DI 62/3

 

DI - kapitola 62. - část III.

Z čtení knihy ho vyrušilo tiché, vzdálené zaklepání na dveře. Severus zvednul hlavu a zamračil se.

Kdo by k němu mohl přijít uprostřed noci?

Odložil knihu, zvedl se z křesla, přešel přes kabinet a rozmachem otevřel dveře. Na chodbě, k jeho překvapení, uviděl Weasleyho a Grangerovou. Než se stačil na cokoliv zeptat, Nebelvírka ho zasypala sérií otázek a informací o tom, že se Potter nevrátil na noc.

Mužovi oči se rozšířily a tvář zbledla. Kabinet se na chvíli rozzářil jasem, a během zlomku vteřiny se opět ponořil do tmy a chladu.

"Potter? Nevrátil se na noc?" Zeptal se.

Kabinet se znovu rozsvítil a potemněl.

Grangerová a Weasley začali cosi mumlat, ale nebylo jich slyšet, protože celá místnost začala vibrovat, a blikat měnícím se světlem.

"Najdu Pottera sám," utnul je nakonec Severus, narovnal se a vrhl na studenty pohrdavý pohled. "Tentokrát mu porušování pravidel neprojde."

Odstoupil a zabouchl dveře. V tu samou chvíli se kabinet ponořil do naprosté tmy.

Severus pocítil zlou předtuchu.

Do háje! Neměl ho dosud vyhodit. Potter je příliš emocionální. Vždycky se řídí pocity. Nejdřív něco udělá, a pak se obtěžuje o tom přemýšlet. Ale pak je obvykle příliš pozdě…

Musí ho najít. Ale kde začít? Potter byl úplně zlomený, když odsud vycházel. Kam mohl jít? Co hloupého mohl udělat?

Počká, až Grangerová a Weasley zmizí z dohledu a pak ho půjde hledat.

Možná, že se schoval do některé z koupelen? Obvykle tam nacházel ufňukance, které potkalo milostné zklamání…

Položil dlaň na kliku.

Snad ho najde…

Otevřel dveře a spěchal dopředu, plánujíc začít s koupelnami v prvním patře. Ale než zatočil do další chodby, zpoza rohu se vynořila Grangerová. Dívka se na něj vrhla a téměř do něj bušila.

Stačil jeden pohled na její uslzenou tvář…

Chodba se rozzářila intenzivně šarlatovou, když ji Severus chytil za ramena, prudce s ní zatřásl a zasyčel jí přímo do tváře:

"Co se stalo?"

Dívka se snažila odpovědět, ale zřejmě nemohla. Místo toho se zalykala.

Šarlatová se smíchala s černí, a intenzivně vibrovala vzduchem.

"Kde je?" Severus nepoznával vlastní hlas. Mocně s ní zatřásl, a snažil se z ní něco dostat.

"Harry… přístěnek… on…" Hlesla nakonec, a pak vybuchla dalšími vzlyky.

To mu stačilo. Pustil ji a začal běžet. Už z dálky viděl otevřené dveře do jednoho přístěnku. Neměl ponětí, co může spatřit, jen velmi doufal, že to nebude to, čeho se obával nejvíc...

Nakonec se dostal ke dveřím a prudce se zastavil u vchodu.

Spatřil ho.

Ležel na podlaze jako loutka s roztaženými, polámanými končetinami… s oteklýma modřinami a roztrhnutou tváří... zakrvácený, zmlácený, bezvládný…

Potter…

Celou místnost vyplnil ledový oheň. S chladnými plameny dosahujícími až ke stropu. A dunění. Hlasité, vibrující dunění srdce, které přerušilo všechny hlasy přicházející z venčí.

Severus skočil dopředu, popadl Harryho, odstrčil Weasleyho, který se nad ním nakláněl.

"Dotknul ses ho?" Téměř křičel a nečekajíc na odpověď, přiložil ucho k chlapcovým pootevřeným rtům.

Dýchal…

Jeho nejhorší obavy zmizely. Jestli dýchal, byla ještě naděje… ale slyšel v tom dechu něco znepokojujícího… Byl příliš slabý.

Přiložil prsty k jeho šíji. Puls byl sotva znatelný.

"Žije," zašeptal.

Podíval se na nepřítomnou, zakrvácenou tvář, na krví přilepené vlasy k čelu a na poslední chvíli se zastavil, aby je neodhrnul. Dunění srdce zesílilo.

Nedovolí mu umřít!

*

"Bolí to…" Severus uslyšel tichý šepot, připomínající povzdech. Zvedl dlaně, kterými se dotýkal Potterovi hrudi, a snažil se zjistit jak moc má polámaná žebra a podíval se na chlapce zamračeným obočím.

"Nemluv. Šetři síly."

Viděl bolest křivící Harryho tvář. Opuchlá ústa se otevírala a zavírala, jako by se chlapec snažil něco říct, ale utrpení mu to nedovolovalo. Nakonec Severus uslyšel tichá, přerušovaná slova:

"Omlou…vám se… nechtěl… jsem… promiň…"

Severus ho pozoroval široce rozevřenýma očima.

Jak… jak mohl v takové chvíli Potter myslet na něco tak… nedůležitého? Jak se mu mohl omlouvat, když právě téměř zemřel? Jak mohl být až tak… až tak…?

Harry zasténal a s obtíží zvedl chvějící se ruku, snažil se setřít krev z očí. Ale Severus byl rychlejší. Jemně chytil drobnou dlaň a odtáhl ji zpět. Nemohl dopustit, aby se chlapec dozvěděl, v jakém stavu se nachází… Ale pak Harry sevřel jeho dlaň a přitáhl si ji k sobě, a přitisknul si ji ke svým opuchlým rtům.

Severus se zamračil. Mezi plameny v místnosti se objevilo slabé teplé světlo…

"Je dobře… že jsi…" uslyšel tichý, ochraptělý šepot.

Teplo se stalo výraznější, intenzivnější...

Severus odtrhl pohled od Harryho tváře a podíval se na zakrvácený pytel, ležící vedle něj. Sáhl po něm a zvedl ho z podlahy. Místnost se znovu ochladila.

Zaútočili na něj… podložil mu pytlem hlavu… téměř ho umučili k smrti… téměř před jeho kanceláří… Ještě před dvěma hodinami mu Harry seděl na klíně, sténal jeho jméno, oddával se mu, dával mu všechno… a teď ležel tady, na hranici života a smrti...

Severusovi oči vypadaly, že přeměnily každý ledový plamen na ostré dýky… reflexivně sevřel dlaň. Jeho pěst se třásla.

Zabije je. Ne. Udělá jim něco horšího než smrt. Něco značně horšího… Vstoupili na jeho teritorium, odvážili se ho dotknout… zranit něco, co patřilo jen jemu... a zaplatí za to nejvyšší cenu.

Vtáhl dlaň z Harryho stisku a uslyšel slabé zasténání vycházející z jeho úst:

"Ne… nechoď…"

Sevřel rty a opatrně vsunul ruce pod chlapcova kolena, a následně ho jemně zvedl z podlahy.

"Bolí... tak moc…" zašeptal Harry a vydal ze sebe chraplavý zvuk.

Severus se podíval na zakrvácenou chlapcovu tvář.

"Pottere…? Slyšíš mě?"

Ticho. Ztratil vědomí.

Ještě pevněji si přitiskl zničené tělo ke své hrudi. Plameny už spálily celý přístěnek.

Severusovi rty se dotkly Potterova čela, po čemž muž zašeptal.

"Malfoy za to zaplatí. To slibuji. Už nikdy se tě nedotkne. Nedovolím to."

Severus kopnul do dveří přístěnku a vyšel z něj, nechávajíc za sebou místnost spalující ohněm.

***

"Avada Kedavra."

Tělo ženy, trefené zeleným paprskem, ztuhlo a spadlo na studenou kamennou podlahu. Světlé vlasy Narcissy se rozsypaly po kamenech a záře v jejích šedých očích úplně zanikla.

Vesmír protrhl Luciusův výkřik.

"Neee!"

Severus sklonil hůlku. Jeho tvář nevyjadřovala nic. Na rozdíl od Luciusovi tváře, na které bojovala hrůza s nedůvěrou.

"Luciusi, tvá žena si sama vybrala smrt," řekl klidně Voldemort, a díval se na svého služebníka s nonšalancí. "Tvůj syn si také vybral osud, který ho potkal. Mohl dojít daleko, ale zradil mne a ignoroval mé rozkazy pro své vlastní dětské důvody. Oba se ode mne odvrátili."

Malfoyovy světlé vlasy zakryly jeho bolestí zkřivenou tvář. Ramena oděná v matně černém oblečení se třásla. Severus mohl téměř cítit ten hurikán emocí, který trhal jeho duši. Hurikán schopný rozložit je všechny na popel.

"A co uděláš ty, Luciusi? Co si vybereš? Zůstaneš mi věrný, nebo se připojíš ke své rodině, a budeš dělat čest svému rodu?"

Malfoy vzhlédl. Ale nedíval se na Voldemorta. Jeho chvějící se oči se zanořily do Severuse. Vzduch se naplnil hořkým, shnilým pachem nenávisti.

Severus sevřel ústa. Nelíbil se mu Malfoyův pohled. Věděl, že když dokončí svůj plán, bude ho muset zabít, jinak se mu bude Malfoy pokoušet pomstít a nespočine, dokud nezemře. Protože, podle jeho názoru, byl Severus odpovědný za smrt jeho ženy a šílenství svého syna.

"Vybírám si vás, můj pane," zašeptal Lucius trýznivým, ochraptělým hlasem, aniž by odtrhl nenávistný pohled od Severusovi tváře.

Ano, Malfoy se může ukázat jako velký problém… neměl by ho podceňovat.

"Ssskvěle." Voldemort si dovolil lehký úsměv. "Ale nemůžeme dopustit, aby smrt tvojí ženy vyšla najevo. Může to vyvolat… konfliktní náladu. Ujisti se, aby si všichni mysleli, že náhlé šílenství vašeho syna ji dovedlo ke krajní depresi a Narcissa si vzala… dlouhou dovolenou," Na Voldemortově tváři se objevil úsměv připomínající rychle se pohybujícího žraloka.

"Ano, můj pane." Lucius se poklonil, a snažil se nedívat směrem k tělu své ženy ležící na podlaze.

"Buď si jistý, že tě odměna za tvou věrnost nemine, Luciusi." Voldemortův pohled se obrátil na Severuse. "Můžete odejít."

Severus se uklonil a zamířil ke dveřím, vyhýbajíc se plíživému tělu Nagini mířící k mrtvole. Objevil se u dveří ve stejné chvíli, kdy se Luciusova dlaň dotkla stříbrné kliky. Severus stáhl ruku a dovolil, aby Malfoy vyšel jako první. Když se i on nalezl na druhé straně dveří, jemně je zavřel, a uslyšel tichý šepot, plný jedovaté nenávisti:

"Jednou tě zabiju."

Neotočil se. Na jeho tváři se nepohnul ani sval.

Ne, pomyslel si, když poslouchal vzdalující se kroky. To já tě dostanu první.

***

Z hlášení Pomfreyové se ukázalo, že se Potterovi rány hojí celkem dobře a to díky Severusovým rychle působícím lektvarům. Ale chlapec měl strávit na ošetřovně ještě nejméně několik dní, aby se celkově zlepšil, a teď stál ve dveřích jeho kabinetu a usmíval se na něj tím svým širokým, hloupým úsměvem.

"Co tu děláš, Pottere?" Zeptal se trpce Severus, a rychle skryl počáteční zaskočení. "Neměl bys být ještě na ošetřovně?"

"Odešel jsem," hlesl Harry. "Dnes. Můžu… vejít?" Zeptal se nesměle.

Snape přimhouřil oči, ale odsunul se a vpustil ho dovnitř. Když zavřel dveře, Potter udělal něco neočekávaného. Otočil se a prudce se na něj vrhl, přitlačil ho ke dveřím a obalil paže okolo jeho pasu. S hlasitým povzdechem si opřel hlavu o hruď skrytou pod černou látkou, zavřel oči a přitiskl tvář do hrubého materiálu.

Severus ztuhl a překvapeně zíral na tmavou čupřinu rozcuchaných vlasů, tisknoucí se k jeho hrudi.

"Chyběl jsi mi…" Zašeptal Harry do černých šatů a tulil se k mužově hrudi.

V místnosti se najednou udělalo značně tepleji. Horký vzduch se začal vlnit a tlukot jeho srdce se stával čím dál hlasitější a rychlejší.

Severus stisknul ústa.

Merline, jaké citlivé děcko… To se ho opravdu musí takhle držet? Doopravdy, začíná to být… trapné.

Ale… zřejmě to potřebuje. Zdá se, že po tom všem je extrémně hladový po náklonosti. A Severus si na to bude muset zvyknout. Bude mu muset dovolit ty sentimentální něžnosti, aby mu chlapec znovu neutekl. Každopádně… na tom nezáleží. Nejdůležitější je to, že mu už nic nehrozí.

*

Severus zvedl hlavu od knihy, zavřel ji a odložil ji na stolek, spolu s pergamenem a perem. Podíval se na křeslo vedle a s překvapením zjistil, že Potter… usnul.

Zamračil se.

Kdyby byl chlapec tak unavený, tak proč sem chtěl přijít? Přece neuplynulo ani deset minut. Řekl mu jen, aby počkal…

Opřel se v křesle a pozorně se díval na Potterovu ospalou tvář. Změnil se. Severus ho příliš často pozoroval, příliš dobře znal jeho tvář, aby postřehl všechny změny, které se na ní odehrávaly. Rány na ni byly stále vidět, ale i tak vypadal daleko lépe než před několika dny. Zhubl. Lícní kosti byly výraznější, a stíny pod očima hlubší. Brýle se mu sesunuly na špičku nosu, a vlasy byly shrnuté tak, že jizva na čele byla dokonale vidět.

Severus přesunul zrak níže, na křivou kravatu a pomačkanou, trochu velkou školní uniformu. Opravdu, copak ten chlapec nemá vůbec chuť k jídlu? Vždycky byl tak protivně hubený, a ještě ty jeho věčně rozcuchané vlasy…

Znovu se podíval na tvář pohrouženou do snů. Olízl si rty. Vstal.

Pomalu přešel ke chlapci rozvalenému v křesle.

Určitě mu nedovolí spát v jeho obýváku…

Sklonil se, opřel se jednou rukou o opěradlo křesla, a druhou rozepnul knoflíky na Harryho bílé košili. Nespěchal, jeden po druhém.

…ale za to, co musel udělat…

Rozevřel košili, a odhalil jasnou, hladkou kůži. Jeho oči se zablýskly, a v místnosti se objevil náznak plamenů.

…se přeci nic nestane, když…

Jemně přejel prsty po lehce se zvedající hrudi, břichu, měkkém podbřišku, až ke kalhotám. Rozepnul knoflík, dlouhými prsty se dotkl zipu a posunul ho dolů. Znovu si olízl rty.

…si dopřeje trochu potěšení…

Vsunul dlaň do kalhot, pečlivě obalil prsty okolo chlapcova lahodně horkého penisu.

Vždycky tak teplý, rozpálený… jako živá pochodeň…

Z Harryho lehce rozevřených rtů se ozval tichý sten. Na mužových rtech se objevil křivý úsměv.

*

Snape stál u komody, držel v dlani zelený kámen a díval se na něj se zamračeným obočím.

Díky tomuto kameni bude mít Pottera celou dobu na očích. Nemůže dopustit, aby se mu znovu něco stalo… Musí ho hlídat. Chlapec se může ještě dostat do dalších nebezpečných situací, už měl takovou povahu. A Severus dokonale věděl, že jen on mu může poskytnout bezpečí. Potter neposlouchal žádné autority… ale neodvažoval by se neposlechnout jeho.

*

Neuběhlo ani pár hodiny a Potter se nedokázal zastavit před zneužíváním kamene. Jaké bezduché děcko… Kámen měl sloužit v situacích ohrožení života, a ne k posílání tklivých zpráv. A teď mu ještě hodlal zničit neděli, když naléhal na setkání, v nějaké mimořádně důležité záležitosti, a přitom šlo jen o to, že ta vševědka Grangerová, která ho několik dní sledovala, se ho pokoušela vydírat a Severus byl přinucen vymazat jí paměť. Věděla příliš mnoho.

Potter samozřejmě nedokázal udržet jazyk za zuby… Ačkoliv bylo více pravděpodobné, že nedokázal udržet svou bujnou emocionalitu a Grangerová si sama začala něco domýšlet. Jestli to tak půjde dál, nakonec je chlapec může prozradit, a pak všechno padne. Měl by se ovládat, zatraceně! To není zábava!

Ale i když mu to Severus jasně vysvětlil, Potter zdá se stále nechápal vážnost situace, protože první co udělal, bylo, že šel k němu a znovu se k němu přitiskl celým tělem, obejmul ho v pase a vtulil tvář do jeho hrudi, jako by si myslel, že takovými hloupými, sentimentálními gesty cokoliv změní…

"Omlouvám se," zašeptal. "Už se to nestane. Prosím, nezlob se na mě."

Severus neúmyslně ztuhnul. Vzduch začal jiskřit a zahřál se, vyplněný údery srdce. A sladkou, omamnou vůní vanilky…

Muž sevřel ústa a zavřel oči.

Opět… Vždy je tak emocionální… Potter se k němu lísal jako štěně, které potřebuje dotyk svého pána.

A dokonce to bylo jistým způsobem… okouzlující, ale…

Myšlenky se přerušily, protnuté ledem. Do tepla vstoupil chlad.

Temné Znamení na Severusově předloktí začalo pálit tak silně, jako by mu hořela kůže zaživa. Bolest vystřelila až k ramenu, a s ní přišla… temnota. A ledová zima. Nenávist. Nenávist, která jakoby zaplnila všechen vzduch a natahovala se do plic s každým nádechem.

Z temnoty se vynořila Harryho zaskočená tvář.

"Co se st…?"

Snape nečekal, až dokončí větu. Popadl chlapce za rameno a odtáhl ho od sebe z celé síly.

Přitiskl si levou rukou předloktí, i když věděl, že to bolest nezastaví.

"To Voldemort?" Zeptal se Harry zlomeným hlasem. "Že ano?"

"Jdi mi z očí, Pottere," zavrčel muž, bojoval s rostoucí temnotou, občas problikávající záchvěvy odporu. Věděl, kam musí jít. A co dělat…

Ale Harry se nepohnul. Prostě stál a díval se na něj široce otevřenýma očima.

"Nestačí, že jsi hloupý, jsi ještě hluchý!"

Severus už slova neřešil. Prostě jimi práskal jako bičem, tak jako vždy, když byl rozrušený.

"Neslyšel jsi, Pottere? Vypadni!"

Chlapec couvnul se zděšením v očích. Zakopl a spadl do křesla. Severus měl dost jeho neschopnosti. Věděl, že jestli tu Potter zůstane ještě chvíli, nedokáže ručit za své činy… Popadl ho a jedním trhnutím ho postavil na nohy. Zaťal prsty do jeho ramene, vbíjíc mu je bolestivě do těla, zatáhl a dovlekl ho ke dveřím vedoucím na chodbu, následně ho jimi vyhodil, praštil s nimi vší silou a opřel se o tmavý povrch.

Měl toho dost. Dost toho nepřetržitého přicházení, omlouvání, objímání… Všechno to začíná připomínat nějakou frašku… Potter je jen prostředkem k dosažení cíle. Ničím víc.

Severus pomalu zvedl dlaň, odhalil temné Znamení, které stále ještě pulzovalo a vystupovalo mu na kůži.

Musí se teď soustředit pouze a jen na plán. Nemůže se nechat ničím rozptylovat. A Potter… Potter se vrátí na své místo v hierarchii. A pokaždé, když se pokusí vylézt nahoru… ho Severus bude muset shodit. Dolů.