DI - kapitola 62. - část XI.
února 2019 v 15:01 | Elloii | Desiderium Intimum
Oči chiméry byly nesmírně cennou, vzácnou a těžko sehnatelnou přísadou, proto byl Severus nucen využít služeb profesionálního lovce bestií a zaplatit mu tím, v čem byl nejlepší - několika komplikovanými lektvary, které by obyčejný smrtelník nebyl schopen připravit. Byla to jediná přísada, která dokázala odolat všem známým jedům, aniž by zásadně změnila své vlastnosti.
Severus namočil oči chiméry do odvaru z ovoce a listů belladonny, jedu černé mamby a rozdrcených jiker jedovatého odrance a dal je stranou na pozdější přidání do lektvaru. Musel ještě najít způsob, jak opozdit účinek lektvaru, aby nezabil nositele hned po vypití. Měl by být aktivován nejpozději dvě hodiny po vypití. Bude muset ještě experimentovat na odděleném lektvaru, aby nalezl nejvhodnější element blokující receptory, a současně také ten, který nezačne přeměňovat nositele v rostlinu. A bude na to potřebovat hodně času…
Naneštěstí ho v této chvíli neměl moc. Zimní prázdniny skončily a Bradavice znovu zaplavily vlny smíchu a křik hlučné bandy děcek a Severus se musel vrátit ke svým každodenním povinnostem učit, dávat testy, kontrolovat bezcenné eseje a připravovat Notta na iniciaci a připojení do řad Smrtijedů.
A během jedné z výprav do Zakázaného Lesa, během níž musel sledovat, jak se chlapec baví bezúčelnou krutostí a bezpředmětnou ztrátou moci, stalo se něco, co nepředvídal. Nott, opilý Černou Magií plynoucí mu v žilách, se rozhodl ve své nedozírné hlouposti zaútočit na jednoho z nejnebezpečnějších stvoření žijících v Zakázaném Lese - Kraváky. A byl to samozřejmě Severus, kdo mu musel zachránit kůži a zaplatit za to téměř životem.
Ale nikdy si nemyslel, že by Potter měl pod těmi rozcuchanými vlasy nějaké užitečné informace, a zejména ty, které by mohly zachránit Severusův život.
Ale měl.
Bylo pravdou, že si Severus byl jistý, že se s tím dokáže vypořádat sám, a kdyby mu bylo opravdu špatně, šel by za Brumbálem, ale Potter… ho zaskočil. A dokonce ani ne tolik jeho znalosti, jako… reakcí. Vypadal, jako by na tom byl ještě hůř než on. Jako by sama myšlenka, že by mohl Severuse ztratit, stačila k tomu, aby si chtěl vzít život…
A pak ta slova:
"Poslouchej… když tě něco zraní tak… je to jako by to zranilo i mě. Neumím to vysvětlit. Ale já to cítím také. Jsi pro mě vším…"
Opět slova, která by neměl říkat, která by Severus neměl chtít poslouchat, a raději by před nimi měl uzavřít svou mysl a nedovolit, aby mu vibrovala v hlavě tak hlasitě, jako by je měl uvnitř vyrytá.
A neměl by myslet na ten neuvěřitelný pocit, který mu nedovolil usnout celou noc a nutil ho, aby ji proseděl ve svém křesle před krbem… pocit, že by mohl Potterovi něco 'dlužit'…
Ne, ten chlapec měl jen příliš hloupého štěstí. Nedluží mu nic.
Absolutně nic.
***
Přístěnek. Teď!
Severus pustil z dlaně kámen, nechal ho spadnout do kapsy, a zrychlil krok, aby se dostal na smluvené místo, ještě než se studenti začnou loudat z učeben a zaplňovat chodby. Věděl, že Potter za ním okamžitě přiběhne, jakmile si zprávu přečte. Domníval se, že kdyby mohl, přiletěl by na koštěti, aby tam byl ještě rychleji. Vždy tak dychtivý, tak neuvěřitelně prahnoucí…
Severus se zastavil před neškodně vypadajícími dveřmi, rychle se rozhlédl po chodbě, vklouznul dovnitř a zapálil hůlkou svíčku stojící na polici.
Přestal už počítat, kolikrát během týdne si ho vzal… ve svých komnatách, v prázdných učebnách, v tomto přístěnku. Někdy i několikrát za den. Ale i kdyby ho pozřel celého, jako by nedokázal zcela nasytit a uspokojit své smysly. Potřeboval stále více a více, snažil se využít každý okamžik, který mu zůstal... každou jedinou chvilku. Dokud ho ještě měl.
Nemusel čekat dlouho. Potter se zjevil chvilku po něm. Vešel dovnitř o něco nejistěji než obvykle. V té své zmačkané školní uniformě a taškou knih zavěšenou přes rameno. Opatrně, jako by vcházel do jeskyně bestie, která jen čeká, aby se na něj vrhla a sežrala ho.
A nebyl tak daleko od pravdy.
Taška s knihami přistála na podlaze u jejich nohou v té samé chvíli, ve které se po něm Severusovi ruce vztáhly, popadly ho, otočily a přitlačily na dveře, skrz které právě vešel, a z hrdla muže vyšlo zvířecí zavrčení, jako by byl Harry jídlem, které mu právě vešlo do jeskyně, aby ho zkonzumoval.
A udělal to.
Rukama, třesoucíma se touhou, mu vytáhl svetr a košili, zatímco mu stáhnul kalhoty dolů, jen aby odhalil jasný, lákavý zadek, jenž ho zval k sobě. S obtížemi ovládl řvoucí zvíře v sobě, když použil na dveře zamykací kouzlo a také tišící, a pak spěšně navlhčil svůj penis, a když následně schoval svou hůlku, chytil nahé boky, zaťal drápy do měkkého těla, a vnořil se do něho.
"Oooooch..." Z Potterových úst se ozval hlasitý sten, když se Severusův pulzující penis probíjel jeho tělem, jeho horkým, vlhkým nitrem, tak dokonale přizpůsobenému, jakoby se narodil jen pro něj.
Ale když Severus dosáhl téměř samého konce, a jeho varlata se dotkla hladkých hýždí, stále mu to bylo málo. Chtěl ještě hlouběji. Ještě dál. Utopit se v něm.
Natlačil se na Harryho celým tělem, zatlačil ho k dřevěnému povrchu dveří nezkrotnou, divokou silou, dokud neuslyšel steny a praskání rozbíjejících se brýlí. Zvedl planoucí víčka, a pohlédl na něj, jak byl přišpendlený ke dveřím, tvář odvrácenou stranou, prsty zaťaté do dřeva a spatřil, jak se rozbité brýle sesouvají z jeho nosu a padají na podlahu.
Dobrý Merline, vypadal teď jako ty rozbité kusy skla… rozdrcený v jeho stisku, tak silném, až Severus cítil každou kost v jeho štíhlém těle vbíjející se mu do kůže. Dokonce cítil, jak se mu třesou stehna, když se snažil stát na palcích, aby mu ulehčil přístup… tak poddajný…
Nemohl čekat déle. Nemohl.
Zanořil tvář do jeho rozcuchaných vlasů, vysunul se z něho a znovu se zarazil. A ještě jednou. A ještě. Slyšel, jak Harryho pas naráží do dveří pod náporem síly, s jakou do něj přirážel, slyšel jeho hlasité sténání, slyšel dokonce, jak škrábe nehty do dřevěného povrchu… ale nic se nemohlo rovnat potěšení, jaké ze sebe Potter vydával, když mu Severus vklouzl svými dlouhými prsty do otevřených úst, nořil se do teplé vlhkosti a dovolil, aby se ty měkké rty uzavřely okolo nich a zuby se mu zahryzly do kůže.
Ale v tu chvíli se k Severusovým uším dostal ještě jeden zvuk. Zvuk… hýbající se kliky.
Ztuhl, těžce dýchal do Potterova krku, ale nevysunul se z něho.
Někdo se pokoušel dostat do přístěnku.
Vytáhl prsty z chlapcových úst a sáhnul po své hůlce, aby sejmul ze dveří tišící kouzlo.
Dovnitř vnikl tlumený hlas:
"Harry! Harry? Jsi tam? Co se stalo? Ozvi se! Nezaútočily na tebe myelomy? Mám pro někoho dojít? Harry! Všechno v pořádku?"
Láskorádová.
Severus protočil oči. Musela vidět, jak Potter vchází do přístěnku a zřejmě nějakou dobu čekala, dokud nevyjde, ale když se neobjevoval…
Mírně sklonil tvář, ovál horkým dechem Potterovo ucho a zašeptal mu rozkazujícím tónem:
"Zbav se jí."
Harry si odkašlal, a snažil se získat hlas po té sérii sténání, které z něj muž vyrážel posledních několik minut, po čemž řekl do dveří:
"Nic mi není…"
Severus přirazil.
Chlapec si skoro spolkl vlastní jazyk, jen aby nezasténal.
Och ne, Severus rozhodně neměl v úmyslu přestat. Nic ho nebude držet od jídla.
"Nic mi…" Začal a na okamžik se zarazil, aby zvládl další příraz, po kterém se málem sesunul na podlahu. "To nic. Já jen…"
Severus se na chvíli zastavil a odstrčil mu nohy ještě víc na stranu, aby byl ještě více přístupný.
"…udělalo se mi špatně a musel jsem…"
Uchopil ho oběma dlaněmi za boky a začal do něj přirážet rychlými, ostrými přírazy. Chvíli Potter jednoduše tisknul otevřená ústa do dřevěného povrchu dveří, aniž by ze sebe vydal jakýkoliv zvuk, s výjimkou tichého, bezhlasného kvílení.
"Harry? Všechno v pořádku?"
Severus nedokázal zastavit úšklebek, který se mu objevil na ústech.
"Anooo… já… já musím rychle…" Pohled na to, jaké obtíže chlapci způsobovalo poskládání několika slov v rozumné věty, bylo překvapivě zábavné. "…najít nějaké odlehlé místo, kde…"
Chytil ho za vlasy a pokračoval ve svých pohybech, zatímco mu zatáhl hlavu dozadu, přitiskl ústa k jeho uchu a zašeptal:
"Pokud se jí brzy nezbavíš, tak o každý další příraz mě budeš muset prosit."
"…prosím," vydechl a Severus musel sevřít rty. "Chci říct… no víš, co. Budu v pořádku."
Severus odhrnul límeček bílé košile a sevřel dlaň kolem jeho horké šíje, aby do ní po chvíli zabořil zuby, pohybovat se v něm rychleji a téměř cítil, jak mu láva plyne skrz bedra.
"Jsi si jistý? Můžu jít pro Tonksovou…"
"Jsem. Ne… nečekej na mě. Pak… přijdu."
"Jak myslíš… tak… se uvidíme."
Téměř slyšel, jak si Potter s úlevou vydechl. Opět přiložil rty k jeho uchu a zašeptal do něj:
"Hodný chlapec."
"S… Severusi… já…" začal nejasně, zatím co se na něj muž opět zatlačil celým tělem, noříc se do něj rty, prsty a penisem. Čím dál silněji a rychleji, a rychleji, a rychleji a už téměř, ž téměř… "Já… musíš kouzlo… nevydržím… už…"
"A možná vyzkoušíme tvou kontrolu?" Vydechl mu do ucha Severus, zakousl se do měkkého plátku ucha a chtěl přirážet do jeho horkého těla jako smyslu zbavený…
Ale udělal to. Posledním zbytkem sebekontroly, použil na dveře tišící kouzlo… protože to nebyla kontrola, která ho znepokojovala.
A pak ji uvolnil. Popraskala a pukla a cítil, jak mu plyne po celém těle jako hustá, tekoucí láva, topí jeho tělo a mysl v šílenství, ve kterém existuje jen Potterova vůně, a jeho chvějící se tělo… a jeho sténání, když ho přiráží na dveře… a jeho měkká kůže, do které Severus zatíná prsty a zuby, snažíc se tlumit vlastní steny, když ho orgasmus chytil do svých rozžhavených drápů, a nechtěl ho pustit, dokud nevyplnil Pottera svým spermatem až do poslední kapky a necítil, jak se v něm roztápí.
A pak, když ho ty drápy pustily, vytrhly se ze svalů a zanechaly po sobě bolestivé rány, si uvědomil, že kolem něj má paže omotané tak silně, jako by ho chtěl ve svém stisku rozdrtit, tiskne mu rty u uchu a v letargii šeptá:
"Můj. Jen můj."
***
Potter vždy našel způsob, jak Severuse vyvést z rovnováhy. A pravděpodobně to dělal záměrně, jinak nelze vysvětlit skutečnost, že si na sebe vezme dárek od té rudovlasé holky a půjde s ním na setkání se Severusem? Ten nepředvídatelný kluk v sobě musel mít hluboko skryté sebevražedné tendence, aby udělal něco takového a ještě se odvážil postavit rozkazu sundat tu kravatu ze sebe. Bylo očividné, že tím rozpoutá peklo. A teď stál uprostřed zdemolovaného obýváku, mezi zvolna mizící mlhou. Mlhou neobyčejného hněvu, která způsobila chaos jako tornádo a katastrofu jako erupce vulkánu. Stál mezi zbytky křesla, knihami rozsekanými na kousky a zničenými dveřmi. Rozhlédl se okolo, usmívajíc se na Severuse, jako by se před chvílí nepokusili navzájem zabít.
"Možná si zareagoval příliš prudce, nemyslíš?" Zeptal se, a pohlédl na muže s šibalským úsměvem. "Zdá se mi, že tě čeká spousta úklidu."
Severusovo obočí se zvedlo vzhůru.
"Mě?"
Než Potter stačil otevřít ústa, aby odpověděl, muž se otočil a přešel k desce, na které stála konvice s několika šálky.
"Rád bych viděl, jak dobře zvládáš uklízecí kouzla," řekl se zlomyslností v hlase a zapálil plamen pod konvicí. "A já mezitím připravím čaj. Domnívám se, že to bude nejvhodnější rozdělení úkolů."
Neminula ani chvilka, když Severus pocítil, jak se kolem něho zezadu ovíjejí paže a teplé tělo se mu tiskne na záda.
"Proč to tu uklízet, když to zítra kvůli mně zase všechno zničíš?" Zaslechl tichou otázku.
Podíval se dolů na ruce kolem svého pasu. Pomalu zvedl ruku a přikryl s ní Harryho spletené prsty. Byly ohřáté ohněm, který v těch dvou před chvílí planul. A na jeden bláznivý okamžik se v jeho mysli objevila myšlenka, jak jeho komnaty budou vypadat, až ty prsty budou chladné…
"To je dost možné."
***
Temnota. Vyplněná ledem a ohněm, jedovatá temnota, požírající vnitřnosti zevnitř, jako kyselina šplhající se hrdlem, vytékající ústy, nosem, očima… jen tak by se dal popsat stav, ve kterém se Severus nacházel, když je uviděl dohromady. V přístěnku. Její zmačkanou, rozepnutou blůzu, rozcuchané vlasy, výrazné skvrny na krku, zanechané od nenasytných rtů… a ten výraz hrůzy na tváři toho zatracené fracka, když byl přistižen při činu, přitisknutý k ní, s pocitem viny téměř až k nebeským výšinám.
Nejhorší byla ta představa. Představa, ve které se její prsty vpletly do jeho vlasů, ve které se třásla pod jeho dotyky, ve které si otevřenými ústy vyměňovali horký dech, a rty ochutnávali svou sladkost, ve které šeptá její jméno s touhou, s oddaností… sdílí s ní své teplo a vůni, své světlo…
Ty představy spalovaly oči, pálily v hrdle, nedovolovaly mu dýchat, nadechnout se, vidět cokoliv jiného kromě šarlatové temnoty, a slyšet cokoliv jiného, než mysl vyplňující, příšerné vytí. A neopouštěly ho ani na chvíli, cokoliv dělal, utahovalo to smyčku kolem jeho krku, čím dál silněji a silněji, lámaly a drtily každou hráz, kterou se snažil postavit, aby je zadržel.
Ale pak Potter udělal chybu a přišel za ním. A ve chvíli, kdy se ho dotknul, ve chvíli, kdy se odvážil vztáhnout na něj své špinavé ruce… Severus toužil způsobit mu utrpení. Toužil, aby jeho tělo a duše vzplanuly, změnily se v kouřící hromádky popela, prahnul vypálit z něj její smrad…
A udělal to sobě jediným známým způsobem. Způsobem, který používal už tolikrát, že se pro něj stal něčím, co přichází samo od sebe, něčím, v čem byl opravdu dobrý.
Mučením.
Bylo to něco, při čemž už tolikrát odclonil své emoce, že to dokázal bez větších problémů... kdy se stával Smrtijedem pozbaveným jakýchkoliv zábran, aby mohl nakrmit svou temnotu, dokud křik neutichl, měnícící se ve sténání. Teprve pak z jeho očí šarlatová mlha opadla a nahradil ji žíly tuhnoucí chlad…
Bylo to tak i tentokrát. Ale jen do chvíle, než spatřil v myslánce Potterovi vzpomínky na ten večer.
A pochopil, co udělal. A komu to udělal.
Ale věděl, že už bylo příliš pozdě.
*
Nechci se s tebou setkat. Nechci s tebou teď mluvit. Prostě… nech mě být.
Severus to očekával. Smutek plynoucí z každého slova vyzařoval skrz kámen, a usazoval se na jeho kůži jako námraza.
Znovu se napil z láhve, cítíc, jak se alkohol příjemně rozlévá v jeho žilách, a ohříval jeho zamrzlé nitro. Jen takto se dokázal otupit a trochu zmírnit to nepříjemné pulzování na hrudi, a cítil se o trochu méně vystresovaně.
Opět ze sebe udělal hlupáka. Opět se nechal zaslepit tou prokletou slabostí, která v něm rostla jako plevel. K čemu mu to bylo? Jen tu seděl, jako žalostný opilec, a připomínal si výraz těch zelených očí. Akorát na to nepřestával myslet a přemýšlet, jak moc ho teď musí nenávidět?
Vždy mu to bylo lhostejné. Pouze slabí lidé bez sebevědomí dávali na názory jiných. Jen ti, kteří se nedokázali vypořádat se svým životem bez všudypřítomného uznání.
Jen ti, kteří nedokázali dál fungovat bez pohledu očí, které by se na ně dívali s leskem.
Na stěně a stropě se objevil led. Tmavé obočí se zamračilo a skrz rty se ozvalo ochraptělé:
"Sakra!"
A to bylo poslední slovo, než se Severusova ústa opět vyplnila alkoholem.
Komentáře
Okomentovat