DI - kapitola 62. - část XVI.
Temnota Zakázaného Lesa byla neproniknutelná. Pokaždé, když do něho Severus vstupoval, cítil, jako by vstupoval do propasti. A před ním se táhla temná opona, za kterou se mohlo nacházet cokoliv.
Otočil se a podíval se na Bradavice za ním. Tiše padající sníh bezhlasně zakrýval jeho stopy. V dálce viděl světla planoucí v některých oknech. Planuly také ve východní věži. Věži Nebelvíru.
Nikdy víc už ho neuvidí.
Posledního půl roku, který s ním strávil… byl jako závan svobody mezi zdmi jeho života, který byl pro něho vždy vězením. Připomínalo to… štěstí. Kdyby Severus věděl, jak jen chutná…
Na jeho ústech se objevila hořká grimasa. Malý zbytek světla v jeho očích zhasnul úplně.
Jak jsi sentimentální…
Nezůstalo už nic. Nic kromě temnoty.
Ale to byla přece jeho doména. Vkročí do ní se stejnou hrdostí, s jakou ji nosil celý svůj život. Jenže tentokrát… se z ní už nevrátí.
Ale je to přinejmenším jeho vlastní volba. Ne Temného Pána, ne Brumbála, ne nějakého náhodného červa. Jeho. Jen jeho.
Přinejmenším alespoň takovou kontrolu nad vlastním životem si mohl zachovat…
Odtrhl pohled od světel věže a pomalu se otočil k temnotě táhnoucí se před ním.
Je čas.
Zavřel oči a… přemístil se.
***
Už první kletba ho srazila na kolena. Přehnala se přes jeho tělo jako bič, mučíc všechny nervy. Druhá byla ještě horší. Neslyšel nic, vyjma vlastního křiku. Neviděl nic, vyjma lesknoucí se temnoty. Jeho tělo se otřásalo horečkou, jako by z něj byly vyrvány vnitřnosti, kosti mu praskaly a kůže byla propichována rozžhaveným hrotem. Cítil spálenou kůži. Vlastní kůži.
Jeho mysl křičela, neschopná jakékoliv obrany. Ale Temný Pán se v ní nesnažil nic hledat. Toužil ho jen zničit. Jeho hněv neznal hranic. Mučil a ranil, dusil a trhal. Kůži, tělo, smysly. Duši.
Kletba za kletbou. Prokletí za prokletím.
Ale Severus je neslyšel. Neviděl. Ležel na dně propasti, rozsápaný bytostmi, jež v ní žijí, a někde na samém vrcholu, daleko mimo jeho dosah, tam, kdesi bylo světlo… viděl něco, co připomínalo dvě jiskry ve tmě, dvě zelené jiskry.
Až nakonec nadešla temnota.
*
Vynoření z ní připomínalo vynoření z oceánu lávy. Všechno v něm planulo, trhalo sebou a pulzovalo.
S obtížemi zvedl oční víčka a do temnoty vstoupilo trochu světla. A tvář nad ním skloněného Temného Pána, stažená do nelidské zuřivosti. Jeho ústa pobavená rtů se pohnula, ale Severus neslyšel slova, která řekl. Byl příliš omámený.
Zavřel těžká víčka, aniž by je dokázal dál udržet otevřená, a pak pocítil rozervanými smysly úder na tvář, který ho opět uvrhl na dno propasti plné křiku a agonie. A další prokletí. A další.
A znovu nadešla temnota.
*
Tma se zdála… chladná. Láva se změnila v oceán ledu. Vynořit se z něho vyžadovalo čas a ohromné úsilí. Těžké svaly, nedostatek vzduchu, neustálé křeče. Ale povrch byl čím dál blíže. A Blíže.
Nejprve se objevila vůně. Vůně sněhu. Větru. Kůra stromů. Po nějaké chvíli si uvědomil pocit vlhkosti. A nedostatek citu.
Víčka jako by byla slepená. Pokusil se je rozdělit. Povedlo se mu to až po delší době. První věc, kterou spatřil, bylo… bílo. Sypké, studené bílo. A z něj vystupující černý kořen.
Okolo panovalo sametové ticho. Slyšel jedině svůj vlastní, mělký dech.
Žil.
Jakým zázrakem?
Přeci… umíral.
A teď ležel na zemi, s tváří přitisknutou do sněhu a myslí tak těžkou, jako by mu do ní někdo nasypal kamení.
Bolest odešla. Úplně. Zanechala za sebou jen citlivé nervy, vyčerpané svaly, zbité smysly. Ale odešla.
Co se stalo?
Zhluboka se nadechl a pomalu zvedl hlavu, nutíc oslabené svaly k práci a podepřel se na loktech.
Kde se nacházel?
Pomalu se podíval na husté stromy pod nánosem sněhu.
Zakázaný Les.
Zvedl pohled. Mezi stromy se něco objevilo. Vzdálené světlo. A na pozadí oblohy se rýsující věže hradu.
Bradavice.
***
Nepředstavoval si návrat. Pro něj nebylo návratu.
Přeci měl zemřít… a ne se znovu probudit ve světě, do kterého by už neměl mít přístup.
A přesto byl zde. Ve své vlastní posteli. S vlastními léčivými lektvary na stolku vedle něj a se zvukem praskajícího krbu z obýváku.
Proč?
Temný Pán nikdy neodpouštěl. Dokázal zabít bez mrknutí oka, a ti, kteří ho zklamali, mučil a zranil až na kost. Zatím co on neměl žádné stopy po mučení, kromě dlouhé jizvy na tváři. A s myslí otřásající se myšlenkou na to, co zažil…
Dokonce, i když byly všechny jeho rány a jizvy zahojeny… trhlina, která zůstala v jeho duši, se nikdy nezahojí.
Žil… a to znamenalo, že ještě není konec. Že Temný Pán pro něj má stále plány… Ale přeci mu Severus ukázal tu vzpomínku. Temný Pán nebyl blázen. Dokonce si byl vědom toho, že všechno bylo ztraceno ve chvíli, ve které se Potter dozvěděl pravdu. Nyní se už nedalo nic dělat.
Možná, že nakonec skutečně ztratil rozum? Přeci neočekával, že se Severus znovu pokusí získat Potterovu důvěru. Že se pokusí udělat nemožné a za 'milost', kterou od něj obdržel, ho přivede k němu? Proč mu tedy nedal vůbec žádné pokyny, ale nechal ho na hranici pozemků jako potulného psa? Co očekával?
A i když horečka trávila jeho tělo, mysl stále hledala odpovědi.
Nicméně nedokázal nalézt řešení. Každý scénář se mu zdál nepravděpodobný. Stále postrádat základní prvek toho všeho.
Věděl, že bude s určitostí sledován. Temný Pán určitě určil špehy, kteří mu budou oznamovat každý jeho krok. Možná aby zjistili, zda má ještě nějaký kontakt s Potterem a zda by se to dalo zkusit ještě jednou…
Temný Pán se nevzdával tak snadno. Neuznával selhání. Pravděpodobně stále doufal, že v Potterovi zůstali ještě jakékoliv city a chystal to zjistit.
Ale to byl nejabsurdnější nápad, na jaký mohl přijít. Severus použil veškeré prostředky, aby v Harrym vše zabil. Všechno. Po tom, co pro něj připravil, nezůstalo v Potterovi už nic, kromě ledu. A Severus se ujistí, aby to tak zůstalo. Aby v zelených očích spatřil jedině odraz nemilosrdné bestie, kterou Potter spatřil v myslánce, aby se v nich už nikdy nerozsvítilo, protože pak… vše, co udělal, by přišlo nazmar.
Dokonce, i kdyby to znamenalo, že bude znovu muset čelit tomu jedovatému pohrdání a palčivé nenávisti, kterou k němu chlapec nyní cítil.
A bude ji muset přijmout. Aby si Potter ani na jednu vteřinu nepomyslel, že to, co spatřil, by nemusela být pravda, nebo alespoň ne celá pravda.
Stačí, aby se Severus zapomněl na jediný pohled, a Temný Pán se o tom dozví.
Merline, co za krutou hru ho čeká…
***
Dlaň sevřená na rukojeti se mírně třásla. Díval se na ni, a nemohl uvěřit, že patří jemu. Že on, Severus Snape, může cítit jakékoliv nepohodlí se vstupem do místnosti naplněné studenty, procházet mezi jejich lavicemi a přejíždět pohledem po jejich tvářích, až se jeho pohled zastaví na něm... a jejich oči se setkají. Poprvé od tamté chvíle… A v jistém smyslu to bude poprvé… jako kdyby se v posledních pěti měsících nacházela obrovská mezera a jen Severus věděl, co se doopravdy stalo.
A věděl, že jakmile spatří Pottera, všechno ožije, všechno v něm bude křičet a vztahovat po něm ruce, ale nemůže to dovolit.
Jeho dlaň se ještě pevněji sevřela na klice.
Nemůže mu říct nic osobního. Nemůže to udělat. Ne potom… Prostě ne. Ani jedna osobní poznámka, jen povrchní, obecný výsměch, kvůli uším, které by ho mohly poslouchat. A udělá to hned, jakmile vstoupí do třídy.
Musí v sobě vzbudit... lhostejnost. Nechuť. Odpor.
A to mnohem víc než kdykoliv jindy.
Potter je jen jeho studentem. Od této chvíle jen tím. Tím samým drzým, otravným, arogantním spratkem, který pro něj byl všechny ty roky.
Nic víc!
Malé ohnisko se dá uhasit kanistrem vody, ale když máte potíže s požárem, potřebujete opravdový oceán…
Cokoliv od něho Temný Pán očekává, nedostane to. Severus bude hrát tuto bezohlednou hru, ve které vyhraje pouze pohrdání a nenávist. Při sestavování masek sobě neměl rovného. Byl nejlepší. A předvede jim perfektní výkon.
Zavřel oči. Barvy začaly blednout, a po stěnách se plazila temnota. Na vteřinu se jí probila červeň, ale po chvíli se vše spojilo do perfektní černě. Světla v chodbě zhasla, a ponořila Severuse do naprosté temnoty.
Když muž otevřel oči, planula v nich jedině čistá nenávist.
Stiskl kliku a vešel do třídy.
*
Severus se beze slova díval, jak Potter vychází ze třídy, a za ním Grangerová. A když se za nimi dveře zavřely, vytáhl hůlku a vložil na ně blokující kouzlo, a temnota, která se vznášela okolo něho jako další plášť, zmizela a nechala ho samotného.
S hlubokým povzdechem klesl do židle, opřel se loktem o desku stolu a přitiskl si dlaň k čelu.
Věděl, že přesně takhle budou vypadat všechny hodiny s Potterem. Plné nenávistných pohledů a špinavých slov. Plné nepřátelství a znechucení. Vznášející se ve vzduchu jako elektricky nabité mraky, jejichž kontakt skončí ničivou bouřkou, ohlušujícím hlukem a zápachem spáleniny.
Chlapec se změnil k nepoznání. Severus nikdy neměl problémy se čtením jeho záměrů a úmyslů, ale teď… teď se jeho tvář stala zcela uzavřenou. Nebyly na ní žádné emoce. Nebylo na ní nic. Jako by Potter nasadil ocelovou masku, zpod které byl vidět jedině obrys očí ponořených do temnoty. A Severus nemohl říct, že by byl překvapený nebo zaskočený. Očekával to. Vlastníma rukama pro něj tu masku vytvořil. Byla jeho dílem. A teď jí musí čelit. Každý den. Každý zatracený den po zbytek svého mizerného života.
Kdyby jen mohl… odtrhnout ji z něj, zašlapat a začít s ním třást, aby se vrátil… Aby se v jeho očích objevil dokonce i jen stín, malý stín jakékoliv emoce, které vždy vyzařoval, aby se chvěl a pálil vztekem, i kdyby to měl být jen oheň nenávisti… všechno by bylo lepší než…
Mužova zaťatá pěst bouchla do stolu.
Ale nemohl.
A Severus se začínal pomalu zastavovat nad tím, zda ho Temný Pán neuzamkl v nejhorší noční můře…
Pořád si pamatoval okamžik, ve kterém se Potter chvěl, až se téměř zhroutil. Očividně maska, kterou chlapec nosil, pro něj byla příliš těžká. A Severus dokonale věděl, jak to mohlo být obtížné. Nosil ji přece celý svůj život. Byl si vědom toho, kolik fyzické síly to stálo…
Jednu z nich nosil i nyní. A navíc jednu nejtěžší ze všech existujících. Ale podařilo se mu ji udržet. Sklouzla mu jen trochu, a to ve chvíli, kdy vytáhl hůlku a opravil mu tu zatracenou lahvičku. Naštěstí byla v té chvíli třída už zcela opuštěná.
Zvedl hlavu a podíval se na lahvičku stojící na jedné z lavic, z půli vyplněnou fialovou kapalinou. Pomalu se zvedl ze své židle a směřovaný nepochopitelnou silou přešel k lavici, vzal lektvar do ruky, a pak do jeho nosu udeřila vůně vanilky a čokolády. Severus zavřel oči a vtáhl ji hluboko do plic.
A pak se třída pokryla červenou mlhou, a vzduch vyplnil horkem. Harryho lavici začaly pohlcovat plameny. A Severuse stojící nad ní, pohltil proud vzpomínek…
Komentáře
Okomentovat