DI - kapitola 57. - část I.
Hermiona přestala psát a podívala se z okna na bílý sníh. Měla pocit, že se sype čím dál víc a ačkoliv nebylo vidět dál než na pár metrů, ty ohromné, slepené vločky, které se nepřestávaly sypat z mraku a narážely do okna, v ní vzbuzovaly neurčitu úzkost. Jako by se každou chvíli z té temnoty mělo vynořit něco o mnoho nebezpečnějšího, a ty velké vločky sněhu byly něco jako předehra. Oznámení války, která visela nad hradem a každou chvíli ho mohla dostat svými ledovými, krvavými prsty.
Zatřásla hlavou a zavřela oči.
Ne, byl to jen sníh. V poslední době je příliš přecitlivělá.
Podívala se na Rona, který seděl vedle ní a spal s hlavou na pergamenu. Poslední řádky textu byly úplně rozmazané a už si představovala, jak bude vypadat jeho tvář, až se vzbudí. Přemýšlela o jeho rozcuchaných vlasech a červeni studu na tvářích, když si bude stírat z tváře inkoust a cítila v srdci teplo. Vždycky byl tak bezstarostný. Zdálo se, že neexistuje nic, co by mohlo způsobit, aby se začal obávat a mít černé myšlenky, které ho požíraly zevnitř. Tak jako ona. Jako jediný dokázal časem zapomenout a alespoň na okamžik se přestat obávat problémů, které jak se zdálo, neměly konce. Občas měla pocit, že přehání, že by se neměla tak bát, ale nedokázala si přestat dělat starosti. Nedokázala jen tak mávnout rukou a říct si 'nějak to dopadne'. On to dokázal. Dělal to tak celou dobu. Žil ve svém vlastním světě, ve kterém neexistovaly problémy, a přinejmenším ne takové, které by se nedaly vyřešit nic neděláním. Byl to skutečný dar. Občas snila o tom, co by dala alespoň za polovinu takového daru. Ale on se na ni jen usmál, anebo udělal něco hloupého a ona věděla, že 'nějak to dopadne'. To, že byl tak bezstarostný, nebylo rozhodně špatné, jak se mohlo zdát a určitě před sebou mají dlouhou budoucnost, i kdyby za chvíli měla v hradu vypuknout válka. A že Harry jistě najde nějaký způsob, jak porazit Voldemorta…
Ano, Harry…
Podívala se na velké hodiny visící na stěně. Kyvadlo se rytmicky houpalo, a rozdělovalo čas na malé, stejné kousky. Právě byla půlnoc. Měl se za chvíli vrátit. Ale ta chvíle už minula před třemi hodinami.
Snažila se neznepokojovat, ale nedokázala to. Viděla, jak se choval celý den. Náhle z úplné deprese přešel do absolutního… vlastně, čeho? Nejprve se pro sebe usmíval, a za chvíli se na jeho tváři objevil smutek. Vypadal, jakoby sám nevěděl, kde se nachází a co má dělat. Sledovala ho pečlivě, když se během hodiny díval do stěny, nepřítomně se usmíval a byl myšlenkami na míle daleko. A nejhorší bylo to, že si domyslela, za kým šel…
Nemohla přejít to, co odhalila a viděla. Prostě nemohla. Jen ta myšlenka, že Harry, ten Harry, kterého znala od dětství, že… bože, dokonce ji bylo těžko jen z toho, že na to myslela… je zamilovaný do učitele, kterého odjakživa nenáviděl… sama myšlenka ji způsobila husí kůži a něco těžkého se jí usadilo v žaludku. Bylo to tak abstraktní, tak nelogické… Jak mohl? Jak se do něj mohl zamilovat? Přeci je to Snape…
Ne, musí přestat. Zase začíná myslet jako Ron.
Už nešlo o to, že je Snape… Snape, že je jejich učitelem, že je od Harryho o dvacet let starší. Šlo o to, že je… nebezpečný. Že mu může ublížit, k něčemu ho využít, udělat mu něco, co ho zničí, může…
Zavřela oči, opřela se lokty o stůl, skryla si tvář v dlaních, a zhluboka se nadechla.
Může, ale nemusí. Možná, že k Harrymu také něco cítí…
Když se dozvěděla pravdu, začala pozorně Snapea sledovat. Hodně pohledů a divné chování, které se dřív zdály nesrozumitelné, najednou nabralo smysl. Pamatovala si je. A pamatovala si, jak se Snape díval na Harryho, jak ho zkoumal pohledem při každé možné příležitosti, jako by se nedokázal zastavit. Jako by v sobě měl jakousi vnitřní potřebu, a ta potřeba zahrnovala Harryho, jeho blízkost. Teď, když věděla na co se dívat, viděla všechno. A když se náhodně setkali na chodbě… Snape vypadal, jako by byl zasažen matoucím kouzlem. Díval se na Harryho a neviděl nikoho jiného. Občas měla pocit, že když procházeli kolem sebe, jen silou vůle odolal nutkání, aby se ho nedotknul, nepřitáhl ho k sobě a nevzal si ho. Ale vždy jen sevřel dlaně v pěsti a schoval je bezpečně do kapes svého velkého černého pláště.
Tak se nechová někdo, kdo nenávidí.
A přesně to říkala Harrymu v knihovně. Nemohla se dívat na jeho utrpení. Nemohla sledovat jeho zaslepení, ale nemohla mu vzít naději. Protože si pamatovala, jak byl Harry šťastný, když se večer vracel do společenské místnosti. Nikdy předtím neviděla takový třpyt v jeho očích. Věděla, že je zamilovaný. Bylo to vidět na první pohled. Byl šíleně zamilovaný. Ale nikdy nečekala, že objektem jeho citů a důvod toho všeho štěstí… by mohl být Snape. To si prostě protiřečilo. A přesto všechno to nedokázala pochopit. Protože, co mu ten necitelný, uzavřený člověk mohl dát? Co mu mohl nabídnout? Co způsobilo, že se do něj Harry úplně zbláznil? Co v něm bylo?
Její myšlenky byly přerušeny šelestem odsouvajícího se obrazu. Okamžitě se podívala ke vchodu, ale místo Harryho uviděla do pokoje vcházet profesorku McGonagallovou.
Stačil jeden pohled na profesorčině tváři, aby Hermionu ovládla ledová vlna hrůzy.
*
Když Hermiona procházela temnou chodbou, zdálo se jí, že cesta na ošetřovnu je delší než obvykle. Musela se držet, aby se před učitelkou ovládala, a prostě neběžela. Ron také měl problém se jich držet a neustále popobíhal. Nikdo z nich se neozýval.
Z těch několika vět, které jim McGonagallová řekla, se zdálo, že Harryho před několika minutami našel Hagrid na pozemcích hradu. Byl promrzlý a chladný téměř k hranici možností. Sotva komunikoval, když ho odtamtud Hagrid vzal, a od chvíle, co se nacházel na ošetřovně, neřekl nikomu ani slovo. Přiznala také, že se dokonce začali obávat, že na něj kdosi použil Imperius, ale provedla magický test a nic takového nezjistila.
Hermionino srdce bilo čím dál rychleji a silněji, když se blížili k ošetřovně, a ona uviděla ty velké, těžké dveře… A náhle se dveře otevřely a z nich vyběhla madam Pomfreyová.
"Och, Minervo, dobře, že jsi tu!" Vykřikla panikou. "Nevím, co se stalo! Na chvíli jsem odešla připravit pro něj několik lektvarů, a když jsem se vrátila, postel byla prázdná. Potter zmizel!"
Hermiona ucítila, jak jí srdce padá až do žaludku. Oči profesorky McGonagallové se rozšířily.
"Musíme ihned prohledat hrad! Nemohl v takovém stavu odejít daleko! Jsi si jistá, že ho nemáš u sebe?"
Pomfreyová energicky zavrtěla hlavou.
"Prohledala jsem všechno, každý kout. Nikde není."
Hermiona ji nikdy neviděla tak vystrašenou. Ošetřovatelka byla známá tím, že dokázala zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Zlomeniny, podivná zdeformování, smrtelné rány, následky prokletí… nic ji nedokázalo vyvést z rovnováhy, ale náhle zmizelý pacient bylo něco úplně jiného. Zde její znalosti a zkušenosti byly k ničemu.
"Musíme uvědomit všechny profesory, svolat duchy a skřítky. Musíme ho najít a to nejrychleji. Proboha, přece jeden žák nemohl jen tak zmizet z hradu. Musí někde být."
"Já vím, kde je!" Vykřikla náhle Hermiona. Obě ženy se na ni překvapeně podívaly. "Chci říct… myslím si to. Pojď, Rone." Uchopila naprosto zmateného chlapce za ruku a začala ho tahat. "No tak…" Náhle se zarazila, když uslyšela divný zvuk, přicházející z jedné boční chodby a zněl jako… pleskání.
Všichni čtyři se tím směrem otočili. Zvuk se přibližoval a po chvíli se z rohu chodby vynořil… Harry. Šel na boso po kamenné podlaze, oblečený v nemocničním pyžamu se skloněnou hlavou a zrakem zanořeným do podlahy.
Hermiona se skoro zhroutila úlevou, ale úleva to byla jen chvilková, protože když přišel blíž, a na jeho tvář padlo světlo z pochodní, její žaludek se přetočil.
Protože tohle už nebyl ten Harry, kterého viděl před několika hodinami. Vypadal, jako by během krátkého času zažil peklo. Jeho tvář byla bledá a propadlá. Oči měl tmavé, a i když je nemohla vidět, protože byly nasměrované dolů, zdálo se, že postrádaly jakýkoliv výraz. Byly mrtvé.
"Pottere," hlesla nakonec profesorka McGonagallová, když se k nim Harry přiblížil. "Neměl byste vstávat a bloudit sám po hradě v takovém stavu. Jasně jsme vám řekly, že máte ležet v posteli."
"Kámo, všichni jsme se o tebe báli," zamumlal Ron a zíral na Harryho se směsicí strachu i radosti.
"Jak jsi nás mohl takhle vyděsit?" Pověděla madam Pomfreyová rozhořčeně. "Zmizet bez varování! A ještě naboso! Podlaha je přece ledová! Vždyť jsi byl zmrzlý a teď ještě…"
"Něco jsem musel udělat," řekl Harry nezvykle tiše, ale takovým hlasem, že se i Hermiona otřásla. Madam Pomfreyová ihned utichla.
Harry prošel kolem nich, aniž by jim věnoval jediný pohled, a zmizel za dveřmi ošetřovny.
Hermiona polkla, ale měla pocit, jako když polyká kamení. Vyměnila si pohled s profesorkou McGonagallovou a zamířila za Harrym. Pomalu vešla na ošetřovnu, slyšela za sebou kroky Rona a profesorky McGonagallové a tiché mumlání madam Pomfreyové, která se evidentně nedokázala zbavit svého nevěřícného rozhořčení.
Harry byl právě u postele. Položil se na ni zády a přikryl se peřinou až k bradě. Hermiona se podívala na Rona, který v odpověď jen pokrčil rameny. No, to ji stačilo jako podpora z jeho strany.
"Zůstaňte s ním," řekla šeptem profesorka McGonagallová. "A já půjdu pro ředitele." Po těch slovech se otočila a zamířila k východu.
"A já půjdu dokončit přípravu lektvaru," oznámila madam Pomfreyová a zamířila ke své kanceláři. "Jen se ujistěte, aby znovu nezmizel," rozpačitě se podívala na postavu na posteli a zmizela za dveřmi na druhé straně místnosti.
Hermiona si povzdechla a pomalu přešla k Harryho lůžku. Přisunula si židli stojící u stěny a sedla si, položila si ruce na kolena a nevěděla, co dělat. Ron stál jako živá socha plná úzkosti a zmatku. Měla tolik otázek, ale nedokázala ze sebe dostat slovo. Něco se v Harrym změnilo. Cítila to velmi jasně a bála se toho.
"Jak se cítíš, kámo?" Ozval se jako první Ron, přerušil tak ticho ve vzduchu, a zachránil ji tak.
"Žiju, jak vidíš," odpověděl Harry. Jeho hlas byl chladný. Znala ho šest let, ale jistě nikdy neslyšela takový tón. Mimo to měla pocit, že je vlastně nechce vidět, že by je odsud nejraději oba vyhodil.
"Mluv s námi," ozvala se tiše. "Báli jsme se o tebe. Profesorka McGonagallová nám řekla, že…"
"Nežádal jsem o to, abyste se báli. Dokážu si poradit sám."
Hermiona se kousla do rtu.
"Co se s tebou děje?"
"A co se má dít?" Zeptal se, otočil se, podepřel se na loktech a podíval se na ni.
Hermiona zadržela dech. Harryho oči… byly úplně ledové. A tvář… tak prázdná, jako by z ní zmizely všechny emoce. Jako by tam, v tom chladu, ve kterém skoro umrzl, zamrzlo i jeho srdce. Byl vyplněný ledem až po okraj.
"Co? Přeci vidím, že s tebou není něco v pořádku," pověděla téměř plačtivě. "Hagrid tě našel na pozemcích. Byl jsi zmrzlý a…"
"Nebuď naivní," přerušil ji Harry. "Nemohl jsem zmrznout někde na pozemcích. Moje předurčení je úplně jiné. Jsem přeci Vyvoleným," odpověděl s takovým pohrdáním v hlase, až se Hermiona ušklíbla. "Všichni mě opatrují a ochraňují, abych se dožil střetu s Voldemortem. Nemůžu umřít. Teď ještě ne."
"Přestaň říkat nesmysly!" Vrazil se do toho Ron. "Co to do tebe vjelo? Vidím, že ti v té zimě zmrznul i mozek. Jak můžeš takové věci říct?"
"Můžu, protože je to pravda," odpověděl klidně Harry. "Jakmile splním tu velkou misi, pro kterou jsem se narodil, možná mi nakonec všichni dají svatý klid…"
"Víš, jestli ti tak záleží na klidu, můžeme ti ho dát už teď." V Ronově hlase se objevil hněv.
"Přestaň, Rone," přerušila ho Hermiona a snažila se co nejrychleji uklidnit jeho zlost.
"Nepřestanu, dokud s námi on nepřestane zacházet jako s nepřáteli," zavrčel nebelvír.
"Harry si prostě potřebuje odpočinout." To bylo jediné vysvětlení, které mu mohla v tu chvíli dát s nadějí, že se chytí na háček a uklidní se. Sama zadržovala v nitru neklid, a měla pocit, že ještě chvíli, a rozsype se na kousky.
"Harry, profesor Brumbál tu hned bude. Možná by sis s ním mohl promluvit o... jistých věcech."
K jejímu překvapení se jeho oči staly ještě ledovější.
"Nikdy o něm už nemluv v mé přítomnosti. Nechci s ním mít nic společného, a jestli se dozvím, že jsi k němu šla a něco mu říkala… přestaneš pro mě existovat. Úplně."
"Jak s ní můžeš takhle mluvit?" Zasyčel Ron. "Vždycky jsme byli na tvojí straně, bez ohledu na všechno, a teď na nás budeš hnusnej jen proto, že se o tebe bojíme?"
"Jak jsem už říkal, nežádal jsem to od vás," odpověděl Harry a obrátil pohled k Ronovi zrudlému zlostí.
"Výborně! V tom případě…"
"Bože, co to je za křik?" Přerušila je madam Pomfreyová, objevila se jako duch s lahvičkou v ruce. Hněvivě pohlédla na Rona a Hermionu. "Měli jste se o něj postarat, ne ho trápit. Chlapec potřebuje odpočinek. Kdybych věděla, že to tak dopadne, tak bych vás odsud ihned vyhodila a poprosila profesorku McGonagallovou o jeho ohlídání. A teď, zmizte odsud, než vám odeberu body."
Ron se otočil na patě a zamířil ke dveřím, ale Hermiona měla pocit, že se nedokáže pohnout. Byla příliš vystrašená a šokovaná. Pomalu se podívala na ošetřovatelku, zvedla se ze šidle a následovala Rona.
Harry… se nechoval jako Harry. Něco se s ním stalo. Něco velmi zlého. A byla to Snapeova vina. Byla si tím jistá, jako si byla jistá, kdy založily Bradavice. A mělo to něco společného také s Brumbálem, protože Harry náhle zcela změnil svůj postoj k řediteli. A ona o tom nemohla nikomu říct a cítila se tak… tak…
Kradmo si otřela oči a vlekla se za Ronem temnými chodbami hradu.
Harry požadoval nemožné, když nechtěl, aby se o něj obávala. Byl jejím nejdražším přítelem. Vždycky, i v těch nejtěžších chvílích. Nemůže ho opustit, zvláště ne teď, když se zjevně pokusil odehnat každého, komu na něm záleželo.
Ale jí neodežene. Může se snažit, ale ať udělá cokoliv, nepovede se mu to.
***
Celou noc nemohla usnout. Její mysl překrývaly těžké, černé mraky. Ještě nikdy v životě se o Harryho tak moc nebála, jako teď. Vždy jeho chování chápala, ale tentokrát bylo úplně jiné. Změnil se v někoho cizího. Někoho, koho vůbec neznala.
Podařilo se jí zdřímnout až nad ránem. Proto vstala pozdě, a když sešla do společenské místnosti, většina studentů už byla na nohou. Proto si všimla Harryho sedícího na pohovce, dokud nehledala v místnosti Rona.
Srdce jí okamžitě spadlo do žaludku. Opatrně přešla k pohovce a obešla ji. Harry seděl bez pohybu, s lokty opřenými o kolena, spletenými dlaněmi a zrakem upřeným do plamenů. Světlo ohně se mu odráželo v brýlích a byla to jediná známka života v jeho tváři, která se teď v denním světle zdála ještě více nehybná a pozbavena výrazu více než předtím.
Nejistě se posadila vedle něj, a absolutně nevěděla co říct a dělat.
"Neměl bys být ještě na ošetřovně, Harry?" Zeptala se jemně.
"Ne," byla jediná odpověď, kterou dostala.
"Madam Pomfreyová ti dovolila odejít?"
"Ne."
"Tak jak…?"
"Prostě jsem vstal a odešel. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat," pověděl Harry, aniž by odtrhl pohled od ohně a nepodíval se na Hermionu ani jednou. Teprve teď si všimla tmavých kruhů pod jeho očima. Zdálo se, že ani on celou noc nespal.
"Jak se cítíš?" Věděla, že to byla zbytečná otázka, ale musela to zkusit.
"Jako nikdy předtím."
Co to bylo za odpověď?
"Ahoj, lidi!"
Hermiona téměř poskočila, když se vedle ní objevila usmívající se Ginny. Dívka přeskočila opěradlo a posadila se vedle nich na pohovku.
"Proč máte takové nešťastné tváře? Dneska je pátek, ještě několik hodin mučení a od zítřka je víkend a to znamená první famfrpálový trénink! Nemůžu se dočkat. A ty, Harry?"
"Už nebudu hrát v týmu," odpověděl klidně chlapec. Ginny se na něj podívala s ohromením, ale pak se rozesmála.
"To nebyl dobrý vtip."
"To vůbec nebyl vtip." Harry otočil hlavu a věnoval jí chladný pohled. "Je válka, a já mám úkol. Všichni ode mě očekávají, že porazím Voldemorta, ne to, že vyhraju famfrpálový pohár. Lítání na koštěti a honění se za míčem je teď nejméně důležité. Těžko porazím Voldemorta tím, že ho trefím Zlatonkou mezi oči."
Ginnyny oči se rozšířily a ústa otevřela, jako by slyšela to nejhorší rouhání ve svém životě.
"Harry se dnes necítí dobře," řekla Hermiona rychle, když viděla Ginnyn výraz. Odvrátila od ní hlavu a naznačila ji, že by měla odejít. Opravdu nechtěla, aby si všichni mysleli, že Harry zešílel, i přesto, že se tak choval.
"Čus," zabručel Ron, a zastavil se u nich.
"Och, Rone." Hermiona se na něj otočila s rozpačitým úsměvem. "Konečně jsi tady. Pojďme na snídani." Zvedla se z pohovky, a vytáhla sebou šokovanou Ginny, ale Harry se nepohnul. Po pár krocích se na něj Hermiona otočila. "Pojď, Harry."
Chlapec pomalu vstal a přehodil si tašku přes rameno.
"Nejdu na snídani. Jdu na hodinu."
"Ale hodina přeci začíná až za půl hodiny."
Harry se na ni podíval s lhostejným pohledem a prohlásil:
"V tom případě tam budu první." Po čemž prošel kolem trojce a klidným krokem přešel přes portrét buclaté dámy.
Hermiona a Ron se na sebe podívali, a v tom pohledu bylo všechno. Úplná bezradnost.
Komentáře
Okomentovat