DI 62/4

 

DI - kapitola 62. - část IV.

Můžu dnes večer přijít?

Zlobíš se na mě?

Kámen se každou chvilku rozzářil. Severus nereagoval na žádnou zprávu. A cítil se čím dál víc podrážděný jejich intenzitou a četností.

Vážně, copak ten chlapec nechápe narážku? Musí být až tak otravný? Co si vůbec myslí? Že když spolu několikrát píchali, dává mu to právo plést se Severusovi do života? Že se pro něj stal někým důležitým? Že když má Severus dnes volný večer, že to znamená, že ho má strávit s tím neomaleným spratkem? Má v hlavě příliš mnoho věcí, než aby se s ním obtěžoval.

Potter byl jen dítětem. Neměl, co by nabídnul zajímavého. Nic, co by stálo za pozornost, mimo svého mladého, prahnoucího těla. Nebyl pro něho intelektuálním partnerem, neměl nic, co by Severus nedokázal mít sám. Dokázal jen otravovat, blaženě se na něj dívat a nepřítomně se na něj usmívat. Toužil po vědomostech, chvějícím se srdci, adrenalinu, moci a autoritě a na oplátku nabízel jen… nezištnou, štědrou oddanost? Co to bylo za výměnu?

Chybíš mi.

Severus se zamračil, když četl další zprávu.

Chyběl? Severus nebyl někdo, kdo by někomu chyběl. Byl někým, od koho se utíkalo. A jistě nebyl někdo, s kým takové sentimentální vyznání pohne…

Sevřel kámen v dlani, vložil ho do kapsy šatů, a snažil se nevěnovat pozornost tomu, jak často jeho dlaň směřuje do kapsy, aby se dotkla hladkého, teplého povrchu.

***

Zpráva, kterou Severus obdržel od Pottera nad ránem, ho zaskočila a znepokojila. Prosba o uklidňující lektvar?

Kdyby měl chlapec noční můru, přece by nedovedla nikoho do stavu, aby potřeboval uklidňující lektvar… Bylo to něco víc a Severus se to musel dozvědět, proto se rozhodl změnit své rozhodnutí a pozvat Pottera do svých komnat… i když to znamenalo, že pak bude nucen přijmout jeho vtíravost… I když Potter ukázal vynikající… hmm, řekl by, že schopnost, kdyby takové slovo vzhledem k Potterovi vůbec existovalo… Tvrdil, že chce, aby ho Severus objal, a když to neudělal, prostě… odešel. Sebestředný, tvrdohlavý spratek!

A následného dne to samé. Znovu chtěl odejít, vyprávěl mu nesmysly z nějaké hodiny a nutil Severuse do… objetí. Takové situace se mu nestávaly. A když ano, většinou končily dlouhým a bolestným trestem nebo sérií nejbolestnějších kleteb, v závislosti na tom, kdo si s ním pokoušel hrát. Ale v tomto případě… v tomhle jednom, jediném případě… se rozhodl ustoupit. Nechat ho, aby si s ním Potter hrál po zmijozelsku.

Každopádně to byla spravedlivá výměna. Trochu něhy za informace. A obdržel je. A stačilo ho jenom opít…

A i když sen, který Potter měl, Severuse úplně vyhodil z rovnováhy svou sugestivností a neuvěřitelně zatracenou podobou s pravdou… muž neočekával, že se celá ta schůzka přemění v takovou… frašku. Potter se pod vlivem alkoholu choval nepřiměřeně. Naprosto nepřiměřeně.

"Severusi," zašeptal v jednu chvíli, dráždivě protáhl slabiky a díval se na muže s podlým úsměvem. "Řekni mi 'Harry'. Nikdy mi tak neříkáš."

"A ani nehodlám začít," vycedil Snape, a přemýšlel, kolik ještě času bude muset vydržet v jedné místnosti s opilým Potterem.

"Ne?" Harry se na chvíli zamračil. "Možná bys to mohl říct ve větě: 'Harry Potter mě má rád'?"

Severus ke svému překvapení, na poslední chvíli zadržel úsměv, který se mu vléval na tvář.

No, Potter občas dokázal být celkem zábavný… kdo by si to pomyslel? A kdo by si myslel, že vydrží tak málo? Severus nečekal moc, ale rychlost s jakou se chlapec poddával alkoholovému opojení, byla nepravděpodobná… I když musel přiznat, že dívat se na to, jak se chová pod vlivem alkoholu, byla nezvykle zajímavá zábava. Zajímalo ho, jestli… Severus se zamračil, a pečlivě si prohlédl chlapce, který se zdál naprosto uvolněný. …přemýšlel, jestli by mu mohl teď dát to, po čem touží?

Och, očividně, že měl své temné potřeby… měl jich mnoho. Ale obával se, že je ještě příliš brzy na to, aby je vyzkoušel na Potterovi. Stav opojení, ve kterém, se chlapec nacházel, mu však poskytoval neomezené možnosti… a hodlal je využít.

Jeho oči se divoce zablýskly.

Učitel zneužívající opilého studenta...

Na mužova ústa vplynul křivý úsměv.

Severusi, jak jsi perverzní…

***

Potterovi tmavé vlasy, vonící po čokoládě, šimraly Severusův nos. Měkké, horké rty se přesouvaly po jeho klíční kosti a vkládaly na ní chtivé, téměř zoufalé polibky. Horká, drobná dlaň se stiskla kolem jeho penisu, přesouvala se po něm nahoru a dolů, čím dál rychleji a rychleji, zatím co druhá hnětla a masírovala varlata. Severus slyšel mručení a sténání, ale nebyl si jistý, který z nich je vydává. Nevěděl, jak se to stalo, že ten chlapec v tak krátkém čase nabyl takové dovednosti, ale v tuto chvíli nad tím nedokázal přemýšlet. Mladé, rozpálené tělo se na něho tisklo, toužilo jen a jen po něm, a spalován touhou působil trochu jako neohrabané, leč nadšené zvíře. Teplá ruka téměř drtila jeho penis, když se ústa snažila zakousnout do kůže…

Potter... Potter...

Severus zamručel a přitiskl se k tělu, popadl ho za ramena a přitiskl ho k dřevěnému povrchu.

Jeho… Jeho…

V chvějícím, rozvlněném vzduchu se objevily silné plameny, které se každou vteřinou rozpalovaly více a více.

Severus zapletl prsty do těch temných, hustých vlasů a pevně je chytil, odtáhl je dozadu a naklonil Harryho hlavu tak, aby měl přístup k té jasné, hladké šíji, a mohl v ní utopit svá ústa, zuby…

Zaútočil a lačně ji pohlcoval. Chutnala… mladostí. Čokoládovými žabkami, inkoustem a nezkušeným nadšením. Čistá, nezkažená… Přesouval se po ní jazykem, sbíral lehce slané kapky potu a všemi svými smysly pohlcoval každý hlasitý sten uniklý z Potterových úst.

Plameny syčely a praskaly, olizovaly stěny a bortily je, a on se nechal těmi pocity zaplnit, objevoval to neznámo, tak jiné od jeho vlastního světa… světa, který plynul z každého gesta, z každého Potterova pohledu a do kterého on, Severus, neměl přístup. S potěšením zabručel, nasál ústy jeho kůži, hladil ji rty a vdechoval její vůni. Vůni větru, máslového ležáku a dýmu z Řachavého Petra.

Vůni nevinnosti.

Vůni, kterou se chtěl opít, jako alkoholem, dokud nepronikne do jeho krve a neudeří mu do hlavy, dovolujíc mu zapomenout. I když jen na chvíli.

***

Zatracený Potter!

Bezohledný, vlezlý spratek! Ten otravný, všetečný harant, který vždycky strká nos do cizích věcí a ukáže se přesně v tu nejhorší chvíli! Kdyby mohl, roztrhal by ho holýma rukama. Všechno musí začít od znovu. Každou přísadu, každou etapu… všechno od začátku!

Když Severus dorazil ke dveřím svého kabinetu, zavrčel heslo, v několika krocích přešel kabinet a jedním pohybem hůlky zvedl zamykací kouzlo ze dveří.

Jen doufal, že během jeho nepřítomnosti nenadrobil ten spratek ještě více škod, protože pak by se už neudržel…

Vešel do obýváku a rozhlédl se po něm rozběsněným pohledem. Potter čekal na tom samém místě, kde ho nechal, na zemi mezi rozházenými knihami. Opíral se o prázdnou knihovnu, držel se za paži a tvrdohlavě zíral na podlahu.

Severus se zamračil, a pozorněji si prohlédl chlapcovu ruku. Vypadala zraněná. Zpod roztržené košile se vynořovala dlouhá, rudá rána.

No, evidentně s ním praštil příliš silně… ale v té chvíli se neovládal. Chtěl ho zranit, nejbolestněji jak bylo možné, ale teď… Severus se znovu podíval na ránu a narovnal samovolně zatnuté pěsti…

Cítil z chlapce vycházející strach. Od chvíle kdy vešel, Potter na něho pohlédl jen jednou, když Severusovi věnoval rychlý, poplašený pohled. V takovém stavu opravdu připomínal… štěně. Štěně, které dostalo od svého pána pár kopanců a teď sedělo v rohu, se staženým ocasem, nemajíc ponětí, za co bylo potrestáno a bálo se podívat jeho směrem.

Možná… možná skutečně zareagoval trochu příliš agresivně, vylíval si na chlapce zlost za to, že strávil několik týdnů marné práce a celý lektvar je teď jedině vhodný k nalití do kanálu… Navzdory své bezohlednosti, Pottera nemohl přeci vinit za to, že ho uctil svým neohlášeným příchodem. Chtěl ho jen navštívit. Nechápal, v jakém stavu se hra nachází… a jak to bylo pro Severuse důležité. Byl jen zaslepeným teenagerem. Příliš zaslepeným, aby si všímal malých náznaků, ale co jiného by od něj mohl očekávat? Vždycky se cpal tam, kde ho nebylo potřeba, tlačil se nejmenší štěrbinou, aby se dostal do větších a větších problémů… Byl jako tříska pod kůží, malá, ale nepříjemná… taková, která nešla vyndat, ale rovněž vám nedovolovala na ní zapomenout…

Severus sevřel ústa, sáhl po hůlce, a vrátil jedním pohybem všechny knihy zpět na místo. Chlapec se nepohnul. Stále byl na tom stejném místě, a tisknul si ruku k hrudi.

Severus si olízl rty.

Nemůže mu dovolit takhle ho vyvést z rovnováhy. Bude muset celou situaci uklidnit… udělat něco, aby se na něj Potter přestal dívat pohledem zbitého psa… protože měl takový divný pocit, jako by ho ta tříska… zraňovala až příliš.

***

Severus seděl u učitelského stolu ve Velké Síni, a sledoval, jak Harry vyběhl z místa. Vedle něho ležel Denní Věštec s do očí bijícím titulem: Harry Potter - Naděje Kouzelnického Světa nebo Zbabělec?

Stěny Velkého Sálu byly pokryté ledovými plameny hněvu. Severusovi čím dál víc temnější oči běhaly po řádkách textu, zatímco prostor kolem něj byl plný tmy a ledovými krystalky.

Kdyby jen mohl dostat ženu, která ze sebe vymáčkla tyhle lživé hlouposti… s chutí by se díval, jak se svíjí u jeho nohou, zatímco by na ní používal ty nejbolestnější kletby, vedle nichž se Cruciatus zdál jako nevinné pohlazení…

Přenesl pohled na dveře. Bude ho muset co nejrychleji najít. Potter byl příliš citlivý, aby se dokázal vypořádat s takovou kampaní. Nejprve se bude litovat, pak propadne depresi a později udělá něco opravdu hloupého… Nemůže mu to dovolit!

Severus od sebe dosunul talíř a prudce vyskočil z místa, ignoroval překvapený pohled pedagogického sboru, po čemž vyšel z místnosti a mířil chodbami, připomínajíc rychle se pohybující bouřkový mrak.

Kvůli tomu jednomu článku teď bude muset Pottera honit po celém hradě. Jako by neměl dost vlastních starostí… Ale dokonale věděl, že v tomto hradu není nikdo… nikdo, kdo by mu mohl a dokázal pomoct… nikdo, kdo by se s tím obtěžoval. Brumbál? Starý hlupák, který zlehčuje všechny problémy, přesvědčen o své neomylnosti. McGonagallová? Slepá ignorantka, která nikdy nevidí to, co je nejdůležitější. Jeho… 'Přátelé'? Patetická děcka, která o něm doopravdy nic nevědí.

Ne, jakkoliv neuvěřitelné to bylo… Potter tu neměl nikoho, kdo by ho pochopil a kdo by mu dokázal rozumět. A i když Severus dokonale věděl, že mu jde lépe způsobovat bolest, než ji odstraňovat… bude se muset pokusit.

*

Samozřejmě, jak předvídal, Potter se schoval někde na celý den a bylo mu jedno, že ho hledá celá škola. Ale Severus se rozhodl být trpělivý. Koneckonců, přeci musí vyjít ze své skrýše, i kdyby jen proto, aby se najedl. Ale když nadešel čas večeře, dokonce i Severus se začal znepokojovat. Doufal, že chlapec nebude tak hloupý, aby ignoroval jeho rozkaz přijít do kabinetu, až bude připraven. Přinesl mu dokonce večeři, do háje, i když neměl ponětí, jaká nepochopitelná síla ho to donutila udělat.

Jeho kroky se ozývaly po celém obýváku, když chodil před dveřmi sem a tam, a přichytil se při tom, že se stále častěji dívá na hodiny.

Pět minut. Dá mu ještě pět minut, a jestli se neobjeví, bude pokračovat v hledání. Projde celou školu, převrátí vzhůru nohama každou lavici a každou sochu v tom zatraceném hradu a nakonec ho najde, a když ho najde…

Ztuhl, prudce se zastavil a naslouchal.

Dveře. Zdálo se mu, že slyšel dveře otevírající se do kabinetu?

Kroky. Trochu nejisté.

Ne, nezdálo se mu to.

Z jeho hrudi uniklo nekontrolovatelné povzdechnutí.

Potter… byl tady.

Přišel.

*

Všechno zalila rudá, horká a lepkavá, pokryla vše svým pláštěm. Nebylo skrz ní nic vidět, a všechny zvuky byly ohlušeny divným hlukem - rychlými, prudkými údery, těžkými a nízkými.

A náhle všechno zmizelo. Červená odplynula, hluk odpadl a zůstala jen Potterova vystrašená tvář, a koktání:

"Promiň. Nechtěl jsem. Opravdu. Já jen… Prosím, nevyhazuj mě. Promiň."

Severus polkl, s obtížemi se zadržel, aby si neolízl rty. Chutnaly Potterem. Jeho nadšením a impulzivností. A také naprostým nedostatkem rafinovanosti, kterou už tolikrát ukázal.

"Nehodlám tě vyhazovat," vycedil Snape nezvykle kontrolovaným hlasem, s ohledem na okolnosti.

Chlapec to znovu udělal. Ale přece ho nemohl potrestat. Ne tentokrát. Ne po tom, co překonal. Tentokrát… to bude ignorovat. Ano. Jen jednou.

Po chvíli ticha se Potter evidentně rozhodl zvednout hlavu a podívat se na něj. V jeho očích se však objevilo… něco divného. Pomalu měnil svůj výraz, byl zamlženější a rozmazanější. V jednu chvíli chlapec zvedl dlaň a dotknul se jeho obočí, přesouval po něm prsty a díval se na ně s takovým požitkem, jako kdyby v životě neviděl nic úžasnějšího.

Severus se zamračil a v tu chvíli se Harry dotkl prstem hluboké vrásky, která se objevila mezi jeho obočím, a pak velmi pomalu přesouval prst po délce jeho nosu, aby se nakonec zastavil na tváři, a jemně ji pohladil. Vypadal, jako by úplně zapomněl, kde se nachází, jako by se přenesl do jiného světa, ve kterém neexistovalo nic, vyjma Severuse… Jeho tvář vyjadřovala tolik měnících se emocí, až se to zdálo téměř nemožné, aby jich někdo mohl prožívat tolik najednou… a aby byly tak neposkvrněné…

V té jedné chvíli byl Potter úplně zbaven své drzosti, arogance a troufalosti. Všeho, co ho činilo tamtím Potterem, kterého Severus znal už přes pět let. Tamtím Potterem, který pro něj vždy byl jen kopií svého otce, v jehož očích viděl jedině nenávist, a v chování ignoraci a domýšlivost.

Teď byl úplně odhalený. Byl čistý, zářící ve světlu ohně emocí. Tak skutečný, tak neuvěřitelně skutečný…

Žár, který v sobě v tu chvíli Severus pocítil, byl jiný než obvykle. Pálil a mrazil současně. Trávil vše jako požár. A nechal po sobě jen… pocit hluboké úzkosti.

***

Severus uslyšel otevírající se dveře a Harryho nejisté kroky. Nevěděl, proč souhlasil s tímto setkáním, ale Potter se zdál být opravdu odhodlán k němu dnes přijít, což narušovalo jeho každoroční rituál strávení svých narozenin s několika lahvemi whisky.

Naplnil svou sklenku, odstavil lahev na stůl a přemýšlel, proč se Potter zastavil.

"Hodláš tam tak stát?" Zeptal se, vzal do ruky sklenici a současně se obrátil k Harrymu. "Můžeš si dokonce i sed…" Severus se zarazil, když jeho pohled padl na chlapce.

Vzduch se vyplnil jiskrami, které Pottera úplně obklopovaly… stál ve dveřích do obýváku v černých, elegantních kalhotách obepínajících mu boky, v černé košili, rozepnuté u krku, v zelené kravatě, s níž se jeho oči zdály téměř smaragdové…

Severus pocítil, jak mu cosi horkého plní nitro, a pomalu se rozlévá po celém těle. Nedokázal od něj odtrhnout pohled. A chlapec prostě stál… zřejmě naprosto netušil, co jeho chování… způsobilo.

Snapeovi prsty se sevřely na sklence, když sledoval, jak Harry přechází ke křeslu, a pak se otáčí k němu, držíc v dlaních jakýsi balíček a… míří k němu. S tím nejistým, ztraceným výrazem… A Severus věděl, že to Potter udělal schválně. Předstíral, že je nevinný, a záměrně ho pokoušel a sváděl…

Jiskry zmizely, proměnily se v krvavou červeň, stékající po stěnách, která mu zaplavovala jeho kůži a oči, rozostřila mu zrak…

Chlapec se zastavil a natáhl před sebe balíček. Do Severusova nosu udeřila ta strašlivě sladká vůně vanilky a čokolády. Jeho pohled mimovolně sklouznul po rozepnutém límečku a odhaleném krku… Pocítil, jak mu vyschlo v ústech. Byl tak tvrdý, že jeho penis se téměř prorazil přes materiál kalhot.

Potter něco říkal, ale k Severusovi se to nedostalo. Slyšel jen třesk rozbitého skla a jeho ústa už byla na něm. Už je tisknul na tu teplou, hladkou kůži, hnětl dlaněmi paže a hýždě, toužil ho rozdrtit, pohltit celého… toužil z něj sundat kalhoty, roztáhnout zadek a vnořit se do toho horkého, těsného tunelu... a pak ho píchat a píchat a sledovat, jak se pod ním svíjí, sténá a kňourá, a jak prosí o slitování, a jak žadoní o víc, a pak se v něm udělat, vyplnit ho svým horkým spermatem, označit si ho, poskvrnit jeho nevinnost, a pak se dívat, jak leží roztřesený, poskvrněný, a s tím ospalým, nepřítomným úsměvem… a naklonit se k němu, šeptat mu do ucha, jaký je malý, nesnesitelný spratek, že ho dovedl do takového stavu…

"Ne, počkej!" Přes pulzující šum v Severusově hlavě k němu pronikl Harryho hlas, ale muž neměl v úmyslu na nic čekat. Musí ho mít. Teď! Hned!

Odstrčil ruce, které se ho snažily zastavit a prsty třesoucími s netrpělivostí, začal rozepínat jeho kalhoty, aniž by ani na chvíli přestal sát a kousat tu horkou šíji. Dlouhý sten, který unikl z chlapcových úst, způsobil, že červená přešla do téměř purpurové.

"Počkej…" Hlesl Harry s obtíží. "Mám pro tebe… jiný dárek, který… se ti určitě bude líbit."

*

Plameny střílely a pulzovaly, připomínaly zuřivé peklo, ve kterém se všechno topilo. A uprostřed nich, na černě povlečené posteli seděl… Potter. Napjatý jako struna, nahý a hladký, s široce rozevřenýma nohama a dlaní sevřenou kolem svého napjatého penisu. Zelená kravata uvázaná kolem krku se pohybovala v rytmu, ve kterém se pohybovala dlaň… Severus dokonale viděl, jak se předkožka posouvá pod jeho prsty, odhaluje vlhkou, začervenalo špičku, aby po chvíli zmizela v teplém tunelu dlaně… jak se štíhlá stehna třásla, pokrytá kapkami perleťového potu, tvář zářila, ponořená v agonii potěšení… Zelené oči, lesknoucí se horečnatým odhodláním se dívaly zpoza zamlžených brýlí… napůl otevřená, vlhká ústa těžce dýchala, a vydávala ze sebe hlasité steny plné rozkoše…

Severus viděl ve svém dlouhém životě mnoho, ale nikdy nic tak oslnivého… nikdy.

A pomyslet, že celé to představení, bylo jen pro jeho oči… že to Potter dělal jen pro něho...

Nikdo jiný to nesmí spatřit! Nedovolí, aby se Temný Pán dotknul této vzpomínky svými křivými prsty, aby ji znesvětil. Bude ji muset skrýt. Tak hluboko, aby ji nikdy nikdo nenalezl.

Schová si ji jen pro sebe. A pak si ji bude přehrávat. Znovu a znovu. Bez konce.