DI 56A/2

 

DI - kapitola 56.A - část II.

Ozvěna dvou posledních slov se odrážela od neviditelných stěn mysli, dokud se obraz nezačal chvět a měnit. Tentokrát se Severus nacházel ve své tajné laboratoři a se soustředěným výrazem ve tváři držel v ruce malou lahvičku se zelenkavou směsí.

Pokud jsem dobře vypočetl poměry, měl bych přidat třináct kapek, každou přesně po dvou vteřinách.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Jestli se něco pokazí, budu muset začít od začátku…

Otevřel oči a sklonil ruku o deset centimetrů nad bublající kotlík se směsí. Naklonil lahvičku a se zamračenýma očima se díval, jak první kapka padá do kotlíku. Po dvou vteřinách spadla druhá. Pak další a další. Zůstaly ještě tři, když absolutní ticho přerušilo naléhavé zaklepání na Severusovi dveře. Náhlý a nečekaný zvuk vyvedl muže z rovnováhy, jeho ruka se zachvěla a do směsi spadlo několik kapek najednou. Lektvar zasyčel a změnil barvu na jedovatě tyrkysovou.

Severusovy oči naplnila zuřivost. Zvedl zrak ke dveřím. Dlaň, ve které držel lahvičku, se třásla.

Klepání se ozvalo znovu, ještě hlasitěji a více naléhavě.

Pottere! Přísahám, že toho budeš litovat!

S nekontrolovatelným hněvem třísknul lahvičkou o podlahu a jako mrak skutečné bouře vyběhl z místnosti. Stěna se za ním zasunula, a on rozmachem otevřel dveře.

"Dobrý večer, Severusi," pověděl rychle Harry, bez váhání vklouzl dovnitř pod mužovým ramenem a rozhlížel se po místnosti. Snape za ním pomalu zavřel dveře. Jeho oči se blýskaly. Ledovými blesky.

Harry se otočil, a když spatřil mužovu tvář, objevil se v něm strach a nejistota.

"Všechno v pořádku?" Zeptal se nevině. "Doufám, že tě při něčem neruším." Znovu se rozhlédl po pokoji.

"Co chceš, Pottere?" Snapeův hlas byl jako ocelová čepel. Chladný a ostrý. "Přišel jsi mě potěšit?"

"Já ne…" Harry otevřel ústa, ale muž mu nedovolil pokračovat.

"Nemluv, a jen se svlékni. Chceš mě nejdřív vykouřit…" Dlouhé prsty sugestivně ukázaly na zip, ale po chvíli se zastavily a na mužově tváři se objevil krutý, posměšný výraz. "…a nebo tě mám rovnou opíchat?" Chlapec prostě stál a díval se na něho s otevřenými ústy. "Chystáš se jen stát a zírat na mě, Pottere? Na kolena!"

Och, ano, vidím, že tě to bolí. A to je velmi dobře. Zaplatíš za to, co jsi udělal. Budeš trpět ještě víc. Naučím tě, že tohle není hotel, do kterého si můžeš přijít nepozván. Naučím tě poslušnosti.

"O co jde, Pottere? Proto jsi přeci přišel, ne? Vždycky chodíš jen pro to," zasyčel Snape, a s potěšením sledoval každý záblesk bolesti, kterou jeho slova vyvolala na Harryho tváři.

"Vidím, že máš špatnou náladu," hlesl nakonec chlapec tichým, zlomeným hlasem. "Už půjdu. Nechci…"

Oh ne, ještě jsem s tebou neskončil!

"Vždycky mám špatnou náladu, když se kolem mě motáš, jako žalostné, ufňukané štěně," zavrčel muž a díval se na něj vražedným pohledem. "Oddané, závislé štěně, které udělá všechno, co se mu přikáže. Tak pojď…"

"Zmlkni!" Z Harryho úst se ozval vzteklý výkřik, a ve vzduchu se objevila vlna spokojeného smíchu, která zněla ve Snapeově mysli. Všechno pohltila temnota, smích pomalu zanikal a vize opět přeskočila.

Harry seděl v křesle naproti Snapeovi. Na jeho tváři se zračila rozhodnost, když promluvil:

"Zabiju ho. Zabiju Voldemorta."

Snape mu věnoval dlouhý pohled.

Doopravdy? Ty? Ty chceš zabít nejsilnějšího čaroděje všech dob? Nechtěj mě rozesmát… Nikdy se ti to nepodaří. Nedokážeš to. Jsi nula.

"A jak to hodláš udělat?" Zeptal se nakonec Snape.

"Ještě nevím," odpověděl chlapec, a když viděl na tváři Mistra Lektvarů jízlivý úsměv, rychle dodal: "Ale najdu nějaký způsob. Voldemort zaplatí za všechno, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám!"

Snape se na Harryho podíval se zamračením.

"Takže to mám chápat tak, že jsi ochotný obětovat život, abys zabil Temného Pána?"

Chceš mi to až tak moc ulehčit, Pottere?

"Vím, že nemůžu moc udělat, a že je příliš silný. Ale budu se snažit a… když zemřu… tak ho přinejmenším vezmu sebou."

Severusova tvář zešedla a jeho obočí se zamračilo.

No, Pottere… Občas trefíš hřebíček na hlavičku. Odkud k tobě ten nápad přišel? Že bych byl nějak prozrazen? Ne, to není možné… Jsi příliš tupý, než abys postřehl drobné nuance. Samozřejmě, že sebou vezmeš Temného Pána… ale jen a pouze s mojí pomocí.

"Samozřejmě. Líbí se ti hrát na hrdinu, Pottere. Ale pravda je taková, že jsi jen normální blázen. Nepodařilo by se ti Temného Pána ani zranit. Nic neumíš. Zabil by tě dřív, než bys stačil udělat jakýkoliv pohyb. Bez ohledu na to, jak vznešené máš motivy, cokoliv se pokusíš udělat, nemáš proti němu žádnou šanci."

Můžeš soužit jen jako návnada. Jako kukaččí vejce hozené do hnízda. Nemáš žádnou jinou hodnotu.

Obraz se znovu zavlnil a obraz přeskočil. Oba seděli stále před krbem, ale Snape vypadal nervózně a rozčíleně.

"Nedokázal ses naučit obyčejnou obranu proti Legilimens, a chtěl by ses vypořádat s Legilimens Evocis? Nechtěj mě rozesmát, Pottere," odfrkl si muž a odvrátil tvář ke krbu.

"Nechci, aby na mě Voldemort tu kletbu použil. Raději bych zemřel než žít v noční můře!" Vykřikl Harry zlomeným hlasem. Snape se na něj podíval a sevřel ústa.

"Temný Pán na tebe tuhle kletbu nepoužije, Pottere," pověděl Snape rozhodným hlasem a zvedl se z křesla.

Má pro tebe úplně jiné plány…

Vize se rozmazala, nahrazena jinou. Severus seděl u učitelského stolu ve Velkém Sálu, a sledoval, jak Harry vybíhá z místnosti. Vedle něho ležel Denní Věštec s nápadným titulkem: 'Harry Potter - Naděje Kouzelnického Světa je zbabělec?'.

Kruci, ten hloupý chlapec je tak přecitlivělý, že nikdy nevím, co ho střelí. Budu ho muset přivést k rozumu. Využiju téhle situace. Jeho důvěry. Čeká mě trochu aktérství, ale Potter je tak naivní, že se mi chytne na háček bez přemýšlení.

Obraz zavířil a změnil se. Objevila se Snapeova ložnice. A Harry, sedící na jeho posteli s široce rozevřenýma nohama a dlaní stisknutou okolo svého penisu. Úplně nahý, jen se zelenou kravatou uvázanou kolem krku, která se hýbala spolu s rytmem Harryho pohybu dlaní, jak masturboval před Snapem. Jen před Snapem. Jen pro něj.

Černé oči se vbíjely do Harryho se závratnou intenzitou.

Dokonalé... Temný Pán bude potěšen…

Vize zmizela v záři a z té se vynořil další obraz. Znovu to byly komnaty Mistra Lektvarů, ale tentokrát byla atmosféra úplně jiná. Snape kráčel k Harrymu, vražedně na něj zíral, a Harry před ním couval, a na tváři měl strach i vztek.

"Mám toho dost!" Zakřičel zlomeným hlasem. "Nemůžeš se ke mně tak chovat! Myslíš, že mi můžeš udělat všechno, co se ti zlíbí, a já ti to dovolím?"

Jedno ze Snapeových obočí se zvedlo v gestu pobavení.

Ne, nemyslím, Pottere. Já to vím. Vždy mi všechno dovolíš, protože jsi příliš slabý, aby ses přede mnou ubránil.

"Myslím…" Zaječel Harry. "Možná to tak bylo, ale od teď se to změní! Nebudeš semnou dál zametat! Už ne!"

Snape se náhle zastavil, a díval se na Harry se směsí pohrdání a zvědavosti. Ano, jako když se díváte na mouchu snažící se dostat z pavoučí sítě.

"A jakým způsobem mi v tom zabráníš, Pottere?" Vycedil hrůzným, mrazivým šepotem. "Jak mi chceš zabránit, abych použil svůj majetek dle vlastního uvážení?"

Ano, Pottere, slyšel jsi dobře. Jsi můj majetek. Tvůj život náleží mně a to já rozhodnu, co s ním udělám.

Obraz se náhle změnil. Teď stál Snape za Harrym, držel dlaň v jeho slipech a šeptal mu do ucha:

"Něco ti o tobě řeknu, Pottere," zamručel tiše muž a pomalu stáhl zip na Harryho kalhotách. "Chceš to. Miluješ mě provokovat, abych tě později mohl zlomit." Snape mu sundal kalhoty z boků a nechal je spadnout ke kolenům. "A miluješ, když ti to dělám. Když ti rozkazuju, když zlomím tvůj odpor, když tě trestám," pokračoval muž a bledá dlaň se štíhlými prsty sklouzla pod materiál boxerek.

Tak tvrdý… jak málo stačí dovést ho do tohoto stavu…

"Protože miluješ, když se tak cítíš, Pottere." pokračoval Snape. "Špinavý a ponížený. Zlomený a submisivní. A vím, že nenávidíš tu část sebe, které se to líbí, ale současně nedokážeš přestat." Harry zasténal. Jedna z rukou Mistra lektvarů se přesunula dopředu a stiskla ho za půlky a lehce je roztáhla prsty. "Miluješ…" Hlas se stal ochraptělý. "…plazit se u mých nohou."

Je to tak jednoduché. Jak lehce s tebou manipuluji, chlapče… Dobře vím, po čem toužíš. Jediné, co musím udělat, je dát ti to a okamžitě se změníš na sténající, poddajné štěně. Moji vlastní děvku…

Děvku…

Děvku…

Děvku…

Ozvěna nesla v éteru to jedno slovo, a způsobila, že se obraz začal vlnit a přeměňovat. Znovu se objevily komnaty, ale byla to úplně jiná scéna. Oba seděli v křeslech naproti sobě.

"V podstatě… zajímalo by mě…" Harry, který se do této chvíle díval na svá kolena, zvedl zrak a podíval se na Mistra lektvarů. "Když jdeš za Voldemort a on ti přikáže dělat všechny ty… věci… chci říct, použít různé kletby… Říkal jsi, že abys je mohl použít, musíš opravdu chtít. A tak ty…?" Zarazil se, když viděl náhlý záblesk v mužových očích.

Na Harry tváři se objevilo pochopení a hned po něm následovala hrůza.

Snapeovy rty se zkřivily v mrazivém úsměvu.

"Jsi překvapený, Pottere?"

Harry vypadal, jako by byl ve velkém šoku. Díval se do prostoru široce otevřenýma očima a po chvíli zavrtěl hlavou.

"To není možné."

"Proč ne?" Zeptal se výsměšně Severus.

"Myslím tím… chci říct, že ty… tobě se to líbí? Říkal jsi, že je to potřeba opravdu chtít. Ty opravdu…?" Zastavil se, když se Snape nachýlil k jeho straně a přimhouřil oči.

"To co se mi líbí, to co musím, a to co chci, to jsou naprosto rozdílné věci, Pottere."

Och, samozřejmě, že miluji způsobovat bolest, ale jen a pouze tehdy, když má svůj účel, a když sám chci. A ve službě Temnému Pánovi ji musím způsobovat vždy, i když si myslím, že je naprosto zbytečná. A proto se ho chci zbavit. Už nikdo nade mnou nebude. Budu to dělat za svých vlastních podmínek. Ale tomu ty nerozumíš, Pottere.

Harry se zamračil.

"Ale ty…?"

"Lidská mysl je opravdu zajímavý nástroj. Můžeš ji použít dle svého uvážení, když víš, kde se nachází zámek a jak ho otevřít. Když to uděláš, můžeš udělat cokoliv. Můžeš přinutit svou mysl k takovým věcem, kterých bys teoreticky nikdy nebyl schopen. Například zabít člověka. Anebo se od ní emocionálně odpojit. Nebo nenávidět. Mít nad ní úplnou kontrolu."

Jen díky té nenávisti sdílím tvou přítomnost a můžu se tě vůbec dotknout…

Obraz se rozplynul, a následně zaostřil, a změnil se ve Velký Sál. Snape seděl u profesorského stolu a sledoval Harryho, který vypadal, jako by měl na místě usnout a spadnout do talíře s jídlem.

Něco s ním není v pořádku. Nelíbí se mi výraz v jeho tváři. Když se na mě podívá, vidím strach v jeho očích. Musím ho pozorně sledovat…

Obraz se změnil. Objevila se třída lektvarů. Snape stál za Harrym a sledoval jeho sevřené pěsti drtící dlaň.

Je napjatý. Vidím to v každém jeho pohybu. Bojí se mě. Proč?

Obraz se rozmazal nahrazen jiným. Snape stál s rukou zvednutou před dveřmi do svých komnat a propichoval Harryho ledovým pohledem.

"Dej mi to, co jsi ukradl," zasyčel.

"J-já…" hlesl Harry.

"Nechtěj, abych tě prohledal," zavrčel muž a zamračeně se na něj díval.

Harry se kousl do rtu.

Přešel k muži, vytáhl z kapsy lektvar bezesného spánku a beze slova mu ho podal. Snape se podíval na lahvičku a jeho tvář na chvíli zbledla a oči se mu rozšířily.

Ach! To je důvod, proč se choval tak divně… Zase musel mít sen. A to tak sugestivní, že se přede mnou schovával a začal se mi vyhýbat. Nelíbí se mi to…

"Proč jsi mě o něj nepožádal, Pottere?"

"J-já… nechtěl jsem tě obtěžovat. Proto jsem vzal ten lektvar. Nechtěl jsem… aby ses obával."

Dojemné…

"Jak milé," odfrkl si Severus a propíchl ho pronikavým pohledem. "A nemá to náhodou něco společného s tím, že se chováš jako šílenec? A že se ti znovu zdálo něco, co chceš zapomenout?"

"Já… chci říct…" zajíkal se. "Měl jsem sen, ve kterém mě honilo hejno pavouků, a já se jich moc bojím. A proto jsem si to chtěl vzít."

"Opravdu?" Jedno ze Snapeových obočí se zvedlo. "Pavouků? A možná že i myší?"

Je špatný lhář… Ulhaný, drzý spratek. Myslí si, že mě může ošálit? Myslí si, že se mu přede mnou podaří skrýt pravdu? Jak se mýlí…

Harry se kousl do rtu.

"Věděl jsem, že když ti o tom řeknu, budeš se mi vysmívat," pověděl nebelvír a díval se přímo do mužových očí. "A proto jsem tě nechtěl obtěžovat. A teď, mohl bys mi dát ten lektvar?"

Musím zariskovat. Musím se dostat do jeho mysli. Udělám to překvapivě.

"Dobře. Tentokrát ti ho dám, Pottere. Ale jestli tě znovu chytím v mém kabinetu, tak toho budeš hořce litovat. Příště přijď a požádej mě, jestli budeš cokoliv potřebovat," pověděl a předal mu lahvičku s lektvarem.

"Děkuji," zamumlal chlapec.

Muž ustoupil a nechal Harryho vejít do komnaty, a jakmile chlapec překročil práh, a dveře se zavřely, Snape ho chytil za krk a úplně zaskočeného, ho přitiskl k dřevěnému povrchu, namířil na něj hůlkou a zasyčel:

"Legilimens Evocis!"

Všechno se to stalo rychle. Vize se utopila v oslepujícím světle a po chvíli se ze světla vynořil sen. Ale nebyl to sen, který si pamatoval Harry. Ten byl úplně jiný.

Harry byl Snapem přišpendlený ke stěně. Snape se nad ním skláněl a líbal ho ústy na šíji. Transformoval se do Voldemorta. Ve Voldemorta, jehož zuby se zahryzly do Harryho kůže, a po chvíli se odsunul se splývající krví po bradě a strašně se usmál.

"Co se stalo, chlapče?" Zasyčel a přimhouřil červené oči. "Přeci miluješ bolest."

Severus. Severus, který se objevil za Voldemortovy rameny, odcházel rozhodným krokem a neotáčel se.

"Severusi! Nenechávej mě tu!"

"Nikdo ti nepomůže, chlapče. Jsi úplně sám. A tvá krev patří jen mě."

"Náhle se scéna začala ztrácet a nahradila ji jiná. Byly tam záblesky lesa, pavouků a Harryho, který utíkal a s hrůzou se ohlížel.

Znovu se objevily Snapeovi komnaty. Harry stál naražený na dveřích s výrazem absolutního prázdna v očích, do kterých se pomalu navracelo vědomí. Zamrkal a zatřásl hlavou:

"Co se…" Ale nestihl to dokončit, když s ním Snape trhnul, vedl ho ke dveřím a vyhodil ho na chodbu se slovy:

"Říkal jsem ti, že jsem zaneprázdněný, Pottere. Tvůj trest dnes skončil," zavřel mu dveře před nosem. Muž se otočil a opřel se zády o dřevěný povrch.

Zatraceně! Chybělo málo… opravdu málo… doufám, že jsem mu z paměti vymazal i to nejdrobnější podezření. Proč měl Potter ten sen? Proč měl podezření? Zjevně jsem to hrál špatně, ale nyní už nebudu. Musím mu věnovat víc času. Dát mu víc. Dát mu tolik, aby se v jeho mysli neobjevil ani stín podezření. Omámit ho gesty, kterým se říká náklonnost…

Vize se pomalu vzdálila, a na jejím místě se objevila další. Harry seděl na Snapeových kolenou, nakláněl se nad ním a tlačil se na něj bedry. Severus přitiskl rty k jeho ramenu, nadechl se jeho vůně a skládal na kůži polibky. Harry vtulil tvář do mužovy šíje, ale po chvíli zvednul hlavu a podíval se na Severuse. Jejich pohledy se střetly a z Harryho úst se ozvala slova plná chvění:

"Dovádíš mě… k šílenství."

Muž zvedl dlaň a jemně mu sundal zamlžené brýle, odložil je na stranu a pak vpletl prsty do jeho vlasů a začal ho laskat. Harry zavřel oči, a když je otevřel, v koutcích jeho očí se třpytily slzy. Severus sklouzl přes jeho tvář, hladil rozcuchané vlasy a klouzal jimi prsty. Harry pomalu zavřel oči a muž ho jemně políbil na víčka.

A pak se obě těla napjala, a z úst unikly dva povzdechy. Snape zavřel oči. Zpod Harryho přivřených víček planuly slzy, ale na jeho tváři byla jedině čistá radost. Po chvíli se oba uvolnili a Harryho hlava spadla na mužovo rameno. Snape zvedl ruku a začal ho hladit po zádech. Pomalu a jemně.

"V pořádku?" Zeptal se tiše hlubokým, ochraptělým hlasem.

"Ano," odpověděl chraplavě Harry a chvěl se pod dotykem Snapeovy ruky.

Muž otevřel oči. Spokojenost, která v nich planula, byla nahrazena něčím chladným a mrazivým. Na tenkých rtech se objevil triumfální úsměv.

Mám tě!