DI 61/1

DI 61/1

DI - kapitola 61. - část I.

Preludium

Harry si protřel oči a znovu se podíval na Pobertův plánek rozložený na kolenou. Oči ho bolely od neustálého zírání na pergamen poslední tři hodiny a to jen při slabém světle několika pochodní na stěnách chodby. Nechtěl riskovat použití Lumos, kdyby se náhodou světlo dostalo zpod neviditelného pláště. Po chodbách sklepení se motalo příliš mnoho Zmijozelů, a i tak stačilo, aby na něho skoro spadl jeden druhák, když ho strčil jeho spolužák. Proto si našel místo na studené, kamenné podlaze pod stěnou chodby, kde byl malý výklenek a také nejméně světla, ale přinejmenším byl bezpečnější, protože tu zamýšlel strávit několik hodin, čekajíc na… no, na co? Na jakoukoliv příležitost.

Ale zdálo se, že přinejmenším dnešní večer, se Snape nezamýšlí pohnout ze svých komnat. Přes dvě a půl hodiny seděl v kabinetu, a následně vstal a šel do obýváku. Strávil v něm další půl hodinu, aby se pak přesunul do koupelny a pak do… Harry sledoval černé tečky, které se mu rozmazávaly před očima. …no ano, do ložnice.

To bylo všechno, pokud šlo o 'jakoukoliv příležitost'. Byla pravda, že by mohl do kabinetu zkusit vklouznout odpoledne, když se Snape vracel z vyučování, ale pochyboval, že by měl díky připraveným ochranám víc než patnáct minut, a tušil, že by potřeboval víc času. A jak by měl Snapea dostat ven na dostatečně dlouhý čas, aby našel to, pro co přišel? A jak by se pak dostal z komnat? A kdyby Snape odhalil jeho přítomnost?

Ne, nemohl zbytečně riskovat. Zbylo mu tu jen sedět a čekat na 'jakoukoliv příležitost'. Pokud by nějaký student přišel na trest… mohl by pak vklouznout dovnitř, když by vycházel. Ale… no, dál zůstával problém, co udělat se Snapem? Mohl by se pokusit vklouznout do kabinetu, když Snape odcházel na hlídku, ale zaprvé - Harry neměl ponětí, kdy má Snape směnu - a jak by se dostal do komnat? Byl si více než jistý, že Snape změnil heslo. Mohl by použít jakékoliv odemykací zaklínadlo a skončil by se spuštěným poplachem, a Snape byl příliš mocným čarodějem, aby se někomu takovému jako byl Harry, podařilo překonat jeho zabezpečení.

Těžce si povzdechl, zavřel oči a opřel si hlavu o studené kameny za sebou. Byl unavený. Unavený a znechucený. Jak se vůbec stalo, že několik hodin sedí tady, na té ledové podlaze před dveřmi do Snapeova kabinetu? A to uprostřed noci? Copak opravdu neexistovala jiná možnost?

Ne. Neexistovala.

Pochopil to dnešní ráno. Když zvedl těžká víčka, cítil v ústech rezignaci a hořkost. Jakmile si uvědomil, že mu zbývali tři dny. Tři dny, a on nenašel žádný způsob… nic se nenaučil… neměl žádný plán… Tři dny života. Tři dny… existence.

Zemře dříve, než začne bitva. Zemřel už ve chvíli, kdy se rozsypal u Snapeových nohou. Nedokázal vyhrát ani nad sebou. Jak by měl porazit Voldemorta? To bylo… příliš… příliš pro někoho, komu je jen šestnáct. Neměl žádnou šanci. Žádnou. Jak mohl být tak hloupý, aby si myslel, že by se mu povedlo Voldemorta podvést? A ještě z toho vyjít celý? Jeho naivita ho ohromovala.

Nezůstalo mu už nic. Nic, vyjma jedné, jediné cesty. Voldemort musí zemřít. Musí zmizet z povrchu světa jednou provždy. A byl jen jeden způsob, jak to udělat.

Vypít lektvar a vyplnit Snapeův plán.

Zemře. Věděl, že umře. Věděl to, od samého počátku. Prostě se jen pokusil nalézt jiné řešení, snažil se sám sebe přesvědčit, že je jiný způsob, jiná cesta. Ale nebyla. Chtěl mít alespoň šanci. I kdyby malou, tak malinkou, že by ji sám stěží postřehl, ale kdyby ji měl… Zdálo se, že šance byly něco, co bylo jen v knihách. V reálném životě to byly jen čiré náhody a ledová, lhostejná konečnost, která si nevybírá, koho dostihne. Jen to ho čekalo. Nic víc.

Zvedl oči a podíval se rozmazaným pohledem na stíny na stěně, které tančily na druhé straně chodby.

Tím už brzo bude. Jen stínem.

Zhluboka si povzdechl a podíval se na těžké dřevěné dveře vedoucí do komnat Mistra Lektvarů.

Ale nejprve musí získat ten lektvar.

***

Doufám, že když čtete tento dopis, Voldemort už není. Doufám, že všechno šlo podle plánu a budete moci klidně spát, vědíc, že válka už skončila, a že Voldemort už se nikdy nevrátí.

Nechci, abyste se kvůli mě obvinovali a truchlili. Moje smrt byla nutná. Byl to jediný způsob, jak ho porazit. Jen jsem chtěl, abyste se nakonec mohli cítit bezpečně. Omlouvám se, že jsem Vám nic neřekl, ale kdybych to udělal, snažili byste se mě zastavit.

Je mi také líto, že jsem se v poslední době choval jako úplný blbec, a že jsem Vás odháněl.

Rone - omlouvám se, že jsem pro Tebe poslední půl roku nebyl takovým přítelem, jakého jsi chtěl. Stejně jako předtím. Vím, že jsme vždy byli nerozdělitelní, ale v mém životě nastaly změny, o kterých vím, že bys jim nikdy nerozuměl, a proto jsem ti o nich nemohl říct. Proto jsem se stranil. Ale máš Hermionu. Dávej na ni pozor. A pamatuj si, že se máš stát nejlepším brankářem v zemi! Nakopej jim všem zadek!

Hermiono - je mi líto, že jsem ti přidělal tolik starostí. Bylas nejlepší přítelkyní, jakou jsem si mohl představit. Vždy jsi byla na mojí straně, i když se to zdálo jinak. Vím, že jsi chtěla jen mé dobro. A promiň, že jsem Tě za to občas nenáviděl. Nechci, aby ses obviňovala za to, že se Ti nepodařilo odhalit včas můj záměr. I tak bys nezměnila moje rozhodnutí. Víš o tom. Nemám Ti co víc přát, protože vím, že dosáhneš všeho, co si zamaneš. Jen buď šťastná s Ronem. Děkuji Ti za všechno.

Ginny - nechtěl jsem Tě urazit. Vždy jsi pro mě byla jako sestra a strávil jsem s Tebou skvělý čas. Doufám, že si i přes Ronovu posedlost zajistíš svůj vlastní život.

Luno - nikdy jsem si nemyslel, že se pro mě staneš někým tak blízkým. A i když jsem Ti to nikdy neřekl, chci, abys věděla, že jsi pro mě jedinečná. Jsi unikátní a nikdy nikomu nedovol to změnit. Děkuji Ti za to, že jsi při mně vždy byla, a že jsem se na Tebe mohl vždy spolehnout. A je mi líto, že jsem Tě ohrozil. Jsem rád, že jsi nalezla štěstí a doufám, že bude mnohem trvalejší než mé.

Vzkažte Tonksové, že byla skvělá učitelka a rozlučte se za mě s Hagridem. A Remusem. Ach, a Rone, řekni své mámě, že je nejúžasnější mamka na světě, a že jsem ji vděčný za to, že mi dovolila být součástí Vaší rodiny.

Budete mi chybět.

Harry

***

"Hermiono…"

"Hmm?" Dívka neochotně odtrhla oči od knihy na klíně. Zdála se být tak pohlcená čtením, že vůbec nebrala v úvahu, co se děje kolem ní. Ron seděl na druhém konci společenské místnosti a hrál s Nevillem šachy.

Harry se posadil na pohovku vedle přítelkyně a polkl.

"Nebudu zítra na první hodině," řekl tiše. "A asi ani na druhé."

Hermiona zvedla hlavu a podívala se na něj s překvapením.

"Co? Proč?"

Musí být opatrný. Nemůže ji dát důvod k nepokoji, ale zároveň musí získat nějaký čas, aby nikdo nespustil poplach, než dorazí k Voldemortovi. A nemůže o to poprosit Rona, protože Hermiona by mu nevěřila.

"Musím udělat něco důležitého," pověděl a díval se jí přímo do očí. "Velmi důležitého," opakoval důrazně. "A vím, že bych tě o to neměl žádat, ale chci, abys mě kryla. Jen do doby, než se vrátím." Byl hrdý na to, že se jeho hlas nezlomil na posledním slově.

Hermiona se zamračila.

"A to nemůže to 'něco důležitého' počkat do odpoledne? Neměl bys vynechávat hodiny, Harry. Už tak máš nedostatky."

Harry polkl.

"Prosím, Hermiono. Kdyby to nebylo důležité, neprosil bych tě o pomoc. Řekni, že jsem nemocný, že se cítím špatně, cokoliv. Až se vrátím, přepíšu si všechny poznámky a naučím se všechno, co mi bude chybět."

Hermiona se na něj chvíli podezíravě dívala, pak se rozhlédla, naklonila se k němu a zašeptala nejtišeji, jak dokázala:

"To… mát to co dělat s ním?"

Harry se kousl do rtu. Nečekal takovou otázku.

Zavrtěl hlavou.

Neviděl, jak se její napjatá tvář uvolnila.

"Dobře. Ale… nevím." Podívala se na své dlaně. "Pokaždé, když žádáš o pomoc, dostaneš se ještě do větších potíží."

"Hermiono…" Harry sevřel pěsti. "Prosím. Opravdu mi na tom záleží."

Přítelkyně mu věnovala dlouhý pohled. Nakonec si zhluboka povzdechla a lehce přikývla.

"Dobře. Pomůžu ti."

Harry se na ni vděčně podíval a… musel to udělat. Objal ji kolem krku a přitáhl si ji k sobě, objímajíc ji. Její vlnité vlasy ho polechtaly na nose, a i když ho to vždycky dráždilo, tentokrát ne. Tentokrát si chtěl pamatovat její vůni a způsob, jakým se dotýkaly jeho tváře. Jen jednou, naposledy, než…

Když ji pustil, Hermiona vypadala velmi překvapeně a rozpačitě. Usmála se na něho a odkašlala si.

"Ale je to naposledy, dobře?"

Harry pocítil v srdci nepříjemný tlak.

"Slibuji."

***

Hřiště bylo opuštěné. Stopy, které zůstaly po posledním tréninku, zasypal sníh a celý povrch vypadal jako ničím nenarušená, bílá deka. Harry shrnul sníh z lavičky na tribuně a usedl na ni, složil dlaně a sevřel je mezi koleny. Pomalu vzhlédl k temnému nebi, a zastavil se na třech, viditelných světlech. Pak se podíval na prázdné tribuny. Zavřel oči.

Slyšel hluk davu, ohlušující řev fandících nebelvírů a pískot zmijozelů. Hlas Lee Jordana, snažící se udržet krok s událostmi na hřišti. Píseň, zpívanou všemi nebelvíry.

Spatřil vlnící se červené a zlaté moře, vlajky, praporky, šály… spatřil klobouk ve tvaru lví hlavy…

Pocítil na tváři vzduch. Vítr mu česal vlasy, když znecitlivělými prsty tisknul násadu koštěte a letěl rychleji a rychleji, protože ji před chvílí viděl. Zlatonku. Byl čím dál blíž, teď ji viděl tak jasně. Už ji skoro měl… Natáhl ruku a skoro si lehl na koště a pak… jeho prsty se sevřely okolo zlatého míčku a tělo se naplnilo ohněm triumfu, společně s křičící radostí z tribun…

Pomalu klesal k zemi a těšil se z toho pocitu vítězství. Zlatonka se třepotala v jeho dlani.

Chytil ji! Zvítězil!

Otevřel oči. Byl sám. Okolo panovalo nerušené ticho. Soumrak pokrýval hřiště hustou temnotou.

Harry se kousl do rtu a sklonil zrak, a z jeho hrudi se vydobylo dlouhé, hořké povzdechnutí.

***

Harry zavrčel a rozmasíroval si ztuhlý krk, po čemž se znovu podíval na plánek.

Zbývalo mu deset hodin. Deset hodin před setkáním s Voldemortem a on stále neměl lektvar.

Předešlý večer seděl přes Snapeovým kabinetem skoro pět hodin. Marně.

Ale teď se nehodlá vzdát. I kdyby tu měl sedět a čekat až do rána, i kdyby měl spustit poplach… musí udělat všechno, aby ho získal! Byla to jeho jediná šance.

Deset hodin… A to se ještě musí dostat na místo setkání. Jak dlouho mu bude trvat, než se na koštěti dostane do Dartmooru? Je to přeci na druhém konci země!

Pomalu ho začala ovládat panika.

Přitiskl si dlaň k očím a protřel si je.

Ne, panika teď nebyla vítaná. Musí udržet střízlivou mysl, aby získal lektvar. Teď šlo jen o to. Ale jak to má udělat…

Ve chvíli, kdy jeho oči uviděly pohybující se tečku s nápisem Nott, srdce mu poskočilo do krku.

Byla to…? Co když to byla jeho šance?

Pozorně sledoval blížící se bod. Ano, nebylo žádných pochyb! Nott jasně směřoval ke kabinetu Mistra Lektvarů! A to znamenalo, že tam vejde, a pak on a Snape půjdou pryč a Harry bude moct…

Vytáhl se na nohy, schoval plánek do kapsy mikiny a vytáhl hůlku. Namířil ji na sebe a zašeptal dvě kouzla.

"Tacitus Gressus. Eradico Aura."

Zakrytí kroků a potlačení vlastní vůně (díky které Snape vždy vycítil jeho přítomnost) by mu mělo pomoct proklouznout dovnitř bez povšimnutí. I když věděl, že kouzla přestanou fungovat po patnácti minutách. Jen doufal, že než přestanou působit, Snape i Nott budou už dávno pryč.

Schoval hůlku do kapsy, popoběhl ke dveřím a těsně k sobě přitiskl plášť. Stál stranou vedle rámu, a pečlivě sledoval přicházejícího zmijozela. Chlapec se zastavil před dveřmi a nedbale zaklepal. Zevnitř se ozval, krátký ostrý příkaz:

"Dále!"

Nott stiskl kliku a zatlačil na těžké dveře.

Harry měl jen zlomek sekundy. V poslední chvíli se mu podařilo proklouznout za ním, když už se dveře zavíraly. Stál u stěny, a cítil, jak mu silně bije srdce.

Snape seděl u svého stolu, nakloněný na pergameny.

"Dobrý večer, profesore," řekl Nott s náznaček nonšalantnosti v hlase. "Doufám, že Vám nevadí, že jsem přišel o něco dříve?"

Snape mu věnoval neurčitý pohled.

"Sedni si. Hned skončím a budeme moci jít." Po těchto slovech se opět zadíval na pergameny ležící před ním.

Nott se kysele ušklíbl, jako by se mu nelíbilo, že musí čekat. Přešel ke stolu a posadil se u něj, složil si ruce na prsou a díval se na sklenice a lahve stojící na regálech.

Harry se opatrně přesunul blíže ke dveřím vedoucím do komnat Mistra Lektvarů. Ohromně doufal, že přes ně bude chtít Snape projít ještě než s Nottem odejdou. Nelíbila se mu představa, že tu bude sedět až do jeho návratu. Nicméně co by jiného pak mohl dělat? Snape by pak vešel do svých komnat a už by je neopustil. Ne, teď měl jedinou šanci. Byla to jeho poslední šance. Pokud nevyjde a nezíská lektvar, v zásadě může jít už teď k Voldemortovi a naservírovat se mu na stříbrném podnose.

Zůstalo mu jen čekat.

Aby se něčím zabavil, nervózně se podíval, stejně jako Nott, na sklenice a lahve v regálech, a teprve teď si všimnul, že velká část z nich byla… prázdná.

Divné.

Vždycky jich tu bylo plno. Od doby, kdy poprvé tento kabinet navštívil v druhém ročníku. Vždycky byly plné různobarevných substancí, plné plovoucích 'věcí' a neobvyklých, občas velmi těžce přístupných ingrediencí. A teď většina z nich zmizela, i když v některých lahvích trochu zůstalo.

Co to mělo znamenat?

Než o tom měl čas déle přemýšlet, Snape odložil pero, složil pergameny, zasunul je do stolu a vstal.

"Počkej tu na mě."

Harry se celý napjal.

Ano! Snape zamířil přímo k němu. To znamenalo, že míří do svých komnat. Harry se přisunul ještě blíže a zastavil se těsně vedle dveří. Doufal, že kouzlo tlumící pach fungovalo, jinak…

Snape přešel ke dveřím a otevřel je.

Harry pokrčil kolena.

Teď nebo nikdy!

Vklouzl dovnitř hned za mužem, a jakmile překročil práh, pocítil chladný poryv na tváři. Jak je to možné, vždyť měl na sobě neviditelný plášť?

V tu samou chvíli se Snape prudce zastavil. Harry se bleskově odsunul ke stěně a spatřil, jak se Snape odvrací s výrazem vzteku na tváři.

"Řekl jsem ti, že máš čekat v kab…" Prudce se zastavil, když spatřil, že za ním nikdo není a Nott sedí u stolu.

Harry polkl a silně se přitiskl zády ke stěně, až s ní téměř splynul. Jeho srdce mu bilo až v krku.

Snape se zamračil, velmi pomalu se otočil, ale nepohnul se. Udělal to až po několika vteřinách, jakoby vytržený z myšlenek. V několika krocích přešel obývák, vešel do ložnice a vrátil se v černém, dlouhém plášti přehozeném přes své šaty. Vyšel z obýváku a zamknul za sebou dveře, které se rozzářily jasným světlem.

Harry, který si až teď uvědomil, že zadržuje vzduch, ho vypustil s ohromnou úlevou.

První část plánu byla za ním. Zůstala mu ta těžší. Vzít lektvar a dostat se odsud. Jedno jak.