DI 62/1

 

DI - kapitola 62. - část I.

Pravda

Na zlomek sekundy se udělala tma a po chvíli měl Harry pocit, jakoby stál uprostřed hurikánu. Točily se kolem něj tisíce obrazů, tisíce myšlenek, poskládané jedna před druhou v nekončící kakofonii. Ale než se stačil soustředit, pocítil, jak padá, vírem náhodné vzpomínky, a když získal rovnováhu, do jeho uší udeřil zoufalý křik a pláč.

Obraz se zaostřil a přes temnotu Harry uviděl několik siluet zhroucených u zdi. Byli to dospívající chlapci ve věku ne starší třináct let. Na jejich tvářích plála divoká rozhodnost smíchaná s hrůzou. Nicméně to nekřičeli oni. Křik a pláč přicházel z vedlejší místnosti, do které vedly otevřené dveře visící na jednom závěsu. Záře lampy, která se houpala u stropu, byla jediným světlem, které osvětlovalo krví pokrytou podlahu a postříkané stěny. Na zlomek vteřiny se z temnoty vynořil roztříštěný, převrácený nábytek a… těla ležící na podlaze. Z otevřených ran tekla krev, a končetiny pokroucené v divném úhlu vypadaly, jako by je někdo zlámal jako zápalky. Od jedné stěny se ozývaly rány a vzlykání několika dětských hlasů, ale světlo se k nim nedostalo. Osvětlený byl jen stůl uprostřed místnosti, k němuž byl připoután mladý chlapec… a nad ním byl skloněný muž s hustou hřívou vlasů, který rychlými, bezohlednými pohyby přirážel do drobného, nahého těla, vyvolávající spasmické výkřiky nekonečné bolesti…

Severus zvedl hůlku a namířil ji směrem ke dveřím, které se zvedly, opravily se a zabouchly, tlumíc tak výkřiky. Neváhal ani chvíli, použil na dveře ještě jedno kouzlo, které způsobilo, že se rozzářily červeně. Jeho, do této chvíle nehybná tvář, se změnila. Objevil se na ní výraz znechucení, v černých očích se rozpálilo něco… děsivého. Pomalu se otočil k chlapcům a prohlédl si je ledovým pohledem. V levé ruce držel bílou masku pokrytou červenými krůpějemi. Na jeho tmavě zeleném plášti byly skvrny, a i když nebyla vidět jejich barva, bylo dokonale jasné, odkud se vzaly.

Nedbalým pohybem odhodil masku do rohu a udělal krok k chlapcům. Je ústa se sevřela do bledé, tenké linky. Černé oči připomínaly jedině černé škvíry. Zvedl hůlku a namířil ji na nejstaršího chlapce.

Severus se zamračil a po chvíli se z jeho úst ozval drsný hlas:

"Imperio."

Chlapcova tvář se změnila. Objevil se na ní mírně překvapený, nepatřičný výraz.

"Křič," řekl Severus, a upřeně na něj hleděl. "Křič a pros o milost, jak nejhlasitěji dokážeš."

Chlapec vykonal příkaz. Z jeho úst se začaly ozývat výkřiky, steny a žadonění. Ostatní se od něj odsunuly dál, jak se dalo, a dívali se na něj se strachem a určitým zájmem.

"Ne, ne, ne! Prosím! Ne!"

"Severusi," zpoza dveří se ozval radostný hlas. "Slyším, že se tam bavíš lépe než já. Víš, kdybys mě pustil dovnitř, mohli bychom ty dva malé spratky něčemu přiučit. Po nějaké době zábava v jednom začíná být nudná. Co říkáš?"

Snape se nepohnul, ani neotočil hlavu. Jen v jeho očích se objevil mrazivý plamen.

"Dobře víš, že si cením soukromí, Blackwoode," odpověděl ledovým tónem. Ještě více se zamračil. Chlapec ze sebe vydal třesoucí se výkřik:

"Neeee! To bolí!"

Zpoza dveří se ozval ochraptělý smích. Smích, který se začal vzdalovat, jako by se Harryho něco pokoušelo odtlačit ze vzpomínky. Ale než úplně zmizel, zaslechl ještě tiché, odlehlé:

"Avada Kedavra."

Křik utichl. Všechno utichlo. Obklopovala ho temnota. Měl pocit, že se nalezl zavřený v místnosti, ale věděl, že to není pravda. Byla to jen iluze. Severus se pokoušel bojovat.

Harry si vzpomněl, co o té kletbě četl. Vizualizace. Musí si zvolit vizualizaci. Jinak se odsud nikdy nedostane.

Vzpomněl si na sen... a okno… Okno, přes které se Severus díval do jeho vzpomínek… Musí si představit něco podobného, něco, co mu dovolí překročit ten práh…

Dveře! Ano. To bylo ono.

Ve chvíli, kdy na to pomyslel, se před ním objevila chodba. Nekonečná chodba naplněná dveřmi po obou stranách. Těmi, jaké vedly do komnat Mistra Lektvarů. Tisíce dveří. Ne, miliony dveří. Viděl je všechny najednou a každé zvlášť. Překrývaly se přes sebe, pronikaly sebou, jako nesmírně rafinovaný kaleidoskop, tvoříc nekonečný labyrint průchodů.

Klíč. Musí do nich najít klíč. Heslo. Jinak tu zůstane navždy, a šance, že trefí ty správné dveře, je jako jedna k milionu.

Zavřel oči.

Heslo… Ne, měly by to být dvě hesla. Jedno označující vzpomínky a druhé - jejich téma.

Kde to všechno začalo? Věděl to dokonale. Ale nešlo o lektvar, jako o… touhu. Snapeovu touhu.

Desiderium Intimum.

Počet dveří se snížil. Cítil, jak jich zůstává čím dál méně.

Ještě téma. Tím byl on.

Pott…

Ne.

Otevřel oči.

Harry.

S uspokojením sledoval, jak část dveří mizí, a zbytek se stává mnohem reálnější.

Věděl, že to všechno byla jen iluze, která trvala ne víc než jen pár vteřin. A že než ho odsud Severus vyhodí, má tolik času, kolik si jen přeje. Protože tady byl čas jen relativní a jen on ho mohl určit.

Podíval se na dlouhou řadu dveří. Přešel k prvním z nich, zvedl dlaň a přitiskl ji na temné dřevo. Dveře se začaly otevírat a odhalily Harrymu svět, který pro něj vždy byl jedním, velkým tajemstvím plným lží.

***

Severus seděl v soukromí svých komnat a pozoroval zbytek jantarového nápoje na dně sklenky. Každou chvíli lehce pohnul zápěstím, zamíchal nápoj a díval se na hru světel odrážejících se ve sklence, které dopadaly z praskajícího krbu.

Nemyslel si, že se ta informace tak rychle donese k McGonagallové. Potter se opovážil poprosit o povolení odejít z jeho třídy? Teď? Když ho měl Severus v hrsti? Teď, když dostal do rukou takovou… moc? Moc, která mu umožnila všechno ve vztahu k němu? Oh ne, rozhodně nebude souhlasit.

Stále si pamatoval tu chuť okamžiku… okamžiku, ve kterém se ty zeleného oči na něho podívaly s největší úctou. Okamžik, který chutnal jako… vítězství. Dosud se na něj Potter díval jen s nenávistí, vzpourou nebo strachem. Někdy téměř cítil tu nenávist, cítil, jak mu hoří kůže, jak se do něj trefuje, měníc se téměř v něco fyzického. Rád ji krmil. Nakláněl se nad něj a urážel ho všemi možnými způsoby, strhával všemožné body a díval se do jeho divoké tváře, když se Potter snažil předstírat, že je mu to jedno. A pak Severus přišel ke stolu, sedl si k němu a sledoval ho… sledoval ty rozzlobené oči, zaťaté pěsti, třesoucí se čelist a věděl, že znovu zasáhl. Opět se mu podařilo rozpálit v něm tu plamennou nenávist a způsobit, aby hořela ještě víc, větším ohněm. A opájel se tím.

Občas se mu dokonce podařilo ho zlomit. Podařilo se mu zlomit jeho obranu a donutit ho, aby nad sebou úplně ztratil kontrolu, aby mu začal odsekávat… a pak, och, pak triumfoval, dal mu trest nebo odebral body. Žádný jiný student v jeho víceleté kariéře se na něj nedíval tak jako Potter. S takovou čistou a ostrou nenávistí vytesanou z ledu. Žádný jiný student se nezměnil v planoucí nepřátelskou pochodeň… jen když ho viděl. To bylo… zajímavé.

A teď se dozvěděl, že ten samý student… po něm touží. Že to, co vždy bral za averzi, se ukázalo být hlubokou, nekontrolovatelnou touhou. Touhou tak silnou, tak nepředstavitelnou, že jediný způsob jak se s ní vyrovnat, bylo přeměnit ji na stejně intenzivní emoci, leč nacházející se na opačném pólu pocitů. Byl by blázen, kdyby se snažil přesvědčit sám sebe, že mu to nelichotí. I kdyby si jen myslel, že to vedlo jen k jedinému. Že Potter nemá rozum.

Severus pozvedl sklenku k ústům, vypil zbytek whisky a odstavil ji s bouchnutím na stolek. Opřel se v křesle, zamračil se a podíval se do plamenů.

Cítil stín nadcházejících změn. Nebylo to něco, co bylo možné ignorovat. Ne, bylo to rozhodně něco, co prosilo o využití… a byl přesvědčen, že se to stane už brzy. Ale cokoliv se stane, on bude tím, kdo sklidí nejvíc a využije jakoukoliv šanci, aby získal, po čem touží.

***

Snape přecházel tam a sem před krbem. Na jeho tváři byl děsivý úsměv, a v očích sálala bouře.

Konečně! Konečně nastala jeho šance!

Nečekal, že setkání s Temným Pánem bude tak… plodné. Že informace, kterou mu poskytne, informace o tom, že má mladý Potter slabost pro svého profesora, mu otevře průchod a ukáže mu cestu ke svobodě. Předpokládal, že Temný Pán toho bude chtít nějakým způsobem využít, ale… pomocí Admorsusexcetry? Jednoho z nejsilnějších lektvarů obětování, který byl vymyšlen před desítkami let, ještě než byly vybudovány Bradavice? Ze strany Temného Pána to byla velká extravagance... a pro něj obrovská šance se ho jednou provždy zbavit…

Bleskovým pohybem vyhrnul rukáv a s nenávistí se podíval na temné znamení. Označení, které bylo přetnuté hlubokou jizvou po ráně nožem, jako by ho chtěl někdo vyříznout.

Pamatoval si, jak si po vypití Desiderium Intimum téměř odřízl ruku. A teď měl konečně šanci splnit svou největší touhu. Konečně mohl sprovodit Temného Pána ze světa. A to všechno díky Potterovi… díky té náhlé, nepochopitelné fascinaci. Každopádně dokonale věděl, že se tomu nezodpovědnému spratkovi nikdy nepodaří porazit Temného Pána. Nemá s ním žádnou šanci. A Brumbál je příliš hloupý, než aby to pochopil. Je to jediný způsob. Nemá na výběr, bude muset svést Pottera. Byl by schopen obětovat všechno, aby zabil Temného Pána. Příliš dlouho čekal, aby mu teď tato příležitost vyklouzla z rukou. Temný Pán zmizí z jeho života jednou pro vždy. A pokud bude mít štěstí, zbaví se rovněž Brumbála. Už nikdy nebude poslouchat něčí rozkazy. Už nikdy.

Snape se zastavil a těžce se sesunul do křesla.

Bude muset hrát na dvě strany… Brumbál je dokonalý nitrozpytec a nesmí se o tom plánu dozvědět. Jeho 'důvěryhodný služebník' plánuje zlikvidovat jeho tajnou zbraň a naději celého Kouzelnického Světa? Pravděpodobně by se mu to nelíbilo.

Snape se srdečně usmál.

Bude muset použít Legilimens Evocis. Bude muset skrýt všechny své myšlenky v myslánce, i ty nejmenší, protože ho může zradit každý, i ten nemenší detail. Bude s nimi muset manipulovat, měnit je, deformovat a nahrazovat jinými. Tahat je jako karty a pak vytáhnout ty správné a ukázat je obou stranám. Byl to jediný způsob, jak může skrýt pravdu. A aby se mu podařilo vše skrýt před Brumbálem i před Temným Pánem. Nemyslel si, že to bude jednoduchý úkol, ale byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu. Samozřejmě si dokonale uvědomoval nebezpečí, jaké sebou neslo tohle žonglování se vzpomínkami a myšlenkami, ale byl nakonec jedním z nejdokonalejších Nitrozpytců mezi živými čaroději. Trénoval svou mysl téměř třicet let, piloval ji a ostřil tak dlouho, dokud nebyla jako břitva. A nakonec ji dokáže dokonale využít…

Ve Snapeových očích se objevilo něco hrozivého. Nějakou dobu jen seděl a díval se do prázdna.

Svést Pottera. To by nemělo být obtížné, když byl jeho největší touhou. Ale rozhodně mu to neulehčí. Neměl ani ten nejmenší záměr být k němu 'milý', či dokonce 'přívětivý'. Neměl v záměru s ním mít víc kontaktu, než bude třeba. Potter bude jen nástrojem. Nástrojem, který bude muset dobře vytrénovat k dosažení zamýšleného cíle. Určitě mu neukáže lítost. Bude mu způsobovat bolest, pokud chlapec bude neposlušný. Bude ho mučit a zraňovat za jakýkoliv projev nekázně, a když se pokusí odejít, stáhne ho zpět. Chvíli dokonce přemýšlel nad tím, jak pěkné by bylo pomstít se mu za všechny ty roky ponížení, které poznal z rukou jeho otce, ale rychle se takových myšlenek zbavil. Bude muset zkrotit svou povahu a držet si chlapce při sobě. Ale ne příliš blízko. Na dostatečně dlouhém vodítku, aby se cítil svobodně, a zároveň dostatečně krátkém, aby ho neztratil z očí a kdykoliv ho mohl přitáhnout. To by nemělo být těžké…

Jedinou nevýhodou bylo, že bude muset dávat hlášení Temnému Pánovi, ukázat mu všechno…

Na mužově tváři se objevil výraz znechucení.

Ale ta cena za to stojí, když výměnou za to dostane svou svobodu.

A Potter…

Na Snapeových ústech se objevil křivý úšklebek.

…budu ho moct donutit ke všemu. Bude mi sloužit na kolenou, když budu chtít. Budu ho ponižovat až k hranici možností. Pravda, čas od času mu budu muset ukázat trochu… hm… náklonnosti. Ale ne moc. Jen tolik, kolik bude potřeba. Nezbytné minimum. Ovšem, dokonale si uvědomuji, že Potter bude očekávat mnohem víc, jako každý teenager určitě sní o něžnosti a o… blízkosti.

Ale nedostane ji. Určitě ne ode mě.

Umožním mu jen jednou za čas vstoupit do mých komnat. To by mělo stačit. Ještě nikdy jsem do svých soukromých komnat studenta nepozval. Ale nehodlám tolerovat povalečství. Od začátku mu musím ukázat, kde je jeho místo, stanovit pravidla, která převažují v tomto… uspořádání. Nemůžu dopustit, aby cokoliv narušilo můj plán. Aby ho cokoliv zničilo. Budu muset promýšlet každou větu, rozhodovat každý krok a překonat každou překážku, která se na mé cestě může objevit. Budu si muset hned na začátku obstarat něco ostrého, něco, co mě dokonale bude řezat a bolet, aby se nějaký z těch zbloudilých výhonků nezasekl v mém plášti a zastavil ho. A jelikož jsem Smrtijedem a Nitrozpytcem… mám ten nejdokonalejší arzenál zbraní, které překonají úplně všechno.

Zavřel oči a povzdychl si.

Admorsusexcetra… Je zatraceně komplikované ho uvařit a ještě těžší ho přeměnit… Bude to trvat měsíce. Ale nesmím selhat. Potter bude chodící jed. Lektvar vysaje nejen jeho moc, ale i moc Temného Pána. A zabije je oba.

Snape otevřel oči. Plál v nich ledový oheň.

***

"Avada Kedavra!"

Bezvládné tělo spadlo na podlahu a vydalo zvuk, jako kdyby někdo upustil pytel písku.

Severus sklonil hůlku a neúprosným pohledem se díval na dlouhé, šedé vlasy rozptýlené na opotřebovaném koberci a prázdné vybledlé oči staršího muže, ležícího na podlaze.

Čaroděj byl chytrý. Ale ne tak, aby ho přechytračil.

Severus mávnul hůlkou a uhasil plameny, které putovaly po policích s knihami podél stěn. Chvíli je zkoumal zrakem a četl tituly. Byly tam všechny nejvzácnější a nejcennější svazky týkající se Černé Magie. Všechny shromážděné na jednom místě tím excentrickým starým bláznem, kterých si knih cenil víc než vlastního života. Zapečetil je všemi známými ochrannými kouzly, ale stačil jednoduchý trik, aby je vlastnoručně sňal. Protože hrozba, že ta léta shromažďovaná sbírka vzplane a stráví ji oheň, byla dostatečným důvodem k záchraně své sbírky za každou cenu.

Severus se zamračil, když mu pohled padnul na temnou knihu, na které bylo vyryto "Černá Magie v teorii i praxi'. Přesně na tohle místo padl v první chvíli zrak starce, když Severus rozpoutal peklo v jeho knihovně. Ale ta kniha ho nezajímala. Byla to obyčejná učebnice Černé Magie. Jedna z nejstarších a nejpokročilejších, ale ne dost unikátní, aby byla mezi všemi těmi knihami výjimečná. Každý adept temné magie znal její obsah. Sám měl jeden exemplář ve svých sbírkách. Ale nemohl se mýlit. Jasně viděl, jak muž hleděl právě sem. Když vypukne oheň, instinkt vám řekne, abyste ochránili to, co je vám nejcennější…

Severus se zamračil a důkladněji se podíval na knihu. Sklo mezi diamanty…

Na jeho ústa vyplynul křivý úsměv.

Samozřejmě!

Zvedl hůlku a kázal jí na knihu.

"Enuntatium."

Kniha se zablýskala temným, téměř černým světlem a změnila se. Písmena na jejím hřbetu se změnila v komplikované runy.

Iluze. Mohl si to domyslet. Stejně jako ta, kterou použil k rozpoutání požáru.

Natáhl ruku a sáhl po knize. Ucítil v prstech mravenčení. Vibrovala velmi starou, téměř pradávnou magií. Vytáhl ji z ostatních knih a přesunul v dlani hrubé, kožené desky.

V jeho očích se objevil ledový plamen satisfakce.

Získal ho. Jediný existující přepis Admorsusexcentry a nejširší souhrn informací k tomuto jedinečnému lektvaru.

Teď už ho nic nezastaví.

***

Už měl plán, knihu a několik nejdostupnějších ingrediencí, které nalezl ve vlastních zásobách.

Zbýval mu jen problém Potter, který hodlá vyřešit rychle, čistě a efektivně, a vzhledem k tomu, že chlapec stráví celé odpoledne čištěním přístěnků, byla skvělá příležitost, chytit ho o samotě, přitlačit ho ke zdi a nedat mu žádnou šanci na útěk. Ale musí jednat rozvážně. Žádné donucování. Jen čisté kalkulování. Dovede ho až k samému okraji. Aby sám začal žadonit… a teprve pak se ho dotkne. Kromě toho je chlapci teprve šestnáct. Netuší, jak daleko bude moct zajít, soudě podle síly touhy, kterou viděl v jeho očích, se domníval, že trocha přesvědčování bude stačit, aby dosáhl zamýšleného efektu. Chlapec má pravděpodobně v této oblasti nulovou zkušenost a Severus ho bude muset vést. Bude mu muset ukázat, co očekává… a doufal, že Potter bude v tomto oboru mnohem snaživějším studentem než v Lektvarech.

*

No, to byl… intenzivní zážitek.

Nepředpokládal, že Potter bude tak… poddajný. Stačil jeden dotyk, a roztavil se v jeho dlaních jako máslo, dovolujíc Severusovi všechno, příliš vystrašený, než aby protestoval… tak nesmělý, ostýchavý, chlapecký… klečící u jeho nohou… měkké rty sevřené kolem jeho penisu… zelené, slzavé oči, dívající se na něj ze zdola s žádostivou chamtivostí… a ta chorobná touha, kterou v nich postřehl. Silnější než nenávist, stud, vzdor. Čekal na něj, čekal, až se rozpálí v tom neuvěřitelném ohni, který není možné uhasit… a teprve tehdy mohl plně ocenit chuť té touhy… touhy, kterou vyvolal v chlapci jen on, Severus. Och, jakou mu to dávalo nadvládu… Tolik let zabývání se tímhle spratek… tolik let musel snášet jeho aroganci a drzost, a teď nad ním měl absolutní kontrolu. Potter byl naprosto v jeho moci.

Musel přiznat, že to vědomí bylo… stimulující.

Stejně stimulující jako pohled na vlastní penis zasouvající se do těch horkých úst, které předtím nepoužil nikdo jiný. Kdo by si myslel, že Potter dokáže tak hlasitě sténat a škemrat? A reagovat tak nadšeně na každý, i nejemnější dotyk? Ale koneckonců, co očekával? Potter byl jen chlapcem. Chlapcem, kterého se někdo dotknul takovým způsobem poprvé. Poprvé se ho dotknul muž.

Bude muset čas od času tu touhu nasytit. Ale pro teď to stačí. Nějakou dobu ho nechá na pokoji, bude se chovat tak, jako by se vůbec nic nestalo, až bude nakonec Potter tak vyprahlý, že když se Severus pokusí uhasit jeho touhu, chlapec přijme všechno bez přemýšlení. Když příliš dlouho a příliš silně foukáte do rozpáleného krbu, je velmi snadné ho nechat vyhasnout. Ale když foukáte jen občas a správným způsobem, plameny se rozzáří, a oheň se může změnit v opravdový požár.

***

Dveře se otevřely. Severus vstoupil do své komnaty, a třísknul za sebou dveřmi. V ruce držel bílou masku Smrtijeda, kterou odhodil na stolek, aniž by se staral o to, zda z něho spadne, nebo na něm zůstane. Spadl do zeleného křesla a zadíval se do plamenů.

Zatím vše probíhalo podle plánu. Temný Pán byl potěšen jeho prvním pokrokem s Potterem. Severus ještě teď slyšel v hlavě ozvěnu jeho smíchu, když mu ukázal vzpomínku na přístěnek, a stále cítil jeho radost, která mu pronikala do mysli jako hroty.

Zamračil se. Rysy jeho tváře se zostřily a pohled se stal tvrdý a zuřivý.

A také si pamatoval svůj vlastní odpor, který musel skrývat až na samém dnu mysli, když Temný Pán pronikl do jeho mysli, pohřbil jeho soukromí a sledoval něco, co měl vidět jen on, Severus. Ale bude to muset strpět. Bude muset přetrpět jeho invaze a dovolit mu sledovat každé jeho sblížení s Potterem. Z té myšlenky se mu dělalo špatně, ale dokonale věděl, že to je jediný způsob, jak uspokojit jeho zvědavost. Aby Temný Pán raději sledoval to, než aby kontroloval postupy nad lektvarem. Které, notabene, současně stály na místě, dokud Severus nezíská jednu z nejdůležitějších a nejobtížnějších přísad: roh třaskavce trojrohého - velmi zřídka vyskytujícího se a to jen v okolí pouště Kalahari ve střední Africe. Naštěstí mezi uličkami Obrtlé bylo možné najít správné lidi, kteří dokázali získat vše za správnou cenu. Teď mu už zbývalo jen čekat na zprávu a připravit pro ně platbu v podobě několika vzácných lektvarů, které dokázal uvařit jedině Mistr Lektvarů. Transakce se zdála být riskantní, ale Severus byl ochoten podstoupit jakékoliv riziko, aby dosáhl svého cíle.

***

Malfoy!

Zatracený spratek, tak zaslepený hněvem a pocitem nespravedlnosti, že ani hrozba Temného Pána ho nedokázala zastavit od útoku na Pottera. Co si vlastně myslel?

Severus od začátku věděl, že chlapec je příliš hloupý a urážlivý, aby se bez otázek řídil příkazy Temného Pána a ujistil se, že ve škole už nekolují žádné pověsti. Bylo očividné, že chlapec způsobí nějaké problémy. Někdo takový jako on v sobě nedokáže zadusit nepřátelství. Nic nepochopí. I kdyby mu Severus vyryl do lebky, že je Potter nedotknutelný, domníval se, že i tak by to ignoroval. Měl štěstí, že mu Severus projevil lítost a potrestal ho jen Cruciatem, protože by mu nejraději zakroutil krkem.

Jen ať se ještě jednou pokusí přiblížit k Potterovi… ještě alespoň jednou…

***

"Harry, jdeš?" Zeptal se Ron a čekal u dveří.

Severus, skloněný nad svými poznámkami, uslyšel náhlý hluk a zvedl hlavu akorát ve chvíli, když se všechny knížky a pomůcky vysypaly z Harryho tašky na podlahu.

"Sakra!" Zaklel chlapec. "Musím to posbírat. Jdi, dohoním tě."

Severus se znovu naklonil nad svými poznámkami a usmál se v koutku úst.

No, prosím… Zdá se, že je Potter už opravdu zoufalý…

Poslední dni z něj chlapec nespustil oči. Snažil se s ním navázat oční kontakt, toužil po jakémkoliv gestu, který by ho ujistil, že to, co se stalo v přístěnku, bylo skutečné. Ale Severus ho nezamýšlel ničím ujistit. Teď ještě ne. Neměl v úmyslu spěchat. Vše záviselo na správně naplánovaných pohybech. Na dodávání správně odměřených porcí ve správném čase. Jako při vaření lektvaru.

Ještě trochu. Udrží ho v nejistotě ještě nějakou dobu, až si chlapec začne vymýšlet dohady a přestane dávat pozor, a když již bude na hranici zoufalství… Severus mu dovolí vejít do své pasti a s radostí se bude dívat, jak mu znovu propadá…

"J-já…" Uslyšel tiché, nejisté hlesnutí.

Zvedl hlavu a podíval se na Harryho ledovým, odpudivým výrazem.

"Hodina už skončila, Pottere. Neslyšel jste zvonek?"

Chlapec zrudnul, odvrátil se a spěšně opustil třídu. Severus si dovolil jízlivý úšklebek.

Brzy bude Potter připraven na druhé kolo…