DI 62/13

 DI - kapitola 62. - část XIII.

Počkal, až Potter vyjde z knihovny, sledoval ho, a měl divný pocit, jako by se s každým krokem blížil blíž k propasti…

Musel ho chytit o samotě. Příležitost se zdála perfektní, když si uvědomil, že Potter míří do Komnaty Nejvyšší Potřeby. Byl rozhodnutý tam vejít za ním, promluvit si s ním a… dovést ho ke konci.

A teď tu stál jako idiot a nevěřícně se díval do prostoru Komnaty, kde byl jeho vlastní obývací pokoj a nechal dveře, aby se mu zavřely před nosem. Dovolil, aby se chlad vyplnil teplem a temnota v rozích se rozjasnila.

Takže sem chodil Potter, když měl mít tresty. Tady si vytvořit náhradu jeho komnat, úkryt, v němž se cítil nejbezpečněji. Tady toužil žít, navzdory tomu, jak se od sebe vzdálili. Právě tady byl obklopen vzpomínkami, místo aby se jich snažil zbavit.

Stále mu byl tak oddaný… po tom všem, co mu Severus udělal, jak se k němu choval, kolik ran mu způsobil… Stále bez něj nemohl existovat.

Stále k němu hledal cestu. Jako opuštěné štěně daleko od domova. Stále chtěl být jeho.

Bylo to jako jiskry. Rozsypaly se po jeho těle, nahromadily se na hrudi a rozehřívaly ho, dokud nezapomněl na to, jak se dýchá. Jeho ruce se nedobrovolně sevřely v nekontrolovatelné, prudké touze vyplnit se tím, čeho se nemohly dotknout, nemohly mít… Ale rychle se ovládl. Roztáhl prsty a zhluboka se nadechl.

Počká s tím. Má přeci ještě necelý týden na provedení posledního kroku. Nemusí to dělat teď.

Otočil se a s povlávajícím pláštěm zmizel v temnotě opuštěné chodby.

***

Několik dní minulo neuvěřitelně rychle. Jako by mu čas utíkal přes prsty. Občas viděl Pottera na jídlech, občas na chodbách. A trávil stále méně a méně času ve svých komnatách. Kontroloval úlohy ve třídě, hlídal chodby a vracel se pozdě večer. A když vešel do svých komnat, cítil tam Harryho přítomnost z každého kouta, slyšel jeho smích ze stěn, viděl jeho zelené oči odrážející se v zrcadle a musel okamžitě odejít.

Možná propadl šílenství…

*

Té noci měl erotický sen.

Potter mu dýchal do krku. Nahý a lesknoucí se potem přirážel na jeho penis, chvějíc se při každém zanoření, a Severus se do něho vsouval celý, tisknouc své dlaně na jeho horké kůži, v jeho vlhkých vlasech a cítil každý příraz jako explozi moci, rozlévající se jeho nitrem jako tekutý oheň. A mezi těmi ochraptělými výkřiky a bezvědomým sténáním, mu Harry zašeptal do ucha:

"Vždy budeš ve mně. Každý den, každou noc. Navždy."

"Ne. Tohle je naposledy. Nemáme víc času," odpověděl Severus a pak Harry zaklonil hlavu, usmál se na něho, podíval se mu přímo do očí a řekl tichým hlasem:

"Severusi, přeci víš, že se mě nikdy nezbavíš…"

Severus se probudil pokrytý spermatem a zmáčený potem. A na okamžik prostě jen nehybně ležel s široce rozevřenýma očima zírajícíma do stropu, dokud se neuklidnil a s klidem nepřišla i hořkost.

Ten sen ho natolik vyvedl z rovnováhy, že celý den prožil jako v noční můře, a doufal, že se mu dnes nestane ještě něco horšího.

Ale stalo.

Severus dostal téměř záchvat vzteku, když se od Brumbála dozvěděl, že se ten nemyslící spratek učí po nocích Černou Magii. Jako by mu to nevysvětlil dostatečně jasně, k čemu by to mohlo vést. Černá Magie dokázala zničit každého, a když už se jí podařilo omotat své úponky, nebylo útěku. Zahnízdila se v duši jako brouk, požírající každou pozitivní emoci a zanechala za sebou jedině vše pohlcující mrazivý hlad, který neustále vyžadoval přiživování a nikdy se nedokázal uspokojit.

Nedovolí, aby se Potter stal její obětí. Brumbál si může nalhávat, co chce, ale Potter jí nedokáže odolat. Nezáleží na tom, jak zkušený nebo dospělý vypadá, byl stále ještě naivním, emocionálně nevyrovnaným dítětem, které se muselo postavit samo za sebe a celý život muselo činit těžká rozhodnutí, nemajíc u sebe nikoho, kdo by to udělal za něho, kdo by ho vedl a sňal z něho část odpovědnosti.

Jiní mohli udělat tyto volby, mohly by dokonce skočit z astronomické věže, kdyby chtěli - jejich osud by mu byl naprosto lhostejný, ale Potter… Potter…

Och, ne. Nedovolí, aby Černá Magie pohltila jeho světlo. Aby ho změnila. Nikdy.

Hned potom, co vyšel z Brumbálovi kanceláře, zamířil do Zakázané sekce a postavil bariéru, která zastaví každého, kdo nemá povolení vstoupit do tohoto úseku. Brumbál to měl udělat už dávno, ale samozřejmě si ten starý blázen myslel, že každý by se měl rozhodnout za sebe.

Teprve, když zabezpečil knihovnu a ujistil se, že Potter už se do ní nedostane, mohl se spokojeně vrátit do své komnaty.

*

Snape odtrhl pohled od hodin, přenesl je na dveře a následně k poloprázdné lahvi, která před ním stála na stolku.

Bylo za patnáct minut devět.

A to znamenalo, že tu seděl a pil už hodinu. Obraz se mu rozmazával před očima, a točení kolem něj zrychlovalo. Ale stále to bylo málo.

Naklonil se dopředu, pokusil se sáhnout po láhvi, což se mu povedlo až na podruhé, a nalil si plnou sklenku. Část nápoje skončilo na desce stolu. Sáhl po sklence a v tu chvíli, k jeho uším dolehlo vzdálené zaklepání.

Prudce zvedl hlavu a podíval se na dveře široce otevřenýma očima.

Potter?! Mohl by to být…?

Vyskočil, odložil sklenku a lahev, které se na stole převrátily a rozlily, a vrhl se na dveře skrz plameny olizující jeho nohy a místnost se rozsvítila. Vstoupil do kabinetu, prošel ho několika kroky a s rozmachem otevřel dveře na chodbu.

A v tu chvíli se všechno ponořilo do tmy, a oheň nahradily ledové rampouchy. Severusovu tvář přešel stín, a ústa se zkřivila do nepříjemné grimasy.

"Co chceš?" Zavrčel na bokem stojící Zmijozelku.

"Uch… chtěla jsem se zeptat, zda byste nemohl na chvíli přijít? Chlapci ze čtvrtého ročníku se perou v ložnici a myslela jsem si…"

"Nemám čas! Jdi mi z očí!" Zasyčel, po čemž z celé síly bouchnul dveřmi. Otočil se a lehce se chvějíc, se vrátil do obýváku. Přešel k baru a vyndal z něj dvě lahve. Sesunul se do křesla, otevřel whisky, nalil si do sklenky jantarovou tekutinu a jedním lokem ji všechnu vypil, snažíc se uhasit ten hněv planoucí v něm.

Zachoval se jako žalostný, posedlý blázen. Potter by k němu přeci nepřišel. Seděl teď v Komnatě Nejvyšší Potřeby ve své malé svatyni. Proč by sem měl přijít? Proč si vůbec myslel, že je to on? Proč vůbec chtěl, aby to byl on? Proč nemohl přežít ani jeden den, aniž by na něj nemyslel, aniž by ho nehledal v každém rohu hradu, v každém skřípění dveří, v každém stínu? Proč ho dokonce obtěžoval ve snech? Proč se mu ten zatracený, prokletý, otravný spratek motal v hlavě? Jak to udělal?

Severus vypil další sklenku. Sotva dokázal zaostřit, ale stále se ještě díval na dveře, a cítil, jak v něm vztek roste s každým nádechem, s každou myšlenkou, která se točila kolem Pottera.

A přesně tak to bude. Ty dveře zůstanou zavřené. Musí si na to zvyknout. Tak bude vypadat jeho život. Jeho celý život. Už ho nebude hledat, protože tam Potter nebude. Zmizí navždy. Stane se jen vzpomínkou.

Otevřel další lahev a vypil další sklenici.

Musí si na to zvyknout. Na to ticho. Na ten chybějící element. Do háje, přece to byly necelé dva týdny, a on už se téměř dostal na dno! Jak má pak vypadat zbytek jeho života?

Podíval se sklenici v ruce, která mu lehce klouzala v dlani. Přisunul si ji k ústům a vypil ji celou naráz. Pak ještě jednu a další, až nakonec všechno utichlo, emoce, kousající jeho vnitřnosti odplynuly a jeho mysl vyplnila tichá, měkká vata.

Odbila desátá.

Podíval se na hodiny, ale nedokázal zaostřit na ručičky, a tak obrátil pohled zpět ke sklenici v ruce. Zamíchal zbytek jantarové tekutiny a vypil ji jedním lokem. Pokusil se postavit sklenku na stůl, ale netrefil se a ta spadla na podlahu, kde se rozbila na kusy. Nevzal to do úvahy. Zvedl se a rozechvěle zamířil do kabinetu. Několikrát do něčeho narazil, spadl, rozbil, ale vůbec ho to nezajímalo. Chtěl se jen dostat k cíly a získat to, co mu dovolí prospat celou noc. A podařilo se. Sevřel v dlani Lektvar Bezesného spánku a zamířil směrem ke své ložnici.

Už žádné sny s Potterem. Nikdy. Víc.

***

Valentýn. Nejvíce zbytečná slavnost, jaká existovala, hned po Vánocích. Severus se na celý den schoval ve svých komnatách, nemajíc zájem sledovat ty hromady odpadků, které se měnily do drobných balónků a létajících zpívajících srdíček. Jako by mohly mít něco společného s tím nehynoucím ohněm? S tou nepředstavitelnou mocí?

Den přerušil pouze alarm ze Zakázané Sekce během večeře. Potter se snažil dostat přes jeho bariéru. Jak se musel divit, že se mu to nepodařilo. No, opět se ukázalo, že měl Severus pravdu. Kdyby ho nezastavil, chlapec by nikdy sám nepřestal.

Každopádně, už na tom vlastně nezáleželo. Zbývali mu dva dny. Dva dny do konečného termínu, který dal Temnému Pánovi. Musí začít pracovat. Udělá to samé, co předtím. Přilepí se na něj a vejde za ním do Komnaty Nejvyšší potřeby, a když bude s ním vevnitř, když ho bude mít před sebou, na dosah ruky… pak bude všechno stejné jako předtím. Na jednu krátkou chvíli.

Příliš krátkou.

*

Oheň tiše praskal. Rostl. Šplhal po stěnách a stropě, pohlcoval je a objímal dvě postavy, tisknoucí se na sebe. Vzduch houstnul, vyplněný žárem a jiskrami, které syčely a hasly při střetu s černým hábitem.

Severus vynořil tvář z Harryho vlasů. Dobrotivý Merline, nevzpomínal si, že voněly až tak intenzivně…. Pokaždé, když vtáhl do plic tu vůni, pokoj se začal točit, a on zapomněl, co má říkat, co má dělat, opilý Harryho blízkostí, příliš utopený ve svých smyslech, dlaních, prstech.

Když se mu nakonec podařilo chytit dech, zeptal se:

"Věříš mi? Víš, že to, co jsem ti řekl ve třídě, není pravda?"

Pocítil, jak se chlapec zachvěl a dlouhou dobu přemýšlel nad odpovědí. Příliš dlouhou.

"Já… nevím."

Severusovi se ta odpověď nelíbila. Copak mu nedal dostatek signálů, dokonce i když jich tolik nezamýšlel?

Přitáhl si ho k sobě ještě blíž a přitiskl rty ke kůži na vrcholu jeho hlavy.

Kdyby tak mohl zastavit čas…

"Nejsi pro mě nikým," zašeptal hlubokým, ochraptělým hlasem. Harry neodpověděl. Severus se drobně odtáhl, a podíval se dolů na jeho tvář. "Slyšíš? Podívej se na mě." Harry zvedl hlavu a Severus se mohl podívat přímo do jeho široce rozevřených očí. Toužil, aby mu uvěřil. Toužil nalít pravdu přímo do jeho mysli, tak hluboko, aby na ni nikdy nezapomněl, dokonce i tehdy, až bude stát před Temným Pánem, čekajíc na smrt…

Ale Severus věděl, že to není možné. Že až nadejde ráno… stane se to jen vzdálenou vzpomínkou… že Potter si ta slova nebude pamatovat, nebude si pamatovat nic…. Všechno bude vymazáno planoucím pocitem zrady, požírající ho zevnitř jako smrtelná choroba… vyzařující z jeho široce otevřených očí, kterými se bude dívat na Severuse, jak stojí po boku Temného Pána… A Severus od něj nebude moci odvrátit pohled, aby nevypadal podezřele, bude se na něj muset dívat, bude muset sledovat, jak k němu Temný Pán přijde, jak ho chytne za ramena a vezme mu život, světlo… moc… a jak v zelených očích ustrne už navždy ten jeden jediný pocit… chytne za ramena a vezme mu život, světlo… moc… a jak v zelených očích ustrne už navždy ten jeden jediný pocit…

A věděl, že ho uvidí po zbytek svého života. Pokaždé, když zavře oči.

Ale teď… teď byl ještě tady… A měl poslední možnost… potěšit ho.

Zvedl ruku, dotknul se jeho tváře, a přesouval se po ní špičky prstů. Pohladil jeho kůži, nos, skráně, rty, snažil se obnovit své dávné cesty a tentokrát si je zapamatovat už navždy, zapamatovat si každou prohlubeň, každý kousek trasy, kterou následoval.

"Nejsi," zopakoval, chytil Harryho dlaň, přesunul si ji ke svým ústům a něžně ji políbil.

Znovu ho měl u sebe. Opět se jím mohl nasytit, až do té jedné chvíle.

A udělal to. Pohltil ho všemi smysly, rozbíjel svou kontrolu a dovolil si o mnoho víc, než kdy dřív. Dovolil, aby jeho dlaně a rty byly všude, kam dosáhly, aby se jeho prsty třásly a ústa vyslovila slova, která by nikdy jindy neřekl… Protože věděl, že je to naposledy, kdy ho může mít.

"Tak strašně tě chci…" Zašeptal nakonec hlasem zlomeným potřebou. Dotknul se Harryho brady, zvedl mu tvář a ponořil se do jeho zamlženého pohledu. "Chci si tě vzít tady a teď…"

Něco uvnitř něco sebou trhlo, když to znovu uviděl. Tu nepředstavitelnou touhu vyrytou v zelených očích. Mířenou pouze k němu.

"Tak to udělej," uslyšel a pak všechno zmizelo. Na jeden, dlouhý okamžik zapomněl na vše, na to, co dělal a co ještě udělá, a jen se nechal unášet tou hořící… mocí.