DI - kapitola 62. - část XVII.
Každým dnem čekal předvolání od Temného Pána, na jakýkoliv signál z jeho strany, ale nic nepřicházelo. Ani si nevšiml, že by se k němu Zmijozelové chovali jinak. Měli k němu stále stejnou úctu. A to znamenalo, že nevěděli nic o tom, co se stalo.
Severus každý den prohledával Denního Věštce a hledal v něm jakékoliv informace o tom, co Temný Pán plánoval, ale zdálo se, že buď úplně pozastavil jakékoliv útoky, nebo se ti nekompetentní novináři rozhodli udržet všechno v tajnosti, aby nezpůsobili ještě větší paniku a nezahrnuli Ministerstvo kritikou za to, že nic nedělá, aby těm útokům zabránili.
Zůstal ještě Brumbál, ale starý muž byl sám jako slepec v tunelu, zbaven svého nejlepšího zdroje informací, a nedokázal mu říct nic konkrétního. Během těch dvou dní rekonvalescence, které Severus strávil ve své posteli, odkázaný na Pomfreyovou a Brumbála, byl očividně nucen vyjevit důvod svého špatného stavu. Ředitel beze slova přijal jeho vysvětlení, že Temný Pán ho napadl nejpravděpodobněji proto, že si domyslel jeho roli dvojitého špeha a stěží se mu podařilo uniknout naživu. A ačkoliv byl také znamenitý nitrozpytec, stejně jako on, Severus i tak cítil jeho slabé vlny hněvu a zklamání, i když se je pokoušel zakrýt.
A když ředitel vytáhl ty své zatracené citronové bonbony a podíval se na něj pokryteckým pohledem s předstíraným zájmem o jeho zdraví, Severus chtěl jedině, aby se s nimi udávil.
Velmi dobře věděl, že to byl jen zájem chovatele, který chce, aby bylo zvíře v nejlepší formě, když ho nechá porazit, protože jedině tak za něj dostane nejvyšší cenu.
Denní povinnosti mu připadali obtížnější než dříve. Každý student se zdál být pozbavený veškerého rozumu a zbylí členové pedagogického sboru byli zaslepení vlastními malichernými problémy. A nejhorší z nich byla McGonagallová, která mu při každé příležitosti připomínala odebrání bodů její koleji. Prýtová byla také otravná. Došlo to dokonce do takové míry, že mu nechtěla dát kořeny mandragory, které potřeboval k výrobě lektvarů, protože tvrdila, že je jako kámen bez špetky citu. Severus ji nechtěl říct, že sama připomíná kámen. A to balvan. Největší jaký viděl v celém svém životě. Věděl, že by to mohlo skončit oficiální válkou pedagogického sboru, a měl příliš mnoho věcí na práci, než se handrkovat s těmi ubohými lidmi. Beze slova zavřel dveře a vrátil se do svých komnat.
Ale podařilo se mu projít jen jednou chodbou a zatočit za roh, když do něj někdo narazil. Na zlomek vteřiny se objevila temnota a náhlý nával horka, když jeho smysly zaregistrovaly tmavou čupřinu, záblesk brýlí, známou vůni a tiché heknutí:
"Och…"
Ustoupil o krok vzad, a díval se na chlapce blikajícího zmatením.
Potter…
Úder horka byl ještě silnější, když Harry zvedl pohled a Severus spatřil ty zelené oči. Tak blízko.
Severus měl jen chvilku, aby ovládl to horko, poslal ho nejdál, jak dokázal, a nasadil si na tvář chladnou, kamennou masku. Ale masky vytvořené ve spěchu nezakrývají tak důkladně a pečlivě.
Potter rychle získal rovnováhu a skoro v tu samou chvíli pochopil, do koho narazil, výraz jeho tváře se změnil a v očích se objevila chladná lhostejnost. Couvnul, napřímil se a podíval se Severusovi přímo do očí, jako by ho chtěl vyzvat. Muž sevřel čelist, ještě více soustředil svou mysl, aby všechno hluboko pohřbil, a nedostalo se to na povrch.
Nějakou dobu prostě stáli naproti sobě, měříc se pohledem, jako dva oponenti v imaginární aréně. A i když se zdálo, že na chodbě panuje ticho, vůbec to tak nebylo, protože všude okolo bylo výrazně slyšet… bušení srdce. Čím dál rychlejší a hlasitější. A vůně… vanilka vlnící se ve vzduchu, oplétající se okolo Severuse jako pavučina, vnikající mu do nosu…
Harry se pohnul, ale Severus byl rychlejší. Udělal krok vlevo a zablokoval mu cestu.
Chlapec ztuhnul, evidentně zaskočený tím pohybem. Po chvíli váhání, udělal krok na druhou stranu, ale Severus mu opět zatarasil cestu.
Tlukot srdce vyplňoval celou chodbu, zdálo se, že buší ve stěnách, a celý hrad se otřásá. Teprve po chvíli se ozval zvuk kroků.
Severus s obtížemi odtrhl pohled od těch zelených očí, které ho přitahovali téměř magnetickou silou, a pohlédl dál do chodby. Viděl blížící se Sinistrovou.
Tlukot srdce utichl. Zbylo jedině tiché, vibrující echo, které znělo kdesi hluboko.
Zamířil před sebe, obešel chlapce a nevěnoval pozornost vlnám té úžasné vůně, která k němu vzpínala své úponky a tiskla se k němu.
"Och, dobrý večer, Severusi."
Neodpověděl na pozdrav. Když minul roh, rozhlédl se po chodbě. Rozmachem otevřel první dveře, jaké potkal a objevil se v malém potemnělém přístěnku. Opřel se o chladné kameny a v té samé chvíli se stěny pokryly ledovým ohněm, rozjasnily místnost a odhalily mužovu hrubou tvář a jeho oči potemnělé hněvem.
Naposledy dovolil, aby ho ovládaly instinkty. Naposledy dovolil, aby ho chlapcova blízkost zbavila rozumu. Naposledy se odhalil. Naposledy!
Zavřel oči, hluboce si povzdychl, a plameny o něco opadly.
Ale byl tak blízko… na dosah ruky... a nedokázal…
Sakra!
Plameny zhasly a vrhly přístěnek do naprosté tmy.
Musí se mu vyhnout za každou cenu. Nemůže se k němu už přiblížit. Nevěřil svým reakcím. Nevěřil sobě.
Bude to tak… bezpečnější.
***
Ložnice byla ponořená v téměř naprosté tmě. Jediným světlem byla svíčka na nočním stolku hned vedle postele. Její chvějící se zář vytahovala z temnoty obrysy nábytku. Místnost se zdála opuštěná, ale ve vzduchu se neslo tiché sténání. Teprve po chvíli zírání do temnoty bylo možné spatřit obrys malé figurky na skřínce u zdi. Jemné světlo svíčky se odráželo ve stříbrných a zlatých tvarech lva a hada, tisknoucí se v objetí. To ze sošky vycházely ty smysly zbavující zvuky: plné potěšení a zrychleného dechu.
Ale to nebylo všechno. Ve vzduchu se objevil ještě jeden zvuk. Tichý, tlumený dech. Nepřicházel ovšem z figurky, ale z husté temnoty vedle, ve které se nacházelo křeslo. A muž sedící v něm.
Jeho ruka se rychle pohybovala po obnažené, masivní erekci vyčnívající z kalhot. Jeho šaty klesly až na zem a šelestily při každém pohybu, a jazyk čas od času navlhčil vyschlé rty. Z pootevřených úst se řinul čím dál těžší dech. Jeho oči se leskly v temnotě a dívaly se na postel, aniž by od ní ani na chvíli odtrhly zamlžený pohled.
Potter, úplně nahý, jen s uvázanou zelenou kravatou, s široce roztaženýma nohama, masturbující na jeho posteli… pro něho, jen pro něho. Jeho tělo vyklenuté do luku, kapky potu splývající po jasné hrudi, napůl přivřené oči…
Říkající: Všechno nejlepší, Severusi…
Klečel na tmavé posteli s roztaženým zadkem a čekal na jeho vniknutí, prosil ho o to... A svými dlaněmi rozšířil svůj vchod, aby měl Severus co nejdokonalejší pohled…
Mužova dlaň se silně sevřela kolem kořene pulzujícího penisu. Jeho oči se zabodávaly do postele s téměř morbidní fascinací.
Potter, svíjící se pod ním, chraptivě sténající, dívající se na něj zpoza zamlžené brýle a nepřítomně se usmívajíc…
Křičící jeho jméno…
Severusi… Severusi… Severusiiiii…
Explodující vzlykem… a pak spokojený, rozpálený, usínající v jeho posteli… přitulený k němu…
Z figurky vyšel dlouhý, ochraptělý výkřik naplnění. Temnota se zablýskla červení, Severus se napjal, křečovitě tisknul svůj penis a dovolil, aby pustošící exploze naplnila jeho tělo a mysl. Jeho víčka se zavřela, ústa otevřela v němém výkřiku a nahromaděný tlak v jeho bedrech vybuchnul jeho erekcí.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Ale když se jeho mysl vrátila do přítomnosti, a mlha orgasmu opadla, uslyšel tichý, měkký šepot:
Dobrou noc, Severusi…
V té samé chvíli se v jeho ruce objevila hůlka. Krátkým máchnutím zhasnul jedinou svíčku v místnosti, ale předtím než ho mohla zakrýt neproniknutelná tma, zamířil hůlkou na figurku a použil na ní neverbální kouzlo. Nastala chvíle ticha, jako kdyby se nahrávka vracela. A za okamžik se ve tmě znovu rozlehl ten tichý šepot:
Dobrou noc, Severusi…
A pak znovu. A znovu. Tichý šepot v temnotě.
Dobrou noc, Severusi….
Dobrou noc…
Dobrou noc…
Dokud nakonec nezačal připomínat nekončící echo, které se navždy vsáklo do chladné, černé propasti, v níž nyní ležel Severus.
***
Když se Severus vynořil za rohem chodby a postřehl čekající Nebelvíry a Zmijozely, stačil mu jediný pohled, aby zjistil, že mezi studenty nebyl… Potter.
Automaticky zvolnil krok, a celá chodba se ponořila do husté, lepkavé tmy, dosahující ke kolenům. Jeho pohled se přesunul stranou a náhle se z temnoty vynořilo světlo, dopadající na dvě objímající se postavy.
Grangerová, celá ubrečená, se opírala o rameno Weasleyho, který se ji snažil utěšit.
V tichu, které se neslo kolem, se ozývalo jen tupé, neuvěřitelně rychlé dunění. Severus se s obtíží prodral temnotou, majíc pocit, že se kolem něj něco plazí, a snaží se ho za šaty stáhnout do bahna.
A jakmile se zavřely za studenty dveře, okamžitě zamířil ke stolu, kde seděl Weasley s Grangerovou a snažil se naštvaným tónem zeptat:
"Kde je Potter?"
Viděl, jak děvče polklo, jako by to, co chtěla říct, nechtělo projít jejím hrdlem. Ale než stačila otevřít ústa, předešel jí Weasley:
"Harry ztratil vědomí na dějinách Magie. Je na ošetřovně."
Třída se náhle zablýskla neuvěřitelně jasným a mrazivým světlem, jako kdyby jí projel blesk, nechávajíc po sobě popálené stěny a sypající se omítku. Něco v Severusovi zakřičelo, ale podařilo se mu to ovládnout ve stejné chvíli, kdy k jeho uším doběhl Zabiniho hlasitý hlas:
"Zjevně už neunesl svoji blbost a praštil sebou hlavou o zem. Možná, že se mu do ní nakonec něco dostane. Zase udělal divadlo. Škoda, že jsme tam nebyli. Dokážete si to představit? Takový nádherný pohled…" Po těchto slovech k radosti všem Zmijozelským, Zabini vstal a s rukou přiloženou k čelu začal omdlívat.
Ale Severus si toho sotva všimnul. Před očima se mu objevil obraz rozbitých brýlí a krve splývající po čele…
A byl až tak slabý… že ho to stálo hodně, aby udržel nevzrušenou tvář a ledovou fasádu, za kterou se ukryl…
Až hlasitější výbuch smíchu Zmijozelu ho přivedl zpět do třídy. Podíval se na svou kolej a pohltil ho žár hněvu kousající jeho vnitřnosti. Jeho dlaně se samovolně sevřely a musel se rychle otočit, protože si uvědomil, že jeho maska padá a už ji už nedokáže dál udržet. A ve chvíli, kdy to udělal, výraz v jeho tváři se diametrálně změnil. Na zlomek sekundy se zablýskla nakumulovanými emocemi, měnící se jako kaleidoskop, ale už po chvíli byla opět ztuhlá a nepřístupná. Připomínalo to tichou explozi, která se odehrála na dně moře. To, co vidíte na povrchu, je jen vzdálená ozvěna pekla odehrávajícího se na samém dně.
Věděl, že ho sledují všichni Zmijozelští. Určitě očekávají vhodný komentář. A on je určitě nezklame…
Sáhl po hůlce a máchnul s ní k tabuli. Na tmavém povrchu se objevila písmena. Následně se otočil zpět ke třídě. Jeho tvář byla nyní ledová a výsměšná.
"Doufám, že vaše výsledky budou dnes mnohem lepší, když mezi vámi není osoba, která snižuje úroveň této třídy." Řekl a vložil do těch slov tolik posměchu, kolik jen dokázal. Spatřil úsměšky na tvářích Zmijozelů. "Na tabuli a v knížkách na straně tři sta devatenáct najdete všechny informace k vypracování Dezinfekčního lektvaru. Máte čas do konce hodiny. Začněte."
Po těchto slovech přešel ke svému stolu, usedl u něj, vytáhl z šuplíku první lepší knihu, rozložil ji před sebou a sklonil se nad ní, zírajíc na písmena slepým pohledem a utopil se v myšlenkách.
Věděl, že to, co zamýšlí udělat, bylo riskantní a hloupé, ale musel se dozvědět, v jakém stavu Potter je.
Půjde k němu dnes v noci.
Na ničem jiném nezáleželo.
***
Severus vytáhl z kapsy ukryté ve vnitřní straně hábitu malou lahvičku. Přiložil ji k ústům a vypil dva loky. Podíval se na křišťálovou tekutinu a po chvíli opět přiložil lahvičku k ústům a tentokrát ji vypil celou. Zakorkoval ji a vložil zpět do šatů. Po krátké chvíli se vzduch kolem něj začal vlnit, a postava se začala spojovat s prostorem. Jako by ztratil obrysy a smísil se s okolím. Ale než zmizel úplně, sáhl po hůlce, zamířil s ní na sebe a zašeptal:
"Invisibilis Verum."
Schoval hůlku a sáhl po klice. Opatrně otevřel dveře a vklouznul do ošetřovny ponořené ve tmě. Jen měsíční paprsky padající přes vysoká okna dodávaly prostoru trochu světla.
Severus se neslyšně přiblížil k jediné obsazené posteli. Zamračil se, když mu pohled padl na bledou, tvář ponořenou do hlubokého spánku, na temné skvrny okolo očí, zapadlé tváře, černé vlasy, rozptýlené na bílém polštáři.
Mužova pravá dlaň sebou škubla a o něco se zvedla, ale zadržel ji a zaťal v pěst. Zavřel na chvíli oči.
Nemůžeš to udělat… Můžeš se na něj jen dívat…
Otevřel oči. Jeho pohled jakoby s něhou pohladil Harryho tvář. Dlouhé prsty se natáhly.
Jen jedinkrát…
Nedokázal se zastavit. Jeho dlaň se jemně dotkla Harryho tváře a v okamžiku, kdy to udělal, kdy se jeho chladné prsty dotkly hladké kůže… celý prostor se vyplnil červení. Horkou a vlnící se, jako tekutina, přelévající se sem a tam. Všechno okolo se točilo, čím dál rychleji a rychleji.
Nějakou dobu Severus prostě stál u něj, jemně hladil Harryho tvář, ale po chvíli odtáhl ruku a chytil dlaň ležící na pokrývce. S divným povzdechem připomínající poslední vydechnutí, klesl do bokem stojící židle vedle postele, a aniž by od Harryho odtrhl pohled, vzal tu dlaň oběma rukama, přitisknul si ji ke svým ústům a oddaně ji políbil. Všechno se točilo ještě rychleji a zdálo se, že plameny nyní olizují i strop. Střídavě tisknul a líbal bezvládnou ruku, tak jako by… jakoby se omlouval.
Nakonec zamrzl, s dlaní přitisknutou k tenkým rtům a pohledem ukotveným na Harryho tváři.
Vím, že je to těžké… Ani pro mě není lehké vědět, že mě máš za monstrum…
Plameny lehce pohasly. Severus odtáhl Harryho dlaň od svých úst, ale nepustil ji. Stále ji tiskl tak, jako by se bál, že mu jí někdo sebere.
…ale musí to tak být. Je to jediný způsob, jak tě ochránit.
Škubl sebou, když ucítil, jak se Harryho ruka kolem té jeho sevřela. Rychle zvedl pohled na jeho tvář. Na chlapcových rtech se objevil jemný úsměv. V té chvíli Harry cosi zamumlal, otočil se na bok, přitáhl si Snapeovu ruku ke své tváři a přitulil se k ní.
Severus ztuhl. Mohl ruku vytáhnout. Mohl ji vytáhnout a odejít. Proč to neudělal, a místo toho prostě seděl ohromená, pohledem pohlcoval Harryho tvář, jako by se jí nedokázal nasytit?
Idiot…
***
Neměl to dělat.
Viděl to okamžitě, když na sobě poprvé pocítil Potterův delší pohled ve Velké Síni. A když ucítil další dva během hodiny, věděl, že udělal chybu. Chybu, která by ho mohla stát příliš mnoho.
Harryho tvář se změnila. Už nebyla tak nepřístupná, zamlklá a nečitelná jako předtím. Začal se otevírat. Cosi se stalo včerejší noci, kterou s ním Severus strávil. Ale přece si to Potter nemohl pamatovat. Spal tak tvrdě, že ho od komatu dělila jen tenká hranice. Jak se to stalo? Proč jeho maska začala praskat?
Severus to viděl, viděl to v pohledu, kterým se na něj Harry začal dívat, a cítil, jak mu vztek na sebe samého pálí jazyk.
Co když to Temný Pán už ví? Mohli by jeho pozorovatelé mít pocit, že už to není ten samý pohrdavý, nenávistný pohled jako předtím? Že se v něm něco změnilo? Že se do něj vkradlo… váhání? Jako by náhle vystřízlivěl, z jeho očí spadl závoj nenávisti a začal… přemýšlet.
Do háje, kdyby Severus zemřel, nic takového by se nestalo! Potter by neměl žádný kontakt, nezačal by se otevírat a cítil by jedině znechucení! Nebyl by v nebezpečí… anebo alespoň přinejmenším ne v takovém, jako teď, kdyby se Temný Pán rozhodl, že v něm zůstala jakákoliv jiskra, kterou by šlo rozdmýchat.
Severus se už dokonce přichytil při tom, jak si čas od času vyhrne rukáv a dívá se na Temné Znamení, a každou chvíli očekává předvolání… Co pak bude dělat? Co udělá, až ho Temný Pán zavolá a řekne mu, ať dovede plán do konce?
Poví mu, aby šel k čertu.
Na jeho rtech se objevil hořký úsměv. Sáhl po sklenici s jantarovou tekutinou, opřel se v křesle, přiložil si ji k ústům, ale v tu chvíli se jeho tělo otřáslo chladem, když náhle ucítil teplo ve vnitřní kapse šatů.
Položil sklenku tak prudce, že ji téměř vylil. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kámen. Kámen, který už se nikdy neměl rozzářit…
Vprostřed se vlnila zpráva:
Můžeš si pro mě přijít. Zavolej své kamarády Smrtijedy. Nedokážu ani zvednout hůlku, budeš to mít snadné. Tak pojď! Přijď si pro mě!
Severusovi oči se rozšířily. Prostor vyplnil oslepující záblesk, po kterém nadešla pronikavá tma. Jas a temnota se začaly točit a tančit v šíleném tanci, a odrážely se v Severusových očích.
Toho se přesně obával…
Jeho tělo zareagovalo automaticky a vyskočil z křesla. Ruka se sevřela kolem kamene.
Kde jsi, Pottere?
Dveře se za ním zavřely s hlasitým prásknutím, a když už byl v polovině chodby, dostal Severus odpověď.
Komentáře
Okomentovat