DI - kapitola 62. - část XVIII.
Jak jak očekával…
Potter byl naprosto opilý. Severus ho našel v Prasečí hlavě, sotva stojícího na nohou a absolutně netušící jakému nebezpečí se vystavil tím, že sem přišel. Jakému nebezpečí vystavil je oba. Kdyby je tady viděl někdo dohromady, to by byl konec…
Prostě nemohl uvěřit, jak lehkomyslně se Potter zachoval. Dosáhl toho, že sem Severus musel přijít za ním, vytáhnout ho z té špeluňky a přemístit se s ním před brány hradu. Tisknout ho na sebe. Tak silně, že téměř cítil tlukot jeho srdce. Měl ho tak blízko sebe… poprvé od…
Dost!
Pustil ho a okamžitě se odsunul, když pocítil, jak se jeho nohy dotýkají sněhem pokryté země. Chlapec se zachvěl, zbaven opory a zvedl hlavu, aby se na něj podíval zamlženým pohledem.
Severus zadržel dech.
Znovu viděl ty oči… tak zblízka… a znovu v nich spatřil to… ty emoce, které by už nikdy neměl vidět…
A ve stejné chvíli se stalo něco, co Severus neočekával.
Potter zvedl dlaň a pokusil se dotknout jeho tváře…
Severus zareagoval okamžitě. Brutálně ji odrazil, odsunul se od něj, probodl ho ledovým pohledem, ačkoliv až na samém dnu jeho duše plál oheň, a křičel agonií. Zvláště, když se Potterovi oči rozšířily a pak se vyplnily… tím vším, co Severus spatřil tehdy, když Harry vystoupil z jeho myslánky. Tím vším, co už nikdy více neměl vidět… protože štít, kterým se tehdy chránil před krupobitím úderů, byl už tak poškozený, že z něj už skoro nic nezbylo a stačilo by jen pár slabých úderů, aby puknul…
"Jak si mi to mohl udělat?" Harry vybuchl tak náhle, že se Severus neměl ani čas připravit. Stál tam jako němý sloup a sledoval, jak se chlapec natahuje dopředu, zvedá pěsti, ale než se k němu dokázal dostat, klesl v kolenou, a chytil ho za šaty. "Jak jsi mohl? Jak…" Vzlykal, držel v dlaních jeho šaty a dotýkal se černých bot, zatím co kolem nich plály plameny. Ostré a smrtící. "Toužil jsem po tobě. Jen po tobě…" Severus se díval široce otevřenýma očima na to třesoucí se, zmučené tělo u svých nohou. Plameny se už téměř dotýkaly jeho tváře. "Jen tobě… tobě."
Natáhl ruku a chtěl se dotknout těch černých, rozcuchaných vlasů. Vplést do nich prsty. Polaskat je.
Utišit jeho bolest.
Ne.
Jeho chvějící se prsty se zastavily těsně nad Harryho hlavou.
Severus pevně sevřel víčka, zhluboka se nadechl vzduchu pálícího v plicích. Plameny trochu klesly. Udělalo se chladněji.
Nemůže všechno zahodit jedním nerozvážným gestem.
Odtáhl dlaň, sevřel ji v pěst a narovnal se.
"Vstávej. Okamžitě." Vycedil, protože sevřené hrdlo mu ztížilo mluvení.
Ale Harry to nechtěl udělat. Nechtěl mu to ulehčit. Pořád si tisknul svou uslzenou tvář do jeho pláště a plakal:
"Co se stalo? Nechápu to… Přeci ses na mě díval tak… A pamatuju si… jak jsi ode mě nemohl odtrhnout ruce… Pamatuju si tvoje teplo. Cos to udělal? Cos udělal?"
Ta otázka sebou přinesla ledový vítr.
"Neudělal jsem nic," odpověděl Severus.
Musí ho odradit. Odstrčit ho do sebe. Úplně. Nikdy znovu nesmí dovolit… něco takového.
"Byla to pro mě jen hra, která už skončila. Už mi víc nejsi užitečný." Vycedil krutě.
Doufal, že to stačí. Že se Potter konečně ovládne a…
"Nevěřím ti." Vzlyk se změnil na lkaní. "Nevěřím…"
Severus zavřel oči, zaťal třesoucí se pěsti a olízl si vyschlé rty. Neotevřel oči. Nechtěl se na něho dívat. Všude jen ne na něho.
"Nic pro mě neznamenáš. Nic."
Slova ranila jeho jícen. Nemyslel si, že je něco takového možné.
Slyšel tiché, slabé lkaní:
"Nevěřím ti…"
"A já ti radím… drž se ode mě dál. Nepřibližuj se ke mně. Nedívej se na mě. Nemysli na mě. Zapomeň na mojí existenci."
"Proč to říkáš? Nechápu…" Severus ještě pevněji sevřel dlaně v pěsti. Cítil, jak silně se mu nehty zarývají do kůže. "…přeci tamtu noc…"
Dost!
Prudce odstoupil a otočil se k Harrymu zády.
Musí to ukončit. Uhasit tu jiskru. Uhasí ji za každou cenu!
"Podívej se na sebe." Řekl tiše a měnil každé slovo na rampouch ledu. "Jsi žalostný."
Plameny zhasly, a padnula hluboká tma. Tak tvrdá a neproniknutelná, jako jeho pohled. Dokonce i sníh pod jeho nohama nabral mrtvolnou barvu.
Udělalo se ticho. A Severus téměř slyšel, jak se do Harryho těla vbíjejí rampouchy, procházejí jím, a nechávají za sebou jen prázdnotu.
Cítil, jak mu po nitru stékají červené kapky…
Teprve po nekončené chvíli za sebou uslyšel tichý, zlomený šepot:
"Nedělej si starosti. Zapomenu na tebe."
Sníh nabral barvu krve.
Všechny zvuky zmizely, a nechal za sebou jen slabé echo:
Zapomenu na tebe…
Zapomenu…
Teprve po chvíli šum v jeho uších přerušila další slova:
"Vracím se do hradu. A ty… nesleduj mě."
Přinutil se otočit hlavu. Harry se brodil sněhem, motal se a chvěl. A stačilo jen několik kroků, aby se chlapec sesunul do sněhu a cosi v Severusi náhle ztuhlo, když se mu před očima znovu objevil obraz bezvládného těla, pobaveného života, jak klesá k zemi…
A nepamatoval si, jak se to stalo, ale už ho držel v náručí, už na sebe použil to nejsilnější maskovací kouzlo, jaké znal, a mířil k vzdáleným světlům hradu.
Snažil se před ním uzavřít, ale… bylo to jako snažit se zastavit vodu zavřením dveří. Mezery byly příliš velké, aby se přes ně mohla voda svobodně dostat dovnitř.
Cítil ho každým smyslem. Každým, zatraceným smyslem. Vyplňoval jeho dlaně, do nosu ho udeřila jeho vůně, rozehřívalo ho jeho teplo… Harry se vtulil k jeho šíji, mumlal cosi nesrozumitelného a pokaždé, když to udělal, Severus cítil, jak ho jako chřipka přemáhají vzpomínky…
Teď, když byl Harry v jeho náručí, Severus měl pocit, že je vše jako předtím… Ale věděl, že je to jen zdání. Nikdy to nebude jako předtím.
To, co je spojovalo, bylo odsouzeno k neúspěchu. Nemělo to žádnou šanci k přežití a Severus si toho byl vědom od samého počátku. Proč tedy dovolil, aby se to tak rozrostlo? Proč dovolil, aby to v něm zapustilo kořeny až k srdci, když teď musel sledovat, jak to umírá, pozbavené vzájemné blízkosti? Proč on jim musel zapřít vodu, když byli oba žízniví, a všechno zničit? Proč musel být takový idiot, a všechno to dovolit?
Znovu zaslechl tichý výdech potěšení. Opatrně ho zvedl výše, aby ho měl ještě blíž u sebe. Zavřel oči, zanořil tvář do černých vlasů vonících po čokoládě.
Někdy stálo za to být hlupákem. I když jen na chvíli.
Kdysi by se tomuto výroku zasmál… ale teď, když ho nesl ve svém náručí… poprvé od chvíle, kdy se probudil v Zakázaném Lese… cítil v sobě…
…život.
I když jen na chvíli.
*
Nebelvírská společenská místnost byla naštěstí v této době zcela puštěná. Severus přešel k pohovce před krbem a opatrně na něj Harryho položil, ale chlapec se ho nechtěl pustit. S potížemi se mu podařilo odtrhnout jeho ruce od svého krku a vyprostit se.
V Severusových temných očí se vlnilo cosi děsivého. Něco, co držel jen zbytky své kontroly.
Nechtěl se na něj ani podívat. Prostě se otočil a spěšně vyšel ze společenské místnosti.
Přešel hrad tak rychle, že rychleji by jím musel snad běžet, a nechával za sebou stopu žáru, která sílila s každým jeho krokem, jako by ji ze sebe Severus pomalu vypouštěl. Ve chvíli, kdy se dotkl kliky do svého kabinetu, žár byl už tak velký, že se vzduch vlnil a všechno okolo se začalo tavit.
Severus za sebou zavřel dveře a zuřivým pohledem se rozhlédl po místnosti utopené v krvavě rudé, a následně se vrhl dopředu, vydávajíc ze sebe zvuk připomínající raněné zvíře a uvolnil spoutané plameny, které vystřelily až ke stropu. Jedním pohybem shodil všechno, co bylo na stole, pak dopadl na police, srazil rameny všechny na nich stojící lahvičky a sklenice.
Plameny se krmily jeho nekontrolovatelnou vzteklostí, když se motal po kabinetu, rozbíjel a ničil všechno, co bylo v jeho dosahu. Všechno vzplanulo. Severus už téměř zmizel v tom oslepujícím moři rudé.
Oheň rostl a rozrůstal se, až nakonec pohltil všechno.
***
Vynoření se pro něj bylo téměř bolestné. Připomínalo příliš dlouho zadržovaný dech pod vodou. Plíce ho pálily, a všechno okolo se točilo. Harry viděl jak se před ním zavřely dveře a měl pocit jako by padal a padal... dokud neucítil pod nohama pevnou podlahu, nezachvěl se a snažil se stát na oslabených nohou.
Otevřel oči.
Vrátil se. Opět byl ve Snapeových komnatách.
A i když, měl pocit, že minulo několik hodin, tak mu jeho zmatená mysl sdělila, že to bylo jen několik minut…
Viděl pod nohama ošoupaný koberec. A když zvedl pohled víc, snažil se vnímat nával nábytku, uviděl… černé boty. A okraj tmavého pláště padající až k podlaze. Plášť patřící…
Bleskově zvedl hlavu a podíval se přímo do černých, široce otevřených očí. Očí plných neuvěření, vzdoru a úlevy najednou. Podíval se na tu bledou tvář, na zvednuté obočí, na pootevřená ústa, přes která unikal těžký dech a náhle si uvědomil, že poprvé… ho vidí bez masky.
Že celou tu dobu…
Celý ten čas…
Och bože!
Hůlka mu vypadal z třesoucí se ruky a udeřila o podlahu.
Ten muž… tem muž stojící před ním… to všechno, co spatřil… to všechno…
…to byla skutečná pravda!
Slzy pálily a štípaly. Připomínaly kapky lávy splývající po tvářích… vklouzávaly do úst, pálily jazyk, stahovaly hrdlo a tisknuly ho tak, že nemohl chytit dech. Jeho tělo se třáslo jako při horečce.
Celá ta pravda… celá její neuvěřitelnost… byla příliš… Připomínala kulku, která procházela tělem a prolomila všechno, co potkala na své cestě, nechávajíc za sebou otevřenou, krvavou ránu… kterou utíká ven život.
Ten muž… obětoval mu všechno. Svoji touhu, celou svou práci, svoji svobodu. Chtěl obětovat svůj vlastní život…
Nemyslel si… nikdy… že až tak… že to bude… všechno co udělal… pro něj… jen pro něj…
Tolik utrpení… tak moc utrpení… všechno pro to, aby ho ochránil.
Tolik krutých slov… nenávisti… rány, které při každé příležitosti způsobil… ale nevěděl… nevěděl, jak hluboko se trefuje… jak by mohl? Nevěděl…
Bože! Och Bože…
Bolest byla nepředstavitelná. Způsobila, že se Harry zlomil v půli a spadl na kolena, skryl si tvář v dlaních a dotknul se čelem podlahy. Jeho tělo otřásal strašlivý vzlyk, který nedokázal ukončit agonii v srdci.
Jak mohl být tak zaslepený, aby neviděl… to všechno, co mu Severus dával, to, jak se na něj díval, jak planul? Jak mohl být tak hloupý, tak naivní?
Jak v něho mohl nevěřit?
To byl jeho Severus. To všechno byl jeho Severus. Nikdy neodešel.
Vzlyky mu téměř trhaly plíce. Trhaly se z jeho těla haditým, bolestivým lkaním, zraňovaly jícen, drásaly hrdlo…
Harry se toužil jen vrátit do toho okamžiku… ve kterém ho spatřil ve dveřích, sotva stojícího na nohou… kdyby tehdy věděl… utíkal by k němu, padl mu k nohám, políbil jeho chodidla, za to, co pro něho udělal. Vzal by si od něj veškerou bolest…. I kdyby ji musel lízat, a vysát jako jed z rány a sám se vystavit neuvěřitelnému utrpení…
Kdyby jen mohl…
V jedné chvíli se křik v jeho srdci přeměnil na tichý šelest.
Harry prudce zvedl víčka. Vzlyky mu odumřely v hrdle, když spatřil černě oděnou postavu klečící před ním na podlaze…
…a ucítil, jak se mu chladné prsty prodírají vlasy. Jemně a opatrně.
Nikdy neodešel…
Nikdy.
Komentáře
Okomentovat