DI 62/5

 

DI - kapitola 62. - část V.

Severus se zamračil, a snažil se příliš otevřeně nezírat k nebelvírskému stolu na Pottera a… a to rudovlasé děvče, které se k němu neustále naklánělo, a něco mu šeptalo. Proč si k němu vůbec přisedla? Jaké tajemství mu chtěl sdělit?

Severus od nich odtrhl pohled a zíral na svůj talíř, ale po chvíli jeho zrak znovu přelétl k těm dvěma.

Nelíbilo se mu, jak blízko vedle něj seděla… jaký způsobem se na Pottera dívala… jak se na něho usmívala…

Och, dokonale věděl, stejně jako i zbytek učitelů, že Weasleyová měla slabost pro svého 'zachránce' už od prvního ročníku v Bradavicích… a jakkoliv byl její úmysl akceptovatelný, tak teď už Potter… měl svého pána. Náležel jemu.

A Severus nedovolí, aby se ho to žalostné děvče snažilo dotýkat…

Už když se chtěl podívat pryč, aby se alespoň nasnídal, v tu chvíli se Weasleyová naklonila k Potterovi a její ústa spočinula na jeho tváři.

Severusovi oči přelila rudá. Nevěděl, ve které chvíli se jeho ruka objevila na hůlce ukryté v šatech, a kdy použil neverbální kouzlo.

Dívka odskočila od Harryho, jako by ji udeřil elektrický výboj.

Severus horlivě skryl výraz spokojenosti na své tváři.

Teď už se k němu nepřiblíží…

Sáhl po sklenici a vypil několik loků slabého moku, který Brumbál nazýval vínem, po čemž ho odstavil a jal se snídat, ale nepodařilo se mu ani začít, když se od Nebelvírského stolu začaly ozývat zvýšené hlasy.

Severus zvedl hlavu akorát ve chvíli, kdy se Potter vrhl přes stůl na jednoho svého kolegu. Oněměle zíral, když oba přistáli na podlaze uprostřed všeho jídla a rozbitých talířů. Po několika úderech chytil Potter Nebelvíra za šaty, vytáhl ho z podlahy a přitlačil ho ke stolu, slepě ho mlátil pěstmi a křičel cosi nesrozumitelného. Ale vřava, která propukla ve Velké Síni, přehlušila všechny výkřiky. Severus ani nevěděl, v jakém momentě upustil vidličku, vyskočil z místa a vyrazil k pranici. Už sahal po hůlce, ale McGonagallová ho předběhla, odzbrojila Pottera a odtrhla ho od Finnigena. Harry odletěl dozadu, praštil se hlavou o lavici, ale než přišel k sobě, Severus už byl u něj.

Chytil ho za hábit u krku a z celé síly s ním škubnul a vytáhl ho na nohy.

Nejradši by mu vlastnoručně nařezal. Za ten nesmyslný útok a za to, že svým bezohledným chováním mohl způsobit nějaké nevratné rozhodnutí a důsledky. A za to, že Severus sotva chytil dech z nervozity, a jeho tělo pohltil vnitřní oheň ledového vzteku.

Prostě nemohl uvěřit tomu, čeho se Potter dopustil. Zachoval se jako bezmyšlenkovitý šílenec. Oslepl, nechal se vyprovokovat a ukázal celkový nedostatek kontroly nad svými reakcemi. Vrhl se na druhého Nebelvíra před celou školou, aniž by přemýšlel nad důsledky a dokonce ani nad vyloučením ze školy. Používalo to nepředvídatelné děcko vůbec někdy mozek?

Oh, bude si s ním muset vážně promluvit… a nebude to příjemný rozhovor.

*

Tresty s Potterem. Dvakrát v týdnu. Musel si je vzít on, jinak by ho už vůbec nemusel vidět, a to nemohl dopustit. Chlapec měl i tak hodně štěstí. Ale ať ani nemyslí na to, že se z toho vyvlékl. Že jsou ty tresty jeho odměnou… Musí se naučit kontrolovat, jinak je může svými impulzivními reakcemi někdy prozradit a pak všechno, všechno se zhroutí. A nebude už žádný způsob, jak to napravit.

Chlapec se prostě občas nedokázal vůbec ovládat. A co bylo nejhorší, svým chováním dokázal vyvést z rovnováhy i Severuse. A bylo třeba přiznat, že to byl opravdu vzácný talent. Málokdo to dokázal, spíše nikdo. Dokonce i Brumbál byl jen otravný. Na druhé straně ztráta kontroly před Temným Pánem by mohla skončit jen jedním. Smrtí.

Ale Potter… s Potterem byla situace úplně jiná. Chlapec dokázal Severuse dovézt až k amoku jen pár slovy. Dokázal způsobit, že se jeho ruce třásly, a dlaně toužily proklínat… Stejně jako svým bezohledným chováním na dnešní hodině, díky čemuž teď přecházel před dveřmi do svých komnat jako bouřkový mrak, zuřil blesky a při každém prudkém pohybu sebou škubnul i jeho plášť, a vzduch byl vyplněn ledovými plameny hněvu, které vše měnily v mikroskopické krystalky ledu.

Nedokázal se uklidnit. Nechtěl se uklidnit. Ještě žádný student v historii školy ho nedovedl… nedovedl ho k takové zuřivosti! Studenti ho rozčilovali, iritovali, občas vzbudili ironický úšklebek, občas vyvolali čistý hněv. Ale jen Potter ho dokázal dovést až k samému okraji… dokázal ho přimět nad sebou ztratit kontrolu.

Co to bylo v jeho očích? V těch odvážných očích, které se do něj vbíjely jako kousky rozbitého skla, ostré jako dýky? Ve způsobu, v jakém zatínal čelist, že stěží mohl dýchat? V tom vzpurném pohledu, ve kterém nebyl ani na chvilku stín strachu, jako by se ho vůbec nebál, jako by se snažil ukázat, že je dost šílený, aby se vrhl hlavou dolů z útesu a uviděl, kam ho to dovede?

Pořád ho provokoval, stále hledal hranice, posouval je čím dál tím dál a dál… Drzý spratek, který miluje, když mu někdo nadává, štěně závislé na riziku… jen ať se nakonec objeví! On už ho srazí k zemi, zatlačí ho do ní tak silně, až ucítí písek v ústech… ukáže mu, kde je jeho místo…

Když tak moc miluje výzvy… ukáže mu, že zábava končí ohněm.

Bolestným popálením.

Pohlédl na hodiny. Potter měl zpoždění.

Jestli nepřijde… jestli se opováží nepřijít… věděl, že to nevydrží a něco v něm vybuchne.

Náhle se prudce zastavil, slyšíc odlehlý třesk dveří. Jeho oči se zablýskly, a rty se zkřivily a odhalily zuby. Vypadal, jako by hodlal kousat. Hryzat.

Přesunul se ke stěně, a sledoval jako skrytá šelma, jak se dveře pomalu otevírají a dovnitř vchází… Potter. Nejistě se rozhlédl okolo.

Mrazivé plameny vystřelily až ke stropu jako ledové šípy, když Severus skočil ke dveřím, zabouchl je a chytil svou oběť, hodil ji na stěnu a připravil se na rozsápání.

"Co si o sobě myslíš, Pottere?" Zasyčel hlasem chladnějším než Mozkomorův dech. "Chceš si hrát na hrdinu? Na mojí hodině? Jak se opovažuješ jít proti mně? Jak se opovažuješ znevážit moji autoritu? Měl bych tě surově potrestat za tvou bezohlednost, aroganci a…"

"Ne!" Vykřikl Harry a sevřel zuby.

Znovu ten odvážný pohled… znovu ten divoký výraz ve tváři, který ho dováděl k zuřivosti… Měl chuť vymazat mu ten výraz z jeho tváře. Zarýt do něj svoje drápy…

"Nemusel bych to dělat, pokud by ses choval normálně!" Zavrčel chlapec. Ve vzduchu se objevily jiskry, a Severus pocítil, jak se led v jeho žilách přeměňuje na lávu. "To ty si začal! Já jen bránil Hermionu." Znovu to udělal. Znovu udeřil do těch strun napjatých až k prasknutí, znovu se pokusil… "Je to moje kamarádka a nemůžu dovolit, abys s ní tak zacházel!" Jiskry střílely, dotýkaly se jejich kůže. "Nemohl jsem se dívat na to, jak ponižuješ mé přátele!"

Snapeovi oči se zablýskly jedovatou září. Plameny obklopily jak jeho, tak i chlapce přitisknutého na zeď, a změnil je v živé pochodně.

Bylo těžké říci, zda to byl ještě led, nebo vše pohlcující oheň…

***

Situace se trochu vymkla kontrole. Trest se změnil v něco, co podle Pottera, soudě dle jeho reakce, bylo spíše odměnou. A Severus to takhle nemohl nechat. Nikdy v celé své kariéře, neodstoupil od výkonu trestu. A nikdy neudělal pro nikoho výjimku. A už vůbec ne pro Pottera.

Jaké bylo Potterovo překvapení, když přišel na trest se spokojenou náladou a dozvěděl se, že během trestu bude muset napsat stejnou větu třistakrát. Nebylo divu, že se z toho snažil vyvléct, zahrnul Severuse vyprávěním o svém dětství, vášních a dalších nesmyslech, které chlapce v jeho věku napadali. Zdál se být tak odhodlaný udržet tu prakticky jednostrannou konverzaci, že Severuse zahrnoval ještě netrpělivějšími otázkami nebo příběhy o tom, jak úžasné je honit se na koštěti za tím malým, směšným zlatým míčkem.

"A jak dlouho se vlastně vaří ty nejsložitější lektvary?" Zeptal se v určitém okamžiku, a pozoroval Severuse s opravdovým zájmem.

Místnost vyplňovala teplá záře z krbu, odrážela se v Harryho brýlích a tvořila mu ve vlasech a na Severusových černých šatech stříbrné odlesky.

"Velmi dlouho, Pottere. Jsem si jistý, že bys během té doby chytil tu svou zlatou kouli tisíckrát," odpověděl muž, a snažil si vzpomenout na všechny lektvary, o kterých kdy slyšel. Když rozhovor přešel na téma lektvarů, tak ho Potterovi zvědavé otázky přestaly tak moc iritovat.

Harry vyvalil oči, připomínajíc dítě vzrušené novými informacemi.

"Opravdu? Až tak dlouho? Déle než Mnoholičný lektvar?"

"Mnohem déle."

Chlapec se zamračil. Vypadal, jako by nad něčím hluboce přemýšlel.

"A…" zajíknul se. "A vaříš teď nějaký takový těžký lektvar?"

Náhle se v místnosti objevila úžasná záře, vyplňujíc ji touhou tak silnou, až se zdálo, že se plazí po kůži…

Na zlomek vteřiny se ve vzduchu objevila vize padajícího těla… těla, které náleželo Temnému Pánu.

"Ano," odpověděl tiše Severus.

Lektvar, který všechno skončí… který ho osvobodí…

"A… jak dlouho ho budeš ještě vařit?"

Severusův obličej přešel náhlý stín, a místnost potemněla. Ten pocit, který přišel s tou otázkou, se mu nelíbil. Pocit, který neznal. Který by vůbec neměl existovat.

Obrátil hlavu ke krbu. Nechtěl se teď na Pottera dívat. Nechtěl vidět jeho jizvu ani široce otevřené oči dívající se na něho se zájmem.

"Jen tak jak bude potřeba," odpověděl nakonec, a uznal to jako odpověď nebližší k pravdě.

Myslel si, že po té chladné odpovědi to Potter nakonec vzdá a udělá to, co měl dělat, ale chlapec zřejmě neznal význam slova 'náznak' a blábolil dál. Nakonec řekl něco, co místo aby Severuse iritovalo, ho naopak… překvapilo.

"Teď je můj neoblíbenější předmět Lektvary," usmál se Harry hravě. "Víš, myslím si, že jsou opravdu fascinující."

Severus se na něho dlouze podíval a přimhouřil oči.

"Doopravdy?" Zeptal se a koutky jeho úst nepatrně škubaly.

Harry se naklonil dopředu a pokračoval:

"Ano. A víš co? Nevím, jak to, že jsem to předtím neviděl. Všechny ty přísady, které prochází mýma rukama. Dotýkám se jich, drtím je nebo z nich vymačkávám šťávu…" Snape se kousl do rtu. "…je to opravdu neskutečně zajímavé. No a je tam ještě kotlík, který je potřeba celou dobu sledovat, aby nedosáhl bodu varu a nevybuchnul…" Severus si rozepl jeden knoflík na límečku.

Potter v tom byl opravdu dobrý… čím dál lepší. Ten jeho sladký jazyk dokázal o všem mluvit takovým perverzním způsobem… Náš slušný Nebelvír byl poskvrněn svým profesorem… Co by na to asi řekla McGonagallová? Její výraz by byl k nezaplacení.

"Ale to není všechno," pokračoval Potter. "Je tu ještě Mistr Lektvarů, který nás všechno učí, a i když se ho téměř všichni studenti bojí, myslím, že je ve své profesi dokonalý."

Muž rozdělil ústa, zaskočená postupem, ve který přešla jejich malá hra. A musel přiznat, že jí přijímá s chutí… zvlášť, když ruměnec, který pokrýval Potterovi tváře, byl tak fascinující…

Naklonil se zpět do křesla, a celou dobu se na něj intenzivně díval.

"Jak moc se ti líbí tvůj učitel Lektvarů, Pottere?" Zeptal se vyzývavě.

Chlapec rozšířil oči a nevěřícně se na něho podíval.

Ano, Pottere… když už jsi tu hru začal hrát, tak v ní teď pokračuj… ukaž, co dokážeš, můj malý provokatére…

Chvíli Harry jen seděl, a vypadal trochu zmateně. Ale po nějakém čase zavřel oči a výraz jeho tváře se změnil. Zdálo se, jakoby se lehce usmíval, jakoby před očima viděl něco příjemného.

"Tolik…" Začal s lehce chvějícím se hlasem. "… že když sedí u katedry, a kontroluje eseje, nemůžu se udržet a musím se na něj dívat zpoza svého kotlíku. A vím, že bych neměl přestat pracovat, vím, že musím uvařit lektvar. Ale nemůžu od něj odvrátit pohled. Tak moc… že začnu počítat minuty, dokud se on nepodívá na mě. A když to udělá, na okamžik zapomenu, že jsme ve třídě a myslím jen na to, jak jsem tvrdý. Myslím jen na svou touhu. Tak moc… že když už se mi podaří odvrátit pohled a vrátit se k vaření lektvaru, náhle si uvědomím, že nevím, jakou přísadu držím v ruce, a kterou mám přidat další, a úplně zapomenu, jaký lektvar mám uvařit. Myslím jen na to, že bych se na něj znovu podíval…" Otevřel oči a zhluboka se nadechl. "Velmi," dokončil tiše.

Severus se na něj bez pohnutí díval, jako by na chvíli zamrzl. Místnost zalévalo neuvěřitelně teplé světlo, které jakoby vyzařovalo z každého povrchu, a přelévalo se rychlými, hlasitými údery srdce, oteplovalo vzduch a pokrývalo všechno jemnou mlhou…

Tak se na něj díval… tak bezmezně mu byl oddaný…

Neuvěřitelné.

"V tom případě musíš být velmi opatrný, Pottere," řekl nakonec Severus, donutil záři, aby ustoupila do nejvzdálenější a nejtemnějšího rohu místnosti. "Jestli se ti tvůj učitel líbí tak moc, můžeš nakonec…" Toho litovat. "…selhat."

"To riziko podstoupím," odpověděl tiše Harry a díval se Severusovi přímo do očí, ve kterých v tu chvíli zářila jedině temnota.

*

Nakonec ho chlapec přestal mučit a začal dělat úkol. Ale netrvalo to dlouho. Potterova zvědavost zřejmě neměla hranic. Zajímala ho knížka, kterou se Severus snažil dočíst. Kniha týkající se Černé Magie. A samozřejmě chlapec nedokázal odolat dalším otázkám. Snažil se pochopit něco, co bylo mimo dosah jeho chápání.

Stačil pohled na jeho vystrašenou tvář, když mu došlo něco, na co nedokázal ani pomyslet. Když si uvědomil, že… že Severus dokázal použít ty nejbolestivější kletby a smrtelná zakletí proto, protože chtěl. Ačkoliv by měl raději říct… že sám sebe dokázal přesvědčit, že chce…

Ale Potter by to stejně nepochopil. Nerozuměl by, že Severus byl připraven na všechno, byl připraven páchat ty největší zvěrstva, kdykoliv měl nějaký cíl, a když po tom sám toužil. Že to dokázal kontrolovat. Dokázal přinutit temnotu, která ho vyplňovala, aby mu sloužila ke konkrétním účelům. Ovšem, občas ji musel nakrmit. Pak ubližoval, působil bolest a utrpení. A dělal to rád. Ale jen, když to sloužilo jemu a jen jemu.

A ve službách Temného Pána to musel dělat celou dobu. Musel vzít život každému, kdo byl označený Temným Pánem, musel způsobit to nejstrašnější mučení kvůli rozmaru nějakého šíleného čaroděje, dokonce i tehdy, když byly naprosto zbytečné, když nesloužily naprosto ničemu, jen tomu, aby Temný Pán mohl naplnit okolní svět bolestí a utrpením.

Ne, Potter by to nepochopil…

Musel tedy pečlivě volit slova. Naklonil se dopředu, a věnoval Harrymu ostražitý pohled.

"Lidská mysl je opravu zajímavým nástrojem," řekl naprosto kontrolovaným hlasem. "Můžeš ji používat dle své vůle, pokud víš, kde se nachází zámek a jakým způsobem ho otevřít. Když to uděláš, můžeš udělat cokoliv. Můžeš přinutit svou mysl dělat takové věci, které by si teoreticky nikdy nebyl schopen udělat. Například zabít člověka. Nebo se s někým emotivně svázat. Nebo ho nenávidět. V tom vlastně spočívá kontrola."

Jen díky tomu ještě neztratil mysl a dokázal vykonat ty nejbrutálnější, nekrutější rozkazy Temného Pána. Jen díky tomu dokázal provést všechny ty vraždy a popravy, a dokonce přesvědčit sebe samého, že to, co dělá, je vlastně… že je to zapotřebí. Jen díky tomu dokázal odlišovat tamten svět od tohoto a nedovolil, aby mu ideologie Temného Pána pronikla do mysli a změnila ho na pasivní stroj zabíjení. Jen díky tomu se z něj nestal takový psychopat, jako zbytek stoupenců Temného Pána, i když ho od toho někdy dělí tenká hranice…

Bylo těžké - žít v moři krve - vidět cokoliv v jiné karmínové barvě… Bylo těžké nepropadnout do úplné tmy, když jste tak dlouho zabíjeli a mučili... a pak se vrátit do toho místa plného smíchu a bezstarostností, a přemýšlet, který svět je víc reálnější… a kolik času uplyne, než se ho opět naplní tma a Severusova dlaň se stane popravčím všech těch dětí…

Stále to jen hrál. Každé další místo byla jedině scéna, na které si nasadil novou masku. Jiná pro Temného pána, jiná pro Brumbála, jiná pro studenty a učitele, jiná pro celý Kouzelnický svět, jiná pro své oběti…

Občas už sám nevěděl, která z nich je skutečná.

Byl sluha, špion, učitel, Smrtijed, popravčí, zrádce... a teď dokonce… kým byl pro Pottera? Milencem? Jaký triviální termín… Hrál tolik různých rolí, že někdo jiný na jeho místě by už dávno zešílel a skončil by u Svatého Munga…

Kontrola. Jen díky tomu se dokázal ještě udržet na hladině.

Ale když dokončí lektvar a pošle Temného Pána z tohoto světa… pak mu zůstane už jen jedna role…

…role Severuse Snapea.

***

Severus naklonil lahvičku a zadržel dech, sledoval tu jednu kapku, která spadla do lektvaru. Jedna, druhá, třetí…

…třináct!

Prudce odtáhl dlaň, a sledoval, jak lektvar začíná syčet a pomalu mění barvu na tmavě tyrkysovou.

Na jeho tváři se objevila hluboká úleva a výraz chladné satisfakce.

Skvělé. Tentokrát šlo všechno podle plánu a žádný Nebelvír nezpůsobil další katastrofu.

Odložil lahvičku na stůl a pak se ještě jednou podíval do knihy otevřené na stole.

Teď, podle záznamu, by měl lektvar nechat několik dní, a pak…

Zamračil se, a naklonil se nad knihou.

Další část instrukcí byla nejasná. Všiml si toho už na samém počátku, ale nemyslel si, že se dostane až do této fáze, a bude muset nějak rozluštit ty složité symboly a získat jistotu, že jeho předpoklady… ale stále váhal.

Přesunul prsty po staletí vybledlých symbolech.

Význam slov se během staletí změnil. Pokaždé, když měl co dočinění se starým textem, důkladně studoval terminologii každého výrazu, včetně původu a odhadovaný věk knihy. Vyžadovalo si to čas, ale vyplatilo se to. Při vaření tohoto typu lektvarů by dokonce i ta nejmenší chyba mohla skončit katastrofou.

Ale tentokrát sahal tento problém ještě dál. Význam run se lišil podle symbolů nacházejících se vedle nich. Jeden znak mohl mít několik významů, a to ani nemluvil o posunu času, a téměř zaniklém jazyku, ve kterém byla kniha napsána… rozsah možností byl téměř neomezený. Proto bude nucen tentokrát vyhledat odborníka. A přimět ho, aby spolupracoval.