DI 62/8

 

DI - kapitola 62. - část VIII.

Vzduch se vlnil, nasáklý teplem a hlasitými údery srdce. Celá místnost byla vyplněná mlhou, která zkreslila všechno okolo, a vrhla celý obývací pokoj do šarlatové temnoty, ve které nebylo nic, vyjma jasné pulzující bytosti, sedící na Snapeových kolenou v krvavě červené košili s otevřenými, těžce po vzduchu lapajícími ústy a horkou erekcí, pulzující v Severusově sevřené dlani.

"No, no, nemůžeme dovolit, abys došel tak rychlého konce…" Zašeptal chraplivě a snažil se dodat svému hlasu kousavé zabarvení, aby zakryl netrpělivost a potlačil hlad, který cítil, když se díval na chlapce.

Ale nezamýšlel spěchat. Chtěl se o něj pečlivě postarat, chtěl nasytit tu touhu pomalu, sledovat, jak se rozpaluje plamenem a roste čím dál víc, a donutit Pottera škemrat a kvílet bez konce, aby se Severus mohl z tohoto pohledu těšit co nejdéle a utápět se v chlapcových emocích.

Popadl černou kravatu, pomalu ji sunul dolů a povoloval ji, aby mu ji mohl přetáhnout přes hlavu. Odhodil ji na podlahu, aniž by odtrhl pohled od zamlžených očí skrytých za brýlemi, sáhl po knoflíku košile a pomalu je jeden po druhém rozepínal a sledoval, jak se centimetr po centimetru odhaluje jasná kůže zpod oblečení. Až se nakonec dostal k poslednímu knoflíku a mohl odsunout látku stranou jako záclonu, skrývající před jeho očima vytoužený pohled. Pohled, který by mohl sledovat hodiny. Dvě, tmavé bradavky na té jasné, bezchybné kůži, bez jakýkoliv jizev a skvrn, drobná, štíhlá, chlapecká postava, tak živě mu připomínající, že mu bylo stále... šestnáct. Šestnáctiletý, který potřeboval Mistra, potřeboval autoritu, potřeboval silnou ruku, která mu vezme dech z hrudi a otřese jeho světem. Ale pomalu se ukazovalo, že i Severusův svět se začíná chvět…

Netrpělivým pohybem sundal košili z jeho ramen, stáhnul ji k loktům a nechal ji tam, a na poslední chvíli zastavil nutkání, vrhnout se na něj, aniž by na něco myslel, prostě ho pohltil. Celého. Vychutnal si každý kousek. Ochutnat mladost a to nekonečné odevzdání tak dlouho, dokud se nenasytí, než znovu za pár hodin zatouží opět.

Ale místo toho jen zvedl ruku, dotknul es prsty hladké pokožky na šíji a slyšel, jak mezi Potterovými rty uniklo tiché povzdechnutí. Harry zaklonil hlavu, dávajíc mu plný přístup, a Severus ho ochotně využil, putoval dlaní přes jeho šíji, ramena, klíční kost, hruď. Byl tak teplý. Vždy tak teplý… Severus přesouval prsty po té žárem zářící kůži, vědíc, že každý, i ten nejmenší kousek… náležel jen jemu. Jen on měl právo se ho dotýkat. Jen on mohl jeho žárem ohřát své chladné dlaně. Jen on jediný měl Pottera. Jen on ho mohl píchat, mohl vyplnit prsty každou prohlubeň jeho těla a snažit se ji zapamatovat, spolu s jeho sladkou vůní, rozpáleným teplem, vyčerpanými steny, aby si je mohl během noci přehrávat v paměti.

Aby prosvětlil temnotu.

Všechno zmizelo, pokryté lepkavou, těžkou, šarlatovou mlhou, ze které se ozývaly pouze zvuky. Steny, hrdelní šepot, připomínající vyhladovělé zvíře, zrychlený tlukot srdce, dlouhé vzdechy, smíchané s oddechováním a pronikající vším, hustou, vnitřnosti požírající touhou.

A nakonec se z té mlhy vynořila tvář. Tvář široce rozevřených, zelených očí vyplněných ohněm orgasmu a štíhlé tělo, vypnuté do luku na jeho klíně kroutící se v rytmu vln rozkoše, přelévající se přes něj.

A mohl znovu sledovat, jak absolutně vše z jeho tváře mizí a zůstává jedině čistá blaženost, tak silná, až se zdálo, jako by mu způsobovala bolest. Jak černé prameny padají na zpocené čelo, a v koutcích očí se objevují slzy. Jak jeho boky pokračují v útoku, když ze sebe dostává poslední kapky semene. Jak otevřel ústa s výkřikem a vychází z nich sten uspokojení.

Tak dokonalý… tak zatraceně dokonalý.

Severus zoufale pohlcoval ten pohled, čekajíc… protože věděl, že za chvíli, už za několik vteřin, nadejde to nejlepší.

Och ano, teď!

Ten úžasný blažený výraz tváře, nepřítomný úsměv a oči zářící nádherným naplněním… viděl to všechno, než Harry ztuhl, s povzdechem na něj spadnul, a vtulil se do jeho šatů.

Teď, když už byl Potter nasycený, mohl Severus nakonec nasytit i sebe…

***

Severus ležel chvíli na zádech, díval se do stropu a snažil se zklidnit dech. Slyšel vedle sebe Harryho těžký dech. Pomalu otočil hlavu a podíval se na něho. Chlapec ležel zády k němu, s pokrčenýma nohama. Jeho jasná kůže se leskla potem. Jeho svaly se viditelně chvěly. Viděl jeho vystouplé lopatky a dlouhou linii páteře táhnoucí se ke kříži. Podíval se níže. Mezi jeho hýžděmi tekla bílá, hustá tekutina, usazující se na černé posteli.

Tak zkažený… poskvrněný.

Ne. Neměl by tak vypadat. Měl by zářit. Musel zářit.

Severus sáhl po hůlce a téměř neslyšně zašeptal čistící kouzlo. Ostrý, dráždivým zápach potu a sexu zmizel. Sperma rovněž.

Muž se zvedl na lokti a podíval se na Harryho ležící vedle. Jeho tělo zářilo svým jasem na té černé posteli. A ten pohled se Severusovi zdál tak… neskutečný. Na to nebyl zvyklý. Mít něčí přítomnost ve své ložnici. Ale Potter byl tady. V jeho posteli. Horký a uspokojený, po jeho boku. A Severus od něj nedokázal odtrhnout pohled, když se přisunul blíže, natáhl dlaň a dotknul se tmavých, rozcuchaných vlasů na posteli.

A v tu samou chvíli se vzduch stal teplejší a vyplnil se světlem.

Severusovy oči překryla divná mlha, když hladil černé, vlhké prameny, jemně mu klouzající mezi prsty a poslouchal chvějící se Harry dech, který se pomalu uklidňoval. Přesouval prsty po hladké, rozpálené tváři, hladíc tvář a chlapcovu skráň. Cítil ve vzduchu vůni vanilky a čokolády a zdála se mu ještě intenzivnější než obvykle. Samovolně přesunul tvář blíž k Harryho šíji, hladil nosem rozcuchané vlasy a hluboko do sebe natáhl tu nebývalou vůni.

Místnost se lehce zavlnila a vyplnila čím dál hlasitějšími a rychlejšími údery srdce, s echem odrážejícím se od celé ložnice.

Cítil teplo vycházející s nahého těla. Teplo, které pronikalo přes jeho kůži do jeho nitra a roztopilo cosi, co by mělo zůstat pokryté ledem. Něco v nejvzdálenějším rohu jeho mysli křičelo. Křičelo, že by se měl ovládat, že by se měl odsunout, vstát a odejít, stejně jako to dělal vždy, a nedopustit, nedovolit, aby ho cokoliv zastavilo. Potlačit v zárodku každou, i tu nejmenší jiskru, která by se mohla v jeho duši usadit.

Ale… byl v té chvíli příliš ohlušen, než aby slyšet ten vzdálený křik.

Je to jen jeden večer. Jen jeden. Nic se nestane - pomyslel si a poslouchal čím dál hlubší, spokojenější dech vedle sebe.

Vypadalo to, že chlapec usnul. V jeho posteli…

Nadešlo vystřízlivění.

Severus odtáhl tvář od jeho šíje a zamračil se.

Nedovolí mu tu spát. Potter se musí vrátit na kolej.

Muž zavřel oči a sevřel rty. Po chvíli se v místnosti udělalo chladněji, mlha opadla, a červeň se rozplynula, nahrazena mihotající se tmou. Když Severus otevřel oči, nebyla v nich stopa po žádné emoci. Jen nevzrušená lhostejnost. Nadzvedl se na ruce a odsunul se.

"Je pozdě. Musíš se vrátit."

*

Když se Severus vrátil z koupelny, Potter ještě ani nevstal, nezvedl se a nebyl připravený k odchodu, ale… usnul v posteli. Snažil se ho vzbudit, ale chlapec se zdál po sexu tak vyčerpaný, že vůbec nereagoval.

Dovolil mu tedy zůstat. Jen jednou. Ale nad ránem ho odsud vyhodí. Ať si Potter nemyslí, že je tohle nějaký zatracený hotel.

Nicméně se rána nedočkal, protože ho v noci vzbudil křik.

Potter měl noční můru. Můru, ve které, jak si Severus domyslel, chlapec spatřil jeho smrt. Nejspíše z rukou Temného Pána. Pokusil se ho uklidnit, ale Potter byl tak otřesený, že vyskočil z postele a klopýtaje zamířil do koupelny.

A nevyšel. Rozhodně po příliš dlouhou dobu. A s ohledem na výraz v jeho tváři, ve které zanechala hrůza a zoufalství tak hluboké stopy, že je Severus viděl ještě dlouho před očima, když chlapec zmizel do svého úkrytu... začínal se znepokojovat.

Než se Severus dokázal zorientovat, stál už před dveřmi do koupelny, díval se na ně a čekal...

Dá mu ještě minutu. Jestli odtamtud Potter nevyjde, sám ho vyvleče. Klidně i silou.

Naštěstí to nemusel dělat.

Klika se pohnula a dveře se otevřely.

Potter se zarazil ve dveřích, a díval se na Severuse se zaskočením. Ale než se mu podařilo uniknout pohledem, muž viděl výraz v jeho očích… a cosi v jeho nitru sebou trhlo. Prudce a nepříjemně.

"Promiň, že jsem tě vzbudil." Zamumlal tiše chlapec, a díval se do podlahy. "Nechtěl jsem. Můžeme už jít spát."

Aniž by zvedl hlavu, snažil se kolem něj projít, ale v tu chvíli Severus spatřil, jak se jeho vlastní ruce roztahují a z úst mu uniká jemný šepot:

"Pojď sem."

Přitáhl si ho k sobě a přitisknul k hrudi, uzavřel ho svými pažemi a slyšel tichý povzdech, který vyšel z Harryho úst.

Nevěděl, jaký impulz mu to přikázal udělat. Ale poddal se tomu, cítil teplo pronikající do něho, štíhlé tělo, které se k němu tisklo tak úžasným způsobem…

Na okamžik panovalo ticho. Přerušované jedině pravidelnými údery srdce.

"Nic ti není… že?" Uslyšel nejistou otázku vyslovenou chvějícím se hlasem.

Potter se bál. O něho. Sama myšlenka, že kdokoliv by se o něho mohl bát, se mu zdála iracionální. Neskutečná.

Všichni, kteří ho znali, dokonale věděli, že se Severus o sebe dokáže postarat. Prostě mu dali rozkazy a očekávali výsledky. Bez ohledu na cokoliv. Bez přemýšlení, zda při tom zemře, nebo získá další jizvu. Nikdo se o něj nestaral. On také ne. Naučil se nestarat.

Ale náhle se objevil Potter. Se svou mladistvou citlivostí a naivní oddaností. Jediná osoba, která…

Severus se pohnul a uvolnil ho ze stisku, chytil jeho tvář do dlaní a zvedl ji. Když spatřil ten pohled v zelených očích, vyplněný zoufalstvím, vzduch se zavlnil, naplněný září.

"Ne, nic mi není. Byl to jen sen." Odpověděl tiše.

"Slibuješ?" V chlapcově hlase znělo zoufalství. Jako by sama myšlenka, že by mohl Severuse ztratit, se zdála… nepředstavitelná.

A Severus pocítil, jak se do jeho hlavy vkrádá nevítaná myšlenka…

Pokud se cokoliv pokazí a on nedovede chlapce k Temnému Pánovi, nebo nedokáže uvařit lektvar… pak se Potterův sen změní na proroctví.

Záře zhasla, tlumená přicházející temnotou.

Zůstal jedině nevyhnutelný chlad.

"Slibuji," odpověděl Severus, poddávajíc se temnotě plazící se po stěnách a stropě. "Tvoje starost mě dojímá, Pottere." Snape pustil jeho tvář a narovnal se. Čerň se už doplazila k jeho nohám. "A teď se vrať do postele. Předpokládám, že zde nemíníš stát do rána a litovat se."

Harry se lehce usmál.

"Ne," odpověděl.

"To je novinka," odfrkl muž, odvrátil se od něj a otočil hlavu. "Přece si tak libuješ v lítosti."

Cítil, jak se mu v krku plazí chladné prsty hněvu. Měl pocit, jako by se ho pokoušely rozsápat. Proč musel Potter všechno tolik komplikovat? Proč k němu musel přijít s tou žalostnou, zbytečnou starostí? Proč mu tu Severus dovolil zůstat? Nepotřeboval uprostřed noci jeho sebelítost. I tak byla bezcenná. Nepřinesla nic, než jen… rozhořčení. Vyvedla ho jen z rovnováhy.

Chlapec překvapeně rozšířil oči.

"Nelituju se," řekl obraně. "Měl jsem jen zlý sen. Říkal jsem, že už můžeme jít spát."

"Skvělé, neboť mám dost toho dělat ti chůvu," odpověděl trpce Severus.

Hněv kypěl. Kousal. Drásal.

Za to mohl Potter.

Že Severus při něm ztratil kontrolu. Že to on ho musel následovat, utěšovat ho a přitáhnout ho zpět za provaz, a že Potter zatáhl zpátky. A že chlapec měl o mnoho více síly, než se zdálo.

A že se svým tvrdohlavým světlem dostal do míst, která by měl navždy zůstat v temnotě.

***

V laboratoři panovalo šero. Jediným světlem byla svíčka stojící na jedné z polic, která v temnotě osvětlovala vysokou postavu, oblečenou do Smrtijedských šatů.

Severus stál nad myslánkou a čistil svou mysl. Pečlivě navíjel na hůlku všechny nebezpečné myšlenky a vzpomínky a umisťoval je mezi zlaté stužky. Vzpomínky se točily a vyplývaly na povrch, tvoříc propojené obrazy. Potter na jeho klíně. V jeho posteli. Píchající ho. Masturbující. Šťastný.

Teplota v místnosti se zdála s každou myšlenkou umístěnou do myslánky chladnější. Po policích a lahvičkách se šplhal mráz, jako kdyby se poblíž objevili mozkomoři. Jediným prvkem v místnosti, který nebyl pokryt mrazem, byla myslánka. Vyzařovala žár, jakoby v sobě shromáždila veškeré teplo a světlo.

Severus schoval hůlku a narovnal se.

Byl hotov.

*

Vždy to bylo tak bolestivé. Mysl Temného Pána připomínala ostří. Vrazila dovnitř, procházela všemi stěnami a nechávala po sobě dlouhou, krvácející ránu, otevřenou a zmasakrovanou. A jeho smích… byl jako skleněné střepy, které se vrážely do mozku ještě dlouho po tom, když smích utichl.

Vždy se smál, když si prohlížel Severusovi vzpomínky a mohl v nich spatřit svého největšího nepřítele… zlomeného, podlehlého, ovládaného… a zvláště se mu líbila vzpomínka, ve které Potter klečel u stolku v Severusově obýváku, svázaný a ochromený, sténajíc bolestí, zatímco ho muž píchal ostře a bezohledně. Ano, tohoto pohledu si Temný Pán cenil nejvíc. A Severus zřetelně cítil jeho uspokojení.

"Dokonalé," zašeptal, když nakonec opustil Severusovu mysl, zaklonil se ve svém vysokém křesle a spokojeně se usmál.

Severus potřeboval chvíli, aby přišel k sobě. Měl pocit, jako by v jeho mysli byly bolestivé rány v místech, kde Temný Pán zaťal své drápy. Několikrát zamrkal, a snažil se předejít závrati. Vždy se po proniknutí cítil, jako by byl zbaven všech ochran. Jakoby jeho mysl zůstala kontaminovaná a začala hnít a plesnivět zevnitř, vyplňujíc každou mezeru hustou, pronikavou temnotou.

"Ale zdá se mi, že je tvých vzpomínek čím dál méně…." Pokračoval Temný Pán, mhouřil oči a probodával Severuse pohledem.

"Rozhodl jsem se omezit kontakt s chlapcem na nezbytné minimum. Je hlučný a iritující. Velmi mě vyrušuje a brání mi v práci na lektvaru," odpověděl hladce Severus, dívajíc se před sebe nevzrušeným pohledem. "Ale pokud si přejete, Pane, můžu ho vídat častěji." Ve chvíli, kdy Severus ta slova vyslovil, objevil se na jeho tváři výraz znechucení.

Temný Pán na něj chvíli hleděl, po čem odpověděl:

"Nechám rozhodnutí na tobě, Severusi. Záleží jen na tobě, aby od tebe chlapec neutekl. Nezajímá mě, jak to uděláš, ale až nadejde čas, musí tě následovat po kolenou a bez váhání splnit jakýkoliv tvůj rozkaz."

"A tak se stane," odpověděl Severus, přikývl hlavou a dovolil, aby se na jeho rtech roztáhl upřímný úšklebek.

"A jaký je tvůj pokrok s lektvarem? Podařilo se ti získat oči chiméry?"

"Pracuji na tom. Kontaktoval jsem ty nejlepší lovce těchto tvorů ve Velké Británii. Měl bych je dostat hned po Novém roce. Evidentně se jich nejvíce objevuje na silvestrovskou noc, kdy všechno umírá, aby se následujícího dne mohlo zrodit na novo."

Temný Pán souhlasně přikývl.

"Vynikající. Pokud se objeví jakékoliv problémy, okamžitě mě informuj."

"Samozřejmě, můj Pane." Severus se poklonil a ve stejné chvíli uslyšel zvýšený hlas:

"Červíčku!"

Dveře se otevřely a dovnitř vklouznul malý, chvějící se člověk.

"Ano, můj Pane?"

"Přiveď ke mně Bellatrix a Blackwooda."

"Už běžím, můj Pane."

Minula chvíle, než se dveře znovu otevřely a dovnitř vkročila Bella, následována jejím vysokým, silným bratrancem.

"Volal jste nás, Pane?" Zeptala se žena, předklonila se a zbožně se na Voldemorta dívala. Její pohled na chvíli zabloudil k Severusovi a muž z ní vycítil nedočkavé vzrušení. Temný Pán ho již před časem informoval, že Bellatrix odhalil jejich plán, protože mu již mnohokrát dokázala, že je jeho nejvěrnější. Udělal to, aby mohl Severus případně využít její pomoci, kdyby získání některé ingredience do lektvaru bylo problematičtější.

Severus z toho nebyl nadšený. Bellatrixino vědění ho jedině znepokojovalo. Žena si ohromně užívala jeho úkol a nedokázala odolat mu, aby mu to nepřipomínala při každém jejich setkání a nutila ho, aby jí vyprávěl stále pikantnější detaily o tom, co dělá s Potterem, a následně se chlapci vysmívala a všechno komentovala znechuceným tónem.

Temný Pán se podíval na tři Smrtijedi stojící před ním a začal:

"Chci s vámi probrat podrobnosti nejbližšího útoku. Zmínil jsem se o něm během naší poslední schůzky. Rozhodl jsem se, že ho provedete vy tři."

Bellatrix nadšeně vykřikla a Blackwood se ohavně usmál. Jen Severus zachoval kamenný výraz tváře.

"Hampstone splane," pokrčoval Temný Pán. "Musíte nadělat co nejvíce škody. Měla by to být velkolepá podívaná. Zabijte co nejvíce těch ubohých červů." Voldemortova tvář se zkřivila krutým úsměvem. "Chci, aby si kouzelnický svět dlouho pamatoval vánoční dárek, který jsem pro ně připravil…"

***

Po chodbě Bradavic se přesouval stín. Na moment vykročil na světlo, když procházel kolem pochodní na stěně a znovu se vrhl do tmy. Černý plášť za ním povlával a vypadalo to, jako by za ním zahlazoval šlépěje ledovou temnotou. Mířil přímo do sklepení. Až nakonec dorazil ke svým dveřím do kabinetu. Zašeptal heslo a vešel dovnitř. Přešel kabinet několika kroky a po chvíli se ocitl v obýváku. Skřítci zapálili oheň v krbu, ale ve chvíli, kdy se muž ocitl v místnosti, plamenu pohasly a vzduch se ochladil.

Zamířil k baru, opřel se dlaněmi o černou desku a sklonil hlavu. Na jeho napjaté tváři bylo silné rozrušení. Oči připomínaly ledové krystaly, ve kterých se odrážel… dusivý, téměř zoufalý vztek. A smíchem zkřivená tvář Temného Pána.

Neustále mu to bylo málo. Stále potřeboval víc vzpomínek, víc a víc, aby si je užil, aby si užil Potterovo ponížení… aby se mu vysmíval.

Severus zaťal pěsti. Udeřil s nimi o desku a vydal ze sebe zvuk připomínající šílené zvíře.

Stále slyšel v hlavě jeho smích. Jeho a Bellatrix. Nedokázal se jich zbavit. A tak to bylo vždy, když se vracel ze setkání.

Severusi, na tvém místě bych si dezinfikovala penis pokaždé, když bych ho musela zarazit do zadku toho špinavého spratka! Ještě od něj něco chytíš… například nějaké nechutné… pocity.

V černých očí se objevila puklina.

Jeho tělo zareagovalo automaticky a vztekle praštil do všech lahví na desce. Prostor se vyplnil zvukem rozbíjejícího se skla.

A v tu chvíli Severus pocítil teplo v kapse. Samovolně sáhl po kamenu a přisunul si ho k tváři.

Dobrou noc, Severusi.

Chvíli prostě jen stál a díval se na kámen, aniž by se pohnul. Po chvíli se jeho víčka zavřela a ramena klesla. Oheň v krbu se zamihotal a vzduch se oteplil. Temnota začala ustupovat. Smích utichl. Rozzuřenost se stáhla, nahrazena klidem. Dlaně se přestaly třást. Když otevřel oči, nebylo v nich stopy po ledu. Rozpustil se.

Muž zvedl hlavu a podíval se směrem k laboratoři. Vložil kámen do kapsy a pomalu zamířil ke knihovně, a když se odsunula a odhalila vchod, zamířil své kroky přímo k myslánce. Zastavil se nad ní a podíval se dolů na zlaté prameny, cítíc na tváři jejich žár. Natáhl ruce a sevřel je na okraji mísy.

Chtěl se toho tepla dotknout. Znovu ho v sobě pocítit. Přimět ho, aby se v něm rozlil jako divoká řeka. Aby ho znovu naplnil.

A udělal to. Naklonil se, zanořil do myslánky svou tvář a nechal se unést vírem.

***

Severusův pohled byl upřený na Harryho, který držel v rukou knihu a zdál se být čtením naprosto pohlcený. Ale Severus věděl, že to bylo jen zdání. Protože vše zde bylo jen proto, aby ho to pokoušelo. Rozepnutý límeček, který odhaloval jasnou, hladkou kůži a zval, aby do ní zanořil zuby. Mírně pokřivená kravata, zmačkaná košile, příliš široce roztažené nohy.

Tak bezstarostně divoký… Opravdu, co si to namlouval?

Severusův pohled se přesunul nahoru, a zastavil se na Potterových rtech, které si čas od času chlapec oblízl.

Pokoušel ho, bezostyšně provokoval… Zlomyslný, lstivý spratek…

Harry otočil stránku a znovu si olízl rty a kousl se do nich.

Severus potlačil sten, když se jeho kalhoty staly těsnější. Toužil, aby se ty rty sevřely kolem jeho penisu. Toužil se utopit v té horké, nádherné vlhkosti a vidět ten dech beroucí pohled, když se na něj dívá skrz zamlžené brýle. Toužil… do háje, proč by neměl prostě vstát a vzít si ho?

Vstal téměř neslyšně.

Plameny, které už delší dobu olizovaly jeho nohy a plášť, se teď šířily po koberci, a tvořily ohnivý les. Aniž by odtrhl pohled od Harryho, Severus sáhl po zipu, pomalu ho rozepl a vyndal z kalhot svůj bledý, tvrdý penis. Byl tak horký, že mu téměř popálil dlaň a pulzoval potřebou zanořit se v těch rozevřených vlhkých rtech…

Jako v transu, prošel plamenným lesem, aniž by spustil pohled od Harryho úst. Ještě chvíli, už za moment se do nich propadne, a uhasí svou touhu. Už za chvíli pocítí úlevu…

Jakmile se objevil u Harryho, jednou rukou mu bleskově vytáhl knihu z rukou a druhou ho současně chytil za vlasy, přitáhl jeho hlavu ke své erekci a sledoval, jak se zelené oči rozšířily zaskočením a rty se rozevřely… Severus sevřel zuby, dusíc v sobě sten, když sledoval, jak se jeho penis vsouvá do těch chtivých úst, kousek po kousku, čím dál hlouběji se nořil do teplé, smyslu zbavující vlhkosti, až se konečně dotknul hrdla, a Potter zvednul oči a podíval se na něj tím svým rozpustilým pohledem a v té chvíli se všechno ztratilo v moři ohně, každou myšlenku pohltí plameny. A skutečně ho spálí.

***

Zase to udělal.

Seděl v křesle naproti Potterovi, a opět přemýšlel, jak k tomu došlo? Jak došlo k tomu, že chlapec tráví téměř každou svou volnou chvíli v jeho komnatách, a chová se tak volně, jak by byl ve své koleji? Jak došlo k tomu, že pomalu zapomínal, jak trávit večery o samotě? Jak došlo k tomu, že Potterova přítomnost… ho přestala dráždit? Že ji začal akceptovat? A dokonce… ji začal… vyžadovat.

To vědomí ho vyděsilo, ale musel nazývat věci pravými jmény: přestal nad tím mít moc.

Potter byl příliš často v jeho myšlenkách. Příliš mu dovolil se s ním sblížit. V určitém okamžiku ztratil svou ostražitost, aniž by si uvědomil, jak hluboko už se dostal… Potter připomínal vodu, která, kromě toho, že se zdála být slabá a neškodná, tvrdohlavě a vytrvale den po dni drtila skálu. A i když na první pohled nevidíte žádné změny, jednoho dne zjistíte, že voda už dosáhla tak daleko, že podemlela celý břeh, a že každým okamžik hrozí zavalení. Ale pak už je obvykle pozdě, abyste to zastavili.

Ano. Vymklo se mu to zpod kontroly.

Ale problém s Potterem byl takový, že ho bylo všude plno. A dokonce, i když se Severus snažil ho odstrčit, tak se chlapec zase vrátil. Nikdy v životě nepotkal nikoho takového. Tak zatraceně… okouzlujícího. Stále byl ohromený jeho neuvěřitelnou citlivostí. Jak je možné, že někdo, kdo byl vychováván těmi odpornými mudly: někdo, kdo celé své dětství nepoznal teplou náruč: někdo, kdo musel bojovat o svůj život od raného věku: někdo, jehož život visel už tolikrát na vlásku: někdo, jehož jméno znal celý kouzelnický svět, a který mu na ramena složil tíhu, se kterou by se pravděpodobně nedokázal vyrovnat ani zkušený čaroděj… že ten někdo, zůstal tak… nevinný? Jak je možné, že si v sobě dokázal udržet takovou mimořádnou citlivost? Že zářil světlem v té všudy přítomné špíně? Že k sobě nepustil temnotu? Kdokoliv jiný na jeho místě by se už dávno topil ve tmě.

On sám ji v sobě měl až příliš a dokonale si toho byl vědom, ale neměl v úmyslu s tím bojovat. Byla jeho součástí. Byla tak hluboko zakořeněná v jeho duši, že by se jí nedalo ničím zbavit. Akceptoval ji. Někdy ji nechal, aby nad ním převzala kontrolu, a v tu chvíli udeřil, zranil a opil se. Krmil ji, dokud se nenasytila, a nestáhla se, aby ji po chvíli znovu pohltil hlad… Vždy to stačilo k tomu, aby se všichni drželi dál…ale pak se objevil Potter. Šestnáctiletý chlapec s jizvou na čele, který mu dovolil, aby se na něm přiživoval… ochotně mu sám dával, krmil jeho temnotu a… neodešel. Stále se vracel. Spolu se svým světlem.

To bylo… neskutečné.

Ale muselo to skončit. Co nejdříve, než bude pozdě. Musí se toho zbavit. Té Potterovi přítomnosti, která ho všude doprovázela a odhalila každý kousek jeho komnat. Toho bezpodmínečného odhodlání. Té pohlcující vůně, která mu vnikla do nosu pokaždé, když ho Potter objal. Té… slabosti.

Musí postavit přehradu, které zadrží vodu, než se dostane ještě hlouběji a hlouběji. Odříznout ji. Oslabit její sílu. Posílit narušené stěny. A už ji víc nedovolit proniknout, protože i ta nejmenší mezera v kombinaci s tlakem, který se na ni tlačí… se může změnit v katastrofu, a on už nebude schopen to zastavit.