DI kapitola 62. - část 10
A bylo to tu.
Stalo se to tiše. Utopené v padajících zdích, prasklém štítu, bariéra se rozbila v prach. Vyplnila každou prasklinu, rozlévala se po Severusově těle s pomalým klidem a způsobila, že během jedné krátké chvíle všechno, co by ho dokázalo zastavit, odplynulo… Temný Pán, každá mířená kletba, každý útok mysli, každý výkřik utrpení a zhasínající oči…
Zůstal jedině on. Jen Potter.
A také touha. Tak silná, až byla téměř ohlušující. Teď, když v něm nic nezbylo, když všechno, co ho do této chvíle drželo na povrchu, zmizelo, když vše, čím se krmil, z něj bylo vysáto… zůstal jedině hlad. A prázdnota. Prázdnota, kterou dokázal naplnit jedině Harry… jen on.
Pocítil, jak se pod ním podlamují kolena, a ruce se vztáhly po něčem, co potřeboval k přežití. A vzal si to, přitáhl Harryho k sobě a po chvíli se v něm zanořil, v jeho horku a vůni, v jeho pohledu a oddanosti, cítil, jak ho to všechno vyplňuje, jak to v něm roste, dosahuje čím dál hlouběji a rozehřívá každý kousek jeho ledové duše.
Ale bylo to příliš málo. Toužil po víc. Chtěl ještě víc.
Sáhl ještě po více. Do jeho nitra. Teď otevřeného jako natažená dlaň, které touží jedině dávat. A dostal téměř anafylaktický šok, když byl náhle obklopen… tím. Bylo to všude. Tvrdé jako diamant a současně měkké a jemné jako chmýří… a tak neuvěřitelně teplé… a patřil jen jemu. Celá ta… moc, protože to nedokázal nazvat jinak. Směřovala jen k němu. Připravena udělat pro něj cokoliv.
Síla skrytá pod maskou… slabosti. Skutečně to tak vypadalo? Bylo to vždy tak… očividné?
Chtěl… ne, musel se pokusit… ještě více se do ní zanořit.
A udělal to.
A rozkoš, kterou v tu chvíli pocítil, se zdála téměř nadpozemská, i když byla jen úlomkem Harryho moci. Připomínala plynoucí lávu, které se sotva dalo uniknout.
Spadl na chvějící se tělo pod sebou, a lapal po vzduchu. Motala se mu hlava a poprvé se po orgasmu nedokázal vzpamatovat. Měl pocit, že celé jeho tělo pulzuje ohněm, který ho před chvílí spálil.
A pak ucítil Harryho paže, obklopujíc se okolo jeho šíje a přitahujíc si ho ještě blíž.
"Kruci, Pottere, nech mě," zalapal těžce po vzduchu, když se mu podařilo znovu získat hlas. Byl si jistý, že se chlapec usmál, ale v té chvíli ho to vůbec nezajímalo. Chtěl prostě jen takhle zůstat, cítit ho každým kouskem svého těla, každým smyslem. Jeho dotyk, jeho vůni, jeho klidný dech…
Pohnul se, zvedl se na rukou, a pohlédl na zčervenalou tvář a na křišťálově lesknoucí se zelené oči. Samovolně zvedl dlaň oděnou v rukavici a dotknul se jizvy přetínající jeho potem zkropené čelo. Pomalu přesunul prst po skráni a tváři, s fascinací sledoval šmouhu od krve, kterou za sebou nechával jeho dotyk. Krev těch všech, kteří dnes zemřeli, svítila na té jasné, bezchybné kůži… byla jako znesvěcení.
Přesunul prst k bradě a nakonec ho zastavil na rozevřených rtech, značíc je rudě.
Polkl a cítil, že mu náhle vyschlo v hrdle.
Na jednu žíznivou chvíli přemýšlel, zda by mohl ochutnat ta vlhká ústa? Jen po nich přejet jazykem, aby poznal jejich chuť…
Ale věděl, že kdyby to udělal, byl by to příliš velký krok… a on by se už nemohl zastavit, aby se neponořil hlouběji do jejich chuti, jejich žáru… a to by byl jeho konec.
Ne, musí je ochutnat jiným způsobem. Jinak uhasit tu stále neuspokojenou žízeň, která ho požírala zevnitř.
Takže se přesunul dál, značíc kůži krvavou stopou, až se nakonec dostal k jeho penisu. Zuby sundal rukavici a ovinul dlaň okolo Potterovi erekce. Byla tak horká, až se z ní téměř kouřilo… jako oheň, který byl uvnitř něho. A toužil ho zažít znovu, toužil se ponořit do těch zelených očí, co nejrychleji…. Chlapec sténal a skuhral, když Severus přesouval dlaní po jeho penisu, za každou cenu z něj chtěl dostat orgasmus, toužil znovu uzřít ten jas rozlévající se po jeho tváři, potřeboval jej. A nemusel čekat příliš dlouho.
Štíhlé tělo se vyklenulo, a z Harryho úst se vydobyl povzdech. Paže, které chlapec ovíjel okolo Severusovi šíje, se sevřely ještě pevněji, jako by se ho ve svém objetí snažil rozdrtit a jeho krk ovanul horký dech.
Cítil teplé proudy semene usazující se na jeho dlani.
Samovolně si olízl rty, cítíc, že mu znovu vysychá v ústech. Potřeboval to. Co nejrychleji. Ta touha… pálila.
Osvobodil se z Harryho stisku, zvedl ruku, a ze shora se podíval na zčervenalou, zářící tvář a prameny vlasů přilepené k čelu. Viděl v široce otevřených očích planout oheň. Oheň, který téměř dosáhl až k jeho mysli a Severus ho cítil tak jasně, jakoby planul v něm.
Uvolnil z ruky horký penis a zvedl ruku pokrytou spermatem k ústům.
Olízl ji.
Chutnala… úžasně. Lila se mu do úst jako pramen chladné vody do vysušeného hrdla, v jedné chvíli hasila touhu a přinášela úlevu, která nebyla srovnatelná s čímkoliv. Potterova celá chuť… všechno jeho nadšení, nepředvídatelnost, naivita, oddanost, celá ta spalující síla... všechno obsažené v té bílé, hořkosladké tekutině. V jeho ústech. V jeho hrdle. V něm. Rozlévala se po jeho těle a hasila zničující požár, který v něm zůstal po tom, co zažil. Přinášel… mír.
Poddal se mu. Klesl na lokti, vtulil tvář do Harryho krku a zanořil se do jeho ohromujícího, uklidňujícího tepla.
"Přijď zítra večer. Připravím večeři. A… přines si sebou pyžamo a zubní kartáček. Jestli chceš."
***
Byl idiot. Myslel si, že je neporazitelný, že stačí, když vybuduje silnou přehradu, pevné zdi, které udrží všechno. Ale něco takového se udržet nedalo. Stalo se to bez povšimnutí, a snažil se tak dlouho a tak vytrvale, dokud nakonec nebyla vytvořena dost široká mezera, kterou mohl proniknout a zaplavit vše, s čím se na cestě potkal, ničíc pečlivě budovanou konstrukci.
Ale jen skuteční hlupáci mohli uvěřit, že tohle je konec. Opravdoví virtuosi dokázali stavět své konstrukce čím dál vyšší a vyšší dokonce i uprostřed vody. Proto byli nazýváni Mistry.
Severus pohlédl na Pottera, který usínal na jeho klíně. Večer byl úspěšný. Snědli společně večeři, kterou Severus připravil… a pak se prostě nechali unést svými zvrácenými představami. A teď ho měl Severus tady, u sebe, tak blízko, že téměř slyšel tlukot jeho srdce a čím dál klidnější dech. Tmavé prameny vlasů lechtaly jeho krk, a vůně vanilky se mu vsakovala do šatů. Potter se k němu tulil tak, jakoby Severusovi paže byly celým jeho světem a už nic víc nepotřeboval. Nic.
"Už to stačí." Zašeptal tiše muž. "Jdeš spát."
Vsunul dlaně pod chlapcovy hýždě, zvedl ho, vstávajíc z křesla a zamířil do ložnice.
Nezamýšlel už s tím dál bojovat. Nechá to trvat tak dlouho, dokud ještě bude čas. Dokud mu ho neseberou.
Uložil ho do své postele, jemně mu sundal boty a kalhoty. A také brýle.
Ale když nadešla ta chvíle…
"C-co… děláš…?"
"Ššš, už spi." Zamumlal a přitiskl rty k jeho skráni.
…nezaváhá ani na chvíli.
Obětoval příliš mnoho. Příliš mnoho životů bylo obětováno, aby se teď mohl vzdát, když téměř dosáhl svého cíle, když ho měl na dosah ruky.
Opatrně ho zvedl, přetáhl mu košili přes hlavu a opatrně ho položil na chladnou postel.
Některé věci byly důležitější než jiné. Jen slabí lidé dávali své pocity na první místo, považujíc je za nejdůležitější. Jen slepci nedokázali rozlišit, co je důležité, od toho, co je osobní.
Přikryl ho a narovnal se, sledujíc, jak se Potter obrátil na bok a ospale zašeptal:
"Jestli někdy… řekneš mé jméno… odhalím ti své tajemství."
Severus si dovolil slabý úsměv.
Chlapec mu zamotal hlavu, ale to nic nemění. Absolutně nic.
Natáhl dlaň a jemně ho pohladil po tváři.
"V tom případě je tvé tajemství v bezpečí. Dobrou noc." Odpověděl tiše.
Jen naivní lidé si mysleli, že mohou mít všechno.
Odtáhl dlaň, otočil se a zamířil do koupelny, ale než k ní došel, uslyšel ještě měkký, ospalý šepot:
"Dobrou noc… Severusi."
Zavřel za sebou dveře.
Severus nebyl slabý, nebyl slepý, a nebyl naivní. Věděl, co má dělat, a nezamýšlel před tím couvnout. Na to už bylo pozdě. Dostat se do tohoto místa ho stálo příliš mnoho úsilí.
Udělá to. Obětuje ho. Obětuje ho pro touhu, které sám obětoval téměř celý život… pro kterou obětoval dokonce vlastní duši… A dosáhne svého cíle, dosáhne samého konce, i když to bude znamenat… vyrvat si srdce vlastní rukou a rozdrtit ho v pěsti. Dokonce, i když ho to zbaví dechu a on ho nebude moct získat zpět.
Když opustil koupelnu, v ložnici panovalo ticho naplněné jedině tichým, vyrovnaným dechem. Potter už spal.
Severus přešel k posteli a vklouzl pod přikrývku, dívajíc se temný tvar ležící vedle něj. Na jemnou linii krku, na který padaly všechny vlasy a na holé rameno vyčnívající zpod přikrývky, nadzvedávající se při každém nádechu.
Ostražitě se přisunul blíž. Harry se nepohnul. Spal, zády k němu. Severus se k němu mohl přiblížit ještě blíže.
Zvedl dlaň, dotknul se Harryho nahého ramene a pomalu po něm přejel prsty v jemném, sotva postřehnutelném pohlazení.
Přisunul se ještě blíž, přitiskl se k jeho hladkým, nahým ramenům a… sáhl po něm. Ovinul ruce okolo Harryho pasu a nejjemněji jak mohl, ho k sobě přisunul, ukládajíc ho tak, aby ho mohl cítit celým svým tělem… a aby se mohl zahřát jeho nehynoucím žárem. Jeho rty našly Harryho rameno a přimknuly se ke kůži, ochutnávaly její chuť a vůni všemi svými smysly.
"Nemůžu to změnit…" Zašeptal a měl pocit, jako by z jeho plic unikl veškerý vzduch. Posunul hlavu, našel rty horký krk a jemně ho políbil. "Nemůžu…"
Zůstaneš v mých vzpomínkách. A budeš v nich už navždy. Semnou.
***
Ráno se Harryho vůně zdála ještě intenzivnější. Byla všude. Sálala z jeho kůže jako neviditelný dým, vsakovala se do povlečení a vznášela se nad postelí jako oblaka.
Severus ležel na boku, podpíral se na lokti a... sledoval jeho. Jeho tvář byla stále zasněná. Měl lehce rozevřené rty. Vlasy mu padaly do čela a ležely rozcuchané na polštáři. Nahé paže, volně ležící na přikrývce, se zvedaly s klidným, vyrovnaným dechem. Vyzařoval z něj klid… V té jedné chvíli připomínal neobvykle složité a komplikované dílo. Dílo zobrazující nesmírnou důvěru a naprostou bezbrannost… a Severus od něho nedokázal odtrhnout oči. Ten pohled pro něj byl… uklidňující.
Pomalu zvedl ruku a jemně se dotknul tmavých, rozcuchaných vlasů, a zanořil do nich prsty. Cítil, jak mu mezi nimi proklouzávají spánkem vlhké pramínky. Viděl, jak jeho dlaň téměř mizí v houštině rozcuchaných vlasů. Střídavě je hladil a chytal, a ony mu na oplátku tak příjemně lechtaly kůži… a celou dobu měl pocit, že jsou vlastně i příčinou lechtání, které cítil v bedrech, a které se čím dál rychleji šířilo po celém těle.
Aniž by odtrhl pohled od Harryho víček, připraven každou chvíli odtrhnout ruku pryč, pohladil jeho rozehřátou tvář. Cítil žár, který vyzařoval z kůže, žár, který ohříval jeho chladné prsty. Přisunul se k němu blíže, zanořil nos a ústa do tmavých vlasů a hluboko do sebe nasál jejich vůni. Voněly čokoládou. Sladkou, horkou čokoládou. Vůně byla tak intenzivní, až se zdálo, že se díky tomu celý pokoj točí.
Když nasytil své smysly, Severus přesunul tvář níže, k Harryho krku a téměř se mu zamotala hlava, když ho do nosu udeřila vůně vanilky. Vysunul jazyk a olízl tu bezchybnou kůži, cítíc na jazyku chuť sladkosti smíchané se slaným potem. Tentokrát pravděpodobně ta chuť způsobila, že se ve vzduchu objevily jiskry. Stejně jako v Severusově těle.
Aniž by odtrhl nos od teplé pokožky, přesunul tvář k holému rameni, dlaněmi z Harryho sesunul přikrývku, aby ho měl před sebou v celé své kráse, jeho drobnou postavu, jeho vystupující lopatky. Dlouhá záda až k hýždím, a ty chutná bedra, kde tak rád zatínal prsty, hnětl chvějící se tělo a bez odporu ho přitahoval ke své tvrdé erekci.
Olízl si rty a zavřel oči, znovu zanořil tvář do horké šíje a opojné vůně, cítíc, jak se jiskry mění v chvění, a jak se chvění mění v lávové kapky, které plynou po jeho kůži, vypalují do ní rány... a jak to cosi, co mu nedovolovalo dýchat, mělo Pottera tak blízko sebe, to cosi, co mu zadrželo dech v plicích, když se na něho díval, to cosi, co s ním cloumalo, když ho cítil na jazyku a v nose… to cosi, co se v něm šířilo čím dál víc a víc, měnilo se na hlad, který pohlcoval vše… nervy, všechny smysly, touhu, a Severus už neměl sílu s tím bojovat. Vyplňovalo ho to, plynulo to v jeho žilách, lechtalo v ledvinách a snažilo se ho to rozervat na kousky… a věděl, že jestli se hned Pottera nedotkne, jestli ho neochutná, jestli v něm neutopí svá ústa a zuby, a prsty, a jazyk… tak zešílí.
Už mu dál nedokázal odolávat. Natáhl k němu dlaně chvějící se potřebou. Dlaně, které se chtěly dotýkat jen jeho. Ústa, která ho chtěla políbit a ochutnat ho. Prsty, které se toužily zanořit do toho žáru a dát mu potěšení. A nakonec penis, který jediné, po čem toužil, bylo… být v něm.
A přemýšlel, jestli to stále byla ještě touha… nebo to už bylo šílenství?
***
Brumbál se mu chytil na háček. Stačila malá zmínka o plánovaném útoku na Mezinárodní federaci Famfrpálu, aby se plně soustředil na obranu tohoto objektu. A tak využil chaos panující v budově pobíhajících bystrozorů a pracovníků institutu, a Severusovi stačili jen dvě dobře mířené Avady, aby se zbavil dvou nejméně užitečných Smrtijedů nastražených Temným Pánem.
Světlá Strana měla svou výhru, a Temný Pán tím nic neztratil.
Zůstala však ještě jedna věc, kterou Severus zamýšlel vyřídit při této akci.
Cítil, že Mnoholičný lektvar, který vypil ještě před příchodem na místo, přestává působit, a tak zrychlil krok, aby se co nejrychleji objevil na domluveném místě setkání v zadní části budovy. Ulička byla úzká a tmavá. Věděl, že nemá mnoho času, než se tu objeví bystrozoři, aby prozkoumali terén, a že to bude muset udělat rychle.
Pevněji sevřel dlaň okolo hůlky a vyšel zpoza rohu.
"Merline, to jsi ty." Blackwood si oddechl a spustil hůlku, kterou v obraně mířil na Severuse, když se nečekaně vynořil z temnoty. "Jak to šlo? Dostal jsi je?"
Severus téměř neznatelně přikývl a sledoval, jak muži klesla ramena. Och, příliš riskoval, aby ho sem přivedl a namluvil mu, že potřebuje jeho pomoc, v případě, kdyby se Smrtijedům podařilo utéct a dostali se na místo, odkud by se mohli přemístit. Měl čekat tady a zabít je oba, kdyby se mu objevili v dohledu. Riskoval opravdu hodně, protože úkol, který mu Temný Pán přidělil, byl tajný a nikdo kromě něj o něm neměl právo vědět. Ale to riziko bylo ničím v porovnání s tím, co měl v plánu udělat…
Blackwoodova ruka klesla.
"Expelliarmus."
Nečekané kouzlo nemělo velké problémy s odzbrojením nepřipraveného muže. Severus chytil jeho hůlku ve stejnou chvíli, ve které zaskočený Blackwood vykřikl:
"Co to…?"
"Infirmitate!"
Muž se zlomil v půli a padl na kolena. Vypadal, jako by najednou ztratil veškerou sílu a nebyl schopen udržet se na nohách.
Pomalu zvedl hlavu a krvavým pohledem se podíval na Severuse, jehož tvář v sobě v tu chvíli neměla nic jiného než pohrdání. V hnědých očích, skrytých za záplavou špinavých, kudrnatých vlasů zaplanulo pochopení.
"Schválně si mě sem nalákal…" Zachrčel s obtíží. "Co chceš?"
"Jen tvou smrt," odpověděl klidně Severus, přišel o krok blíže a nepřestával na něj mířit hůlkou.
Blackwoodova tvář byla plná hrůzy.
"Co? Nemožné. Temný Pán by nikdy…"
"Temný Pán s tím nemá nic společného," odpověděl chladně Snape, a popošel ještě blíž. "Jsi zde, protože…" Odsunul koncem hůlky pramen vlasů z mužovy tváře, aby mu mohl vidět do obličeje. "…toužíš po nesprávné osobě." Blackwoodovo obočí se zamračilo. Severus se předklonil a zasyčel mu přímo do tváře hlasem chladnějším než led. "Potter je jen můj. Tvé špinavé ruce se ho nikdy nedotknou. Nikdy."
Viděl, jak se Blackwoodovi oči nevěřícně rozšířily. Téměř slyšel jeho rychle cválající myšlenky. Jak se snaží poskládat si fakta. Snaží se pochopit.
"Potter? Takže ten velký plán Temného Pána týkající se Pottera… tak o to šlo! Opravdu jsi to udělal, Severusi. Získal si ho!"
Ve Snapeových očích se zatřpytily krystalky ledu.
"Ty, naneštěstí, se toho plánu nedožiješ," vycedil a zamířil hůlkou muži přímo mezi oči.
"Počkej!" Blackwood zoufale vykřikl. "To byl… to byl jen žert. To, co jsem tehdy řekl. Potter mě nezajímá. Můžeš si ho vzít. Osvoboď mě a zapomeneme na to."
Temnota, které vnikla do Severusových očí, jakoby zaplnila veškerý prostor.
"Máš mě za idiota?" Zeptal se opovržlivě. "Víš… i kdybys dokázal odolat svým nemocným choutkám… i kdybys slíbil pod Veritasérem, že se ho nedotkneš… i kdyby ses vlastnoručně vykastroval… tak já stále budu vědět, že po něm toužíš… že se v té tvé degenerované mysli objevily myšlenky na něj. Takže jak sám vidíš… nemůžu ti dovolit žít. Nemůžu dokonce ani dovolit, abys dýchal stejný vzduch, jako on."
Blackwood se na něj díval s absolutní nedůvěrou.
"Severusi, nemluvíš rozumně. Přeci je to jen…"
"Mlč!" Severus mu přitiskl hůlku k čelu, a donutil tak muže, aby vzhlédl. "Nic o něm nevíš. Nikdy nespatříš, jak se zvedne a spadne, jak září neskutečným světlem. Nikdy neuvidíš tu bezhranou touhu v jeho očích, tu oddanost… Dokážeš si to představit? Samozřejmě, že ne. Jak bys jen mohl?"
Na Blackwoodově tváři se objevila ohromená hrůza.
"Ty k němu něco cítíš," řekl šokovaně. "Zešílel jsi!"
Severus se předklonil a přiblížil rty k jeho uchu.
"Ano," zašeptal. "Zešílel."
Zablýsklo se zelené světlo a Blackwoodova tvář navždy zamrzla v bezmezném úžasu.
Severus schoval hůlku, ještě jednou se podíval na nehybné, mrtvé tělo u svých nohou a přemístil se.
Komentáře
Okomentovat