DI - kapitola 62. - část II.
Zpráva přišla rychleji, než si myslel. Setkání ve dvě ráno, v aleji vedle zničeného útulku pro psychicky nemocné čaroděje v Obrtlé, který před několika lety spálili jeho pacienti.
Severus odtrhl pohled od černých sazí, popraskaných zdí bez dveří a oken, a podíval se do opuštěné, úzké uličky. Nacházela se na okraji Obrtlé. Alej byla mezi spáleným útulkem a zdí oddělující Obrtlou od zbytku Londýna. Nebe bylo zakryté těžkými mraky, a nedovolily ani jednomu slunečnímu paprsku přes ně proniknout. Tma se zde zdála hustší než kdekoliv jinde. Stíny se pohybovaly. Pach rozkladu a fekálií plynul ve vzduchu s náznakem hořkosti a síry.
Severus udělal několik kroků, přešel podél zdi, zastavil se a zadíval se na vchod do budovy pozbavený dveří. Cítil tlak hůlky ve svém rukávu. Musel ji mít co nejblíže k dlani, a sáhnout do hábitu by mu trvalo příliš mnoho drahocenných vteřin, které, v případě jakéhokoliv nedorozumění, by mu mohly chybět.
Přimhouřil oči, aniž by odtrhl pohled od temnoty číhající v budově.
"Je od vás milé, že jste dorazil přesně," uslyšel před sebou slabý, lehce ochraptělý hlas. Zpoza rohu budovy vyšel muž s dlouhými, slepenými vlasy sahající mu k ramenům, oblečený v krátkém plášti s roztrhanými lemy. V levé ruce držel jakousi krabičku zabalenou v hadru. Pravá spočívala na jeho štíhlém boku, koženém opasku, za kterým měl zastrčenou hůlku.
"Nepřišel jsem si vyměňovat laskavosti," odpověděl Severus, podíval se do jeho temných očí, připomínajících štěrbiny. "Přišel jsem pro svou objednávku."
"Tak netrpělivý," povzdechl si čaroděj a zkřivil rty do bezzubého úsměvu.
"Myslel jsem, že toto je obchodní schůzka, a ne odpolední čaj," zasyčel Severus. Netoužil s ním rozmlouvat. Lidé jako byl on, mu připomínaly krysy, které plavaly v jedovatých odpadních stokách. Po nějaké době jen jejich dotyk mohl skončit vaší smrtí.
Sáhl do svého pláště a spatřil, že muž bleskově sevřel dlaň na hůlce. Ovšem pustil ji, když Severus vytáhl z kapsy tři malé lahvičky, jasně zářící v temnotě.
"Tady je vaše platba," pověděl, když viděl, jak se mužovi oči při pohledu na lahvičky rozzářily. Rychle je však schoval zpátky. "Ale nejprve mi ukažte zboží."
Čaroděj pomalu zkřivil rty, popošel několik kroků, položil balíček na zem a odstoupil. Severus, aniž by z muže spustil zrak, zvedl balíček a ostražitě ho rozvinul. Roh se lehce lesknul. Snape si ho přisunul k tváři, podíval se na něj a zamžoural. Kroužky kolem kořene rohu byly stěží viditelné a nerovnoměrné. A to měly být výrazné a hladké jako list papíru.
Vzduch se ochladil. Severus zvedl hlavu a vbil do muže ledový pohled.
"Máš mě za idiota?" Zavrčel. "Tohle je k ničemu."
Co si ta krysa myslela? Že se mu podaří ho oklamat? Že zmizí se svou platbou dřív, než se zorientuje? Byl to nejběžnější roh třaskavce. Mohl ho koupit v každém obchodě s přísadami.
Čaroděj pokrčil rameny.
"Měl to být roh třaskavce, tak jsem ho získal. A teď…" Jeho oči se v temnotě zablýskly. "…mi dej ty lektvary!"
Severus odložil roh a narovnal se. Cítil v sobě ocel. Ostrou a ledovou. A mnohem temnější než temnota okolo.
A hlad.
"Nebudu platit za tvou neschopnost," vycedil.
Ten žalostný odpad se ho snažil oklamat. Jeho!
"Neee?" Zeptal se muž, a protáhl poslední slabiku. Jeho oči zamířily hluboko do uličky a opuštěné budovy. Severus uslyšel šelest. Stíny se pohnuly. Lehce naklonil hlavu, a postřehl temné siluety vycházející zpoza zdí. Napočítal jich pět. Plus ten šmejd před ním. "A teď?" Čaroděj pomalu zkřivil ústa v parodii úsměvu.
Och, tak on chce hrát takhle…
Severus lehce pohnul prsty pravé dlaně.
Šest na jednoho.
Hůlka se posunula trochu dolů.
Idioti. Pravděpodobně si neuvědomovali, s kým mají tu čest…
Hůlka vyklouzla do jeho pravé ruky. Severus ji zachytil a o zlomek vteřiny později se temnota rozzářila oslepujícím světlem. Severus skočil dopředu a zaslechl výkřik kouzla.
Měl ho. Zasáhl ho zezadu, stisknul mu paží hrdlo a vytvořil z muže živý štít.
"Avada kedavra!" Zelený paprsek se trefil přímo do čaroděje před ním. Jeho tělo se zachvělo. Severus zamířil hůlkou.
"Sectusempra!"
Uslyšel křik a zvuk padajícího těla. Záře zmizela, ale zanechala dojem, jako by mu před očima tančily červené skvrny. Severus pustil bezvládné tělo a než jeho protivníci přišli k sobě, bleskově sáhl pro lektvar chameleona schovaný v šatech, vypil ho jedním lokem, a následně na sebe zamířil hůlkou a použil kouzlo stínu.
U jedné zdi se objevila temná postava.
"Tam je!"
Vzduch prořízlo několik zelených paprsků.
Severus skočil dopředu, tiše prošel dopředu kolem malého, podsaditého čaroděje, který ze sebe vydal výkřik překvapení, když se odnikud vynořily paže, stiskly jeho hrdlo a vyrazily mu hůlku z ruky, točíc ji dozadu, tvoříc z něj další živý štít. Tři žijící čarodějové se bleskově otočili k nim. Severus uviděl další zelený záblesk. Křik zamrzl v mužových ústech, když ho kletba trefila přímo do prsou.
"Lacrima!" Vykřikl Severus a vzduch proťal vlnící se blesk. Čaroděj, kterého trefil, spadl na zem celý v křečích. Zbylí dva skočili dozadu, a skryli se v budově.
Severus pustil tělo, které se sesunulo k zemi. Tma se stala ještě hustší. Věděl, že ho nemohu vidět, dokud se nacházel pod účinky Chameleonského lektvaru. Pomalu přešel k tělu, které se svíjelo v křečích. Z hrdla muže vycházely výkřiky, které rozdíraly uši, a otřásal se mozek. Severus ho překročil a pokračoval dál, pevněji stisknul hůlku. Došel k druhému tělu. Z otevřených ran tryskala krev a vsakovala se do černého hábitu. Muž se nehýbal. Severus zvedl hlavu a podíval se hlouběji do budovy.
Ještě ty dva.
Než udělal další krok, uslyšel svist kletby.
"Protego!"
Kouzlo se odrazilo od bariéry a trefilo se do zdi nad jeho hlavou. Shora se sesypal prach, ale Severus tomu nevěnoval pozornost, když jako stín vklouzl dovnitř budovy.
Cítil je. Dvě vyděšené mysli skrývající se v temnotě. Připomínali mu malá chlupatá zvířátka, která byla namačkaná v rohu, a domnívala se, že když zaútočí společně, podaří se jim porazit zkušeného lovce. Zkušeného vraha.
Věděl přesně, kde jsou. Natáhl před sebe hůlku. Vychutnával si temnotu, která jím pronikala. Obalil se jí, hustou tmou, která se skrz kůži nasála přímo do jeho duše, a dodala mu extatický pocit, když vyslovil ta slova:
"Avada kedavra."
Dva zelené záblesky stačily, aby ukončil tuto záležitost. Severus se odvrátil a vyšel z budovy. Bezvýrazným pohledem se podíval po tělech ležících na zemi.
Výborné. Prostě výborné. Přišel sem jen pro jednu přísadu. A nemá jí. Místo toho má šest mrtvol. A ještě bude muset uklidit tenhle nepořádek, aby nezanechal žádné stopy.
Svět byl plný idiotů. Někteří z nich se mu bohužel postavili do cesty.
Ráno bude muset oslovit jiné kontakty. Musí co nejrychleji získat tu přísadu. Bez ohledu na cenu.
***
Tohle neplánoval.
Plánoval jít pomalu, krok za krokem, dobývat chlapce a připoutat ho k sobě, ale Potter… ho zaskočil. Zaskočil ho, když mu začal během hodiny psát své bláznivé fantazie, když začal mít během hodin hlavu v oblacích... a když mu řekl ty dvě slova, která ještě stále vibrovala Severusovi v uších.
"Opíchej mě."
A tak splnil jeho žádost. Když chlapec tolik toužil ho ochutnat, když byl tak netrpělivý, tak bezostyšný… když tak moc prahnul po tom, aby si ho vzal, pohltil ho, ojel… tak dostane to, po čem tak zoufale prahne.
Ale pravděpodobně nečekal, jaké síly ho ochromí, když napíše ta slova. Nedomníval se, že bude ležet nahý na Severusově stole, na zmuchlaných testech, bude sténat a ječet touhou, aby se ho Snape vůbec dotknul… a když ucítí jeho ruku, když do něj zarazí své drápy… nebude návratu.
Severus viděl to překvapení v jeho očích. Očích, které se mu obrátily až do lebky, a které byly celou dobu otevřené a dívaly se na něj. Jen na něj.
Vzduch vyplněný žárem se vlnil, když Severus vytáhl prsty z jeho teplého, vlhkého nitra a sklonil se nad ním. Zdálo se, že se na stěnách a na řadách lavic usazoval červený opar, pokrývající ho vrstvou ohně.
"Podívej se na mě," zašeptal Severus, chytil chlapcova bedra v železném stisku a chystal se vstoupit do toho nevinného těla. Jeho penis pulzoval touhou.
Potter zakroutil hlavou, zvedl víčka a Severus uviděl ty zamlžené, zelené oči. Chtěl je vidět, když se do něj zanoří. Když prolomí jeho odpor a ocitne se v něm. v jeho nitru. Nejhlouběji jak je možné. Když mu, zatraceně, zanoří svůj penis do zadku a vezme si ho. Označí ho jako svůj majetek. A Potter bude patřit jen jemu. Jen jemu. Chtěl… do háje, chtěl spatřit svůj odraz v těch prokletých zelených očích.
Přirazil.
Ve vzduchu se objevily jiskry. Potter zavřel oči a vydal ze sebe výkřik, ale Severus ho sotva slyšel, pohlcený ve svých vlastních pocitech.
Merline, tak těsný… tak úžasně těsný… jako nikdo dosud…
Jeho penis zůstal uvězněný v horkém a vlhkém, všepohlcujícím prostoru, do kterého se nořil víc a víc… vnikal do toho neuvěřitelného, pulzujícího tunelu centimetr po centimetru, a potěšení bylo tak drtivé, že sotva mohl dýchat. Nakonec se jeho varlata dotkla, hladkých, třesoucích se půlek, a otřel se o těsný prstenec svalů kolem jeho erekce. Nemohl už dál. Zastavil se a zvedl víčka, podíval se přímo do rozšířených očí, které ho pozorovaly s chorobnou fascinací přes skla brýlí. Pomalu se vysunul z toho úžasného horkého nitra a přirazil znovu, téměř ztratil dech, když se jeho penis přesunul, uvězněný v pasti svalů, a špička narazila na ten uzlíček.
Potter zasténal, ale tentokrát nezavřel oči. Severus jen spatřil, jak v nich cosi září, a přes jeho tvář přejel stín bolesti. Přirazil znovu, a ještě jednou, a ještě, a sledoval, jak bolest pomalu ustupuje, a mění se na potěšení. Potter z něj nespouštěl pohled. Díval se na něj rozšířenýma, lesknoucíma se očima jako posedlý, jako by neviděl nic, než jen Severuse, jako by celý svět zmizel.
Severus od něj nedokázal odvrátit pohled. Pomalu se v něm pohyboval, pronikal do jeho těla a díval se do jeho tváře, jako kdyby se nořil do jeho těla stejně jako do jeho očí, přirážel do něho všemi smysly… a věděl, že od této chvíle je Potter jen jeho. Že nikdo jiný se ho už nikdy nedotkne.
Nikdy.
*
Když Severus sledoval, jak se Harry chvěje, věděl, že udělal chybu. Že by mu neměl říkat, že je nikým, i kdyby o to chlapec sám prosil, žadonil a sténal.
Když se dveře zavřely, Mistr Lektvarů couvnul a opřel se boky a stůl.
Ačkoliv ho hněv na chlapce téměř drásal zevnitř, zlost na sebe samého byla ještě větší. Nechal se vyprovokovat. Řekl něco, co evidentně to citlivé děcko zabolelo a místo toho, aby se s ním sblížil, tak ho to odehnal. Potter tak vždycky jednal. Jako jediný nad sebou dokázal ztratit kontrolu. A co s ní měl teď zatraceně dělat?
Nic. Počká a připraví plán akce. Musí ho k sobě nějakým způsobem připoutat. Nicméně by to nemělo být obtížné, vzhledem k tomu, jak ochotně chlapec přijímal jeho přírazy…
Odsunul se od stolu, otočil se a podíval se na bojiště, které po sobě zanechali. Část pergamenů s testy byla úplně zničená, zbytek ležel rozházený na podlaze.
Vytáhl hůlku a použil uklízecí kouzlo. Pergameny se vznesly a uložily se do jedné hromádky na desce stolu. Severus se u něj usadil, vzal do ruky pero, sklonil se, a přisunul si k sobě jedno vypracování. Škrtnul celou odpověď na první otázku a přidal poznámku červeným inkoustem. Při druhé otázce se mu začaly písmena rozmazávat před očima. Samovolně přenesl pohled z pergamenu na desku stolu. Jeho pohled se stal zamlženým.
Ještě před chvíli tu měl Pottera. Na tomhle stole. Nahého. Poddajného. Sténajícího.
Stále si pamatoval chlapcovo úžasné těsno kolem svého penisu. A jeho orgasmus, tak intenzivní…
Zavřel oči a povzdechl si. Nelíbilo se mu, když ho něco rozptylovalo od práce. Musel odsud pryč. Rychle se zvedl, sebral vypracování a zamířil ke dveřím.
***
Potter nepřišel na hodinu. Na jeho hodinu! Jak se opovážil? Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by nepřišel na jeho vyučování?
To mu nedaroval. Nenáviděl neúctu a ignoraci. Nic ho nerozdráždilo víc. Samozřejmě dobře věděl, proč nepřišel, ale to nebyla žádný omluva.
Když zavřel třídu, jednu chvíli měl chuť jít pro něj, přivléct ho sem a držet ho v této třídě tak dlouho, dokud nepochopí, že tady je přesně jeho místo. Za dne v lavici, oblečený ve školním hábitu a teoreticky nevyčnívající z řad studentů. Ale v temnotě noci… ležící na jeho stole s roztaženýma nohama, nahý, zpocený a zoufalý z beznadějné touhy, kterou dokázal uspokojit jen on, Severus.
A dokud nepochopí, že před ním neuteče.
***
"Máš je?"
Čaroděj vypadal jako uprchlík z Azkabanu. Roztrhané oblečení, vlasy trčící všemi směry, zacuchané vousy. V jeho očích svítilo cosi nebezpečného. Něco, s čím se nedalo bojovat. Něco, co až příliš připomínalo šílenství.
Severus přikývl, natáhl ruku a podíval se muži přímo do očí.
Tentokrát se musel ochránit a použít všechna možná opatření.
Čaroděj neváhal.
"Ukaž mi je," zasípal a chytil ho za ruku. Svět se zatočil, zmizel v hlasitém třesku, a nechali za sebou jen Obrtlou uličku pokrytou blátem a kalužemi, než se po chvíli znovu objevili. Byli hned vedle malé budovy stojící v úplné pustině, uprostřed vysokých trav, houpajících se spolu s větrem. Světlo hvězd bylo jediným světlým bodem v husté temnotě.
Severus vytáhl hůlku, použil neverbální 'Lumos' a strčil do dveří, které zaskřípaly a neochotně se otevřely, po čem ustoupil a gestem naznačil muži dovnitř.
Čaroděj vešel a z hrdla mu vyšel hlasitý povzdech.
"Perfektní."
Severus vešel za ním, zavřel dveře, a podíval se na tři osoby svázané a znehybněné u stěny, z nichž dvě byly ženy a jeden muž: celá trojice měla pěkné dlouhé, téměř zlaté vlasy.
"Už mi tečou sliny… uspořádal si mi královskou hostinu. Zařídil si to dokonale."
Severus se zamračil.
"Roh!" Rozkázal a natáhl ruku. Muž, aniž by odtrhl pohled od obětí, sáhl hluboko do svých roztrhaných šatů a vytáhl z nich balíček, který mechanicky podal Severusovi. Stačil mu jen jeden pohled.
Byl pravý. Pravý střední roh třaskavce trojrohého. Téměř uctivě přejel prsty po prstencích a hladké rohové kosti. Bleskově ho schoval do záhybu svého hábitu a podíval se na muže stojícího před ním.
Cítil hluboké opovržení pro vlkodlaky vůbec a rád by ho ukončil jedním, rychlým zakletím... ale jeho služby se mu mohly ještě hodit. Měl širokou síť kontaktů mezi vlkodlaky po celém světě. Kdyby se ukázalo, že by znovu potřeboval… malou pomoc z jeho strany… nerozvážností by o tu pomoct mohl přijít.
"Jsou tví," zašeptal a otočil se, vycházejíc ven. Ještě jednou sáhl do pláště a vytáhl z ní lehce se lesknoucí roh. Přesunul prsty po hladkém povrchu, těšil se z jeho struktury a vibrující teplé magie, která z něj vyřazovala. Zpoza mraků se vynořil měsíc, osvětlil vše stříbřitou září, která se odrážela od povrchu rohu. Severus se podíval nahoru v tu samou chvíli, ve které se zevnitř budovy ozvalo pronikavé zavití, a následný výkřik.
Nakonec ho získal. Získal nejdůležitější přísadu.
Jeho oči svítily hlubokou září, která neměla nic společného s měsíčním světlem. Záře však zhasla v okamžiku, kdy Temné znamení na jeho předloktí bolestivě zaplálo, a přitáhlo ho zpět do tmy.
Severus zavřel oči a zaskřípal zuby.
Věděl, kam má jít a co dělat. Dnes ho čekala rušná noc. A mimořádně dlouhá…
*
V místnosti panovalo šero. Oheň zapálený v krbu domácími skřítky už skoro vyhasl. Poslední plamenné jazyky lízaly dřevo a tvořily na policích s knihami chvějící se stíny. Všeprostupující ticho přerušilo zaskřípění otevírajících se dveří. Do místnosti vkročila vysoká postava oděná v černé. Když přešla ke krbu, světla zbylých plamenů ozářila zakrvácený plášť a bílou masku třesoucí se v dlani, pokrytou červenými kapkami.
Maska přistála na stole, Snape klesl do hedvábného zeleného křesla a podíval se do plamenů.
V jeho hlavě se rozléhala echa. Pláč obětí, křik mučených, vřeštění umírajících, výbuchy plamenů, výkřiky kleteb a zakletí, dokonce i dívčí smích Bellatrix… bylo jich příliš mnoho. Nejraději by šel k myslánce a… uložil do ní všechny ty vzpomínky a očistil tak svou mysl. Měl by ze své mysli odstranit všechnu tu špínu… měl by jít do koupelny a dát se do pořádku, smýt z těla krev, obléct si obvyklé šaty, ale… jeho pohled se obrátil k laboratoři skryté za knihovnou… to co musel udělat, bylo mnohem důležitější.
Vstal z křesla a zamířil k laboratoři, cítíc ve vnitřní kapse šatů váhu rohu, který tak těžce získal. A věděl, že ta těžká snaha určitě nezůstane zbytečná.
***
Severus se podíval na hodiny visící na zdi jeho kabinetu.
Potter měl ještě pět minut. Pět minut na to, aby se objevil na trestu. Jestli se pokusí nepřijít…
Chlapec byl tvrdohlavý. Tvrdohlavý a umíněný. Ale Severus věděl, jak ho zlomit… Stačilo ho překvapit. Pozvánka do komnat bude prvním krokem, který ho jistě odzbrojí natolik, že dostat se pod zbytek té skořápky, nebude velký problém. Věděl, že se Potter bude bránit a nebude chtít odpovědět na jeho otázky. Bude předstírat, že nic neví, aby ho Severus propustil ze svého zajetí… ale od čeho bylo Veritasérum?
Severus se výsměšně usmál.
Nad kým se to dítě snaží vyhrát?
*
Zase to udělal!
Vysunul ten svůj malý, horký a kluzký jazyk ze svých úst, a využil Severusova chvilkového omráčení, způsobeného orgasmem.
Vlna horka byla náhlá a prudká. Vlhký jazyk ochutnával jeho patro a Potterova ústa se mi přitiskla na rty s takovou silou, jako by se je snažil pozřít.
Ale po chvíli vlna horka odplula a byla nahrazena palčivým vztekem, když jeho nitro prozkoumával ten neobvykle mrštný had.
Chytil chlapce za vlasy a, nesnažíc se být jemný, odtáhl jeho hlavu dozadu, aby se osvobodit od toho… od toho… od něho.
Potter zakvílel bolestí, a jeho tvář nabrala nepříjemný výraz. Žár byl nahrazen pronikajícím chladem.
"To jsem ti nedovolil, Pottere!" Zavrčel Severus a vysunul se z chlapcova nitra. Na jeho tváři viděl pocit viny, ale v té chvíli ho to vůbec nezajímalo. Chtěl jen, aby mu šel z očí, jinak by mohl udělat něco…
Jeho dlaň se ještě pevněji sevřela v černých vlasech, ale po chvíli přišlo… sebeovládání.
Pustil jeho vlasy a uvolnil chlapovu hlavu, nakloněnou dozadu.
"Oblékni se," vycedil hlasem plným pohrdáním. "Tvůj trest právě skončil."
"Nechtěl jsem…" Začal Potter, ale Severus ho neměl v úmyslu poslouchat. Nechtěl se na něj ani dívat.
"Neslyšel jsi, co jsem řekl?"
Chlapec odvrátil hlavu a zkousl si rty. Beze slova sklouzl z jeho kolen a sáhl po šatech ležící na zemi. Když se oblékal, Severus se dal do pořádku, a pak sledoval, jak si Potter pomalu zapíná košili, a následně míří ke dveřím a pokládá dlaň na kliku.
"Nezapomněl jsi na něco?" Zeptal se Severus chladně.
Harry se zastavil a pomalu se otočil, aniž by zvedl hlavu. Ale Severus dokonale postřehl jeho tvář, zvlášť když se chlapec přiblížil, aby si vzal své brýle.
Sevřená, třesoucí se ústa, skleněné oči, divoký pohled… Viděl, jak zadržuje dech, když se jeho ruce zatínaly, jak se celou silou snažil zadržet své emoce. Jak tisknul víčka, tvrdě bojoval, aby se udržel na nohách a zabránil úplnému rozsypání…
V místnosti se udělalo ještě chladněji, světlo jakoby zmizelo.
Harry se otočil a lehkým rozechvělým krokem přešel ke dveřím. Když je zabouchl, Severus se nepohnul. Stále se na ně díval, dokud neuslyšel bouchnutí dalších dveří a teprve tehdy si byl jistý, že Potter opravdu odešel.
Otočil hlavu ke krbu. Jeho oči teď připomínaly noční nebe. Stále cítil vztek na toho drzého spratka… za to, že využil situace, i když mu Severus hlasitě a jasně zakázal jakékoliv polibky… za to, že cítil jeho chuť na jazyku…
Sevřel pěsti a udeřil jimi do opěradla křesla.
Za to, že poprvé s ním ztratil kontrolu.
Podíval se na dveře.
Pravidla jsou proto, aby se porušovala, ale ten chlapec měl odjakživa sklony k jejich porušování všemi možnými způsoby. Vždy mu chyběla disciplína. Severus mohl předvídat… mohl předvídat, že se chlapec nepoddá, a že se bude dál snažit, dokud neuspěje… a neodejde s prázdnou. Ale možná si příště bude Potter pamatovat na tu lekci… a už se víc nebude odvažovat dosáhnout toho, co nikdy neobdrží.
V opačném případě to bude ještě bolestivější. Nebude mít slitování s žádnou, ani nejmenší neposlušností. Může to přerůst v něco, co by mohlo mít nakonec dostatek síly, aby se ovinulo okolo jeho nohou a… zastavilo ho.
Podíval se na svou zaťatou pěst. Pomalu rozevřel prsty a s překvapením zjistil, že se… třese.
Pomalu obrátil pohled ke dveřím.
Potter sám je vinen.
Komentáře
Okomentovat