DI - kapitola 62. - část VII.
V tichu obývacího pokoje zněl ostrý zvuk pera škrábajícího na pergamen. Malý stolek byl obložen knihami a ruličkami pergamenu, mezi kterými stála sklenka jantarové tekutiny a dva inkousty: červený a černý. Občas Severus přerušil práci, aby sáhl po sklence a napil se alkoholu. Po nějaké době se přichytil, že čím dál častěji zírá směrem ke knihovně, na které leželo několik posledních vydání Denního Věštce. Po jednom z dlouhých pohledů rychle potřásl hlavou a znovu se naklonil nad pergamen, mumlajíc si pro sebe:
"Ne, vyloučeno!"
Vrátil se k psaní, ale jeho myšlenky kroužily úplně jiným směrem.
Nemohl si nevšimnout, že Potter se poslední dobou… opravdu snažil. Napsal svou nejlepší esej za celých šest let výuky, a to předtím nikdy neprojevoval ani nejmenší zájem o Lektvary. Z vlastní vůle získal také pokročilé poznatky v oblasti teorie lektvarů, jen aby ukázal, že se dokáže stát Severusovi partnerem k rozhovorům, i když při tom musel vynaložit značné úsilí. Udělal to všechno pro něj…
Jeho pohled se opět otočil ke knihovně.
To je absurdní!
Škrábání pera se zintenzívnělo. Tak mocně ho tisknul k pergamenu, až se zdálo, že se ho pokouší za něco potrestat.
Nějakou dobu soustředěně pracoval, ale v jednu chvíli se jeho ruka zastavila, a pohled opět nasměroval ke knihovně. Jeho ústa se sevřela do tenké linky a jeho pohled připomínal bouřková mračna.
Asi jsem upadl na hlavu… pomyslel si, a pustil pero. Vstal z křesla a, díky nějaké nepochopitelné síle, zamířil k polici. Rychle prohledal vydání, vybral jedno, rozložil ho a podíval se na obšírnou, vícestránkovou přílohu s názvem "Týden s Famfrpálem."
*
Harry seděl v černém křesle, s nohama přehozenýma přes opěradlo, rukama založenýma za hlavou a zrakem upřeným na strop. Na jeho rtech se tkvěl radostný úsměv, a v očích zářily hravé jiskry.
"Už vidím ty titulky: Harry Potter - Chlapec, který masturboval v hodině. Zlatý chlapec už není tak zlatý. Hahaha. A ty komentáře: Vždy jsem věděla, že s tím chlapcem není něco v pořádku, řekla nám Rita Holoubková. Varovala jsem vás, ale nikdo mě neposlouchal, mohl to dělat už dlouho! Kdo ví, kolik nevinných myslí zkazil? Dostali jsme lavinu dopisu od těch, jež byli touto událostí pobouřeni: Můj syn chodí s tímhle zvrhlíkem do školy! Prosím, okamžitě ho zavřete ke Svatému Mungovi! Je nebezpečný, musí se léčit! Kdo ví, jaké zvrácenosti ukrývá za fasádou normálního zdravého chlapce, hrdinou kouzelnického světa, prohlásil zklamaně ministr. Požádali jsme ředitele Bradavic, aby se k této skutečnosti vyjádřil. Obdrželi jsme pouze toto: Ach, to je závažný problém. Chcete citronový bonbon?" Zakončil svůj monolog a vyprsknul smíchy.
Se Severusem se dělo něco divného.
Smál se.
Snažil se ovládnout, ale nepovedlo se mu to. Zakryl si ústa dlaní, a snažil se za každou cenu ukrýt, nebo přinejmenším zakamuflovat.
Nemůžu tomu uvěřit. Ten smrkáč ho opravdu rozesmál… Ten pocit byl... cizí. Vzdálený. Téměř zapomenutý… A znepokojivě příjemný. Připomínalo to zevnitř hladící teplo, jakkoliv idiocké to bylo přirovnání.
Když na sobě pocítil Potterův zaskočený pohled, podařilo se mu nakonec ovládnout a vyjít z toho náhlého návalu zvláštních pocitů, ale chlapec se na něj i tak díval tak, jako by spatřil přinejmenším Norského ostrohřbetého, který poskakuje a máchá ocasem. Měl alespoň tolik rozumu, aby to nekomentoval. Každopádně se pokusil…
"To by byl… zajímavý článek." Řekl nakonec Snape a lapal po dechu.
Zatracený spratek!
*
Ve vzduchu se neslo horko. Vlnilo se a vibrovalo, tvořilo šarlatové pruhy.
Severus vypustil z úst zčervenalou, vlhkou bradavku a oddálil se, dívajíc se na své dílo, a následně přenesl pohled nahoru, sledujíc se na lesknoucí se zelené oči a ústa rozevřená od stenů. Líbilo se mu, jak Potter v té chvíli vypadal. S ruměnci na tvářích a pokřivenými brýlemi. Rozpálený, poddajný, soustředěný jen a pouze na něj…
Temně se usmál a v tu samou chvíli pocítil teplé dlaně dotýkající se jeho tváře. Než stihl zareagovat, spatřil Potterovu přibližující se tvář, zavírající se víčka, rozdělující se rty…
Na poslední chvíli se mu podařilo odvrátit hlavu a odtáhnout se. Žár se rozplynul jako mlha, nahrazený chladem a všudypřítomnou temnotou.
Znovu to zkusil… znovu! Sakra, co si ten chlapec o sobě myslí?
S potemnělým pohledem hněvem otočil hlavu a už otevíral ústa, aby začal slovní tirádu, ale pak spatřil výraz Potterovi tváře…
Tak nesmírně zklamaný… poražený… uzavřený.
Sakra, zabolelo ho to…
"J-já… musím jít," zamumlal tiše chlapec.
Severus sevřel ústa, a sledoval, jak se Potter sesouvá z jeho kolen a slabě zabručel "dobrou noc", přičemž téměř vyběhl z obývacího pokoje. Když zmizela ozvěna zavřených dveří, Severus otočil hlavu ke krbu.
Copak se nic nenaučil? Přeci mu už dávno jasně vysvětlil, že polibek je pevná hranice, pevná bariéra, kterou Severus nikdy nepřekročí. A s jistotou to nezamýšlel udělat teď. Byl příliš intimní. Vyžadoval… angažovanost.
Potter neměl právo to požadovat. Neměl právo dostat ho do takové situace. Impulzivní, sobecký kluk, který nikdy nemyslí na následky! Neuvědomuje si nebezpečí, nerozumí, co by se stalo kdyby... ztratil kontrolu.
Můžete zanořit dlaně do pramenu, abyste nabrali vodu a uhasili žízeň, ale když se nakloníte příliš, abyste se rty dotkli povrchu vody… můžete snadno ztratit rovnováhu, spadnou do zrádných hloubek a utopit se. To bylo příliš velké riziko, a Severus si to nemohl dovolit. Cena byla příliš vysoká.
A chlapec to bude muset přijmout, ať se mu to líbí nebo ne.
Severusův pohled opět spočinul na dveřích.
Do háje s ním!
Vyskočil z křesla, popadl neviditelný plášť odložený na černém křesle a vyrazil ze dveří.
*
To bylo dobré rozhodnutí. Kdyby to neudělal… kdyby za ním nešel… chlapec by mohl nadělat ještě větší škody. Ve chvíli, kdy spatřil jeho rozdrásané dlaně… pochopil, jak moc byl Potter… křehký. Jak moc na něm byl závislý, nastavil si svoje štěstí do vztahu se Severusem. A jak moc ho ta myšlenka… znepokojovala.
Proto ji odsunul a věnoval své myšlenky tréninku s Nottem. Chlapec nebyl tak schopný jako Malfoy či Zabini, které vyškolil již před lety, ale nedostatek dovednosti nahradil angažovaností. Škoda jen, že plýtval svou moc na nesmyslné zabíjení zvířat, krmil svou temnotu ničím, bez smyslu, bez nápadu a bez kontroly. Ale jelikož jeho otec trval na tom, aby Severus naučil jeho syna všechny nejbrutálnější kletby, a on nemohl odmítnout, štěstí, že chlapec mohl alespoň tímto způsobem ukojit svou nenasytnou, mladistvou a neproduktivní touhu po krvi, aniž by dostal do problémů sebe nebo Severuse.
Ale samozřejmě to se netýkalo Pottera, který sám často dokázal být jedním velkým problémem. Když chlapec vrazil do jeho kabinetu, křičel jako pomatený, že ho Severus podvádí s Nottem - ačkoliv ta myšlenka byla tak absurdní, že jen on mohl přijít na něco tak šíleného - demoloval mu kabinet a skoro ztratil dech jen při myšlence, že by se Severus mohl dotknout kohokoliv jiného, kohokoliv kromě něho… pocit, který se díky tomu v Severusovi objevil, byl… neslýchaný. Potterova žárlivost byla tak destruktivní, tak kousavá, tak zničující… že jako kulka plná lávy přešla přímo do jeho erekce, a vyplnila ho tak velkým hladem, že by nemohl dál fungovat, kdyby ho neuspokojil… kdyby nedokázal tomu nepředvídatelnému děcku, jak moc po něm touží… a že je jedinou osobou, která ho dokáže natolik naplnit…
"Jsi… jen… ty… Pottere…"
Když vyslovil ta slova… když se na něj vrhl, na to chvějící se tělo, jeho chamtivý pohled… potěšení bylo tak silné, že ho téměř zabilo.
A když už bylo po všem… když oba leželi v objetí, snažili se chytit dech a smysly… Potter to znovu udělal. Znovu vyslovil ta slova, které Severus nechtěl slyšet…
"Jsem jen já. A vždycky budu."
…znovu ho obklopila temnota. A chlad.
***
Severus nenáviděl Vánoce. Považoval je za nejméně produktivnější svátek, jaký existoval, sloužící jedině k nekontrolovanému obžerství, rozdávání stovek galeonů za předměty, které nikomu k ničemu nejsou, předstírání laskavosti celému světu, všude přítomné dekorace, zatracené ozdoby a trávení času s lidmi, na které se vůbec nechtěl dívat. Zpívající cetky, blikající lampičky, mašle měnící se před očima a pronásledujícího ze všech stran, usmívající se tváře dovádějící ho k nepříčetnosti. A Brumbálova každoroční, sváteční řeč, kterou si ředitel pravděpodobně neuštědří ani letošní rok, byla jakousi kulminací celého toho cirkusu.
Jedinou výhodou toho zmatku bylo to, že deset dní bude hrad opuštěný, což mu umožní si odpočinout od všech těch líných děcek a od většiny členů pedagogického sboru. A možná by se to i dalo snést až na ten jeden iritující detail… nebo spíše rušivou myšlenku, která mu nedávala pokoj… Potter.
Dlouho přemýšlel, co si s ním počít, a nakonec se rozhodl. Nemůže ho nechat odjet. Potter příliš miluje přitahovat potíže, a to znamená, že Severus ho musí mít celou dobu na očích. Chlapec by měl zůstat na hradě, i když to znamenalo úplné zničení jeho každoročního rituálu strávení těchto politování hodných svátků se svými lektvary, zajímavou četbou a několika lahvemi oblíbené whisky…
A právě proto šel do Brumbálovy ředitelny, procházel mezi studenty spěchajícími všemi směry. Musel si promluvit s ředitelem a přesvědčit ho ke svému nápadu.
A tehdy ho uviděl. Uprostřed davu studentů vyplňujících chodbu uviděl černé, rozcuchané vlasy, příliš velkou, zmačkanou uniformu, špatně uvázanou kravatu. Potter šel pomalu, zabraný v rozhovoru, jako vždy obklopený svými přáteli. Na jeho tváři byl široký úsměv.
V tu samou chvíli se chodba utopila v temnotě a pokryla vše stínem. Jediné světlo vydávala malá postava, usmívající se tvář a zelené oči skryté za brýlemi. Všichni ostatní studenti se stali bezvýznamnými stíny, stěží viditelnými ve tmě. Severus zvolnil krok, aniž by z chlapce spustil pohled.
A když ho právě míjel, Potter náhle odvrátil pohled od svých přátel a podíval se bokem přímo na něho. Jeho oči se rozšířily, a tváře se pokryly červení, po čemž rychle uhnul zrakem, a na jeho ústech se objevil ten přihlouplý úsměv. Chodba se na chvíli rozzářila červeně, když ho Severus minul a otočil za ním hlavu, dívajíc se na vzdalující se siluetu.
Doopravdy, copak ten chlapec nikdy nebude chytřejší?
***
Ne, nikdy nebude chytřejší, uznal Severus, když ho o několik dní později nalezl pod dveřmi svého kabinetu, úplně opilého a nepamatoval si ani, jak se dostat do své ložnice.
Dovolil mu účast na tom vánočním večírku, a ukázalo se to ohromnou chybou. Nestačilo, že ho Severus přichytil v situaci s tou zrzavou holkou, opilý Potter se choval tak, jako by nevěděl, co slovo 'usmířit' znamená a blábolil všechno, co mu přišlo na jazyk. Alkohol mu definitivně zastřel mozek, a způsobil, že vůbec nedokázal kontrolovat, co a komu říká. Vlastně se díky tomu Severus dozvěděl o tom, že ta růžovovlasá, nekompetentní bystrozora, kterou Brumbál tak lehkomyslně přijal na pozici učitele Obrany proti černé magii, má románek s jednou studentkou. A ta informace mu dávala ideální příležitost vystrnadit ji ze školy. Někdo takový, jako ona, nemohl vykonávat tak zodpovědnou činnost…
Ale nejprve se musel ještě postarat o Pottera a ujistit se, aby se chlapec bezpečně vrátil k sobě. Proto ho donutil si vzít vystřízlivující lektvar a s jistou satisfakcí se díval, jak si uvědomuje vše, co ve své bezmyšlenkovosti udělal a řekl, a vrátilo se to k němu silou explodujícího kotlíku.
Očekával, že Potter padne do po alkoholické deprese, a netušil, že mu až tak záleželo na zachování tajemství, které vyžvanil, a dokonce bude ochoten vzdát se svého milovaného Famfrpálu, jen aby si Severus to tajemství nechal pro sebe. Netušil, že za své nezodpovědné chování byl ochoten zaplatit jakýmkoli trest… a dokonce i tu nejvyšší cenu. Takové rozhodnutí k němu vůbec nesedělo…
Zřejmě existoval způsob, nalít mu trochu oleje do hlavy.
I když teď, když se Severus díval na Pottera, sedícího v křesle, na jeho spuštěnou hlavu a dlaně sevřené v pěsti, do jeho mysli se pomalu vkrádal stín, který zakrýval světlo a přinesl chlad.
"Měl by ses vrátit na kolej," řekl tiše muž. "Je pozdě. Jestliže tvoji přátelé nejsou tak opilí, jako jsi byl ty, mohli by zjistit, že nejsi v posteli a začali by tě hledat."
Harry přikývl a postavil se.
"Omlouvám se," zašeptal tiše, stále s hlavou skloněnou. Jeho hlas se trochu třásl. "Za všechno, co jsem řekl. A za všechno, co jsem udělal." Nezvedl hlavu, aby se na Severuse podíval. Prostě se otočil a zamířil ke dveřím.
Možná to byl stín smutku, který nedokázal opustit jeho tvář, možná výraz hořkosti, který obklopoval jeho rty… ale něco vyvolalo v Severusovi nepochopitelnou potřebu zastavit ho a…
"Pottere," zavolal. Harry se zastavil, otočil se a podíval se na něho. Zelené oči byly prázdné. Jako by z nich něco vysálo veškeré emoce. Emoce, kterých tam vždy bylo tolik, tak neuvěřitelně tolik… A Severus pocítil ohromnou touhu, aby je znovu uviděl… ale ne. Nemohl to udělat. Musí být konzistentní. Potter si za to může sám. Nemůže mu ustoupit. "Jdi už spát," řekl nakonec. "Doufám, že sebou máš plášť?" Harry přikývl a vytáhl z kapsy třpytivý materiál. "Dobře, jdi nejkratší cestou. A žádné zastávky. Musíš jít přímo do Nebelvírské věže. Rozumíš?"
Harry pomalu přikývl, pak se otočil a beze slova zmizel za dveřmi.
Bylo ticho.
Ale to ticho, které doprovázelo Severuse odnepaměti, a kterého si vždycky cenil… ho teď dusilo.
Přešel k baru, nalil si sklenku whisky a sedl si do křesla před krbem, postavil láhev před sebe na stolek a díval se do ohně.
Po nějaké době, když dokončil třetí sklenici, ho vyrušil úder hodin. Po několikáté nedobrovolně sáhl do kapsy a sevřel dlaň kolem kamene.
Byl stále chladný.
Potter by už měl jít spát. Trvalo to příliš dlouho. Už mu dávno měl poslat zprávu…
Světla v obývacím pokoji se zamihotala, a na celý pokoj padla mlha neklidu.
Od začátku mu Potter každý večer před spaním posílal zprávy na dobrou noc, které ho iritovaly. Ale po nějaké době si na ně zvykl, a dokonce… je začal nevědomky očekávat. Každý večer. A teď, když tu zprávu neobdržel… instinktivně cítil, že něco není v pořádku.
Možná ho neměl pouštět samotného? Možná že Potter, místo aby šel spát, se opět schoval do nějakého rohu v hradě, prožívajíc všechno, co udělal, co řekl a co musel obětovat? Možná, že toho na něj bylo příliš mnoho?
Možná, že to měl Severus zahrát trochu jinak?
Možná by ho měl zkontrolovat… zeptat se… zda je s ním všechno v pořádku?
Vytáhl z kapsy kámen a chvíli se díval na jeho hladký povrch.
Do háje s tím…!
Pottere, proč ještě nespíš?
Posláno. Tak. Nyní se ukáže, jestli na něj chlapec jen zapomněl a jednoduše šel spát. Ve skutečnosti by tomu jeho opilecká noc odpovídala. Přinejmenším by se zbavil pocitu, který kroutil jeho vnitřnosti, když se díval na ten patetický kámen a díval se a sledoval…
… a nakonec se kámen rozzářil, a s ním se rozsvítil i celý obývací pokoj.
Nemůžu usnout. Budu sedět ve společenské místnosti a půjdu spát později. Dobrou noc.
Namísto očekávaného jasu se mlha stala ještě hustší, a zakryla téměř každý zdroj světla v místnosti.
Severus nemyslel. Prudce vyskočil z křesla a o chvilku později už kráčel chodbou, odměřoval ji dlouhými, rozhodnými kroky, a každá pochodeň, kterou míjel, byla na chvíli utlumena, pohlcena temnotou, která se kolem něj vznášela.
V jeho očích šílela vichřice a tvář připomínala masku ze stínů a blesků.
Po několika minutách se objevil u východní věže. Zavrčel heslo a vešel do společenské místnosti Nebelvíru.
Spatřil ho. Potter seděl na pohovce před krbem, s tváří ukrytou v dlaních a shrbenými rameny. Připomínal někoho, jehož svět se nevratně zhroutil.
Temnota se prohloubila a objevil se v ní chlad.
Severus udělal několik kroků, zamířil k pohovce a uslyšel svůj vlastní hlas, který zněl, jako by bylo jeho hrdlo vyplněné tisícem jehel.
"Pottere?"
Všiml si, jak Harry prudce zvedl hlavu a otočil ji, podíval se přímo na něj, po čemž vyskočil z pohovky a narazil do stolku, téměř se o něj přerazil a hlesl vyděšeným hlasem:
"Já… Co tady...? Co se…? Já ne…"
No, Potter nebyl příliš výmluvný, ale v určité situaci byl zbaven téměř veškeré schopnosti mluvit…
Když chlapec nakonec získal rovnováhu, okamžitě sklonil hlavu a vbil pohled někam do koberce pod Severusovýma nohama. Předtím, než muž vytáhl hůlku, aby alespoň částečně skryl svou přítomnost, podíval se na chlapcovi dlaně a kolena, ale nevšiml si na nich žádného zranění nebo stop po samodestrukci. Špatné tušení, jež měl v žilách, zmizelo.
Rychle použil několik maskujících zaklínadel a schoval hůlku, po čemž se podíval na Potterovu skloněnou hlavu a rozcuchané vlasy.
Olízl si rty.
Kvůli čemu sem vlastně přišel? Myslel si, že to ví, ale teď, když Potter stál před ním, s těmi zaťatými, chvějícími se pěstmi a tělem napjatým jako struna, jako by čekal na další šlehnutí bičem nebo něco stejně nepříjemného… už si nebyl tak jistý.
"Pottere…" Začal, a jeho hlas zněl nesmírně nahlas oproti tichu kolem nich. "Vím, že bys to nebyl ty, abys neignoroval mé rozkazy, ale v této situaci…" Ne. Měl by být více… jemný. "Chci ti něco důležitého říct a chci, abys mě dobře poslouchal," pokračoval a snažil se, aby jeho hlas byl tichý a klidnější. Potter se na něj nedíval a… začalo ho to rozčilovat. Čeho se tak bál? Přece sem přišel aby… sakra! "A radím ti, abys přestal zírat na ten neobyčejně zajímavý vzor na koberci a podíval se na mě, když s tebou mluvím."
Chlapec se viditelně otřásl, ale nezvedl hlavu. Severus pocítil vlnu podráždění.
Proč se na něho Potter nechtěl podívat? Kdyby to bylo prostě tvrdohlavý, infantilní druh vzdoru, Severus by si s tím bez problému poradil, ale cítil něco mnohem silnějšího… něco tak neuvěřitelně silného, že to otřáslo jeho nitrem… vyplnilo ho… donutilo ho cítit…
"Nechtěj po mně, abych to opakoval," přikázal ostře.
A tehdy Potter zvedl hlavu. A Severus to spatřil. Spatřil stopy po slzách na bledých tvářích a opuchlé, zčervenalé oči…
A všechno zmizelo. Utopilo se to v dusivé temnotě a ohlušilo jeho sluch hlasitými, dunícími údery… údery, které otřásaly celým jeho nitrem… a zvuk sypajících se úlomků z popraskané zdi… zdi, přes kterou se něco přelilo, proniklo… Něco, co přineslo bolest.
Než to Severus mohl zastavit, rozlilo se to v jeho žilách jako jed, převzalo to nad ním kontrolu a všechno zničilo.
Zhluboka se nadechl, vynořil se na povrch a dovolil, aby ty tenké nitky jeho kontroly opět obalily jeho mysl a tělo, vytáhlo ho z toho jezera zeleně, ve kterém se utopil. Teď už viděl jen oči, které se na něj dívají zpoza brýlí.
Nebezpečí pominulo.
Ale jak něco takové vůbec mohl dopustit? Přeci sem přišel, aby mu pověděl, že změnil názor. A udělá to. A pak prostě odejde a nebude na to víc myslet. Byla to jen chvilková slabost. Nic víc.
Nic.
***
"…Přeji vám všem vytrvalost a odvahu na některých životních cestách, plných překážek a obtížných voleb, ale vězte, že vždy naleznete cestu, když se vydáte za světlem lásky." Všichni učitelé a studenti, shromážděni u jednoho stolu, kteří zůstali na Vánoce v Bradavicích, sledovali Brumbála a lehce se usmívali. Jen Snape mu věnoval pochmurný pohled. "Přeji vám také, aby tyto Vánoce ve vašem životě něco změnily, abyste je prožily v radosti a s úsměvem na tváři." Brumbál pohlédl směrem k nabručenému Snapeovi, a jeho oči se zatřpytily. "A doufám, že se tu sejdeme i další rok, bez ohledu na to, co se mezitím stane."
V tu chvíli se Snape zamračil, odvrátil pohled a zabodl ho do světla planoucí svíčky.
Och, stane se toho opravdu hodně, pomyslel si Severus. Temný Pán bude mrtvý a konečně zmizí z jeho života jednou pro vždy. A když mu bude přát štěstí, zbaví se také toho starého hlupáka…
A Pottera…
Svíčka se zachvěla a trochu zhasla. Udělalo se temněji. A chladněji.
Potter také zemře… zemře… a nikdy už ho neuvidí… nikdy víc.
Potřeboval veškerou svou vůli, aby tu myšlenku odehnal. Myšlenka, která se v této chvíli zdála tak… nepředstavitelná.
*
Potter k němu přišel hned po sváteční večeři, přinesl si sebou celý pytel smetí, které považoval za vánoční ozdoby. Severus souhlasil jedině s malým, barevným stromkem, který nyní stál uprostřed stolku jeho obýváku, protože by chlapec evidentně nepřežil, kdyby neměl alespoň jednu věc, která by mu připomněla, že jsou Vánoce. Jako kdyby to nebylo vidět v celém hradu. Koneckonců, stačilo vystrčit nohu před Severusův kabinet, aby byl okamžitě obklopen celou tou šíleností. Nemusel mu to ještě zatáhnout do komnat.
Ale Potter evidentně nepotřebuje příliš štěstí, protože mu stačí jedině malé ozdobené dřevo, na které se každou chvíli může podívat a usmát se.
A Severus se také mohl dívat. Na něj.
Na radost v jeho tváři, když pil máslový ležák… a když sledoval skleněnou kouli… a myšlenka, že to on, Severus, mu způsobil takovou radost, se zdála tak… neskutečná.
Ale, navzdory všemu… ji ochutnal.
A chtěl víc.
Komentáře
Okomentovat