DI 62/9

 

DI - kapitola 62. - část 9

Severus naklonil sklenici, aby vypil zbytek whisky, ale v tu chvíli uslyšel šelest a blížící se kroky. Potter se u něj v okamžiku objevil. Už vztahoval ruce, aby ho objal, a nakláněl se, aby si mu sedl na kolena, a znovu se dostal do jeho prostoru svým teplem a vůní… ale Severus byl rychlejší.

Vyskočil z křesla, odstrčil jeho ruce a odtlačil ho ramenem, po čemž beze slova zamířil k baru, kde vzal lahev a nalil si pořádnou porci alkoholu.

"Co se stalo?" Uslyšel za zády přidušený šepot. "Proč se mi vyhýbáš? Proč přede mnou utíkáš?"

Ve vzduchu se objevily ledové krystalky. Muž sevřel ruku kolem lahve.

"O čem to zase mluvíš, Pottere?" Zeptal se tak posměšně, jak to jen dokázal. "Máš příliš bujnou fantazii, když vidíš věci, které neexistují. Můžeš si podat ruku se slečnou Láskorádovou."

Chvíli panovalo ticho. Zdálo se, že se mu ho podařilo umlčet. Ale ne na dlouho. Věděl, že Potter to tak rychle nevzdá, ale nemyslel si, že… zaútočí. Bylo to jako zjistit, že ovce začala… kousat.

"Máš mě za idiota?! Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se ke mně chováš? Že jsem si nevšiml, jak unikáš mé blízkosti, nechceš mě obejmout, nechceš se na mě ani podívat jinak než zesměšňujícím pohledem? Myslíš, že jsem si nevšiml, že se všechno změnilo? Nerozumím tomu proč. Co se stalo? Chci, abys mi to vysvětlil!"

Krystalky ledu se změnily v plameny. Tak ledové, až byly téměř černé. Na stěny padl stín. Hustý a dusivý.

Jakým právem od něj to děcko požadovalo vysvětlení? Co mu měl vysvětlovat? Že se z vlastní vůle snaží naivně zkrotit bestii a pak se diví, že má bestie zuby, kterými ho může kousnout? Že slouží jen jako zvíře k porážce, kterému Severus nikdy neměl povolit otěže a dovolit jí chodit na volno, protože se takhle dostala akorát příliš blízko? A teď jí musí odvézt zpět do klece, i když by musel použít hůl. Musí jí ukázat, kde je její místo.

Pomalu se otočil, nechal, aby jím temnota pronikla a plameny se staly ještě chladnější.

"Nemusím ti nic vysvětlovat, Pottere," vycedil. "Nenapadlo tě, že jsem prostě neměl zájem?"

"A kdo je tu lhář?!" Harry téměř křičel. "Dokud mi to nebudeš chtít vysvětlit, nemám tu co pohledávat. Dej mi vědět, až se rozhodneš." Otočil se, se zlostí popadl z opěradla svůj plášť a zamířil k východu.

"Okamžitě se vrať, Pottere!" Zařval Severus. Chlapec se zastavil a nejistě se otočil. "Nedovolil jsem ti odejít. Sedni si!"

Chvíli se na něj Potter jen díval s nerozhodností na tváři, která se pomalu přeměnila v hněv. Nakonec se otočil, přešel do křesla, těžce do něj usedl a věnoval Severusovi očekávající pohled.

Muž se uvolnil. Měl ho v hrsti. Teď mohl vrátit úder, který způsobí, že ten záblesk v zelených očích nakonec vyhasne. Musí ho zranit tak, aby už ztratil veškerou naději a už se nepokoušel vylézt. Musí ho zarazit hluboko, aby se už nikdy nedostal tak blízko… Musí s ním zacházet, jakoby nic neznamenal…

Severus se podíval na hodiny. Už minulo dost času. Olízl si rty, a probodl chlapce nejchladnějším, nejlhostejnějším pohledem, jakého byl schopen, a ledově vycedil:

"Váš trest právě skončil, pane Pottere. Můžete odejít."

Viděl, jak se Harryho oči nevěřícně rozšířily a objevilo se v nich… zklamání. A bolest. A věděl, že zasáhl.

Výsměšně se usmál.

Potterovi rty se stáhly do tenké čáry a brada se začala chvět. A Severus jen sledoval, jak chlapec vstává, bere si svůj plášť a vybíhá z komnat, třískajíc dveřmi.

Skvělé. Jen ať to tak zůstane. Vůbec ho nepotřebuje. Nepotřebuje jeho naivní ujištění, jeho sliby. Jeho přítomnost. Nepotřebuje ta sentimentální gesta, hloupé úsměvy, ani oči, které se na něj zbožně dívají, a které jen odvádí jeho pozornost a zakrývají cíl.

Ne. Jediné co potřebuje, je… napít se.

***

Když spatřil Pottera následující den na snídani… téměř se udusil. Oh, dokonale věděl, jak chlapec dokáže být impulzivní a jak moc vše prožívá, ale… ale stav, v jakém se Potter nacházel… To bylo jako rána. Jak rána pod pás a Severus měl po celou dobu problémy s dýcháním, když se díval na ty škrábance na tvářích, na zakrvácený obvaz na pravé dlani, obrovskou modřinu pod okem…

V jedné chvíli měl chuť chytit ho za šaty, vyvléct ho z Velkého Sálu a zeptat se, proč si to udělal? Proč musel být tak zatraceně přecitlivělý? Proč musel být tak křehký a nutil ho, aby cítil to... tohle… nutkání, kousajícímu mu vnitřnosti? Rozrušení, které se ho nechtělo pustit, které ho nutilo, aby mu poslal zprávu, a pak ho následoval do učebny Run, i když by ho od sebe měl odehnat.

Ale Potter vždy dokázal najít způsob, aby se ho Severus nedokázal zbavit…

*

Zelené oči se na něj dívaly s hořkostí a záští, tak silnými, že Severus téměř cítil jejich dotek na kůži. Způsobily, že vše, co se v něm něco točilo, kroutilo a kousalo jeho vnitřnosti a toužilo se z něho vymanit, postrčit ho kupředu a odehnat všechen smutek. Jeho penis mu už pulzoval v kalhotách. Sáhl po něm, uvolnil ho, a aniž by odtrhl pohled od těch skleněných očí, nalezl Potterovu drobnou dlaň a navedl ji ke své toužící erekci. Chlapec prudce nabral dech, když se jeho teplé prsty dotknuly, hladké, rozpálené kůže a utáhly se okolo něj. V jeho očích se objevilo ještě víc té jiskřivé hořkosti a jeho rty se sevřely, a Severus cítil, jak ještě víc ztvrdl.

"Víc," zašeptal naléhavě.

Potter začal pohybovat dlaní. A ve chvíli, kdy jeho dlaň začala klouzat přes chvějící se erekci, všechno okolo se začalo točit, a zalévat prvními kapkami červené.

"Proč to děláš?" Uslyšel náhle tichá slova plná výčitek. "Proč se ke mně takhle chováš? Já… udělám pro tebe všechno a ty to víš. Tak proč mi způsobuješ jen… krvácející rány?" Smutek, který plynul z chlapcových úst, připomínal lávu, která plynula přímo do Severusovi pulzující erekce, rozehřívala ji a dráždila. Muž zasténal a opřel se předloktími o stěnu po obou stranách Harryho hlavy, tlačil se proti němu a přirážel k němu boky. "Nikdo nikdy po tobě nebude tak toužit. Nikdo se na tebe nikdy nepodívá stejným způsobem. Nerozumíš tomu? Když ses ke mně včera choval jako k prvňákovi… víš, co jsem cítil? Mám ti o tom říct?"

Severus se kousl do rtu.

Chtěl mu odpovědět. Chtěl mu říct, aby se přestal litovat, aby ho přestal trápit dětským očekáváním, nekonečnou oddaností a svojí otravou osobou, aby mu dal na chvíli pokoj, protože se s ním nemůže soustředit. Chtěl mu říct, že se mu všechno vymklo z kontroly, a že se chce znovu opít. A vůbec, jak se opovážil vstoupit do jeho života, když by se od něj měl držet dál. Chtěl mu říct, že je jen chlapec, který touží po špatném muži.

Ale z jeho úst vyšlo jen jediné slovo:

"Rychleji."

Harryho dlaň zrychlila. A po chvíli se k ní přidala druhá, která začala laskat hladkou špičku. Severus si kousal ret téměř do krve a vydával ze sebe přidušené steny.

Och ano! Přesně tak! Naprosto úžasné.

Nahoru a dolů a ještě jednou a ty teplé prsty tak dokonale dráždící špičku jeho penisu a sbírající krůpěje spermatu.

Harryho dlaně objímající jeho erekci způsobily, že téměř ztratil hlavu. A chlapec do něj přitom zabodával svůj rozhořčený pohled, jakoby Severuse obviňoval za všechno zlo světa.

"Nebo možná chceš slyšet něco jiného?" Zeptal se tichým, ochraptělým hlasem. "Chceš slyšet, jak jsem rozbil sochu a její úlomky mi poranily celou tvář, ale já jsem to necítil, protože žal byl tak silný, že zcela přehlušil fyzické utrpení? Tohle chceš slyšet?" Sevřel jeho pulzující erekci ještě pevněji.

Ano, přesně to chtěl slyšet. Ať mu připomene, jak je podlý a ničemný, jak je bezohledný a dokáže způsobovat jedině bolest… Tak, aby už nikdy nezapomněl, co měl udělat. Aby nezapomněl, že to všechno je jen iluze, která musí být zničena… a že to on sám ji musí zničit. Aby nezapomněl, jak fungoval dříve, než se v jeho životě objevil Potter, protože zanedlouho opět bude sám… a už nikdy nebude schopen zašeptat zmučeným šeptem:

"Pottere…"

"Nebo mi můžeš říct ty, jak se cítíš, když se ke mně takhle chováš?" Pokračoval Harry, a ještě rychleji pohyboval dlaní. "Jak tě baví, když mě udeříš a díváš se, jak se bolestí svíjím? Jak spokojeně se cítíš, když mě ponižuješ a sleduješ můj pád? Možná mi řekneš o tom, jak mi rád ubližuješ?"

Výbuch horkých plamenů v místnosti byl náhlý a prudký. Lavice a židle nacházející se v učebně Run se točily kolem nich závratnou rychlostí. Stěny se pokryly červení.

Ještě chvíli. Dovolí si zůstat v této iluzi ještě krátkou chvíli, než se vrátí do svých komnat a stane se mrtvolou. Ještě jen na malou chvíli se bude dívat do těch očí plných plamenů, které v nich tolikrát viděl… a které bude chtít vidět znovu.

Ještě na chvíli.

***

Nad domy se vznášela ohnivá záře a osvětlovala temnotu okolí. Vzduch byl naplněný výkřiky bolesti, strachem a zoufalým utrpením. Postavy v černé kráčely mezi rozdrásanými nebo spálenými těly na ulici, sledujíc hrstku zbylých mudlů, kteří se ještě stále snažili utíkat.

Severus odvrátil pohled od muže, který se válel po zemi jako lidská pochodeň, a podíval se po ulici. Smrtijedi nevynechali nikoho. Viděl, jak Adraught táhne za vlasy mladou ženu. Slyšel její zoufalé kvílení, ale nebylo to pravděpodobně bolestí, ale mrtvým dvouletým dítětem, které žena držela za nohu, a táhnula ho za sebou, jako by věřila, že ještě není pozdě. Ale bylo. Severus viděl záblesk ohně v kaluži krve, která se lila po zemi.

"Pomocaaaaarrrggghhh!"

Severus se otočil akorát v momentě, když na něj spadl chlapec s rozcuchanými, černými vlasy. Jeho krev se roztřískla po jeho bílé masce a plášti, do kterého byl oblečen. Severus ho samovolně chytil a v tu chvíli se celé okolí pokrylo hustou temnotou, ve které jediné světlo dopadalo na zamrzlou chlapcovu tvář… temné, rozcuchané vlasy, tak známé… a… a najednou Severuse udeřil obraz, ve kterém ty světlomodré, zhasínající oči změnily barvu na smaragdovou zeleň skrytou za kulatými brýlemi, a měl pocit, jako by ho něco chytilo za hrdlo a snažilo se ho vtáhnout do té temné bažiny, ve které klečel, držíc v náručí křehké, mrtvé tělo...

Takhle to bude vypadat? Bude přesně takhle držet Pottera po tom, až mu Temný Pán odebere moc a život?

"Odhoď to svinstvo," uslyšel přes okolní temnotu a všechno se začalo navracet. Zdálo se však, jako by to vycházelo zpoza skla. Výkřiky, plameny, stříkající krev. Jeho vlastní ruka se zvedla a vrhla kletbu. Tělo ženy udeřilo o trávník. Blackwoodům šílený smích a slova vyřčená se vzrušením.

Ale i přes všechno to utrpení kolem něj, Severus stále viděl jedině ty tmavé vlasy a prázdné oči. A nemohl od nich odtrhnout pohled. Dokud k němu nedolehl Blackwoodův hlas, říkající to jedno, známé slovo:

"…dostane do rukou Pottera, dovolí nám se trochu pobavit…"

Severus odtrhl pohled od těla ležícího na zemi a pomalu otočil hlavu stranu k muži. Vzduch vyplnil ledový vítr.

"Neříkej, že si to neužíváš po všech těch letech, kdy jsi ho měl na dosah ruky," pokračoval Smrtijed. "Představ si, že… že ten jejich 'Zlatý Chlapec', jejich 'Zázrak', 'Naděje kouzelnického světa', tenhle mizerný 'Vyvolený'… že ho zadupeš do země, a dáš mu pocítit bolest, jakou si nikdy ani nedokázal představit, a pak ho ošukáš do bezvědomí, jako jsme to dělali… Oh, bude to úžasné!"

Z Blackwoodových úst se ozval hrdelní smích připomínající chrčení.

Obsidiánové oči se nehýbaly. Ale něco skrytého za nimi šílelo v amoku, snažilo se to uvolnit a rozdrásat muži stojícímu vedle hrdlo. A roztrhat ho na kusy.

Severus už to viděl před očima. Viděl, jak se Blackwood svíjí u jeho nohou v křečích, trpí tím nejhorším mučením. Viděl, jak z něj pomalu uniká život, a spolu s ním i touha, kterou se odvážil cítit.

Nikdy se ho nedotkne. Nikdy se k němu ani nepřiblíží. Nemá právo dýchat stejný vzduch jako Potter. Chodit po stejné zemi. Existovat vedle něj.

Ve chvíli, ve které to vyslovil, přivolal na sebe smrt. A Severus by mu ji nejraději věnoval už teď, v této chvíli, aby už ani jednu vteřinu nemyslel na to, co by chtěl dělat s jeho Potterem… ale musel se zastavit. Poblíž bylo příliš mnoho svědků.

"Vážně?" Zeptal se Severus, aniž by odtrhl zamyšlený pohled od Blackwooda, ale muž ho naprosto ignoroval, a dál pokračoval ve svém monologu se zářivýma očima:

"Budu první v pořadí na jeho panenskou prdel…"

Snape udělal krok k němu. Zamrzlá tráva mu zaskřípala pod botami.

Jsi mrtvý, Blackwoode… je to jen otázka času.

"Nemůžu se dočkat, až to uvidím, Blackwoode."

***

Chtěl se jen vrátit do svých komnat a odpočívat. Smýt ze sebe všechen smrad a špínu pokrývající jeho plášť. Vyčistit mysl od obrazů, zbavit se špíny, která se v nánosech odlupovala jako kůra, a pak s lahví whisky v ruce, stát nad teplem z myslánky a pít lok za lokem, pít tak dlouho, dokud mu už všechno nebude jedno, a dokud všechno nezmizí, aby se znovu mohl vrhnout do ohně…

Leč, když překročil práh svých komnat a uslyšel za sebou šelest… a otočil se s hůlkou připravenou k obraně… uviděl Pottera.

Pottera, kterého nechtěl vidět. Ne teď, ne v této chvíli, kdy konstrukce jeho mysli po celém dni předstírání, vraždění a hraní tolika rolí byla už těžce oslabená… když věděl, že stačí jeden mocnější otřes, aby to už nevydržel… a aby všechno skončilo katastrofou.

Snažil se ho zbavit. Zkusil všechno. Ale Potter neodešel. Nechtěl jít, nechtěl ho nechat nepokoji. Stále tvrdohlavě trval na svých naivních, směšných žvástech a dokonce, když na něj Severus začal používat kletby, stále tam… byl. Stejně jako světlo, které nešlo žádným způsobem zhasnout, a které celou dobu zářilo, dokud vše před jeho očima nepokrylo jasem a předstíralo, že tma neexistuje.

A že ten prohlubující se stisk na hrudi také neexistuje.

"Nechci umřít," Harryho šepot byl nezvykle tichý, ale stačil, aby způsobil zničující zkázu a vypustil démony. Mrtvé tělo u jeho nohou… tmavé vlasy rozptýlené v trávě… nehybné, sklené oči… a pak…

…prázdnota.

A nic víc.

Na poslední chvíli se mu podařilo vynořit. Zamířil pohled na Pottera sedícího na podlaze a ještě pevněji sevřel dlaň kolem hůlku, kterou mu zamířil mezi oči.

"Nejen ty jsi v této válce obětí, Pottere," vycedil s obtížnou kontrolou hlasu. "Ani první ani poslední. Myslíš, že všichni, kteří zemřeli, nechtěli žít? Myslíš si, že chtěli obětovat svůj život? Myslíš si, že jen ty musíš obětovat to, co je ti nebližší?!"

Téměř se udusil, když si uvědomil, co to právě řekl, nebo spíše křičel Potterovi do tváře.

Ale naštěstí si chlapec zřejmě nevšiml té myšlenky… nebo jí nerozuměl.

To bylo dobře.

"O to nejde!" Potter rovněž odpověděl křikem. "Ještě nedávno bych to udělal bez váhání. Nezáleželo mi na tom. Ale teď… Teď mám… cosi. Tebe. A bojím se, protože to nechci ztratit. Kdysi bylo zabití Voldemorta pro mě nejdůležitější. Teď… teď jsi nejdůležitější ty! Nechápeš to?" Dokončil tiše.

Severus sevřel ústa a snažil se nevšímat si, jak se pod ním otevírá propast.

Jak by tomu mohl nerozumět? Rozuměl tomu až příliš dobře…

Ale rozhodně to nebude akceptovat. Nepřijme nic, co by mohlo ohrozit jeho největší touhu. Touhu, která ho dosud držela při životě. I kdyby ji měl ze sebe vyrvat holýma rukama, ať by to bylo jakkoliv bolestivé a kolik krve by při tom ztratil…

"Někdy je prioritou to, co je důležité, ne to, co je osobní," řekl chraplavým, vzdáleným hlasem. "S tím se musíš smířit, Pottere."

"Ne! Nikdy se s tím nesmířím! Možná to zvládnu oboje…"

"Oboje?" Přerušil ho Snape. "Věř mi, to není možné. Jestli dáš přednost osobním pocitům, už jsi ztracený."

Ten hloupý kluk ničemu nerozuměl! Ne, on prostě vtrhl do jeho života, o nic se nestaral a naivně si myslí, že pocity jsou něco, co může nosit jako brnění, a co nemá žádný vliv na vítězství. Na přežití.

A to byla slabost. Strašlivá, žalostná slabost a jen blázni ji nechali, aby nad nimi převzala kontrolu… Idioti se srdcem na dlani, kteří si myslí, že jim ta slabost dá jakoukoliv ochranu, že jim dovolí přežít… Ale to není žádné brnění. Zakrývá zrak a brání pohybům. Je to něco, co je může jen zabít. A udělá to při první možné příležitosti.

Potter se zamračil a díval se na Severuse zamyšleným, zvědavým pohledem. A po chvíli se zeptal s přimhouřenýma očima:

"A jaké jsou tvé priority, Severusi?"

Pohybovali se po nebezpečném okraji a s každým okamžikem se přibližovali čím dál blíž k propasti.

"Neprovokuj mě, Pottere," vyštěkl Snape a snažil se ovládat svůj třesoucí se hlas.

"To nechci," odpověděl klidně Harry. "Jen chci vědět, co je pro tebe důležitější než… být semnou. Někdy mám pocit, že se mě svým chováním snažíš odradit. Jako by sis chtěl udržet odstup. Nechápu, proč to děláš. Ale chci, abys věděl, že je tvoje snaha marná. Je to nemožné, protože už jsi dávno semnou…" Harry zvedl dlaň a položil si ji na své srdce. "…tady." Zašeptal tiše.

A bylo to tu.