DI - kapitola 62. - část XII.
února 2019 v 14:08 |Elloii Desiderium Intimum
Nedíval se na něho. Věděl, že se Potter nachází ve třídě, ale vůbec neměl zájem se na něj podívat. Nechtěl si připomínat včerejší večer. Nechtěl si připomínat to, co mu udělal. Úplně mu stačila… bolest v jeho duši. Ten pocit, který jím procházel, jakmile vystřízlivěl. To cosi, co kousalo jeho vnitřnosti, a trhalo je na kousíčky. To cosi, co způsobilo, že necítil v žilách nic jiného než hněv, který plynul všemi směry, nemohl se od něj oprostit a osvobodit se od jeho vlivu, jako by nikdy neměl nalézt cíl, kterým by měl mířit, aby pocítil úlevu. Aby se od něj osvobodil a od toho žárlivého pocitu.
Ale v jednu chvíli se všechno vymklo kontrole. Ve chvíli, ve které se Potter rozhodl do toho vložit.
Neměl to dělat. Ne po tom, co se jeho pohledu Severus vyhýbal celou hodinu. Záměrně si ho nevšímal, za každou cenu se snažil zbavit toho hněvu, který ho pohltil a zabránit tomu, aby se dostal k jeho dosahu.
Ale Potter prostě byl takový. Vždycky musel být tím, kdo jako první vstoupí do rozbouřené vody. Nikdy nedokázal jen tiše sedět, nikdy ho nemohl opustit. Vždy se vzpíral, bez ohledu na nebezpečí, bez ohledu na to, jak velkou bouři to může rozpoutat.
Ale tentokrát… tentokrát už to nebyla ani bouře. Byla to katastrofa.
Katastrofa, která narůstala s každým nahněvaným slovem, s každou špinavou pomluvou. Dokud nakonec nedosáhla takového bodu, ve kterém se už nedalo vrátit zpět, už nebylo možné vrátit škodu, kterou napáchal, a kdy i jedna špatně pojatá věta mohla převrhnout šálek a proměnit vše v devastující lavinu.
A stalo se to přesně v okamžiku, kdy Potter vyslovil ta slova:
"..Ale profesora Brumbála by to určitě nesmírně zajímalo."
Všechno zmizelo, utopilo se ve vroucí červeni. Stěny třídy, lavice i studenti se stali nejasnými stíny. Vzduch se naplnil jedovatými výpary, kyslík zmizel a zůstala jedině váha toho, co se mezi nimi dělo. Všechno ostatní přestalo existovat. Zůstal jen Potter a jeho zelené oči ostré jako rozbité sklo, vyplněné žalem a rozčarováním. Oči, které viděl na dně lahve celou noc.
Skočil dopředu, opřel se dlaněmi o desku lavice a naklonil se dopředu, noříc svůj pohled do těch očí. Musel jim nakonec čelit. Neměly právo v něm vyvolávat takový pocit. Neměly právo v něm vzbuzovat jakýkoliv pocit, protože stejně za nedlouho už budou prázdné. Neměly právo pro něj cokoliv znamenat!
"Vyhrožuješ mi, Pottere? A kdo jsi, že mě chceš vydírat? S tím nepočítej! Nezajímáš mě ani ty, ani tvé názory! Jsi jen žalostnou kopií svého zatraceného otce! Nic víc! Máš se za někoho zvláštního? Myslíš, že někoho zajímáš? Zapamatuj si, že jsi jen nešťastná, bezvýznamná, bezcenná nula! Že jsi a vždy budeš nikým! Rozumíš? Nikým!"
Úleva, kterou pocítil, když ze sebe vyplivnul ta slova, byla téměř na omdlení. Ale netrvala dlouho. Splynula k podlaze a změnila se v ledovou kaluž, když se podíval do Potterovy tváře… když spatřil jeho slzy.
V tu chvíli pocítil, jako by mu něco těžce spadlo do žaludku a roztrhalo jeho vnitřnosti, zanechávajíc po sobě otevřenou, krvavou ránu. Měl pocit, že se mu všechno rozpadlo v rukou a nezůstalo už nic, co by se dalo zachránit.
A v té chvíli by dal všechno za to, aby ta slova mohl vrátit zpět.
Zvonek byl jako spásou. Dovolil mu zůstat jen s Potterem a pokusil se s ním… promluvit. Ale Harry už nic nevnímal. Byl zamlklý, vzdálený, žádné slovo, které Severus později vyslovil, k němu nedorazilo. A i kdyby s ním chtěl Severus zatřást, zakrýt mu ústa dlaní, aby se jim nepodařilo vyslovit ta slova, která se do něj zabodávala jako dýky, přitisknout ho k sobě a říct mu, aby zmlknul a prostě poslouchal to šílenství, které vydává jeho srdce, když byl u něj… nedokázal to udělat. Bylo by to jako přiznání porážky. A on byl Severus Snapem. Nikdy neprohrál. Ani se sebou.
Prostě ho nechal vstát a nechat na lavici svůj kámen. Nechal ho, aby se mu naposledy podíval do očí a řekl:
"Sbohem… profesore Snape."
Nechal ho se otočit a… odejít.
Ale ve chvíli, kdy se za ním dveře zavřely a v místnosti padlo ticho… nohy Severuse nedobrovolně stáhly k východu a dlaň se vztáhla ke klice, toužíc ji stisknout, trhnutím otevřít dveře a zastavit ho.
Ale neudělal to. Chvíli prostě jen stál s rukou na klice a bojoval se sebou. A zvítězil.
Stáhl dlaň z chladného kovu a otočil se, dívajíc se na zelený kámen, třpytící se na desce. Přešel k lavici a vzal ho do ruky, dívajíc se na něj se zamračeným obočím.
Zranil ho. Tak strašně ho zranil…
Jaký démon ho přiměl, aby řekl tak krutá slova? Nemělo to takhle vypadat. To nechtěl. Ne takhle…
V černých očích se objevil stříbrný záblesk hněvu.
To nebyl žádný démon. Jen hlupáci se schovávali za podobné výmluvy, a snažili se zbavit alespoň části viny za své skutky. To on řekl ta slova. To on ho mučil. To on se ho pokoušel vinit z vlastního malého pádu, za pocity, které v něm vzbuzoval, obviňoval ho za vše, co díky němu cítil. Za svou vlastní slabost.
Ještě pevněji sevřel kámen v dlani.
A teď platí tu nejvyšší cenu.
Vzhlédl ke dveřím.
Ale možná je to i lepší, že Potter teď nebude poblíž. Bude pro něj snadnější zaměřit se na zadání a dokončit lektvar, když ho neuvidí, nebude ho cítit… Koneckonců zanedlouho… zmizí z jeho života. Už brzy.
Nebylo by lepší zvyknout si na to už teď?
***
Takřka celý následující den se schovával ve své laboratoři. Experimentoval s různými přísadami blokující neurony, a snažil se získat jak nejlepší, tak i nejúčinnější efekt. Zůstalo mu už jen deset dní na dokončení lektvaru. Musel si pospíšit. A plně se soustředit na úkol, aniž by ho otravoval Potter a jeho rozmary.
Toho dne ho náhodou potkal na chodbě. Jeho tvář byla pokrytá stínem, a napětí pod kůží bylo tak výrazné, že bylo cítit téměř fyzicky. A když ho Severus míjel, koutkem oka postřehl, jak chlapec zavírá oči a povzdychnul si, jako by projít kolem něho na chodbě bylo nad jeho síly.
Toho večera se přichytil při tom, jak svírá dlaň kolem kamene a čeká na vzkaz, na ta slova, která dostával každý večer po několik měsíců… a pak si vzpomněl, že Potter mu přeci kámen vrátil a že žádnou zprávu neobdrží.
Následného dne ho spatřil v knihovně. Seděl nad knížkami se skloněnou hlavou. Bez svých přátel. Sám. Severus mohl vzít z police první lepší knihu, otevřít ji na jakékoliv straně, stát za regálem, nejblíže to šlo, aby Potter nevycítil jeho přítomnost, ale dost daleko na to, aby se to nezdálo podezřelé, a prostě… ho sledovat. Nedovolit mu na něj zapomenout. Nedovolit, aby si i jen na malou chvilku pomyslel, že je konec. Že mu Severus prostě dovolí od něj odejít.
Nikdy.
A věděl, že Potter si je dokonale vědom jeho přítomnosti. Viděl to v jeho napjatých pohybech, ve skloněném postoji, v tom, že po dobu patnácti minut neotočil stranu, na kterou se snažil tak urputně dívat.
Opravdu si myslel, že se od něj tak lehce uvolní? Že se ho vůbec může zbavit?
Vrátil se tam následujícího dne. Severus ho spatřil u stejného stolku, s hlavou podepřenou paží a nepřítomným, zamyšleným pohledem vpíjícím se do sněhu, který padal za oknem. Nepamatoval si, že by někdy viděl takovou… depresi na jeho tváři. Tak silně sevřená ústa. Tak moc zamračené obočí. Takovou melancholii v zelených, o mnoho temnějších očích. Jako by je cosi zakrývalo. Stín. Koutky úst stažené dolů, jako by z nich byla vysána radost. A naopak v nich zbyla jen hořkost.
Severus si oblízl rty a sevřel je, cítíc, jak do jeho hrdla splývá také cosi připomínající hořkost.
Potter se evidentně sám nedokázal vyrovnat se situací. Snažil se, ale každá jeho myšlenka, každý jeho čin byl nasáklý Severusem a muž to viděl v každém jeho vyděšeném, tvrdohlavém pohledu. A také viděl, že se chlapec snaží číst, ale je naprosto mimo. Cítí jeho přítomnost? Pravděpodobně. Když se zorientoval, a zjistil, že ho Severus znovu sleduje, celý se napjal jako zvíře připravené utéct.
Ale před tím… před tím nebylo útěku. Potter se mohl snažit, ale Severus byl příliš dobrým lovcem.
Problém byl, že lov byl… návykový.
Nakonec nadešel pátek. A s ním i lekce Lektvarů s šestým ročníkem. Hodina, kterou Severus velmi dobře naplánoval. Musí být ostražitý. Musí vynaložit trochu úsilí a zdržet se zlomyslnosti. Musím Pottera zaskočit. Ukázat mu, co pro něj může udělat. Udělat k němu další malý krok.
Dokonce ani nečekal, kolik úsilí ho to bude stát. Měl by dostat nějakou zatracenou medaili za to, že se mu podařilo zabránit chovat se k těm pitomcům tak, jak si zasloužili, a nevylít jim na hlavu to, co oni nazývali 'lektvary'. Místo aby je sežral a roztrhal jako vždy, musel chodit mezi těmi žalostnými stvořeními a dávat jim rady. Stejně, jako když se prochází vlk mezi stádem ovcí, musí zadržet svou povahu, aby je pak mohl všechny rozsápat. Možná by jim měl ještě ukázat, jak se vyhnout jeho zubům?
Ale udělal to. A téměř vše, co si naplánoval, se mu podařilo. Téměř.
Nedokázal se zastavit jen před jedním. Nedokázal se zastavit a nedotknout se ho.
Celou hodinu se Potter zdál vzdálený, jakoby se za každou cenu snažil schovat za nějakou bariéru. A najednou byl tak blízko… na dosah ruky. A Severus to viděl. Viděl, jak Potter téměř vibruje napětím, když pokládal lahvičku na jeho kabinet. S pohledem upřeným kdesi do stěny, chvějícími se prsty a zaťatou čelistí… A Severus se chtěl těch prstů dotknout. Spatřit, jak chlapec zareaguje… zda se na něj ty zelené oči podívají jako dřív?
Ano.
Stále to v nich bylo. Spatřil to, když Potter téměř ztratil dech pod vlivem jeho doteku, když spatřil ten náhlý, jasný záblesk v jeho očích a reakci tak prudkou, jako by jím projela elektřina.
Stále mu patřil. Celý. Každá buňka těla, které tak živě reagovalo na Severusovu blízkost. Dokonce, i když se to v sobě snažil zadusit. Dokonce, i když se to pokoušel popřít. Stále se chvěl.
Severus ho sledoval, když téměř vyběhl ze třídy. Rozbitý. Vystrašený. Oslabený.
A pak se podíval na svou vlastní dlaň.
Také se chvěla.
*
Když Severus opustil učebnu, dveře nacházející se na druhé straně chodby vedoucí do koupelny se samy otevřely. A velmi prudce.
V první chvíli si pomyslel, že to byl jen průvan, ale necítil žádný vítr. Pak si pomyslel, že to byl jeden z duchů, nebo možná skřítek. Ale dokonce ani skřítek by nebyl tak hloupý, aby se snažil zkoušet jakékoliv triky poblíž Severuse. Ředitel byl možná smířlivý, ale Severus už několikrát ukázal, že zná kouzla, před kterými dokonce i poltergeist cítil respekt.
Otočil se a zamířil ke koupelně, aby zavřel dveře, ale pak ho do nosu udeřila vůně. Tak známá, tak aromatická, že všechno okolo se náhle zatočilo.
Vanilka.
Vzduch vyplnily jiskry a červená mlha. A hluboké dunění. Jeho mysl se zachovala prudce, spojila si všechny nitky a ukázala ke stěně.
Potter. Byl tady. Hned vedle. Schovaný pod svým proklatým pláštěm. Stačilo by jen vztáhnout ruku a stáhnout ho z něj a…
Ne. Teď na to není čas. Ještě ne teď. Byl by to příliš velký krok. Musí jednat opatrně.
Mlha opadla, a nahradila ji téměř tekutá temnota. Ale dunění zůstalo. Bylo teď jen o něco slabší. Přidušené. Jako by ho někdo chytil do dlaně a stiskl.
Ještě jednou natáhl zhluboka do plic jeho vůni a pomalu zavřel dveře do koupelny. A pak prostě odešel.
***
Potter se neobjevil na večeři. Severus zamířil své kroky do knihovny, a věřil, že se v ní znovu ukrývá, ale tam rovněž nebyl.
Nezvyklé, zvlášť vzhledem k tomu, že ho dnes ještě neviděl…
Celou noc pracoval na lektvaru. Podařilo se mu vytvořit dokonalý odvar z jedu černé vdovy a vysušených drápů štětináče. Paralyzoval receptory na dostatečně dlouhou dobu, aby jed začal pracovat po hodině a půl.
Když opustil laboratoř a rozhlédl se po své komnatě… najednou z ní zatoužil odejít. Něco se změnilo. Něco malého, téměř nepostřehnutelného, ale ze dne na den se to zdálo výraznější a zřetelnější. Nedokázal ale určit zdroj této změny.
Vše bylo na svém místě. Dokonale uspořádané knihy na policích. Ne rozházené na podlaze. Čistá, uklizená podlaha. Ne kousky rozptýleného oděvu a bot, o které by zakopával. Dokonalé ticho a klid. Bez nepřetržitého, nesmyslného žvatlání přerušovaného neplánovanými výbuchy smíchu. Skvělé místo k životu. K životu, který tu vždy vedl. S knihou v jedné ruce, sklenkou whisky v druhé a se svými lektvary kolem.
Co by jiného mohl chtít? Co mu tu chybělo?
Vyšel ven hledat odpovědi. Nohy ho zavedly do Velkého Sálu na snídani. Seděl u ní tak dlouho, dokud mísy s jídlem nezmizely ze stolů, ale Potter se neobjevil. Takže šel do knihovny. Ani tam nebyl.
Sobota se vázala s nedostatkem lekcí. A díky tomu, měl Severus celý den pro sebe. Lektvar nyní nevyžadoval žádnou pozornost. Jediné co mu zbývalo, bylo přidat do něj odvar, který uvařil dnes v noci, ale to může udělat až na samém konci.
Vrátil se do komnat. Rozhlédl se po místnosti vyplněné jen tichým praskáním ohně a sedl si do křesla. Přivolal si k sobě lahev, sklenku a svazek pergamenů, obsahujících testy druháků, třeťáků a pátých ročníků a dal se do práce. Do práce, která mu zabrala téměř celé dopoledne a část odpoledne. Také proto, protože se přichytil při skutečnosti, že chodí do knihovny stále častěji. Věděl, že to dělá příliš často, ale bylo to silnější. Vyšel z komnaty, procházel chodbami, nakoukl do tříd, do Velkého Sálu a jako vždy se zastavil před vchodem do knihovny. Ale když ho neviděl mezi hlavami skloněnými nad stoly, rozhlédl se po chodbě. Stále ho hledal.
Ale nenašel ho.
Po večeři se vrátil k sobě. Vešel do komnaty a pomalu se rozhlédl, jakoby čekal, že ho najde zde. Sedícího v černém křesle před krbem, s nohama svěšenýma přes opěradlo a neviditelným pláštěm pověšeným až k zemi. S rukama založeným za hlavou, když by se k němu otočil a s tváří, která by se rozzářila úsměvem. A řekl by tím měkkým hlasem:
"Dobrý večer, Severusi…"
Severus sevřel ústa, rychle přešel přes obývák a zamířil své kroky do ložnice, a hlasitým třeskem za sebou třísknul dveřmi...
***
Severus ho uviděl okamžitě, jakmile Potter vešel do Velkého Sálu během nedělní snídaně. Vypadal… unaveně. Šel skloněný, se shrbenými rameny a bledou tváří. A Severus ho už příliš často viděl v podobném stavu, aby hned poznal příčinu.
V noci nespal.
Že by měl znovu noční můru podobnou těm, které ho trápily dříve? Noční můra, která zanechala stopu na jeho tváři, způsobujíc, že se na ní usadil stín hlubší než obvykle, a díky tomu Potter vypadal jako chodící duch.
Kromě toho si jen párkrát kousnul, po čem spěšně odešel, stále s tím svým výrazem znepokojení na tváři. A Severus to nemohl ignorovat.
Chvíli čekal, aby nevzbudil podezření, po čem rychle vstal a zamířil ke knihovně. S každým krokem, se kterým se přibližoval, vzduch kolem něj houstnul. Nebyl si jistý, že ho tam najde. A jestli se Potter znovu rozhodl schovat se někde na celý den? Jestli ho znovu bude muset hledat? Jestli mu znovu unikne a už ho dnes víc neuvidí?
Vpadl do knihovny a na poslední chvíli se zastavil, aby nenarazil do dveří s takovou silou, že by udeřily o stěnu. Už i tak na sebe upoutal dostatek pozornosti madam Pinceové, která seděla u stolu, a zvedla prudce hlavu, aby zjistila, který student způsobil tolik hluku, a když spatřila, že je to Snape, okamžitě sevřela rty a věnovala mu znechucený pohled.
V této době byla knihovna stále prázdná. Severus se rychle přesunul mezi regály, k místu u okna, které bylo skryté za poměrně rozsáhlou knihovnou, na kterém Potter vždy seděl a…
…z úst mu unikl povzdech.
Spatřil ho. Spal s hlavou položenou na pažích. Brýle měl nakřivo a zpoza lehce rozevřených rtů vyšel tichý, spokojený dech.
A Severus věděl, že by se měl držet dál. Věděl, že by měl prostě stát na místě, co nejdál a sledovat ho, ale jakási nepochopitelná síla ho přinutila jít blíž, tak blízko, že do jeho nosu udeřila vůně vanilky vznášející se okolo Pottera a mohl vidět jeho jasnou kůži kolem jizvy na čele, pokrytou jemnými prameny vlasů. A stín, který padal na jeho tváře skrz řasy. A najednou si uvědomil, že se jeho dlaň samovolně zvedla a sahá k němu, dotýkajíc se tmavých, rozcuchaných vlasů a znovu cítil jejich hladkost, a jak mu prokluzují mezi prsty… ale v tu chvíli přišla kontrola. Odtáhl dlaň a skryl obě ruce v záhybech svých šatů, aby nedělal něco tak nerozumného.
Ne. Nemůže si to dovolit. Může jen sledovat. Musí ukázat trpělivost. Brzy ho bude mít opět ve svých dlaních a prstech. Znovu bude moct hladit jeho vlasy a dotýkat se teplé kůže a přejíždět po ní rty, a cítit její chuť a vůni a…
Opět získá všechno. Ale ještě ne teď. Nejdůležitější je dokončit lektvar. Jen na to by se měl zaměřit. A ne tu stát jako úplný pitomec a… rozjímat o něm.
Má spoustu práce. Musí připravit zprávu pro Brumbála, testy pro Havraspárce, několik lektvarů pro Pomfreyovou, zajít na Obrtlou pro ingredience, které využil při experimentech, a sejít se s Nottem, ale… možná ještě chvíli může zůstat.
***
Severus zvedl hůlku a oheň pod kotlíkem zhasl. Temně zelená směs byla studená.
Konec. Povedlo se. Zvládl to! Uvařil Admorsusexcetru. Nejsilnější lektvar na světě. A stvořil z něho smrtící zbraň, vysávající moc ze všeho, s čím přijde do kontaktu, zatímco zabíjí.
Měl by cítit euforii. Uspokojení. A přinejmenším spokojenost.
Ale měl pocit, že necítí nic. Budoucnost, která se doposud zdála jasná a zřejmá, se v nějakém okamžiku ponořila do temnoty a už ji nedokázal postřehnout. Ale věřil, že se rozzáří ve chvíli, kdy vykoná svůj plán a Temný Pán bude ležet u jeho nohou mrtvý. A věděl, že ta temnota přinese i druhé tělo, které bude ležet u jeho nohou.
Ale to ho nezastaví. Celý život žil v temnotě. Dokáže se v ní pohybovat. Dokáže ji zkrotit.
Jeho mysl se začala samovolně vracet ke každé chvíli, ke chvíli, ve které poprvé vešel do přístěnku a dotknul se té bezmezné touhy, do chvíle, kdy se obraz Pottera sedící v jeho křesle stal něčím, bez čeho jeho svět přestal být kompletní. Pokračoval dál, ale vzpomínky se zdály popraskané a zkreslené jako zničené zrcadlo. Stále se v něm můžete prohlížet, ale všechno je… neúplné. Jakoby v prasklých místech byly mezery, na první pohled malé, ale sahající do nezměrných hloubek, ve kterých se jakékoliv světlo stává jen vzdálenou vzpomínkou. Mezery, které se nedají ničím vyplnit.
Ale jeho duše měla mnoho takových trhlin. Naučil se je ignorovat. Naučil se na ně zapomenout. Prostě je přeskočil, aniž by přemýšlel nad tím, jak jsou hluboké, a že jeden bezstarostný krok by ho mohl dovést až na dno propasti. Vždy tak žil. A teď tak také bude… existovat.
Výraz jeho tváře se vyostřil. Rysy teď připomínaly masku z kamene. Cosi, co dosud hořelo v jeho očích, zhaslo, zadušené, jako plamen bez kyslíku. Jako kdyby se za každou cenu snažil zakrýt všechny trhliny, jakékoliv mezery, přes které by se mohl kyslík dostat, aby znovu zapálil oheň nanovo.
Musí je zakrýt. Před vším, co do té doby… před ním.
Potter byl jen… jen… jen zastávkou. Zastávkou na jeho dlouhé cestě, kterou musí projít a zapomenout. Zastávkou, která se ukázala být trochu delší, než bylo zamýšleno, a skoro ho odvrátila z cesty, a na příliš dlouho ho zdržela.
Odtrhl pohled od stěny a podíval se na lektvar.
Toto byla jeho touha. Jeho pravá touha. Absolutní nezávislost. Zbavit se všech, díky nimž jeho život vypadá tak, jak vypadá. Snažil se o to celou dobu. A nedovolí, aby teď, když už to měl na dosah, mu to někdo vzal.
Sáhl po lahvičce, naplnil ji lektvarem, a následně ji zakorkoval, sevřel v dlani a díval se na ni s divokým výrazem ve tváři.
Čas pro poslední krok.
Komentáře
Okomentovat