DI - kapitola 62. - část XIV.
Vzduch téměř syčel. Napětí, které se v něm hromadilo, se měnilo v jiskry, které syčely o Severusovi šaty, když se díval na šálek stojící na stole, naplněný čajem spolu s Admorsusexcetrou a… čekal.
Dokázal to. Vyrobil ten zatracený lektvar, získal Potterovu důvěru, nalil mu do hrnku lektvar s jeho souhlasem a teď už jen stačilo počkat, až ho chlapec vypije… Ještě pár krátkých okamžiků a všechno zmizí. Nebude již návratu. To vyděšené, bojující monstrum zůstane jen vzpomínkou. To monstrum, které Severus drží pod kontrolou. To monstrum, které chtělo šálek hodit na podlahu a všechno zničit.
Nedovolí mu to!
Bojoval s ním od chvíle, kdy Harry vešel do jeho komnat. Objevilo se v nervových reakcích, které se mu stěží dařilo ovládat, v držení rukou, když sáhl po lahvičce s lektvarem, ve zrychleném pulzu, který způsoboval, že jeho krev běžela značně rychleji, a čas se zpomaloval a téměř se zastavil… Díky tomu měl Severus pocit, jako by padal do propasti, když se na něj Harry usmál, a on předtím musel zavřít oči a vypít celou sklenku whisky, aby ten pocit udusil.
A pak Potter sáhl po šálku. A Severus nedokázal odtrhnout pohled od jeho ruky vznášející se k jeho ústům a nedokázal zastavit pocit, jakoby se s každým centimetrem propast zavírala nad hlavou a uvrhla ho do temnoty. A náhle uslyšel svůj vlastní hlas, říkající:
"Víš… v celém svém životě jsem nepotkal většího zbabělce, než byl tvůj milovaný kmotr. Nikdy se na mě neodvažoval zaútočit o samotě. Vždycky musel mít kolem sebe co nejvíce diváků, aby všichni mohly sledovat jeho hrdinské činy a zvednutý nos."
Harryho ruka zamrzla. Místnost se vyplnila ledovými plameny, odrážejícími se v Severusových černých očích.
Nedělej to! Nech ho to vypít! Je jen slabostí. Poraz ji! Poraz ji, jinak ztratíš všechno.
Potter mu cosi odpověděl, ale Severus slyšel jedině vlastní šum v uších. A viděl jedině šálek, který chlapec znovu začal zvedat. A když se jeho rty dotkly okraje hrníčku, Severusova ústa zareagovala opět automaticky, a plynuly z nich slova plná jedu:
"Tvůj otec byl ještě horší. Arogantní až k hranici možností. Miloval sám sebe. Trvale obklopený skupinou stejných idiotů, kterým imponoval svými nebezpečnými, idiotskými nápady. Chodil po škole, choval se jako pán a vládce, a myslel si, že je mu všechno dovoleno, ale pravdou bylo, že byl jen nafoukaným, patetickým idiotem."
Harryho tvář se zkřivila výrazem hněvu. Šálek se odsunul od jeho rtů a místnost se zableskla. Všechno se začalo točit, trhané vichřicí ledu a ohně, a v samém středu bouře zůstali jen oni dva. Severusovi dlaně se tak pevně sevřely na opěradlech křesla, až se mu pod kůží rýsovaly blankytné žíly.
Co to vyprávíš, zatraceně? Kontroluj se! Neznič všechno, čeho jsi dosáhl! Podívej se jinam a nech ho! Na tu jednu chvíli. A bude po všem. Jen několik loků a bude po všem…
Jeho oči zachvátil oheň, když sledoval, jak chlapec znovu zvedl šálek k ústům.
Sevřel rty takovou silou, že to bylo skoro bolestivé.
Nic pro tebe neznamená. Je to jen návnada, odrazový můstek, prostředek k dosažení cíle… Nepotřebuješ ho. Nepotřebuješ jeho smích, vůni, jeho nadšení, oddanost, teplo. Nepotřebuješ jeho přítomnost! Nepotřebuješ!
Šálek znovu narazil na Harryho rty. A všechno náhle zamrzlo. Včetně Severusova dechu. Ale i přes nedostatek vzduchu, navzdory nekonečným výkřikům v jeho mysli, jeho ústa se otevřela, a plynula z nich slova:
"Nebyl jen patetickým idiotem. Ale také byl nejhorší parchant, jakého jsem kdy potkal. Spolu s Blackem se smáli svým ubohým vtipům a v těch svých mikroskopických mozcích si vymysleli, že pro ně neplatí žádné zákazy ani pravidla, že jsou o tolik lepší než ostatní… a teď jsou oba mrtví. Jak smutné…"
TŘESK!
Šálek přistál na stole a jeho obsah se rozlil po desce. A Severus měl současně pocit, jako by se topil, a nedokázal se nadechnout, a jako by se vznášel na povrchu a mohl konečně nabrat vzduch.
"Dost! Odvolej to! Okamžitě to odvolej! O mém otci nic nevíš! Ty jsi ten nejhorší parchant, ne on!" "Říkáš všechny ty věci až teď, když je pryč a nemůže se bránit. Proč ses mu nepostavil tehdy? Proč si ho nevyzval k duelu, když jsi ho tak nenáviděl?"
Severus si uvědomil, že Potter stojí nad ním, křičí na něj všechny ty slova plná dětské zlosti, ale nedokázal reagovat. Díval se jen na rozlitou tekutinu, cítíc, jak všechno, co budoval, se mu sype přes prsty. Každý kámen, který s takovým úsilím položil, se rozsypal v prach.
A proč? Jen proto, že nedokázal překonat tu zatracenou slabost! K tomu nevděčnému spratkovi, který stál teď před ním a odvážil se na něj zvednout hlas, stejně jako se odvážil proniknout do jeho života a všechno mu zničit, všechno!
Vyskočil z křesla, a zamířil na něj pohled překypujícím vztekem.
"Protože byl zbabělcem," zasyčel mu přímo do tváře, a uvnitř zuřil hněvem. "Nikdy by nepřijmul moji výzvu jen sám. Vždy se obklopoval hloupými přáteli, odvážný byl jen vedle svého fanklubu. Bez nich byl jako mrzák, který by netrefil cíl, ani kdyby mu dali mapu. Bez nich byl nikým!"
"Říkáš to, protože si mu záviděl!"
Udeřil ho z celé síly. Praštil ho do tváře, a vložil do té rány celou svou frustraci a hořkost. Nejraději by ho rozdupal na prach. Vymanil ho ze svého života. Potrestal za všechno, co mu vzal. Zničil ho stejně, jako on zničil jeho…
Ale pak k němu Harry obrátil tvář a Severus spatřil bolest, jak vytékala ze zelených očí a zčervenalou tvář a náhle si uvědomil, co udělal.
A prostě stál a díval se na svou vlastní dlaň a na Harryho záda, vědíc, že jestli chlapec teď odejde, jestli ho tu nechá, uprostřed té ničivé bouře, jestli ho opustí…. pak ztratí dech.
"Podívej se na mě." Zašeptal, neschopen zastavit třes vlastního hlasu. Ale Harryho to neudělal. Rozechvěle zamířil ke dveřím a Severus ucítil, jako by mu zmizela země pod nohama.
"Slyšíš?" Zeptal se, a následoval ho jako v transu. Viděl, jak se zastavuje u dveří a snaží se je otevřít. Viděl jeho chvějící se ramena a skloněnou hlavu. A viděl vlastní dlaň, jak se k němu natahuje.
"Chci, aby ses na mě podíval."
Nepoznával vlastní hlas. Nepoznával vlastní reakci. Dokonce i dlaně, které se sevřely na Harryho ramenou, otočily ho k sobě, se mu zdály cizí.
To vše však přestalo být důležité, když spatřil jeho tvář. Bledá. Mokrá od slz. Od slz, které způsobil. Pozbavena světla, které Severus zadusil vlastníma rukama. Uhašen.
"Nech mě," uslyšel tiše vyslovená slova. "Ublížils mi."
A Severus ho pustil. Ale jen tak, aby vzal jeho tvář jemně do dlaní a zvednul ji, a podíval se přímo do jeho vlhkých očí. Do očí, které jako jediné dokázaly způsobit, že zapomněl, kdo je a co udělal. Které jako jediné dokázaly vnést trochu světla do jeho života.
A pocítil, jak ho v tu samou chvíli vyplnila bolest. Tak intenzivní, že mu nedovolovala dýchat. Bolest, která mu vibrovala pod kůží přes celé dva týdny, které strávil bez něho. Bolest, která způsobila, že žádná místnost nesvítila, když se v ní Harry nenacházel. Bolest, která ho dovedla do samého konce…
"Severusi…?"
Všechno padlo. Rozsypalo se v drobný prach. Celé měsíce práce, každé úsilí, které musel vynaložit, každé rozhodnutí, které udělal krví vlastní nebo jiných, všechno, co věnoval své touze, celý jeho život… padalo do propasti s výkřikem agonie.
Utrpení bylo nepředstavitelné. Ale už se rozhodl.
Nemohl to udělat.
Ty dva týdny… ho jen ujistily… že bez něj nedokáže žít. Nedokáže. Harry se stal jeho vším. Stal se pro něj důležitější než svoboda, než jeho vlastní život… Stal se jeho touhou.
Věděl, že tohle je konec. Prohrál. Padl. Vešel do vlastní pasti. Jakým byl bláznem, když si myslel, že se nebude angažovat… Stál teď v řadě jiných bláznů, kteří se mu vysmívali, tak jako on kdysi jim. A věděl, že ho ta porážka bude stát život… že již zítra… zemře.
Ale měl ještě dnešní noc. Dá mu všechno. Dá mu vše, po čem touží. Tentokrát. Naposledy. Bez kontroly. Bez masky. Bez čehokoliv, co by mohlo sloužit jako zeď.
Jen oni dva. Jen Harry a jeho teplo, jeho ústa, na která se Severus díval jako zhypnotizovaný, majíc pocit, že ještě po ničem v celém svém životě netoužil víc, než je ochutnat, ponořit se do nich, aniž by na cokoliv myslel, aniž by myslel na následky…
Naklonil se dopředu, a přitiskl rty na ta měkká ústa, vklouzl jazykem do horkého nitra… zasáhl ho žár, pronikal hladkým patrem, nahlodával rty s takovou intenzitou, jako by ho mohly zachránit před pádem do propasti… propletl jeho vlhký, kluzký jazyk s vlastním a sál ho ve svých ústech… cítíc jak mu jeho sladkost splývá do krku, jak proniká jeho chutí a toužil ještě víc, ještě víc…
A sáhl po tom, vsunul jazyk ještě hlouběji, pohlcoval jeho ústa bez jakékoliv kontroly, nořil se do něj všemi smysly… dovolil, aby ho ten pocit pohltil, stejně jako on pohlcoval Harryho… dovolil, aby ho to spálilo, a aby se jeho mysl změnila v monotónní ohlušující křik: Nikdy tě nedám… nikdy, nikdy, nikdy!
Všechno vzplálo. Regály, knihy, křesla, pohovka. Oheň požíral všechno jako vyhladovělá bestie s neukojitelným apetitem. Šelma, která nakonec po měsících neustálého držení na uzdě, mohla uspokojit svůj hlad a nic ji nemohlo zastavit. Plameny hučely a praskaly, požírajíc dvě postavy přitisknuté k sobě, nejprve u dveří, pak na cestě do ložnice, pak úplně nahé na posteli, roztopené jako voskové figuríny. A z té kakofonie se objevil ochraptělý hlas:
"Och, bože…"
Jak mu dokázal odolat? Jak si mohl myslet, že se mu podaří ubránit se této moci?
"Tak citlivý… Neuvěřitelné."
Jak si vůbec mohl pomyslet, že by ho obětoval? Byl cennější než poklad. Byl zázrakem, který se musel ochránit.
"Jsi jen můj. A ostatní ať jdou k čertu."
Všechno ostatní zůstalo utopené ve stenech a dechu, praskání ohně a údery srdcí. A později z vlnícího se žáru, který zůstal v Severusových komnatách, se vynořila dvě těla, vpletená do sebe.
V kombinaci s jedním, společným dechem.
A tichým Harryho šepotem:
"Miluju tě…"
Šepot, který přinesl… vystřízlivění. Stejně jako koupel v ledové vodě, protože si Severus uvědomil s tou strašlivou mocí, že ta slova… slova, která uslyšel poprvé ve svém životě… slyší také naposledy…
Objal Harryho silněji a díval se do stropu.
Věděl, co musí udělat.
"Dipsas. Heslo do mých komnat."
Zavřel oči.
Zítra ráno vše skončí.
Všechno… přestane existovat.
***
Když se objevilo předvolání, Temné Znamení zaplálo živým ohněm. Jako by se v té chvíli zformovalo, a vypalovalo se mu do kůže. Bolest mu procházela paží až ke klíční kosti. Severus si s tím z části naučil poradit, ale nedalo se to vydržet do nekonečna. Ale snažil se. Seděl na posteli, zlomený v půli, s rukou přitisknutou na svíjícím se znaku Temného Znamení, se sevřenými rty a pulzování na spáncích.
Bolest přicházela ve vlnách. Když odplouvala, Severus se podíval na Harryho spícího vedle něj, a díval se na něj tak dlouho, dokud bolest znovu nezaútočila.
Musí to přežít. Minula už hodina. Temný Pán to nakonec vzdá a prostě počká na zprávu. Ale když ji neobdrží, znovu zaútočí. Severus neměl moc času. Bylo už skoro ráno. Předá Temnému Pánovi zprávy jen tehdy, když mu ukáže vzpomínku. Vzpomínku, ve které se vše, co měsíce budoval, zhroutilo. Když v zelených očích, namísto touhy, uvidí jedině odpor.
Pak bude hotov. Protože nezůstane už nic, co by ho tu mohlo držet.
Severus zavřel oči. Z jeho rtů unikl povzdech.
Harry ho musí nenávidět. Rozpoznat monstrum, bezohledného psychopata. Jen tak mu Severus poskytne bezpečí. Nebyla jiná cesta.
Když zítra ráno na snídani Brumbál oznámí, že Severus zemřel, Harry na to musí být připraven. Všechny pocity, kterými ho obdařil, musí zemřít s ním. Musí zničit, poskvrnit všechny vzpomínky, vzít mu jiskru naděje, způsobit, aby cítil jedině pohrdání a znechucení. Jestli to neudělá… odsoudí ho k životu v agonii. Harry byl příliš slabý, aby přežil jeho ztrátu, a musí žít dál, musí být silný, aby se jednoho dne osvobodil ode všech. Od Brumbála, od Temného Pána. Musí být tvrdý, odolný vůči všemu, kovaný pro přežití. A Severus mu to poskytne.
Olízl si rty a pomalu se podíval na Harryho.
Vzpomněl si na slova, která od něho slyšel před několika hodinami:
"Vždycky se k tobě vrátím."
Severus natáhl dlaň a jemně pohladil Harryho rozpálenou tvář.
Tentokrát se ke mně nevrátíš.
***
Neměl příliš mnoho času. Měl by prostě odejít a nechat ho samotného, aby ho neviděl, aby se s ním nerozloučil a ponechat si jen vzpomínku, jak spí v jeho posteli. Ale věděl, že to nemůže udělat. Musí všechno připravit. Musí… mu dát jasně najevo, že chce, aby se dnes objevil v jeho komnatách.
"Víš, že sem můžeš kdykoliv přijít?" Řekl Severus a přitiskl rty na Harryho čelo. "Kdykoliv budeš chtít. Dokonce i dnes."
Věděl, že Harry nebude schopen čekat. Byl netrpělivý, a když dostal svolení, je to jen otázka hodin, než se tu objeví.
Chlapec přikývl, zaklonil hlavu a dovolil, aby jeho ústa nalezla Severusovu šíji.
"Já vím. Budeš mi chybět."
"Já vím." Odpověděl Severus. "Vím, že budu."
Místnost na chvíli potemněla a od Harryho rtů se začala na jeho krku valit horkost.
"Včera… získal jsi všechno, po čem jsi toužil?" zeptal se a držel rty na milimetry od Harryho kůže. Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že zadržuje dech a čeká na odpověď.
Musel to vědět. Musel si být jistý, že mu dal všechno. Absolutně všechno.
"Oh ano, a ještě víc," odpověděl Harry a lehce se usmál. "Mnohem víc, než jsem kdy chtěl."
Severus vypustil vzduch a složil mu polibek na čelist. Pak se odtáhl a podíval se na něho ze shora.
Merline, nemyslel si, že bude tak těžké se s ním rozloučit…
"Pojďme," řekl nakonec a pustil Harryho z objetí. "Raději by ses měl vrátit dřív, než se tvoji přátelé probudí." Po těchto slovech prošel kolem něj a zamířil do obývacího pokoje.
Přešel ke dveřím vedoucím do kabinetu a zastavil se u nich, klesl v ramenou a skryl tvář za závojem vlasů. Nemohl riskovat, že se na jeho tváři objeví jakákoliv emoce a chlapec si jí všimne. Harry si vzal věci a zastavil se vedle něho.
"No, tak… Uvidíme se později," zamumlal.
Po těchto slovech se temnota prohloubila a Severus cítil, jak se v jeho nitru objevilo cosi ledového, plní ho chladem a způsobuje, že se mu dýchá čím dál hůř.
Nedíval se na něj. Nechtěl se na něj podívat, ale věděl, že by to měl udělat, aby chlapec ani na chvíli nepomyslel, že cokoliv není v pořádku.
Zvedl hlavu, a podíval se mu přímo do očí a věděl, že je to naposledy co v nich vidí teplo, tu záři…
Naposledy.
Pak spatřil, jak se Harry odvrací, a měl pocit, jakoby se čas náhle zpomalil a všechno v jeho těle začalo křičet a bojovat a náhle zjistil, že jeho dlaň svírá jeho zápěstí, a Harry se k němu otáčí s překvapením na tváři a v tu chvíli si Severus uvědomil, že už vůbec není schopen dýchat.
Nech ho odejít. Nemůžeš ho zadržet. Už je konec.
Poddal se a prostě si přitáhl Harryho k sobě, uzavřel jeho rty ve vášnivém polibku. Chtěl se ještě jednou ponořit do jeho žáru. Ještě jednou pocítit jeho chuť, aby mu zůstala na rtech až do samého konce…
Harry zasténal, když Severus odtáhl rty a nabral zhluboka dech, který mu prudce vlétl do plic.
"Doprovodím tě." Zašeptal s obtíží.
Chytil jeho dlaň a vedl ho za sebou ke dveřím vedoucím na chodbu. Zastavil se a sáhl po hůlce, odstranil z nich blokující kouzlo, po čemž ji schoval a otočil se k Harrymu. Nějakou chvíli ho prostě jen pozoroval a sledoval jeho obličej. Po chvíli se však zastavil na tváři, která byla ještě mírně začervenalá, a pomalu zvedl dlaň, dotýkajíc se Harryho kůže. Jemně ji pohladil. Byla hladká a rozehřátá.
"Nechtěl jsem tě udeřit," zašeptal. "Ale občas se všechno vymkne kontrole a nemáme na to žádný vliv. Je to silnější než my."
Jak krutě pravdivá ta slova byla… zvlášť když věděl, že jim Harry nerozumí…
"Na tom nezáleží," odpověděl chlapec nejistě. "Už jsem na to zapomněl."
Severus se slabě usmál.
"To je dobře."
Spustil ruku a následně sáhl po klice a podíval se na Harryho, který mu poslal teplý úsměv, přehodil si přes sebe plášť, mizejíc pod ním. Severus mu otevřel dveře a chvilku v nich prostě stál a naslouchal jeho vzdalujících se krokům. A s každým krokem místnost potemněla ještě víc, jako by se náhle zbavila veškerého světla.
Severus zavřel dveře a opřel se čelem o hrubé dřevo. Obklopoval ho chladná, temná mlha hustá jako smola. Mlha, která mu vnikala do úst, zbavovala ho dechu, pronikala mu do šatů, pokrývala jeho tělo husí kůží a rozechvívala ho. Mlha, která vysála všechno, co na své cestě potkal, nechávajíc za sebou jedině nenávratnou zkázu.
Komentáře
Okomentovat