DI 61/2

 

DI - kapitola 61. - část II.

Nicméně, než udělal jakýkoliv pohyb, stál a naslouchal. Až když uslyšel bouchnutí dveří, odvážil se pohnout. Zhluboka se nadechl a opatrně přešel ke knihovně, sundal ze sebe plášť a zastrčil ho do kapsy. Nemusel dlouho hledat. Rychle našel černou knihu, chytil ji a zatáhl. Stěna se odsunula dopředu a do strany, a jeho očím se odkryla temná tajná laboratoř Mistra Lektvarů.

Harry vytáhl z kapsy hůlku.

"Lumos," zašeptal. Místnost se rozzářila a Harryho pohled instinktivně projel místnost s myslánkou. Byla prázdná.

Polkl a podíval se doprostřed místnosti na stůl, kde stále stál kotlík plný zelené fosforeskující substance.

Ano!

Pohnul se k němu, ale v tu chvíli koutkem oka postřehl… postřehl…

Prudce se zastavil, pomalu otočil hlavu, a jeho oči se rozšířily. Srdce se mu zastavilo v hrudi v nevěřícnosti, protože na jedné z polic, ve skleněné krabici, spatřil… pero, figurku lva a hada a malou, červenou krabičku. Všechny dárky, které dal Snapeovi. Všechny dárky, které dal člověku, který ho nenáviděl…

Proč si je schoval? Proč je tu nechal? V místě, kde se nacházely všechny jeho nejcennější lektvary a knihy. Jako by ty tři věci byly pro něho něčím… důležitým.

Ne, nemá teď čas nad tím přemýšlet. Musí vzít lektvar!

S obtíží odtrhl pohled od police a přešel ke stolu. Podíval se do kotlíku, ve kterém neklidně bublala zelená směs. Pravděpodobně měl před sebou jedinou látku, která by dokázala zabít nejmocnějšího černokněžníka na světě. Neuvěřitelné… taková moc v něčem tak nenápadném…

Vzpomněl si na dávno vypovězená Snapeova slova:

Můžu vás naučit jak stáčet slávu, připravit věhlas a dokonce jak uchovat smrt.

A Harry teď dokonale věděl, že to nebyly jen plané řeči. Snape byl opravdovým Mistrem Lektvarů. Jen on dokázal uvařit něco takového. Několik měsíců strávil přípravou této směsi, aby ji nakonec dal Harrymu a teď… teď ji Harry zamýšlel ukrást.

Jaká ironie.

Polkl a sáhl do kapsy pro lahvičku. Odkorkoval ji a pomocí naběračky vedle kotlíku do ní nalil lektvar. Pevně zavřel lahvičku a vložil si ji zpět do kapsy kalhot, a následně se naklonil a z malé kapsy ukryté v nohavici kalhot těsně nad botou vytáhl další lahvičku.

Raději si byl jistý. Nemohl riskovat, že se lahvička rozbije nebo ji nějakým způsobem ztratí. Proto se rozhodl vzít si sebou náhradní. Vlil lektvar do druhé lahvičky, zakorkoval ji a schoval ji do nohavice. Odložil naběračku, zhluboka se nadechl a zavřel oči.

Měl ho! Získal lektvar! Ale… co teď? Jak se má odsud dostat?

Otočil se a zamířil k východu. Nicméně se zastavil ještě na prahu a otočil se zpět k laboratoři, aby se na ni naposledy podíval. Tady spočívaly všechna Snapeova tajemství. Tajemství, která znal jen Harry a která s ním zemřou. Cítil se divně. Tady se jeho život změnil. Přesně v téhle místnosti, když zjistil… Samovolně se podíval k myslánce.

Ne, nebyl čas na nostalgii.

Ještě jednou se podíval na světlo z hůlky odrážející se ve skleněné skříňce, ve které spočívaly jeho dárky. Jejich přítomnost zde mu nedávala klid.

Se zamračeným zamyšlením se otočil zpět k východu, ale v tu chvíli ho zaujalo něco zajímavého. Stál vedle skříně těsně u východu. Na její stěně uviděl… zvedl hůlku výš… uviděl čtyři dlouhé škrábance, vedle sebe. Jako kdyby… jako kdyby někdo silně zatínal nehty do dřeva, až v něm zůstaly stopy.

Bleskově pohlédl k myslánce a pak zpět ke škrábancům, a v tu chvíli ho polila ledová vlna pochopení. Přesně tady stál Snape, když se Harry všechno dozvěděl z myslánky, a pak ho v zoufalém amoku obvinil proudem urážek a obvinění. Přesně tady… Harry zvedl dlaň a prsty se dotkl prohlubní po nehtech… přesně tady držel ruku.

Cítil, jak jeho srdce zrychlilo a krev začala kolovat rychleji, když se mu do hlavy vkradla nepředstavitelná myšlenka… Co se mohlo dít v srdci někoho, kdo zanechal takové stopy? Odrazem jak velkého hurikánu emocí mohly být ty prohlubně? Co se tehdy dělo za tou bledou, bezvýraznou maskou, zpoza které se na něho Snape díval?

Věděl, že už na tyto otázky nedostane odpověď. Bylo příliš pozdě. Ale pocit neklidu ho neopustil, ani když vyšel z laboratoře a stěna se přesunula a zavřela se za ním. Vytáhl z kapsy plášť, rozvinul ho a přehodil přes sebe.

Nečekal, že se Snape vrátí příliš brzy, ale opatrnost nebyla od věci. Teď mu zbyla jen otázka, jak se odsud dostane. Jediným způsobem bylo počkat na návrat Mistra Lektvarů a vyklouznout ven, jakmile se otevřou dveře. Anebo možná…

Harry přešel ke dveřím. Možná, že heslo fungovalo jen z druhé strany? Přeci jen mělo zastavit lidi venku a ne je držet uvnitř. Vysunul zpod pláště ruku a sáhl po klice, ale než se jí stihl dotknout… dveře se prudce otevřely, udeřily o stěnu a Harry stačil jen zvednout hlavu a podívat se přímo do páru černých, hněvem planoucích očí, než z tenkých úst vyšel vzteklý sykot:

"Pottere! Věděl jsem, že jsi to ty!"

Snapeova ruka vystřelila dopředu, chytila plášť a stáhnula ho z něj jedním škubnutím.

Harry, náhle zbavený úkrytu, se zachvěl, couvnul o několik kroků, a zíral na Snapea s neuvěřením.

Kde on…? Jak?

"Já…" hlesl Harry, couvajíc pod zábleskem toho pronikavého pohledu. "Já… použil jsem na sebe kouzla. Nemohl jsi mě vidět… Neměl bys být… Jak…?"

"Mám své způsoby na odhalení nežádoucí přítomnost," zavrčel Snape, udělal krok k němu a zavřel za sebou dveře.

Harry polkl, když slyšel cvaknutí zámku.

Ne! Snape ho tu nezadrží! Už měl lektvar. Nic víc nebylo důležité. Snape byl jen malou překážkou. Musel se mu nějak vyhnout. Ale jak?

Muž se díval na Harryho zkoumavým pohledem.

"Jasně jsem ti řekl, aby ses ke mně nepřibližoval," řekl pomalu, udělal krok k němu a Harry se odtáhl. "Ale ty si znevážil má slova. Zariskoval si a vloupal ses do mých komnat. Kvůli čemu?" Harry jasně slyšel v jeho hlase zájem. "Co jsi tu hledal?" Snape se rozhlédl po obýváku, a udělal další krok k němu.

Harry nemohl čekat na další vývoj situace. Bleskově sáhl po hůlce a namířil ji na muže.

"Jdu odsud. Jdi mi z cesty," zasyčel.

Snape se přesunul ke dveřím a zakryl je.

"Zkus to," řekl, zamračil se a jeho rty se zkřivily do jízlivého úšklebku.

Harry sevřel rty. To on měl hůlku. Mohl na něj zaútočit. Ale co se stane, když se netrefí? Pak bude po něm. Nebude mít už druhou šanci.

"Plánoval jsi to," pokračoval Snape tím samým, intrikánským tónem. "Čekal jsi na správný moment… To muselo být něco důležitého, když si vynaložil tolik úsilí." Udělal krok k němu. "A vzhledem k tomu, že se odsud chceš dostat…" jeho zkoumavý pohled spočinul na Harrym. "Pravděpodobně jsi získal pro co jsi přišel."

Harry pocítil, jak po jeho páteři splývá vlna hrůzy.

Snape to nesmí najít! Nesmí!

Než se dokázal ovládnout, spatřil, že muž přimhouřil oči.

Sakra! Všiml si. Všiml si jeho strachu…

"Nepřibližuj se ke mně!" Křikl, couval téměř až ke stěně.

Východ. Musí se odsud dostat. Musí ho obejít.

"Tvůj odpor je zbytečný," řekl Snape, aniž by od něj odvrátil pohled. "Dobře víš, že i tak to najdu."

Harry polkl. Měl pocit, že se jejich pohledy proplétají a tisknou se k sobě jako lepivá, dusivá pavučina.

Olízl si suché rty.

Musí se pokusit najít jiný způsob. Upoutat jeho pozornost. Aby ztratil ostražitost.

"Ani já tu nechci být, ani ty nechceš, abych tu byl. Takže co kdybys mi dovolil odsud odejít, a všichni budeme šťastní?" Zeptal se, přestože dobře věděl, že mohl stejně dobře požádat Voldemorta, aby ho ušetřil.

Snapeovi rysy se vyostřily.

"Vždycky tak stejně drzý…" Zamumlal, a přibližoval se jako dravec, který číhal v trávě. "…arogantní…" Harryho oči se rozšířily, když pochopil, jak blízko ho připustil. "…spratek."

Snape skočil.

"Stupefy!"

Kouzlo prosvištělo nad mužovým ramenem a o zlomek vteřiny později Harry ucítil železné sevření na zápěstí, a přetočenou ruku. Zakřičel bolestí a upustil hůlku, ale nevzdal se bez boje. Snažil se ho uhodit druhou rukou, ale Snape chytil jeho pěst, a vykroutil mu obě ruce dozadu, otočil ho směrem ke zdi a přitisknul ho ke knihovně tak silně, jako by ho chtěl rozdrtit. Harry zasténal a s obtížemi otočil tvář na stranu. Police se mu zarývala do tváře, plíce ho pálily a srdce mu hřmělo v hrudi.

"Jak si můžeš vůbec myslet, že máš proti mně jakoukoliv šanci, chlapče?" Uslyšel nízký, hluboký hlas u svého ucha.

Harry sevřel zuby, cítíc jak v něm roste hněv. Na sebe. Za svou vlastní hloupost. A na Snapea. Za to, že vždy vyhraje. Za to, že je vždy krok před ním.

Snažil se uvolnit, ale jen způsobil, že bolest v pokroucených pažích se zhoršila.

"Nevrť se, jen si to zhoršíš," řekl Snape. Harry cítil na krku jeho horký dech a měl pocit, že mu ten dech cestuje páteří a dráždí nervová zakončení. "Hned zjistíme, pro co jsi sem přišel…"

Harry zavřel oči, když Snapeova dlaň uvolnila jeho levou ruku a začala mu bloudit po boku. Vklouzla mu do mikiny a vytáhla z ní… Pobertův plánek. Plánek, který Harry zapomněl uzavřít! Do háje!

"No prosím. Co to tu máme? Tak tímhle jsi mě špehoval…" V mužově hlase se objevila nezvyklá zlost. "Konfiskuji ji."

"Ne!" Zavrčel Harry, a cítil, jak se přes něj přelévá vztek, ale nemohl ven. "To je moje!"

Nemůže mu dovolit... nemůže!

Ve chvíli, kdy se Snape o něco odtáhl, aby schoval mapu do svých šatů, Harry využil této drobné svobody, škubl uvolněnou rukou a udeřil loktem dozadu, trefujíc muže přímo do žeber.

Uslyšel přidušené zavrčení překvapení a bolesti a, nečekajíc na nic, vyrazil, aby utekl, ale Snape, i přes ránu, ho nepustil druhou rukou. Škubl s ním zpátky, obrátil ho tváří v tvář a přitlačil ho zpátky ke knihovně. Harry se udeřil hlavou o police a na chvíli ztratil orientaci.

"Nedáváš mi na výběr," uslyšel za sebou hněvivá slova a po chvíli spatřil krátký záblesk a zjistil, že… se nemůže pohnout. Jeho ruce, nohy a celé tělo se přilepilo ke knihovně zády, a i když se velmi snažil uvolnit, nemohl pohnout ani palcem. Jediná část těla, která nebyla imobilizována, byla hlava.

"Pusť mě!" Křičel, snažil se uvolnit, ale neměl šanci.

Prohrál. Zase s ním prohrál. Nemělo to takhle skončit.

Sevřel zuby, když pocítil mužovu dlaň na svém předloktí, přesouvající se nahoru na ramena a krk.

"Nedělej to," zašeptal, a modlil se ke všem nebesům. "Prosím…"

Snape na něj krátce, ostře pohlédl, aniž by přerušil prohledávání. Harry se kousl do rtu. Věděl, že je to na nic. Všechno bylo marné…

S rostoucí hrůzou sledoval, jak se Snapeovi dlaně přesouvají po jeho těle, prohmatávají hruď, boky a pokračujíc níž a níž, dokud se nezastavily na bedrech a…

Černé oči se triumfálně zablýskly. Snapeova dlaň se vsunula do Harryho kalhot a vytáhla z nich lahvičku naplněnou zeleným lektvarem, a když ji muž zvedl výše, aby rozpoznal její obsah… jeho tvář se změnila na křídově bílou a oči se nepřirozeně rozšířily. Nějaký čas prostě jen stál, a díval se na ni jako oněmělý. Jako by nevěřil tomu, co vidí. Harry měl pocit, že zahlédl v mužových očích vichřici myšlenek. Nakonec se mužův pohled odtrhl od lahvičky a zamířil na Harryho, a z jeho rtů se ozval hlas, který jako by vycházel z daleka:

"Na co ti to je?"

Třásl se. Harry to jasně viděl v jeho postoji. Co to mohlo způsobit? Proč Snape zareagoval až tak… až tak… intenzivně?

"To není tvoje věc," odpověděl chladně a odvrátil se, ale v tu samou chvíli ho Snapeova ruka chytila za bradu a otočila jeho tvář zpátky. Harry zadržel dech, když viděl v černých očích plamen čehosi… čehosi známého, co v nich kdysi viděl, ale nemohl si teď vzpomenout, co to je.

"Okamžitě mi řekni, proč potřebuješ tenhle lektvar!" Snape téměř křičel, jako kdyby nad sebou ztratil kontrolu. "Co s ním chceš dělat?!"

"A co tě to zajímá?" Zavrčel Harry zpátky a cítil, jak ho přemáhá ohromující vztek. "Chtěl jsi, abych zemřel! Chtěl ses mě zbavit, tak proč předstíráš, že ti na tom záleží?"

Stisk na Harryho bradě se stal ještě silnější. Snapeova tvář byla tak blízko, až Harry cítil jeho horký dech na své tváři.

"Ty pitomče!" Zasyčel muž. "Ty zatracený idiote!"

Snapeova dlaň… dlaň, držící Harryho bradu se třásla. Jeho těžký, zrychlený dech ho pálil na kůži, a ten planoucí pohled se dotkl jeho zelených očí a… a náhle to spatřil... spatřil, jak cosi vzdáleného se přibližuje, roste, vyplňuje černé duhovky, pohlcuje je, pohlcuje všechno…

A v tu chvíli Snape couvnul jako opařený, pustil jeho tvář a podíval se na něj, jako by mu Harry něco udělal. Než se chlapec stačil zorientovat, muž mávl hůlkou, uvolnil ho a obrátil se k němu zády.

"Vypadni odsud." Uslyšel vzdálený, přidušený hlas. "Okamžitě vypadni."

Ale Harry se nepohnul. Široce otevřenýma očima se díval na Snapeovi záda… na jeho třesoucí se ramena… pěsti sevřené téměř do krve…

Pomalu přenesl pohled na tajnou laboratoř ukrytou za knihovnou. Před očima se mu objevil obraz skleněné skříňky a skrytých dárků.

Nakonec se v transu naklonil a zvedl z podlahy svou hůlku.

Stopy nehtů na dřevě… tak hluboké…

Znovu se podíval na Snapea… na toho muže, který tam stál a… třásl se… v jehož očích viděl… viděl…

Nic do sebe nepasovalo. Žádný prvek nebyl tím, kterým by mě být, i když se zdál být na správném místě. V Harryho hlavě se točilo tisíce scénářů, ale žádný nikdy nebyl kompletní, žádný z nich nebude úplný dokud… dokud nepozná pravdu. Celou pravdu. Všechny ty chybějící prvky.

Ne. Dokud neodhalí… jak skutečně vypadají prvky, které už získal.

Cítil šum v uších a pulzování v hlavě. Stísněnost proudící mu v žilách doplňovaly jiskry žáru.

Nezůstalo mu už nic. Za pár hodin zemře…

Zvedl ruku a ukázal hůlkou na záda muže stojícího před ním.

I kdyby to měla být poslední věc, jakou v životě udělá… I kdyby to mělo být poslední kouzlo, které vytvoří…

Natáhl ruku a shodil z police lahvičku. Když padala, cítil, jak ho s každou vteřinou vyplňuje magie. Lahvička se rozbila o kamennou podlahu.

Pokud je cena za pravdu jeho smrt… pak je připraven ji zaplatit. Dokonce tady a teď.

Snape se otočil, zaskočený hlukem, a pak jeho oči upoutaly zelené duhovky.

"Legilimens Evocis!"

Harry cítil, jak ho kouzlo vyplnilo, a jeho síla byla tak obrovská, že ho téměř roztrhala na kousky. Uvolnil se a nechal ji vést přes hůlku, přímo do dvou černých, rozšířených zorniček. Přímo k pravdě.