DI 62/6

DI - kapitola 62. - část VI.

Za deset minut v mé kanceláři, Pottere.

Severus se díval na zelený kámen, a přemýšlel, co ho, k sakru, donutilo, aby poslal tu zprávu.

Chlapec se neozval od doby, kdy ho Severus svázal a… potrestal během posledního trestu. Stále na sobě cítil jeho kradmé naštvané pohledy a upřímně, začalo ho to už trochu rozčilovat.

Nakonec se s tím rozhodl něco udělat. A protože dokončil lektvary, které měl uvařit pro Temného Pána a několik Smrtijedů, a důležitý lektvar nevyžadoval aktuálně příliš pozornosti a Severus měl dnes volný večer… nic mu nebránilo, aby nemohl…

Kámen se rozzářil a přerušil jeho myšlenky. Severus přečetl zprávu.

Omlouvám se, ale nemohu přijít. Odpykávám si trest, který jste mi udělil. Mytí umýváren je velmi zdlouhavá a náročná práce, obávám se, že mi zabere několik příštích dní, možná déle.

Severus se sotva zadržel, aby kámen nerozdrtil.

Potterova nestoudnost už dosáhla takové úrovně, že se jen nějakou divnou náhodou, nedostal až na samé dno. Jak se opovažoval použít jeho slova proti němu? Jak se opovažoval využít trest, který mu Severus přidělil? Jak se opovažuje ho nutit, aby ho hledat po všech koupelnách?

Jakýsi tichý hlas v jeho hlavě mu připomněl, že ho v zásadě nemusí vůbec hledat. Může to ignorovat. Může počkat na další trest.

Ale pak si bude Potter myslet, že vyhrál, a něco takového Severus nikdy nedovolí.

Ještě jednou se podíval na drahokam, který držel a pak ho schoval do kapsy šatů.

Potter to udělal zase. Znovu ho donutil k jednání. K… angažování. Měl by k němu při každém zavolání přijít, a ne náhle vytahovat své malé drápky a vrčet. Vyžadovat. Vyžadovat značně více, než si Severus původně myslel. A nejhorší bylo, že Severus musel tyto požadavky splnit, aby chlapec nevyklouzl z jeho smyčky a neodběhl příliš daleko.

Och, tentokrát ho nenechá odejít. Tentokrát ho utáhne tak silně, aby Potter už nikdy nepomyslel, že se bude vzpírat… a že vrčet na majitele se mu nemusí vyplatit…

Severus byl už v polovině chodby, když teprve ozvěna zabouchnutých dveří utichla.

*

Dveře, na které se Severus díval, spaloval oheň. Stejně tak, jako jeho tělo.

Pořád se nedokázal zbavit v hlavě obrazu Pottera a… Weasleyové. Stále se nedokázal zbavit pocitu, jako by něco zevnitř požíralo jeho vnitřnosti, když je spatřil v koupelně, samotné, smějící se… a když viděl její ústa na jeho rtech a slyšel, jak říká, že Potter náleží jí… jen jí!

Plameny se změnily v požár, požíraly temné dřevo a černě oděnou postavu.

Potter byl jeho majetek. Jeho místo bylo tady. V komnatách Severuse. V jeho dlaních. Nikdo jiný neměl právo se ho dotýkat. Myslet na něj. Opovrhovat jím. Jen on.

Severus zavřel na chvíli víčka, olízl si rty, a snažil se uhasit ten zuřivý oheň, který rozpaloval jeho žíly pokaždé, když si vzpomněl na Potterovo kňučení a jeho horké ujišťování:

Vždy budu jen tvůj. Nikdo jiný mě nezajímá. Přísahám. Patřím jenom tobě!

Och, jak měl v tu chvíli chuť rozdrtit ho ve svých rukou. Roztříštit jeho kosti, roztrhat ho na malinkaté kousky… vbít se do něj svým šíleně pulzujícím penisem tak hluboko, aby pocítil v hrdle jeho sperma, rozervat ho na kousky a zanechat svou stopu v každé buňce jeho těla a duše… aby už nikdy nezapomněl, kde je jeho místo, a aby už více nedovolil, aby se k němu kdokoliv přiblížil.

Severus se zhluboka nadechl. Jeho těžká erekce se napínala na materiál kalhot, a působila mu bolest. Pokoušel se na chvíli ovládnout, ale bylo to nemožné. Jakmile Potter překročí práh… jakmile se objeví před ním, stejně se chvějící a nenasytný jako tehdy, kdy když ho nachytal v koupelně… on už mu ukáže, jak dokáže být spontánní. Spontánně ho vyhodí z těch dveří a…

Komnata se rozzářila šarlatovou, když zaslechl kroky… klika se pohnula a Severus si všiml jedině zelených, rozšířených očí, vlhkých, třesoucích se rtů a vlastních rukou, které dravě chytily Pottera, než se všechno utopilo v červené a oheň obklopil vše, hustou mlhou, přes kterou byly vidět jen dvě postavy přitisknuté k sobě. Zvuk pohybujících se boků v šíleném tempu přirážejících k nahým hýždím se mísil s hlasitými steny a těžkým dechem.

Nicméně v jednu chvíli se mezi těmi zvuky vynořil hlas ochraptělý z výkřiků:

"Severusi… jsem jen… tvůj."

V tu chvíli vše pohltilo světlo.

***

Vzbuď se, pitomče! Kotlík ti každou chvíli vybuchne!

Potter otevřel oči, vyrvaný z polospánku, a na poslední chvíli ztlumil oheň pod kotlíkem, který už byl na hranici výbuchu.

Severus přimhouřil oči a sledoval, jak chlapec sahá do kapsy a čte zprávu.

Neměl ho varovat. Potter by měl nést důsledky své lehkomyslnosti a nepozornosti, ale…

No přesně. Ale…

Chlapec zvedl hlavu a podíval se na Severuse, lehce mu pokývl a okamžitě uhnul pohledem.

…ale Potter se v poslední době choval… jinak. Díval se na něho úplně jiným způsobem, vyhýbal se kontaktu, snažil se ho dokonce nevšímat. Byl nepřítomný. V každém jeho gestu bylo viditelné napětí.

Potter nikdy nedokázal skrývat své pocity. Severus vždy bez problémů přečetl každou změnu v jeho tváři, dokonce i tu nejjemnější… a v tu chvíli, kdykoliv se na něj chlapec podíval… spatřil na jeho tváři temný stín… a měl čím dál horší tušení.

Když se zadíval na Potterova shrbená ramena, na jeho skloněnou tvář a vyplašený pohled… věděl, že nemůže čekat, až to, co ho užírá, se rozvine a otráví jeho mysl ještě víc. Musí se dozvědět pravdu, pokud ještě není pozdě.

*

A dozvěděl se.

Spatřil to v Potterově mysli. Sen, ve kterém ho Severus zradil. Spatřil strach a pochybnosti. Spatřil, jak ho to ovlivňuje, a jak se od něj odtahuje.

Nemohl to dovolit.

Skryl své vlastní, rozběsněné emoce, aby nepoškodil Potterovu mysl a s chirurgickou přesností odstranil jeho sen, vědíc, že díky tomu rovněž odstranil veškeré nevhodné myšlenky, které ho ovlivnily, a namísto něj vytvořil obvyklou, banální noční můru.

Ostražitě vycouval z jeho mysli a sledoval, jak se mu pomalu navrací vědomí. Potterovi prázdné, mlhavé oči se vyplnily jasem. Chlapec zamrkal.

To stačilo. Severus uvolnil své emoce.

"Co se to…" Začal Potter, ale muž mu nedovolil to dokončit. Chytil ho za paži, vytáhl ho z obýváku, dovlekl ho téměř až ke dveřím vedoucí na chodbu a vyhodil ho na ni.

"Říkal jsem, že mám práci, Pottere. Váš trest si dnes neodpykáte," zavrčel, třísknul mu dveřmi před nosem a následně se otočil a opřel se zády o dřevěný povrch. Po stěnách kabinetu splývala krev, černá jako dehet, zalévala podlahu a plazila se po stropě, a nakonec zakryla všechna světla nacházející se v místnosti.

Severusova tvář vypadala jako socha ze žuly, ostrá, se strhanými rysy a černýma přimhouřenýma očima vbitýma do podlahy. Vypadal, že sotva dýchá, a nedokázal se zbavit nepříjemného stisku na hrudi.

Proč? Jak se stalo, že Potter měl takový sen? V kterém momentě udělal chybu? Proč chlapec začal pochybovat? Proč se začínal odtahovat?

Černá už se téměř dostala k Severusovým botám, už se skoro plazila po jeho plášti…

Musí se napít.

Zamířil dopředu, brodil se po kotníky v černé břečce. Vpadl do obýváku, přešel k baru, vytáhl z něj lahev jantarové tekutiny a nalil si celou sklenku, kterou vyprázdnil jedním douškem. Naplnil druhou, opřel se o desku, a díval se před sebe prázdným pohledem.

Nemůže to tak nechat. Nedovolí mu se vzdálit. Nikdy. Dá mu to, po čem chlapec prahne. Něhu. Více zájmu. Něco, co ho donutí zůstat…

Stisk na hrudi narostl. Severus vypil druhou sklenku, ale alkohol nepomáhal. Jediné, co udělal, bylo, že jeho pohled byl rozmazaný.

Musí ho dovést k tomu… aby se na něj Potter opět díval tak… tak jako předtím. A už nikdy ho neopustil… Nikdy.

Severusovi prsty se sevřely kolem sklenky, když si připomněl výraz v Potterových očích… vyplašený, vystrašený, opatrný… a pak ty stejné oči, které se na něj vždy dívaly s touhou, oddaností… dokonce i s tou prokletou zoufalostí… Sklenka přelétla přes pokoj a s hlasitým třeskem se rozbila o stěnu.

***

Minuly dva dny. Potter se objevil na dalším trestu s náručí plnou knih, což narušilo Severusovi plány. A trochu ho překvapilo. Chlapec se poprvé rozhodl učit sám od sebe. A dokonce se s ním pokoušel vést konverzaci na Severusově úrovni, což bylo úžasné, zvlášť s ohledem na to, kolik znalostí si musel přisvojit. A přesto Severus, který mu vypravoval o jakési krvi, chtěl jedině vytknout nedostatky v jeho vzdělání. Nepředpokládal, že na následné setkání přijde připravený lépe, než na jakoukoliv hodinu Lektvarů za celé ty roky vyučování v Bradavicích. To bylo… nečekané.

Ale díky tomu se Severus rozhodl přeložit pondělní trest, který si vlastně odbyl, na pátek. Nemohl čekat na další pondělí. To by bylo příliš dlouho. Už i tak… vykazoval netrpělivost.

Měl pro chlapce své plány… velmi konkrétní plány. A nezajímalo ho, že Potter měl v sobotu zápas. Tentokrát už ho nic nezastaví, Potter bude znovu patřit jemu. Znovu se na něj bude dívat jako předtím…

Ta myšlenka se třepotala v jeho hlavě celé následující dva dny. Nemohl se jí zbavit. Cokoliv dělal, stále byla na dně jeho mysli, určovala každý jeho krok a šeptala mu do ucha: 'Už brzy bude znovu tvůj…'

Páteční večer nakonec nadešel. Severus seděl v křesle, nevědomky bubnoval prsty o opěradlo a zíral na hodiny, které se pohybovaly příliš pomalu.

Ještě deset minut. Potter se tu objeví za necelých deset minut…

A jakmile vejde… nedovolí mu dokonce se ani nadechnout, vloží na něj své ruce, svá ústa a svůj penis…

Kde si ho vezme? U dveří, tak jako naposledy? Ne, ukázal by příliš netrpělivosti… chlapec k němu musí sám přijít.

Na podlaze? Mohl by dlaněmi sevřít ty hladké hýždě, rozevřít je, aby měl co nejdokonalejší výhled, a pak sledovat, jak se jeho penis vsouvá do toho malého, těsného zadku, jak se vrhá do té červené, pulzující propasti, a jak Potter škrábe nehty o podlahu…

Ne, jakkoliv se ta vize zdála svůdná, nijak by to nepomohlo v dalším kroku naplánovaným směrem.

Možná tady, na křesle? Mohl by sledovat, jak se na něm Potter pohybuje, tančí boky na jeho klíně… mohl by sledovat jeho tvář ve chvíli největší extáze… mohl by spatřit tu chvíli… chvíli, kdy z jeho tváře všechno zmizí a zůstane, jedině čistota vyzařující naplnění… Ústa otevřená od křiku, černé prameny přilepené potem k čelu, sevřené, chvějící se oči za víčky… V tu jedinou, jedinou chvíli se Potter změnil. Už nebyl Chlapcem, Který Přežil ani tvrdohlavým šestnáctiletým… byl někým dokonalým.

Severus zamrkal a rychle si upravil šaty, aby narovnal erekci, jejž se tlačila na materiál kalhot. Znovu se podíval na hodiny a v té chvíli uslyšel… vzdálený zvuk otevíraných dveří.

Vzduch se naplnil červení a žárem plamenů, a tenké rty se roztáhly do tenkého úsměvu. Podařilo se mu ho ale skrýt, než se dveře do komnat otevřely a dovnitř vešel Potter, držíc v rukou… několik učebnic.

Plameny okamžitě zhasly, nahrazeny temnotou, která se plazila po stěnách, páchnoucí chladným zklamáním a táhla za sebou, jako ocas komety, mrazivý hněv.

*

Vzduch jakoby syčel. Nebylo nic vidět, kromě vypařující se červené mlhy. Vlhčila mu kůži, věznila dech, plynula do úst. Naplnila celý prostor a přinesla sebou sérii různých zvuků.

Bum. Bum. Bum. Bum. Bum.

Připomínalo to zvuk šíleně bijícího srdce. A… byly tam také dechy. Dva mísící se dechy, mělké a téměř chamtivé. A… steny. Odrážející se s ozvěnou, pronikající a tvořící celou řadu zvuků naplnění.

Vlhká, horká kůže mu klouzala pod prsty. Horký dech, laskající jeho šíji. Sladká, bledá vůně rozcuchaných vlasů smíchaná s vůní toužící kůže. Dusivé opary stenů a to drobné tělo, napínající se a chvějící se při každém přírazu.

Byl v něm. Rychlými, plynulými pohyby si prorážel cestu přes ty svaly, a ochutnával rty jeho teplou, hladkou kůži. Potter byl všude. Cítil ho každým smyslem, každým nádechem, každým přírazem. Jeho napnuté tělo se zvedalo a padalo, působilo mu tolik rozkoše… nepamatoval si, že by kdykoliv předtím…

A ty zelené, rozšířené oči… zamlžené, bolestným potěšením, uvězněné za kulatými brýlemi, nyní zamlžené a lehce pokřivené. A… opojený, ochraptělý šepot:

"Šílím… z tebe…"

Ano, Merline, ano!

Chtěl mu povědět: Ano, jen já to dokážu. Jen já tě dokážu zkrotit, zotročit, přimět, aby ses ke mně stále vracel… a pak budeš omdlévat rozkoší, budeš šeptat do mých uší ta sladká ujištění, ze kterých budu ještě tvrdší a budu tě píchat čím dál silněji, abych z tebe dostal další vyznání…

Šílenství? Jistě, možná lze říct, že je to vlastně naším údělem…

Sáhl po brýlích a sejmul je z Harryho nosu. Prahnul spatřit ty oči v celé své okázalosti, ne za kusy skla. Musel je vidět. Musel vidět tu spalující touhu, namířenou k němu. Jen a výlučně k němu. Dotknout se ho…

Chytil Harryho tvář a přitáhl ji k sobě, hladíc jeho temné vlasy. Cítil, jak měkké pramínky klouzají mezi prsty. Věděl, jak Harryho víčka klesají jako záclony, oddělujíc ho do toho, co chtěl vidět. Ale věděl, že to tam stále je. Něco, co nikdy neviděl v žádných jiných očích.

Naklonil se a políbil ta víčka. Rozzářená červeň zablikala, změnila se v teplou bílou, ale v tu chvíli všechno pohltila exploze, zasypala je jiskrami a syčícími plameny. A když vlna žáru opadla, odhalila dvě vyčerpané, uvolněné postavy, přitisknuté k sobě jako roztavené voskové figurky. Severusova dlaň pohladila Harryho záda.

Minula delší chvíle, než muž otevřel oči. Spokojenost, která v nich planula, začala pomalu ustupovat a míchala se s něčím studeným a temným, co se do nich vkrádalo jako stín, který pohlcoval jejich záři, protože poprvé… poprvé pomyšlení na to, že chlapec bude muset zemřít, se stalo tak... znepokojující.

Do háje, opravdu už začal propadat šílenství?

Ne. Rozhodně ne.

Přiměl ten chlad, aby v něm rozrostl, aby utlumil oheň, zasypal ho ledem a změnil ho na jedovaté výpary, které opájely jeho mysl, utišily ho a nasměrovaly na správnou cestu.

Nemůže si takové myšlenky dovolit. Nemůže dovolit, aby ho cokoliv odvrátilo do jeho cíle… Chlapec není přece důležitý. Nejdůležitější je zbavit se Temného Pána. Jednou pro vždy.

Na tenkých rtech se objevil triumfální úsměv.

A přesně to udělá.

***

Místnost byla malá. Vyplňoval jí zápach spálené kůže a mdlé světlo jedné pochodně, nacházející se na stěně.

K židli uprostřed místnosti byl přivázaný tmavovlasý muž. Magické provazy omotávaly jeho nahou hruď a kroutily mu ruce dozadu. Tělo pokrývaly rány. Mělké řezy, ze kterých tekla krev, splývala po hrudníku a břichu, zdobila je cestičkami, tmavé skvrny vypálené, skroucené kůže, obklopené velkými opuchlinami… skloněná tvář a pramínky vlasů slepené krví, které nedokázaly schovat hlubokou bolest. Po čele a krku splýval pot a míchal se s temnou krví. Muž těžce dýchal, díval se široce otevřenýma očima na podlahu, na kterou občas dopadly krvavé sliny.

"Radši bys měl spolupracovat," pověděl vysoký, černě oděný muž, a vystoupil do světla. Jeho hlas byl nízký, hluboký a kontrolovaný. Tvář byla ukrytá za bílou maskou, připomínající lebku. Dlouhé, bledé prsty tiskly hůlku a černé oči, lesknoucí se za maskou vyzařovaly jedině odhodlání.

Muž přivázaný k židli zvedl hlavu, a podíval se na Smrtijeda stojícího před ním s pohrdáním a nenávistí v očích.

"Nic ti neřeknu," zachrčel a znovu vyplivl krev. "Můžeš mě zabít. Raději umřu, než přispět k vašemu vítězství."

"Och, smrt je privilegium vyhrazené pouze těm, kteří si ji zaslouží," pověděl Severus a pomalu kroužil kolem židle. "Připravil jsem si pro tebe něco zajímavějšího. Vše, co jsi dosud zažil, bylo jen rozehřátí." Stál za židlí, naklonil se k mužovu uchu a mrazivě zašeptal. "Čeká tě velmi dlouhá noc. Budeš umírat v největší agónii. Prožiješ takové utrpení, jaké si ani nedokážeš představit. Budeš snít o smrti, žadonit o ni, ale nedostaneš ji. Můžu tě udržet naživu tak dlouho, jak jen budu chtít. Budeš se dívat na to, jak se ti bude kůže odlupovat, kosti lámat jako zápalky a svaly trhat…" Slyšel, jak muž zadržuje dech. Mohl téměř cítit jeho bolestnou hrůzu. Narovnal se a pokračoval dál. "Ale můžeš se tomu vyhnout. Stačí, když mi přeložíš několik vět…" Ukázal na knihu ležící na malém stolku. "…a budeš volný."

Zastavil se před mužem a podíval se na jeho třesoucí se rty a bledou tvář. Severus z něj pocítil strach, ale bylo tam ještě něco jiného… nenávist.

Muž zvedl hlavu a… plivl na jeho hábit.

"Táhni k čertu," zachrčel.

Černé oči se přimhouřily a zablýskly se ledem.

Mnohokrát přemýšlel, proč si tolik idiotů myslí, že tvrdohlavost je znakem odvahy… protože jim to přineslo jen utrpení a smrt.

"Lacrima!"

Vzduch proťal téměř zvířecí výkřik. Mužovo tělo se nekontrolovatelně chvělo, kroutilo se na židli s takovou silou, že se téměř zhroutilo na podlahu. Zrudlá kůže okolo jedné černé spáleniny se začala odlupovat a odhalovala svaly a nervy.

A náhle všechno utichlo. Tělo ochablo a mužova hlava klesla dopředu.

Severus sklonil ruku. Napjetí v jeho očích zhaslo. Prsty sevřené kolem hůlky, se trochu uvolnily.

Přes chvíli sledoval bezvědomého muže a přemýšlel nad dalším tahem.

Byl tvrdý. Tvrdší než očekával. Obával se, že v jeho případě mučení udělá málo a nemohl zmasakrovat mysl toho člověka, tak jako se to stalo u Longbottomů. Potřeboval jeho znalosti a dovednosti. A ty by mu nemohl poskytnout ani Imperius, ani Legilimens Evocis. Dokonce ani Veritaserum, které odeznělo příliš brzy, aby umožnilo tak komplikovanou činnost, jako čtení run.

Ne, bude muset hrát na jinou kartu.

Sáhl do kapsy šatů a vytáhl z ní malou lahvičku. Popadl muže za vlasy, odtáhl jeho hlavu dozadu, rozevřel mu čelist, otevírajíc mu ústa a vliv mu do nich trochu tekutiny.

Odstoupil, když se muž ušklíbl, otevřel široce oči a prudce se naklonil dopředu, plivajíc červen-zelenou kapalinu.

"Zajímavé kouzlo, že?" Zeptal se Severus, když muž skončil s pliváním. "A kdybych ho tak použil na tvé ženě a dětech? Zajímalo by mě, zda by vydržely déle než ty?"

Muž trhl hlavou a podíval se na něj krvavýma očima.

"Neopovažuj se jich dotknout. Jestli se pokusíš, pak…"

Úžasné, kolik lidí, kteří na nic nemají vliv, se dají oklamat, že mají jakoukoliv kontrolu nad situací…

"Tvůj syn skončil loni v Bradavicích, že? A plánuje se stát výzkumníkem exotickým magických zvířat. Jaká by byla škoda, kdyby nedostal šanci splnit si své sny…" Zašeptal Severus a díval se muži přímo do očí. "A dcera… má pouhých deset let, že? Jen za rok bude moct jít do své vysněné školy. A kdyby jí někdo vzal šanci vybrat si svou první hůlku? Kdyby se nikdy nedokázala dostat do vlaku do Bradavic, a ty bys jí nikdy nemohl dát sbohem? A co by dělala tvá žena po ztrátě obou dětí? Co myslíš? Možná by vzala život i sobě?"

"Přestaň…" Z mužových třesoucích se rtů vyšel žalostný sten.

Severusovi oči se jedovatě zablýskly.

Láska. Největší vada tohoto světa. Dokonce i nejtvrdšího člověka dokáže zlomit…

"Kniha!" Rozkázal a ukázal na stolek.

Muž zavřel oči, zhluboka se nadechl a přikývl.

"Správné rozhodnutí," pověděl Snape, a uvolnil magické provazy. "Ale pamatuj si, že jestli se mě pokusíš oklamat… dozvím se to."

***

***

Díky vědomostem, které získal, se nakonec mohl posunout dál. Zůstávalo mu už získat jen pár přísad, ale některé z nich vyžadovaly využití komplikovaných kontaktů. A začal čím dál častěji přemýšlel o tom, zda dokáže lektvar dokončit, než Potter přijde sám na další velkolepý způsob jak se zabít. A nějakým zázrakem se znovu vyhnout smrti.

Stačilo, aby ho nechal o samotě jen na chvíli… na jednu krátkou chvíli. Ale co od něho očekával? Přeci je to nejslídivější, nejvíce lehkomyslný a nejpitomější případ v celé škole. Severus mu jasně zakázal čehokoliv se dotýkat, ale on to samozřejmě udělal. Nebyl by Potterem, kdyby to neudělal a to on, Severus, měl přeci vědět, že to tak skončí. Potter měl absolutní talent přilákat potíže, a neměl ho nechávat samotného ani na vteřinu.

Pořád si pamatoval bití vlastního srdce, když běžel chodbou… a ten pocit, když otevřel dveře a spatřil Pottera ležícího na podlaze... a dojem, že všechno se okolo něho utopilo v moři ledu, a jeho tělo se vyplnilo paralyzující temnotou… dokud Potter nezačal dýchat.

A teď spal v jeho klíně a Severus přemýšlel, jak k tomu vlastně došlo… přeci sám mu ještě před nějakou dobou chtěl zakroutit krkem za to, jak byl bezduchý, a dokázal ho přivést k bodu varu. Ale pak k němu Potter prostě přišel na trest a… zůstal.

Severus zvedl pohled od rozečtené knihy a natáhl si trochu nohy, zdřevěnělé od chlapovy váhy, snažil se najít pohodlnější pozici a současně se ho snažil nevzbudit, ale v tu chvíli se z Potterových úst ozval… zajímavý sten.

"Oooch... Severusi..."

Muž se podíval na Harryho ze snu zčervenalou tvář. Chlapec stále spal, s pažemi ovinutými okolo jeho krku a hlavou vtulenou ke klíční kosti. Evidentně snil o něčem příjemném, protože se z jeho pootevřených, těžce dýchajících úst ozvalo ospalé zasténání nebo zamručení.

Muž se usmál a vrátil se ke čtení, ale po chvíli se z Harryho úst ozvala série nejasných slov, které Severus rozuměl jako:

"Jsem Vyvolený... A můžu si píchat, s kým chci a kde chci… dokonce i na zatraceném zápasu… Zlatonku sem chytil a teď… chci jen… oooch… Severusi…"

Mužovo obočí vylétlo nahoru.

No, něco takového… Potter ho znovu překvapil. Nepředpokládal, že by jeho fantazie mohly být tak peprné… On sám měl různé fetiše a perverze, ale mít sex během Famfrpálu? Potter byl očividně ještě zkaženější a poskvrněný, než si myslel… Jaké příjemné překvapení...

***

Kontrola.

Vždy na ni byl pyšný. Vždy a za každých okolností dokázal ovládat svoje reakce, kromě situací, kdy ji sám úmyslně nezničil, a umožnil, aby nad ním jeho reakce převzala kontrolu. Ačkoliv toto tvrzení si nedávno vyžádalo předefinování: Vždy a za každých okolností dokázal ovládat svoje reakce, kromě situací, kdy se poblíž nacházel Potter…

Občas přemýšlel o tom, ve které chvíli se chlapec stal tak bravurně promiskuitní, že i během hodiny dokázal vytvořit takové nenasytné, dětinské vize… které téměř vedly ke katastrofě.

Ale po hodině ho za to potrestal.

Stále si pamatoval jak se na něj zezdola dívaly zelené oči a rty měl zarudlé od tření… a měkké pramínky vlasů, které tisknul v dlaních, zatímco jeho penis vrážel do těch horkých, vlhkých úst… do kterých přirážel se stejným zápalem, jako do Potterova zadku, i když to byl úplně jiný level potěšení… a zvláště ve chvíli, kdy se špička jeho penisu zatlačila hluboko do chlapcova hrdla, vyplnila jeho oči slzami, a Severusovými bedry plynula láva… a když přitáhl jeho hlavu ještě blíž, cítil, jak Potterovi vlasy lechtají jeho podbřišek, a zuby dráždí kořen jeho erekce... a když měl nad ním naprostou kontrolu, držel jeho hlavu v železném stisku a znovu a znovu přirážel do jeho úst, které příliš často říkali takové věci… takové věci jako 'omlouvám se', 'buď semnou', chybíš mi', 'prosím, nezlob se na mě'… a nechtěl dovolit, aby zašeptaly znovu něco takového…

"Jsem rád, že jsem tě mohl potěšit, Severusi."

…protože jiskry, které se v něm tehdy objevily, zahlušily předchozí potěšení… a po nich vždy přišel chlad.