar, který mu Severus vlil do čaje!

Bez dalšího přemýšlení vložil ruce do mezery a otevřel průchod, aby jím mohl projít.

Pomalu přešel ke stolu, díval se na tmavou zelenou lahvičku a cítil, jak mu silně bije srdce.

Proč? Proč mu Severus dal vypít lektvar, který tak dlouho připravoval? To bylo… zajímavé. Co to bylo za lektvar? Co způsoboval? Proč bez něj Harry nemohl jít do Prasinek?

V jeho mysli se třáslo milion otázek. Stál a sledoval lahvičku, jako by se ji zrakem snažil přinutit, aby mu odhalila svá tajemství.

Kniha. Pamatoval si, že tady někde byla kniha, kterou Severus používal při přípravě lektvaru. Možná v ní nalezne odpovědi. Otočil se, rozhlédl se po malé místnosti a hledal kožený obal knihy, ale pak si jeho oči všimly zlaté záře přicházející od Myslánky u zdi. Zlaté stuhy myšlenek se točily a vznášely, jako by se rozplývaly, a mezi nimi Harry uviděl…

Zaujatě popošel o krok blíž.

Ano, nemýlil se. Viděl sebe. Svou usměvavou tvář. Brýle nakřivo. Jizvu ve tvaru blesku na čele. Ale po chvíli tvář zmizela, a z víru myšlenek se vynořila… bílá tvář Voldemorta.

Harry se zamračil a přešel ještě blíž.

Voldemort se smál. Harry viděl řadu jeho ostrých, žlutých zubů. Po chvíli se Voldemort rozplynul, a na jeho místě se objevila… zelená hlavička.

Harry se před myslánkou zastavil. Pocítil v sobě nevyslovitelný strach. Něco nebylo v pořádku a cítil to všemi smysly, která na něj křičely a snažily se získat jeho pozornost. Znovu spatřil svoji tvář, Voldemortův úsměv a zelenou lahvičku.

Co to všechno znamenalo? Co měl Voldemort společného s tím lektvarem? A s Harrym?

Polkl. Jeho kůži pokryla husina, a srdce tlouklo ještě silněji, jako by ho někdo do hrudi bouchal kladivem. Chvíli mu trvalo ovládnout se, a kousl se do rtu. Pravděpodobně příliš silně.

Musí to vědět. Musí se to dozvědět!

Pevněji sevřel krabičku v ruce, zadržel dech a naklonil se, noříc tvář do zlatého povrchu.

Musel spatřit, o co všechno tu jde.

Pocítil chlad, když se jeho kůže dotkla třpytivých stužek. Obraz před očima se mu zatočil a rozmazal. A když se všechno zaostřilo, Harry si uvědomil, že se vrátil do chvíle, ve kterém to všechno začalo.

A… spatřil to.