DI 56A /1

 

DI - kapitola 56.A - část I.

Otevři své oči

Obraz se vyostřil a Harry se náhle ocitl ve třídě Lektvarů. Spatřil sebe, jak stojí uprostřed třídy se zamračeným výrazem a prázdnou tváří, na které se objevovalo omámení a radost. Všichni studenti se na něho dívali se zvědavostí. Snape seděl za katedrou na druhé straně třídy, a v tu chvíli se zvedl z židle, aniž by od Harryho odtrhl pohled.

Och, teď uvidíme, po čem ten arogantní spratek touží… Domnívám se, že to bude velkolepá podívaná…

Severusův hlas se ozval v učebně s ozvěnou, ale muž měl pevně sevřená ústa a těžko mohl říct něco nahlas. Asi to byly… pravděpodobně to byly jeho myšlenky!

Od zmijozelského stolu se ozvalo vyprsknutí a následné chichotání.

"Ticho!" Zavrčel Snape a podíval se na Pansy a zmijozela sedící vedle ní. "Bude tu absolutní ticho."

Výraz na Harryho tváři se pomalu měnil. Vypadal jako zhypnotizovaný. Široce otevřenýma očima se díval na Mistra Lektvarů stojícího na druhé straně třídy. Jeho oči sklouzly po dlouhém, černém těle s tak nepředstavitelným obdivem, jako by ho viděl poprvé v životě. Jako kdyby nyní uviděl něco, co před ním dříve bylo skryté.

Proč Potter zaměřil svou pozornost na mě? A proč mě tak sleduje? Nemyslím si, že…

Po Nebelvírově tváři začaly proudit slzy. V jeho kalhotách se objevilo vzrušení mluvící samo za sebe. Kdosi hlasitě nabral vzduch, a Hermiona si zakryla ústa dlaní.

Harry se pohnul z místa. Zachytil se hábitem o lavici a málem spadl, narazil na tašku na podlaze a na poslední chvíli se vyhnul kontaktu s podlahou. Vůbec se nedíval, kam jde, jeho pohled byl zakotvený jen a pouze na Snapea, který ho sledoval s čím dál nevěřícnějším pohledem.

To je asi nějaký vtip…

Ve třídě panovalo absolutní ticho, když Harry narazil na stůl, za kterým se nacházel profesor. Nakonec se k němu dostal. Narazil boky o desku stolu, a chtěl jít dál, ale těžký kus nábytku mu to nedovoloval. Na jeho tváři se objevilo skutečné zoufalství. Snape o krok couvnul.

To není možné…

"Severusi…" Zasténal Harry, naklonil se nad stolem a vztáhnul k muži ruku.

Oh, zatraceně!

Harry se natiskl na lavici, a za každou cenu se snažil dostat k předmětu své uvědomělé touhy. Na jeho tváři bylo viditelné zoufalství a odhodlání.

"Máš ty nejkrásnější a nevzrušující oči na světě…" Zamumlal rozmazaným, chtivým hlasem. "Chtěl bych se v nich topit, když si mě budeš brát… Vezmi si mě… Severusi…!"

Vize se rozmazala a všechno okolo se začalo točit. Harry uslyšel Snapeovy myšlenky:

Jak je možné, že lektvar ukázal na mě? To se nemělo stát. Jak je možné, že jsem Potterova touha? Copak ten chlapec už zcela ztratil rozum?

Další zatočení.

Ještě jsem s ním neskončil. Teprve teď to bude opravdu zajímavé….

Popře to, bude zapírat, ale nakonec se zlomí… Neunav se, Pottere. Nebojuj s tím. I tak nevyhraješ. Budeš se s tím muset smířit…

Brzy se s tou touhou Potter nedokáže vypořádat. Brzy za mnou sám začne chodit, a začne mě prosit, žadonit… o všechno. A pak budu triumfovat. S radostí spatřím, jak se přede mnou Potter bude ponižovat.

Je to jen otázka času, kdy se o tom Temný Pán dozví. Jsem zvědavý, jakým způsobem to využije.

Obraz se opět zaostřil a Harry se ocitl na setkání Smrtijedů.

"Jsem rád, že jsem vám mohl předat tak velmi zajímavou zprávu, můj Pane," pověděl Snape sedící u stolu. Jeho hlas byl tichý a nenápadný.

"Jako obvykle jsi mě nezklamal," odpověděl Voldemort. "To, co jsi mi řekl, nám velmi pomůže. Myslím, že toho budeme moci využít." Úsměv Temného Pána byl jedovatý a strašidelný. "Podívej se na mě, Severusi."

Náhle prostor vyplnil Voldemortův hlas:

Určitě si již slyšel o lektvaru Admorsusexcetra. Umožní vysát z krve moc toho, kdo ho vypije. Když získám Potterovu sílu, budu neporazitelný a současně se chlapce zbavím jednou pro vždy. Tento lektvar pro mě připravíš, Severusi. A svedeš Pottera. Sblížíš se s ním, budeš ho u sebe držet a přesvědčíš ho, aby ti důvěřoval natolik, že ten lektvar z vlastní vůle vypije. Jak dobře víš, bude to fungovat pouze tehdy, když ho oběť přijme vědomě a ochotně, bez nátlaku a pochyb. Dávám ti tolik času, kolik potřebuješ. Zajistím, aby ti nikdo nepřekážel. Máš volnou ruku, můžeš si s chlapcem dělat, co budeš chtít, ale budeš mě informovat o pokroku. A když dokončíš lektvar a přivedeš mi Pottera… odměním tě za vše.

Voldemortův hlas zmizel. Snape se podíval na svého Pána, a mrazivě a nepříjemně se usmál.

"Víš, co máš dělat," řekl Voldemort.

"Samozřejmě," odpověděl Mistr Lektvarů.

Obraz se znova zatočil a ocitl se ve Snapeových komnatách. Muž chodil sem a tam před krbem. Na obličeji měl děsivý úsměv a v očích zuřila bouře.

Konečně! Konečně nadešla moje chvíle!

Bleskově vytáhl rukáv a s nenávistí se podíval na Temné znamení. Znamení, které přetínala hluboká jizva po noži, jako by ho chtěl někdo přeřezat.

Desiderium Intimum… zanechalo na mě stopu do konce mého života, ale jak jsem mohl vědět, že si po jejím vypití téměř uříznu ruku? A teď, po těch letech… konečně mohu naplnit svou největší touhu… konečně mohu způsobit, že Temný Pán zemře. A s ním se zbavím i Pottera. Ten nezodpovědný fracek nikdy nebude schopen Temného Pána porazit. Nemá žádnou šanci. A Brumbál je příliš hloupý, aby to pochopil. Je to jediný způsob. Obětuji Pottera, obětuji všechno, abych zabil Temného Pána. A klidně i Brumbála. Nikdo mi nebude rozkazovat. Už nikdy víc.

Muž se zastavil a těžce se svalil do křesla.

Budu muset hrát na dvě fronty… Brumbál je dokonalý nitrozpytec, a nemůže se o tomto plánu dozvědět. Jeho 'důvěryhodný služebník' plánuje zlikvidovat jeho tajnou zbraň a naději celého kouzelnického světa… Pravděpodobně by se mu to nelíbilo.

Na Snapeově tváři se objevil smutný úsměv.

Budu muset použít Legilimens Evocis. Ano, to je jediný způsob, jak vše skrýt. Abych dokázal skrýt všechno před ním i před Temným Pánem. Nepochybuji, že to bude snadné, ale jsem ochotný zaplatit jakoukoliv cenu.

Ve Snapeových očích se objevilo něco nebezpečného. Nějaký čas jen seděl a zíral do nikam.

Svést Pottera… To by nemělo být těžké, když jsem jeho 'největší touhou'. Ale určitě mu to neulehčím. Dám mu to, co si zaslouží. Dám mu ochutnat bolest. Budu ho trápit, raním ho a přitáhnu ho zpět, jestli se pokusí utéct. Pomstím se mu za všechno ponížení, které jsem utrpěl z rukou jeho otce. Jedinou nevýhodou je, že budu muset snášet společnost toho imbecila, dotýkat se ho…

Na mužově tváři se objevil výraz znechucení, ale po chvíli byl nahrazen křivým úšklebkem.

Ačkoliv na druhé straně… mohu ho donutit ke všemu. Můžu ho donutit prosit na kolenou, jestli budu chtít. Budu ho ponižovat až k hranici možností. Pravda, občas mu budu muset ukázat trochu… hmmm. angažovanosti. Ale ta cena za to stojí, pokud dostanu výměnou svobodu.

Snape zavřel oči a povzdechl si.

Admorsusexcetra… Nesmírně zatraceně komplikovaný… Bude mi to trvat měsíce. Ale nesmí existovat možnost, aby fungoval. Potter bude chodící past. Chodící jed. Lektvar vysaje nejen jeho moc, ale i moc Temného Pána. A zabije je oba.

Snape otevřel oči. Planul v nich ledový oheň. Oheň, který náhle vyplnil celý prostor. Ale namísto ohnivého praskání se místnost rozezněla ozvěnou:

Zabije je oba.

Zabije je oba.

Zabije je…

Oheň zmizel a nastalo ticho. Tma. Tma, ze které se vynořila chodba ve sklepení. A Severus stojící před přístěnkem na košťata. Pře tím přístěnkem, ve kterém Harry za trest uklízel za zlomení Malfoyova nosu. A ve kterém se za chvíli mělo odehrát jejich první sblížení.

Na Snapeově tváři se objevil nebezpečný úsměv. V očích nebylo nic, kromě ledového odhodlání.

Představení začíná…

Snape se natáhl ke klice a obraz se znovu zatočil. Ze změti barev se vynořil Voldemort a Snape. Nacházeli se v jaké si temné místnosti. Ve vzduchu visela nevětraná vlhkost. Oba měli zavřené oči, ale na Voldemortově tváři viděl děsivý úsměv uspokojení. Voldemort sledoval Snapeovi vzpomínky. Obraz Harryho na kolenou, se Snapeovým penisem v ústech…

"Ano, ano, ano! Přesně tak! Naprosto uchvacující!" Voldemortův triumfální smích drásal ušní bubínky, ale obraz zmizel tak rychle, jak se objevil, nahrazený scénou v kabinetě Mistra Lektvarů, ve kterém stál Malfoy a Snape. Muž se naklonil nad Zmijozelem a zasyčel mu přímo do tváře:

"Nepřibližuj se k němu. Potter je nedotknutelný. Nemůžeš mu zkřivit vlas na hlavě! Je ti to jasné?"

"Proč?" Malfoy zatínal pěsti a v jeho očích planul vzdor. "Proč je tak důležitý? Proč mi Temný Pán přikázal zadusit všechny zvěst o tom, co se stalo na lektvarech, a ujistit se, aby se o tom nedozvěděl žádný profesor? Zmijozelové mě kvůli tomu začali nenávidět! Přestali semnou počítat! Všechno kvůli Potterovi!"

"To není tvá věc. Přísahal jsi Temnému Pánovi, že se o to postaráš, takže očekáváme, že dodržíš svůj závazek. Nemusíš znát důvody. Nebo mu mám vzkázat, že jsi vycouval? Že ses rozhodl nevykonat jeho žádost?"

V chlapcových očích se objevil strach.

"Ne, ale…"

Snape vytáhl hůlku a na Malfoyově tváři se objevilo skutečné zděšení.

"Nemám čas se s tebou vybavovat. Poneseš trest za svou neposlušnost. Crucio!"

Místnost se rozplynula a změnila se ve třídu Lektvarů. Harry a Snape stáli naproti sobě, a nahněvaně na sebe zírali. Zatím co Harryho pohled byl čím dál zoufalejší a vzdorovitější, ve Snapeových očích byla jedině studená vypočítavost a ocelová nenávist.

"Můžu tě šukat, Pottere. Ale neočekávej ode mě nic víc," vyštěkl Snape a kladl důraz na každé vypovězené slovo. Jako by je napustil jedem. Smrtícím.

Harry se ušklíbl. Hněv v jeho očích se rozpálil ještě větším plamenem.

"Nejsem jen tvoje děvka!" Zakřičel.

Snapeovy oči se zúžily tak rychle, že z nich zůstaly jen tenké mezery. Staly se ledově chladné.

"V tom případě pro mě budeš nikým."

Harryho oči se rozšířily. Všechen hněv v nich zmizel, včetně vzdoru. Zůstala jedině trhlina, škvírka, ze které se vylévala bolest a zklamání.

K čertu! Nechal jsem se vyprovokovat.

"V tom případě vás už více nebudu obtěžovat, pane profesore," pověděl tiše Harry, obrátil se ke Snapeovi zády a zamířil ke dveřím.

Zatracený Potter! Nepůjde to s ním tak lehce, jak jsem si myslel. Bude žebrat o ty záblesky něhy tak dlouho, dokud mu je nedám. Evidentně budu muset přijít ke kompromisu a nucen je udělat, jinak mi zmizí…

Muž se díval, jak Harry míří ke dveřím a mizí za nimi, a objevil se v něm plamenný hněv.

Zatracený, prokletý Potter!

Obraz se rozmazal a ve třídě se objevili studenti. Seděli tiše v lavicích a pracovali na lektvarech. Všichni kromě Harryho a Hermiony, kteří nebyli vůbec v místnosti. Snape seděl za katedrou a oči měl zakotvené na dveřích. Na jeho tváři panoval vztek.

Po chvíli se klika pohnula a do třídy vešla Hermiona. Měl sevřená ústa a zdála se být lehce vystrašená, ale v jejích očích plála tvrdohlavost. Snape se pomalu postavil a věnoval jí očekávající pohled. Všichni přestali pracovat a otáčeli se, když přecházela mezi lavicemi, směřujíc k, hněvem se chvějícímu, učiteli. Nebelvírka se zastavila, zvedla ruku a podala muži malou kartičku.

"Je mi líto, ale Harry se nemůže dostavit na dnešní hodinu, protože onemocněl a v současné době je na ošetřovně. Madam Pomfreyová mi řekla, abych vám předala Harryho omluvenku."

Ve Snapeových očích vybuchl vztek. Nevylinul, neobjevil se, prostě vybuchl.

"Sedni si!" Zavrčel, vyrval ji kartičku z ruky a roztrhal ji před očima vyděšené dívky na malé kousky.

Jak se opovažuje? Jak se opovažuje mě ignorovat? Jak si dovolil mě znevažovat? Och, každý nebelvír v této třídě, každý z jeho ubohých přátel si tuhle hodinu zapamatuje… Zničím je všechny, do jednoho. Potter už nikdy znovu nepomyslí, že by mi zmizel.

Třída se začala šíleně točit a změnila se v kabinet Mistra Lektvarů. Harry seděl v křesle naproti Snapeovi s tváři skrytou v dlaních. Muž mu vlastně před chvílí nabídl čaj s Veritasérem a Harry mu přiznal takové věci, které by se mu nikdy neodvažoval vyznat. Kousky obličeje, které se mu nepodařilo skrýt za dlaněmi, byly velmi červené.

Muž se na něj díval s přimhouřenýma očima.

Och, miluješ ze sebe dělat oběť, že Pottere?

Harry pomalu spustil ruce, ale na muže se nepodíval. Několikrát se zhluboka nadechl a po chvíli obrátil pohled. V jeho očích planula nestálá tvrdohlavost, a zdálo se, že i ten nejlehčí výbuch by ji mohl uhasit.

Musím být opatrný. Musím udělat něco, aby měl pocit, že má kontrolu nad situací.

"Proč si tak ubližuješ?" Hlas Mistra Lektvarů byl neuvěřitelně tichý a klidný. Harryho oči se po těch slovech rozšířily. "Pokud se tak moc bojíš svých přání, máš na výběr." Ukázal na dveře. "Můžeš odejít, pokud chceš. Nezastavím tě."

Harry seděl v křesle a vypadal tak, jako by byl neschopen jakéhokoliv pohybu a díval se, jak Snape vstal, přešel k polici, vzal si knihu, sedl si s ní do křesla a dal se do čtení.

Znamenitě jsem to rozehrál. Myslíš, že máš cokoliv na výběr, chlapče? Je to jen otázka času…

Harry vypadal ztraceně. Podíval se na Snapea a následně se podíval na dveře. Chvíli na ně zíral, a pak se dlouze, velmi zhluboka nadechl a znovu se podíval na Snapea. Zavřel oči, povzdechl si a vstal z křesla.

Tak rychle? Ještě jsem se nedostal ani k druhému odstavci…

Harry se postavil a pomalu přešel ke křeslu, ve kterém seděl Snape. Opatrně mu vyndal knihu z rukou a odložil ji na stolek, a pak zvedl třesoucí se ruku a dotknul se mužovi tváře.

"Vybírám si tebe," zašeptal tiše.

Jaké překvapení…

Obraz se znovu zatočil. Kabinet se změnil v chodbu vedoucí do nemocničního křídla, kterou šel Snape jako bouře a nesl zakrváceného, bezvědomého Harryho, který měl podlitý a roztrhaný obličej se stružkami krve. Byl obalený v černém plášti, po kterém splývaly kapky krve až na podlahu a nechávaly za nimi tmavě červenou stopu. V mužových očích zuřil ledový hněv. Hněv tak velký, že vypadal jako posedlý.

Zabiju ho. Sedřu z něj kůži a budu se dívat, jak umírá. Ne… Rozdrtím mu lebku, a budu s ní mlátit o zeď tak dlouho, až se rozpadne. Ne… Zlámu mu nohy, uříznu prsty a pak ho zaživa upálím. Ne… musí to být něco jiného… ten nejhorší trest. Kvůli tomu bezduchému kreténovi mohl celý můj plán… všechno mohlo být zničeno. Kdyby zabil Pottera, už bych neměl šanci na svobodu. Přede mnou neuteče. Najdu ho a… ano, použiju Legilimens Evocis. Zamknu ho v pekle! Zavřu ho do noční můry. A těch dvou tupců se prostě zbavím. Vezmu je Temnému Pánovi, ať si s nimi dělá, co chce. Ale Malfoy je můj!

Kopnutím otevřel dveře do ošetřovny a vrazil dovnitř. McGonagallová, Brumbál a Pomfreyová už na něj čekali, díky zalarmování od Rona a Hermiony. McGonagallová vydala vyplašený výkřik a zakryla si ústa, když Harryho uviděla. V Brumbálových blankytných očích se objevil strach a současně hněv.

"Rychle! Polož ho tady, Severusi!" Křikla Pomfreyová, a ukázala na nejbližší lůžko.

Snape opatrně položil Harryho na bílou postel, která se téměř okamžitě zbarvila červenou.

"Severusi," začal Brumbál a položil dlaň na Harryho hruď. "Budeme potřebovat tvé lektvary. Mohl bys… Severusi!" Nestihl to dokončit, neboť byl muž už téměř u dveří, za kterými bleskově zmizel a ponechal za sebou jen ozvěnu třísknutí obrovských dveří.

Všechno se rozplynulo a na místo ošetřovny se objevila Brumbálova kancelář. Ředitel seděl u svého stolu se spletenými prsty a upřeným pohledem. Snape stál na druhé straně kanceláře, jako socha s kamenným výrazem ve tváři.

"Jsi si tím absolutně jistý, Severusi?" Zeptal se Brumbál a zkoumavě se díval na muže.

"Ano, řediteli. Chlapec úplně zešílel. Chtěl zabít Pottera. Vrhl se na něj s úmyslem ho zabít. Nechtěli používat magii, aby je neodhalili. Myslel si, že tím získá vděčnost Temného Pána…" Snape ztišil hlas a olízl si rty.

Brumbál si hluboce povzdychl, sklonil zrak a díval se na své dlaně.

"Jak jsi věděl, že to udělal on?"

"Dostal jsem příkaz."

Brumbál zavřel oči a zavrtěl hlavou.

"Lituji, že jsem tomu nedokázal zabránit. Měl jsem…"

"Temný Pán neodpouští. Nemohl jste nic dělat, řediteli."

Brumbál otevřel oči a podíval se na Snapea zpoza závoje svých šedivých vlasů.

"Je dobře, že jsi přenesl jeho tělo zpět na hrad. Alespoň jsme zachránili tělo, i když jeho mysl bude už navždy… zmasakrována. A Lucius a Narcissa…?"

"Nebyli při tom."

"To je dobře." Chvíle ticha. "A…?"

"Crabbe zemřel, když se snažil zachránit svého syna. Goyle neřekl ani slovo, když Voldemort jeho syna mučil, ale domnívám se, že se na dalším setkání Smrtijedů neobjeví, což se v podstatě rovná smrti, poněvadž Temný Pán ho najde a zabije, když se dozví o jeho zběhnutí," pověděl Snape vyrovnaným, klidným tónem. V jeho očích nebylo nic než jen pustá čerň, která se šířila okolo, a v té temnotě se ozval hlas:

Toho starého blázna ani nenapadlo, že bych s tím mohl mít něco společného. Zmasakroval jsem jeho mysl a chlapec už nikdy nebude sám sebou. Dal jsem mu, co si zasloužil. Takový trest potká ty, kteří se mi dostanou do cesty…

Z temnoty se začaly vynořovat tvary, které se po chvíli přeměnily v kabinet Mistra Lektvarů. Snape stál před otevřenými dveřmi, a naproti se nacházel Harry. Nebelvír se na něho díval s úsměvem na tváři.

"Co tu děláš, Pottere?" Zeptal se trpce muž. "Neměl bys být ještě na ošetřovně?"

"Odešel jsem," hlesl Harry. "Dnes. Mohl bych… dovnitř?" Zeptal se nesměle.

Nebylo by moudré ho teď vyhodit.

Snape přimhouřil oči, ale odsunul se a pustil ho. Když zavřel dveře, Harry se na něj rychle vrhl, přitlačil ho ke dveřím a ovinul mu paže kolem jeho pasu. S hlasitým povzdechem si opřel hlavu o černý materiál na hrudi a zavřel oči. Přitiskl tvář k hrubému materiálu.

"Chyběl jsi mi…" Zašeptal do černých šatů, hřejivě se usmál a tulil se k mužově hrudi.

Merline, jaké žalostné děcko… chce se mi zvracet. Nicméně Malfoyovo svévolné jednání přineslo značný výsledek. Potter si myslí, že jsem ho zachránil, protože mi na něm záleží… Stal jsem se jeho 'hrdinou'. Nyní se s ním bude snadněji manipulovat. Jaký naivní blbec…

Vize se zatočila. Snape stál před komodou, držel v ruce zelený kámen a díval se na něj se zamračeným obočím.

Díky tomu kameni budu mít Pottera celou dobu na očích. Nemůžu dovolit, aby se znovu dostal do nějakých potíží. Je to pro můj plán příliš důležité. Příliš důležité, než aby se mu něco stalo.

Zelený kámen se rozostřil, pohltil všechny detaily, ale když zmizel, objevila se komnata Mistra Lektvarů. Harry seděl v křesle naproti Snapeovi, který si naléval do sklenky jantarovou tekutinu.

"Čeho se napiješ, Pottere?"

Musím ho opít. Možná se tak dozvím, co se mu zdálo. Co ho tak vyděsilo.

Vize přeskočila. Harry stál se zaťatými pěstmi s bouřkou v očích, a křičel lámajícím se hlasem:

"…Ty se nemusíš schovávat před celou školou, trávit dny v posteli, zabalený v neviditelném plášti, aby tě nikdo neobtěžoval, nemusíš poslouchat ty jízlivé, hnusné komentáře o své osobě ani sledovat své karikatury rozvěšené na každém možném povrchu Společenské místnosti, nemusíš se stydět, popírat ani utíkat! Nebyl jsi tak zničený ani vyděšený, když se odhalilo, že je to všechno pravda, když jsi o mně snil a masturboval, myslíc na mě! Ne, jsem si jistý, že jsi to nedělal! Nesnil jsi o mém dotyku, nesnil jsi o mých očích, nemyslel jsi na mě celou dobu, vědíc, že se mě nikdy nebudeš tak dotýkat, nepocítíš, nikdy mě nebude mít! A pak náhle dostaneš všechno, o čem jsi snil, a stejně rychle ti to bylo odebrané, když jsi pochopil, že pro mě nic neznamenáš! A že pravděpodobně nikdy nebudeš… Ne, ty jsi to všechno neprožil! Nevíš, jaké to je…" Odmlčel se a nabíral dech.

Merline, slituj se nade mnou. Opravdu musím tohle poslouchat? Copak si to děcko myslí, že mě zajímají jeho směšné problémy? Ne, Pottere, nevím, jaké to je. Nic pro mě neznamenáš. Naprosto nic. Jsi jen loutka v mých rukou. A najdu způsob, jak bys mi vynahradil, že tady musím sedět a poslouchat tvé dětinské, infantilní fňukání…

"No, proč se nesměješ?" Zeptal se trpce Harry. "Nerozpakuj se. Vydržel jsem toho už tolik, už mě nic nerozhodí."

Věř mi, že brečím smíchy…

"Nic takového neudělám," odpověděl klidně muž. Harry se kousl do rtu.

Teď mám šanci…

"Co se ti dnes v noci zdálo, Pottere? Co tě tak vyděsilo?"

Harry se svalil zpět do křesla. Několikrát zamrkal, sundal si brýle a promnul si oči. Vypadal, jak by nevěděl, kde je a co se děje.

"Co ses ptal?" Pověděl, položil si brýle zpět a podíval se podezíravě na svou sklenici.

"Mluvili jsme o tvých snech," odpověděl hladce Severus.

"Ach, ano," zamumlal Harry. "Bylo to strašné."

Kdyby měla idiocie vzhled, nosila by kulaté brýle a měla jizvu na čele.

"Co bylo tak strašné?" Zeptal se muž důrazně.

Harry mávl rukou.

"Ten sen o krvi a Smrtijedech." Nebelvír se zamračil, jako by si snažil vzpomenout na detaily. "Voldemort v něm byl také. Stáli okolo mě a smáli se mi, a já jsem byl nahý a všude byla krev. Tekla po mně, nemohl jsem dýchat. Voldemort povídal něco o… učení? Ano, myslím, že ano. Bál jsem se, nemohl jsem nic dělat. Chtěl jsem tě zavolat přes kámen, ale neměl jsem ho. Sebrali mi ho s mými šaty. A pak jsem uslyšel… tvůj hlas. Říkal jsi…" Zaváhal a podíval se na Snapea. Mistr Lektvarů se naklonil dopředu a díval se na něho s takovým soustředěním a intenzitou, jako by byl Harryho sen tou nejzajímavější věcí na světě.

"Co jsem řekl?" Zeptal se muž s napětím v hlasu a jeho oči Harryho téměř provrtávaly.

"Řekl jsi… že tentokrát mě nikdo nezachrání."

Snape mírně zbledl a v jeho očích se zablesklo cosi jako strach.

Sakra! Co když mě odhalil? Co když se nějak dozvěděl o mém plánu? Ale jak? To přece není možné!

Vize se pomalu přetočila.

"Severusi… řekni mi 'Harry'. Nikdy mi tak neříkáš."

"A ani nezamýšlím začít," vycedil Mistr Lektvarů.

Přísahám, že ho brzo zakleju…

"Ne?" Harry se na okamžik zamračil. "Tak bys to mohl říct ve větě: Harry Potter mě má rád."

Myslíš, že jsi zábavný, Pottere? Jsi žalostný.

Ozvěna dvou posledních slov se odrážela od neviditelných stěn mysli, dokud se obraz nezačal chvět a měnit.