DI 56B/1

 

DI - kapitola 56.B - část I.

Otevři své oči

Vize se změnila. Tentokrát se v zorném poli objevil kabinet Mistra Lektvarů. Harry seděl u malého stolku v koutě místnosti. Před ním byla na stole postavená zásuvka plná malých černých kartiček, ale chlapec se o ně vůbec nezajímal. Díval se na Severuse s jemným úsměvem na tváři a teplem v očích.

"Mohli bychom to dělat na tomhle stole," řekl Harry, pohlédl na kus nábytku a olízl si rty. "Je dokonalý."

"Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co je na mém stole tak dokonalé, Pottere?" Zeptal se výsměšně Snape.

"Je tak… velký," odpověděl Harry, po čemž se začervenal a rychle dodal. "Chci říct… je větší než katedra ve třídě. A navíc černý. Stejně jako tvoje postel, Severusi."

"Pil jsi něco, Pottere?"

"Ne. Jen prostě…" Harry mávl rukou neurčitým směrem, ukázal na stěnu a strop. "…všechno je tak pěkné."

Snape se podíval na tmavě hnědé police naplněné zaprášenými sklenicemi a zvedl obočí. Následně se podíval na bezstarostně se usmívajícího Harryho a výraz v jeho tváři se ihned změnil. Rysy jeho tváře se vyostřily, temnota v jeho očích se prohloubila a na ústech se mu roztáhl křivý úšklebek.

Trocha herectví, špetka blízkosti, kapka něhy a prosím… dokonalý recept k jeho připoutání a odstranění jakýchkoliv pochybností z jeho hlavy. Musím ho v tomhle stavu udržet do samého konce…

Vize zakolísala a začala se chvět, transformovala se do sebe, a objevily se rychle se měnící obrazy: Snape podávající paralyzovanému Harrymu protijed… Harry a Snape mluvící o Famfrpálu… Snape objímající Harryho v koupelně, hladící jeho tvář… Šukající ho na stole a důrazně mu šeptajíc "Jsi… jen… ty… Pottere…" Harry a Snape, sedící v komnatách a jedící společně večeři…

A někde se rozechvěly ozvěny myšlenek, jedna před druhou, stěží pochopitelné, ale přesto se z nich dalo vyrozumět ty nejzřetelnější.

Skoro se zabil… na poslední chvíli… všechno by zničil… Musím vydržet jeho společnost… asi se napiju… Už brzy… Naivní… Důvěřivý…. zahleděný do sebe… omotat… už brzy…

Oslepující světlo vyvolalo další vizi. Snape šel po schodech do Nebelvírské věže. Vypadal, jako by spěchal. Ale v éteru, v jeho mysli, slyšel jedině divný šum, jaké si nedefinovatelné zvuky…

Muž vyslovil heslo a přešel přes otvor skrytý za portrétem Buclaté dámy, pak vešel do společenské místnosti Nebelvíru, kde na sedačce před krbem seděl Harry. Snape se na chvíli zarazil, a pak zamířil k němu, ale v tu chvíli se něco stalo. Vize se náhle zachvěla, po čemž se obraz přetočil zpět a Snape znovu vešel do společenské místnosti, prošel ji rychlým krokem a všechno se náhle zastavilo, začalo se vlnit, mizet a znovu se vrátilo zpět. Nakonec vše pohltila temnota a nakonec padlo úplné ticho.

Po chvíli se začaly z temnoty vynořovat obrazy. Byl to Velký Sál, vyzdobený vánoční výzdobou. U učitelského stolu seděli společně učitelé i studenti, a také Harry a Snape. Brumbál, oblečený ve svém fialovém hábitu, říkal nějaký sváteční projev. Všichni se na ředitele dívali s úsměvem na tváři, jen Snape se na něho díval přimhouřenýma očima.

"…Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na klikatých stezkách života, plné překážek a obtížných rozhodnutí, ale vím, že vždy najdete správnou cestu, pokud budete následovat světlo lásky. Přeji vám, aby tyto Vánoce něco ve vašem životě změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři." Brumbál se podíval na zamračeného Snapea a jeho oči se zatřpytily. "A doufám, že za rok se zde rovněž setkáme, bez ohledu na to, co se mezitím stane."

V tu chvíli se Snape zamračil, odvrátil zrak a podíval se do světla planoucí svíce.

Och, stane se toho opravdu hodně… Temný Pán bude mrtvý, Potter rovněž, a ty také, pokud budu mít štěstí… a já tady už rozhodně nebudu…

"A teď už to stačí, protože jste pravděpodobně stejně hladoví jako já. Veselé Vánoce, plná břicha a dobrou zábavu!" Zvolal žoviálně ředitel a všichni začali tleskat, včetně Harryho. Mistr lektvarů zatleskal dvakrát, sledoval Harryho tvář a pak se rychle podíval zpět na plamen svíčky, který se zvětšil a pohltil celou scénu a změnil se v jinou.

Z plamene se vynořila Snapeova ložnice, osvětlená jen tlumeným světlem pár svíček. Harry a Snape stáli ve dveřích koupelny. Severus objímal Harryho pažemi, a chlapec se tulil tváří k jeho hrudi. Byl bledý a lehce se třásl.

"Nic se ti nestane… že?"

Snape se pohnul a odsunul se, chytil Harryho tvář do dlaně a zvedl ji nahoru. Podíval se mu přímo do očí a tiše řekl:

"Ne, nic se mi nestane. Byl to jen sen."

"Slibuješ?" V Harryho hlase zaznělo zoufalství.

"Slibuji," odpověděl muž, a na jeho tváři se objevil sotva viditelný, křivý úsměv. "Tvoje starost je dojemná, Pottere." Snape pustil jeho tvář a narovnal se. "A teď se vrať do postele. Domnívám se, že zde nehodláš stát až do rána a litovat se?"

Harry se nepřítomně usmál.

"Ne," odpověděl.

"Oh, jaká novinka," odfrkl si muž, odvrátil se a otočil hlavu. Jeho hlas se stal náhle ostřejší. "Přece si tak libuješ v lítosti."

Stále tě musím hlídat, Pottere, uklidňovat, podporovat, vytáhnout tě z další díry, do které jsi zalezl ve své spirále sebezničení. Stále jen sténáš a kňučíš. Lezeš mi na nervy. Jak může být takové přecitlivělé, patetické děcko tajnou zbraní ve válce proti Temnému Pánu? Jak asi musí být Brumbál zmatený, aby si myslel, že ho porazíš? Jsi příliš slabý, příliš hloupý…

"Nelituju se," odpověděl Harry. "Měl jsem prostě zlý sen. Řekl jsem ti, že už můžeme jít spát."

"To je dobře, protože mám dost tvého ošetřování," odpověděl trpce Snape.

Opovrhuji takovými slabochy, jako jsi ty. Nemáš vůbec co nabídnout. Žádnou mimořádnou moc, žádné vlastnosti, které by mě mohly zajímat. Nic, kromě věrnosti a oddanosti, ale ty najdu u každého vyděšeného psa z ulice. Kdybych tě nepotřeboval k zabití Temného Pána, vůbec bych se s tebou neobtěžoval.

Obraz se začal vlnit a rozmazal se. Objevila se místo něj jiná scéna. Znovu se nacházeli v komnatách Mistra lektvarů, seděli v křeslech naproti sobě.

"Zajímalo by mě… co by se stalo, kdybys ty vypil ten lektvar? Jaká je tvoje největší touha?" Zeptal se Harry a lstivě se usmál.

Severusovi oči se náhle rozšířily krátkým zábleskem, když otočil hlavu směrem ke knihovně. Chvíli se na ni díval a v éteru zazněla jedna, ovšem výrazná myšlenka:

Ovládej se! Okamžitě se uklidni!

Pomalu se obrátil zpět k Harrymu. Jeho oči byly znovu černé, jak povrch jezera během bezvětrné noci a tvář měl nečitelnou.

"Po ničem netoužím, Pottere," odpověděl z hořkostí v hlase. "Jsem teď zaneprázdněný," řekl náhle, vyskočil z křesla a otočil se směrem k ložnici. "Doufám, že východ najdeš sám. Sbohem." Po těchto slovech zamířil dopředu a v několika krocích opustil místnost, a hlasitě třísknul dveřmi. Když se nalezl sám v temné ložnici, opřel se zády o dřevěný povrch, zaklonil hlavu a zavřel oči.

Obraz se otřásl a roztříštil se do spousty malých střepů a v každém z nich se nacházela jiná scéna. Po chvíli se však všechny spojily v jednu, a odhalily temnou místnost, ve které bylo podél stěn několik desítek osob oděných v černých šatech, kapucích a maskách. Absolutní, hrozivé ticho, které viselo ve vzduchu, bylo výsledkem scény, která se konala uprostřed místnosti. Oči všech přítomných mířily na černě oděného muže, který měl svázaná zápěstí těžkým řetězem magicky zavěšeným ke stropu. Jeho záda byla obnažená a hlava skloněná dopředu, skrývajíc tvář za závěsem černých vlasů. Jeho hruď se zvedala měkkými, rychlými dechy. Ruce omotané řetězy byly zaťaté v pěsti a nehty se tiskly do kůže takovou silou, že po jeho zápěstí stékala krev, a vpila se do záhybů pláště.

Voldemort stojící před ním sklonil hůlku a v jeho červených očích planul hněv.

"Zklamal jsi mě. Dal jsem ti jasný rozkaz, a ty jsi ho ignoroval. To nebylo, co jsem očekával od jednoho z mých nejvěrnějších služebníků. Měl jsi od nich získat informace, pro nás velmi důležité informace. A ne je zabít!" Vykřikl zuřivě a jeho tvář se změnila v strašidelnou masku.

Severus se pohnul a zvedl hlavu. Jeho černé oči pozbavené jakýchkoliv emocí spočinuly na Voldemortovi.

"Odpusť mi, můj pane," zašeptal ochraptělým, zlomeným hlasem.

Voldemort znovu zvedl ruku, ve které držel hůlku a začal kolem něj kroužit jako dravec, který se připravoval k poslední ráně své oběti.

"Já neodpouštím," zasyčel Voldemort, zastavil se za Snapeovými zády a zvedl ruku. Zamířil hůlkou na mužova odhalená záda, a z jeho úst splynulo několik syčivých slov hadím jazykem. Severus sebou škubl a vypjal se dopředu, jako by se snažil utéct před bolestí. Jeho hlava se zvrátila nahoru, oči se mu protočily, zuby obnažily. Na skráních a šíji se objevily pulzující žíly, když se kůže na jeho zádech otevřela, neviditelným skalpelem, nechávajíc za sebou tři dlouhé krvavé stopy. Ale krev nepřestávala plynout, ani když Voldemort spustil hůlku. Severus se vzpíral poutům, ale z jeho úst sevřených do bledé linie se neozval žádný zvuk, ač jeho tvář bolestí přímo křičela. Zdálo se, že se rány na zádech zdají čím dál výraznější, jako by je něco řezalo stále nanovo.

Voldemort se rozhlédl po sále, podíval se kolem na Smrtijedy zamrzlé v hrozivém tichu a promluvil:

"Takový trest potká ty, kteří nesplní mé příkazy. Zapamatujte si to."

Vize se opět zachvěla a rozbila se na kusy. Na kusy, ve kterých se nacházely další scény. Hořící domy, mladá žena svíjející se v bolestivých křečích, prokletí letící vzduchem, Severusova ruka jak míří na další lidi, mudly a kouzelníky, otce, matky a děti, Severusův hlas pronášející kletbu za kletbou…

Crucio Sectumsempra Flagello Lacrima Avada Kedavra Crucio Avada Kedavra Crucio AvadaKedavraCrucioCrucioCruc...

Všechny úlomky se opět spojily v jeden, ale tentokrát se objevila Brumbálova pracovna. A v ní Snape, jak si drží levé předloktí a chodí po místnosti sem a tam.

"Věděl jsem, že se někdy vrátí, ale nemyslel jsem si, že to nastane tak rychle. Musíš odpovědět na jeho volání. Musíš k němu jít, Severusi. Staneš se naším špehem."

Snapeova tvář byla jako maska, ač mu v očích plál živý plamen.

"Řediteli… Temný Pán mě považuje za zrádce. Zabije mě, jakmile vstoupím do kruhu Smrtijedů."

Brumbál se zarazil a věnoval mu dlouhý pohled.

"Nezabije tě. Potřebuje v této chvíli své služebníky, potřebuje jejich sílu, aby nanovo rozpoutal svůj plán. Nemůže tě zabít."

"Ale může mě mučit..." Snapeův hlas zakolísal.

Brumbál si povzdechl a sklonil pohled.

"Budeme to muset risknout. Jen ty se k němu můžeš přiblížit natolik, aby si mohl sledovat každý jeho krok a vše nám povědět."

V Severusových očích zaplál ještě větší oheň, ale nebylo v něm žádné teplo.

"Říkáte mi, že za ním má m jít, i když se nemusím vrátit? Říkáte mi, abych se před ním klaněl, vědíc, že jediné, co od něj můžu obdržet, je série Cruciatů?"

Ředitel dlouho neodpovídal. Stál se skloněnou hlavou a díval se do koberce. Po chvíli ale zvedl tvář, a podíval se na muže, stojícího naproti, jenž měl zaťaté pěsti a třásl se.

"Ano," odpověděl tiše, a obraz se rozbil na malinkaté kousky, a když se fragmenty scén s mučením, zakrvácených bílých masek a zhasínajícího života v očích obětí, opět spojily, objevil se Snape ve své ložnici, oči měl silou zavřené a tělo napjaté. Z dáli slyšel třesk dveří. Muž zvedl víčka. V černých ořích nebylo nic než chlad.

Tolik let čekání… ale už brzy.

Obraz se znovu zavlnil a změnil se, přeměnil ložnici v temnou místnost, ve které se nacházely jen dvě osoby: Snape a Voldemort. Voldemort se smál, díval se mysli svého služebníka, ve které Severus brutálně přirážel do Harryho, vbíjel se do jeho měkkého těla a dostával z něj kňučící steny. Spokojený, opustil jeho mysl a široce se usmál, což v jeho případě znamenalo radost. Snape stál napjatý jako struna, držel v ruce masku, na které se leskly červeno černé šmouhy po zaschlých kapkách krve. Jeho nehybná, zírající tvář sama připomínala masku.

"Dnes jsem s tebou velmi spokojený. Zasluhuješ si odměnu."

Severus pokorně sklonil hlavu.

"Skutečnost, že jsem vám toto mohl ukázat, je pro mě dostatečnou odměnou, můj pane."

V éteru se ozval vysoký, ženský smích. Vzduch se začal vařit a po chvíli se místnost utopila ve tmě a změnila se v malou ložnici, kterou prohledávali Snape a Bellatrix.

"Jaké je píchat takového idiota?" Zeptala se Bellatrix, prohledávala skřínky a komody v místnosti, zatímco Snape prohlížel stěny nějakými neverbálními zaklínadly. "Jak se ho můžeš vůbec dotknout?"

"Víš, že to já vždy dostanu tu nejnepříjemnější práci," odfrkl si muž a kopl do převráceného křesla. "Ale přinejmenším mě těší, když si představím, co by dělal jeho špinavý otec, kdyby viděl, jak se bavím s jeho jediným synem."

"Nebo ten jeho kmotr. Och, už si představuju, kdyby viděl, že se jeho kmotřenec stal malou děvkou," chichotala se Bellatrix, a vyhazovala věci se zásuvky na podlahu.

"Je všeobecně známo, že Potter je imbecil. Vždy jsem si myslel, že je naprosto bez talentu, ale nedávno jsem musel změnit svůj názor…"

"Ano?" Zeptala se zvědavě žena a obrátila k němu hlavu.

"Potter má nepřekonatelný talent podržet mi."

Ta poznámka způsobila Bellatrix další výbuch smíchu.

"Vidím, že náš malý Zlatý Chlapec změnil svého profesora na skutečně nadrženého," odfrkla si, a vrátila se k šatníkům a kufrům. "Musel jsi ho dobře vycvičit, Seve. Bude tě následovat bez váhání?"

Vize se utopila ve tmě, ze které se vynořila komnata Mistra Lektvarů. Harry seděl na Severusově klíně vtulený k jeho šíji. Spal.

Snape, opřený v křesle se díval do prázdna. Jeho tvář byla zcela nečitelná. V éteru byl slyšet je divný šum, jako předtím. Občasně přerušený.

"To stačí," řekl náhle muž, zavřel na chvíli oči a povzdychl si. "Jdeš spát," Po těch slovech mu vsunul dlaně pod zadek a zvedl ho nahoru, s obtížemi se zvedl z křesla a zamířil k ložnici. Když se dostal ke dveřím, vize se zachvěla, obraz se začal třást a vrátil se. Snape opět seděl v křesle s Harrym na kolenou, a díval se do prázdna. Šum nabíral na síle. Muž vstal, nesl Harryho a zamířil k ložnici, ale obraz se znovu zavlnil a zasekl se. V éteru se rozlehly hlasité rány a všechno zmizelo. Padlo ticho.

Po chvíli se obraz objevil s mihotajícími se vzpomínkami, které se pohybovaly tak rychle, že je bylo těžké rozpoznat. Byl tam Snape v zakrvácených Smrtijeckých šatech a se zraněnou rukou, Snape posílající zprávu Harrymu přes kámen, píchající ho v přístěnku, v komnatě, na dveřích, na podlaze, na stole…

A v éteru se ozývaly myšlenky, jedna přes druhou, spletené, zamotané do sebe, ohlušující se navzájem.

Jen ať si myslí, že vyhrál bitvu… Nic to nemění… Možná toho můžu využít a užít si… trochu se s ním pobavím, než zemře… zasloužím si nějakou odměnu za to, že ho snáším…

Jedna ze scén se vynořila nad ostatní. Harry, který pokládá kámen na lavici, odvrací se a odchází ze třídy. A ve spěchu myšlenek se objevilo několik výraznějších:

Sakra! Nechal jsem se vyprovokovat… No, Pottere, pravda bolí, ale je to tvoje vina, že jsi ji slyšel. Ale to nic. I tak se ke mně vrátíš. Odpočinu si od tebe, dokončím lektvar, a pak… pak mě čeká trochu víc hry než dosud, ale zahraju to tak, že se ke mně vrátíš bez přemýšlení.

Hra… perfektní popis. Jsi pěšcem v mé hře. Pěšec, který musí být obětován, aby zabili krále. To je jediný možný tah. Ale nejdůležitější je udržet pěšce na šachovnici, protože bez něho nelze krále ohrozit.

Obraz se náhle zachvěl, a ukázal Severuse, který objímal Harryho a nořil tvář do jeho vlasů a tisknul rty k čupřině na jeho hlavě.

"Nejsi pro mě nikým," zašeptal ochraptělým hlasem, pak se drobně odsunul a řekl hlasitěji. "Slyšíš? Podívej se na mě." Harry zvedl hlavu a podíval se široce otevřenýma očima. V té chvíli muž zvedl dlaň a začal jemně hladit jeho tvář, laskal prsty kůži, rty, nos… "Nejsi," opakoval tiše.

Jaký jsem lhář…

Vize zavířila a rozmazala se, ukazujíc Snapeovu komnatu. Muž seděl v křesle a zíral na dveře. Jeho obočí bylo zamračené, v očích se tetelilo něco divného, jako… nervozita. Něco podobného netrpělivému čekání. Po chvíli zavřel oči, sklonil hlavu a zhluboka se nadechnul.

Konečně. Kolikrát jsem si představoval chvíli, ve které mu přivedu Pottera, a on, přesvědčen o svém vítězství, vysaje z chlapce moc. A Potter padne bez života, a po chvíli přijde ten moment… moment, na který čekám tolik let… Temný Pán padne. A už nevstane.

Snape zvedl pohled v momentě, kdy se otevřely dveře a do místnosti vešel Harry oblečený ve svetru a bundě. Na jeho tváři viděl úsměv.

"Dobrý večer, Severusi."

Vize začala blednout, a v éteru se ozval hluk, čím dál hlasitější a naléhavější, obraz úplně zmizel, jako by se rozpadl, ale stále byly slyšet myšlenky:

Není připravený… nedůvěřuje mi… váhá… sloužil mi dobře… nebyl těžkým cílem… dám mu všechno, po čem touží… odměním ho… touhu za touhu… bude mi naprosto důvěřovat… když se vrátím, udělá všechno, o co ho požádám… bez váhání… zemře… oba zemřou… nic pro mě neznamená… naivní blbec...

"Doooost! Stačí! Už dost! Už víc nechci! Neeeeee!"

Harry se zapřel nohama a z celé síly sebou trhl. Všechno se točilo takovou silou, že kdyby se nepřidržoval myslánky, určitě by spadl na podlahu. Motala se mu hlava a kolena se třásla.