DI 62/15

 

DI - kapitola 62. - část XV.

Laboratoř byla pokrytá mrazem. Na lahvičkách a sklenicích se usadil led a teplota se každou chvíli zdála ještě nižší, až se na Snapeových šatech tvořily krystalky ledu. Muž stál skloněný nad myslánkou, s hůlkou přiloženou ke skráni, zavřenýma očima a naprostým soustředěním na tváři. Jeho ústa se náhle pohnula, jako by mluvil sám se sebou. Nějakou dobu navíjel na hůlku několik zlatých pruhů a umístil je na myslánku. Utrpení v jeho tváři se prohlubovalo s každým okamžikem, ale nepřestával. Ruka sevřená na kraji mísy byla téměř bílá úsilím a na jeho spánek pulzoval čím dál víc.

V jednom okamžiku se jeho tvář zkřivila, pěst vztekle udeřila o okraj mísy, a z jeho úst uniklo tiché prokletí. Několikrát se nadechl a vrátil se zpět k činnosti. Po nějaké době však znovu udeřil pěstí do mísy a tentokrát potřeboval delší chvíli odpočinku, během níž stál nad myslánkou se spuštěnou hlavou, opírajíc se o ní oběma rukama, těžce dýchajíc a se zavřenýma očima.

Nakonec, když do myslánky spadl poslední zlatý pramen, Severus otevřel oči a v tu chvíli se zarazil a musel couvnout o několik kroků a opřít se o stěnu, aby se zastavil. Chvíli měl problém zaostřit, ale když se mu to povedlo, jako obočí se zamračilo, tvář zkřivila výrazem vzteku a z očí plynul hněv.

Nefungovalo to tak, jak chtěl. Část z toho byla přiměřeně logická, ale zbytek? Neuspořádaný, infantilní žvásty. Některých vzpomínek se nedotkl vůbec, natož aby je změnil. Měl by to všechno opravit, zkusit to od znovu, ale neměl na to čas. A kromě toho už byl vyčerpaný. Jeho mysl už stěží fungovala námahou. Musí to nechat tak, jak to je. Ale uvěří tomu Potter? Koneckonců, tolik věcí nesouhlasilo, bylo tam tolik protichůdných signálů… Jeho jedinou nadějí bylo, že Potter bude dostatečně naivní, aby se nechal oklamat… že se nechá unést emocemi a nebude se zastavovat nad logickým řešením. Nebude se obtěžovat s interpretací Severusových gest a soustředí se pouze na to, co spatří a uslyší, a naplní se pocitem zrady, zapomene na vše, co mu Severus kdy obětoval.

Zbývala ještě jedna věc…

Severus sáhl po svíčce na jedné z polic a použil na ní rychlé kouzlo, a následně Lumos a svíce zaplanula zeleně.

Signál. Dostatečně jasný a přitahující pohled.

Postavil ji na desku a ještě jednou se podíval na hladinu myslánky.

Sevřel ústa a naposledy ukázal hůlkou na zlaté stužky. Stačil jediný záblesk, aby se vzpomínky začaly točič a na povrchu se začaly formovat propletené obrazy: Harryho tvář, Temného Pána a lahvička lektvaru.

Návnada. Dostatečně lákající, aby se zanořil do neznáma.

Muž se otočil a zamířil k východu. Když se za ním stěna zasouvala, strčil do ní nohu, zastavujíc polici na místě, díky čemuž zůstala úzká štěrbina, skrz kterou sálalo zelené světlo, dostatečně malou, aby jej nebylo vidět běžným pohledem.

Odvrátil se a několika kroky přešel obývák a prohlédl si ji ze všech stran.

Ideální.

Teď už stačilo jen odejít a počkat, až se spustí alarm.

***

Další předvolání přišlo rychleji, než očekával. Paže ho začala bolet už brzy odpoledne, během lekce Lektvarů s první ročníkem Havraspárců a Mrzimorů. S největším úsilím se mu povedlo dovést hodinu až dokonce, ale jakmile se za posledním studentem zavřely dveře, zlomil se v půli, přitiskl si dlaň k rozpálené paži a zůstal tak patnáct minut, snažíc se uklidnit svou mysl a přežít útok.

Naštěstí mu zbývala už jen jedna hodina.

Severus se celý den vyhýbal svým komnatám širokým obloukem. Musel se nacházet co nejdál od nich, aby se Potter odvážil vejít.

Když bolest přestala, zamířil do Brumbálovi kanceláře, s informací o předvolání a jeho předpokládané nepřítomnosti.

A tehdy pocítil to mrazení v zádech.

Alarm.

Potter vešel do jeho komnat.

A nyní se vše dokoná…

***

Severus stál ve svém kabinetu u dveří vedoucí do obýváku s rukou na klice, se zavřenýma očima a spuštěnou hlavou. Vzduch okolo něj jakoby houstnul, obtáčel se kolem něj a snažil se jeho auru vrhnout do nejhlubší temnoty.

Všechno jako by se vyostřovalo. S každým jedním nádechem, jako by se detaily okolí staly výraznější, jako by něco odstranilo jakékoliv rušení a nechávala jen jeho. A čistou kontrolu.

Jen ona mu pomůže přežít tento okamžik. Musí se jí držet, ovinout se s ní jako s pláštěm, nejtěsněji jak je to možné, aby se nic, absolutně nic nedokázalo dostat hlouběji, aby se ho nic nedotklo, protože tušil, že kdyby ano, rozsypal by se na prach. Musí zachovat kamennou tvář. Na jeho obličeji se nesmí objevit ani nejmenší praskliny. A to nejdůležitější - cokoliv se stane, jakékoliv rány na něj padnou, nemůže se ozvat ani slovem, protože by ho hlas mohl zradit. Musí snést všechno v mlčení. Všechno.

Otevřel oči. Zdály se ještě temnější než obvykle, jako by v nich nebylo nic kromě chladné lhostejnosti. Neodráželo se v nich žádné světlo. Připomínaly dvě hluboké propasti, na jejichž dně byly uvězněny veškeré emoce.

Zhluboka se nadechl a vstoupil do obývacího pokoje.

Vchod do laboratoře byl otevřený. Na podlahu dopadalo zelené světlo. Severus přešel blíž a vklouzl dovnitř.

Spatřil ho.

Chlapec stál nad myslánkou se zaťatou dlaní na okraji mísy a tváří zanořenou do vlnícího se zlata.

Severus se zastavil u vchodu. Opřel se dlaní o bok regálu a… čekal.

Cokoliv se stane… cokoliv…

Harryho dlaň se svírala zas a znova a k Severusovým uším se dostaly zvuky tlumeného sténání, tichého a nevýrazného, ale opakovaného "ne".

Samo to slovo mělo takovou sílu, až Severus cítil, jak se jeho bariéry chvějí, a přesto to byl jen úvod k tomu, co se za chvíli mělo stát.

Nepotrvá to dlouho. Za moment bude po všem.

Po všem.

Náhle se čas zpomalil a Severus zadržel dech, když se Harry prudce napřímil a vynořil se ze spárů vzpomínek. Ticho, které padlo, se zdálo téměř zuřivé. Jediné, co ho rušilo, bylo dunění srdce. Tupé a těžké, jako by se v tom okamžiku v hrudi změnilo v kámen.

Severus napjatě čekal… ale Harry prostě jen stál bez pohybu, zády k němu. Zdálo se, že ani nedýchá. Jako by v něm cosi umřelo.

Na krátkou chvíli ticho přerušil tupý zvuk. Něco, co chlapec držel v dlani, dopadlo na podlahu. A Severus spatřil, jak Potter rozechvěle couvá a otáčí se, a to, co uviděl v zelených očích, bylo jako silný úder nohou do hrudi.

Zrada. Nenávist. Znechucení. Všechno směřované k němu.

Úder byl tak silný, až se celá bariéra zachvěla a všechno se v něm začalo točit a bojovat. Ale rychle se uklidnil, celou svou vůlí se snažil udržet kontrolu, jako štít, kterým se snažil chránit před údery, které se na něj sypaly z Potterových úst:

"Nepřibližuj se ke mně, Smrtijede!" Harry vytáhl z kapsy hůlku a zamířil s ní na Severuse. Jeho dlaň se chvěla natolik, že konec hůlky kreslil ve vzduchu nepravidelné kruhy a rozptyloval červené jiskry nenávisti. "Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě mohl šukat? Jak jsi mě mohl tak podle využít? Jak si mě mohl nenávidět? Celou tu dobu! Jak si mohl?!"

Snape mlčel. Jeho rty, sevřené do tenké čáry, byly téměř bílé, když se díval na Harryho obličej zkřivený v pohrdání, a na jeho oči.

Oddanost. Žár. Světlo. Touha. Všechno zmizelo. Nenávratně. Nyní byly jeho oči chladné jako led.

"Odpověz mi, ty zrádce! Proč, sakra, mlčíš? Pro tebe to všechno byla jen hra! Bláznivá hra! Nikdy jsem pro tebe nic neznamenal! Nic!!! Celou tu dobu lžeš! Celý ten zatracený čas!"

Po Harryho tvářích tekly slzy.

Severus nedovolil, aby se na jeho tváři pohnul jediný sval, ačkoliv cítil, jak mu cosi ostrého řeže vnitřnosti a trhá je na kusy. Nehýbal se. Jako by byl jen kamennou sochou, protože kdyby se o to pokusil, roztříštil by se a rozpadl na kusy.

"Využil jsi mě! Využil jsi mojí touhy pro svoji touhu! Myslel jsem si, že jsem… že jsi jediný, kdo mě nepovažuje za nástroj! Že jsi jediný, kdo semnou nechce manipulovat! Ale jsi stejný! Jsi ještě horší! Jsi monstrum! Žádný člověk by nemohl… nemohl by… celou tu dobu… oh bože!" Harry chytil hůlku oběma rukama. Zdálo se, že se rozsypává, stejně jako jiskry sršící čím dál víc. "Jak jsi mohl? Jak jsi mu mohl ukázat naše chvíle? Byly to naše vzpomínky! Jak si mohl…?!"

Každé zakřičené slovo připomínalo zabodnutou ostrou harpunu a Severus se cítil tak, jako by z něho bylo něco vyrváno, a rána v tom místě byla vypálena do ruda rozžhaveným železem.

"No, odpověz mi! Ukaž, jak jsem ti pro smích! Řekni, jak ses bavil, jakým jsem byl zaslepeným idiotem! Pověz, jak ses bavil, když jsi mu ukazoval naše intimní chvíle, ty zasranej bastarde!"

Zůstane v něm ta bolest až do konce? Až do konce bude mít před očima to jedovaté pohrdání v zelených očích? To díky své vlastní slabosti bude navždy… poskvrněný? Byl… prokletím?

V tom případě to, že to vše brzy zmizí a zemře s jeho posledním výdechem, se zdá dokonce… uklidňující.

"Jak jsem na tobě mohl cokoliv vidět? Jsi nechutný! Jsi… jsi… nikým! Nenávidím tě! Slyšíš? Nenávidím!!! Nikdy ti za to neodpustím! Nikdy!!!"

Dveře se zatřásly. V místnosti padlo ticho. Hladké jako povrch jezera, v jehož hlubinách nastala život ničící erupce. Severus zavřel oči a z jeho hrudi se ozval dlouhý povzdech.

Už. Je po všem.

Kataklyzma přešlo, a on tu stále stál. Ačkoliv jeho nitro připomínalo zrcadlo rozbité na tisíce kousků, které si zachovaly celistvost jen silou vůle.

Sňal ruku z regálu a sevřel dlaní Temný Znak pod látkou šatů. Teprve teď si všiml, že jsou jeho prsty zakrvácené, a nehty polámané. Nevěnoval tomu pozornost. Vytáhl si rukáv a podíval se na široce zarudlou kůži kolem znaku.

Teď už byl připraven.

Zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti, a pak přešel k jedné z knihoven a mezi několika svazky vyňal stoh stránek, které kdysi vyrval z jedné z knih v Bradavické knihovně, týkající se kletby Legilimens Evocis. Na první z nich, s číslem dvě stě padesát tři byl jasný nápis: Legilimens Evocis: Jak zfalšovat myšlenky a změnit jejich význam.

Položil je na stůl, vytáhl hůlku a po chvíli stránky vzplanuly, svíjely se a změnily se na černý popel. Schoval hůlku a znovu se rozhlédl po místnosti.

Nemohl tu ponechat nic, co by mohlo ukázat na jeho skutečné úmysly.

V tu chvíli uviděl malou, zmačkanou červenou krabičku, ležící na podlaze vedle myslánky. Stejnou krabičku, která vypadla Potterovi z ruky. Severus k ní přešel a po nějakou dobu ji jen sledoval. Věděl, že by ji neměl dostat. Ne teď. Ne po tom, co se před chvílí stalo. Mohl by tam nalézt něco, co…

Stejně to udělal. Přes výstražný křik ve své mysli, se sklonil, a chvějící se rukou zvedl krabičku z podlahy. Otevřel ji. Vevnitř se nacházela malá kartička. Opatrně ji rozvinul, a cítil se jako tonoucí, který místo aby plaval ke břehu, se z vlastní vůle nechá unášet vlnami k tříštivým skalám. Začal číst:

Severusi…

Neumím dát do slov to, co cítím, ale chci, abys věděl, že nezáleží na tom, kde jsi a co děláš, vždy budeš v mých myšlenkách, v mém srdci, v každém mém dechu.

Nenávidím, když mi chybíš. Když Tě nemám poblíž, cítím se nekompletní. Jako by ze mě bylo něco vyrváno. Jakoby světlo zhaslo.

Pravděpodobně to považuješ za hloupé a sentimentální, ale to je mi jedno. Jsi pro mě vším, co potřebuji a vším, pro co chci žít. Bez Tebe neexistuji. Nedokážu už existovat bez Tvého pohledu, bez dotyku, dokonce i bez Tvých zlostných poznámek… Merline, zvlášť bez nich.
A čím déle o tom přemýšlím, a snažím se pochopit, co se to semnou děje, tím víc jsem si jistý že… že jsem se do tebe zamiloval.

Můžeš se mi smát. Můžeš se škodolibě usmívat - vím, že to pravděpodobně děláš. Ale je to silnější. To něco… mocného. Nikdy předtím jsem nic takového necítil. A vím, že kdybys ze mě chtěl ten pocit vyrvat, bylo by to i se srdcem. Protože bude navždy ve mně. Ať uděláš cokoliv. Vždy tu budu.

Tvůj Harry

Hluboký nádech, který vzal, připomínal poslední nádech před smrtelným pádem ze skály, a Severus se utopil v moři červeni, které se mu zavřelo nad hlavou, a pohltilo vše.