DI 64/2

 

DI - kapitola 64. - část II.

30. března 2019 v 16:00 | Elloii |  Desiderium Intimum

 

Ne." Severus si těžce povzdychl. "Nejhorší chvíle byla ta, ve které jsi ráno po naší poslední noci odešel a já jsem slyšel tvé vzdalující se kroky... a věděl jsem, že jsem tě ztratil."

Harry si vzpomněl na to, co viděl ve vzpomínkách. Chvíli, ve které byl Severus opřený čelem o dveře s dlaní sevřenou na klice a všechno okolo něj zhasínalo, pohlceno zcela neproniknutelnou, hlubokou temnotou.

Bude cítit totéž, až… už zanedlouho…?

"Pro mě nejhorší chvíle byla ta, ve které jsem opustil myslánku. A spatřil jsem tě, tak nevzrušeného, zatím co já jsem se rozpadal na kousky… a pak jsem běžel na pozemky. Všude byl sníh a… a byla strašná zima. A když mě Hagrid našel a odnesl na ošetřovnu… byl jsem úplně někým jiným. Jako by mě napadlo celé hejno mozkomorů a vysály ze mě všechno, dokud nezůstalo vůbec nic."

Severusova dlaň se mu pevně sevřela ve vlasech.

"Víš, že jsem to musel udělat."

"Vím."

"Musel jsem tě odehnat. Co nejdále."

"Já vím."

"I za cenu toho, kým ses stal."

Harry sevřel ústa. Severus mu to nemusel vysvětlovat.

"Nevím, kým jsem se stal. Měl jsem pocit, jako bych byl v jakémsi kómatu. A až tehdy, když jsem omdlel a probudil jsem se na ošetřovně… tehdy jsem pocítil, jako bych se z toho kómatu probudil. Já… musel jsem nějakým způsobem vycítit tvoji přítomnost."

"Neměl jsem to dělat," pověděl náhle Severus a Harry vycítil v jeho hlase jemný nesouhlas.

Zvedl hlavu a zamračeně se na něj podíval.

"Neměl? Myslíš si, že tohle…" Ukázal na sebe a pak na Severuse. "…že tohle není důležité?"

Spatřil, jak se Severusova ústa rozevřela, ale než z nich cokoliv vyšlo, muž znovu získal kontrolu a pevně je sevřel.

"Neoklameš mě," pokračoval Harry, díval se přímo do černých, divně se lesknoucích očí. "To ty jsi první přišel na ošetřovnu. Riskoval jsi, protože jsi mě tak moc chtěl vidět. Držel jsi mě za ruku. Nemohl jsi mě opustit."

Mužovi rysy se náhle vyostřily a obočí zamračilo.

"Nebyl jsi při vědomý… musel jsem… kruci, v té chvíli jsem nemyslel racionálně. Nevěděl jsem, že bude mít na tebe moje přítomnost takový vliv. Kdybych to věděl, tak…"

"Udělal bys něco jinak?" Zeptal se rychle Harry a obezřetně sledovat černé zorničky, které se přesouvaly po jeho tváři.

Severus neodpověděl.

A to byla dostačující odpověď. Stačila, aby se Harryho srdce vyplnilo teplem.

"Víš…" řekl Harry, aniž by odvrátil pohled od mužovy tváře. "Hned potom, co jsem se probudil a všechno se mi začalo vracet… měl jsem erotický sen. O tobě."

Severus vypadal, jako by přestal dýchat. Ale příliš rychle se ovládl.

"Tak to byl ten důvod, proč ses rozhodl opít do bezvědomí."

Harry si opět položil hlavu na mužovu hruď.

"Vím, že to bylo hloupé a nezodpovědné…"

Severus zareagoval jen hlasitým odfrknutím.

"Ale mám něco k ospravedlnění," dodal Harry a podíval se na Severuse.

"Ano?"

"V té chvíli jsem nemyslel racionálně."

Severusovi oči se zlověstně zablýskly a Harry rychle skryl úsměv, spustil hlavu a přitulil se k muži.

Nějakou dobu panovalo ticho. Zdálo se trochu jiskřivé, jako by se všechny emoce, které se nasbíraly během jejich rozhovoru, stále vznášely ve vzduchu, nedajíc na sebe zapomenout. Po chvíli, kdy se začaly uklidňovat a jiskry se změnily v jemný šum klidu, který se usazoval na posteli a jejich kůži, se Harry tiše ozval.

"Severusi… můžu se tě ještě na něco zeptat?"

"Když řeknu 'ne', zastaví tě to nějak?"

Harry se zarazil.

"Ne."

Severus to kvitoval mlčením, ale to mlčení v sobě mělo drápy.

"No, víš…" Začal nejistě Harry, nevěděl, jak vyjádřit slovy to, co chtěl říct. "…tak jsem přemýšlel… protože vím, že si ji četl… chci říct, tu kartičku, kterou jsem upustil před myslánkou… a chtěl bych vědět... co si o ní myslíš?"

"Tedy…" Začal Severus vyrovnaným tónem, jako by se snažil najít správná slova. "Vzhledem k tvým rétorickým schopnostem… myslím, že jsi vlastně překonal svou vlastní výmluvnost."

"Takže… se ti to líbilo?" Zeptal se Harry nejistě.

"Řekněme raději, že… jsem to přežil."

"Já, trochu jsem ji zmačkal," zamumlal Harry.

"To nevadilo. Narovnal jsem ji."

Merline, proč když šlo o pocity, tak oba připomínali hendikepované slepce v temném tunelu, kteří se snažili navzájem vést?

"A dal jsi ji do krabičky," pokračoval Harry a vzpomněl si dárky ukryté za sklem, které Severusovi dal. "Viděl jsem je. V laboratoři…"

Náhle Harryho udeřil pocit, jako by se vzduch ochladil, a mužova dlaň se mu sevřela ve vlasech pevněji.

"Ano, viděl," zašeptal Severus. "Ač jsi tam neměl být…"

Harryho oči se rozšířily a chlapec pocítil, jak ho polévá chladný pot jako chladné úlomky skleněného mostu, který mezi sebou měli.

Zatraceně! Neměl o tom mluvit! Proč to udělal? Proč?!

"Vloupal ses do mých komnat…" Pokračoval Snape, a teplota spadla tak moc, jako kdyby náhle do místnosti vtrhly mozkomoři. Jeho hlas se stal ještě chladnější. "Nemysli si, že jsem na to zapomněl. Čekal jsem, až to téma nakousneš sám. Vloupal ses ke mně s konkrétním cílem…"

"Ne, prosím, neptej se na to!" Křik v Harryho mysli nabíral čím dál víc na síle a příjemné teplo, které ještě před chvílí obklopovalo jeho srdce, se stalo jen vzpomínkou.

"Snažil ses získat to, od čeho ses měl držet dál…"

Harry zavřel oči a přitiskl se k Severusovi s takovou silou, jako by se bál, že ho od něj něco odtrhne. Cítil, jak závěsy klidu padají na podlahu. Úplně roztrhané.

"A teď mi řekni… k čemu si potřeboval ten lektvar?" Napětí v Severusově hlasu se téměř dotýkalo Harryho kůže.

Bylo dobře, že mu muž v této chvíli neviděl do tváře. Harry by nebyl schopen ukrýt hurikán emocí, který ta otázka vyvolala, protože si náhle děsivě uvědomil, že důvod, proč se sem vloupal…. přestal mít význam v okamžiku, ve kterém se dozvěděl pravdu. Protože teď, když už věděl… když ležel tady u Severuse, v jeho objetí, když se všechno nakonec zdálo... tak pěkné… teď se ten důvod stal irelevantním, tak vzdáleným, tak nereálným… že pro něj byl nepochopitelným.

Nicméně… ten příšerný strach, který ho provázel poslední dny, byl reálný. Vibroval mu pod kůží. Zahnaný až na samé dno divokým strachem, kterého se mu podařilo zbavit jen v několika malých krátkých okamžicích… a který se po této otázce znovu probudil.

"Pottere?"

Harrymu trvalo chvíli, než si uvědomil, že slyší Severusův hlas a cítil, jak muž zvedl hlavu a dívá se na něj.

Zatraceně, příliš dlouho neodpovídal!

Ještě více vtulil tvář k jeho hrudi, aby Severus nemohl spatřit výraz jeho očí, po čemž si odkašlal, a nervózně v hlavě hledal věrohodné vysvětlení.

"Já… myslel jsem si, že by mohl být užitečný. Někdy. V budoucnu. Že bych ho možná mohl nějak použít, kdyby Voldemort zaútočil na Bradavice."

Ticho a chlad, které přicházely od Severuse, způsobily, že se Harry kousl do rtu a zavřel oči, vědíc, že to vysvětlení bylo tak naivní, že i on by měl problém s uvěřením.

Musel ještě něco dodat.

"Myslel jsem si, že… jestli je to jed… nevím, že bych do něj mohl namočit šíp nebo něco jiného a zranit Voldemorta. Myslíš, že by to bylo možné? Koneckonců jsi ten lektvar uvařil."

"Možné to je, ale proveditelné nebo účinné? Pochybuji," odpověděl tiše Severus, ale proč se Harrymu zdálo, že jeho hlas zněl tak... odlehle? "Nebyla to příliš velká dávka, aby mu ublížila. Temný Pán by ji bez potíží přežil. Možná by ho to na nejvýš na chvíli oslabilo.

"Na krátkou chvíli…" Harry se chytil poslední věty. Takže existovala jakákoliv šance. Jakákoliv jiná cesta, ač neuvěřitelně strmá a vedla jedině do propasti. Zůstala jen jedna otázka: může si takový boj dovolit? Stojí za to riskovat a pokusit se o jiný způsob? Teprve před několika hodinami byl připraven jít se zavřenýma očima na smrt. Ale teď… všechno se změnilo. "Takže by ho to mohlo oslabit. A oslabený, už nebude tak mocný…"

"Dokonce, i když oslabený, Temný Pán zůstává nejmocnějším čarodějem všech dob."

Harry pocítil bodnutí vzbouření.

"Ale přece musí existovat nějaký způsob. Ten lektvar na něho musí nějak zapůsobit. Přeci jsi ho uvařil a…"

"Proč se tak zajímáš o ten lektvar?" Otázka padla náhle, prořízla vzduch jako ledový skalpel a Harry cítil, jak se mu jazyk přilepil k patru.

Opět se nachytal.

Ale byl zvědavý. Chtěl se dozvědět cokoliv. To byla jeho poslední šance. Za několik hodin…

Polkl.

Co měl odpovědět? Jakou lež vymyslet tentokrát?

"Podívej se na mě." Ve Snapeově hlase vycítil netrpělivost. A ještě něco. Něco, co se snažilo proniknout do jeho duše, a trhalo ji chvějícími se prsty.

Neklid.

"Prostě jsem zvědavý," odpověděl tiše a snažil se znít bezstarostně, jako by mluvil o počasí.

Nechtěl se na Severuse podívat. Nemohl. Věděl, že když to udělá, muž si vše domyslí.

"Myslíš, že uvěřím takovému blábolu? Máš se na mě okamžitě podívat." Severusův hlas se změnil. Stal se ledový. Ostrý.

"A proč bych se o něj neměl zajímat?" Odpověděl Harry otázkou, majíc pocit, že se mu země pomalu propadá pod nohama.

Musí odsud utéct! Už minulo příliš mnoho času… Nemůže tu zůstat už ani o chvíli déle! Jinak Severus…

Cítíc, jak se mu potí ruce, se odtáhl od Severusovi kůže a se silně bijícím srdce se zvedl na lokti.

"Musím se napít," zašeptal, uvolnil se ze Severusova stisku a zvedl se na posteli. "Hned se vrátím."

Ani jednou se na muže nepodíval, natáhl si kalhoty a boty, a sáhl po košili.

Stačí, že se odsud dostane. Pak to nějak udělá… Měl lektvar. Měl šanci.

Měl cíl.

Kdyby jeho otázky všechno nezničily, neměl ponětí, jak by odsud z vlastní vůle dokázal odejít. Opustit ty teplé paže, tu postel, ty komnaty… vědíc, že už sem nikdy nevkročí. Prodlužoval tu chvíli a prodlužoval, oddalovat přibližující se úkol, který ho čekal.

Cítil na sobě zkoumavý pohled tmavých očí. Nenáviděl ten pocit. Pocit, jako kdyby ho ten pohled rozebíral na kousky. Sledoval ho, rozebíral každý jeho pohyb, analyzoval ho.

Zamířil ke dveřím, cítíc na hrudi touhu vrátit se zpátky. Aby se na něj naposledy podíval. Aby se ještě jednou přitiskl na jeho rty a ucítil jeho chuť.

Ale nemohl. To by byl jeho konec.

Na třesoucích se nohou došel do slabě osvětleného obýváku a s obtížemi hledal svou na podlaze odhozenou hůlku a brýle. Rychle použil čistící kouzlo a oblékl si přes ramena košili, ale ve chvíli, kdy zvedl ze země neviditelný plášť, pocítil šelest magie, plášť se mu vyrval z rukou, a jeho srdce se prudce zastavilo.

Otočil se a podíval se k ložnici.

Severus stál se zvednutou hůlkou, oblečený pouze v černých kalhotách, držíc v ruce Harryho plášť a jeho pohled…

Harry polkl a zhluboka se nadechl, jak se snažil potlačit náhlý nárůst paniky, která ho naplnila hrůzným strachem.

"Chystáš se někam?" Zeptal se Severus dokonale ovládaným, chladným hlasem. "Může se ti to zdát nepravděpodobné, Pottere, ale mám ve svých komnatách dost zásob různých nápojů, které by měly dostatečně uhasit tvou žíznivost. Nemusíš hned zamířit k jezeru, aby ses mohl napít." Ironie, kterou vložil na poslední slovo, visela ve vzduchu jako příliš nafouknutý balon, který každou chvíli hrozil prasknutím.

Harry cítil, že se začíná dusit.

Byl idiot, když si myslel, že Severus i jen na zlomek vteřiny uvěří jeho lžím. Ale i ten jeden zlomek vteřiny by mu stačil…

"Chtěl jsem… jen jít na čerstvý vzduch." Ano, jen žvanil. Dokonale věděl, jak to skončí. "Najednou se mi udělalo špatně a…"

"Doopravdy?" Severusův hlas byl plný ledu. "A to jsi to tušil už předem, že sis už v ložnici obul boty?" Harry na sobě cítil mužův ostrý pohled. Cítil, jak mu hoří kůže, palčivě, jako by ji rozřezávaly skalpelem a snažili se proniknout do jeho duše. "Naposledy říkám, že se na mě máš podívat!"

Harry se sklonil, téměř se zhroutil k zemi pod Severusovým tónem.

Bože, ať přestane… ať přestane…

Jeho oči se chvěly, když se díval do podlahy, zatínal pěsti a snažil se dát dohromady.

"Co se děje?" Uslyšel náhlou otázku, když žádným způsobem nereagoval na předchozí rozkaz. A tentokrát uslyšel v mužově hlase čím dál výraznější a drsnější praskliny. "Co hloupého chceš udělat, Pottere? A přísahám, že jestli se mě ještě jednou pokusíš obalamutit takovou ubohou lží, tak za sebe neručím."

Harry sevřel rty. Už skoro nemohl dýchat. Ne, když se Severus nacházel tak blízko, jen několik kroků od něho, a on nemohl… musel…

Stačilo by jen… vyplavit to ze sebe. Celou tu váhu. Ten paralyzující strach. Zavřít oči a prostě… se přitulit do černých šatů. A už nikdy se nemuset vynořit z temnoty, která by ho obklopovala.

Jeho hrdlo bylo tak sevřené, až pálilo, jako by mu do něj někdo nalil kyselinu, způsobujíc, že Harry ze sebe nebyl schopen dostat ani slovo.

Prudce se otočil, nechtěl, aby to Severus viděl.

Nepatřilo mu to. Bylo to jeho tajemství. Jeho váha. Váha, pod kterou už za pár hodin zmizí navždy.

A tehdy uslyšel Severusův hlas. Značně blíže. Právě za sebou.

"Co se stalo?" Jeho tón se stal jemnější, jako by ho Severus nechtěl vystrašit. A Harry v něm vycítil značně velkou… nervozitu. "Co se přede mnou snažíš skrýt? Co chceš udělat?"

Harry zavřel oči.

Ne. Nedovolí mu to! Nezastaví ho! Jen ať ho nechá odejít.

"Pottere?" Opatrný dotyk na ramenu způsobil, že Harry prudce otevřel oči.

Před několika hodinami bylo všechno jiné. Stačilo jen vzít lektvar a jít.

Ale teď?

Zavřel oči, otočil se a natáhl se dopředu, obalil paže kolem Severusovi nahé hrudi a přitulil se k němu s takovou silou, jak by se v něm toužil utopit.

"Já… opravdu musím jít na vzduch. Neboj se. Nic se neděje."

Prosím, věř mi a nech mě jít. Prosím, prosím, prosím…

Severus se pohnul a Harry ucítil dotyk na bradě, zvedající jeho tvář. Ještě pevněji zavřel víčka, i když chybělo jen málo, a otevřel by je, když pocítil ten horký jazyk, vklouzávající mu do úst. Kolena se pod ním podlomila, a kůže se pokryla zimnicí. Tvrdé, vlhké rty se pevně přitiskly k jeho, a Severusův dech se smíchal s Harryho.

Bože, bylo to tak úžasné… miloval, když ho Severus líbal tímto způsobem…

Jeho dlaně samovolně vystřelily nahoru, vpletly se do mužových vlasů, a v tu chvíli ho k sobě Snape přimknul ještě blíž, prohloubil polibek a vnikal do Harryho úst s takovou touhou, jako by se z něj snažil vysát duši.

A najednou, ve zlomku vteřiny… rty a jazyk zmizely.

Harry měl pocit, jako by mu náhle zmizel vzduch a prudce otevřel oči.

Spatřil před sebou dvě naprosto černé oči, jak na něj upřeně zírají.

A v té samé chvíli se všechno začalo točit a rozmazávat před očima. Jeho duše se otevřela, neschopná obrany, poddávajíc se naléhavé černi a s naprostou hrůzou pochopil, že v tu chvíli… prohrál.

Obklopila ho temnota. Neproniknutelná temnota, kterou padal a padal a měl pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Kdesi v dálce práskly dveře, viděl blikající světla v oknech, které míjel s ohromnou rychlostí, ale nedokázal se zastavit.

Nakonec udeřil o zemi takovou silou, že se mu vzduch vyrazil z plic, a zjistil, že se nachází na samém dnu hluboké studny, v místě bez dveří a oken, a jeho jediným společníkem je hustá, vlhká mlha. A že je v ní cosi lepkavého, cosi sípavého, co mu oválo tvář ledovým vánkem.

Vyděšeně zacouval ke stěně, spustil se na nohou a skryl hlavu mezi koleny.

Byl sám. Úplně sám.