DI 64/3

 

DI - kapitola 64. - část III.

5.dubna 2019 v 16:00 | Elloii |  Desiderium Intimum

Temnota připomínala olejovitou substanci, která se mu vlévala do úst a nosu. Lepkavá a hustá, s nepříjemnou, trpkou chutí, prosáklá pachem rozkladu. Zdálo se, že mu proniká tělem, vyplňuje ho strachem, a ovíjí jeho tvář sípavým dechem.

Co měl dělat? Jak bojovat s tím, co ani nevidíte? Co se zdálo nehmotné, a zároveň tak reálné, až měl pocit, že stačí natáhnout ruku, aby se dotknul té v rohu číhající hrůzy. Kam uniknout, když se nacházel na místě bez východu? Ztracený na samém dně… čeho? Kde se nacházelo 'tady'?

Zdálo se mu, že zná odpověď, ale neměl v sobě dost odvahy, aby o tom dokonce jen přemýšlel.

Mohl se jen kývat a čekat… ale na co?

Ticho bylo pohlcující. Vyplňoval ho jedině ten nepříjemný, sípavý dech a hluboké, chrčivé vrčení, téměř zvířecí…

Teprve po nějaké době si Harry uvědomoval, že k jeho uším přichází ještě jeden zvuk. Původně zkreslený a připomínající echo, ale čím dál výraznější. Jakoby… volání.

A… ano, slyšel ho čím dál víc. Něčí přítomnost. Emoce. Silné. Čím dál silnější.

Strach. Ale nepatřil jemu. Tenhle strach byl úplně jiný. Horký jako rozpálená železná tyč a současně tvrdý tak, že by se s ním dalo rozbít cokoliv, co by stálo v jeho cestě.

A přibližoval se.

Hledal ho.

Ale nenajde ho. Nenajde, jestli mu Harry nedá žádné znamení. Jakékoliv.

Severus…

Všechno zamrzlo. Ale jen na zlomek vteřiny. A Harry pocítil úder horka. A žár, ovíjející se okolo něho jako plášť, který ho vytahoval z hloubky.

A strach měnící se v úlevu, obklopující ho příjemným teplem a vynášející ho čím dál výš a výš, dál od tmy a toho, co se v ní skrývalo.

A pak se dotknul nohama podlahy. Síla, která ho držela, zmizela a spadl na kolena. Pomalu otevřel oči a zamrkal, zasažený jasem. Všude okolo něho byla okna. A za nimi spatřil….

…sebe. Šel na boso chodbou, oblečený v nemocničním pyžamu, držel v ruce pero, pergamen a lahvičku s inkoustem. Viděl svoji tvář pozbavenou výrazu s prázdnýma očima. Tvář kohosi, kdo ztratil všechno a chtěl vše získat zpět. Dokonce i za cenu ztráty toho, co zbylo.

Spatřil, jak vchází do sovince, odhrnuje sníh od stěny, sedá si a začíná psát.

Ne! Severus to nemůže spatřit!

Mysli na něco jiného, něco jiného…!

Sevřel víčka, zacpal si uši dlaněmi a snažil si za každou cenu vzpomenout na pocit, který ho doprovázel při nahánění Zlatonky. Ale zlatý míček se během zlomku vteřiny vytratil a změnil se na pergamen rozložený na jeho kolenou a jeho dlaň, svěšenou nad prázdným listem.

Nemohl. Byl příliš slabý, než aby mu v tom zabránil. Cítil jeho sílu. Vznášela se okolo něho, ohýbala prostor, hustá aura, která ho nutila… nutila ho, aby to sledoval a připomněl si to. Každé slovo, každou svou myšlenku.

A nedokázal tomu zabránit.

Dlaň se zvedla, napsala na pergamen první písmena a v té chvíli Harry uslyšel své vlastní myšlenky, které byly nevýrazné, jakoby udušené divným, hlasitějším šuměním…

Setkám se s tebou za dva týdny…

Hlasitý třesk, připomínající úder blesku způsobil, že sebou Harry trhl a rychle se podíval na stěnu před sebou. Chvěla se.

…budeš si semnou moc dělat, co chceš…

Chvění se změnilo ve vibrace. Harry se odsunul doprostřed a s hrůzou sledoval, jak se na skle objevily praskliny.

…Snape se vrátí do Bradavic celý a zdravý…

Věděl, že tohle je konec. Ještě chvíli a…

…jestli se dozvím, že se mu něco stalo…

Zakryl si hlavu rukama ve chvíli, kdy nadešla masivní rána, sklo explodovalo, a zasypalo ho úlomky. Přikrčil se uprostřed k podlaze, slyšíc jedině zvuk padajícího skla. A teprve ve chvíli, kdy nastalo naprosté ticho, se odvážil stáhnout ruce a otevřít oči.

Vzpomínky se dál promítaly okolo něho, ale zdály se chaotické, jakoby jejich řídící síla byla příliš rozpolcená svými emocemi, aby je dokázala kontrolovat a pečlivě je sledovat.

A Harry viděl, jak jimi proniká oheň. Čím dál silnější a silnější, spalující každou vzpomínku a ohlušující jeho vlastní myšlenky.

Chvíle, ve které obdržel odpověď od Voldemorta…

…pokud se neobjevíš, nikdy víc ho nespatříš… Nikdy…

Chvíle, ve které z dáli sledoval Severuse stojícího ve dveřích.

Žil… Žil… Dodržel slovo…

Lekce s Lunou a Tonksovou…

Jak ho mám porazit? Zůstalo tak málo času…

Poslední hodina Lektvarů…

Na další hodinu? Tohle byla moje poslední hodina lektvarů.

Spatřil sebe, jak stojí před dveřmi do třídy a dívá se na ně s takovým výrazem ve tváři, který s ním otřásl.

Tolik vzpomínek…

Nakonec spatřil chlapce schouleného v neviditelném plášti u stěny, a i když oheň strávil už téměř vše, dokázal zaslechnout ještě nevýrazné echo svých myšlenek:

Nezůstalo už nic. Nic, kromě téhle jedné, jediné cesty.

Vypít lektvar…

Nestihl spatřit už nic víc. Plameny pohltily vše, včetně podlahy na které klečel a pocítil, jak ho cosi vytahuje od povrchu toho ohromujícího žáru. Zachvěl se, udělal několik kroků a narazil do stěny, bojujíc se závratí.

Znovu byl ve Snapeově komnatě.

Vyplňovalo ji ticho. Ticho, které jakoby jiskřilo.

Harry pomalu otevřel oči. A když před sebou spatřil Snapeovu tvář, musel přemýšlet, zda se mu ještě někdy podaří chytit dech.

Muž vypadal jako paralyzovaný. Jeho oči zakryté hustým stínem se propalovaly do prostoru někde za Harrym a tvář připomínala žulovou masku, za kterou zuří smrtelné tornádo myšlenek.

Ale dříve, než Harry mohl přijít k sobě natolik, aby jen pomyslel na to, že nejlepším řešením by byl rychlý útěk, černé oči se zaostřily, a Severusův pohled se soustředil na něj.

A Harry nevěděl, jak nazvat to, co v těch očích spatřil, ale byl si jistý, že to nezapomene do konce života.

Severus se pohnul dopředu jako bestie v zuřivém útoku a v pouhých třech krocích byl u Harryho, chytil ho za košili a zatřásl s ním takovou silou, že Harry chvíli nevěděl, kde se nachází podlaha.

"COS TO UDĚLAL?!" Zakřičel mu přímo do tváře, a třásl s ním tak silně, že se Harry začínal téměř dusit. "Ty impulzivní, nezodpovědný, bezduchý idiote! Máš ponětí, co jsi provedl?!"

Harry chytil Severusovi pěsti a snažil se je od sebe odervat.

"Pusť mě!"

Ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Mužovi tváře byly zrudlé v nepopsatelné zuřivosti, oči divoce planuly, a pohled, který do něj pronikal, se zdál být téměř šílený.

Vypadal děsivě.

Dalším škubnutím si Harryho přitáhl ještě blíže a zasyčel mu přímo do tváře:

"Co sis myslel? Záměrně jsem ti ukázal vzpomínky! Udělal jsem všechno pro to, abys přežil, a ne, abys mu padnul do rukou jako povolná ovce určená na porážku! Udělal jsem všechno, abys mě nenáviděl! Nenáviděl! A cos udělal?! Podal ses mu na stříbrném podnose! Ty zatracený spratku!"

Severusova slova se trefila hluboko, udeřila překvapující silou a uvolnila v Harrym to, co se posledních pár dní tak trpělivě pokoušel skrýt. To on by měl na Snapea křičet za všechno co mu udělal! Za každou chvíli bolesti!

Cítil, jak z něj vyvěrá vztek a mění se v hněvem nasáklý, zoufalý výkřik.

"A co jsi udělal ty?! Chtěl jsi zemřít, abych se nikdy nedozvěděl pravdu! Chtěl si jít na smrt a nechat mě tu v chaosu a s nenávistí! Chtěl jsi mě nechat samotného, ty zatracený bastarde!" Zakřičel, udeřil do mužovy hrudi pěstí a nehty druhé ruky se mu zaťaly do dlaně, jak se celou silou snažil uvolnit ze sevření. Ale Snape mu to nedovolil. Chytil ho za zápěstí a téměř ho rozdrtil, odtáhl mu ruku stranou a zavrčel mu přímo do tváře:

"Taková byla moje role! Měls být v bezpečí! Ale ty se vždycky musíš do všeho plést a všechno podělat! Jako nějaký bezduchý idiot, který musí mít vždy všechno po svém! Jak tě vůbec mohlo napadnout poslat mu dopis?! A po tom všem, co jsem pro tebe udělal! Úplně jsi ztratil rozum!"

Harry cítil bolest v místě, kde ho svírala Severusova ruka, ale to v něm jen podnítilo vztek. Škubl sebou dopředu, vbíjel hněvem planoucí pohled do černých, tvrdých očí naproti.

"Nemohl jsem tě nechat umřít! Nechápeš to?!"

"Ne, ty to nechápeš!" Přerušil ho muž a ještě zpevnil stisk. "Jak si přede mnou mohl skrývat něco takového?! Co jsi chtěl vlastně dělat?! Tiše uniknout z mých komnat a letět za Temným Pánem bez jediného slova?! Překročil jsi přípustné hranice! Všechno jsi zničil! Všechno, co jsem ti obětoval! Všechno vyšlo na zmar, protože sis jako obvykle musel hrát na zatraceného hrdinu, který si neváží života!"

"Ne! Udělal jsem to, co jsem považoval za správné! Udělal bych pro tebe cokoliv! Bylo to moje rozhodnutí, a ty nemáš právo ho napadat, zvlášť když jsi udělal to samé!"

Severusovi oči naplnila temnota. Ještě hustší a ještě nebezpečnější než dosud.

"Ano, a teď toho lituju. Kdybych věděl, jak málo si ceníš vlastního života, bez váhání bych mu tě přivedl a zbavil bych se vás obou." Stisk se stal tak silný, že Harry na chvíli ztratil dech a tonul v mužově pohledu. "Proklínám den, kdy ses objevil v mém životě."

Harry cítil, jak se třese. Tak bolestivě, že jeho uvolněná ruka se sama zvedla nahoru, rozmáchla se a…

PRÁSK!

Síla, kterou Harry vložil do úderu, otočila Severusovu tvář stranou, a skryla ji za závěsem vlasů.

Padlo ticho. Tak husté, jakby celý svět zadržel dech.

Harry široce otevřenýma očima sledoval muže, cítíc pálení v dlani, kterou ho udeřil.

Bože. Nechtěl to udělat. Nechtěl. Ale byl to jediný způsob, aby… aby přestal.

Severus už byl takový. Když se cítil zrazený a zraněný, udeřil tak mocně a tak divoce, že zapomněl na všechno, dokud nezničil a nezadupal toho, kdo v něm ty… reakce vyvolal. A Harry o tom věděl. Věděl, že všechno, co říkal, nebyla pravda, ale i nepravdivá slova dokážou vypálit hluboké rány, když jsou řečena s takovým přesvědčením…

Musel to zastavit.

A teď se cítil strašně. Jakoby mu něco těžkého spadlo do žaludku a změnilo se to v kámen. A ta váha způsobila, že se mu podlomily kolena.

Jeho prudce bijící srdce se na chvíli zastavilo, když se Severus pohnul, pomalu obrátil hlavu zpět a Harry spatřil jeho pohled.

Naprosto nevzrušený. Připomínal ocel tvrzenou ohněm a ledem.

"Nedělej to, prosím." Šepot, který unikl z Harryho úst, se zdál i jemu samému příliš hlasitý v tichu, které je obklopovalo. "Chtěl jsem jedině, aby ses vrátil celý a zdravý. Jen to."

"Mlč!" Severus to neřekl tak hlasitě, ale ani nemusel. Jeho hlas připomínal ostří. "Ještě jedno slovo, Pottere, a udělám něco, čeho budeme oba litovat."

Harry se kousl do rtu, ublížený tím nelítostným tónem mužova hlasu. Vážně to ještě před několika okamžiky bylo mezi nimi tak… dobré? Nebylo vše, co se od včerejšího večera stalo, jen sen, stvořený jeho myslí, aby si dal přestávku od toho, co ho čeká?

Ne. Bylo to skutečné. A proto se právě cítil tak, jakoby se v něm něco rozpadalo, když se na něj Severus díval tím ostrým pohledem.

Opatrný… musí být opatrný.

Pomalu zvedl svou třesoucí se dlaň a položil ji k Severusově obličeji, dotýkajíc se zrudlé tváře.

Kdokoliv jiný by se o to ostří už dávno pořezal. O to zručné, nemilosrdné ostří schopné přeseknout vše, co mu stálo v cestě. A jen jedna dlaň ho mohla chytit, aniž by byla zraněná. Jen jedna dlaň ho mohla držet, aniž by se pořezala. A jen ona mohla uklidnit a donutit ho přestat bojovat.

Severus pustil Harryho košili a chytil jeho dlaň, odsouvajíc jí od své tváře.

"Nech mě."

Harry sevřel rty, když pocítil bolestný stisk v hrudi. Muž uvolnil jeho druhou ruku a odsunul se, ač ho stále pozoroval stejným, nevzrušeným pohledem. Pomalu udělal několik kroků dozadu, spadl do svého zeleného křesla, a tiše si povzdechl. Opřel se lokty o kolena, naklonil se dopředu a přitiskl si dlaně k ústům. Pevný pohled se přemístil do krbu a chvíli jen seděl. Úplně beze slov.

Harry přešel ke druhému křeslu. Cítil se, jako by našlapoval po tenkém ledu, který se pod jeho nohama může každou chvíli propadnout. A věděl, že jestli se to stane, už nikdy se zpod toho ledu nedostane a jediné co mu zbyde, bude ledová, temná propast lhostejnosti. Až do samého konce.

Sedl si do křesla, naklonil se dopředu, opřel lokty o kolena, zatímco vpletl své prsty do vlasů a díval se na své boty.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekl," začal tichým, zlomeným hlasem. "Ale když jsem se dozvěděl pravdu, bylo už pozdě. Příliš pozdě na všechno." Povzdechl si a olízl si rty. Nějakou dobu panovalo ticho, když se snažil najít ta správná slova. "Věděl jsem, že on na mě bude čekat. Jak jsem ti o tom měl říct? Bál jsem se tvé reakce," na okamžik se zastavil, aby se zhluboka nadechnul, i když měl hrdlo ztuhlé. "A když jsem poznal pravdu… chtěl jsem nám dát alespoň minimální šanci a pokusit se s ním bojovat. A tak jsem neměl co ztratit, když jsem nemohl být s tebou. Já… omlouvám se."

Po těchto slovech lehce zvedl hlavu, aby se podíval na Severuse, ale muž dál seděl nepohnutě, díval se do krbu, jako by neslyšel ani slovo z toho, co Harry řekl.

Když se nakonec ozval, jeho hlas byl ochraptělý a tichý.

"Celou tu dobu… mi chyběl jen jeden kousek skládačky. A ukázalo se, že jsi to byl ty." Na chvíli utichl, zavrtěl hlavou, jako by nevěřícně. "Opravdu jsi to udělal. Poslal jsi mu dopis. Ale… proč? Jak jsi to věděl? Jak jsi věděl, že tam jsem?" Podíval se na Harryho náhle.

Harry si navlhčil rty a zhluboka se nadechl.

"Moc dobře tě znám, Severusi," odpověděl tiše a díval se mu přímo do očí. "Věděl jsem, že když tě předvolá, dřív nebo později půjdeš. Nikdy bys nezůstal v Bradavicích a schovával se před Voldemortem jako myš před kočkou. Každý Zmijozel, podporující Voldemorta by se od tebe odvrátil, a ty bys nedovolil, abys v jejich očích ztratil respekt a svou pozici. Nejsi osobou, která utíká, a nikdy bys to neudělal. Vždy čelíš nebezpečí. Nemohl bys žít, kdyby ses musel neustále ohlížet přes rameno a do konce života se musel ukrývat. Vrátit se do Bradavic a pokračovat v misi také nepřicházelo v úvahu. Ne po tom, co jsi naprosto ztratil mou důvěru. Nedokázal bys ji znovu vybudovat a Voldemort by to věděl. A on neodpouští. Věděl jsem, že tě zabije. Takže… každá cesta, kterou jsem dokázal vymyslet, končila tvojí smrtí. Mohl jsem udělat jen jedno. Zastavit ho." Když domluvil, pomalu se znovu nadechl.

Severus ho sledoval zpod přivřených víček. Neřekl ani slovo. Nepohnul se. Prostě se na něho díval a Harry se každou chvílí cítil čím dál nejistější a nedokázal ten pohled dešifrovat.

Náhle se zvedl. Udělal to tak prudce, že Harry v obranném reflexu také vyskočil z křesla a o krok couvnul, připravený bránit se, kdyby na něj chtěl Severus znovu zaútočit.

Stačily dva kroky, aby se muž objevil u něj, a Harryho srdce se zastavilo, svaly celého těla se napjaly, a v tu chvíli… dvě chladné dlaně objaly jeho tvář, zvedly ji nahoru, pohled černých očí se ponořil do jeho a Harry spatřil na Severusově tváři něco tak mocného, že všechno ostatní přestalo mít jakýkoliv význam.

Ale než se stačil podívat důkladněji, dlaně mu vklouzly na ramena a Severus ho objal svými pažemi, tisknul ho k sobě a sevřel ho v železném stisku s takovou chamtivostí, že Harry na chvíli ztratil dech.

"On mi tě nesebere… Nedovolím mu to." Severusův šepot byl nezvykle tichý, ale hlasitě se odrážel v Harryho srdci, zaléval jeho tělo vlnami tepla, které ho uvolnily a uklidnily. Ale i tak se nedokázal zbavit vlhkého chladu, který ležel na dně jeho duše.

Bože, kdyby byla nějaká cesta ven… jakákoliv!

Ale i kdyby Severus… ani on nedokázal Voldemorta zastavit. Nikdo nemohl.

"To, co jsem řekl…" začal Severus, ale zarazil se, jako by měl problém s vyjádřením. "Neměl jsem…"

"Já vím, Severusi," odpověděl tiše Harry, zavřel oči a obejmul pažemi mužovu hladkou hruď. "Vím."

Ne. Nebyla jiná cesta. A když tohle rychle neskončí, nebude už žádná.

"Já…" začal nejistě, olízl si rty a zhluboka se nadechl vůně vinoucí se okolo Severuse. "Musím tam jít, Severusi. Víš to."

Atmosféra se změnila tak prudce, až měl Harry pocit, jako by do komnaty náhle vtrhl ledový vítr. Mužovo tělo se napjalo a jeho stisk se stal silnější.

"Ne. Nedostane tě," zavrčel Severus a Harry v jeho hlase uslyšel tak velkou nenávist, až se mimovolně zachvěl. "I kdyby měl ze vzteku zničit celý kouzelnický svět, dokud by nezůstal kámen na kameni, nedotkne se tě ani prstem. I kdyby tě navždy hledal mezi popelem, nenajde tě."

Severusova slova nepomáhala. Způsobovala jedině bolest, která mu pulzovala v hrudi víc a víc, jako tikající bomba.

"Ale já nechci, aby všichni…" začal, ale muž mu nedovolil větu dokončit.

"Jsi pro něho snadným cílem. Bude tě udržovat při životě, dokud ti nesebere moc. To je jeho plán. Jeho obsese. Pak tě zabije."

"Můžu toho využít," pověděl rychle Harry a bál se, že ho i tentokrát nebude chtít Severus poslouchat. "Dá mi to šanci, abych ho oslabil. Budu mít trochu času…"

"Ne!" Mužův hlas se zvedl a jeho tón nabral nemilosrdnou ostrost, kterou už tolikrát zažil. "Nepůjdeš k Temnému Pánovi! Dokonce na to ani nemysli! Je to jasné?!"

Harry zaťal pěsti.

Ne. Takhle se nikdy nedomluví. Proč to Severus nechápal? Proč?

"Voldemort musí zaplatit za vše," řekl téměř zoufale. "Jinak otráví vše mezi námi a zničí nám život. Jednoho dne bych mu stejně musel čelit. Je čas to ukončit…"

 "Dost!" Přerušil ho Severus zavrčením. Odtáhnul se od Harryho a podíval se na něj tvrdým pohledem. Harry měl problémy cokoliv z jeho tváře vyčíst, jako by Severus oblékl masku a skryl pod ní všechny své emoce. Věděl jen jedno… ten pohled se mu nelíbil. "Protože jsi zcela zbaven rozumu, a tvá houževnatost a sklon k sebezničení ti zatemnil mysl, jsem nucen podniknout jisté kroky…"

 Harry otevřel široce oči.

 "Co? Jaké kro…"

 Nestihl to však dokončit. Uslyšel jen šepot kletby a padla temnota